Petr Koudelka

Narodil jsem se v roce 1955 v Praze. Skoro celý život jsem prožil v Roztokách u Prahy. Básničky jsem začal psát mezi lety 1976-1991. Od roku 1979 jsem začal uvádět své verše v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří v pražském divadle Rubín, později pak v malostranské besedě. Ke psaní básniček jsem se znovu dostal v roce 2017. Mé dvě básničky mi uveřejnili někdy v 80. letech v listárně poezie krajského deníku Svoboda. Vloni jsem byl uveden v almanachu Literáti na trati. 

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/petr-koudelka/

****
Chtěl kosák zhltnout žížalu
v tom spěchu nevšiml si, že místo žížaly spolkl slepýše
samozřejmě, že se udusil
roztáhl křídla a mrtev klesl k zemi
jako naschvál, zrovna nikdo nebyl nablízku, když se dusil
sedm minut poté, co s ním smrtelná křeč zalomcovala naposledy, přiletěla malá pěnička
stačila pouze pípnout, cože se tu stalo, ale pomoci na to jí nezbývalo času ani sil
potom přiletěla druhá a také si pípla
a třetí a čtvrtá a také píply si
Netrvalo dlouho a pípala celá stráň
nastalo hromadné pípání
a za pět minut pípalo i za slepýše
který polknutý se také udusil
protože nenašel díru z pěvce ven
Z toho jedno poučení plyne
žvýkat se naučte
nehltejte
jedním soustem třeba i dvě smrti přijít mohly by
naučit se žvýkání nic nestojí
a je to přece tak jednoduché

****
Náš život je řeka, která protéká krajinou jiných lidí
proud té řeky je motor, který nás žene neustále vpřed
aby se na jejím konci zastavil
tím že se ta řeka vlije do moře
a její břehy ztratí se v tom nekonečnu vod
Láska v té řece je ukryta pod kameny
nevíš, který musíš nadzdvihnout
abys našel zrovna tu svou lásku
která na tebe tam čeká
Jediné co víš, že musíš ještě dřív
než se ta tvá řeka
vlije do moře

Jaké  to je když se milujeme

Uleháme 
jiskry tmy jiskří v našich nepokojných srdcích
je hluboká neskutečná noc
připozdívá se každým slovem
kotvy
vysvlečeny z řetězů zůstaly na kamenitém dně
stali jsme se neovladatelnými
voláme o pomoc
postavy těžkých klínů přiléhají na pevninu
vlna za vlnou v rytmu polosnovém
V tomto a tímto okamžikem lásky
křižuje svět kormidélník 
přivázaný ke stěžni
posová nebe nad námi
náruč hvězd
opilé paže majáků a  dálky kdejakých samot
s příležitostí zavzpomínat
Být u toho když hejna racků
otevírají ticho s bělostnými křídly
a svou svobodou uletět
nám připomínají touhu
v našich jiskřících
nepokojných srdcích

Jak namalovat toreadora

Nastálo se přestěhuji do podnájmu černého býka
mezi kamenné uličk a chudobu
properu tam svůj život v divoké vodě
strýček Piccaso  a  místní slunce mi poví o vzácných barvách 
hlídaných třemi tucty klíčů ktré se smí ukazovat jen v úterý
a jen na zvláštní povolení
naučím se chytat ryby
pít víno
chodit do kostela
a milovat se naspálené trávě
koupím si štětce a paletu
první  obrázek co namaluji
bude toreador

Dvacetiletí

Máme své polibky
svůj hlad
svých dvact let
snad až příliš pokročilý věk na lásku
máme své vzory
svůj charakter
svá záda
seprané džíny
vybledlou košili
několik prošlých lístků
pár slov z Kainara
nedopočítané rovnice
nedokončené věty
schází nám ještě prožít tolik hodin
musíme dosnít ještě tolik snů
než pochopíme
proč je život jen jednou

Rýmování o životě

Svět sní s rukama pod hlavoua s odvrácenou tváří
vzali jsme  si život pro jednou a načisto
možnost odmítnou je předem zamítnutá jako nepostačující
začíname stavět věty
od lásek do srdeční knížky na ohmatané stránky tiskneme razítka
punc vytrvalosti dobýváme pomocí své vlastní krve
spálíme-li se 
dostaneme-li ránu
přečkáme-li  zemětřesení hlad a narkomany
přivykneme-li lžím válkám a vytahanému svetru
frontám
planým neštovicím
částečné neplodnosti
otrávenému ovzduší
rozmarům počasí
slzám
a stále ještě nevyřešené bytové otázce
máme právo říct, že jsme
že jsme se naučili žít naší dobu

Fronta na lásku

Stojíme v řadě
Fronta na lásku
 zdá se být nekonečná
Ve vedlejší místnosti počítají peníze
Z pytlů na hromady a z hromad zase do pytlů
O kus dál zadarmo nabízejí povzbudivé masti a oleje
ob dveře rozdávají trůny  žezla
od naproti vycházejí narkomani
podobní velkým
 předčasně zestárlým dětem
Hned vedle
malují nějací písmomalíři hesla a plákaty
Za nimi je pokoj bláznů
vrahů
sebevrahů a odložených dětí
Stojíme v řadě
jeden vedle druhého
čekajíce na objetí
v jediné frontě široko daleko kolem dokola

****
Na starý zájezdní hostinec
přivezli si buldozer a bagr
Bude se bourat, rozhodli ti nejlepší z nás
už odzvonilo starým pořádkům
Místo aby se opravovalo, napsali úřední rozhodnutí
opatřili jej kulatým razítkem a bourání už nic nestálo v cestě
Za chvíli odešli do spolkového nebe kulečník i divadelní sál
hned potom výčep s kuchyní
až naposled záchody
a tam kde stávala hospoda, rostou kaštany
ty jediné tady zbyly spolu s tanečním parketem
jako vzpomínka jak málo stačí k tomu, aby se zbourala hospoda

... posílám Ti básničku o tom jak málo stačí, aby zbourali hospodu. Tahle hospoda stála u nás na Levém Hradci a místo aby udělali pořádné odpady, tak ji radši zbourali. Konaly se zde tancovačky a hrálo se divadlo. Vždycky, když jdu na hrob, tak si na ni vzpomenu. A už je to takových padesát let co už není. No a až teď jsem o ní napsal básničku...  Petr  

****
Trpaslíci vylézají zpoza skříní
kdyby, jste viděli co jich je
jsou jich zástupy a jsou všichni stejní
Liší se jen svými čepicemi
ať už tvarem nebo barvou
Nenašel bys trpaslíka
jehož čepice by byla
na chlup stejná s čepicí jiného trpaslíka
který právě vylezl, aby protáhl své staré kosti
vždyť za skříněmi je tak málo místa
a každý trpaslík ať už s čepicí nebo bez se potřebuje
aspoň jednou za večer se pořádně protáhnout

****
Malý brouk se rozhodl, že bude velkým
a tak ráno co ráno své malé nohy koupal v rose
s tím že mu snad vyrostou
nevyrostly
a on z té studené rosy dostal angínu
Z toho jedno naučení plyne
jestliže se narodíte jako malý brouk
nesnažte se vyrůst tím, že budete své nohy koupat v rose
v tom lepším případě nastydnete
v tom horším nebudete
ani jako malý
ani jako velký

****
Malý psík a stará paní
chodí na procházky do parku
ta stará paní má psa, aby nebyla tak sama
a ten pes má svou starou paní, aby nebyl sám
Pes a paní když se dali dohromady
rázem byli dva
a ani jeden netušil
že pro něho a pro ní je to záchrana
protože když jsou dva, vše se lépe snáší

****
Nebudu nic říkat
budu jako myška
která si jen občas pískne
jako velká sto padesátikilová myš
a když budu chtít něco říct
vezmu si tužku a napíšu to na papír
ať už v podobě básně
nebo jako holou větu
na tom nezáleží jak
hlavně, že je tady ta možnost se takto vyslovit
nebudu nic říkat
budu sedět tiše
a budu psát a psát

****
Do světa víl a skřítků bych tě pozvat chtěl
aby, jsi je viděla na vlastní oči
však bohužel
už jsi dospělá
a dospělí už dětské oči nemají
Tak třeba příště
až se zase znovu narodíš
tě pozvu
abys poznala, jací vlastně jsou
v tom jejich nádherném světě
ve světě dětí víl a skřítků

****
Odlétají ptáci za sluncem
do krajin kde je právě léto
zima se pak nastěhuje do opuštěných ptačích hnízd
jen na pár měsíců má předplacený nájem
Až přijde jaro a ptáci se vrátí
zase obsadí svá stará hnízda
aby po čase z nich vyvedly své mladé
se kterými až přijde zima
zase odletí tam, kde už to znají
do krajin, které je vloni nezklamaly

****
První mrazíky spálí poslední květy
taková už je příroda
ještě než se uloží ke spánku
podzim přijde o svůj šat
ta krása kolem nás se ztratí
aby se zas na jaře vrátila
v podobě louky
která právě rozkvetla

****
Mívali jsme chlív
v tom chlívě dvě tři prasata
my jako děti jsme se na ně chodily koukat
pozorovaly jsme je, která strana nejvíc přibývá
nejvíc samozřejmě ta která byla nejblíže korytu
Z toho pro život jedno naučení plyne
že když náhodou jste u koryta
musíte ty strany střídat
aby při pohledu z očí do očí
nescházela souměrnost vašemu tělu
a vy jako prase
jste se za sebe nemusel stydět

****
Chtěl jsem se dostat do nebe
a neměl jsem dost odvahy
k tomu prvnímu kroku
který možná snad
by mě dostal mezi anděly
Nemaje kuráže
zůstávám na Zemi
a nevím, zda to budou andělé nebo čerti
kteří mi ukáží
jak mám strach z prvního kroku překonat
Když jsem to vydržel šedesát pět roků
asi ještě budu čekat dál
na anděla nebo na čerta
aby mi ukázal
jak se to dělá nemít strach
z toho posledního kroku
ten první překonat

****

****
Každá napsaná báseň je zrcadlem
i ta která se teprve rodí
každá je pohledem na tu nebo onu věc
z toho nebo z tam toho úhlu
každá je psaná srdcem svého autora
a v každé jestliže dobře čteme
najdeme něco i pro sebe

****
Nemuset už nikdy nic dělat
lehnout si zavřít oči a spát
probudit všechny ty krásné sny
které se mi kdy zdály
aby se zdály zase znovu
Nemuset už nikdy vstát
nemuset už nikdy nic
jedině snad
těšit se na nějaký nový sen
že přijde, představí se
a hupsne ke mně do peřin
a já uprostřed dne
se zavřenýma očima
nechám si jej zdát

Devátý srpen 1945

Obloha nad městem

čeká zahalena v mracích
až poslední zazvonění zvedne oponu
a herci, kterým chybí tváře
rozehrají hru o smrti
těch tam dole
kteří, neví, co je čeká
a jak smutná je to hra
v níž vše co ještě žije, nepřežije
která z jejich města spáleniště udělá
a ti, kteří zde léta žili, se ztratí ze světa

****
Ještě jsou pole nad vsí plná sněhu
zatím co se dole u řeky dívky přezouvají
ze zimních bot sněženky mají nachystáno ke květu
slunce vykoukne jen někdy
když mu mraky dovolí
podívat se na ten svět jaký z té výšky doopravdy je
nahoře na polích ještě leží sníh
a tady už skoro jaro klepe na dveře

****
Po klapkách klavíru
melodie vybízí ke snění
ze svých snů
skladatel vyřízl kus svého srdce
a vložil jej
do linek na notovém papíru
nokturno poprvé spatřilo svět
svět poprvé spatřil tohle nokturno
a zasněný skladatel
potřísněný svou vlastní krví
skládal dál
protože jeho srdce bylo tak velké
že nikdy nescházelo
v linkách mezi notami

****
Dům na břehu řeky
veliká okna
propouští spoustu světla
uvnitř je teplo
jsme splaveni
jako koně po doběhu dostihu
slané kapky potu nám stékají po stehnech
koupeme se v nich
nekonečná poušť lásky je všude kolem
duny něžností naváté z předchozích vztahů
nám ukazují cestu
a ticho
které slyšíme jenom my
nás hladí po duši

****
Ulehám ke svým snům
aby, jsem se zbavil
té každodenní tíhy z bytí
nejněžnější opium jsou ty moje sny
rozsvítí tmu
a vrhnou mě do něčeho tak krásného
že se to nedá ani napsat
že se dá jenom říct
děkuji za tento krásný sen
Nebýt jeho byl bych ochuzen
o krásu okamžiku mého snu
a proto děkuji
za všechny sny
které se mi kdy zdály
a které ještě budou se mi zdát

****
Za černou horou
za černým lesem
nejčernější anděl roztáhl svá křídla
párkrát s nimi mávl
vznesl se a letěl
škodit
do bílého království
Závist a zloba jej hnala
jeho duše černá
černala stále víc a víc
Protože byl srab
našel si ty nejslabší
k jeho hnusné hře
A jak už to tak bývá
přijde za to do pekla
Z anděla čertem stane se
upadnou mu křídla
narostou kopyta a ocas
a už si ho nikdo s andělem nesplete

****
Kocourek můj malý
přítel můj
ze všech těch mých přátel
nejvíce podlézavý
Když jemu zachce se
v tu ránu
mám jej na klíně
nebo zas o nohy tře se
Kdyby to bylo naopak
a já bych byl
tím malým podlézavým kocourkem
třikrát běda mému čtyřnohému příteli
on by byl na maděru
a já na mou věru
byl bych strašně nešťastný

****
Jdou vlny jedna za druhou
s břehem si povídají
vítr věčný pocestný naslouchá
létem probuzená hra
maluje mapy na těla rekreantů
oceány krémů překrývají pevniny špeků
maminky a tatínkové se převalují v pravidelných intervalech
zatímco jejich děti
které ještě neví nic o světě
si staví pískové hrady

****
Potřetí už zakokrhal kohout
červnové ráno nese smrt
sny co se zdály, zdály se dnes naposledy
večer už z lidických mužů nezůstane nikdo naživu
domy budou pobořeny
lidické ženy a lidické děti odvezou někam pryč
zůstanou pouze vzpomínky
matkám na své děti
a dětem na objetí svých rodičů

****
Jsou kouzla, která berou dech
je láska stoupající po schodech někam nahoru
je první polibek, který se v tom shonu ztrácí
jsou ptáci
křídla a volný pád
lež, jež se nevyplácí
je tolik, tolik věcí
a je pouze jeden svět
na tolik krásy

****
Zarostla cesta ostnatými dráty
místo umíráčku jen černý kouř valí se z černých komínů
písnička známá obestřela krajinu
místo kněze a posledního pomazání je jen ticho, které nemluví
které bere s dlaní jistotu
že ta cesta co přes noc zarostla ostnatými dráty
zase bude cestou, po které zase budou chodit lidé

****
Dnes se otevřelo nebe pro nás dva
bílí andělé nás zvou na nebeskou kávu a nebeské zákusky
čekáme před modrou nebeskou branou, až svatý Petr přijde s klíči
je tady teplo a do šmolkova
dole svět je jako malý míč
jako malá nevybuchlá bomba
dnes se otevřelo nebe jenom pro nás dva
zítra se otevře i pro vás
aby, jste viděli, jak málo stačí
aby ta malá nevybuchlá bomba vybuchla

****
Hvězdáři hledají ztracené hvězdy v nekonečném prostoru
ve výkladní skříni Mléčné dráhy pozorují oblohu
komunikují řečí čísel a čar
jejich sny pod nebeskou klenbou jim pomáhají žít
jako hvězdář musel by ses narodit
abys pochopil

První hřích

Z jabloně vzešel první hřích
jabloně jsou toho příčinou
že je tolik dětí v ulicích
Na vině je Adam
byl první
kdo nabídl Evě jablko ze stromu poznání
stačilo jedno kousnutí
jedno sousto stačilo
aby Eva poznala
co je hřích a jak se dělá
a proč ta těla
tělo Evy a tělo Adama jsou tak rozdílná

****
Když tma jí vstoupila do očí
svět barev náhle padl do propasti
své sny zavřela za sedmero dveřmi
už pro ni není černá a bílá
teď se učí znát tvary
podle těch tvarů staví si svůj svět
její tichý tmavý svět bez očí
ve kterém tma a tvary hrají prim

****
Tahle povaha česká
teď v době Covidu
navařila kotel nesnášenlivosti
jeden roušky nosí
druhý na to sere
přesně podle vzoru já nic mě se nemůže nic stát
ten kdo ty roušky nosí, toho zase sere
že ten kdo je nenosí
poňouká tu covidovou svini
která už rok
ze zdravých lidí
dělá náplň do rakví

****
Korálky dní na šňůrce navlečené
jsou jako hvězdy za bílého dne
nespatříš jediný z celé té dlouhé řady let
které jsou pro nás připraveny
stejně tak jako nechytíš ptáka v letu
a rybu neutopíš v tůni
můžeš mít jen představu
jaké to tam nahoře a dole pod vodní hladinou je
chtít vědět co bude
znát své šťastné a méně šťastné dny
je čiré bláznovství
protože potom by život nebyl tím čím je
a každý příští den by nebyl tajemstvím

****

Pomníček u cesty tiše spí
zarostl bodláky a vysokou travou
jméno už je sotva čitelné
déšť a mráz je z kamene vymazal
málokdo si ještě vzpomene
že tady
našli sedmého května 1945
mrtvého sovětského vojáka
hrdinu té poslední války

Proměny

Půjdeme spolu do jediné postele
rozsvítíme si k tomu červenou lampičku
rázem budeme červení jak uvaření raci
budeme se milovat
naše červená těla se budou dotýkat v červených peřinách
červený pokoj bude plný tvých červených výkřiků
červený bude náš dech a naše slova
utoneme spolu v červené
abychom se ráno zase probudili
tak jak jsou na nás naši sousedé zvyklí

****

Po kolejích jedou naložené vlaky
jeden za druhým
jedou smrti vstříc
ke stání jsou všechna místa obsazena
člověk zde neznamená nic
jen číslo v řadě
to je jeho jméno
s vyhaslou hvězdou na šatech
po kolejích vlaky jedou
vlaky tam a žádný zpět

Vzpomínka na únor

Ozářila se krajina rudou pochodní
byl studený únor
psal se rok osmačtyřicet
táhlo ze strnišť a odevšad
jak už to tak bývá při podobných příležitostech
vylezl na tribunu nějaký chlap
v červené placaté čepici
v manšestrových kalhotách a s fajfkou v kapse svého saka
lezl rychle
když byl nahoře závratě nemaje
začal řvát do kraje nesmyslná hesla
všichni ti tam dole
všichni ti oslepení a hluší
zapomněli
strženi davem uvěřili rudé pochodni
na věčné časy uvěřili
a když uvěřili...
Od té pochodně krví zbarvil se ten fanatický dav

****

Po schodech se plíží den
půl doba smýká s lidmi
spěchající chodníky plavou v záři reklam na neony
každému druhému něco schází
každý třetí je sám
v anonymním a odepsaném městě
srdce a těla se stěhují sem a tam
na chvíli i na celý život
sny začínají nezdáním
je vypsána půl cena učitelským ústavem
zaháněči pokroku dál pokračují ve své snaze utopit nepotopitelné
břichatí kněží dědičně usedají do křesel
plné stoly se převracejí vzhůru
zvracející žaludky žalují na nesnášenlivost
dojná kráva je večer co večer zaháněna z pastvy
to co se nadojí, ještě ráno se musí rozvést
pytle made in czechoslovakia
vše je tomuto podřízeno a všechno je jen proto
že se den ještě nenarovnal

Pohádka na dobrou noc

Už je to dlouho
už to ani nemůže být pravda jak je to dlouho
jeden král v daleké zemi panoval
panoval sám, než přiletěl drak
ten král měl dceru na vdávání
a že byla na vdávání a tuze pěkná
dal ve své zemi vyhlásit, že kdo toho draka zabije, ten ji dostane za ženu
k tomu půl království že mu dá a slib krále
že až on půjde do důchodu, že ta královská koruna se vším všudy bude jeho
že on potom bude daleké země ten pomazaný král
a dlouho, dlouho bude panovat, dokavad zas nepřiletí nějaký ten drak
a nenajde se rek, který by tomu drakovi nabančil
jako za odměnu že by mu dal svoji nebo něčí dceru
a časem potom až by šel on do důchodu
že by mu tu svou darovanou korunu dal za toho draka
aby zase on moudře a dlouho panoval a čekal, až se zase nějaký ten drak objeví
a koloběh s korunou se zase zopakuje
Teď děti honem rychle spát za chvíli ten drak tady bude
ten kdo ještě bude vzhůru, bude s tím drakem bojovat

****
Jak dál přes kameny
balvan zůstane balvanem
když se ty balvany postaví za sebou, těžko se přelézá
přelezeš jeden balvan a hned druhý balvan objeví se
přelezeš druhý a hned třetí a čtvrtý je tady
a ty přelézáš a přelézáš
a nevíš, kdy tomu bude konec
kdy přijde ten poslední balvan
a jestli vůbec ještě přijde
jestli ti to přelézání není souzené

****

Hraje si na tatínka a na maminku
nechte jí hrát si
ať naučí se pro život svou roli
za pár let už možná bude nutnost znát ji nazpaměťaa
školu hrou už uznal celý svět
a ve hře svět se točí

****

A bůh byl němý
postřelili mrtvého čistým průstřelem
odnesla to borovice
tříska vlétla do vyhaslého oka a bůh ani nehlesl
v zákopech se bojovalo na bajonety a bůh pořád nic
a zabíjely se děti
jak je možné že ani teď nepromluvil
ten němý lhostejný bůh

Co vždycky jenom zbývá

Co vždycky jenom zbývá
jenom pár veršů a v srdci jizva
dopočítat se jich není možné
pouze číst si v nich
ty jizvy v sobě papír skrývá
a lásky houpá vítr ve větvích

****
Není už
nebude
skončila předčasně svoje stáří
s tváří bolesti a zvykání
Tisíce manželství tisíce mužů tisíce žen se rozvádí a vůbec jim nevadí, že dítěti nevinnému, jemuž život dali, předčasně berou jeho mládí
Sklízejí, co ještě nedozrálo
přece se včera ještě včera smálo
dnes se úsměv z jeho tváře vytratil
dětská tvář zvážněla
vypadá to, jako kdyby snil
nesní
jenom mu je divné proč místo táty povídá pohádky máma
a pořád je tak uplakaná

****

Zakulatí se do kulata
naše láska včerejší
přejde chvíle a už nebudeme dva
budeme tři
tři na všechno

****
Nejmíň jedna vršovická princezna píchlá trnem šípkového keře
při exkurzi růžového paloučku tam bude spát
v pralese kouzelných snů
tíha erotických toužení jí bude převalovat z boku na bok
pod hlavou bude mít stočený tepláky velikost dvaačtyřicet
botasky pod židlí a v pravé ruce rozečteného Kainara
s nasliněným palcem mezi svými
na čísle popisném "Ve vedlejším domě"
třeba je to právě ta "ona, která nemá příležitost"
a ještě stále pořád čeká na nějakého septimána
který bude znát Kainara
Kampu
Marxe a paní Hegerovou
a odvede jí
a za oponou jí naučí nespat
a nepřevalovat se touhou
a mít příležitost v pralese kouzelných snů

****

Co se dnes píše v novinách
to předčí všechny divy světa
tolik papíru to stojí
jeden květ dvakrát nevykvétá
je jen jedna pravda a jedna lež
co se dnes píše v novinách, to předčí všechny divy světa
den za dnem pláčou stromy
den za dnem pláče les

****

Počítej, počítej, do kolika znáš
počítej pěkně v řadě
ovečky jednu po druhé
jdoucí po lávce přes potok
večer tam a ráno zase zpátky
počítej, počítej a zavři oči své
sen právě strká hlavu do oprátky

****

Není už
nebude
skončila předčasně svoje stáří
s tváří bolesti a zvykání
zavřenými okny už se nikdo nezeptá
jakpak
a ke komu
Do jara zbývalo malinko
co nezmůžou sny
co ani láska nepřekročí
zhroutí se najednou během dvou třech dní
v nemocničním pokoji
někde v úplně jiném světě

****

Pokoušíme se dostat na druhou stranu
i za cenu možného selhání a ztráty několika přátel
vedeme nemilosrdnou válku s časem o místa v přední linii
a chceme, aby nám byl pokud možno více než jenom příznivě nakloněn
Cítíme se nespokojení
pořád bychom chtěli být na tahu
aspoň o půl kroku před ostatními
Zvykáme si
nezpomalovat
neslevovat
nepočítat kroky
přizpůsobujeme se
zvyk z nás dělá lhostejné k ozvěnám srdce
a k tlukotu ptačích křídel
Už pomalu ani neumíme naslouchat tomu druhému
Ptáme se jací vlastně a myslíme za kolik
Půjčujeme si vůně parfémů z nažehlených halenek
zaříkáváme se láskou
a přitom po očku pošilháváme k sousedovi
závidíme mu jeho fešnou ženu
auto v garáži
a hromadu známých
přes kterou se dá sehnat úplně všechno
Kromě jediného
kromě toho prvního kroku
kterým se přibližujeme a vzdalujeme zároveň

****

Oči co nedovedly lhát
vrásky v její tváři
její šedivý už vlas
ruce
co hladily a hřály
to srdce
láska, která v těch očích modrých po chrpách
tajemství ukryla
ukryla strach
matky o syna

****
Můžeme patřit k ptákům
a vznášet se s nimi nad svatovítskou katedrálou
Můžeme být rybami
a někde v tůni oněmět pocitem štěstí
za účastenství vážek hlemýžďů a řas
Můžeme třeba umřít spolu
napospas všem příbuzným a umíráčkům
Nebo se narodit zase znovu
krabatí nahatí a řvoucí
že máme hlad
že chceme přebalit
Nebo se spolu můžeme opít
na zdraví a na tykání
já jsem soudruh
ty jsi soudruh
Ještě dřív než vystřízlivíme
můžeme klidně vyvést nějakou velkou věc
neboť náš kádrový profil se staví
do podoby čerstvě vyžehlených kalhot
právě těch, do kterých když se nám zachce
si můžeme vlézt v blonďatých parukách
s nalakovanými nehty
plni něžného šišlání
Můžeme popřít pyramidy a krále
otočit dějiny v těch kalhotách
a o pánu bohu říct není
ještě jej nikdo neviděl
Co všechno ještě můžeme
je toho na dva vrchovaté vozy
a ještě zbývá
žejdlík dva dotočit
No a i kdyby nezbývalo
máme přece demokracii
a svoje právo občana a svůj malý spokojený stát
A vůbec co je komu do toho, že si občas vyletíme
nebo spadneme do tůní
vždyť volnost pohybu jako taková je nám přiznána ústavou
a ústava jak známo
je jak pro ptáky
tak i pro ryby

****
Obzor svléká tmu do naha obrazem pohaslých náhod
ještě ani ne milenci a už k sobě čekáme jeden druhého s nedočkavostí touhy
v rytmu pana Vivaldiho nám napudrovaní tanečníci tančí svoji gavotu
a z nedalekého Staroměstského náměstí kohout odsekává, že čas je právě nyní tak akorát

na zázraky

v půjčovně snů pro nás vybírají barokní kostýmy

závrati vstupujeme na parket, ukláníme se a začínáme tančit

ztraceni s poslední korunou v kapse mezi upachtěným služebnictvem třemi umělými růžemi

a netrpělivou šatnářkou

která zná smutky z loučení

a ví, že až přijdeme příště

bude to zas nějak tak podobné jako dnes

****
Někdy dávno jsem napsal
že už všechno bylo napsáno
a že už nemám proč a o čem psát
přesto však se objevila nová slova
a kde jsou nová slova, tam jsou i nové verše
i nový básník odněkud přišel
o něco více šedivý
o něco více pokory v sobě
a když už tady byl
poskládal ta nová slova do veršů
... a narodila se báseň

****
Uleháme
jiskry tmy jiskří v našich nepokojných srdcích
je hluboká neskutečná noc
připozdívá se každého slova
kotvy vysvlečeny z řetězů zůstaly na kamenitém dně
stali jsme se neovladatelnými
voláme o pomoc
postavy těžkých klínů přiléhají na pevninu
vlna za vlnou v rytmu polosnovém v tomto a tímto okamžikem lásky křižuje svět
kormidelník přivázaný ke stěžni posouvá nebe nad námi
náruč hvězd
opilé paže majáků
a dálky kdejakých samot s příležitostí zapomínat a být u toho když hejna racků otevírají ticho svými
bělostnými křídly a svou svobodou uletět nám připomínají naši touhu
v našich jiskřících nepokojných srdcích

****
Krajina krájená tvou něžnou hlavou
pomalu poslepu v klaviatuře smyslného smýšlená a přece ne nikdy cizí
objevovaná a přece ne nikdy objevená
vdechovaná a vpichovaná pod kůži a přece tady pořád kolem
navzdory všem těm morům nevěrám drahotě a lhostejnosti
navzdory tomu že do času zase zmizí, aby se po čase zase vynořila
mnohem přítomnější zářivější a neodbytnější než kdykoli předtím
a to jenom proto, že když v noci zhasnu světlo, slyším ještě naši Édith Piaf zpívat o stárnoucích
milencích kdesi uprostřed Paříže

****
... a tato chvíle už se nebude opakovat
zmizí v nenávratnu tento den
za láskou někam pryč
Možná že zastaví se čas
až už tu nebudeme
nebo možná, odněkud z neznáma
padne
a už nevstane
čísi tělo
koho si
na této cestě
známé neznámé
protože to je jednou provždy
a napořád
Tak to je na tom světě zařízeno
chraňte si svých chvil
co po vás zbude
pouze jméno
vytesané na tvrdém chladném kameni
a srdce
ta druhá a ta třetí...
už se nebudou ptát
komu zač a za kolik
zapomenou
a proto ten kámen
těžký a chladný se jménem tvým
ten kámen
je tím posledním
co po vás zbude

****
Na vysokém stojí starý hrad
už od nepaměti
se zde střídají roční období
a už od jaktěživa
zde zpívá svoji píseň čas
vypadlý kámen odněkud shora
zplanělý šeřík na hradbách
všechna ta krása do vrchovata
jakoby chtěla
připomenout nám
lidem
stojícím někde vzadu
že život
není jenom pro parádu
že život to je práce
a radost z ní
a všechna ta krása kolem že je od lidí

****
Západ slunce zrcadlí se ve vlnách
to večer vstoupil do dveří zavřených už od rána
na sedm západů
sedmi klíči
první klíč otevírá bárky rybářů
vracející se s plnými sítěmi
druhý klíč
odemyká sen
třetí klíč voní černou kávou
čtvrtým klíčem den začíná
pátý klíč je povinnost
šestý klíč jsi ty
a sedmým klíčem tím posledním
zamykáme a odemykáme naši lásku

****
Krajina vrostlá pod mými víčky
město to kde jsem rád
dům kde vyrostl jsem
stráň a les pod tou strání
a zahrada co do mých rukou vryla
řadu mozolů a lásku ke stromům
a k lidem co vyzařují klid a pohodu
Tuhle krajinu jsem ukryl do básničky
do srdce mého
ukrytého pod mými víčky
pod mými víčky spolu s touhle krajinou

****
Je konec všeho
Ještě nevyvětralo z hrnce vzpomínek
a už se nad námi snáší obláček páry
To není pára
to je duše
chtějící do nebes
čekající duše básníka
Utichají ptáci
utichla slova
Verš ve verši se ztrácí
a ona stále pořád čeká
Zástup duší před sebou
a za sebou
tváře
ve kterých
bolest z odchodu
blízkého člověka
rozdírá
srdce do krvava
Člověk krvácí
a tam nahoře už otvírají bránu
a ona vchází
mezi samé dobré duše
do klidu a do krásy

Věnováno Mirkovi Kováříkovi