Jindřich Malšínský
Narozen 22.února 1932 v Hradci Králové.
Původním jménem Jindřich R. F. Červíček. Narodil se v rodině vojenského hudebníka Jaroslava Červíčka, nejmladšího syna principála známé české kočovné divadelní společnosti doby obrozenecké Ondřeje Červíčka, který hrával divadlo s Josefem Kajetánem Tylem.Celý život působil jako učitel na Českokrumlovsku, v posledních dvaceti letech ve funkci ředitele školy v Horní Plané. V roce 1977 byl vyznamenán ministrem kultury ČSR titulem "Vzorný pracovník kultury" a v roce 2012 byl přijat do Obce spisovatelů České republiky. Je členem klubu jihočeských spisovatelů.
Nečekaný odchod autora z jihu
Naprosto nečekanou ranou pro českou literární obec byl odchod jihočeského spisovatele a pedagoga Jindřicha Malšínského. Deset dní po vstupu do nového roku ukončil dobrovolně svůj život skokem z okna dosavadního bytu v Horní Plané. Jeho smrt byla šokem jak pro rodinu, tak pro okruh jeho přátel, kolegů a čtenářů, protože nic z jeho předchozího jednání a četných rozhovorů nenasvědčovalo ani zdání podobných úmyslů.
Podle slov jeho vnučky Petry Nestávalové ještě vánoční svátky strávil s rodinou v plném zdraví a pohodě. Naopak měl spoustu plánů do budoucna, těšil se na své nové knižní tituly i na setkání s bývalými spolužáky po sedmdesáti letech od maturity. Zřejmě se už nikdy nedozvíme, co jej pohnulo k tak tragickému činu, jen málokdo totiž zná tajemství třinácté komnaty duše svých bližních, která v tomto případě zřejmě zůstala neodemknutá.
Ačkoliv se narodil v Hradci Králové, naprostou většinu svého naplněného života strávil na jihu Čech, konkrétně na Českokrumlovsku. V únoru by oslavil své osmdesáté deváté narozeniny. Původně se jmenoval Rudolf František Červíček a jeho otec byl vojenským hudebníkem a také nejmladším synem Ondřeje Červíčka. Ten pak jako principál české divadelní společnosti působil v době obrozeneckých snah a jako zajímavost lze uvést, že kromě jiného jako dítě hrával s Josefem Kajetánem Tylem. Tuto rodovou ságu ztvárnil Jindřich Malšínský také v jedné ze svých četných knih.
Dlouhé roky působil jako učitel na Českokrumlovsku, které dokonale poznal a dokázal skvěle využít v řadě svých literárních prací. Posledních dvacet let pak byl ředitelem školy v Horní Plané, kde také bydlel. Jeho práce byla oceněna udělením titulu Vzorný pracovník kultury, uděleným v roce 1977. Malšínského tvorbu pak představují zejména oblíbené dětské knihy, pohádky, ale i četné povídky a romány, historicky podložené rodové ságy a jako bonbonek dokonce i aforismy. Jeho knižní tituly najdete i mezi distribuovanými e-knihami. Byl členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů i Obce spisovatelů ČR a flexibilně se zapojoval rovněž do dalších literárních aktivit, jako je třeba knižní projekt Literáti na trati nebo elektronický server Literáti na webu, poutavé literární besedy či oblíbená autorská čtení.
Bude chybět nejen své rodině, přátelům, krajanům, ale také samozřejmě i svým čtenářům.
Hanka Hosnedlová
Tento článek byl převzat se svolením autorky z webu
https://obecspisovatelu.bloger.cz/Ze-zivota-Obce-spisovatelu/Necekany-odchod-autora-z-jihu
Napsal Obec spisovatelů ČR (») 22. 1. v kategorii Ze života Obce spisovatelů.
ŽIJEME I V DOBĚ ZRÁDNÉHO KORONAVIRU
BYLA JSEM ZNÁSILNĚNA
AUTORNĚKDY SE ŽENA BRÁNÍ ZNÁSILNĚNÍ TÍM, ŽE SE SAMA NABÍZÍ
Blaženě Drdové ve vsi nikdo neřekl jinak než bába, přestože jí do čtyřicítky nějaký ten rok chyběl. Byla to obecní drbna, ale ten její, pokud o tom byla v hospodě řeč, vždycky chlapy usadil:
"Řekněte mi, která ženská není drbna," a když chlapi mlčeli, dodal. "Takové ženské by to chybělo a jistojistě by trpěla duševní poruchou."
Starosta Hron upil z půllitru trochu piva, utřel si dlaní z vousů pěnu a pravil:
"Souhlasím. Mít doma ženskou s duševní poruchou by nechtěl nikdo z nás. Ženský ať si drbou, chlapi nepotřebujou drbat, protože si v hospodě všechno v klidu poví a tím to končí."
Hospodský se málokdy míchal hostům do řeči, zejména pokud jde o politiku, ale tentokrát poznamenal:
"Drbny byly, jsou a budou. Na tom nic nezmění Havel ani generál Pavel."
Drdová hrála v obci prim. Ne že by byla tak chytrá, ale měla sytý hlas a nenechala nikoho promluvit. S Drdou stvořili jednu holku, která jakoby mámě z oka vypadla. Ve školce hubu nezavřela a učitelky byly rády, když začala chodit do první třídy. Ani tady to nebylo lepší. Když se prokřičela do devítky a nastoupila do učení, začala se rozhlížet po chlapcích. Žádný jí nebyl dost dobrý a ona zas nebyla dobrá pro ně. Když si postěžovala matce, ta jen pokrčila rameny a podotkla, že by se měla víc snažit.
Čekání, čekání hrůzu nahání a tak se začala obávat i Drdová, aby jí nezbyla doma na ocet. Sama se vdávala v devatenácti, Drda byl o devět let starší a jak sama říkala, moc si vyskakovat nemůže. Drda si vyskakovat skutečně nemohl, ale moc mu to nevadilo. Na všechno jí přikývl a pak si stejně udělal, co chtěl.
Stalo se málokdy, že ho požádala o radu, ale tentokrát po splnění manželské povinnosti se ho v posteli zeptala:
"Drdo, co s tou holkou provedeme? Mám obavu, abych se o ní nestarala až do osmadvaceti jako tvoje máma o tebe."
"To musíš vědět sama, jak se to dělá," zasmál se Drda. "Když se chlap k ničemu nemá, musí mu ženská pomoct. To by v tom byl čert, aby se některej nenachytal, nezatáhl ji do křoví a tam ji neznásilnil. Musíš jí vysvětlit, aby se moc nebránila, nebo z toho zase nic nebude."
Máma jí hned druhý den poučila slovy Drdy a okořenila svými vlastními zkušenostmi:
"Až dojde na věc, moc se neupejpej a nedělej drahoty. Jinak sbalí fidlátka a zbyde ti jen na čůrání."
Irča neměla ve vsi šanci a tak šla s bývalou kamarádkou z učňáku na ples do sousední vsi. Shodou okolností tam bylo víc kluků než holek a tak byla v jednom kole.
"Já jsem Tomáš, ale říkají mi Tom," představil se jí tanečník, kudrnatý blonďák a při tangu ji přitiskl ke svému tělu.
"Máš pěkný kozy," dodal, aniž by se začervenal.
"Já jsem Irena, ale říkají mi Irčo, a kozy mám po mámě. Máma říká, že příroda na mně nešetřila a možná bych se mohla stát i manekýnkou."
"Jestli dovolíš tak já si tě přeměřím a řeknu ti, co by se s tím dalo dělat."
Irča neodporovala, jen trochu se při měření upejpala a pak šlo všechno jako na drátku.
Doma se mámě pochlubila, ale ta na to šla z praktické stránky.
"Irenko," s uspokojením ji oslovila máma. "Musíš mi to povědět, jak to probíhalo podrobně, abych byla v obraze."
"Tak nejdříve mě zatáhl do křoví a tam postupně začalo to měření."
To mámě stačilo.
"Irčo, jde se na policii a tam všechno povíš od samého začátku."
Na policii začal vyšetřování mladý policista, který se styděl a tak se toho ujal starší a zkušenější a na první pohled bylo vidět, že má se ženskými zkušenosti.
"Tak ještě jednou! Dotyčný nejdříve ohodnotil vaše poprsí a..."
"On říkal, že mám pěkný kozy," pípla Irča a podrobně vyprávěla, jak to měření probíhalo."
"Bránila jste se?" pokračoval důstojník ve výslechu.
"Ani moc ne. Máma mi řekla, abych se jen trochu upejpala, ale ne moc, abych ho od měření neodradila."
"Křičela jste nebo volala o pomoc?"
"Proč bych to dělala? Mně se to líbilo," zaštěbetala s úsměvem dívka a podívala se na matku.
"Prosím tě mlč! Nakonec si bude pan policajt myslet, že to nebylo znásilnění, ale jen obyčejné měření" a obrátila se na vyšetřujícího.
"Máte pravdu, matko, znásilnění vypadá přece jen trochu jinak," zhodnotil výpověď důstojník a s oběma ženami se rozloučil.
S tím se Drdová nesmířila, vzala kolo a jela do sousední vesnice. Když zjistila, že máma násilníka je její spolužačka, barvitě ji vylíčila, jak probíhalo přeměřování její dcery a ta se nestačila divit.
"Říkáš znásilnění?" podivila se a nalila Drdové domácí kořaličku, pak druhou a nakonec se objaly a z plna hrdla zapěly: Má roztomilá Baruško, vem mě k sobě na lůžko, má roztomilá Baruško, vem mě k sobě spát. Daly si dalšího frťana a pokračovaly: Nevemu, nevemu, ty seš prase, včera si chtěl dnes chceš zase...
Když se vrátil Tomáš z práce a dověděl se o znásilnění pravil, že mu míry Irči vyhovují a ať chystají svatbu. Omluvil se, že musí odejít, protože slíbil Irence, že ji přeměří, jestli náhodou neudělal někde chybu.
Ukázka z knihy Jindřicha Malšínského MANŽELSKÉ ETUDY aneb ČESKÝ DEKAMERON, která je připravena do tisku. V knize je 100 fejetonů o lásce, toleranci, nevěře, manželském usmiřování až po sexuální revoluci dvacátého prvního století. Ukázka je poslední, stá, a o té další se autorovi vyprávět raději nechtělo.
SEXUÁLNÍ REVOLUCE
AUTOR KNIHY
Erotika a nespoutaný sex jsou výkladní skříní evoluce 21. století. Je to sexuální revoluce, které se neubráníš!
Matka, dcera a vnučka seděly v otevřené zahradní pergole u kafíčka s dvoubarevnou bábovkou. Nejstarší žena podřimovala, nejmladší si svlékla podprsenku a na lehátku vystavila své vnady sluníčku, Ta třetí si prohlížela bulvár a kroutila hlavou nad (ne)známou herečkou, která podle titulku málokdy potřebuje šaty. Postrčila časopis před klimbající ženu, ta chvíli nevěděla, co se děje, ale pak si nasadila brýle, zadívala se na obrázek a posléze pravila: "Všechna čest stranou, pěkná je, ale takhle se vystavovat se mi zdá přece jen fujtajblové. Hérečka by měla zachovávat dekorum, aby si jí lidi vážili, nestyda jedna nestydatá!"
"Ale babi, nebuď tak konzervativní! Ty ses nikdy neukazovala hanbatá?" ozvala se z lehátka vnučka. "To bylo něco jiného. Svlékla jsem se před svým mužem, ale potmě, a pak šups do postýlky a tam jsme se vydováděli," odpověděla a drobet se začervenala. "No vidíš, nahota patří k životu, na tom nic nezměníš," smála se na lehátku vnučka. Potom vstala, protáhla se v kříži, svlékla si kalhotky a šla se osvěžit do bazénu. "Obleč se, sem je ze všech stran vidět. To se nestydíš?"pokárala ji babička. "Proč bych se styděla? Jen ať se chlapi dívají, mají taky na co!"
Když vylezla, obalila se ručníkem a šla si sednout k oběma ženám. Pochválila bábovku, podívala se na nahatou herečku a podotkla, že na těch čtyřicet to ujde.
"To bych ráda věděla, jestli vy mladí, myslíte na něco jiného než na sex. Jsou toho plné noviny, kdo se s kým rozešel a hned zase sešel, tady zpěvačka vystavuje na balkoně svůj zadek, já na prdeli nevidím zas nic tak zajímavého. Promiňte mi ten výraz, ale je to tak? Je!" vmísila se do hovoru žena středního věku, matka dívky. Ta odložila ručník a šla si k lehátku pro opalovací krém a nedopitou láhev s teplou Coca Colou.
"Já ti řeknu, jak to vidím já," navázala dcera na matčinu otázku. "Pro nás, mladou generaci, je váš způsob života přežitkem. K životu nepotřebujeme chlapa, který se s odpuštěním nažere, podívá se na telku nebo zajde do "knihovny" na pivo, zasouloží si, stvoří uřvaného haranta a furt dokola. Já rozhodně netoužím po rodině. To je uzavřený okruh stejných lidí, kteří spolu žijí, hádají se o peníze a fakany, když jim hrábne tak se poperou a v posteli se usmíří. Náplní jejich života je práce, nacpat se, podívat se na přiblblé seriály, trocha sexu a to se opakuje den ze dne, rok za rokem, až skončí v penálu a vysloužilá umělkyně jim zapěje Time to say good bye a šmytec." Obě ženy neodporovaly, usoudily, že by to bylo nošením dříví do lesa a začaly si prohlížet bulvár. "Darinka dostala kopačky, Adéla pro změnu padáka, hokejista z NHL opustil manželku s dvěma dětmi... a - a, a...a tady je inzerát, to by bylo něco pro nás," odložila nejstarší žena brýle a četla: "Pozvánka na SWINGERS PARTY, Swing to bylo moje a nejen moje, to tančila už moje babička a ten tanec se bude tancovat pořád, ať se to těm mladým líbí nebo nelíbí, co já vím!" V ten okamžik vyprskla nejmladší smíchy, "Co se směješ, já vím, že to není pro vás mladé..."
"Právě že je, dámy. SWINGERS PARTY je pospolitost mladých lidí, kde se setkávají holky a kluci, aby se pobavili nevázanou erotikou, sexem s partnerem nebo partnerkou podle vlastního výběru a když je to nebaví, vyberou si někoho jiného. Tam je skutečná sexuální svoboda. Milé dámy, rekreační sex je sex pro potěšení."
"To nemyslíš vážně!" přerušila ji matka. "Doufám, že jsi tam nebyla! To bych ti musela přerazit hnáty, děvenko!"
"Ale byla, maminko, byla! Bylo, nebylo, svět se mění, co dřív bylo, dnes už není. Nastala doba sexuální revoluce, které se neubráníš!"
Ukázka s dosud nezveřejněné knihy KAŽDEJ JSME ŇÁKEJ s verši básníka A. J. Koláře.
SPLÍNKochaje se četbou v chladném stínu,smočím občas jazyk v bílém vínu.Zavřu oči, kniha spadla v klín, do mysli se tiše vkrádá splín.Nuda obestírá altánek a já myslím už jen na spánek.Kdepak altán, kniha, pohár s vínem!To čpí zatraceně těžkým splínem.
Šeď a zase šeď. Pro mlhu není vidět ani na krok. Teplo mi není ani pod dekou. Nechce se mi vstávat. Dívám se na hodiny. Sedm. Včera se měnil čas a tak vlastně nevím, jestli je šest nebo devět. Dívám se z okna, na ulici není ani živáček. Tak to bude asi šest. Jdu si udělat čaj a pak si vlezu zase pod deku. Pustím si rádio a hlas nás přesvědčuje, že změna času je pro zdraví člověka prospěšná. Kecy, kecy, kecy. I tomu božímu hovádku to nevysvětlíte, že dostane do korýtka někdy o hodinu dřív jindy později.
Beru si bundu, rukavice, šálu a mísu chryzantém. Na hřbitově je jenom jedna babka, která si také mohla podle nového času o hodinu poležet. Zvyk je zvyk, s tím nic neuděláš.
Postojím, poděkuji, ukloním se a odcházím.
Doma si sednu do křesla, zapálím svíčku a zavzpomínám. Zavřu oči, ale nespím. Přede mnou se rozvíjí černobílý němý film a defilují postavy, které jsem měl rád. Vidím otce s dýmkou, maminku s vařečkou, bratra se šroubovákem, sestru s modlitební knížkou, pana učitele Englického, paní učitelku Musilovou., kamarády s kopačákem..........
Dívám se z okna. Počasí se nezlepšilo. Silnice je mokrá. Začalo drobně pršet. Po ulici se pod deštníkem tulí milenci. Sem tam se zastaví, políbí se a zase přidají do kroku.
Zapaluji si cigaretu, usedám opět do křesla, vstávám a jdu si pro popelník. Jsem sváteční kuřák. Nekouřím z rozkoše, kouřím jen tak. Je neděle a mám dost času. Gigareta mně nechutná a tak ji v polovině típnu. Ukousávám sušenku, zakláním hlavu a černobílý němý film života pokračuje. Vidím svou ženu jako dívku, jsme na tancovačce, líbáme se, dávám si panáka, druhýho, abych si dodal odvahu a řekl jí, že ji mám rád. Vidím ji, jak kojí naše dítě, na procházce s kočárkem, jak přichází s nákupem z práce. Navštěvuji místa, kde nám bylo spolu dobře, Bibione, Benátky, Makarskou, Balaton, táborák v kempu u Železné Rudy........ Vidím sedřenou babičku, upracovaného dědu, zabíjačku - jelítka a jitrničky a čerstvě vonící škvarky.......
Odpoledne nesměle nakouklo do okna sluníčko. Už nechci splíny, dělá se hezký den.
Po zdech se plazí stíny,
jako jedovatí hadi,
Na povrch se derou cizí splíny
a srdce rozumu radí.
Sine Amore Nihil
Fejetony KAŽDEJ JSME ŇÁKEJ s básněmi A. J. Koláře jsem napsal v roce 2012 a trochu jsem na ně pozapomněl. Mohly by vyjít v příštím roce. Kdoví!'
TŘESKY PLESKY / ukázka z knihy CITÁTY&CINTÁTY/
MÁ RÁDA STARCE,
JEN KDYŽ SPÍ SLADCE.
KARBAN, CHLAST A AUTOMATY,
OPATRUJ VÁS VŠICHNI SVATÍ
.
PODEJ MI, SYNKU, RUKU.
NEMŮŽU, DADDY, JSEM NA FACEBOOKU.
U KORYTA SYTI,
VOLIČI JSOU V ŘITI.CHCI TADY VZNÉST KRITIKU!
JE TO VŠECHNO V RYCHTIKU.
V
UKÁZKA Z KNIHY CITÁTY
BLÁHOVÝ JE TEN, KDO SE DOMNÍVÁ, ŽE SVĚT JE MOŽNÝ ZMĚNIT K LEPŠÍMU. NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKOU BÝVAJÍ LIDÉ.
HLUPÁK JE NENAPRAVITELNÝ PRO JEHO ODPOR KE VŠEMU, NA CO NEPŘIJDE SÁM.
CHYTROST NEDÁVEJ NA ODIV. TA SE POZNÁ Z TVÝCH ČINŮ.
ČTENÍM KUCHAŘSKÉ KNIHY HLADOVÉHO NENASYTÍŠ.
Jindřich Malšínský, A. J. Kolář
Z knihy A - FÓR - ISMY
Studovala na servírku,
chtěla se mít líp
.Koupila si silikony stala se z ní VIP.
Východ, západ, sever, jih
všude metanol a líh.
Do každé nohy jednu
Už chystají ti bednu
Madam, já bych chtěl strašně rád
koupit si u vás doktorát.
Moment, nakouknu do diáře.
Sorry, už mám jen bakaláře.
Když vězňové na Pankráci,
skandovali, že chtěj práci,
tak bachaře Čepka
klepla z toho Pepka.
Ukázka z románu PRINCIPÁL.
RODINNÁ SÁGA O HERECKÉ KOČOVNÉ SPOLEČNOSTI ONDŘEJE ČERVÍČKA
ONDŘEJ /ANDREAS/ ČERVÍČEKSE NARODIL 16. ČERVNA 1844 V PRAZEA ZEMŘEL 16. ÚNORA 1928 V BAVOROVĚ
Tento román je založený na biografické a historické pravdě a je dokreslený fantazií spisovatele, vnuka Ondřeje Červíčka.
NÁPIS NA HROBĚ ONDŘEJE ČERVÍČKA V BAVOROVĚ
JEST VAVŘÍN TVOJÍ PODUŠKOU,JENŽ PROVÁZEL TĚ CESTOU TRNITOU: NECHŤ SLAVNĚ DÁ TI SPÁTI, NEŽIL´S MARNĚ PRO VLAST MÁTI.
O Vánocích zašel vinšovat všechno nejlepší pan Tyl a opět se nemohl vynadívat na Josefínku, která ho pohostila čajem a do zlata upečenou vánočkou s rozinkami a mandlemi "Stanislave, taky jsem tě přišel požádat o pomoc. Napsal jsem hru, kterou budeme začátkem roku hrát na Malé Straně v našem divadle U Kajetánů, ale na poslední chvíli onemocněl představitel dětské role Jeníka. Vzpomněl jsem si na dětské představení, kde malý Ondřej usedavě plakal, a přál si být hercem. Dělal to tak přesvědčivě, že jsme tápali, jestli nebrečí skutečně. Je tam dost textu, ale myslím si, že to spolu zvládnete." Maminka zavolala synka a pan Tyl mu sdělil, že má pro něj roli ve skutečném divadle a jestli by chtěl s ním hrát. "Musel by ses naučit text přes Vánoce. Premiéra je v polovině ledna. Co tomu říkáš?" "Pane Tyl, to já se naučím," podali si ruku, a tím byla smlouva zpečetěna. Po Vánocích byla zkouška a až na drobné připomínky byl Tyl, který hrál hlavní postavu vdovce, spokojen. Také odpolední generálka v den premiéry dopadla dobře, všichni herci při večerním představení hráli přirozeně, bez nervozity a závěrečný potlesk nebral konce. Když Tyl přivedl s sebou nejmladšího herce, diváci volali bravo a malý Ondřej se nestačil hluboko uklánět. V šatně na svého synka čekali rodiče a pan Tyl pohladil chlapce po vlasech a pochvalou věru nešetřil: "Z toho kluka bude jednou herec, že se budeme všichni divit. On to herectví má v krvi."
Tyl byl v té době známou pražskou osobností. Organizoval různé kulturní akce, vydával noviny, psal divadelní hry, které se úspěšně hrály většinou při odpoledních představeních ve Stavovském divadle, kde byl z pověření vedení divadla dramaturgem a režisérem. V roce 1848 byl členem Svatováclavského výboru a Slovanského sjezdu, a dokonce se stal poslancem říšského sněmu. Na jeho politickou angažovanost úřady nezapomněly a po nástupu Bachova absolutismu byla Stavovskému divadlu odmítnuta státní finanční podpora. Vedení nezbývalo nic jiného než rozpustit český soubor. Nic nebylo plané, že protagonista souboru obdržel cenu Matice české za literaturu a byl miláčkem celého národa. Také jeho rodinný život nebyl růžový. S mladší sestrou své manželky zplodil další dvě děti, narůstaly dluhy a celková neutěšená situace ho přiměla opustit Prahu a začít se živit jako kočovný herec. Ondřej Tyla miloval. Čekal, kdy se u nich zastaví a on bude tiše naslouchat jejich povídání o divadle, o hercích, jakou hru napsal a jestli náhodou tam nebude nějaká menší role pro něho. Najednou ho přestaly zajímat loutky z Košetic, ve svých představách žil ve světě opravdových herců, masek, líčidel, paruk, vůní, světel a krásných kulis. Procházel se po jevišti po boku pana Kajetána, sledoval každé jeho slovo, oči, gesta, mimiku a pohyby a byl připraven mu hlasitě a zřetelně odpovídat tak, jak to jeho role vyžaduje. "Tatínku, co je s panem Tylem," zeptal se otce a byl překvapen jeho odpovědí. Milovaný herec musel odejít k nějaké kočovné divadelní společnosti, protože by v Praze neuživil početnou rodinu. Od té doby jakoby se země s ním propadla. Při návštěvě nevlastního bratra mezi řečí vyslechl, co se na Žofíně od básníka Filípka dověděl. Tyl získal divadelní koncesi, založil menší českou společnost, ale na zásah úřadů ji musel rozpustit. Teď je snad v Klatovech u německého divadelního ředitele Kullase. Ondřej si umínil jet za Kajetánem, prosil otce a bratra Stanislava, ale ti o tom nechtěli ani slyšet. Do školy chodil jako bez duše, až se matka obávala, jestli mu něco není. Teprve, když se jí svěřil, co ho trápí, napsala do Košetic. Otec odpověděl, že do měsíce určitě do Prahy pojede, a pak se uvidí. Skutečně za měsíc přijel, a protože se nemohl dívat na smutný pohled svého vnuka, svolil. Vyjeli, když se rozednívalo. Cesta na žebřiňáku v košatině s plachtou a na dřevěných lavicích nebyla pohodlná a Ondřej se otce po hodině jízdy dotazoval, jestli už tem budou. Přesto, že byli zahaleni do houní, s šálou ovinutou dvakrát kolem krku a s beranicí na hlavě, třásli se zimou a drkotali zuby. Kolem deváté se oteplilo a děda zastavil v zájezdní hospodě, aby se protáhli, zahřáli horkým čajem a nabrali sílu k dalšímu kodrcání. V poledne si dali polévku s rohlíkem, děda napojil koně, nasypal obroku a pokračovali cestou necestou směr Klatovy. Přenocovali v Rožmitále, ale to už se Ondřej raději na nic neptal. Uvědomil si, že Klatovy nejsou za humny a nedá se nic dělat. Musí vydržet, i když ho bolel zadek a celé tělo. Ráno se spustil lijavec, blesky křižovaly oblohou a naši cestovatelé se opět zahalili do přikrývek. Do Klatov dorazili odpoledne. Na otázku, kde najdou ředitele divadla Kullase dostali od ženy s větrem kymácejícím se deštníkem neochotnou odpověď: "U kostela první ulice vpravo, ale jestli mu nesete nějaké špatné zprávy, tak se obraťte a jeďte, odkud jste přijeli." "My jsme poslové jedině dobrých zpráv," zavolal za ženou vyhýbající se kalužim kočí. Moc jim to však platné nebylo. Kullase, Tyla, několik uplakaných hereček a rozzlobených herců našli ve skladě, kde bylo dusno od kouře z cigaret a sálajících kamínek s propáleným plechem. Tyl se objal se Stanislavem a představil malého Ondřeje jako svého kolegu a budoucího nadaného herce. Další zprávy jim vyrazily dech. Tylovi bylo místodržitelstvím zakázáno provozovat divadelní představení a majiteli koncese řediteli Kullasovi pohroženo odejmutím koncese, jestliže neuposlechne, Ondřej se jen díval, a přestože nechápal co se děje, poznal, že je konec všem nadějím hrát divadlo po boku milovaného Tyla a usedavě se rozplakal.
Na zpáteční cestě je provázel déšť, zima a špatná nálada. Při večeři nepadlo jediné slovo a tak se raději odebrali se svými myšlenkami, na které neznali a možná ani nechtěli znát odpověď, na lůžko. Co bude s panem Tylem? Bůhví.
Praha byla vylidněná, kdo nemusel, nevystrčil paty z tepla domova. Odpoledne se sešli učitelé a několik přátel ze Žofína, básníci a herci u Stanislava. Po vyslechnutí zpráv se rozcházeli s vidinou špatného konce úspěšně se rozvíjejícího českého divadla.