Almanach LKPB 2019

"Literární klub Petra Bezruče Frýdek-Místek, který již více jak 20 let vyvíjí činnost i se členy, kteří jsou občané Frýdlantu n./O., zúročil i letos svoji snahu o dostání se do povědomí široké veřejností -vydáním almanachů jednotlivých členů klubu.

Jsem velice ráda, že literáti každoročně prezentují svoji tvorbou i prostřednictvím právě vydaných almanachů. Je tak vidět, že Literární klub Petra Bezruče není mrtvým spolkem, ale že o sobě dává vědět. V šestnácti útlých knížečkách je tak psáno o životě, lásce, našich krásných Beskydech, jsou v ně vložena moudra, postřehy dní všedních i svátečních v různých žánrech - básních, povídkách, krátkých zamýšleníck, aj. literárních útvarech. Jsem ráda, že je nám tomu finančně nápomocno i Město Frýdlant n./O., za což mu patří jistě velké poděkování."

(Dajana Zápalková, předsedkyně LKPB )

ALMANACH 2019

Literárního klubu Petra Bezruče,

kolektivního člena Obce spisovatelů

Praha

František Martin Gistinger
Dílo z přírodních pramenů

Almanach je autorovým vyznáním lásky a k jeho rodnému kraji - Beskydám, bohatství                a dokonalosti přírody. Je neúnavným ochráncem tohoto jedinečného dědictví.

My bystří mechanici

vynálezci

dokážeme se zaměřit

přičinit i přimluvit za novosti

naší ušlechtilou

a co víc nápadů na tisíc

k očistě ovzduší

taky Nebe

i já též pro tu krásu

odevzdávám víc než

polovinu sebe

na frýdlantském letišti

již započal trénink

při Maryčce Magdónové

v předvečer ve stínu Smrku

až za horizontem

v slunce západ

ve svěžím chladu mnohý vznikl

možná i ten ekologický zralý Nápad

na schodech z horských kamenů

pro "DÍLO Z PŘÍRODNÍCH PRAMENŮ"

- žije

Zdeněk Hledač
Ostravské blechy

Autor popisuje všední obrázky života obyvatel rázovitého hornického města, jakým jen Ostrava dokáže být.

Do deště

Nebe zčernalo jako moje svědomí. Mra­ky se táhly od Vítkovic, tmavé, zlověstné, nacu­cané vodou. Nepršelo už několik týdnů, možná v Beskydech jo a v Jeseníkách taky, ale Ostravu déšť míjel. Až teď najednou.

Chybělo mi jenom pár metrů k tramvaji u Hlubiny, když to spadlo na zem, rychle, provazy deště. Měl jsem jen několik sekund na to rozhodnout se. Ne, to bych suchý nedoběhl! Raději jsem s ostatními vtrhl do vchodu pasáže obchodního domu. Lilo. Proudy vody z černého nebe mlátily o asfalt, stánkař s jahodami a me­ruňkami (obojí 55,- za kilo) nestíhal zakrývat zboží igelitem. Mírně promoklý jsem vlezl do Hrušky a udělal menší nákup. Bůčkovou rolá­du, kterou nesmím skrze cholesterol, čokoládu, tu nesmím kvůli cukrovce, a čtyři rohlíky, které nesmím taky, ale už nevím proč. Oběd vyře­šený. Jenomže vyjít ven se stále nedalo, lilo dál, prudce, bez přestávky.

Ti šťastnější vytahovali pláštěnky, otevírali deštníky. Ti odvážní z nás, co asi někam moc spěchali, vyběhli jen tak, do deště a kaluží, směr podchod, k tramvajovým zastávkám. Pláš-těnku jsem nikdy neměl, deštník ani náhodou, to bych se styděl, a odvahu taky ne, tu už dávno ne, zůstala kdesi v mých klukovských dobách a snech... No, a taky že jsem nespěchal - čekal jsem.

Se mnou tam stálo několik dalších lidí, bez odvahy a všeho, co jim ještě chybělo, mezi nimi         i jedna moc hezká dáma mého věku, velmi nespokojená se situací vězně. Provedla jeden směšný pokus o výpad, marný pokus, zmokla na prvním metru. Ani se neotáčela a zacouvala zpět. "Deštník jsem nechala doma," řekla sobě i nám ostatním dost naštvaně. "Vedle Hrušky jsou Vietnamci, tam bu­dou deštníky určitě mít. Tedy jestli tolik spě­cháte," snažil jsem se být užitečný a zubil se na ni. Někdy to zabere. Nezabralo. Otočila se zády a odkráčela si koupit deštník.

Vrátila se za okamžik s černým, skláda­cím. Chvíli s ním zápasila, ale pak se jí přece jen podařilo otevřít jej a zajistit a navěky odešla z mého života. Aspoň se to tak v té chvíli zdálo. Stačila udělat jen několik kroků, když se jí nový deštník pod přívalem vody zhroutil do podivného tvaru. Jedna půlka se skoro zavřela, druhá jí srážela proudy vody přímo na záda.     V mžiku byla zpátky. Její šťavnaté doprdele jsem přeslechl, kdo by nenadával.

"Vám pěkně děkuju," prohodila, když mě míjela se stejnou netečností, s jakou mě mí-její dobré časy, nová doba a většina hezkých ostravských paniček. "Jen jsem chtěl pomoct," hlesl jsem, ale bylo mi jasné, že zbytečně. Vrátila se zpět do prodejny. Chvíli jsme slyšeli dost hlasitý dialog a potom se znovu objevila u východu z pasáže, v očích blesky, nad hlavou jiné, zdálo se, že mnohem pevnější a dražší protidešťové zařízení v růžovo-žluté kombinaci. Pak navěky odešla z mého života. Teď už jo. Po chvilce se k nám přidal prodavač, malý Vietnamec               s řídkým knírkem. Vykoukl z pasáže do deště, pak na oblohu. "Valí jak cyp," komentoval čistou ostravštinou. "Deštník je fajny. Ale padá moc vody." Spokojený se sebou a předvedenou reklamou se zase vrátil do prodejny.

Když už se zdálo, že pršet nikdy nepře­stane, téměř v minutě přestalo. V Ostravě je všechno jaksi ráznější.

Vyrazil jsem k podchodu, špinavých kaluží jsem si nevšímal. Sandály nosím trekové, na procházení než přijela tramvajka, jsem si všiml rozlámaného a zdeformovaného růžovo-žlutého monstra, opřeného vedle odpadkového koše.

No tak jo. Co bych taky dělal s ženskou, která má spotřebu dvou deštníků na sto metrů...

Tamara Kolčáková
Cesta, láska, život

Jak daleká je životní cesta z rodného Běloruska až do České republiky, která se stala autorčiným novým domovem, přibližuje Tamara Kolčáková ve svých verších a krátkých prózách.

Mami, mami

Na okraji lesa stála myslivecká chata. V ní bydlela paní se čtyřmi dětmi, jedno menší jak druhé. Páté dítě nosila pod srdcem.

K večeru byla už moc unavená, chystala pro děti večeři. Z jezera donesla vědro vody a začala dělat halušky. Uvařila je, vložila do velké mísy, zalila mlékem a postavila na stůl.

"Jezte děti" - řekla - "já si trochu odpočinu." Lehla a poslouchala, jak děti tlučou lžičkami o mísu - jako vrabci - usmála se.

Když se manžel vrátí, nepozná je. Starší dcerka už bude na vdávání. Myšlenkami se vrátila do minulosti, kdy byli spolu šťastni.

"Mami, mami, kljocky mají zwei očka a vier tlapky"- uslyšela.

"Essen děcka, essen"- přes dřímotu odpověděla.

Ma-a-mi! Ale bylo ticho. Matka zmořená únavou už spala. Děti se tiše zvedly od stolu a lezly všechny na pec spát.

Ráno se matka vzbudila a šla do stáje dát kravičce krmi a podojit ji. Přinesla mléko do kuchyně, rozdělala v peci oheň a začala dělat úklid.

Na stole stála mísa s nedojedenými haluškami - nedojedli - pomyslila si.

Vzala mísu, aby dojedla zbytek, a zarazila se...

Na dně mísy mezi haluškami ležely dvě malé žabky. Tak proto křičeli - "Mami, mami kljocky mají zwei očka, vier tlapky".

Vrátila se myšlenkami k manželovi. Často jí žertem říkával:

"Když bereš vodu z jezera, dávej pozor, abys mi nechytla k večeři žábu." A teď manžel sedí ve vězení proto, že byl moc dobrý, nemohl odmítnout pomoc rodákovi. Uvěznili ho na pět let za to, že sousedovi poskytl přístřeší. Soused byl zámožný sedlák, všechno se mu dařilo. Uměl hospodařit. Hodně sousedů mu závidělo. Členové selské rady vynesli verdikt: -kulak!

U souseda všechno zkonfiskovali. Jeho malé děti si rozebrala mezi sebou jeho rodina a dobří sousedé. Jeho s manželkou poslali na Sibiř. Paní byla těhotná a cestou při porodu umírá. Její manžel utíká a vrací se do své dědiny. Někdo ho udal, a tak manžela a souseda uvěznili.

Je dobré, že stáří rodiče manžela nám pomáhají - říká si. Co bych já sama dělala s dětmi? Jsou ještě dobří lidé, kteří se od nás neodvrátili, pomáhají. Ředitel školy slíbil, že mne zaměstná, abych mohla sama uživit svá vrabčátka - pomyslila si se smutkem.

Takový byl čas na Rusi po revoluci. Kolektivizace.

Pavlína Kollárová
Mužský (očima ženské )

Vesele i vážně o mužích...

Rybářská
Šplouchání vlnek
hvězdný tanec na hladině
komáří hudba
S prázdnou na háčku
vrací se
Jeho Ryba 
už ho dávno ulovila
Čeká doma
s večeří

Fotbal
V šatech do půl stehen
mávala
z protějšího chodníku
Sladká k nakousnutí
Svíravý pocit v břiše
Jak říct
a neranit
Rozhodčí na trávníku
už píská

Emilie Kozubíková
Vánoční dárek

Kouzlo nejkrásnějších svátků v roce, nadílka, atmosféra zimního času a další témata nalezne čtenář v autorčiných příbězích a básních.

"Vánoční dárek"

Toho dne jsem se vracela autobusem z města domů, nákupem naditou, luxusní aktovku v pravé ruce. Pod toutéž paží objemný balík flanelového, dárkového pyžama, abych po straně mostního zábradlí měla levačku volnou. Slyšet nebylo, než lehké šplouchání Olzy, proto jsem s opatrností rázně přešla kolejemi a vědomá si nesoucích drahocenností s upřeným pohledem, dlouhými kroky kráčela vpřed. Asi v druhé třetině mostu se špatně upevněný, čtvercový příklop pode mnou zvrátil a noha mi sjela po koleno do prázdna. Hřebík, jimž byl zřejmě příklop jištěn mi přitom bolestivě, kolmo projel holení až ke kolenu. Balík pevně sevřen v podpaždí, křečovitě držím paradoxní skvost mé chudoby, plnou, přemilou aktovčičku. A proti mně- ne! Rozpínající se hrozivá tečička blížícího se vlaku. bleskové dilema, že vytáhnout nohu znamená stejně bolestivým vrypem hřebíku jitřit ránu od kolene zase holení dolů mi napovědělo, že na to zkrátka nemám. Pěšinou proti mně se tu chvíli ale ozvalo tak strašlivé vřestění ženy, vidící tuto mou ubohost, že jsem úlekem nohou trhla až do výskoku a v nejzazším momentu se přitiskla k zábradlí. A vlak i se silnou tlakovou vlnou projel.

Pění

Šlo takhle osudí

když houfem sedmikrásek

plundroval podpatek,

šlo stopou deziluzí.

Bralo se na soumrak

jenom tak, z Boží lásky,

sílil stvol sedmikrásky

kvetla ránem pak, středem trav.

Paprsky rozehrát

vzalo slunce svou výšku,

vložils květ do kalíšku

a kohout zpíval: "vstát!"

Libuše Matysíková
Třpytivé podoby roku

Pestrá paleta veršů a básnických forem, jejichž tématem je kalendářní rok.

ZIMNÍ RÁNO
Ráno se otevírá sněhovými vločkami
klesají lehounce a tiše
z peřinek obláčků nad námi
dýcháme v rytmu vloček
srdce nám tepe v napětí

Nitro to vnímá jako celé věky
vše běží v rytmu tak jak má
abychom vnímali blíže k světlu
přišla nám zima líbezná
křehce jak máma k dítěti

ČAS OKAMŽIKU
Toulám se
v okamžicích
svých myšlenek
naslouchám
příběhu
co přináší vítr
láska má tolik
podob
jako čas okamžiku

Dagmar Sofie Molinová
Příběhy růží
Radost se šíří lavinovitě

"Splňte si své sny, protože snít a přát si nestačí..."Střípky zázraků z mých aktivit s dětmi a studenty.

Historie mne inspiruje

V pondělí večer 15. ledna 2018 jsem na internetu zaregistrovala chystanou výstavu korunovačních klenot v Praze a nečekaně rychle se mi podařilo zařídit, abych na výstavu jela se svou třídou páťáků ve středu 17. ledna. Když jsem ráno v sedm hodin kupovala dvě kytice růží

v Tesku, jako pokaždé, jedeme-li s fotokroužkem Milovičtí divočáci někam na výlet, nenapadlo mne, jakých pocitů štěstí se díky těmto růžím dočkám.

Cestou vlakem na Masarykovo nádraží do Prahy jsem vyprávěla dětem o svých rodičích a o cestě z Moravy na stejnou výstavu, když jsem byla já dítětem.

I dnes vnímám v srdci stejnou vděčnost za možnost zhlédnutí výstavy korunovačních klenotů jako tehdy. Jsem vlastenec tělem i duší, jen přesně nevím, jak vlastně přiblížit dnešním dětem tento takřka vymizelý pojem.

Před vstupem do Vladislavského sálu si každé dítě vzalo jednu růži, aby si cestou výstavou nebo po ní vybralo někoho, komu růži věnuje. A pak jsem jen koukala. Korunovační klenoty mne vrátily do dětství

a prožila jsem znovu chvilky s rodiči. Vladislavský sál ve své slavnostní atmosféře, která nás objala, podtrhl důstojnost situace. Vzpomínky na dětství a pozorování drahokamů, které měly tu čest zdobit Karla IV., mou oblíbenou postavu z našich bohatých národních dějin, spolu s bezprostředností mých malých svěřenců, to vše dohromady mne přimělo k slzám dojetí.

Nejen přirozenost a jakási grácie s jakou rozdávali růže, ale především jejich vztah k situaci mne přesvědčil, že semínko vlastenectví zaseté do jejich dušiček se pravděpodobně dočká úrodné půdy. Uvědomila jsem si, že jde o úžasný okamžik nesmírné radosti mého srdce. Malí vlastenci tady rozdávají růže a možná o svém vlastenectví ještě doopravdy neví.

Moje vděčnost za prožité okamžiky je bezmezná. Vnímám důležitost své práce právě v oblasti vzdělávání stále intenzivněji jako nezbytnou a mám radost z pocitu šíření osvěty. S nadšením pozoruji udivené cizinky

a úsměvy na jejich tvářích, když každá z nich pochopí, že darovaná kvetoucí růže je opravdu pro ni, jen tak, pro potěšení z krásného dne.

Mí malí studenti netuší, jak obrovskou radost působí mému srdci, protože když v katedrále svatého Víta zapalujeme svíčky, klopím zrak, aby si nevšimli slz v koutku mých očí. Posvátná chvíle...

Ivana Návratová
Trojúhelníky po seniorsku

Vesele i s nadhledem o lásce, která dovede pobláznit v každém věku.

Děvče se špatnou pověstí

Mirka se opájela pocitem znovunabyté svobody. Bylo to lepší než alkohol. S nadšením si zařizovala byt po tom, co se s ní finančně vyrovnal její bývalý přítel Dušan. Postupem času si chtěla najít nového přítele, lepšího, než měla předtím, ale nespěchala a byla opatrná. Zařekla se, že své eventuální nápadníky musí napřed důkladně poznat, než si s někým začne navážno.

Nebála se, že by snad měla zůstat sama; byla oblíbená v kruhu svých přátel, společenská a současně rodinný typ, měla ráda děti, přírodu a kulturu.

Ve svém rodném městě měla přátele z minulosti a nebylo pro ni těžké orientovat se mezi muži, ze kterých by si mohla vybrat svého budoucího partnera.

Když se nastěhovala do svého nového bytu, zjistila, že jejím sousedem je elektrikář Bořivoj, který kdysi pracoval na stavbě domu jejích rodičů. Mirka ho pozvala do svého nového bytu na víno, protože doma potřebovala spravit něco od elektriky.

Povídali si, pili víno a vzpomínali na staré časy. Protože Bořivoj byl dlouholetým kamarádem Mirčiny rodiny, měla k němu důvěru, a tak, aby ho trochu pobavila, po několika skleničkách začala s humorem líčit, jak se rozešla se svým přítelem a jak si vybírá přítele nového. A když už láhev spěla ke dnu, Mirka se přiznala: "No letos už jsem zkoušela navázat známost se třemi chlapy....."

Buď bylo víno příliš silné, nebo Bořivoj prostě špatně slyšel. Hlavně přeslechl slůvko "letos". A slova "navazování známosti" pochopil především jako postelovou záležitost.

Pili, bavili se dál, ale Bořivojovi se v jeho bujné fantazii zavrtala do mozku jediná myšlenka: "Tři chlapi za jednu noc...... to ale musí být samice!!!"

Ta myšlenka mu nedala spát. Vrtala mu v hlavě jako červ..... tři chlapi za jednu noc! Sám měl přítelkyni vznešeného jména, Melánii, kterou miloval pro její krásu, ale Melánie byla o několik let starší, již důchodkyně, která mu připadala spíš jeko ledová královna, a on, sedmapadesátiletý Bořivoj, v plné síle, se najednou setká s ženou, která je schopná za noc "obsloužit" tři chlapy..... Nejradši by na tu samici skočil hned!

Kostky byly vrženy. Při příští návštěvě šel Bořivoj na věc zpříma. Mirka byla překvapena nenadálým zájmem svého souseda, ale nakonec si řekla - proč ne? Nebyla na nikoho vázána, nikomu se nemusela zodpovídat, takže se nenechala dlouho přemlouvat.

Bořivoj začal Mirku navštěvovat častěji. A když byla všechna elektrika v bytě spravena, věnovali se sami sobě. Bořivoj chodil za Mirkou tak často, že Mirka začala zapomínat na to, že se chtěla původně zabývat i myšlenkou na jiné "nápadníky". A když si při několikáté Bořivojově návštěvě Mirka opět otevřela víno, Bořivoj se jí zeptal, jestli by chtěla být jeho tajnou milenkou.

Mirka chvíli váhala; představovala si svou známost poněkud jinak, a rozhodně ne tajně; no ale co na tom, většina známostí začíná tajně; třeba ji Bořivoj chce postupem času za Melánii vyměnit. A nakonec - tím líp - k ničemu ji to nezavazuje, vycouvat může snadněji, než kdyby měla nějakou "vážnou" známost.

Bořivojovi však neustále vrtala hlavou starost, aby byl sexuálně výkonný tak, aby dokázal uspokojit ženskou, která zvládne tři chlapy za noc!

Mirka netušila, jaké myšlenky se Bořivojovi honí hlavou. Byla obyčejná, zdravá padesátnice, která měla sexuální chutě úplně normální, přiměřené jejímu věku, a netrápily ji žádné zvrhlé choutky, jako například myšlenka na styk se třemi chlapy za jednu noc. To ovšem Bořivoj nevěděl, a tak se snažil a snažil, aby jeho výkon byl co nejlepší. Zkrátka to byl obyčejný, zdravý sedmapadesátník, a Mirce byl "jako ušitý přímo na tělo".

Samozřejmě nesnesl myšlenku, že by si Mirka kromě něho pořídila ještě další dva chlapy. A proto jí při další návštěvě řekl, že když Mirka vydrží být mu pět let věrná, tak si ji vezme za ženu.

Mirka měla co dělat, aby nevybuchla smíchem. Vida, panáček po ní chce, aby pět let byla "tou druhou", a ještě k tomu mu byla věrná! Ale měla smysl pro humor, a Bořivojova slova ji utvrzovala jedině v tom, že v jeho vztahu s Melánií bude určitě nějaký vážný zádrhel.

Proto se povznesla nad Bořivojovo značně přidrzlé chování. Ve skutečnosti nesnášela sliby, podmínky a závazky, a vůbec manipulaci. Ale jinak jí Bořivoj byl celkem sympatický, hlavně jí lichotila jeho odvaha. Být věrná jí nečinilo vůbec žádný problém a navíc by měla zajištěného sexuálního patnera na pět let, ať už to s tou Melánií je jakékoliv.

Bořivoj si liboval, jak to dobře vymyslel. Užije si s Mirkou a až ho to přestane bavit, tak se zase začne více věnovat Melánii. Přece ženská, která zvládne tři chlapy za noc, dlouho být věrná nevydrží!!

Jenže.......... Bořivoj nikdy nerozuměl křehké ženské duši. Podle sebe soudil jiné. Jestliže nebyl spokujený s Melánií a potřeboval ženskou navíc, nemohl počítat s tím, že Mirka se bude chovat stejně. Tato se začala pomalu zamilovávat a byla ráda, že už se nemusí zajímat o nikoho jiného. Bylo pro ni samozřejmé, že Bořivojovi zůstane věrná, pokud ovšem nezpůsobí něco hodně ohavného Bořivoj.

A jak se dalo předpokládat, Melánie začínala Mirce vadit více a více. Mirka tedy začala pátrat, jaký člověk ta Melánie vlastně je. Její zjištění ji utvrdilo v tom, že je správné, aby ve vztahu s Bořivojem pokračovala, i když bude po nějakou dobu "ta druhá". Aby tuto myšlenku překonala, přesvědčila sama sebe, že žádná Melánie neexistuje.

****

Někdy čas letí rychleji, než si myslíme. Pět let uplynulo jako nic. Mirka vytrvala ve své věrnosti Bořivojovi. Pak mu připomněla, co jí před pěti lety slíbil, ale zjistila, že Bořivoj na svůj slib dávno zapomněl. Mirka si oddychla. Nehodlala totiž uzavírat žádný sňatek.

Během pěti let si však Bořivoj začal uvědomovat, že ač mu krásná Melánie říkávala, jak ho miluje, vyhledávala ho, jen když něco potřebovala. Každý, kdo Melánii znal, věděl, že je dobrá herečka, která umí zakrývat svoje sobectví. Neměla ráda Bořivojovy přátele ani jeho děti z prvního manželství.

Mirka neměla ve zvyku mluvit o lásce, ale věnovala Bořivojovi veškerý svůj volný čas. Na rozdíl od Melánie si Mirka na nic nehrála. Dokázala vytvořit teplo domova v každé situaci. S Bořivojovými dětmi i vnoučaty se sblížila tak lehce, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.

A tak se Melánie Bořivojovi pomalu vzdalovala, a stejnou rychlostí, jako se vzdalovala Melánie, přibližovala se Mirka.

A najednou byla Melánie pryč, a Mirka už nebyla "ta druhá". Nikdo se ničemu nedivil.

Milan Pastrňák
Připomenutí rozdělení Těšínska

Literatura faktů, okénko do historie autorova blízkého kraje

V současnosti je Těšínsko pouhým regionem, krajem okolo města Těšína. Jeho zvláštností je to, že je rozdělen hraniční čárou na část polskou a část českou. Státní hranici, z velké části, tvoří řeka Olza. V české části Těšínska, okolo řeky Olzy, v takzvaném "Zaolzi", žije 40 tisíc českých občanů hlásících se k polské národnosti, kromě toho žije v České republice dalších cca 20 tisíc občanů Polské republiky. V oficiálních statistkách jsou k této menšině přiřazeni a připočteni také občané hlásící se k národnosti Slezské. Poměrně veliká národnostní menšina, čítající celkem více než 60 tisíc, soustředěna nevelké oblasti u hranic České republiky s Polskem, je stálou připomínkou problematického dělení Těšínska, k němuž došlo po I. světové válce, v letech 1918 až 1920.

Místní obyvatelé, čas od času, v debatách o historii, se s touto problematikou setkávají, neboť se týká jejich předků, rodičů, vlastně jich samotných. Rozdělení Těšínska, které se odehrálo před sto lety, bylo jednou z nejvýznamnějších událostí jeho historie. Abychom porozuměli okolnostem, za nichž k rozdělení došlo, je nutno nejprve, alespoň v krátkosti, se seznámit s historií Těšínska a hlavně s národnostním vývojem této části Slezska.

Slezsko, jehož je Těšínsko součástí, bylo již ve středověku místem, v němž se střetávaly zájmy českých a polských panovníků. V raných dobách Polského státu ve Slezsku panovali Piastovci, příslušníci vedlejší větve polského královského rodu. Slezsko se postupně začalo dělit, nejprve na Horní a Dolní, následně na jednotlivá údělná knížectví. Území, na němž se Těšínsko nachází, náleželo k Opolskému knížectví. Po smrti knížete Vladislava Opolského, v roce 1281, došlo rozdělení Opolska mezi jeho dědice. Okolo roku 1290 tak vzniklo samostatné Těšínské knížectví, jehož držitelem se stal kníže Měšek I.. První těšínský kníže se záhy zavázal k vojenským službám českému králi Václavu II.. Měškova dcera Viola se stala manželkou krále Václava III.. Následně kníže Kazimír I. Těšínský dne 18. 2. 1327 přijal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského, stvrzenou v roce 1335 v Trenčíně.

Příklon těšínských knížat k českému panovnickému dvoru byl v raném období existence Těšínského knížectví zřejmý. Těšínský kníže Přemysl "Nošák" zastával významné úřady v diplomatických službách císaře Karla IV., později také krále Václava IV..

Těšínské knížectví bylo samostatným subjektem, státním útvarem, lenně svázaným s Českým královstvím. Podobně jako Morava, Opavsko, Lužice, bylo také Těšínsko jednou ze zemí Koruny české.

Historické hranice Těšínského knížectví: Na severu probíhala u Bohumína a Strumeně, dále z části po řece Visle až k řece Bialce, která byla jeho východní hranicí. Z jihu tvořilo hranici Těšínska pohoří Beskyd a západní hranicí byla řeka Ostravice, od jejich pramenů v Beskydech, až k ústí do řeky Odry u Ostravy. K řece Ostravici se vztahuje známé heslo polských nacionalistů z dob dělení Těšínska a polského záboru: "Ostravica - Polski granica !"

Taťána Prokešová
Den pro mou lásku

Zachytit krásu přírody na fotografiích je velkou a opravdovou láskou Taťány Prokešové, která tyto vzácné momentky dokresluje svými verši.

Beskydské chalupy
Na beskydských kopcích
krčí se roubené chalupy
postavené z potu a z mozolů,
ukrývající v sobě mnoho radostí,
štěstí, lásky, ale nejvíce bolů,
vstávají s oroseným ránem,
slunce, déšť jsou jejich pánem,
uléhají s večerním klekáním,
s vůní lesa a posečených luk,
smířeny se svým pokáním,
kéž nejsou nikdy zatraceny,
a veselá písnička se ozývá z nich,
ať sílu i naději mají navždy
ukrytou hluboko ve zdech svých.

Jana Ptacek

Prstýnek, korálek a prach

Verše inspirované cestováním a poznáváním dalekých krajů.

Voda a píseň
Horská voda
a ptačí píseň
plynou jako čas
Voda se podobá písni
píseň vodě
a čas věčnosti
Dvakrát do stejné řeky
se stejnou písní
nevstoupíš
A vodu
kterou nebudeš pít
nechej běžet

Eliška Resková
Ozvěny

Sbírka líbezných a působivých veršů doplněná autorčinými kresbami.

Mládí
Toužili jsme jít životem
slunečnou ulicí
třeba až k stříbrnému měsíci
Šťastní jsme byli
když naše sny

s touhami se pečetily

Spěchali jsme -
kolem nás plno lidí
přesto často
sami jsme byli
a znovu a znovu
hledali jsme noty
k té snové melodii
To dychtivé
bláznivé mládí
zůstalo v nás
a struny houslí
opět ladí ...

Marie Starová
Roční koloběh

Radami, jak si užít každé roční období a každý den v životě, inspiruje autorka čtenáře vlastním pozitivním pohledem na život.

Zimní království

Zimu prožívám jako přechod přírody do chladného kabátu. Příroda dává vědět, že čtvrté roční období je již zde. Venku je chladno a je mi najednou smutno. Pomalinku začínám vnímat chladnější změnu počasí, sklíčenost a moje myšlenky mají smutnou náladu. Stromy bez listí vypadají smutně a sklesle. Život stromů je zahalen do tajemna. Dorozumívají se vůní zimy. Mají pod zemí svůj internet. Je to jejich tajný svět. Mladé i staré stromy rostou pohromadě, nepřekážejí si, ale doplňují. Stáří patří k životu tak, jako lesu patří i staré stromy. Být starý není žádná zásluha, ani přednost. Zastavím se u svého stromu, který léta stojí naproti mého okna v kuchyni, a zblízka vnímám jeho krásu v tomto zimním ročním období. Stojí vznešeně a čeká na občasnou návštěvu ptáků, veverek a dalších živočichů.

Zimní políbení:

- Večerní procházka zimním městem, vesnicí

- Návštěva krásných dřevěných betlémů

- Pěší cesta sněhovou vánicí domů nebo do restaurace na večeři

- Návštěva Prahy za účelem největší výstavy v Tančícím domě "Pohádkový   duch Josefa Lady za posledních deset let". Prohlídka obrázků i pracovní stůl   slavného malíře.

- Kouzlo ledopádů a zasněžených skalních měst

Václav Valášek
Voněla po třešních

Jak to bylo a jak vše dopadlo v příběhu o povedené, nevrlé sousedce a kdo voněl po třešních, o tom vypráví humorný ale i dojemný příběh Václava Valáška.

S pocitem dobře odvedené celodenní práce stojím na zahradě a vychutnávám si cigaretku. Do vlahého jarního podvečera zní nádherné kosí zpěvy, vše okolo voní pučící zelení. Mou představu dobré večeře přerušil strohý ženský hlas. "pane," zaslechl jsem svoje jméno, "prosím vás, vypněte si ten kravál!" volá sousedka.

Jednu ruku na klice, postoj nasvědčuje připravenost křídlo okamžitě zabouchnout.

Ohlížím se rychle kol sebe, pátrám, jestli hovoří opravdu se mnou.

"Ale já nemám nic puštěné, vy něco slyšíte?" hledím jako vůl na nová vrata.

"Copak nic neslyšíte,?" odsekla stylem pochybujícím o mé příčetnosti, nám to v celé chalupě hučí už třetí den!"

"Proboha, co vám kde hučí, vždyť u nás je naprosté ticho§" nevycházím z údivu.

"no, slyšíte?" vyhrkla a ukázala rukou k našemu domu, "teď to hučí zase!"

To snad není možné, říkám si, všude až na ty kosy či občasné zaštěkání psa, není slyšet žádný zvuk. Co ji na to odpovědět? Snad jen, že jí hučí v bedně, nebo možná manželovi koulích.

Než jsem se vzpamatoval, výhrůžně dodala: "Doufám, že to nebudu muset zase poslouchat celou noc!" zabouchla rázně okno.

co se jí stalo, přemítám, kousl ji pavouk a teď má z toho halucinace? To asi těžko. Třeba pila? A jak to, že se neukázal její manžel?

Nikdy s ní nebyly problémy, tak co se děje? Mnohokrát se klidně s námi dala do řeči, pokecala, vyžvastala na svou rodinu tolik intimností, že jsem valil oči. A najednou "zastavte hluk", který neexistuje.

Byl jsem z toho paf nejen já, ale i ostatní členové naší rodiny.

Uplynulo několik dnů, jdu po zahradě a tom znovu!

"Pane sousede," zní zuřivý hlas z poza plotu, "vypněte si ten kravál! Už jednou jsem vám to říkala. Já nemůžu spát celé noci, jsem z toho celá nervózní!"

Ani teď jsem nestačil zareagovat, neboť dlouhými, divokými kroky zmizela za dveřmi.

Tak to je pecka, ono ji to nepřešlo, kroutím hlavou.

Jenže od té doby jsme byli, a dosud jsme, pod její neustálou kontrolou.

Bohumír Vidura

Artefakty

Co vše se může stát artefakty našeho života, přibližuje autor ve své poezií, která je nositelkou moudra a nadhledu na společnost a život okolo nás.

ARTEFAKT
Rozšklebená bota na chodníku
plná otazníků jaký artefakt
kdo ji vyrobil a kdo ji nosil
jak bezútěšně skončila

jakou že má minulost
i když je neživá
byla vzhledná
teď je ošklivá

nevděk světem vládne
osudy jsou zrádné
i když byla z hladké kůže
už ji nikdo nepomůže

nikdo nad ni nezapláče
ani slzu neuroní
proto se mi zželelo ji
píšu báseň o ni.

GONG
Gong odbil
konec věčného zápasu
nebo jen na několik kol
z květiny zbyl stvol

když prohrála boj s větrem
který ji svlékl do naha
je to záhada nebo úmysl

svádět či vábit
jako když jeptiška svlékne hábit
že by nevěděla co činí

nebo má dvojsmyslné vzpomínky
jako ženy které se už
neskrývají ani před deštěm
neboť šaty přisáté k tělu

jsou něco jiného než stud
a nepřináší zklamání.

Dajana Zápalková
Barevná mozaika

Pestrost a množství různých námětů skládají mozaiku autorčiných příjemných veršů ze života okolo ní.

Stín ohně
Tlustá polena strkám do kamen
záblesky ohně je olizují
Tenké větévky mění barvu
jak papír shoří
stín ohně jen těžko rozeznat
Dohořívá
hvězdy se shlukují
nahlížejí v útulný pokojík
a zdivočelá múza
zaběhla se
bůh ví kam

Žofie Zejdová
Smutná i veselá 

Ilustrace - Iva Karasová - Třísková