Zora Šimůnková

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/zora-simunkova/

Ahoj,

 děkuju za pozvání na web a posílám odkaz na svoje povídky. https://zorasimunkova.cz/?cat=4 Info o mě:ZŠ (1965) - Pro radost si píšu zhruba od 12 let, a to psace i tiskace, prózu i poezii. Mám jednoho bratra, dvě děti, (postupně) dva manžely a tři kočky. Vydala jsem (zatím) tři knihy. Pořádám a spolupořádám různé akce, například festival Literární Vysočina www.literarnivysocina.com a už patnáct let Večer přiměřených depresí, což je taková šance pro autory zavedené i nezavedené. Podrobnosti na www.primerenedeprese.cz.

   Vzpomínka na Zoru Šimůnkovou

Něco o Zoře

Marně hledám fotky, které mám ve své paměti a budou i někde v počítači, ale ty správné nenacházím. Použila jsem tedy některé, kterými snad přiblížím atmosféru pořadu, zkráceně jsme ho nazývali Depky. Zoru Šimůnkovou jsem poznala tak, že jí někdo ukázal mou sbírku Výkřik do tmy. Pozvala mne do svého, tehdy už zavedeného pořadu, Večer přiměřených depresí. V té době probíhal v žižkovském podniku Jiné Kafe. Nikdy na tento podnik nezapomenu, dle názvu kavárna, ale působil spíš dojmem jazzového klubu z minulého století, dominantní byl např. plakát, Marilyn Monroe, funkční piano atd. Sympatické, pitoreskní prostředí. Stejná byla i kombinace jak zakladatelky tohoto pořadu Zory, tak účinkujících i návštěvníků, kteří často pro nedostatek míst sedávali na schodech. Jiné Kafe navštěvoval Mirek Kovářík, ale také půvabná černoška ze Žižkova atd. Takový sympatický protiklad třeba k bývalým chvilkám nedělní poezie v televizi, nebo podobným pořadům, kdy několik vzdělaných pánů sedí za stolem a vědecky rozebírají básně. Když jsem tam poprvé přivedla jako svůj hudební doprovod houslového virtuóza Alexandra Shonerta, dlouho se nejdříve udiveně rozhlížel, ale velice rychle si jak Jiné Kafe, tak Zoru Šimůnkovou a její pořad oblíbil. Stejné to bylo i se mnou. Původně by mne nenapadlo, že slečna sedící u baru - džíny, víc děr, než látky, ve vlasech čelenku z umělohmotných květin, mne zcela ohromí naprosto skvělými, emotivními básněmí. Jiné Kafe mne odnaučilo předsudkům. Zrušení Jiného Kafe jsme nesli velice těžce. Daleko smutnější jsou dvě prázdná místa v adresáři. Dva lidé, každý neoddělitelně spjatý se dvěma pořady. Večer přiměřených depresí Zory Šimůnkové a Zelené peří Mirka Kováříka. Nevím a raději ani nechci vědět, co nám chystá budoucnost, ale tyto pořady si bez těchto výrazných osobností neumím představit. Špatně se mi o Zoře píše v minulém čase. Zajímavá osobnost,s roztomilými nápady, vyrobila třeba doma pro oceněné autory v soutěži věnce z břečťanu, kterými je korunovala. Velice bezprostřední, když na ni, tehdy už ve Slovenském domě, zapůsobil hráč na heligonku Míra Kněz hudbou, která měla k jedné mé básni připomenout prostředí z doby ,, za císaře pána a jeho rodinu", spontánně se roztančila a za chvíli zpíval celý sál. Takto v nás Zora zůstává. Inteligentní, vtipná, bez předsudků, přátelská, přístupná všemu novému. Pokud by existovalo nebe podle mých představ, tak už tam Zora organizuje pokračování jejího, oblíbeného pořadu.

Irena Topinková

Fotogalerie přibližující atmosférů literárních pořadů - Jiné Kafe,  křest almanachu Vladimíra Stibora, Literární Vysočina ve Slovenském domě a na Vyšehradě. Z archívu Ireny Topinkové

Nejlepší "Večer přiměřených depresí" všech dob

Skvělý literární pořad Zory Šimůnkové trvá už 16 let, což dokazuje jeho velkou oblíbenost. Během uplynulých let se v něm vystřídala řada známých a uznávaných básníků i spisovatelů, například Jiří Křesťan, Jiří Padevět, Františka Vrbenská, zakladatel "Literátů na trati" František Tylšar či za nejmladší generaci talentovaný František Václavík. Vystupovali v něm též známí hudebníci různých žánrů. Březnový 174. "Večer přiměřených depresí" však rozhodně patřil k těm výjimečným. Svědčí o tom prohlášení ředitele Slovenského domu Vladimíra Skalského, který ho označil za nejlepší "Večer přiměřených depresí" všech dob. Potvrzují to i záznamy v deníku z tohoto večera. Například slovenský spisovatel a psycholog PhDr. Štefan Medzihorský pořad vtipně a výstižně shrnul těmito slovy:

Básnířka a virtuóz, až mi bežia po chrbáte zimomriavky, nejde čas napred, ale ani zpiatky. Je tu. Ďakujem a bozkávam tie ruky zručné, aj duše, tiež básne predovšetkým tie stručné.

JUDr. Rudolf Tomašovič pro změnu napsal: Krásná poezie paní Topinkové a geniální Shonert.

Básně Ireny Topinkové i Dušana Spáčila byly kombinované hudbou houslového virtuóza Alexandra Shonerta, o němž Josef Suk v programu české televize prohlásil: Je to kumštýř Bohem nadaný, můj slavný pradědeček Antonín Dvořák si zasloužil být takto interpretován. V tomto pořadu se jeho nadání projevilo i ze zcela jiné stránky. Umí totiž neskutečně dobře vystihnout podstatu básní a dokonale je podbarvit, ať už improvizací, nebo částí nějaké skladby, často vlastní.

Při poslechu básnířky Ireny Topinkové s hudebním doprovodem Alexandra Shonerta krásně mrazilo nejen Štefana Medzihorského, ale i nás ostatní. Nelze opomenout ani působivé vystoupení Míry Kněze s jeho heligonkou a pěveckým doprovodem. Výstižně přiblížil atmosféru první světové války před Ireninou básní Léto s dědečkem a nakonec rozezpíval celý, do posledního místa zaplněný sál Slovenského domu, neboť si svým projevem okamžitě získal srdce posluchačů.

Navštěvuji často a ráda literárně hudební pořady. Dokonalá souhra tří zajímavých autorů: Ireny Topinkové, Dušana Spáčila a Petuly C. Heinriche, spolu s hudbou špičkové kvality, patří k zážitkům, na které se nezapomíná. Ostrůvek uvolněné pohody, pocit vzájemné sounáležitosti. Vzácné, v dnešní době.

Soňa Thomová, spisovatelka

             1. zleva, Vladimír Skalský, Zora Šimůnková, Dušan Spáčil, Irena Topinková, Alexander Shonert, Petule C                    Heinriche 

2. Irena Topinková, Alexander Shonert 

3. diváci

4. přestávka, Alois Marhoul, A. Shonert, I. Topinková, J. Švamberková 

5. A. Shonert 

6. Míra Kněz - heligonka

7.  Petula C Heinriche 

8. Dušan Spáčil 

9. Irena Topinková 

To ti byl čert dlužný

Kristian Vadlejch byl zaměstnancem pohřebního ústavu a jako takový se rád procházel po hřbitově. S rukama za zády, vždy v černém saku, což byla vlastně jeho pracovní uniforma, chodil mezi hroby a dozíral.

Ke všem byl přísný, leč spravedlivý. Napomínal děti stejně jako babičky. Rád se díval zejména na hroby, do kterých pohřbívala jeho firma. Připadaly mu jaksi jiné, veselejší, důvěrně známější než ty ostatní. Dá se říct, že ke svým hrobům měl citový vztah.

Proto se jednoho listopadového odpoledne pozastavil nad tím, že na jednom z nich seděla kočka. Na tom samém by ještě nebylo nic zvláštního, ale kočka seděla po způsobu lidí. Dolní pracky kolínko přes kolínko a v horních opřenou bradu.

Zastavil se a upřeně koukal.

-Co koukáš?, řekla kočka.

- Proč sedíš takhle, není to nepohodlný?, zeptal se.

- Ani ne. Když to umíš.

Kristian Vadlejch byl ze hřbitova zvyklý na leccos, takže nějaká mluvici kočka ho nemohla rozhodit.

- Slez s toho hrobu, řekl přísně. Sedět na hrobech se nesmí.

- Proč?, naklonila hlavu.

- Je to neuctivý. Hroby to může poškodit.

- Já tu mám schůzku.

- S přítelem.

Už chtěl namítnout, že schůzka neschůzka, na hrobě se prostě sedět nesmí, když se za ním ozvaly kroky a zpoza pomníku vyšel snědý chlapík v zeleném mysliveckém kabátě.

- Konečně, řekla kočka.

Kristián Vadlejch už nikoho nezajímal. S tím se nehodlal smířit. On byl tady ta hlavní osoba.

- Pane, začal, -ta vaše kočka...

-Seděla na hrobě...ano, vím, otočil se na něj myslivec, kočku měl nyní na ruce po způsobu sokolníka. - Ale už nesedí, že?

- Ale seděla, Kristián se nechtěl dát odbýt, -

Ale již nesedí. Tím pokládám problém za vyřešený. Jemně se uklonil. S kočkou na ruce se obrátil a odcházel k nejstarší části hřbitova.

Kristian ho chtěl zdálky sledovat, ale nějak se setmělo.

Najednou nejistý v pravomocech úřední osoby, vracel se zvolna k východu. Pro jednou nenapomenul ani babku, která dřela mech s náhrobku šroubovákem.

Poněkud zmatený byl až do večera, kdy se po čaji rooibos a při Ordinaci v růžové zahradě začal pomalu uklidňovat.

Dokonce se začínal těšit na druhý den na hřbitov, do práce, když uslyšel TEN ZVUK.

Už zase mu někdo škrábe lak. Vyřítil se ke dveřím, ale v první chvíli se zdálo, že není komu vynadat.

Když se podíval podruhé, uviděl tu kočku ze hřbitova. Stála na zadních nohách a opírala se o zábradlí po způsobu koketních dámiček. Kolem krku se jí houpaly dlouhé korále.

- Nesu ti pokutu, sdělila. Na hřbitově se nemá sedat po hrobech. Čert ví proč.

Natáhla k němu obálku, ze které koukal růžek bankovky. Sotva si obálku váhavě vzal, kočka zmizela, jen korále cinkly o zábradlí.

O dvě hodiny později ještě pořád nebyl úplně klidný. Stačí chvilku polevit, stačí malé nedodržení pravidel... a svět se noří do chaosu. Úplně fyzicky cítil, jak se po něm natahují černé pařáty zmaru a beznaděje, světa bez pravidel a řádu.

Jako třeba teď, na stole. Místo bankovky tam ležel list z dubu a na něm velkými písmeny stálo

To ti byl čert dlužný.

(2017)