Eva Černošová

Tchyně

Málokdo z našich básníků dokázal proslavit kakofonii tak jako Petr Berzuč. I díky němu vědí celé generace žáků, že shluk některých hlásek navozuje atmosféru, ježto se skvěle hodí k příběhům tragickým. Kdo by si nevzpomněl na balady jako Maryčka Magdónova či Kantor Halfar... Už při pouhém vyslovení jejich názvů, potažmo jmen hlavních hrdinů, vstávají nám hrůzou vlasy na hlavě!

A podobně je na tom i tchyně... Souhlásky "t" a "ch" zanechají za sebou po jejich vyslovení podivný zvukový odér. A není to náhoda, budeme-li si chtít vybavit jiné české slovo se stejným sledem výše uvedených hlásek, přichází na řadu tchoř! Každý čtenář jistě vycítí, že se v případě tchyně náš jazyk mateřský zachoval poněkud macešsky, vždyť většina těchto dam se pravidelně myje, a mnohé používají i libě vonící parfémy. Ale co naplat! Domnívám se, že postavení tchyní ve společnosti vylepšila by leda změna v našem lexiku, ovšem sami víme, jak podobné snahy brusičů jazyka českého v minulosti dopadly.

Nezbývá mi než pokusit se rehabilitovat nositelky tohoto příbuzenského vztahu tím, že čtenáři přiblížím tchyni vlastní. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ji ještě neznala, a slýchala historky o slídivých ženštinách, které se vám v nestřeženém okamžiku vplíží do skříní, aby zkontrolovaly, zda máte prádlo vzorně vyžehlené a srovnané. A zatímco se (pochopitelně marně) snažíte zavděčit jejich chuťovým pohárkům servírováním pětichodové hostiny, přejíždí prsty po nábytku, zda nezahlédnou zrnko prachu...

Mé obavy z takového exempláře rodu ženského vzaly velmi brzy za své. S tchyní - i s celou manželovou rodinou - jsem se rychle spřátelila a na ono "načichlé slovo" skoro zapomněla. I teď, když ji tak nazývám v těchto řádcích, mi k ní nesedí. Nejprve to byla "Honzova mamka", pak "Majka", teď především "babička". Ačkoliv ona sama v roli snachy měla zkušenosti značně odlišné, nikdy nepropadla potřebě "poslat to dál". Pokud kdy s něčím nesouhlasila, nedala to po celé roky slovem najevo. Ani mně, ani manželovi. A to si voláme dost často. Manžel se již dávno nepozastavuje nad tím, že mi jeho matka a babička volají dokonce častěji než jemu, a ptá se mne, co je u nich nového.

Tedy tchyně... V dobách "Honzovy mamky" mě ještě nechala luxovat, vytírat a žehlit dle libosti. V dobách "Majčiných" dala tu a tam najevo nespokojenost s takovým stavem věcí, při nichž připadal jí náš velký dům zbytečně uklizený a já, úměrně k tomu, zbytečně unavená. A v čase "babičky" upustila již od své dosavadní zásady "nemíchat se mladým do života" a začala mne jemně, leč systematicky převychovávat.

"Tohle všechno žehlíš?" spustila na mne při jedné návštěvě v šestinedělí. "Vyžehli si jen pro miminko, dědovy montérky jenom složíš. Ukaž, pust mě k tomu!"

Jindy se zase pohoršovala nad tím, proč jsem jí uchystala takovou hostinu místo toho, abych si taky jednou odpočinula.

"Když jednou ten knedlík koupíš, taky se nic nestane!"

Začalo to být kdo s koho. Jestli vzorná snacha, nebo odhodlaná tchyně. Jen pozvolna, velmi pozvolna vystupovala jsem z tradovaného archetypu, v němž se mladší žena snaží uštvat, aby se zavděčila věčně nespokojené ženě starší, jelikož tento v daném případě pozbyl na významu. A tak jsem se na naléhání své tchyně začala pomalu, ale přece z role vzorné snachy osvobozovat. Nejprve jsem ji začala vítat se stejnou radostí i v případě, že jsem neměla čerstvě naklizeno. Později jsem přestala s žehlením montérek a postupně přidávám další položky... Před časem se u nás objevila, pro jistotu i s obědem, abych prý nemusela vařit a mohla si odpočinout. Ostentativně přede mne položila knihu, jelikož zaslechla, že jsem už dávno neměla čas něco si přečíst, a vyrazila s naším batoletem do přírody.

V tu chvíli jsem zdivočela. Během dvou hodin zhltla jsem knihu jako hladová čtenářská vlčice a pochopila jsem, že není cesty zpět. Bohu a mé tchyni budiž díky! A právě dnes je opět u nás, i když je manžel na celý víkend pryč. A kdyby to bylo možné, hned tak bych ji domů nepustila.

"Počkej, to ona k vám přijede, když není tvůj muž doma?" ptala se mě nevěřícně kamarádka. "Jo, jasně, chce tě ohlídat..."

"Ne, ona mi chce pomoct," odpověděla jsem své očividně šokované přítelkyni.

A už jsme se jí s dcerkou nemohly dočkat. "V knihovně bude zima. Teple se obleč a jeď si v klidu sama. Já tu zůstanu ještě do večera nebo do rána," pravila babička mé dcery. A tak jsem se vypravila do obecní knihovny, kde o víkendu pracuji, a vzala si s sebou počítač. Venku prší, čtenářům se sem nechce. To je má chvíle! Takový klid na psaní jsem už hodně dlouho neměla...