Andersenova hvězdička 2021
Literární soutěž Andersenova hvězdička byla pro žáky základních škol vyhlášena v letošním roce 2021 již pošestnácté a zúčastnili se jí nejen žáci naší základní školy, ale také žáci z gymnázia v Holešově.
Své práce zaměřené na poezii a prózu psali žáci na téma " Život s covidem". Celkem se sešlo 24 prací od nadějných autorů. Je zvykem, že vyhodnocení soutěže probíhá vždy v rámci Hanáckého divadelního máje. Vzhledem k situaci, která vznikla na základě celosvětové pandemie, bude vyhodnocení soutěže uspořádáno dne 16. 6. 2021, v sále kina Oko, ještě před zahájením HDM. Porota ve složení Libuše Matysíková, Naděžda Tesaříková a Veronika Oulehlová vybrala a ocenila 14 vítězných prací. Literární potenciál mají výherci dostatečný.
Výherci:
Próza:
- 1. kategorie 2. - 3. třída
1. Nela Zapletalová 2. A
2. Ludmila Dorňáková 3. A
3. Patrik Spiller 2. A
- 2. kategorie 4. - 5. třída
1. Barbora Vaňková
2. Eliška Drnovská 5. B
- 3. kategorie 6. - 7. třída
1. Adéla Flíčková 7. B
2. Tereza Kovářová 7. B
- 4. kategorie: 8. - 9. třída
1. Kryštof Vaněk 9. tř - Gymnázium Holešov
2. Linda Erin Vincencová 9. B
3. Mikuláš Vika 8. A
Poezie:
1. Kryštof Vaněk 9. tř. - Gymnázium Holešov
2. Natálie Vybíralová 7. A.
3. Miroslav Oplocký 7. B
4. Jakub Steiner 7. A.
Život s covidem
Nela Zapletalová 2. A
Už je s námi rok a nikdo ho nezval. Život s ním není jednoduchý, je plný zákazů a příkazů. Musíme nosit roušky a respirátory. Nesmíme navštěvovat rodinu a kamarády, chodit do obchodů a restaurací. Zakázaný je i sport, který mám tak ráda. Nesmím lyžovat a tréninky tance a gymnastiky mám jen online z obýváku. Přeji si, aby Covid už odešel.
Život s covidem
Ludmila Dorňáková 3. A
Na jaře 1. března 2020 začal koronavirus. Jelikož se začal hromadit počet nakažených, no tak museli zavřít školy a některé obchody. Museli jsme se učit přes počítač. Pak po 2 měsících nás po 7 žácích pustili do školy. V červnu nám zrušili školu v přírodě a šli jsme si pro vysvědčení. V červenci byly prázdniny a měla jsem narozeniny. V srpnu měla narozeniny moje maminka. 1. září jsme šli do školy. Ale pak zase v říjnu zavřeli školy a zase jsme se učili přes počítač. V listopadu jsme šli celá třída do školy. Protože nás pořád zavírali doma, tak mi bylo smutno po kamarádech, no tak jsme si pořídili morčátka. V listopadu, ještě před tím, než jsme šli do školy, no tak moji rodiče měli koronavirus a já ho nechytla, protože jsem byla na testech a byla jsem negativní. 16. prosince jsme měli ve třídě menší Štědrý den. Za dva dny byl pátek a začaly zimní prázdniny. Ve čtvrtek byl Štědrý den. V druhý svátek vánoční jsme jeli na chatu do Ruprechtova a 30. prosince k nám přijel strejda a jeho přítelkyně a babička s dědečkem a přivezli dárky. 4. ledna jsme měli jít do školy, ale do školy pustili jen 1. a 2. třídu a my jsme se zase učili přes počítač. Ve volném čase se dívám na televizi a hraju si s morčátkama. Když je venku hezky, tak skáču na trampolíně.
Život s Covidem
Patrik Spiller 2. A
Bylo jednou jedno městečko a to mělo vadu - Coronu. Žije se mi s ní blbě. A jsem smutný, že vůbec přišla. Zhoršila mi život. Nemůžeme vyjít z baráku, nemůžeme se scházet s kamarády na hřišti, ani jít do školy a nesmíme vyjet z Česka - a já tak hrozně chci jet k moři. Venku musíme nosit náhubky a špatně se mi dýchá, pořád si umývat ruce a držet si odstup 2m od lidí. Doufám, že ta karanténa brzo skončí a já budu VOLNÝ!
Koronavirus
Barbora Vaňková 5. tř.
Dnešní doba je velice těžká. Koronavirus se stal snad nejvíce používaným slovem na celém světě. Stále je tu s námi a stále se šíří mezi další lidi. Když se poprvé objevil v Číně, byla to jen další nemoc, o které jsme nevěděli téměř nic. Jenomže postupem času přibývalo nakažených a koronavirus se šířil nezadržitelným tempem dál a dál. A pak se objevil v České republice. Nejdříve nemocných přibývalo jen po jednotkách, netrvalo ale dlouho a začali přibývat po desítkách, stovkách, dokonce i po tisících a pak i první, kteří tomuto viru podlehli. Nikdo se nezabýval ničím jiným než koronavirem, a tak nastala tvrdá opatření, která trvají až doteď. Máme nosit roušky? Nebo respirátory? Máme zůstat doma, nebo můžeme ven? Už v tom začíná být zmatek a většina lidí neví, co smí a nesmí. Uzavřely se školy, školky, kina, divadla, galerie, restaurace a dokonce si nemůžeme ani pořádně nakoupit, kvůli uzavřeným obchodům. Už jsou nejrůznější očkovací vakcíny a léky, ale pomůže nám to? Každý na to má jiný názor. Těžko říct, jak dlouho bude ještě tahle pandemie trvat, neví to odborníci, neví to politici a nevím to ani já. Nezbývá nám nic jiného než čekat, překonat tuto dobu a doufat, že to jednou skončí. Všichni víme, že za každým mráčkem je schované sluníčko a já věřím, že bude líp.
Život s Covidem
Eliška Drnovská 5. B
Včera jsme o něm nevěděli nic, dnes o něm víme vše. Je to zlý virus, který napadl celý svět. Je velice nakažlivý a rychle se přenáší z jednoho člověka na druhého. Může ho dostat každý člověk. Během každého dne přibývají další a další nakažení, ale také i ti, kteří zlý covid nepřežili. V nemocnicích dochází lůžka, ale také zdravotníci. Dýchací orgány musíme mít zakryté rouškou nebo respirátorem. Jsou zavřené všechny školy a školky, ale také sportovní centra, obchody s oblečením a papírnictví. Ode dne 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 začal celorepublikový lockdown, který se prodloužil o čtrnáct dní. Nesmíme opustit okres svého bydliště. Opustit ho můžeme jen... V obchodech, v městské hromadné dopravě a tam kde se shromažďuje hodně lidí, musíme mít nasazený respirátor. Ruce si myjeme vícekrát denně, než bychom si je umývali jindy.
ŽIVOT S COVIDEM
Flíčková Adéla, 7. B
Ještě před rokem byl můj život jako krásou nekončící pohádka. Měla jsem vše, co jsem si kdy mohla přát. Úžasné kamarády, se kterými jsem se vždy smála tak moc, že jsem nemohla popadnout dech. Zážitky z výletů se školou nebo jen s rodinou.
Teď je to všechno naruby. Nebaví mě tenhle online svět. Samotné online učení je jedna velká katastrofa. Chybí mi normální škola, učení, a dokonce i pocit volnosti. Chci to všechno zpátky, prosím. Chybí mi kontakt s lidmi. Nemyslela jsem si, že to dojde až takhle daleko... Už mě nebaví prožívat jeden a ten samý den pořád dokolečka. Už nemám ráno tak velkou chuť vstávat z postele jako dřív.
Myslím, že se to na nás všech výrazně podepíše. Ať už v komunikačních dovednostech, o které pomalu, ale jistě přicházíme. Nebo i v mém případě jako žák přicházím o spoustu vědomostí, které jsme společně získávali, když jsme seděli v lavicích a chtě nechtě jsme vnímali vyučujícího, který s nadšením vysvětloval novou látku, jež jsme ještě neznali. Bavilo nás to. Ano, může to teď znít jako hloupost... ale bavilo nás chodit do školy. I když ne vždy za účelem dobře napsat písemku. Hodně lidí si to ani neuvědomovalo a dosud neuvědomuje, ale většině lidí tahle situace otevřela oči, stejně tak jako mně.
Školu jsme měli rádi z úplně jiného důvodu. Školu jsme měli rádi s tím, že utečeme od tak známé půdy jako je domov. Každý všední den se sešla úžasná banda spolužáků, která si vždy popovídala, ať už o tom, co dělali a zažili o víkendu. Nebo diskutovali o krátkosti přestávek. Hodnotili svoje svačiny. Vzpomínali, co má být vůbec na oběd. Zkoumali správnost úkolů, které měl nakonec každý jinak. Měli jsme pocit, že někam patříme a zapadáme. Byli jsme rádi spolu a pocit, že jsme všichni zavření u sebe doma na ještě neurčitou dobu, mě docela dost děsí.
Teď se nemusím ani ptát a vím, že všichni máme domovu plné zuby. Však místo toho abychom se těšili, že si po dlouhém dni stráveném s kamarády, konečně lehneme k televizi. Doufáme v to, že se od té televize vůbec zvedneme.
Život je plný zkoušek a lekcí, beru to celé jako veliký test, na který jsme se neučili dost dlouho, vlastně vůbec. A teď to doháníme všelijakými nápady, které
to bohužel moc nezlepšují. Chceme, aby tahle situace pokračovala dál? Nebylo by lepší snažit se vrátit to do starých kolejí? Samozřejmě, že ano. Ale půjde to? Myslím, že se všichni snažíme podle nařízení řídit. Zvýšená hygiena nám jen prospěje, nošení respirátoru či roušek je za dané situace zcela na denním pořádku a někdy se stává i módou.
Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Vše má své plusy i mínusy. Aktuální situace mě doslova přinutila naučit se samostatnosti, což se mi v životě bude hodit a jsem za to i celkem ráda. Musela jsem si nastavit správný režim, abych se v tom zbytečně nemotala a neměla v tom zmatek, ale spíše pořádek.
Už předtím jsem práci s počítačem uměla, ale teď jsem ještě lepší a pořád se zdokonaluji. Protože se stejně všichni shodneme na tom, že nejvíce času trávíme právě s počítači.
Často se stává, že jsem doma sama se svou mladší sestrou. A beru tím pádem hodně zodpovědnosti jen na sebe, protože rodiče jsou v práci. Ale nemusím se bát, jelikož jsou na telefonu a párkrát jsem i toho využila. Už vím, že věci, které jsem předtím neuměla, dnes dokážu i bez pomoci.
Abych tuto situaci zvládala líp, řekla jsem si, že můj pokoj je třída i s malinkou korkovou tabulí, kde si zapisuji své úkoly, taháky nebo poznámky. Učitele vídám denně v monitoru svého počítače a o přestávkách nedělám hlouposti jako ve třídě. Snažím se to brát sportovně a doufám, že tahle situace brzy pomine a pak již budu vzpomínat, jak se můj pokoj v osm hodin měnil na třídu. Bohužel, když kuchařka (maminka) není za plotnou, musím se v obědové přestávce kuchařkou stát já. Někdy to znamená jen ohřát předem připravený oběd, a to je ta lehčí a častější varianta. Někdy to ale i znamená ušpinit si ruce i hrnce. No, řeknu vám, přiučila jsem se i pár nových teplých pokrmů a už nejsem za plotnou úplně levá.
Jsem jen dítě, které chce blbnout venku s přáteli. Tohle je pravý opak. Už více než čtyři měsíce jsem nevystrčila nos z malinké vesničky, ve které bydlím. Čím dřív tahle situace skončí, tím líp pro nás všechny.
Pojďme spolu držet všichni pohromadě jako velký, pevný svazek. Dodržujme vyhlášená opatření, kterými nám chtějí jen pomoct a celou situaci zlepšit. Zvyšme hygienu a nezapomínejme na roušky či respirátory. Zamysleme se nad sebou a konejme jen věci, které usoudíme za správné. I když se nemůže vrátit úplně všechno do starých kolejí, nemusí všechno zůstat tak, jak to je teď.
Všem nám moc držím palce, aby to dopadlo nejlíp, jak to dopadnout může. Ať se všichni pracovníci vrátí ke svým pracím, kuchaři do kuchyní, prodavači do obchodů, učitelé do škol, ale hlavně žáci do svých lavic, kam patřím i já.
PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN
Tereza Kovářová 7. B
Od maminky s tatínkem jsem k narozeninám dostala krásnou růžovou aktovku, která byla plná pomůcek do školy, zapomněla jsem vám totiž říct, že už se blíží konec letních prázdnin a taky že v září nastoupím do první třídy. Neskutečně moc se už těším, jít do školy je můj největší sen. Musí to tam být úžasné. Honzíka to moc ve škole nebaví, ale nevím proč. Září už je za dveřmi, ale všechno se to nějak komplikuje... Maminka ve zprávách slyšela, že se opět vrací nějaký virus. Něco jsem už o něm dřív slyšela, ale nebrala jsem to moc vážně. Je 1.9.2020 a ministerstvo zdravotnictví zavádí nošení roušek, nejdříve jsem se tomu smála, ale to mě brzy přešlo.... Můj první školní den probíhal tak, že jsem seděla sama v lavici s rouškou na puse, moje nadšení se vytratilo, ale to jsem ještě nevěděla, co nás čeká... Vládní nařízení a opatření se začala zpřísňovat, nemohli jsme nikam chodit, bez roušky jsme si nesměli pomalu ani dojít na záchod a můj sen o tom, chodit do školy se zhroutil, všechno to najednou vypadalo tak smutně, venku bylo prázdno a dokonce ani ptáčci nezpívali, bylo to jako ticho před bouří... A taky, že ano, přišla další vlna a tuna nových opatření, nařízení, příkazů, rozkazů a nevím čeho všeho. Moje výuka probíhala přes internet a já jsem nic z toho, co se mi snažila paní učitelka přes obrazovku, vysvětlit pořádně nepochopila. Aby toho nebylo málo, vláda zavřela hranice, potom kraje i okresy, opatření pořád přibývala a byl v tom pořád větší a větší zmatek. Nemocnice mají malou kapacitu lůžek a už není kam dávat nakažené, pro několik set tisíc lidí se stal covid 19 smrtelným. Obávám se, že už se s babičkou a dědečkem nikdy neuvidím, bydlí moc daleko, jsou z jiného kraje i okresu. Maminka se dnes tvářila celý den smutně a potom nám oznámila, že se dědeček s babičkou nakazili a že dědeček to nepřežil. Babička bojuje, ale prý to
nevypadá moc nadějně. Můj život už nemá smysl, covid 19 mi vzal můj pocit štěstí, sebelásku, sebevědomí, kamarády, dědečka a babičku a to nejdůležitější ... chuť žít.
Život s Covidem
Kryštof Vaněk 9. tř.
Je sedm hodin ráno, a právě zvoní můj budík, ostatně jako vždy v tuhle dobu. "To už musím zase vstávat? Vždyť jsem teprve před chvílí zavřel oči." pomyslím si v duchu a udělím hlučnému sluhovi ránu z milosti. Poslední dobou jsou všechny dny stejné. Ráno vstanu, posnídám, převléknu se, splním denní hygienu a usednu za počítač kvůli výuce. Už je to takový zažitý rituál, který se opakuje stále dokola, každý den, každé ráno. Trvá to déle než rok, člověk div se z toho nezblázní.
Od chvíle, kdy usednu za stroj, který se dokonale vyzná v jedničkách a nulách, už od něj neodtrhnu oči na dalších osm hodin. Čeština, matematika, fyzika, chemie..., je to jako básnička, která se opakuje stále znova a znova. Jenže tohle není básnička, tohle je realita. Na místo prezenční výuky nás dnes čeká sedm vyučovacích hodin v online prostředí, a to včetně tělesné výchovy, výtvarné výchovy, či hudebky. Je opravdu nepříjemné cvičit, malovat, nebo zpívat před webovou kamerou. Jako dočasná náhrada na místo klasické výuky nám distanční výuka zatím stačí, ale nic nemůže trvat věčně. Jaká budoucnost nás čeká? Jak dlouho nám ještě potrvá tato nekonečná pouť?
Konec tunelu je zatím v nedohlednu. V prosinci 2019 se v čínském Wu-Chanu objevil virus, který byl později pojmenován jako Covid-19. Tehdy se o tomto viru moc nevědělo. Zatím covědci vyvíjeli lék a zjišťovali, o co se vlastně jedná, vláda zaváděla různá opatření, aby zabránila jeho šíření. Oběma stranám i snahám navzdory se virus v klidu přenášel, šířil a zabíjel. Byl březen, přesně týden před mými narozeninami a já jsem dostal překrásný dárek v podobě krizového opatření. Školy se zavřely, v obchodech se zpřísnila hygienická
opatření, firmy omezily svůj provoz a začal nám takzvaný tvrdý lockdown. "Nebude to trvat dlouho," říkal jsem si. Všichni říkali, že lockdown bude trvat maximálně tři týdny. Realita ovšem předčila naše očekávání. Měsíce plynuly a opatření ne a ne skončit. Až v létě jsme se konečně dočkali vytouženého rozvolnění. Všichni si užívali nejteplejších dnů v roce, jako kdyby koronavirus zázrakem zmizel. Nepříjemné překvapení přišlo až v září, čísla pozitivních testů rostla raketovým tempem a úměrně tomu přibývalo pacientů, kteří svůj životní boj prohráli.
Vědci už věděli mnoho o tomto zákeřném viru a výroba vakcíny byla jejich prioritou. Zjistilo se, jak moc dokáže být Covid-19 nebezpečný a vláda začala narychlo zavádět nám již známý tvrdý lockdown. Já šťastný, že školu navštěvuji prezenčně, se musel opět přeorientovat na distanční výuku. Tentokrát už mi bylo jasné, že to není na tři týdny. A taky nebylo! Opatření se stále prodlužovala, obchody se z velké části zavřely a nikoho nezajímalo, že mám malé boty. Firmy postupně krachovaly, zaměstnanci se propouštěli, stoupla nezaměstnanost..., ale na Vánoce se jako zázrakem snížily počty nakažených, vše se na tři týdny otevřelo a já byl zase pětkrát ve škole. Jenomže to by nebyl ten správný "Kocourkov". Tak se nám vše zase zavřelo, počty nakažených stouply více než dvojnásobně a já musel strávit Vánoce i silvestr opět doma. Od Vánoc tento lockdown stále trvá, a když se náhodou neprodlouží, tak se znovu zavede, jenom jiným způsobem. Už si připadám jako laboratorní krysa. Bez volného pohybu, uvězněn ve vlastním domě. A to se opatření ještě zpřísňují!
Vyhlídky do budoucna nejsou úplně příznivé. Vypadá to, že se mi můj denní rituál ještě na pěkně dlouhou dobu prodlouží, a že se ho jen tak
nezbavím. Ven se bez roušky snad ani nepodívám. Začínám věřit tomu, že ji budeme nosit nadosmrti. To samozřejmě nechci!
Nezbývá nám, než vydržet a doufat ve šťastný konec. Vždyť když se ohlédnu do historie, nakonec jsme cestu ven vždycky našli. Musíme zachovat pozitivní mysl, a nejlépe nebýt přitom pozitivní!
Já a Covid
Linda Erin Vincencová 9. B
Dost jsem přemýšlela o tom, kde začít a napadlo mě, že hned na úplném začátku. Vím, že den, kdy jsme poprvé šli domů kvůli covidu, bylo úterý. Pamatuju si to, protože jsme měli mít tělocvik a při čekání v hale za námi přišla paní učitelka a dala nám lístečky, na kterých stálo, že jdeme na neurčito domů kvůli již zmíněnému covidu. Prvních pár týdnů doma bylo fajn, žádnej stres. Každý to bral s rezervou, pod myšlenkou, že se do školy do měsíce/dvou vrátíme. Tak šel čas a ubíhaly dny, až do června, kdy jsme si do školy šli v rouškách, pro vysvědčení. Léto bylo skvělé. Žádná omezení a já mohla být se svými přáteli a rodinou. V září nás ale opět začala "strašit" myšlenka na to, že půjdeme opět domů. Prvních pár týdnů, možná jenom dní, jsme byli ve škole bez roušek. Bez omezení. To se ale rychle změnilo a my jsme se postupně museli přestat potkávat na chodbách, obědech a skoro i venku. A teď? Teď jsme doma znovu. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude školní prostředí tolik chybět. Všechny ty třídní rvačky a hádky, nebo taky pár shod, které u nás byly vzácné. Chybí mi vyhlížet učitele z rohu třídy a pak běžet a sednout si, jakože nic. Navíc jsem deváťačka. Devátý ročník mě měl připravit na střední. No i přes veškerou snahu našich učitelů to prostě není stejné, jako kdybych u toho seděla ve škole. Naši učitelé dennodenně vynaloží spoustu úsilí k tomu, aby nás v hodině "zabavili". Přece jenom, představte si sedět doma a zírat do monitoru, bez veškerých spolužáků okolo vás, jak jste na to byli 8 let zvyklí. Já osobně se snažím vždy zapojit nebo hodině nějak přispět. Ani učitelé, ani žáci to nemají lehké. Několik pedagogů nám dává i online hodiny, které by ani být nemusely. Z předmětů, u kterých si stačí opsat a párkrát přečíst text. Takhle nám dají i opsat text mimo hodinu a v hodině ho probírají do detailů. Já neříkám, že je špatně, že chtějí, abychom toho věděli
co nejvíc, ale někdy už je toho až příliš. Už tak denně nedělám nic jiného než školu. Večer jsem ráda, když můžu po dřině a s dobrým pocitem, že jsem všechno udělala a že mám vše hotové, zalehnout do postele s knížkou a nechat si pod září své lampičky rozproudit fantazii na maximum. Knihy jsou pro mě v téhle těžké době nejlepším útočištěm. Alespoň na chvíli můžu vyklouznout z reality a být někde jinde. Když jste doma, půl roku bez sociálního kontaktu, taky to na vás začne silně doléhat. Myslím si, že až se zase uvidím se svou třídou, jestli se s ní uvidím, nebude to jako dřív. Každému z nás teď chybí nějaké to sociální zázemí a pravidelná lidská setkání. I když se na ně ale těším. Abych ale také řekla něco pozitivního, dost jsem se sblížila s rodinou. Mám k nim blíž než kdy dřív. Samozřejmě jsem teenager, takže všechen svůj volný čas tady doma využívám naplno k tomu, abych mohla jako správňácký teenager "štvát". Jsem s nimi doma každý den, od rána až do večera. Možná je to díky tomu času, který jsme spolu teď nuceni trávit a možná taky díky tomu, že se sobě teď víc věnujeme. To, že jsme se tak sblížili, může mít mnoho vysvětlení. Ale má to i tmavší stránku a to sice soužití s mladším sourozencem v jednom pokoji. Nemusíte mi věřit, ale to dá člověku ŠÍLENĚ zabrat. Zpátky k černým místům covidu. Jak jsem řekla, jsem deváťačka. Teenager. Je mi 14 a teď přesně mi tím sezením doma utíkají nejlepší momenty mého života. Dělání blbostí venku s kamarády, nákupy s mamkou a všechna tahle dobrodružství, která se mi teď přímo před očima vyhýbají. Chci sedět venku na lavičce někde v parku s přáteli, rozdělat oheň a opékat marshmallows. Spávat ve stanu a strašit se šíleně trapnými, ale přeci jen zábavnými příběhy. Ve všech aktivitách mi covid brání. A já doufám, že až bude léto, covid zmizí. A nejlíp, aby se už nikdy nevrátil.
ŽIVOT V COVIDU aneb jak se nezbláznit a přežít
Mikuláš Vika 8. A
Všude okolo nás se to hemží zprávami o té nemoci. Z televize, z rádia, lidé si
o tom pořád povídají. Už mi z toho leze hlava kolem, ale já se nedám, já to zvládnu. Už je to více jak rok, co jsme doma a nechodíme do školy, jo, před Vánocemi jsme byli ve škole pár dnů a potom ji zase zavřeli. Nevím, jestli je to dobře nebo ne. Ano, jsme doma v bezpečí, neohrožujeme starší učitele a neroznáší se to dál. Ale doma se tímto způsobem toho moc nenaučíme a jsou s distančním vyučováním velké problémy. Třeba já jsem žák 8. třídy, když to začalo, byl jsem v 7. třídě a bůhví, kdy to skončí, a my půjdeme do školy a tím pádem možná budu už v 9. třídě, a to je už potom mnohem horší. Vybírat si školu z domu nebo přes internet, když vám nemůže nikdo pomoct. Učivo tak tak zvládám s pomocí rodičů, abych měl dobré známky a všemu chápal.
Chtěl bych jít na nějakou školu, která mě bude bavit, budu ji zvládat, dá mi něco do života a budu mít potom i uplatnění na trhu práce. Což je docela velký oříšek. S tím vyučováním jsem to myslel tak, že jelikož máme doma jen jeden počítač a mám ještě mladší sestru tak se o něj dělíme nebo je jeden z nás na telefonu. Pokojíček máme společný, a tak jeden z nás musí vždy jít do obýváku, abychom se navzájem nerušili. Do toho máme pomalý a slabý internet, tak se občas stane, že nám vypadne nebo něco nejde. Za další jsem ve třídě, která není zrovna ukázková, a tak je tam pár jedinců, co narušují vyučování. Což má za následek to, že se učitelé zlobí, rozčilují se a nelíbí se jim to. Ano, mně se to také nelíbí, když někdo ve vyučování dělá nepořádek, mluví sprostě, píšou v chatu nesmysly i vulgarismy, ale co já s tím můžu udělat? Několikrát se stalo, že učitelé nám vyučování ukončili a my se učili sami podle pokynů, ale z toho se asi těžko
naučíte novou látku. Ano, patřím k těm, co většinou vše ví a umí, ale neplatí to bohužel o všem.
Něco mi jde a něco mě baví, něco ne, tak jako snad každého. Mám také výhodu, že se nemusím moc učit, když mě to baví, tak si to lehce zapamatuji. Ale co ti, co na tom nejsou tak dobře a jsou hodní? Jak k tomu přijdou, že dostanou špatnou známku jen proto, že jim nebyla vysvětlena látka pořádně. Ano, přes distanční vyučování se skoro všechno blbě vysvětluje
a učí. Pár výhod to má, můžeme se častěji dívat na nějaká naučná videa, dělat zábavné kvízy, učitelé nám ukazují krásné fotky a jiné vymoženosti internetu.
No, dost už o škole, ta nemoc, která tu je s námi už rok, tak o té bych teď rád napsal něco víc.
Celý svět se jí bojí, celý svět neví, jak se to mohlo stát, celý svět je vzhůru nohama. Nemůžeme cestovat, nemůžeme chodit do školy, na výlety, vše je zavřené... co vlastně můžeme?
Ano, vadí mi to hodně, s rodinou moc rádi cestujeme a jezdíme na výlety, moc si to užíváme celá rodina. A teď sedíme jen doma a nikam nemůžeme, vlastně teď nemůžeme ani pořádně nakoupit, jelikož jezdíváme nakoupit do jiného okresu, a tam nemůžeme. Ale do okresu, kde bydlíme, tak město je vzdálené cca 33 km, a tam kde jezdíme normálně, tak je cca 13 km. Je to proto, že ležíme na samém okraji okresu a ne jednoho, ale třech ... No není to na palici?
Když to člověk vidí a slyší ty hrůzy, co se dějí, tak si řekne, že je to jako zlý sen, ale ráno se probudí a je to tady znovu, ne, není to sen, je to skutečnost. Tak živá, že když minulý rok to začalo a viděl jsem v televizi jak v Itálii, ve Španělsku a v jiných zemích umíraly spousty lidí, že to není možné, že to je jak z hororu nebo nějakého katastrofického filmu. No a za pár měsíců to bylo tady snad ještě ve větší míře. Ano, někteří tvrdí, že to není tak hrozné, že to někteří přehání, ale ti
lidi bych ihned poslal do přední linie. Aspoň by viděli, co je a není hrozné a že ty lidé si to nevymýšlejí. Takových lidí je to bohužel více a už mě to pěkně štve, že si jdou třeba do Prahy protestovat přes všechny zákazy a opatření. Nejenom že ohrožují sebe, ale ohrožují další desítky, možná i stovky dalších lidí, ale to je jim očividně jedno. Jelikož to jsou jen sobci a myslí jen na sebe. Chtěl bych vidět je, když by byli někde v nemocnici u těžce nemocného anebo sami byli nemocní, jak by se chovali, když by jim nebylo dobře a zkusili na vlastní kůži, co ta nemoc je zač.
Poprvé, když to všechno začalo, začátkem minulého roku, tak se mojí mamince udělalo špatně. Byla hodně nemocná, nevěděla, co jí je, několik dnů měla vysokou horečku a žádné léky jí nezabíraly.
Všechno jí bolelo a pořád jen spala. Doktorka jí po 10 dnech a 3 antibioticích řekla, že má zápal plic a že musí do nemocnice. Ležela v nemocnici asi týden na plicním oddělení, kde jí dali další asi 3 antibiotika a nespočet kapaček a dalších prášků. Maminka z toho byla celá špatná a bála se o svůj život a my se samozřejmě báli o ni. Na tom samém oddělení, kde se odchytil jeden z prvních nakažených u nás. No a v tom všem se nemá člověk bát, že to nemá nebo že to je jen pouhý zápal plic. Maminka po propuštění byla ještě hodně dlouho doma, aby se pořádně uzdravila, a nevím, jestli to nebyl tak trochu i osud. Jelikož tím, že byla doma, měla čas se věnovat nám a pomáhat s úkoly, se školou, vařit a jiné věci, které bychom museli zvládat sami, kdyby doma nebyla. Za to jí moc děkuji a jsem moc rád, že je už zdravá, ale i tak je s námi doma.
Ano doma. Proč? Protože teď v roce 2021 v březnu jsme všichni pozitivní, tedy kromě mě. A všichni, myslím tím i dědu a babičku, kteří s námi bydlí. Napřed to měla babička, šla na testy a byla pozitivní, potom to chytil děda od ní a nás poslali na testy, jelikož bydlíme ve stejné domácnosti.
A my byli také pozitivní, až na mě, jsem hrdina, přeživší, silák a borec.
Ne, kecám, je to prostě tak, někdo to má někdo ne, můžou to i ty testy zkreslovat nebo jsem to už měl a neměl žádné příznaky. Je jedno, jak to bylo, teď chci říct jen to, že ta potvora nás nedostane, my jsme bojovníci a nedáme se. Babička s dědou jsou už starší, takže to snášeli hůř, měli pár dnů teplotu, kašel, leželi a vše je bolelo. Dědovi se špatně dýchalo, jelikož má astma a točila se mu hlava.
My se sestrou jsme byli v pořádku. Jen trochu kašlali a bolelo nás v krku a hlava.
Horší to bylo s maminkou a tatínkem, celou tu dobu co se to stalo mamince, že měla zápal plic, tak jsem měl strach, co se stane, když to dostane, její imunita byla ještě oslabená, tělo se tak tak dalo do pořádku po tom všem a jak to bude snášet. A naštěstí to zvládla dobře, teda doufám. Ano, měla silný kašel, špatně se jí dýchá, protože má také astma, měla pár dnů zvýšenou teplotu, ztratila čich a chuť a má velikou rýmu už 14 dní. O tatínka jsem měl také velký strach, před pár lety měl plicní oboustrannou embolku, a tím pádem je také více náchylný. Ležel v nemocnici déle než maminka a bylo to hodně vážné, tehdy pan doktor řekl, že přišel za minutu dvanáct. Ale on je velký bojovník a covid ustál s podobnými příznaky jako maminka až na to, že neměl horečku a dýchalo se mu dobře. Za to jsem moc rád, že naše rodina je silná a vše jsme společnými silami snad všechno zvládli. Bál jsem se, že doma 14 dnů zavření nikam nemůžeme, jen na zahradu a na dvůr nakrmit zvířata, tak že z toho zblázníme. My ne, my se nedáme, máme se rádi a tak bojujeme vším, co se dá. Hrajeme často deskové hry nebo si čteme, vyrábíme, hrajeme na PS4, pomáháme s úklidem, učíme se, vaříme, pečeme, staráme se o zvířata a o zahradu, pouštíme si filmy a dokumenty. Snažíme se dělat vše společně jako rodina a hlavně myslet pozitivně. Prostě se z toho nesmíme zbláznit a těšit se na to, až to bude aspoň trochu lepší a budeme moct někam jít a užívat si to, že jsme tady a teď.
Brzy bude jaro a teplo a snad bude hezky i tady, všude na zemi a lidé nebudou muset se bát někam jít a budou moct také něco dělat.
Covid zasáhl do mého života hodně, zasáhl všechny, ale každý se musí naučit s ním bojovat po svém.
Covid mi dal i vzal, třeba maminčina teta a strejda na to umřeli, ano, byli nemocní a starší, ale to neznamená, že museli umřít. A dal mi větší sílu, odhodlanost, trpělivost, možná i něco víc.