Archiv II. Oldřich Antonín Hostaša

Původem jsem zahradnický mistr, ale skončil jsem u Českých drah. Kde jsem byl ve funkci vlakmistra 40 let. Jinak rozumím řeči stromů i rostlin, patřím do přírody, kdy na pasekách sluneční paprsky tančí v rytmu větru, kdy měsíc stříbří krajinu.... 

Zamyšlení

Panorama města,
jeviště srdcí,
všichni jsou herci
monolog i dialog.

V hledišti láska
touha,
nenáviděná nenávist,
sny i přání

a čas,
kněz kostela života.

Vyznání

Zvon,
zvoní příběhy,
lásku, touhu,
milování dvou.

Česká země chrání vévodu,
knížete Václava,
vidí národ svobodný,

národ Přemysla oráče,
Jana Nerudy,

národ svého času.

Svítání ve městě

V očích svítá
vábivé slunce milování,
hluboké tůně moudrosti.

Jdeme starou Prahou
i nad ní se rozednívá,
laskavé slunce rošťáren.

Procházíme alejí rozkvetlých lip,
koncert včel krášlí svůdné ráno,

usedáme pod strom,
vypráví příběhy

i ten náš
zapsaný do svítání,
v našem srdci.

Touha

Zrcadlo,
svět svědomí,
vesmír v srdci,
budoucnost počínání.

Chvěješ se v náručí,
bohyně let,

zrcadlo myšlenek otevírá bránu,
vstupujeme

a čas dlaní,
laská milostné pole,

lán lidské touhy.

Vteřina touhy

Duchovní maják,
strážce oceánu touhy,

vábí zbloudilé lodě lásky,
kapitány rozumu,
stojíme na břehu,
ústa chór nedočkavosti
zamčené zámkem vteřiny.

Nad obzorem svítá
v očích slunce,

probudilo syna Jana,
dědice budoucnosti.

Květ

Po oceánu mysli
plujeme lodí vzpomínek,
v našem srdci
otevírá se chrám současnosti,
vítá kněz v sutaně lidství.

Prosíme o to co je dáno,
vstoupit do zahrady lásky,
kde rozkvétá květ myšlenek,

porozumění.

Touha citu

Křídla svobody,
orla, krále nebeského oceánu,
panovníka vzdušné nesmírnosti.

Taková je svoboda srdce,
jsi bílý papír,
dlaněmi
tvořím na tělo sonet,
za nocí jej recitují.

Očima píši dopis,
jeho stránky
chvějí se v toužení.

Lásko,
jsme připraveni.

Jak šel čas

Ráno se svléká z noci,
slunce zhasíná hvězdy,
Novákovic Mařenka
očima objala dětství.

Panenka
promlouvá ústy maminky,
kašpárek napodobil tatínka,

rošťárny se protahují,
čajová konvice
zpívá píseň vařící se vody.
Starobylá pec
mlsně hovoří o koláčích

a babička,
odkládá tvář do ručníku.

Dobré ráno,
chaloupko minulosti!!

Píseň kraje

Země otevírá ústa
přikryla semínko buku,
matka svého syna
starší sestra bratra.

Les píše,
miminko buku otevřelo oči
déšť ho kojí,

sluneční píseň zahřívá,
děti větru pletou kolébku
čas pohladil.

První list ukázal se lesu,
zelená něha krášlí háj

a hudba kraje,
vítá syna.

Maska dne

Masku povahy
obléká národ každé ráno,

když je hodina
mezi nocí a ránem,
staré skutky
odváží čas.

Maska citu v podloubí
tvoří sochu dvou,

pouliční lampy usínají,
internet lásky zrychluje,
srdce se otevírají

a den
nasazuje masku odpovědnosti.

Rozum

Květ lásky rozkvétá
drahokam lidství.

Jdeme ulicí
míjejí nás osudy, příběhy,

řeka zástupu
plyne všedností,

jakoby každý
sám sebe viděl,

kůň knížete Václava zaržál
a květ rozumu
rozkvétá v srdcích.

Pantomima večera

Červánkové vlny
odpoledního moře,
šplouchají o útesy večera.

Stíny kraje
odváží sluneční loď,
pantomima kraje,
vstoupila na scénu ticha,

lesní herci
rozsvítily hvězdy

a v srdcích dvou,
láska
otevírá zahradu snů.

Přítomnost

Závoj dějin odplouvá,
myšlenkový koráb veze lásku,
provozy slov,
táhne sluneční kůň.

Přítomnost,
promlouvá z tribuny jasných dnů,
zloba odešla neznámo kam,

touha,
chvěje v sousoší dvou,

jsou vesmír,
hvězdy planoucí v srdcích

a čas,
pokuřuje dýmku lidství.

Cesta krajem

Háj,
pod hájem louka,
kvetoucí kopretiny, chrpy,
skřivánčí zpěv,

polní cesta,
po obou stranách šípky,
divoké růže.

Nad tím modrá dálnice,
bílá oblaka,
zpěv ženců,vůně otavy,

a růže lásky,
rozkvétající na dlani času.

Pravda

Varhany,
melodie dálek.

Jak daleko máme k sobě,
tisíce let,
minut?

Tóny znějí v nás,
dlažební kostky,
milníky osudů,

srdce krb,
kde plane pravda.

Zamyšlení

V daleké zemi
mocný pán nad životem
přemýšlí,
kolik by stálo slunce
vítr i oblaka,

poroučí lidem,
chce ptákům
srncům v říji
rackům
co křičí příběhy řek.

Přichází hudebník,
neznámá hudba
vstoupila do srdcí,

mocný pán odchází,
život
vzal hůl

a jako poutník,
jde dál.

Nedočkavost

Nedočkavá ňadra
chtějí budoucnost,

ústa
brána chytrosti,
řeč
nikdo nerozumí,
živé sousoší touhy.

Hudba
podbarvená časem,
zpěv lásky
vchází do srdce,

tóny jako plášť
oblékl život.
Poupě noci,
rozkvétá v očích,

hvězdy
dýchají nedočkavostí,

nedočkavostí dvou.

Jsme dva

Vlak myšlenek
odjíždí do stanice touha,
zastávka srdce!

V kovárně
rozhořel se oheň,
máš ho v očích
průhledný plamen milování.

Jsi louka
já hospodář,
dlaněmi,
laskám chvějící klín.

Vlak myšlenek zastavil
přivezl slovo,

miluji tě
a v kovárně kují budoucnost,
verše dalších příběhů.

Múza

Pevná postava,
ňadra,
boky,
luk,
myšlenka šíp,
slovo pochodeň.

Je to konkubína,
prodává se,
milenka veršujících námořníků.

Jasná hvězda,
v souhvězdí srdce,
stálice v očích dvou,
vesmír básnických poetů.

když recitují setkání,
astrální královna,
v království volnosti.

Nostalgie rána

Tmavé nebe,
měsíční kolo,
černá oblaka,
někam plynou.

Stín rána
probouzí se v podloubí noci,
hvězdný svit pohasíná,

lehká láska
usíná v chrámu hříchu,
bezdomovec Lojza,
sebral vajgla, labužnicky potáhl.

Kos zpívá melodii rána
a Praha
obléká halenu všedního dne.

Doma

Zahrada, dům,
slunce,
nahlíží do oken,

za okny maminka
s tváři minulých let,

ve sklepě otec
kormidelník rodiny,

přikládá do kotle,
mozoly a pot,

oheň vypráví,
o lese, stromu,
ptačím zboru,
šeptajícím větru v korunách buků,

staré hájence,
pasekách
kde dětství píše pohádky.

Stoupá kouř
a komín
recituje vzpomínky.

Svoboda

Svoboda,
tvář vesnické ženy,
krutá k sobectví,
nadutosti, panovačnosti,
východ slunce nad hájem myšlenek.

Svoboda,
nespoutaná řeka,
majestátný oceán,

dlaň,
cesty budoucnosti,
dálnice volnosti,

otevřená srdce,
kde každý máme dům,
kam se vracíme.

Čas

Čas,
kněz lásky,
lodivod hvězd,
kovář osudu.

V ohni taví nekonečné vteřiny,
stráží zákon věčného života,

rozumu.
Vstupujeme do království,
sedí na trůnu,
poklekni,

požehnal, minutou, hodinou
a v chrámu lidství,

narodil se člověk.

Cesta domů

Autobus veze spokojenost,
televize hraje všednost,
seriály příštích let,

hvězdy zhasínají,
nové rozkvétají s večerem,
velký vůz je v nekonečném času,

srdce otevírají noční lásku,

Múzu snů,
touha přichází,

mezi nocí a ránem,
hodinou příštích let.

Šedivé odpoledne

Šedivý úsměv,
nálada,
slova,

taková jsou okna autobusu,
jede k domovu,
čeká žena,
s tváři všedního dne.

Klepu na dveře,
vstupuji,
otevřela srdce,

v očích veselé nebe,
harfa sblížení,
housle toužení,

v okamžiku setkání.

Sobotní ráno

Je sobotní ráno,
mráz si vzal dovolenou,
v prázdné tramvaji
bezdomovec Lojza
popíjí čůčo,
chválí jak je teplo.

Praha si řekla,
taky si udělám víkend,
slunci poslala telegram,
moc nesviť,
ulice odpočívají.

Slunce se zasmálo,
objednalo oblaka

a líné ráno
spí dál.

Večerní Praha

Plameny západu slunce
dohasínají ve vlnách Vltavy,

rackové píší dopis večeru,
splav šumí příběhy,

sochy na Karlově mostě
zdraví kočár noci,

milenci jsou sochy života,
věž staletí směje se hvězdám,

cinkající tramvaj
veze vzpomínky,

a Národní divadlo
hovoří jazykem národa.

Večer přichází

Den svléká odpolední košili,
večer obléká tmavé tričko
zdobené hvězdami,

září v očích,
poselství lásky,

otvírám srdce,
vstupuji,
nekonečné nebe,
tóny milostných písní,

čekání,
vteřiny porozumění,
dlaně,
jsou jako dům,
lože,
uleháš na ně

a ve tvém vesmíru září hvězdy,
dalších dnů.

Pro Tebe

Po řece myšlenek
plavou slova lásky,

věty jako láva,
tečou do duše,
jezera věčnosti.

Kde je vor,
mi, námořníci času,
začínáme další hodinu

a v chrámu života,
kněz pokory,
dává požehnání.

Verš

Tesám myšlenku,
slovo skutku,
větu sblížení,
průzračnou hvězdu pravdy.

Probouzí se žena vánek,
dívka dospělosti,Múza nezbednosti.

Sochám báseň,
dívku v lehké košilce
svůdnici poznání

a hlas houslí
prochvívá verše souznění.

Milostná

Oči hluboké moře,
harfa vln v srdci,
vzdálené hvězdy
kompas let,

dlaně milostný sbor
sonáta touhy,
nokturno hříchu

a láska Múza sblížení,
píše verše milování.

Sněhové ráno

Stříbrné hvězdy padají
na střechy domů,
větve stromů,
zdobí řasy,
vlnité vlasy.

Studená dlaň,
cesta života v dlaních,
jako most,
dálnice do dalších let.

Vychází slunce
a mrazivé drahokamy,
třpytí se v hodině čekání.

Vzpomínka

Dvorek, klepadlo na koberec,
dřevěná modrá pračka,
ocelové kolo na točení,
studna
s okovem na živou vodu.

Osud, vzpomínky,
slzy maminky,
dětství, budoucnost.

Když pan Matuška zpíval
jó třešně zrály,

pračka se ptala,
čím budeš?
Neodpověděl jsem,
jen myšlenky jsou jako šíp,
světelný rok

a do knihy osudu
píše čas, básník.

Ano

V jedné ulici, městě,
hotel,
různé příběhy.

V každém poznání,
bruneta Milada,
hnědovláska Irena,
zlatovláska Cecílie,

V recepci správce,
čas v obleku hoteliéra.

V pokojích křišťálové lustry,
hvězdy v srdcích lidí.

I naše,
když říkáme lásce ano.

Dnes

Slunce telegrafuje Praze
vzkaz v jedoucích tramvajích,

koleje vedou do jiných životů,
kde láska pláče za haldou špatných slov.

Řeka plyne do budoucnosti,
stojíme na Karlově mostě,

paprsky září ti v očích,
v slzách,
když přichází loučení

a někde se píše dopis na další setkání.

Májová touha

V třešňovém sadu,
máj maluje květy ve větvích,
včelý koncert
poslouchá sbor špačků,
prašná cesta
spěchá do zeleného stínu háje,

kde osiky,
za pět lístků prodávají se větru.

Jdeme sadem,
na housle odpoledne
hraje láska,
paní v modré náladě,

je i v očích,
které se dívají do mého srdce

a malíř máj,
recituje verše jara.

Tak to je

Zahrada, plot,
stará višeň,
nebe si o ní opírá dlaň,
oblaka odpočívají.

Vrátka, vonící Jasmín,
schránka na pravdu,
prašná cesta k autobusu.

Malá louka, kvetoucí lípa,
bzukot včelího orchestru,

malá Naďa s taškou na zádech
a dech slunce,
který máš v očích,

svítí v nich hvězdy dalších příběhů.

Pravda

Nahá pravda oblékla košili rána
vyšla do ulic
jako doručovatel, náhodný chodec.

Nastoupila do tramvaje
dáma v letech,
nebo mladé děvče na Petříně.

Dáma v letech čeká na sezení,
nic, jen nezájem,
na Petříně, zástup mládí.

Je poledne
a pravda si sedla do kavárny,
tržiště planých slov,
bazar myšlenek.

Přichází večer,
odchází do království příštích let,
kde v kovárně srdce,
tvoří se podkova života,

pro vraníka času,
sedlaného bohatýrem lidství.

Svoboda

V katedrále svobody,
národ se modlí, za lásku, touhu.

V jeho zdech,
hrdost, pokora.

Kardinál neřestí na pranýři hanby,
zvony zvoní v srdcích
a povoz českých dějin,

pomalu jede k dalšímu dni.

Jarní 

Na křídlech Múzy
princ jara nese touhu,

v hlubinách země
tisíce houslí ladí soprán,

paní mrazu
odevzdává žezlo,

a ze stříbra studánek,
odlétá obloha s obláčky.

Z tůně času

Z hlubin věků,
most do přítomnosti, budoucnosti,

dějiny na voze skutků
vezou lásku do srdcí

a sonáta dětství 
zní v myšlenkách dne,

v mysli národa.

Ráno staré Prahy

Ráno rozkvétá v oknech staré Prahy,
čas zhasl hvězdy,

vycházející slunce v srdcích lidí
pozlatilo střechy paláců,

v podloubích,
láska sní o souznění

a on a ona,
poselství národa,
který jde za budoucností.

Zpověď 

Záblesk, světelný šíp,
myšlenka, slovo,
hlas, řeč,

vteřina dorozumívání,
souznění ze studny dějin,

chrám národa,
modlí se v něm kníže ducha,
vojvoda lásky,

kněz myšlenek Prahy,

svatý Václav Českého vesmíru.

Veselá

Žluté slunce
modré nebe
zelená tráva
průzračné tvé srdce,

myšlenky, slova,
věty plynoucí jako řeka,
moře,
plujeme svým časem.

Jsi krb,
přikládám lásku,
ženu oděnou trpělivostí.

Žluté slunce,
modrošedé odpoledne,
červené slunce

a touha večera přichází.