Hanka Hosnedlová

(1947 v Českých Budějovicích)

Novinářka, spisovatelka, cestovatelka a trampka.

S výjimkou pětileté novinářské epizody v Plzni prožila celý život v Českých Budějovicích. Díky tomu, že se v roce 1968 angažovala proti vstupu sovětských vojsk, byla pak nástupem normalizační politiky vyřazena z novinářské činnosti, ale i z jakékoliv jmenovité kulturní prezentace včetně zaměstnání. Zažila tedy dobu bez místa, později vystřídala různé posty od vykupovačky lahví přes prodavačku, reklamní textařku až po inspektorku v Klenotech. Ovšem psaní se nezřekla ani v této době - naštěstí existoval různý, i když svým způsobem rizikový, samizdat, v jejím případě zejména po trampské linii. Ale také dostatečně široký okruh přátel, kteří si rádi v užším kroužku poslechli čerstvě napsané básně, eseje či povídky.

Hned v roce 1990 se však vrátila k novinařině, v níž v podstatě pokračuje i nyní, společně s činností spisovatelskou. Je plodnou autorkou tisíců článků a reportáží, fejetonů, esejů, povídek, básní, ale i celé řady knih a cestopisných seriálů. Na kontě má také několik desítek písničkových textů, moderovala a moderuje pódiové pořady, autogramiády, slavnostní vyhlašování výsledků literárních soutěží, psala a píše pro rozhlasové pořady, malé autorské scény apod.

V mladších letech se účastnila mnoha celorepublikových literárních soutěží, odkud si odnesla i řádku ocenění. V polistopadové době připravovala a natáčela pravidelné rozhlasové týdenní pořady o trampingu a příbuzných aktivitách a o hudebním dění na této scéně pod názvem Kotlík romantiky a později Studna romantiky. Kromě jiného dva roky redigovala celostátní měsíčník Portýr a působila i v redakcích stejnojmenné festivalové tiskoviny v době konání Porty. V současnosti se už řadu let široce angažuje i v časopise Robinson, Literární fórum, Music open, Puchejř, Jižan atd. Jako redaktorka pracovala v několika redakcích novin a časopisů.

Je členkou Syndikátu novinářů ČR, řadu let je ve výboru Syndikátu jihočeských novinářů, funguje v Radě Obce spisovatelů ČR a do letošního ledna byla třináct let předsedkyní její jihočeské pobočky. Dále pak je členkou kulturních sdružení Hortensia a Avalon, průběžně spolupracuje s několika kulturními agenturami, redakcemi a nakladatelstvími, internetovými servery apod. Byla a je členkou mnoha literárních a kulturních porot, ve své pracovní náplni má i provádění korektur knih a jiných tiskovin včetně literárních úprav.

Za uplynulé roky má na kontě zhruba tři stovky publikovaných povídek, o něco méně básní, několik cestopisných seriálů, řadu brožurek, zhruba půl stovky společných povídkových a poetických sborníků a víc než dvacítku samostatných knižních titulů. Ve výčtu nechybí ani slušná řádka prologů, doslovů, anotací, recenzí a podobných krátkých útvarů ve vztahu k publikovaným knihám jiných autorů, hudebním albům a nahrávkám. Spolupracuje i s emigrantskými autory a časopisy v zahraničí.

Miluje volnost a přírodu, proto už od dob puberty náleží k trampskému společenství (také v této linii se průběžně a intenzivně autorsky uplatňuje), velice ráda cestuje - stopem, s batohem, pod širákem - doma i v zahraničí. Díky trampským přátelstvím, kterých si velice cení a jimž zůstává věrná, má kontakty po celém světě a svědomitě je udržuje. K jejím láskám patří literatura, ale také divadlo, film, hudba, výtvarné umění...

Letokruhy se znovu posunou

Kamarádi a kamarádky!

Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.

Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno - člověk míní a život mění.

Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

Držte nám i vám palce!

Za STOV Fony, Kanada   

https://letokruhy.ca/

https://letokruhy.ca/42-vyroci-spojenych-trampskych-osad-vancouver/

Kam zmizely malé radosti?

Taky máte v poslední době pocit, že lidi ztratili schopnost radovat se z maličkostí? Jako by jim tahle vlastnost byla amputovaná s přibývajícím kvantem zboží v obchodech, silných bouráků na silnicích a stále akčnějších a barevnějších filmů v kinech a v televizi. Jako by všechny tyhle narůstající možnosti ukrajovaly z krajíčků těšení. Takže z pytlíčku barevných korálků drobných, každodenních radostí se tak stává odložený a opovrhovaný brak. Na co taky tyhle skleněné tretky, když na dosah ruky jsou daleko zajímavější a náročnější magnety?

Asi to bude znít trochu jako rouhání. Ale mám pocit, že předsametová doba se svým sešněrovaným systémem a vytvářením umělých nedostatků foukala spolehlivě do bublifuků našich tužeb a přání. Dokázala tak vykouzlit nádherné duhové bubliny nadšení z malých, všedních vítězství. Třeba z kila banánů ukořistěného v předlouhé frontě. Z jablíčkového mýdla. Z bavlněného roláku vaší velikosti. Nebo z nové knihy, která byla rozebraná pomalu dřív, než dorazila na pult knihkupectví. Jak jsme se dokázali radovat z každé drobnosti, vyvážené frontovými boji, ze získaných podpultových trháků, z využitých konexí a takřka výměnného obchodu laskavostí, z nichž se pomalu stávala řetězová reakce.

Ne, že by se mi po té době stýskalo, to ani náhodou. Ale chybí mi ty vyhaslé ohníčky radosti z drobných úspěchů všedního dne. A za šťastlivce pokládám každého, komu se ještě dovedou rozsvítit v očích tyhle plamínky, živené docela prostými věcmi - jako je slunečné ráno, hezká písnička, pozdrav souseda... Aspoň na chvíli, na docela maličký, hřejivý okamžik...

Jihočeská žabka se vrací

Ačkoliv loňský 16.ročník úspěšné literární soutěže s názvem Jihočeská žabka byl vinou dění a opatření k situaci okolo korona-viru zrušen, vyhlásili ke 4.lednu letošního roku jeho organizátoři další ročník tohoto autorského klání. Soutěž je každoročně pořádána Jihočeským klubem Obce spisovatelů v součinnosti s Jihočeským krajem. Jako v předchozích letech i tentokrát je určená studentům středních a vyšších odborných škol, gymnázií a učilišť a začínajícím psavcům ve věku od 15 do 21 let. Uzávěrka soutěže je stanovená na 30.duben. Práce zaslané do loňského nerealizovaného ročníku budou automaticky převedeny do ročníku letošního. Zůstává i loňské téma "Jak se stát optimistou".

Soutěžní práce je možné posílat na e-mailovou adresu: hanhos@centrum.cz a každý soutěžící se může zapojit pouze jedním příspěvkem s maximálním rozsahem 10 000 znaků, u básní do 50 řádek. Zaslané práce nesmí být přihlášeny do žádné jiné soutěže, ani předtím nikde jinde publikovány.

Pro vítěze soutěže je připravena tradiční Jihočeská žabka a autoři, kteří se umístí na prvních třech příčkách získají věcné ceny a diplomy. Forma vyhlášení výsledků soutěže bude závislá na momentální situaci v závěru první poloviny roku. V optimálním případě se uskuteční za účasti vítězů v Českých Budějovicích.

Letokruhy

Na podzim 2018 skončila v Texasu půl století trvající etapa světových trampských potlachů, konaných střídavě na území kontinentů - Ameriky, Evropy a Austrálie. Dlouholetou nevšední tradici setkávání českých a slovenských trampů v emigraci ukončil právě ten texaský, v pořadí desátý světový potlach. Důvodů pro skončení byla celá řada, ale nejpodstatnější byla asi skutečnost, že trampská emigrantská populace mezitím zákonitě zestárla.

Jenomže mladší ročníky v těchto trampských komunitách se rozhodly, že nenechají možnost trampského setkávání v přírodě úplně padnout, a tak vznikla myšlenka na Letokruhy, které by se rovněž stěhovaly po kontinentech, a to vždy po třech letech. První Letokruhy se měly konat v Kanadě už příští rok v létě, ale bohužel tak jako veškerému světovému dění i tomuhle plánovanému zelenému setkání podtrhla stoličku korona se svými dopady a opatřeními. (hh)

KANADSKÉ LETOKRUHY

Ahoj, kamarádi a kamarádky!

Je tu listopad a s ním přišel i čas konečného rozhodnutí o konání Kanadských letokruhů. Asi nikoho z vás moc moc nepřekvapí, že jsme se na poslední slezině rozhodli Letokruhy o rok posunout. Současná situace v České republice a po celém světě se, bohužel, ještě zhoršila a nikdo neví, jak se vše bude dál vyvíjet.

Na víkend Díkůvzdání jsme na Bush River byli a článek i s fotodokumentací si můžete vyhledat na našich webových stránkách. Zatím si ale můžeme jen přát, aby covid-19 už konečně vyšuměl a životy lidí po celém světě se vrátily pokud možno do normálu, i když do stejného stavu, jaký byl před koncem minulého roku, to asi nebude.

Budeme se tedy na vás těšit v červnu roku 2022 na Bush River.

Zatím sledujte dál naše webové stránky (www.letokruhy.ca), které budou aktivní až do pořádání Letokruhů.

Ahoj za celé STOV

Fony, Vancouver

Když andělům chybí křídla

anonce

Už před pár měsíci se v nabídce nakladatelství "E-knihy jedou" objevil titul Když andělům chybí křídla, jehož autorka je Hanka Hosnedlová.

Jedná se v podstatě o reedici papírového vydání této povídkové knihy, která byla krátce po vytištění v roce 2007 rozebrána a třebaže byl ze strany čtenářů i pokračující zájem, nikdy nebyl realizován její dotisk. Teprve nyní elektronická forma dala povídkovému sborníku opětně šanci dostat se znovu mezi čtenáře.

Navzdory uplynulým rokům čas nijak neubral z aktuálnosti témat a naléhavosti obsahové výpovědi zařazených povídkových příběhů. Ve všech patnácti povídkách jsou hlavními postavami lidé z masa a kostí, lidé chybující i zkoušení, lidé, které běžně denně potkáváme na ulici... Každý z jejich delších či kratších příběhů je něčím poznamenán - dobou, pokřivenou dopady minulosti, nepřízní osudu, osobními životními problémy, které jejich ústřední hrdinové a hrdinky nedokázali včas a správně řešit. Průběh děje však testuje i jejich osobní lidské kvality a žebříček prioritních životních hodnot, jakož i schopnost přijímat změny a správně na ně reagovat. Nit vyprávění nepostrádá napětí, ani nečekané či dokonce překvapivé vyvrcholení a pro čtenáře mnohdy i připomínku něčeho důvěrně blízkého, na co se nedá zapomenout...

Čas odpuštění

Jaro toho roku ve Vídni bylo šedivé a nevlídné a Martu skličovalo stejně jako tmavé a zatuchlé chodby jejich domu. Pocit deprimující šedi umocňovala i série událostí, která zatloukla Martino sebevědomí zraňujícími ranami pod čáru ponoru.

Z jejího života zmizely i poslední dva světlé body. Snacha s malým Markem se odstěhovali sice jen pár desítek kilometrů od Martina bydliště, ale přes hraniční čáru, a synovo místo v jejich rodinném trojúhelníku, ani ne rok po Petrově smrti, vyplnil nový Sonin přítel, úspěšně aspirující na titul Markova tatínka. Mluvil táhlou jižanskou češtinou a snažil se být milý i k Martě, ovšem bez úspěchu.

A Šimon, který postrkoval Martinu lodičku citových vazeb po společné cestě téměř sedm let, najednou vyhodil směrovku do úplně jiných vod. Podstatně mladších a nutno přiznat, že i pohlednějších. Možná ovšem, že důvodem nebyl jen mladší model společnice, ale právě to, co srazilo Martu na kolena a co ji drtilo stejně spolehlivě a necitelně jako mlýnský kámen zrna obilí. Marta dokonale zmyšovatěla, vlasy odrostlé barvení a odborné péči kadeřníka dostaly popelavý vzhled, obličej zešpičatěl a ztratil barvu. Nebavilo ji zabývat se svým oblečením, a tak nahodilý výběr ze šatníku dovršoval destrukci její osobnosti.

Na nic se netěšila, nic ji prakticky nezajímalo. Večer tupě zírala na míhající se barevné skvrny na televizní obrazovce a upadala do mátožného spánku, který jediný jí přinášel poněkud otupělou úlevu. Upatlané skleničky a prázdné lahve od laciného koňaku se hromadily na kuchyňské lince a neměla ani sílu, ani důvod zabývat se úklidem. Nikdo ji nenavštěvoval, nikdo se už nepokoušel vytáhnout ji z té kaluže utápějící se šedi.

K ránu ale mívala chmurné sny, které jí cupovaly srdce na kousky a nutily ji znovu a znovu prožívat celý ten neuvěřitelný životní tobogan, který ji nakonec vyplivl do téhle neradostné tůně sebezničujícího umrtvování. A jehla vzpomínek jí vracela v pokroucených obrazcích nesmazatelného tetování závany mučivé bolesti v duši.

Bylo jí tenkrát sedmnáct a slunce svítilo jen pro ni. Věřila s nezdolným optimismem, že dokáže prorazit i tu na rudo natřenou pseudočínskou zeď kolem země, v níž se narodila, a že právě jí se svět prostře k nohám. Šlo to ale pomalu a hodně ztuha.

Špatný původ, který ji vyřadil z vládnoucí třídy dělníků a rolníků, jí zavřel brány na vysokou školu a vlastně byl závorou na dveřích i u mnoha dalších cílů. Výborný prospěch na základní škole a aktivní činnost v pionýrských kroužcích ji sice mechanicky katapultovaly na gymnázium, ale tady už blahosklonnost režimu končila. To tak, aby buržoazní dcerka s příbuznými v kapitalistickém zahraničí studovala za dělnické peníze vysokou školu!

Jako by za to mohla, do jaké rodiny se narodila. Ale dědičný hřích původu se nedal smýt ani stovkami odpracovaných brigádnických hodin, po nichž měl tatínek krvavé mozoly a maminka mu musela masírovat záda husím sádlem, ani pravidelnou účastí rodičů na všech školních aktivitách. Kainovo znamení bylo prostě nesmytelné.

Aby Martě, na dítě až neuvěřitelně dychtivé poznání a znalostí, nedělali v hlavě zmatek, nechali ji rodiče volně vstřebávat budovatelské nadšení a víru v komunistickou bibli. A tak z jejích prvních pokusů o básně, které následovaly hned po neuvěřitelně překombinovaných pohádkách s mnoha postavami, doslova kapala rudá. Toužila stát se novým Leninem v sukni a šokovalo ji, že její dospělé okolí s ní nesdílelo nadšení nad úspěšným budováním pětiletek.

A když jednou zastavila kolona vládních vozidel provázejících ruského státníka s nasupeným obočím právě u silnice, kde stála Marta v jiskřičkovském kroji s vlastnoručně vyrobeným mávátkem, byl to pro ni silnější zážitek než Vánoce. Už si ani nevzpomínala, proč vlastně státník, který se proslavil mohutným obočím a řadou politických přehmatů, cestoval při své československé návštěvě právě na jih. Všechny školy ve městech a vesnicích podél trasy jeho cesty měly k velké radosti dítek ten den namísto vyučování vítací pohotovost. Kluci a děvčata v pionýrských krojích lemovali silnici a měli jedinou povinnost: v okamžiku průjezdu kolony nadšeně máchat mávátky a tvářit se bezmezně šťastně.

Marta s kamarádkou Andulkou byly postaveny přímo u závory železničního přejezdu. A náhoda tomu chtěla, že právě ve chvíli, kdy se blížila druhá část kolony, projížděl po kolejích jeden ze tří spojů lokálky a byla spuštěna závora. Ramenatý státník měl už zřejmě dost sezení v automobilu, ze kterého občas blahosklonně pokynul nepřetržité mávající bílomodré stafáži, a využil příležitosti, aby si protáhl nohy. V doprovodu tří ještě ramenatějších svalovců ve špatně padnoucích oblecích se vyvalil z auta a zamířil si to rovnou k závorám. Marta i Andulka se na něj přisály očima tak, že je prostě nemohl minout bez povšimnutí. Každé z nich přišpendlil na klopu kapsy blyštivě červený odznak s hvězdou a Leninovým portrétem a rutinovaně jim zapumpoval pravicí. Marta si pak večer odmítala umýt ruku, kterou jí zalomcoval ruský státník u kolejí. Stejně jako o sedm let později, když se jí na paži podepsal vlasatý bigbeatový bubeník, z něhož se mohla stát česká muzikantská legenda, kdyby nezměnil barvy, za něž bubnoval, za hřiště za oceánem.

Rodiče se na její politickou orientaci dívali s nadhledovou shovívavostí a pobaveným úsměvem jako na první šrámy a modřiny - dokud nedošlo k onomu prvnímu střetnutí třídních názorů na půdě rodiny. Marta nechtěně vyslechla babiččin rozhovor s rodiči, v němž se jinak bohabojná babička neostýchala použít těžkého slovního kalibru při označování představitelů tehdejší moci a při hodnocení postojů a konání vládnoucího režimu.

Babička se sice narodila na české straně hranic, ale městečko, které bylo zapsáno v jejím křestním listě, mělo pak svou druhou část za ostnatým drátem. Oddělené spolehlivěji než stovkami kilometrů. Vzdělání se jí dostalo v německém jazyce, ale doma se díky tomu, že tatínek byl Vídeňák a maminka Češka, mluvilo oběma jazyky. A čiperná Róza, která byla nejstarší ze čtyř sourozenců a tatínkovi také nejmilejší, šla na zkušenou do města valčíků a sachrdortů. Celý život na tuhle rakouskou anabázi s láskou vzpomínala a jak stárla, bylo její vyprávění stále růžovější a stále plnější superlativů.

Vrátila se po několika letech vdaná, jak správně její maminka poučená životem předpokládala. Netušila ovšem, že si Róza vezme českého natěrače, který se chtěl mocí mermo vrátit do svých rodných Českých Budějovic, kde měli jeho rodiče domek se zahrádkou a maličké hokynářství.

Babička byla šikovná jak na práci ve kšeftě, tak na domácnost. Dokázala háčkovat překrásné záclonové vzory a péct fantastické dorty a cukroví. Záhy si tím získala věhlas v širokém okolí, takže když upadající hokynářství přebudovala na příjemnou cukrárničku, na nedostatek zákazníků si rozhodně nemohla naříkat.

Od sladkého řemesla, které si povýšila na umění, ji neodradily ani dva po sobě jdoucí přírůstky do rodiny. Dcera Marie byla hezká a usměvavá po babičce, Martin tatínek zdědil po dědečkovi jméno Josef a bůh ví po kom neukojitelnou žízeň po vzdělání.

V cukrárničce se mluvilo chvíli německy, chvíli česky a nejčastěji stylem, v němž se oba jazyky proplétaly v dojemné symbióze. Babička, přestože převážnou část života prožila v Čechách a mnohem častěji mluvila česky než německy, se nikdy nezbavila určitého nedefinovatelného přízvuku, jímž se její čeština vyznačovala a který jí těsně po válce přinesl i spoustu nepříjemností. Stejně jako skutečnost, že měla sestry provdané v Rakousku a bratra, který byl v pětačtyřicátém i s manželkou Gretchen odsunut do válkou zbídačeného Německa.

Rózin bratr Rudy, který původně studoval v Linci, se totiž o jedněch prázdninách zakoukal do mladé ovdovělé selky z pohraničního statku a se studiemi byl konec. Stal se z něho úspěšný sedlák, přikupoval pozemky, rozšiřoval stáda. Snad to měl už v genech. A nade všechno miloval kraj, kde ležely jeho polnosti, statek a sad. Snad i víc než prsatou Gretchen se širokými boky a věčně lesklým zarudlým obličejem. Vrostly mu do srdce jako kořeny mohutných lip před okny hlavního stavení. Před frontou ho zachránilo, co jindy proklínal a co bylo jeho celoživotním handicapem - zdeformovaná noha. Sice na ni napadal, ale nikterak mu nebránila v těžké práci na poli, ani ve chlévě.

V době války podporoval deputátem celou svou rozvětvenou rodinu a díky tomu, že statek byl psán na jeho manželku, jež byla původem Němka, mohl pomoci i řadě mladých lidí, které zaměstnával, aby je uchránil před totálním nasazením. Samozřejmě za cenu protiváhy v podobě příslušných odvodů obilí i masa bojující Říši. Bohužel jen dva z nich pak našli odvahu zastat se Rudyho rodiny v době vypjatého poválečného účtování. A stejně to nebylo nic platné, anabáze potupného odsunu se skromnými kufříky osobního majetku ho neminula.

Ačkoliv později už na tom byl opět majetkově podstatně lépe než Rózina rodina, která v Čechách zůstala, nikdy nepřestal ani on, ani Gretchen tesknit po jejich šumavském statku. Ten se pak ocitl v hraničním pásmu a co nebylo vydrancováno, neúprosně polykala milosrdná příroda. Svou zelení vstupovala nejen do rozvalených stěn obytných stavení, ale i mezi ukázněné řady ovocného sadu a na neoraná pole a postupně vyhlazovala veškeré doteky lidské ruky.

Když pak revoluce prostřela sametový koberec na obě strany a ostnatý drát byl rozstříhán na suvenýry ze země absurdit, přijel se Rudy podívat na místo, kde stával jejich statek. Opřený o kmen zplanělé jabloně obklopené vzrostlými smrky nehnutě zíral na zarostlé oblé vyvýšeniny v zeleném travnatém porostu, kde se kdysi tyčily bílé stěny stavení, chlévů a sýpek. Stál, scvrklou rukou hladil drsnou kůru pokrouceného stromu, který před léty sám zasazoval, a z očí se mu řinul nepřetržitý proud slz.

Teď teprve jasně chápal, co znamenala věta, kterou mu před časem napsal tajemník z blízké vsi, když chtěl informace o někdejším statku Adlerových. Statek opravdu neexistoval. Marta pak často přemýšlela, jestli bělovlasý posmutnělý Rudy někdy našel cestu k odpuštění, anebo umíral zahořklý a s duší pokroucenou jako kmen oné zplanělé jabloně.

Tíhu všech těchto osudů musel pak nést na svých bedrech mladičký Josef, kterému zavřela cestu na studie válka a po válce pak skutečnost, že se narodil ve špatný čas na špatném místě. Přesto si nestýskal. A dokázal ještě v době povinného vojančení přibrat ke svému kříži i trable dcerky bývalého četnického velitele, která uměla tancovat jako Salomé. Nechtěla sice po něm hlavu Jana Křtitele, ale srdce, které si vzala do zástavy na celý život.A on nic nenamítal.

Za to mu dávala dostatek prostoru, aby si mohl studovat po nocích, věnovat se loutkovému divadlu, sbírání známek a špatně placené práci aranžéra, která přece jen skýtala větší volnost než směny v zestátněné fabrice na hrnce, kde mu bylo původně nabídnuto místo ve výrobě.

Dokázala odsunout jako nepotřebné harampádí všechno, co jí kalilo pohled na slunce. Mládí s omezujícími otěžemi přísného tatínka, dobu totálního nasazení, kdy si párkrát při bombardování prožila generálku vlastní smrti, útěk z Reichu a dlouhé týdny skrývání, smrt tuberkulózního bratra, pro kterého neměli léky... I nesouhlas ovdovělé matky s její srdeční volbou, protože voják Josef byl o čtyři roky mladší než její štíhlá hnědooká dcera, která navíc své samaritánství začala uplatňovat jako zdravotní sestra v nemocnici.

Nic jí nebylo zatěžko, a když si pak Marta zpětně uvědomila, kolik dřiny maminka vynakládala jen na běžný chod domácnosti a jejich čisté šatstvo v době bez praček a ždímaček, bylo jí z toho úzko. Vždycky v takovou chvíli měla pocit provinění vůči matce a bolestné výčitky, jak málo jí všechnu tu obětavou péči a lásku oplácela.

Marta se dlouho domnívala, že všude v rodinách panuje takový soulad a pohoda jako u nich. Třebaže neměli ani auto jako Hrochovi v ulici, ani televizor jako Smolíkovi v přízemí, kam se občas chodily dívat všechny partaje, které tak společně prožily spartakiádu i první televizní Prodanou nevěstu. Měli ale spoustu zajímavých knížek a na stěně obraz, který stál tolik, jako všechen nábytek v ložnici, a který babička nenáviděla, protože představoval pro ni nepochopitelné rozhazování. Na famózní bramborák k nim chodívala v teplých podvečerech vonících kvetoucími akáty pomalu celá ulice a maminčin vaječný koňak společně s Martou tajně mlsávala půlka třídy. Martino štěstí bylo tak okaté a bezbřehé, že si zasloužilo zkalit.

Stalo se to onoho dne, kdy vyslechla babiččin názor na všechno, co Marta až doposud stavěla na oltář nedotknutelnosti. Ještě víc ji ale rozhodilo rodičovské přitakávání tomu neuvěřitelnému rouhání proti jejímu socialistickému náboženství, které do nich vtloukali učitelé už od první třídy. Chvíli se v ní rvala socialistická ušlechtilost s láskou k rodičům, ale pak usoudila, že komunistické spasení jejích blízkých je možné jedině skrze jejich poznání a pokání. A protože nejbližší autoritou mimo rodinu pro ni byla soudružka učitelka, vtrhla do přivřených dveří kuchyně a napětím vibrujícím hláskem zakřičela: "To se neříká, nebo to na vás řeknu ve škole."

Trojice v místnosti strnula. Překvapením a také neřešitelností situace. A vlastně i strachem, protože za takové řeči si už mnozí vysloužili pohled přes zamřížované okénko nebo i několikaletou rekreaci v jáchymovských dolech. A tehdy tatínek usoudil, že se dopustil chyby, když nechtěl riskovat rozpolcení dětské dušičky. Zbořit zakořeněné socialistické vize a čítankový náhled na svět sice rodičovské tažení v onom večeru ještě nezvládlo, ale otřáslo základem Martina dosavadního názorového spektra. Martě se začal hroutit její jásavý bezproblémový svět, postavený na pohádkové spravedlnosti a rovnosti, a od té chvíle pochybovala už téměř o všem.

Dvojí svět oddělovaný dveřmi bytu ji nějakou dobu trápil a cítila se značně nejistá, ale časem začal na misce jejích názorových vah logicky převažovat postoj prezentovaný jejími rodiči a prarodiči. A později i spolužáky a přáteli, s nimiž právě ono společně sdílené tajemství nesouhlasu s politikou režimu a šeptem sdělované informace přiteklé po rozhlasových vlnách rušené Svobodné Evropy vytvářely báječně důvěrné vazby. A těch bylo stále víc a víc. Mnohdy i s lidmi, kteří stáli na druhé straně barikády zcela otevřeně a nezakrytě. Za to jí přibývaly do kádrového posudku k oněm nezaviněným černým puntíkům i další, které už Marta vědomě vytvářela sama.

Kulturní renesance šedesátých let ji strhla do postupně sílícího proudu nadějí, které prožívala stejně intenzívně jako lásku k urostlému mechanikovi ze šumavské vesnice, s nímž ji svedl dohromady společný zájem o divadlo malých forem. Společně prožívali všechny vůně z rozvíjejících se květů Pražského jara, které pak surově rozdrtily pásy tanků spojeneckých armád. Marta byla jako v horečce, v těch srpnových dnech roku šedesát osm snad ani nespala. Pomáhala tisknout plakáty a mimořádné novinové stránky, které pak s černovlasým Janem roznášeli po ulicích s mrazením v zádech, protože z obrněných aut a tanků je upřeně sledovali vojáci asiatských rysů v ruských uniformách a s prstem na spoušti. Marta přibila na zeď zklamání mezi stovky komunistických průkazů svůj osobní, podepsaný manifest. Stále se však nemohla zbavit pocitu, jako by všechno tohle horečné dění neprožívala ona, ale nějaká její dvojnice, na kterou se dívá skrze okenní sklo.

Dojem povznášející sounáležitosti však po několika dnech začal opadávat, a když se tábor bojácných a opatrných začal přiklánět ke schvalovačům okupace, kteří získávali stále silnější pozice, zbortil se Martě její svět podruhé. Tentokrát ovšem daleko bolestněji, protože k ranám na duši přibývaly i sankce velice reálné.

Ztrátu místa v kulturní agentuře nesla ještě docela statečně, stejně by nedokázala sedět ve stejné místnosti s těmi, kteří se podle ní zachovali vysloveně podle a zbaběle. Pro jejich omluvu nebyla ochotná a přijmout ani důvod strachu o rodinu, o děti, o existenci... Odmítla nabídku vlastní sebekritiky a očišťujícího dodatečného souhlasu s obsazením a netušila, že si tím zavřela dveře k jakémukoliv jinému zaměstnání. Ocitla se na černé listině a její znamení politické nespolehlivosti z ní udělalo nakaženou morem. Mnozí z jejích dosavadních přátel se s ní přestali stýkat. Ti, kteří jí ještě před pár týdny pochlebovali, se před ní nechávali zapírat, když hledala novou práci. A to ji bolelo víc než všechny ostatní ztráty.

Jan ale stál po jejím boku i v dobách krutých absurdit a až ke směšnosti zrychleného převlékání kabátů. Bez Marty by si svůj kádrový profil nesporně vylepšil, ale neudělal to ani tehdy, když mu Marta tuto možnost nabídla. Naopak se s ní v roce velkého šoku oženil. Svatba se podobala spíš exekuci - neměli ani prstýnky, ani hosty, dokonce ani svědky. Z radnice si zašli do bufetu na dršťkovou polévku, a pak se se dvěma kufry knížek vrátili ze svého krátkodobého výletu do samostatné existence k Martiným rodičům. Jiné řešení, když jim Martina nesmlouvavá tvrdohlavost zabouchla před nosem i dveře městské svobodárny, prostě nenašli.

Martina duše plná nezahojených ran se z prohraných bitev vzpamatovávala jen velice těžce a jizvy z této doby se připomínaly vždy, když začala zvedat hlavu nějaká nová, další naděje. Měla dojem, že tady, v téhle zemi, která po sobě, po své historií podložené kultuře a po svých lidech nechává dupat, už nemůže dýchat. A rozhodně tady nemůže nechat vyrůstat malého Petříka, který se narodil ve druhém roce opěvované konsolidace.

Upjala se k představě emigrace a každý večer zpracovávala Jana, aby s ní nasedl i na tuhle loďku snů. A Jan z velké lásky k ní nakonec souhlasil. Ani Martiny, ani Janovy rodiče však do plánů na změnu politického klimatu nezasvětili. Jednak jim nechtěli způsobovat bolest ještě dříve, než se trvalé odříznutí od domova začne uskutečňovat, a jednak se báli je vystavovat tíze nebezpečného tajemství.

Dlouho připravovaný a do detailu vypilovaný plán rodinného útěku se však povedl jen z poloviny. Neuvěřitelně hloupá a banální shoda okolností zbortila Martin pracně budovaný projekt jako domeček z karet. S těžkou žlučníkovou kolikou a napůl v bezvědomí ji obětavý řidič autobusu, vracejícího se z dovolenkové cesty do Jugoslávie, přivezl na pokyn vedoucího zájezdu zpátky do československého Absurdistánu. A Jan s malým Petříkem se podle plánu dostali do utečeneckého tábora poblíž Vídně.

Když Marta po operaci přišla k sobě, nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Byla zoufalstvím bez sebe a cítila se dokonale na dně. Ochuzena o svůj střed vesmíru, o muže a syna, neměla vůbec chuť se vracet do života. Bez nich prostě ztratil její život smysl. Po řadě bezesných nocí, kdy celé hodiny koukala do vysokého bílého nemocničního stropu a ženy na lůžkách kolem ní pokojně oddychovaly, se ale rozhodla. Šance, že se dostane za Janem a Petříkem, ještě úplně nezemřela a ona udělá všechno, aby jí využila. Za každou cenu!

Byla ochotna k sebevětším obětem, jenom netušila, že cena, kterou zaplatí, bude tak sebezničující. Posedlá touhou dostat se za Janem by za naplnění svého snu dala i vlastní ruku. Místo toho ale musela dát vlastní duši.

Státní bezpečnost si pospíšila. Ještě v nemocnici Martu navštívil malý ulízaný pořízek v šedém obleku s pestrou kravatou. Dívala se na změť barev na jeho vázance a vůbec se jí nechtělo odpovídat na otázky, které se jí zadíraly do srdce jako střepy z rozbitého talíře nadějí. Chlápek přetékající účastí nad její situací jí nabídl, že přijde zítra, když jí není dobře. Přikývla, aby měla klid. Věděla, že to není řešení, že jen oddaluje neodvratné. A on přišel - druhý, třetí i čtvrtý den...

Tenkrát Martě došlo, že cesta do Janovy náruče může vést právě přes tohohle vlezlého chlapíka, který zřejmě nikdy nepochopil slova jako trapnost nebo pohrdání. Ale nebyla to jeho úpornost a ochotnicky demonstrované pochopení, co rozdrobilo Martin odpor, jak si bláhově namlouval. Byla to jediná věta o tom, že při troše dobré vůle by se časem mohla dostat i za manželem a synem, pokud bude spolupracovat. A tak to Marta podepsala. Už tenkrát cítila, že se upsala ďáblu a že jednou za tenhle podpis krvavě zaplatí.

Zpočátku se jí všechno zdálo jako přihlouplá dětinská hra, kdy jedna kamarádka donášela druhé, co o ní řekla ta třetí. Ani neměla výčitky, že vlastně ubližuje závistivému a chamtivému vedoucímu skladu, kde jí vazoun našel zaměstnání, když opakuje na magnetofon jeho věty. Šéf byl plný nenávisti vůči všem a všemu, takže občas nějaké to hrubší slovo padlo i na jména nebo posty režimem hájených. Nikdy ale neshodila vitální kolegyni Boženku nebo řidiče náklaďáků, kteří si servítky nebrali vůbec. Přesto, jak později zjistila, se jejich repliky dostaly do vlastnictví tajné policie také. Moc pozdě jí došlo, že ve stejných službách jako ona je zřejmě ještě někdo jiný a nepochybně mnohem aktivnější.

Klikatými cestičkami se dozvěděla, že Jan už opustil tábor, má zaměstnání a bydlí s malým Petříkem v malém městečku v Horních Rakousích. A čeká na ni... Podala si žádost na mezinárodní Červený kříž, aby ji v zájmu celistvosti rodiny pustili za mužem a synem. Odpovědí státních úředníků však bylo doporučení opačné - ať se oni vrátí do Československa! A pokud využijí této jedinečné milosrdné příležitosti, zůstane Jan bez trestního postihu.

Ani o této alternativě neuvažovala. Brala všechny ty měsíce po návratu z nemocnice jako dobu vymezeného trestu. Jako pobyt ve vězení, které má stěny ze stranických dogmat a nezákonných zákonů. Byla přesvědčená, že pokud se jí podaří odejít, nechá všechno špatné za sebou. Včetně neodbytného estébáka a podpisové kaňky na svědomí. Po každém setkání s tím vlezlým upocencem měla pocit, že ačkoliv se jí ani nedotýkal, zanechal na ní stopy svého slizu. Dlouho se pak vždycky máchala ve vaně, aby ten dojem zmizel. A měsíce plynuly.

Pak se najednou před ní otevřela nečekaná možnost. Do několikadenního zájezdu do Maďarska ji vlastně dotlačil ten její estébák. Kdo ví, co si od toho sliboval. Spolucestující, vedle níž byla Marta posazena, znala z podniku a celkem si spolu rozuměly. Jen málokdo totiž neznal krásnou a hubatou Elišku s dlouhýma nohama a sošným poprsím, kterou se snažil ulovit nejeden papaláš. A ona si s nimi hrála jako kočka s myší a nijak zvlášť se svými dobyvatelskými úspěchy netajila.

Marta se alespoň pro tuto chvíli stala její důvěrnicí, a tak se ocitla i u toho, když se Eliška v Budapešti setkala se svým německým přítelem. Možná právě tohle jsem měla tomu mému vazounovi nabonzovat, říkala si v duchu Marta a uvažovala, jak zařídit podobné setkání s Janem. Dodnes nepochopí, kde se v ní sebrala ta neuvěřitelná odvaha a drzost zapojit Elišku a jejího přítele do svých tužeb a plánů. Kdyby tohle nevyšlo, nepomohl by jí už ani ten její, očekáváním úspěchu napnutý estébácký pořízek.

Možná, že štěstí skutečně přeje odvážným. Marta se během několika hodin, které strávila v poloze neolitického skrčence v kufru luxusního vozu Eliščina přítele, napůl udušená falešným dnem a kopicí dek, plátěných kufrů a oblečení, ocitla na rakouském území. Bez pasu a bez peněz, jen s malým batohem na zádech se vydala stopem do městečka, kde věděla, že by měl žít Jan. Jedno plus ale měla - uměla jazyk, který si vtloukala do hlavy po večerech a nocích, když s Janem plánovali svůj odchod za lepším zítřkem. Konečně je tady, i když se zpožděním dlouhé řady ztracených měsíců.

Vstřícnost vůči českým emigrantům, vyvolaná západoevropskou euforií osmašedesátého roku, sice již opadla, ale přesto se po mnoha peripetiích podařilo získat pro Martu povolení k pobytu. Petřík si její tvář již nepamatoval, ale celkem rychle dokázal překonat ostych a podlehnout jejím návalům něžnosti a lásky. Marta byla neskonale šťastná a v běhu událostí dokázala zapomenout i na upoceného ulízaného vazouna a jeho kancelář se zamřížovanými dveřmi.

Časem se vytvořil i dopisový most mezi rodiči a Martinou rodinou, ale teprve, když cinkot klíčů odzvonil na druhé straně hranic zahnívajícímu systému srpů a kladiv, se odvážili do míst, kde prožili první polovinu svého života. Dokonce začali zvažovat i možnost, že se vrátí zpátky, i když Petr, který se mezitím stal továrním motocyklovým jezdcem, pro svou osobu tuto variantu odmítal. Přece jen většina jeho života byla spojena se zemí na této straně hranice.

Jenomže pak přišla bomba, která rozmetala všechen ten jejich happyland doslova na cucky. Jan se vrátil z jedné ze svých návštěv u rodičů s tlustým výtiskem novin a s otázkou, která Martě doslova vyrazila dech.

"Marti, tohle jsou zveřejněné seznamy spolupracovníků estébé a mezi nimi je i tvoje jméno. Jsem přesvědčený, že se jedná o omyl. Sice souhlasí i datum narození, ale určitě je to nějaké nedorozumění. Musíme s tím něco udělat, nemůžeš to takhle na sobě nechat. Musíš se bránit, zažalovat ty noviny, musíš se očistit," Jan drmolil a upřeně hleděl do Martina bílého obličeje.

Ďábel přece jen nezapomněl a teď si přišel pro svou libru masa.

"Je to, bohužel, pravda. Nebylo vyhnutí, myslím, že jsem opravdu neměla na výběr. Nemůžeš mě odsuzovat, neprožil jsi tu dobu. Mohli mě zavřít za to, že jsem chtěla utéct a že vám se to podařilo. Podepsala jsem jim to, abych od nich měla klid, ale nikomu jsem neublížila. Nikoho jsem neudala. To mi musíš věřit," sípala Marta sevřeným hlasem a těkala očima v Janově obličeji. Na nenávistného hrabivého vedoucího ani nevzdechla. Věřila v tu chvíli pevně tomu, co říká. V slzách a vzlycích pronášela svou nesouvislou obhajobu a Jan tam stál jako socha, jen se stále víc a víc choulil do sebe, jako by se před Martinýma očima scvrkával.

Jan se k oné rozmluvě už nikdy nevracel a Marta začínala věřit, že se může časem v jeho očích rehabilitovat. Žili dál ve společné domácnosti, ale spíš vedle sebe než spolu. Marta ale doufala v léčivou moc času a odpouštění, o které se Jan poctivě snažil, a sama byla takřka přesvědčená o své nevině. I když červík pochybností přece jen čas od času navrtával poklid jejích nocí.

Petr se v té době oženil s dcerou českých emigrantů a její příbuzní na jižní Moravě pozvali i Jana s Martou na vinobraní. A tam se Martě podruhé přihlásil ďábel s dlužním úpisem na její duši. Mezi hosty se objevil obtloustlý, silně proplešatělý chlápek s buldočími tvářemi. Martě někoho vzdáleně připomínal a ta myšlenka ji nenechávala v klidu. Úporně protáčela mozkové závity paměti, ale marně. Když ale na ni orosený růžovoučký tlouštík promluvil, zůstala jako opařená. Chtěla odejít, ale nohy ji neposlouchaly. Byl to její skoro zapomenutý estébák. Ale on nezapomněl!

"Vidíte, tak se zase setkáváme, paninko. Asi mě v téhle chvíli nenávidíte, že jsem vás tenkrát nutil ke spolupráci s estébé, ale beze mne byste tady dneska nestála. Vždyť já zase pomáhal vám. Lidi si musí odpouštět. I sami sobě. Možná i vám už odpustil třeba ten váš tehdejší šéf, na kterého jste tak solila," vypouštěl klidně slova s obláčky cigaretového kouře. Nezdálo se, že by ho situace nějak vyváděla z míry. Zřejmě se dokázal vypořádat s nastalými změnami a z proher udělat trumfy.

Jím vypuštěná střela ale nezasáhla jen Martu. Koutkem oka zachytila zbledlého Petra, strnulého v jakémsi tragickém štronzu, a Jana, jehož pohled směrem k ní byl obrovským vykřičníkem výčitky. .Ani nevěděla, jak se ocitla venku. Tři slova, která Jan pronesl, než usedl za volant jejich vozu, byla i jeho nekrologem: "Lhala jsi mi!" Možná, že si tu havárii, která jej na dálnici připravila o život, přál. To se ale Marta už nikdy nedozvěděla.

Něco takového si zřejmě myslel i Petr, který od té doby omezoval své vztahy s Martou na nejnutnější minimum. Na Markovy křtiny ji pozvala snacha, ale Petr ji nepožádal, aby se stala Markovou kmotrou. A ani později, když lékaři u Petra zjistili rakovinu a on podstupoval nepříjemnou a bolestnou terapii, nedal Martě vědět. Dozvěděla se to až od Soni, za kterou se vypravila , když už nedokázala zvládat svůj stesk po synovi a vnukovi. Riskovala i to, že ji vyženou od dveří. A byla by i takové ponížení vystála raději než verdikt o Petrově pozemském bytí.,

Voskově prožloutlou tvář s velkýma, kruhy podmalovanýma očima téměř nepoznala. Srdce vyždímané jako citron jí vylétlo do krku a nemohla ani promluvit. Jen tam stála u nohou bílé nemocniční postele a zírala na tu trosku, která bývala jejím synem. "Dej si život do pořádku, mami," řekl tenkrát Petr a ona věděla, že jsou to zároveň i jeho slova odpuštění. A po Petrově smrti to brala jako příkaz, jako splnění posledního Petrova přání.

Snad proto popřála sluchu Petrovu staršímu kolegovi - Šimonovi utěšiteli. Snad proto jezdila pravidelně za svou matkou a Janovými rodiči do Čech. Snad i proto se znovu a znovu pokoušela získat náklonnost své snachy a Markovu přízeň. Prostě se snažila dát si život do pořádku. Jenomže jí ještě nedocházelo, že to všechno chce pěstovat na dávno otrávené půdě. A tak bylo všechno kolem ní jako chvějící se odraz v pokřiveném zrcadle.

A pak se objevila Eliška. Dáma sice už v letech, ale pořád ještě fešná, elegantní a přitažlivá. Marta v duchu zásady udělat si ve svém životě pořádek se rozhodla probrat situaci také s ní. "Co blbneš, člověče?" vyjevila se Eliška. "Takových, co byli na seznamu, jsou tisíce a nikdo si kvůli tomu neváže smyčku. Já tam byla taky. Všechno má svůj čas, byla doba ponížení, teď je čas odpouštění. Lidi zapomínají nebo odpouštějí a život jde dál..."

Ano, život jde dál. I v tom divném šedivém jaru bez Jana, bez Petra, bez Šimona a nyní i bez malého Marka. Oběti, které položila na oltář nesmiřitelného boha minulosti nestačily. Má tím pravým obětním beránkem být teprve ona sama? A kde má vlastně hledat pro sebe odpuštění?

Dokázala babička Róza odpustit osudu, že ji na zbytek života oddělil od sester a bratra, odpustit komunistům, kteří z její vypiplané cukrárničky udělali agitační středisko a jí vrazili do ruky smeták a hadr jako uklízečce v tuhárně? Uměl prastrýc Rudy odpustit těm, kteří mu vzali statek, jehož fotografii měl i na nočním stolku v nemocnici, když umíral? Zvládl tatínek odpustit režimu, který málem postavil jeho vlastní dceru proti němu a proti rodině a který hasil jeho žízeň po vzdělání odmítáním? Dovedl by odpustit Jan, že ho vlastně zradila dvakrát?

A jak má odpustit sama sobě? Je vůbec něco, co by ji ještě dokázalo přimět, aby si odpustila?

Na chodbě se ozvaly drobné krůčky a pak slabé bušení na dveře. Marta unaveně zvedla hlavu od ulepené sklenky, ale ze židle nevstala.

"Babi, otevři, přinesl jsem ti něco hezkého ukázat," zapípal za dveřmi Markův hlásek a Marta odhodlaně vykročila ke svým dveřím k odpuštění.

Móda

(ČRo. říjen 2018 )

Přemýšleli jste někdy nad tím, kdo vlastně vytváří módu? Nemyslím tím onu velkou módu ze světových salónů a přehlídkových mol, nepoužitelnou pro běžný život. Ale takovou tu běžnou všednodenní módu ulice... Módní salóny určitě nevymyslely módu odřených nebo díratých džín, módu svetrů s neprakticky dlouhými rukávy až přes prsty rukou, plandavých vytahaných blůziček s cípatou délkou.

Nepochybně na počátku takového módního výstřelku byl jedinec, nehledící na módní nebo právě akceptovaný styl oblečení. A tím se vymykal, proto byl možná následován. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno vyřešila momentální otázku příliš krátkého trička s dlouhým rukávem tím, že jsem přes něj oblékla dostatečně dlouhé triko jiné barvy s rukávem krátkým. Dost velký prohřešek proti tehdejším daným a poměrně dlouhodobým normám pro kombinaci barev, vzorů či materiálů. Ale světe div se, za pár dnů přišly takhle oblečené další dvě dívky a za týden se z toho stala v našich kruzích už běžná záležitost. Stejně jako nyní, po téměř padesáti letech.

Když to tak vezmu, ono není vůbec lehké vymýšlet stále něco nového, jiného, zajímavého. Všechno už tu vlastně někdy bylo! Co tedy zbývá? Opakovat minulost třeba s výběrem jiných materiálů, prosadit dočasnou retro-módu, nebo šokovat extravagancemi? Třeba nahradit slušivost a líbivost módou ošklivosti? I to už tady bylo... Nebo úplně jednoduše kašlat na módní diktát a dát přednost pohodlnosti a vlastnímu vkusu? Ale jste opravdu natolik stateční, že vám nebude vadit, že nejste in? 

Ani skauti to neměli lehké...

Ačkoliv trampové vesměs odmítají nějakou užší spojitost se skautingem, pravdou je, že nejeden z nich v dětství jedním ze skautských nebo junáckých oddílů prošel. Volnomyšlenkářské trampské filozofii sice vadí polovojenský styl systému, ale oněch spojovacích nitek mezi oběma skupinami je poněkud víc - tedy třeba vztah k přírodě, woodcrafterské znalosti, schopnost přežívat mimo civilizaci, odmítání maloměšťáctví apod.

Proto mne taky přilákala výstava ke sto letům skautingu v táborské galerii Ambit, která je dislokovaným prostorem tamějšího muzea husitství. Navštívily jsme ji společně s kamarádkou v první polovině ledna a otevřená je až téměř do konce února.

Musím přiznat, že expozice je velice dobře, fundovaně a vkusně připravená a instalovaná. Najdete zde jak historii skautingu v celostátním (a částečně i světovém) měřítku, ale detailně i začátky skautingu táborského, které lze vystopovat díky táborskému skautovi Karlovi Müllerovi až do roku 1913. A už o rok později se píše      o tamějším skautském oddílu Psohlavci. Zaujala mne i postava Emanuela Chalupného z první poloviny dvacátého století - byl žákem T.G.Masaryka a autorem celé řady zajímavých publikací propojených s táborským skautingem. Se zájmem jsem si prohlédla i fotografie osobností, podporujících skauting, z roku 1920, kdy město oslavovalo pětisté výročí. Ctihodní pánovíé v dlouhých zimnících a kloboucích mi příliš skauting neevokovali, ale každý ze skautů žil přece i svůj civilní život, že?

Výstava připomíná obnovu skautingu v poválečné etapě roku 1945, dokonce je tam zajímavá zmínka o tom, jak kluci a děvčata ve skautských košilích pomáhali na barikádách Pražského povstání, kde ošetřovali raněné, doručovali zprávy či munici.    V poválečných letech bylo registrováno na čtvrt milionu skautů! Roku 1948 byl skauting nekompromisně včleněn do Svazu československé mládeže a v roce 1950 zcela rozpuštěn. Novou etapu znamenal pak pro skauting rok 1968, ale to trvalo krátce - do roku 1970. A samosebou posametová éra opět otevřela dveře pro tuto činnost.

Zaujmou vás dokumenty o různých oddílech včetně vodních nebo křesťanských skautů, označení a kroje, trojrozměrné exponáty ze života v přírodě, knihy, noviny, časopisy, zahraniční aktivity či dokumentace ze světových jamboree, kterých se čeští skauti účastnili, včetně toho posledního v roce 2018 v Americe. Rozhodně stojí zato se seznámit s detaily o skautingu jako takovém i o konkrétním dění pod jeho hlavičkou v jednom jihočeském regionu. 

Album návratů i novinek

Za takový opravdu milý, vánoční hudební dárek lze považovat nové CD

 Lenky Slabé-Vostré, nazvané "Mé návraty jsou psané v notách". Objevilo se jen pár týdnů před Vánocemi a musím se poněkud neskromně přiznat, jak moc mne potěšilo, že pro název prezentovaného alba byl použit titul jednoho z mých předchozích článků o této zpěvačce, jejíž pěveckou dráhu sleduji a novinářsky průběžně mapuji vlastně už několik desetiletí.

Hudbě a zpěvu se Lenka věnovala od dětských let, ale do povědomí širší veřejnosti přišla až po nástupu do českobudějovické skupiny Nezmaři. Svůj niterný vztah k folku osvědčila i u Žalmanova spolu a v podstatě také v době svého působení u Spirituál kvintetu. Poněkud jinou parketu pro ni pak představovala téměř dvacetiletá životní etapa v Kanadě, kam odešla se svým mužem - rovněž aktivním muzikantem Ádou Vostrým z někdejších chebských Rychtářů. Nejenže si musela zvykat na úplně odlišný životní styl, porodila dceru Ádinku a vystřídala řadu zaměstnání, také její hudební stopy byly velice rozmanité. Našla se totiž i v pop music, v jazzovém rytmu či nestárnoucím swingu. K hudbě se však vracela nejčastěji se svým mužem Ádou, který pro ni mimo jiné skládal a aranžoval a společně vystupovali i v širším okruhu přátel, ale také například s dvojicí kanadských zpěvaček, s nimiž dvakrát podnikla i turné po Česku, nebo ve spolupráci s Jaromírem Mayerem či swingovým nadšencem Jiřím Traxlerem, s kanadským zpěvákem Darrellem Barnem... A tak bych mohla ještě pokračovat. Po návratu do Česka se Lenka společně s Ádou a jejich muzikantskou rodinou snaží vrátit i zpátky na pódia folkové hudby, což se jim částečně také daří, i když ne tak zcela samozřejmě, jak by se dalo předpokládat. Návraty totiž nikdy nebývají lehké a navázat tam, kde se šňůra před dvěma desítkami let přetrhla, stojí víc úsilí, než se může zdát.

A Lenčin nezapomenutelný specifický hlas je také dominantou a spojnicí všech jedenácti skladeb zařazených ve zmiňovaném novém albu. Většina z písní pochází z Ádovy autorské dílny, ve třech případech navíc ve spolupráci s jeho synem Davidem. Ale najdete zde i osvědčený nezmarský hit Musíš jít dál, jehož autorem je Luboš Hrdlička, pohodový song Břéti Huleše Sedět a hrát anebo Mejdan blues, na němž se jako tvůrce podílel Vladislav Jaroš. Pod zajímavými aranžemi, které s bravurou a netradičním propojením hudebního motivu s využitím možností každého z použitých nástrojů, je podepsaný David Vostrý, v několika případech v součinnosti s otcem Ádou a v Mejdan blues pak přispěl do tohoto výčtu také Radim Linhart, který svými klávesami společně s Lubošem Novotným (dobro) a hostujícím Otmarem Brancuzským dali tvář jmenované skladbě. Jinak je třeba vedle Ádovy akustické kytary zmínit baskytaru Jana Mikuleckého a piano a housle Elišky Vostré.

Propracované aranže jsou tak nesporně kořením, které dávají skladbám v albu poněkud jinou a zatím neobehranou příchuť, aniž by tím však nějak ubíraly ze základní a nezpochybňované podstaty zvolených písniček, kterým Lenka vtiskla svůj jedinečný hlasový punc. A věřím, že nejen pamětníci, ale i mladší hudební příznivci v nich při pozorném poslechu najdou ten svůj oblíbený šálek not...

https://www.lenkaslaba.cz/

https://www.lenkaslaba.cz/o-me/

KONKURS

Venku zuřilo léto a sálavý horko se plazilo ulicema nízko při zemi jako uštvanej pes. Zato chládek v přísálí U Hromádků, jen kousek od hlavního náměstí, který střídalo názvy souběžně s politickýma etapama, přikládal hojivý obklady na naše rozpálený čela. Židle, na který jsem seděl v nedbalý pozici hollywoodskýho producenta, příšerně vrzala a navíc hrozila, že se co nejdřív složí jako paraple. Viky, kterej měl i v tom přítmí na očích tmavý brejle, si je co chvíli posouval ukazovákem na kořen nosu. Jeho uši, kvůli kterejm měl patřit do úplně jiný čeledi savců, tentokrát bohužel očekávanou úlohu neplnily. Sáva v kostkovaným saku přes pomačkaný pestrý šortky připomínal do pasu gengstra z éry Al Capona, vcelku pak klauna z Berouskovy manéže. Ovšem Markýz s pruhatou košilí ze sekáče a se sluchátkama na uších vypadal děsně protřele a pranic na tom neubíralo ani to, že ty sluchátka nebylo kam zapojit. Kolem neustále pobíhal s rozevřeným notesem Luidži se šátkem na babu Jagu a tvářil se jako šéf světovýho nahrávacího studia.

Vůbec všichni jsme vypadali náramně důležitě, protože jsme se právě chystali rozhodovat o slavný budoucnosti jedný z těch holek, který postávaly a posedávaly v druhým koutě s hromadou navršených židlí. Ty sem postupně natahal Sáva z vyklízenýho velkoskladiště nábytku, který dostal jeho děda zpátky v táhnoucí se restituci. Ale obchoďák, kterej k tomu skladišti kdysi patříval, bohužel už smetla budovatelská eufórie v předchozích pětiletkách a místo něj vystavěla nepostradatelnej památník komunismu. A protože si s jeho využitím starej Eibelstein nevěděl rady, sloužila stavba dál jako kolonáda pro zdejší populaci městskejch holubů.

Zvenku se přiřítil Piži s kytarovým futrálem a kapičkou u nosu, vlasy zježený rozčílením. Mohli jsme tedy začít. Totiž s tím konkursem...

Všechno to byl Vikyho nápad, kterej se vylíh v tý jeho nadměrný mozkovně jednou v neděli, když jsme v parku za městem šmrdlali svý sladký dřeva a cítili se jako mistři světa. "Hele, docela nám to šlape co kdybysme si založili kapelu?" vypadlo z Vikyho. Luidži si pošoupnul tu svoji pirátskou bandáž a ostatní jsme chvíli přiblble civěli jako eskymák na bikiny. "Nó, nakonec proč né?" vyklepal Markýz z foukací harmoniky sliny a rozkvedlal je v prachu patou botasky. "Sou i horší, že jo..."

A tak vznikla Větrná bouře, tedy Windy Storm. Tehdy se naše odpoledne a víkendy proměnily v muzikantskej maraton. Nestoudně se blížil termín oblastní Porty, kde jsme chtěli otestovat svý kvality. To ovšem měla bejt jen první příčka žebříčku, po kterým jsme samozřejmě mířili vejš a vejš - do Prahy, na kotouče cédéček, na televizní obrazovky, do zahraničí, pochopitelně do Nashvillu....

Jenomže pak přišel Viky s rozbuškou, která odpálila tu dnešní bombu. "Chce to ňákej ženskej hlas, ňákou holku , no..." Jasně, že jo - ale kde ji vzít? Šárka odvedle studuje v Brně, Nika stěží udrží melodii, Majka zpívá s dechovkou, Bětka piští jak komáří eunuch... "No co, tak uděláme konkurs," hodil Viky do placu tu jedovatou rukavici a nechal nás kochat se představou nádhernejch koček, který se můžou přerazit, jak toužej dostat se do naší kapely. Pak ale začalo jít do tuhýho. Markýz, kterej měl staršího bráchu v novinách, propašoval do městskejch tajmsů naši výzvu a džin byl vypuštěnej z láhve.

Teď tu sedíme s prstem na tepu osudu, na bedničce od postelovejch matrací několik kousků skla z hořčičnýho servisu a tři plechovky džusu zakoupených ze společný kasy. To kdyby umělkyně náhodou měly žízeň, nebo jim vyschlo v krku z tý velký chvíle. Ostatně já bych potřeboval loka hned teď a Viky byl taky čitelnej: co jsem si to, proboha, vymyslel za ptákovinu!

Ale utrpění mladýho Boháčka teprve začínalo. Většina těch buchet prohlásila, že se přišly jen podívat nebo doprovodit kamarádku (připadaly asi tak čtyři na jednu slávychtivou). A tak první vyfuněla na improvizovanej stupínek malá hrošice s černýma copama. Předhodila nám notový party, abysme jí jako doprovázeli. Jenomže noty znal jen Piži, a tak jsme byli nucený poněkud uzpůsobit pravidla. Copatka odborně odartikulovala árii o slavíčkovi, zapráskala knírem a spláchla nás tím, že smlouvu přijde podepsat její manažér. Mísa jelit by vypadala v tý chvíli inteligentnějc než naše konkursní porota.

Další umělkyně nám k písničce přidala i volnou sestavu, třetí nás přesvědčovala, že písničky Babouků jsou přece jasnej folk, a čtvrtá se styděla tak, že jsme jí nerozuměli ani jméno. Jediná, která hlasově prošla, ale prohlásila, že by jí maminka s náma nepustila, protože je jí teprve třináct.

Viky už dávno odložil svý americký brejle, Sáva sako a já svou masku protřelýho znuděnýho bosse. Karneval končí, sbírejte padlý! Adeptky na slávu už taky došly, stejně jako nám odhodlání. Vtom kužel světla v otevřenejch dveřích narýsoval našim očím dlouhonohej sen. Proplula kolem Luidžiho a Sávy, který vypadali na to, že budou opakovat první třídu zvláštní školy, usmála se na mě a zeptala se, co má zazpívat. Viky si zatlačil oči zpátky do důlků, Piži přestal slintat na kytaru a scénka z pohádky o Šípkovej Růžence se pomalu rozpohybovávala. Ani jsme pořádně nevnímali, jak zpívá, protože s tím, co nakoupila od přírody, uměla daleko lepší kousky. Vsadím se, že se Pižimu v žaludku srazilo to mlíko, co celý odpoledne ucucával, na podmáslí. Protože i tenhle kapelní Cerberos vypadával z rytmu , jen to svištělo. Kdo ví, co všechno nám v tu chvíli bublalo v hlavě, když s námi víc než muzika s cvičily hormony.

Nevím, jak by to skončilo, kdyby se v tu chvíli nerozlítly dveře a doprostřed místnosti nenapochodoval ten plejboj se zlatým řetězem tlustým jak malíček na krku. Rozhlídnul se kolem, přejel nás pohledem, jakým máma kvituje chycenou myš v pastičce, a zpražil naše šestnáctiletý naděje zavrčením bernardýna: "Co tu blbneš, prosim tě? Jsi jim šla dělat chůvu, nebo co?" Hadice se splihle odvlnila za těma fialovejma kalhotama a za ní bylo slyšet, jak nám padaj čelisti na podlahu.

Šli jsme tu naši velkou životní ztrátu zapít do novýho báru s přiléhavým názvem Hope (houp) - což je anglicky naděje, jak pravil Sáva. Ale taky to mohlo bejt Homolka-Pecháček. Sedli jsme si do tmavýho kouta poblíž kuchyně a tvářili se staře. V tom kuchyňským vykachlíčkovaným království se sem tam míchaly opálený dívčí nohy a občas se s v našem zorným poli objevila nakrátko odrbaná pihatá holka v plášti bez rukávů. Zápolila s nádobím a do cinkotu talířů a příborů se mísilo její prozpěvování.

Páni, to byl hlásek, to byla šťáva! Naše pošlapaný dušičky rozkvítaly jako po jarním deštíku. Už jsme se zase opájeli vidinou americkýho snu, jak se z myčky nádobí stala první dáma folkový scény, (a to všechno naší zásluhou), když se k našemu boxu připloužil tučňák s běloskvoucí náprsenkou a s obligátním "tak co to bude, pánové?". Pak ale zaostřil skrze intimní přítmí a zasyčel: "To ste zase vy?! Á ven, páni muzikanti, cucáci jedny pitomí..." Poznali jsme ho přesto, že měl pěnu u pusy, barvu zralýho rajčete a hlas o několik oktáv vyšší. Ani mu nemusela přes rameno nakukovat ta naše odpolední konkursní perla v černých šatičkách s dekoltem málem do pasu.

Jó, Viky, není nad konkurs. To má člověk hned plno známejch!

Pod taktovkou běsnícího tučňáka jsme neplánovaně ucpali dveře. Zašprajc jsem se půlkou těla a nemoh ani tam, ani zpátky. Ohlíd jsem se ke kuchyňskejm dveřím. Stála tam ta opálená holka s utěrkou v ruce a koukala za náma. Na rozdíl od tý žíně v černým se vůbec nesmála. Ale mně bylo jasný, že tenhle konkurs vyhrála na plný čáře.

Operace
Amputovali mi lásku
Celkem bezbolestně
Ani stopa po řezu
ani kapka krve
ani narkóza soucitu
ani svorka útěchy
ani stehy naděje
- prostě nic
Jen to tak slabounce chřuplo
jako když zakroutíte krk
holouběti
A zůstala jizva jistoty
že dnes už neodletí

Cesty bez návratu

Vrazil jsem do otřískaných dveří s naprosto neprůhlednou mozaikou barevných sklíček a hospoda mě olízla šedivým chundelatým jazykem, udeřila do tváře flákotou pachů a vyšplíchla na mne škopek lidských hlasů, třískotu půllitrů a jásavě optimistické melodie z rozhlasového vysílání. Byl jsem dočista mokrý, z vlasů zmoklé nevábné provázky a v botách útulno jako v akváriu. Objel jsem pohledem lívance tváří, které se ke mně tázavě obrátily, a zoufale hledal známý obličej, který pro mne znamenal pro dnešek výhru. Nic...

Kolikátá už je tohle hospoda a kolikáté dveře? Všechny patřily nejméně do desáté cenové skupiny. Žaludek mi poskočil jako jojo na provázku, když sem průvan z kuchyně přicloumal sloup vůně vařeného zelí.

"Tak co je, mladej?" zaduněl pivní sud v kostkovaném saku, jehož jediný knoflík vydržel neuvěřitelný tah přes vypuklinu břicha. Podařilo se mi jen zavrtět hlavou, až se kapičky vody rozlétly jako malá svatozář. Dveře zívly a vyplivly mě zase ven do šedivé ulice. Moje nohy s džínami přilepenými na stehna se znovu zapíchly do dešťové clony, přes kterou na mne mrkal vzdálený neon výškového hotelu Gomel.

Kolik ještě takových putyk může být na téhle trase? Kolikrát ještě mě vyfackuje zklamání a bezmoc za mnou přibouchne okopané dveře do zaplivaných hospodských chodeb? A času už moc nezbývá...

-o-o-o-

Liva na mne čeká a utrpení prosakuje každou nově naskakující vteřinou jako mokvající rána. Déšť se zdál už takřka neprostupný a moje myšlenky se rozstřikovaly stejně jako špinavé biče vody o kamenné kostky chodníku.

Tenkrát na mejdanu u Richarda jsem se chytil jako vyjukaný zajíc do oka. Ty velké šedozelené oči mi připomínaly masožravé rostliny a já ochotně skočil na lepkavou vějičku, vyhladovělý marnými touhami, otloukaný znechucením nad stále stejnými matčinými bolestínskými tirádami a rozdíraný nekonečným řetězcem neúspěchů i opovržením těch lepších a - šťastnějších. A ona byla taková křehoučká, takřka průsvitná, s modrou pulzující žilkou na spánku, naivní a vylekaná, snad jediný tvor pod sluncem, který potřeboval moji ochranu a pomoc. Moji pomoc! Tam to tehdy začalo...

-o-o-o-

Ani další špeluňka, která snad ani neměla jméno, nepřinesla konec mé bludné pouti po městských ulicích. Odpálkovala moje naděje jako zbloudilý tenisový míček a ochotná náruč deště mě zase přivinula na svou mokrou a studenou hruď. Na konci ulice blikla světýlka trolejbusu, z nádraží bylo slyšet hlas navádějící posunovače na pátou kolej. Nacucané botasky zamlaskaly v kaluži jako při nedělním obědě a vyloudily několik kalných bublin u gumového ráfku. Tak zase dál...

-o-o-o-

V těsném sledu následovaly horečné dny, kdy se Liva plná vděčnosti chytala mé nabízené ruky a s radostí se podřizovala mým přáním, jako by celý svůj zpackaný život čekala na mne, předměstského kluka bez vyučení a se špatnou pověstí, jako na vysněného prince. A já byl šťastný, aspoň na chviličku šťastný, a máminy nářky a vydírání soucitu mi už tolik nevadily jako dřív. Vůbec nic už nebylo jako dřív. Konečně vyšlo slunce i pro mne...

-o-o-o-

Tentokrát mě za dveře špinavého začouzeného výčepu vyprovázela kromě zoufalství i stále se prohlubující a svírající beznaděj. Jen vzpomínka na Livin bílý uzlíček obličeje kladla mé nohy před sebe v automatickém pohybu kroků, které už snad tělo ani nevnímalo. Jak najít ve stotisícovém městě člověka, u kterého znám jen přezdívku a okruh oblíbených lokálů? Ale najít ho musím! Je to otázka života a smrti - jejího života...

Když někomu dají jméno Olivie a má paní na výchovu, člověk by řekl, že ho čeká něco víc než tohle. Ale já ji neopustím, kdyby celý svět, tak já ne...

-o-o-o-

A pak jsme začali s tím svinstvem. Vlastně - já začal. Já jsem udělal ten první krok. Abych si dokázal, že jsem chlap, abych svému okolí předvedl, že se nebojím a že jsem schopný stejných věcí jako ti kolem mne. Abych se konečně stal kompaktní součástí party, na jejímž okraji jsem vždycky přešlapoval - odstrkovaný, vysmívaný a tiše trpěný. A Liva poslušně, bez zaváhání naskočila na můj tandem.

Mysleli jsme, že jsme objevili nebe, soukromý ráj, o kterém nám doma, ani ve škole nikdy nic neřekli, eden, ve kterém byl bohem vousatý potetovaný Patrik s horečnatým pohledem a zkaženými zuby. Náš učitel, dodavatel a naše prokletí. A zatím to byla přestupní jízdenka do pekla. I vstupné do ráje stoupalo od napůl vykouřeného jointu přes bílou kopičku na hřbetu ruky vtáhnutou rozežíranou nosní sliznicí až po lesklé kopí injekční jehly, nořící se do rozpíchaného předloktí, stehen, břicha...

Náš chvilkový pobyt v rajských zahradách byl vykupován stále dráž. Obzor se nám zúžil na hrot injekční stříkačky a byly jen chvíle napětí před a chvíle úlevy po jejím hadím uštknutím, které nás katapultovalo do jiných světů bez problémů a bez starostí.

Liva opustila ten svůj nablýskaný domovský přístav s nalinkovaným přísným režimem určujícím snad i délku úsměvu nebo intenzitu pohlazení po vlasech. Těch se ostatně Livě moc nedostalo. Snad jen ve chvílích, kdy byla v načančaných šatičkách předváděná návštěvám, které se nad ní rozplývaly, dokud zase poslušně neopustila místnost.

Raději se se mnou plavila na špinavé bárce opuštěného, upraveného sklepa, kam jsme se uchýlili poté, co nás oba máma vyhodila. Nesnášela Livu, nesnášela mne a špatně snášela i alkohol, který si naordinovala jako lék na zlomené srdce a pomuchlanou duši. Z bytu pomalu mizely obrazy, kusy nábytku i Livino oblečení a boty... A my jsme také potřebovali peníze na své vlastní vstupenky do lepších okamžiků dne.

Zůstali jsme jako dva plavčíci stižení morem, dva plavčíci bez kompasu a bez mapy na rozbouřeném moři podivného přežívání. Dva nakažení, o jejichž infekci se mluví jen šeptem a za zavřenými dveřmi.

-o-o-o-

V bufetu s pocintanými a dočerna osahanými umakartovými stolky jsem zahlédl Roberta, Patrikova kamaráda, a naděje ve mně blikla jako žárovička na vánočním stromku.

"Neviděls Patrika?" cvakl jsem vypínačem naděje.

Robert zavrtěl hřívou měděných prstýnků, aniž vzhlédl od talíře bledé dršťkové polévky, v níž se marně pokoušel najít kousíček něčeho, co by připomínalo dršťku. Blikající žárovička pohasla stejně rychle, jako se rozsvítila. Ale nevzdával jsem to, třeba ještě blikne..

"A kde bych ho moh najít?"

Kostkované pokrčení pod zrzavou přilbou mi vtlačilo hlavu hlouběji mezi promoklá ramena. Zmrzlé prsty stiskly v kapse igelitový sáček s kovovými mincemi - mým výkupným do dimenze bez paměti těhotné bolestí, strachem a beznadějí.

"Snad v Alžíru," vyplivl Robert společně s kusem nerozmíchané jíšky a rozmrzele cinkl hliníkovou lžící o talíř. Věděl jsem, že se tak říká jednomu z barů, kam chodí studenti a také zneuznaní umělci a ztracení bohémové, kteří nedosáhli na sladké ovoce úspěchu. Takové doupě s červenými a zelenými světýlky, kam se místo kravaty nosí zatrpklost a kde se přežvykuje protest - proti všem a proti všemu. Kromě alkoholu a drog...

Bylo to jen o pár bloků dál. Vyřítil jsem se ze dveří jako blázen a probuzená naděje mi točila a práskala bičem nad hlavou.

-o-o-o-

Liva ležela ve sklepě na uválené nafukovací matraci, přikrytá mým zimníkem. Zpocené prořídlé vlasy měla přilepené k promodralému čelu a tělo se jí zmítalo v podivném tanci zatracenců, jako by před něčím ošklivým utíkala. Ale nebylo kam.

Už několik dní byla bez dávky, zvracela každý doušek vody, který vypila. A já se vracel bez onoho proklatého a přece touženého šému, jenž by oživil její zakalené oči, které teď zabíraly snad polovinu toho bílého ztrhaného obličejíčku. Nepovedlo se mi sehnat peníze, na krádeže v obchoďácích jsem byl už příliš nápadný, na prodávání sama sebe příliš poničený a taky špinavý. Kdo by chtěl mít sex se živou mrtvolou, s feťákem, jehož reakce a činy jsou nepředvídatelné? Nakonec jsem vypáčil kasičku na milodary v katedrále.

Stačilo by to tak na jednu dávku, na jednu dávku pro Livu... Věděl jsem, že dnešek je poslední šance, víc že už těžko unese. Alespoň jeden trip, aby se její obličej uvolnil v osvobozujícím pousmání, aby její ruce sebou přestaly škubat jako dvě dodělávající bílé myšky na hnědém žebrování zimníkové látky. Srdce se mi při pomyšlení na ni svíjelo jako žížala na rybářském háčku.

Tunel do pekla byl probourán už dávno, a raději jsme nechtěli ani vědět, jak daleko jsme na téhle cestě došli. Občas jsem měl pocit, že plameny už nám olizují špičky bot.

Kdybych poslechl tenkrát Irenu... Byla sice všude, kde si označkovali své teritorium ti, kteří nosili uprostřed čela neviditelný, ale přesto jasný cejch malomocných, ale zdála se být jiná. Jiná než všichni ti hadráci bez vůle, kteří se zmohli akorát tak na tvrzení, že mají drogu pod kontrolou a mohou přestat, kdy budou chtít, anebo na sliby, že ještě dneska si šlehnou a přestanou až zítra... Ale zítřek vlastně nikoho nezajímal. Byl tak vzdálený a tak nepodstatný. Důležité bylo teď a mít své jisté v malém bílém psaníčku, anebo ještě lépe už rovnou v žilách.

Ale Irena znala cestu zpátky a nabízela nám, že nás po ní povede. Netvrdila, že je to jednoduché, ale říkala, že je to možné... Jenomže moje vůle byla už jen kulička zmuchlaného papíru, a tak jsem do ní zabalil slovíčko zítra a hodil jí ho přes plot nabídky zpátky.

Už ani nevím, co bylo zítra, ale na schůzku s Irenou jsem nešel. Dokonce jsem o ní neřekl ani Livě. Taky proč jí přidělávat další bolest - a muka volby nepochybně bolestí jsou. Takhle to mělo být jednodušší, ale zdá se, že na druhou stranu zase těžší. Když jsem o tom včera blábolil v absťákové trýzni, která mi vysávala mozek a motala myšlenky do zašmodrchaných klubek, procedila přes okoralé našedlé rty s desítkami malých šupinek jedinou větu:

"Pro nás už cesta zpátky není..."

Okusoval jsem si nehty do masa a necítil ani bolest. Možná věděla víc než já.

-o-o-o-

V Alžíru bylo zavřeno, ale vyhazovač Roman mi okýnkem ve dveřích hodil almužnu několika slov:

"Patrik šel za tebou domů, někdo mu říkal, že ho naháníš. Před chvílí odešel..."

Srdce mi vyletělo nahoru jako pták z klece, ale pak se poslušně vrátilo mezi čtvrté a páté žebro. Rozběhl jsem se do neutuchajícího deště a mince v kapse mi chrastily jako astmatické šaškovy rolničky. Dneska se ale hraje drama, komedie už došly dřív než marjánka v koženém pytlíčku od Livy. A jehle komický žánr nesluší - k té patří fantazy a na konci pak - tragédie...

Vpadl jsem do tmavé místnůstky s plaňkovými dvířky, která se stala naším domovem s Kainovým znamením nade dveřmi. Liva ležela tichá a klidná pod těžkým kabátem, na bedničce vedle lůžka se blýskala injekční stříkačka a bílá ampulka s upilovaným hrdlem... Náš Ježíšek tady byl už přede mnou.

-o-o-o-

Opatrně jsem přistoupil ke slehlé hubené matraci a lehounce položil Livě ruku na čelo. Bylo lepkavé a podivně chladné jako umělohmotná tělíčka dlouhovlasých panenek, kterých mívala Liva doma plný pokojík. Vzal jsem Livu za ruku, a ta mi proklouzla nervózními mokrými prsty jako hadrová. Nevěřícně jsem se sesul vedle té drobné, bezvládné bílé ruky s modrofialovými skvrnami vpichů a roztřásl se jako ratlík.

Byl konec - tahle poslední Livina cesta do ráje byla už bez návratu. Do břicha mě tlačil pytlík s mincemi a od žaludku se mi udělalo zle. Zvracet ale už nebylo co.

Zůstal jsem zase sám... Sám, okradený o Livu, o budoucnost, o naději... Ještě slabší než dříve. A venku déšť neúnavně bubnoval svůj smuteční pochod.

Ten den snad slunce vůbec nevyšlo...