Žofie Zejdová

Stará pověst

V Šenově 
kdysi zámek stál 
uprostřed krásné zahrady,
 tak pojďte prosím dál.

Vítejte v časech pohnutých 
poddaní, pán i král
kdy hejtman Karel stár 
vládu synu svému dal. 

: A stará pověst vypráví
 o zámku, jenž tu kdysi stál
 a kostel krásný opodál:

Otta byl spokojen, ženu mněl jako sen.
 Antonie však byla svá
 krutá, pyšná
 na poddané zlá.

"Ach smrdí, smrdí sedláci
 dejte si choti tu práci
 a postavte mi zvláštní vchod
 jsme vznešený rod.

: A stará pověst vypráví 
o zámku, jenž tu kdysi stál
a kostel krásný opodál:

Na místě starého kostela
Perla se vskutku zaskvěla-
"Schody jsou jako do nebe 

má paní právě pro tebe." 

Vznešená paní, krásný šat
na svatou mši jde poslouchat. 
Zrovna v té chvíli káže kněz:
"pýchy človče té se střez"! 

: A stará pověst vypráví
o zámku, jenž tu kdysi stál 
a kostel krásný opodál:

Nad hlavou ruka ohnivá
na paní prstem zakývá
ona se k zemi kácí, ukončí život svůj 

všude je cítít hnůj.

Tak Pán Bůh pýchu potrestal,
 však život plynul dál.
 Prý jako ctnostná vskutku žila,
 měděnou desku zasloužila.

: A stará pověst vypráví
 o zámku, jenž tu kdysi stál
 a kostel krásný opodál:

Kterak jsme s Boženkou společně ptáčka honily

Pomáhat se má a musí, obzvláště těm méně šťastným, či zcela nešťastným. Dneska mě navštívila kamarádka Boženka a uprostřed povídání nás najednou vyruší nějaký hluk. Běžíme ven a přede dveřmi se na zemi klepal nešťastný "mladíček" bez domova. Ležel na zádech a vypadal, že udeřila jeho poslední hodinka. Společně jsme ho tedy donesly dovnitř, uložily a rozhodly jsme se pořádněho zahřát. Vzaly jsme něžně ptáčka do dlaní a zatím, co jedna z nás ho hladila, tak druhá ho něžně masírovala. Byl z toho v šoku chudáček a jen co se trochu vzpamatoval, tak se na nás usmál, využil pak chvilky nepozornosti a otevřeným oknem utekl - bez rozloučení - nevděčník jeden. Ještě, že jsem ho stihla vyfotit. Sýkorka modřinka to byl. Nebo, co jste si mysleli?

Jsi

Jsi první,

byť kolikátý v nedlouhém seznamu,

co do duše mi vepsal pár šrámů.

Nejsi první,

kdo se mi kdy líbil,

však ruku mi nikdo zatím nepolíbil.

Jsi první

jehož pochvala

v tvář ruměnec mi vehnala.

Nejsi první,

co netuší,

jak moc mé srdce "rozbuší".

Trest

Dva tisíce sto devadesát osamělých dní,

dva tisíce sto devadesát osamělých nocí.

A pak?

Potom ta dvoutisící devadesátá první!

Chybělo jen pár hodin

ukradené polibky, doteky, pohledy

měly patřit jen jim,

pro tu jedinou noc!

Tolik se těšila,

pak přišel zkrat

ochromil tělo, hlavu, mozek.

Uložila si trest.

Není dokonalá!

Tak proto.

Tolik se jí to hodilo "do krámu".

Začala znovu odpočítávat

osamělá noc dvoutisící devadesátá druhá, třetí ...

Kolik jich ještě bude?

Nechce krást!

Ani polibky, ani pohledy, ani doteky!

Samota není zlá,

jen bolí.

Už nechce počítat,

jen zavřít oči, ...

Drsná něha

Nahá krása

oblečená

jen tetovanými obrázky.

Mužné svaly

napínají

pradávné symboly síly.

Nahání strach

jako

bojový pokřik válečníků.

Jen jedno místo,

se vymyká.

Krásná růže pod kolenní jamkou.

Vyvolává touhu

přivonět,

pohladit ten květ.

Muž z kamene

ukryl tak

svou lásku, něhu, city ...

Modrá náruč
V bezesných nocích mívám čas
poslouchám v tichu kytary hlas.
Střídám noční košilky
Vzpomínám na "TY" chvilky.

V bezesných nocích mívám čas
někdy je se mnou táta, zas.
A tiše ke mně promlouvá,
mou volbu rázně vymlouvá.

V bezesných nocích mívám čas.
O přání prosit? Anděla as.
Pak křišťál žmoulám v dlani,
šeptám mu tajné přání.

V bezesných nocích mívám čas,
čekám na lásku, šedne mi vlas.
Jen modrá náruč jeho trička,
slzu mi setře, něžně hýčká.

Lásky nebe
Letní láska snová,
víno strachy schová,
vášeň tvá, jak kapky rosy po hrdle mi stéká,
steny tvé, jak rozbouřená řeka.
Pak zvolna, tiše plujeme vedle sebe,
než vášeň znovu rozbouří klidné lásky nebe.

Dopis
Buď mým Pepkem námořníkem,
třeba s modrým, pruhovaným trikem.
Kéž jsem tvojí Olivou,
byť i trochu bláznivou.
I bez špenátu máš svaly,
jsi prostě fakt dokonalý.
Chlap s duší jemnou,

prosím, pojď se mnou.
Na ostrov samoty!
Žádné další drahoty!

Ukázka z nové pohádkové knížky

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou

Kterak Tydlifon s Vrbičkou pomáhali Bělonožkovi

        Jednou, bylo to takhle hodně brzy z jara, přišel vodník Vrbička na návštěvu do domečku k víle Květince a skřítku Tydlifonovi. Květinka všem nalila levandulovou limonádu a společně si užívali zpěvu ptáčků, když tu si všimla, že k nim po cestičce svým tanečním krokem přichází víla Rákosnička.

      "Brekeke, jééé, brekeke, Rákosničko," samým štěstím zablekotal a ještě víc zezelenal vodník Vrbička.

       "Pojď se k nám posadit, naleju ti také levandulovou limonádu," uvítala ji Květinka a Tydlík se netrpělivě zeptal: "Tak co je u vás nového?"

      "Ale, ani se neptej, Tydlíku. Waserman, ten zloduch, zrovna předevčírem málem utopil havíře Kozla, jak šel domů z hospody. Brekekeke, z hospody, no ten zase musel vypadat, brekekeke," řekl naštvaně Vrbička, ale hned dodal: "Brekeke, ale já už lidi netopím, vážně, Rákosničko, to mi musíš věřit, brekekeke."

        Víla Rákosnička se stydlivě usmála a pokračovala v povídání: "Jenže Juzek s Ferdou ho vytáhli, na poslední chvíli to bylo a Waserman pak měl takovou zlost, že dočista polekal Bělonožku, který si přišel 58 59 chytit rybičku k večeři. Ten se lekl tak, že si u toho poranil křídlo. Teď sedí smutně ve svém rozestavěném hnízdě a jen vzdychá a vzdychá."

         "A pročpak tolik vzdychá, když, jak tě tak znám, jsi mu křidélko ošetřila," zeptal se Tydlík.

       "No, co vím, tak si mladý čáp Bělonožka našel ve svém "zimovišti" v Africe krásnou slečnu čápici. Ta má brzy přiletět sem za ním a on s tím nemocným křídlem nestihne postavit takové hnízdo, jaké jí slíbil a bojí se, že si nakonec vybere některého z jeho bratrů." "Jé, chichichi, jé, Rákosničko, co to povídáš za hlouposti, zimoviště v Africe?

       Jé, chichichi tam je přeci teplo, všichni jsou černí a sluníčko tam nepřestává svítit," smál se Tydlík, až se za břicho popadal.

       "Tydlifoune, ty jsi zase popleta," pokárala ho Květinka, "čápi na zimu odlétají do Afriky právě proto, že tam je teplo. Jen si to představ, každý den uletí až 200km, a když letí zpátky     sem  k nám domů, tak letí ještě rychleji, až 400km za jeden den a celkem tam i zpátky uletí asi 20 tisíc kilometrů."

      "No, no, to je toho," zabrblal si ještě Tydlifon, ale v hlavě už měl nápad, jak Bělonožkovi pomoci. Jen mrknul na Vrbičku a nenápadně se spolu vytratili. Domluvili se, že zítra po ranní šichtě společně zajdou k Volenskému rybníku, kde nedaleko na farském poli má od pradávna hnízdo rodina čápa Bělonožky.

       Práce na šachtě byla dneska obzvláště těžká, že se chlapům u svačiny ani nechtělo mluvit. Přesto Tydlík, který jako obyčejně seděl Juzkovi na rameně, slyšel, jak ten povídá: "Toš se představ, Ferda, jo ech kupil tymu našimu glupcovi tyn fotoaparát a un s nim včil lice furt v luftě a nic num duma něchce pomagať." "Jo vim, bo ta naša Viktorka s ním lice každy diň   a včera mi pravila, že pozorovali čapa, tam u našigo na tym farskim, jak mo polumane křidlo   a že asi letos něbedě malych čapuv."

       Tydlík už dál neposlouchal, a když to odpoledne vyprávěl Vrbičkovi, tak ho nabádal, ať nezapomene vzít svou kouzelnou fajfku. Když přišli k Bělonožkovu hnízdu, zrovna viděli, jak přiletěla z daleké Afriky slečna čápová. Postavili se dolů pod stožár, na kterém bylo hnízdo,   a poslouchali.

      "Pcha, tady že mám s tebou žít, pcha, vůbec se mi to nelíbí, nedal sis, s naším domovem pražádnou práci," řekla pohrdlivě, pyšně zvedla svůj krásný zobák a odletěla chytat rybičky    s Bělonožkovým bratrem zrovinka k Volenskému rybníku.

      "Brekekeke, nebuď smutný, kamaráde, brekeke, my ti pomůžeme," řekl Vrbička a Tydlík už přičinlivě vytahoval pilku ze svého batůžku. Bělonožka se na ně jen smutně podíval              a zavzdychal.

       Jenže ti dva se hned pustili do práce, začali z okolních stromků uřezávat malé větvičky      a ty skládali na hromádku.Když jich pak byla velká hromada, zavolal Tydlík na Bělonožku: "Tak a teď ty, hezky si to své hnízdo oprav."

      Bělonožka opatrně slétl dolů, zaklapal zobákem, poděkoval a honem se dal do práce. Když byli s prací hotovi, vzal Bělonožka na svá křídla, která tou prací zesílila a úplně se uzdravila, vodníka Vrbičku i skřítka Tydlifona a letěli k Volenskému rybníku.

          "Brekekeke, to byla krása!"

      "Jé, Vrbičko, to byla nádhera," libovali si ti dva po přistání, ale Bělonožka si jich už nevšímal, hlasitě klapal zobákem a sledoval ostatní čápy, kteří si také přišli pro chutnou večeři. Mezi nimi byla jedna drob - ná slečna čápová s jedním černým pírkem na křídle. Bělonožka se jí začal dvořit a když ji chytil chutnou zelenou žabku, odletěla s ním pak na jeho hnízdo. Netrvalo to dlouho a letěla kolem slečna čápová s Bělonožkovým bratrem. Jen závistivě zaklapala zobákem, když uviděla to krásně opravené hnízdo. Bělonožkovi to už ale nebylo vůbec líto, měl svou Černopírku.

        Tydlík s Vrbičkou měli velkou radost a zane - dlouho, když přišla víla Rákosnička zase na návště - vu, vyprávěla, jak Bělonožka s Černopírkou pečlivě opatrují čtyři krásná vajíčka, ze kterých se za měsíc vylíhnou malá čápata.

        "Ty, Vrbičko," zeptal se zničehonic Tydlík, "proč jsme vlastně to hnízdo nevykouzlili tvou kouzelnou fajfčičkou a místo toho jsme tolik pracovali a Bělo - nožka si nakonec stejně našel úplně jinou slečnu?"

       "Brekekeke," usmál se Vrbička, "inu poctivá práce je lepší než všechna kouzla na světě      a láska, ta je u čápů velmi důležitá, vybírají si ji na celý život, brekekeke, víš."

Ostrov štěstí
Připluli,

každý na vlastním člunu

starosti, radosti, bolest

přivázali k molu,

prostě jen šťastní, 

že mohu být spolu.  

Tátovy ruce
Moci tak navěky
cítit Tvé doteky.

Při prvních krůčcích
po světě
jistily každý pád.
A potom? Vždycky snad!

Moci tak navěky
cítit Tvé doteky.

Slzy uměly utírat.
Kde jenom, kde
tu sílu brát?
Na smutné tváři úsměv hrát!

Moci tak navěky
cítit Tvé doteky.

Jak jen to zvládnout mám?
Ať spolu můžeme dojít tam,
kde slzy netekou, daleko za řekou
za řekou Zapomnění ,odkud návratu není.

Moci tak na věky

cítit Tvé doteky.

Škapulíř

Možná si při vyslovení slova škapulíř vzpomenete na Viktorku, známou to literární postavu z Babičky Boženy Němcové. Já ovšem takový kouzelný škapulíř dostala od kamarádky, také "básnířky". Bylo to úsměvné, dala mi ho se slovy: "odhání zlé síly, plní přání, šest neděl ho nos na krku, pak se ho musíš zbavit, a to stejné udělej s tímto druhým. Jen dbej toho, ať se ho nedotkne nikdo cizí a vyjma sprchy ho nesundávej z krku." "No dobrá tedy", pomyslela jsem si, "však tím nic nezkazím." První dny se nedělo nic zvláštního, ale pak jsem jednou večer vzala škapulíř do ruky a říkám: "Tak se předveď, odežeň ode mne konečně smůlu a sežeň mi chlapa." A světe div se, hned druhý den mi volala kamarádka, že mi domluvila rande s rodinným známým. Nebudu Vás napínat, rande bylo úžasné, končilo polibkem a mnohoslibným "tak se brzy uvidíme". Jenže já nevděčnice večer vzala škapulíř a říkám mu: "No víš dobrý, ale já chci chlapa takového... no jak jen to říct? Divokého, romantického milence a ne blázna do motorek, co je takový slušný až běda..." No a tak pak čekám den, dva, tři a nakonec zpráva sms: "Promiň, jiskra nebyla." Nejdřív jsem byla zklamaná, ale pak mě napadlo: "Škapulíř, ten dobrák mě chtěl potěšit." Večer jsem ho tedy pochválila, rozuměno škapulíř, a znovu mu zopakovala instrukce. No a za pár dní přišel email od jednoho kolegy historika, sice jsme se nikdy neviděli, ale jeho sloh byl velmi brilantní: "Krásná slečno prosím nemohla byste mi napsat něco o vašem větrném mlýnku?" No, jelikož mám zvrácený smysl pro humor, jak říká má oblíbená sestra, tedy obě sestry jsou oblíbené, ale tohle říká jen jedna, no nakonec to není podstatné. Podstatné je to, že jsem mu škodolibě poslala svou fotku v kroji s tím, že nejsem slečna, ale babička. Leč škapulíř se tentokráte činil neb neznámý kolega s kouzelným příjmením Hořák se rozvášnil tak, že mi napsal : " rád bych se prokousal tím krojem až k vašemu levému ňadru." Co psal dál se publikovat nedá, ovšem problém nastal, když se mi do rukou dostala Hořákova fotografie. Byla jsem zlá, když jsem mu napsala: " Milý .... nejspíše by jste si při tom prokousávání zlomil protézu." Večer jsem tedy škapulíř vzala láskyplně do rukou a pravila jsem mu: "Děkuji, milý škapulířku, tento sice byl vášnivý a snad i romantik, ale poněkud starý pro mne přeci jen, já bych chtěla někoho mladšího." Hořák se jen tak nevzdával, ale já jsem byla chladná, zlá a čekala s kým dalším, mě škapulíř překvapí. Nic zlého netuše, když jsem zanedlouho potkala sousedovic hocha, teprve dvacetiletého ... dala jsem mu na sebe telefonní číslo, vyloudil ho pod záminkou informací o povinné četbě na gymnáziu, kterou jsem mu slíbila obstarat. Jaké však bylo mé překvapení, když mi onehdy večer přišla sms: "Copak děláš, já se zrovna koupu..." Ještě jsem si naivně myslela, že se chlapec spletl v čísle, ale kdepak, nespletl. Tentokráte jsem byla na škapulíř přísná: "Tedy to ne, tenhle by mohl být mým synkem! " Tak nevím přátelé, jsem divná já, anebo mám ten škapulíř nějaký pokažený? Každopádně škoda, že jsem si nepřála něco užitečnějšího. Kouzelná moc škapulíře dnes končí a já se bojím, co mi ten druhý do života "přinese". Doufám však, že Vám milí přátelé přinese jen samou sváteční radost, pohodu a štěstí.

Vánoční sen
Vánoční sen
zdál se mi:
o oknech mrazem malovaných
o závějích sněhu po kolena
o vůni cukroví
o kometě,
co věští lásku
všem lidem na světě.

Postel
Chci postel
s čely
pevné dřevo
peřiny z modrotisku
nahřátou cihlu
nad hlavou anděla.
A tebe
lásko!
No k čemu postel,
bez těla?

Demižon

Karin milovala divadlo a anglický dramatik G. B. Shaw byl její oblíbenec. Nikdy by ji však nenapadlo, že něco z toho, o čem tak brilantně dokázal vyprávět, se stane právě jí. Vše to začalo jednoho zimního večera, kdy se po návštěvě divadla, mimochodem dávali právě Pygmalion G. B. Shawa, stavila se svou nejlepší a jedinou přítelkyní Naďou na nějakou tu skleničku Aperolu. "Prostě tu hořkosladkou chuť pomerančového likéru a prosecca miluju" řekla Karin. "No na rozdíl od mé peněženky, v té tvé to velký průvan neudělá", pomyslela si Naďa, ale nahlas to neřekla a jen se světácky usmála. "A stejně máš štěstí" neustávala v brebentění Karin "promiň, ale nechápu, co ten tvůj Ruda na tobě vidí, on trenér fitness s postavou snů a ty taková malá, šedá myšička". "Pořád lepší než vzducholoď" opět si tiše pomyslela Naďa a nahlas řekla: "Karin, přece bys mi toho bambulu nezáviděla, má sice tělo boha, ale víc než mě miluje ty své činky a bůhvíjak se všechny ty naleštěné potvory jmenují..." "Kdyby ty jsi věděla, jak moc mě ten bambula miluje a jak rád mě nazývá svou myšičkou" pousmála se při té vzpomínce a upila z lákavě vypadající sklenice. Naďa měla svým způsobem Karin ráda a tak ji její často hloupé a sobecké řeči nevadily, spíše cítila lítost nad osudem bohaté, bezdětné, osamělé ženy. Chvíli se bavily o dojmech z představení a pak si Karin vzpomněla na starý film s Věrou Ferbasovou a Oldřichem Novým: "No víš co, taková variace na Pygmalion po česku, jak jen se to jmenovalo?" "Falešná kočička " odpověděla si sama a v očích se jí divně zalesklo, něco ji totiž napadlo. Naďa se jen podivila, jak dnes Karin nezvykle pospíchala, ale vlastně byla ráda, že může jít domů za svým Rudolfem.

Ve své luxusní vile si Karin sedla do koženého křesla, dopřála si ještě skleničku portského a usmála se. Její poslední partner, "Dan, ten darebák", odešel tak rychle, že jí po něm zůstala skříň plná poměrně luxusních obleků, košil, kravat a tak. "Teď jen dobře si vybrat", to byly její poslední myšlenky před usnutím. Vzbudila se do krásného pátečního dne a místo obvyklé cesty do její firmy, kterou zdědila i s bystrým ředitelem, po svém zesnulém muži, se vydala do parku. Přemýšlela, kdy naposledy šla pěšky a ještě takovou dálku, celou dlouhou půlhodinu ji trvalo, než k parku došla. Od Nadi věděla, že tam pravidelně potkává veselou partičku bezdomovců a o jenom, který má přezdívku "Demižon", že také občas pracuje. Karin se snažila obléknout, jak nejlépe mohla, alespoň si to myslela. Nechtěla příliš vyčnívat a na druhou stranu chtěla upoutat pozornost. Oblékla si proto nápadný hráškově zelený kostým, se sukní těstě nad kolena a botky z umělé kůže v odstínu temně šedivém, stejném jako její kabelka, hříva na červeno odbarvených vlasů, umně sčesaných do drdolu, ji dodávala vzezření "modelky po záruce!" A přesně tahle slova pronesl Demižon, když ji viděl přicházet, ovšem v momentě, kdy je míjela, zdvořile řekl: "Krásný den slečinko." Za ním se jako ozvěna táhlo přitakání ostatních přátel z lavičky, kteří už v notně podroušeném stavu zdravili každého příchozího, jako vítané zpestření odpolední nudy. "Sečna už nejsem dávno", pronesla Karin a jako oblak podivného pachu se smísila vůně jejího drahého parfému s odérem nemytých, alkoholem páchnoucích těl. Zachovalý nebo lépe řečeno, ještě ne tak vyžilý čtyřicátník, který se zdál být mluvčím celé skupinky, měl ještě všechny zuby, vlasy a jiskru v zelených očích. "Taková krásná dáma se tady nevidí často" pronesl Demižon vychytrale, "jistě můžete, nám méně šťastným, něco věnovat." "Ale ovšem, milí pánové" sáhla Karin do kabelky, kde schovávala láhev rumu a podala ji Demižonovi. "Uctivě děkujeme" volali za ní všichni. Karin pospíchala domů a s úlevou si pomyslela, že první část jejího plánu se zdařila. "Ona, Karin, si také pořídí svého primitivečka, jak ve známem filmu říkal Oldřich Nový a přetvoří si ho k obrazu svému. A navíc bude jejím sexuálním otrokem." Když se s tímto svým plánem svěřila Nadi, tak ta málem omdlela. "Zbláznila ses docela Karin, ty tvé peníze ti vlezly na mozek" křičela na ni snad poprvé v životě. "Nerozčiluj se, drahá přítelkyně, mám to do nejmenších detailů promyšleno" řekla a zavěsila. Naďa dostala záchvat hysterického smíchu až se na ni její Ruda zamyšleně podíval a pronesl: "Copak se ti stalo tak veselého"? "Ale Vzducholoď, představ si chce si pořídit živého Robertka" vyrážela mezi záchvaty smíchu. "Já ti nerozumím miláčku" podíval se s otazníkem v očích Rudolf na Naďu a pro jistotu si sedl vedle ní, chytl ji za ruku a požádal, ať mu to celé poví pěkně od začátku.

Celý týden musela Karin čekat na svou chvíli, ač plán měla promyšlený do nejmenších detailů. Každý den ve stejnou hodinu schválně chodívala přes park, ale bohužel na Demižona nenatrefila. Zato ostatní "smradlavci", nejčastěji však Doktor a Tyčka, svá místa na lavičce takřka neopouštěli. Karin se s nimi snažila spřátelit a tak jim donesla tu buchtu tu zavařený kompot a naposledy tašku flanelových košil, které koupila v sekáči každou asi za 50 korun. "Uctivost madam" křičeli na ni už zdaleka. Ve čtvrtek to už nevydržela a zeptala se: " Ten sympatický pán, který tu s vámi minulý pátek seděl, ten už zde nechodí." " Pán, prej pán" rozchechtal se Tyčka, "ale madam, pokud myslíte Demižona, tak ten má poraněnou hnátu, jak sletěl ze střechy." "Chudáček" pronesla Karin soucitně, "Žádnej chudák, debil to je, neměl lézt do práce nalitej jak slíva" pronesl jadrně Tyčka a třikrát si u toho uplivnul. "Ach, tedy ho ode mne pozdravujte" řekla Karin tu nejpodivnější větu, jakou kdy slyšeli. Doma v brlohu, neb jinak se staré polorozpadlé stavení nazvat nedalo, se ten večer konala "porada". Demižon se líně rozvaloval na starém gauči a Tyčka s Doktorem do něj hučeli: " Hele vážně, ta tvoje modelka po záruce tě nechala pozdravovat a tak zálibně se ji zalesklo v očích. Ty Demižon asi se ji líbíš." " Ty bandasko rumu, seš nalitej nebo tak blbej, co by taková evidentně zazobaná stará rašple viděla na ubožákovi, jako jsem já?" "Hoši, za pokus to stojí" rozhodl Doktor a na důraz svých slov vytáhl z kapsy mýdlo a starou břitvu. "No to mýdlo jsem neukradl, ale otravoval jsem v drogerii tak dlouho až to prodavačky nevydržely a to mýdlo mi daly jako dárek" zasmál se Doktor a strkal přitom kulhajícího Demižona do koupelny. No koupelna, kdysi možná, teď snad jen podle tekoucí vody a záchodové mísy se dalo usuzovat, že to není kuchyň. Vzpouzejícího Demižona chytil Rambo za ruce a chtě nechtě se musel umýt a oholit. Nakonec Doktor vykouzlil odněkud omšelý oblek, který mohl patřit člověku, tak o dvě hlavy menšímu a o tři konfekční velikosti širšímu. Jako úplnou tečku vybavili kamarádi Demižona čerstvou kytici růži. "Do prdele, volové, sundejte tu černou stuhu a jednu růži vyhoďte." "Proč?" zeptali se Demižon, Tyčka a Rambo takřka současně. "No ta kytka je z včerejšího pohřbu babky Horáčkové a jak známo pohřební kytice mají černou stuhu a sudý počet růží." " Já to nechápu" tupě zíral Tyčka, ale Rambo s Demižonem už přičinlivě kytici upravovali. Takto vyparáděný se v pátek ráno posadil Demižon do parku a netrpělivě vyhlížel "modelku p.z.". Ostatní mu sice dali napít krabicáku na kuráž, ale zase ne moc, aby madam neodradil.

Karin se taky chystala, dnes si oblékla šaty světle žluté a v klobouku vypadala jak macecha z pohádky o Popelce, kdy se ve známém filmovém zpracování chystala na ples. Do parku rádoby radostně vešla ležérním krokem a už z dálky viděla známou partičku "smradlavců". Když přišla blíž, tak si tiše pomyslela, že přišla její chvíle a opravdu Demižon tam byl taky. Ovšem dnes byl velmi zvláštně vystrojen, něco jak strašák do zelí, který se rozhodl oženit. Zamával ji před nosem ovadlou kyticí růží a pronesl "hezký den krásná dámo". "O to je milé, víte, chtěla jsem vás požádat o malou službičku, neměl byste čas. Slyšela jsem, že jste velmi šikovný a pánové vás jistě chvíli mohou postrádat." Demižon dostal trochu strach, ale výrazy v očích kamarádů mu dodaly odvahu. A tak společně mlčky bezdomovec a alkoholik Demižon a zámožná vdova Karin, mlčky kráčeli k její luxusní vile.

"Copak pro vás mohu udělat krásná dámo", zeptal se Demižon a přešlapoval na prahu. " Jen pojďte dál pane, pane - uvědomuji si, že ani nevím, jaké je vaše ctěné jméno?" "Dem.." chtěl říct, ale včas mu došlo, že takhle mu maminka neříkala "Vendelín" pravil radostně, neb mu chvíli trvalo, než si na své dlouhá léta nepoužívané jméno vzpomněl. " Já jsem Karin pane Venoušku" řekla sladce a už nalévala pěnivý mok do vysokých štíhlých skleniček "připijme si na tykání." Udivený Demižon tedy vyzul a vzápětí si hned nazul boty, neb sám ucítil smrad špatně vypraných ponožek a pomalu se vydal ke stolu. Naráz vypil celou skleničku a než se nadál tak Karin přilepila svá ústa na jeho. Těžko říct, pro koho to byl horší zážitek? Zda pro Karin, která málem závanem alkoholového pachu omdlela nebo pro Demižona, v kterém blízkost mohutného v oblak vůně zahaleného obrovského těla vyvolala opravdovou paniku. "Venoušku, tedy prosím mám pro tebe takový návrh" řekla tajuplně Karin a jemně ho přitom zatlačila do koženého křesla "co bys tomu řekl, kdybych tě zaměstnala?" "Ale já dělám, u Komenty, pokrývače ví ví víš" vykoktal ze sebe šťastně Vendelín. " No a kolik ti ten tvůj Komenta platí" zeptala se Karin poněkud pohrdavě a aniž čekala na odpověď vyhrkla: "nabízím ti místo domovníka u sebe v téhle vile, byt, oblečení, stravu a plat dejme tomu, deset tisíc? Co říkáš?" "Proč" zeptal se celkem logicky Demižon a zhluboka se napil a hned si zase sám dolil. " Pan farář kázal v kostele, že máme dělat dobré skutky ve svém okolí" řekla předem vymyšlenou lež. To zabralo, Demižon se podrbal na bradě, v rozkroku a mlčel. Hlavou mu běžel film, nebyl hezký, ale byl jeho o jeho životě. Máma v rakvi, on usmrkaný desetiletý kluk, kterého vychovala babička, pak svatba, děti a rozvod, ošklivý pád na samé dno společnosti, chlast, kamarádi a teď tohle. " Tak jo, beru" vykoktal téměř střízlivě a Karin se usmála, vzala ho za ruku a odvedla do jeho bytu. Pro dnešek byla spokojená, usínala s vidinou krásných příštích dnů. Demižon se po dlouhé době dlouze sprchoval horkou vodou, oblékl se do připraveného voňavého pyžama a lehl si do opravdové postele. Usnout však nemohl, nevěřil tomu, že tohle bude trvat věčně, chvíli dokonce přemýšlel o tom, že se zbalí a uteče do světa, který byl jeho domovem už tak dlouho, že ani jiný neznal.

Ráno bylo jako z pohádky, Karin provázela Vendelína přilehlou zahradou a důležitě mu přidělovala úkoly. Nebylo jich moc, ale taky ne málo, zkrátka tak akorát, aby nepojal podezření, že je vlastně obětí pokusu, koupená hračka, věc, majetek. Vendelín si ani nestačil uvědomit, že příděly rumu ho mají udržovat v jistém stupni funkční otupělosti. Večer ho Karin pozvala na večeři, ale ne doma, jeli taxíkem do restaurace, ale ještě předtím Vendelín absolvoval návštěvu kadeřníka a modistky, která mu upravila oblek na míru. Kamarádi Tyčka, Doktor a Rambo by ho nepoznali ani v případě, že by šel těsně kolem nich. Karin se pyšně natřásala a večeře napodiv proběhla úplně v pořádku, jen číšník v luxusní restauraci chvíli nechápavě zíral, když si Vendelín objednal tygří oko a když řekl, že nic takového nevedou tak pronesl: "a cygána v trávě, to máte?" "Pán žertuje, že" usmál se číšník a donesl Karinino oblíbené portské. Na svatojakubské mušle se taky moc netvářil, ale guláš s knedlíkem ho konečně uspokojil. Když přijeli domů, pozvala ho Karin k sobě ještě na skleničku. Nic netušící Demižon podlehl náhlému přílivu štěstí a přestal být ostražitý, přesto, že na ulici člověk musí být ostražitý i v tom největším rauši. Ani si nestačil všimnout, kdy se Karin stačila svléknout do bílé nadýchané košilky. "A teď ty, svlíkni se Venoušku" řekla pánovitě. "Proč" zeptal se celkem nelogicky, ale poslechl a svlékl se do trenýrek. Naštěstí do čistých trenýrek, které našel připraveny ve svém novém bytě. Tahle chvilka mu stačila k tomu, aby zcela vystřízlivěl. Karin si ho přitáhla k sobě a i ty trenýrky mu sundala. Sama se chopila iniciativy a svlékla si svou bílou nádheru. "No tak, co bude" pobídla Karin Vendelína. Ten tam smutně stál a v duchu domlouval svému malému, scvrklému, léta nepoužívanému příteli: "ty vole, zavři oči a dělej, teplo, voda, guláš to přežiješ ty vole, tak dělej.... " Jenže nic, prostě nic - Vendelín začal pomalu couvat ke dveřím, ale Karin si ho mrštně přitáhla k sobě a chvíli to vypadalo, že chce jeho neposlušného "přítele" sníst, ale ten se bohužel strachy a špatným zacházením minulých let ještě více scvrknul. Demižon přemýšlel jak se dostat z téhle šílené situace. Chvilku přemýšlení přerušila Karin, kdy mu mocným gestem "vrazila" hlavu mezi svá roztoužená stehna. Demižon se začal dusit a pochopil, že mu jde o život, vzpomněl si tedy na vojenský výcvik, který kdysi absolvoval a docela mrštně se vymanil ze smrtelného sevření a rychlostí blesku zmáčkl Karin na krku tu správnou tepnu. Uspanou horu bílého masa, pro jistotu a láskyplně přikryl. Pak už se jen tiše vplížil do svého bytu, oblékl si své staré šaty, vybral z baru mezi všemi těmi luxusními lahvemi schovanou lahev rumu a vydal se za svými kamarády.

Karin se vzbudila, chvíli nevěřícně hleděla a pak hlasitě zakřičela: "stůj, ty primitive, stůj...". Po celkové kontrole domu však s údivem zjistila, že nezmizlo nic, až na jednu láhev rumu. Docela si oddechla, vzala telefon a vyťukala číslo na Naďu. "Představ si ....."

Také Demižon začal vyprávět Doktorovi, Rambovi i Tyčkovi, co ho potkalo. Jen si ten příběh trochu upravil, v jeho podání to vypadalo, že ho chtěla dotyčná dáma udřít k smrti a to on přeci nemá zapotřebí. Když pak později, kolikrát v opilosti začal nadávat " ty hajzle malej mizernej, tys mě zradil" nemohli jeho kamarádi pochopit, koho se ta nadávka vlastně týká.

A Karin? Ta se po prožitém šoku odjela rekreovat na Mallorku, tamní "primitivečkové" už mají jistou úroveň a štědrou mecenášku dokáží bohatě potěšit.

A G. B Show? Tak ten se musí v hrobě obracet, jak ti dva tu jeho klasiku zpackali.

Povídka desátá - Náhoda na víně tentokrát s ingrediencí hloupost

Loďka v bouři

"Odsouzená číslo.. " Vlasta se divoce posadila na posteli a rozsvítila malou lampičku. "Pane Bože" pomyslela si "copak se téhle noční můry nikdy nezbavím." Podívala se na hodiny a při zjištění,že je téměř pět hodin tiše zaúpěla. Za chvíli ji zazvoní budík a stejně bude muset vstávat. Lehce vyskočila z postele a začala se chystat do práce. V duchu přitom vzpomínala na uplynulé tři roky, na to, jak krutě doplatila na svou naivitu. Spláchla vzpomínky studeným džusem a vydala se krásným letním ránem do práce. Pracovala ve velkém květinářství, a i když byla vystudovaná učitelka, nevadilo jí to, mezi vší tou kvetoucí krásou jí bylo dobře, moc dobře.

"Vlastičko, prosím pojďte sem" hlas starého pána jí volal do prodejny. "Ano šéfe?" "Jen vy umíte uvázat tu nejkrásnější kytici a tady pán chce něco hodně speciálního." "Tak copak to bude, kytička z lásky?" "Ne, vlastně ano " sympaticky zakoktal mladý muž v staromódním příšerném svetru. " Pro maminku, má ráda bílé karafiáty, tak mi jich prosím uvažte rovných padesát. " " Teda, to jste ale pozorný syn. Co byste řekl, kdybych vám naaranžovala květinový koš? " " Dobře, souhlasím. " Nesmělý zákazník získal ztracenou sebejistotu a mile se usmál. Den byl hned o něco hezčí. " To byl Vítek Sláma, spolužák naší Emy. Hodný kluk, žije sám jen se svou maminkou v té krásné růžové vile na konci ulice U Zahrádek. Jen považ , ještě mu ani není třicet a už má vlastní právní kancelář." Šéfka jsem vždycky poslouchala tak na půl ucha, ale tentokrát jsem měla uši napnuté.

"Do prdele, nemůže být třeba havíř, nebo šofér" to jsem neřekla nahlas, jen jsem si s trpkostí uvědomila, že na takového frajera můžu rovnou zapomenout." Už podruhé jsem si dnes pomyslela, jak krutý umí život být.

Když jsem večer odcházela z práce, čekalo mě překvapení, na protějším chodníku postával Vítek, můj krásný milý zákazník. " Krásná slečno, smím vás doprovodit. A jmenuju se Vítek." " Nezlobte se, ale já pospíchám " řekla jsem a než se stačil vzpamatovat prostě jsem utekla. Doma jsem si uvařila silné kafe a posadila se k oknu. Už to je sice půl roku, ale dosud se nenabažila pohledu z nezamřížovaného ok.na s výhledem do lesa.

Spolu s branou vězení Vlasta opustila celý svůj dosavadní, teprve dvaceti sedmiletý život a s ním i místo, kterému kdysi říkala domov. Při hledání nového domova měla dvě kritéria, aby to bylo na druhém konci republiky a aby byt měl krásné okno s krásným výhledem. Vlasta byla docela šťastná, nikdo jí tady neznal, práci měla krásnou a tajně doufala, že i nějakou lásku potká. Usínala s úsměvem na rtech a s Vítkovou podobou před zavřenýma očima.

Celý měsíc Vítek trpělivě přešlapoval před květinářstvím Modrá orchidej, než ho Vlasta vyslyšela a šla s ním na kafe. A pak už to šlo hodně rychle, Vítek s Vlastou se do sebe zamilovali, a když se poprvé milovali, zdálo se jim oběma, že takhle nádherné to snad nebylo nikdy.

Už dlouho si Vlasta říkala, že musí říct Víťovi pravdu o své minulosti, ale zatím nenašla odvahu. Čím víc ho milovala, tím více se bála pravdy. A zítra, zítra má jít na večeři k Vítkovi domů. Dobře se na to připravila, dokonce si koupila nový kostým a krásnou vázu Vítkově matce, která je prý vášnivá sběratelka váz.

"No tak, miláčku, neblázni, maminka tě přece neukousne." "Dobrý večer drahoušku, vy jste tak krásná, ale ta sukně? Není vám v tom zima? Ale pročpak si děláte škodu, to je z obchůdku Na Růžku, že? No nechala jste se ošidit, tohle není žádná pořádná váza, ale nevadí, budu jí mít ráda už jen proto, že je od vás. " " Pane Bože " jak takováhle semetrika mohla vychovat tak báječného syna? " pomyslela si Vlasta. Ze zamyšlení a křečovitě strnulého úsměvu ji vytrhl protivně úlisný hlas Vítkovy matky. "A co vaši rodiče?" "Mami, nech toho!" Vlasta zalapala po dechu a tiše pronesla "Naši, naši zahynuli při autonehodě." "To je mi moc líto, ale tak sourozence nebo babičku, přece jen někde máte, že?" "Ne, promiňte špatně se mi o tom mluví, jsem sama, nemám nikoho."

"Vítečku, viděl jsi to tetování na rameni? Měla tam lilii jako nějaká kurtizána. Víš, že jsem ti nikdy do ničeho nemluvila, ale nic o ní nevíme a jak to, že nemá vůbec nikoho? A proč ... . "Mami přestaň, já ji miluju!" Vítek se tiše zasmál představě Vlastina nahého zadečku, který zdobila vytetovaná loďka zmítající se bouří vln. " Co se směješ, no čemu se směješ? Chceš aby nás připravila o majetek? " Vítek chtěl při odchodu bouchnout dveřmi, místo toho políbil matce ruku, pohladil jí po vlasech a odešel beze slova s tichým úsměvem na rtech.

"Tak to je konec, konec pohádky" pomyslela si trpce Vlasta, rozejdeme se. Místo toho ji však čekalo překvapení, Vítek, její Vítek jí požádal o ruku. Klekl si na koleno a podával jí malou krabičku se smaragdovým prstenem a otázkou: " Vezmeš si mě, má lásko? " " Vezmu, vezmu, má lásko! " Tak a bylo to! Jenže co teď?

Noc před svatbou a Vlasta seděla tiše před svým oknem, koukala na zasněžený les a přemýšlela, co má udělat. Dosud Vítkovi neřekla nic, nic o své minulosti. Nakonec se rozhodla, že mu nic nepoví, že své temné tajemství nechá odplout spolu s lodí na svém zadečku, kterou si nechala odstranit jako dárek k svatbě.

Ráno bylo jako z pohádky o Mrazíkovi a Vlasta tiše trpěla v nadýchaném hedvábí v ledovém kostele. Vedle ní stál šťastně se usmívající Vítek, za nimi dva svědkové a mimo pana faráře už nikdo. Vítkova máma trucovala, na svatbu odmítla jít. Už to vypadalo, že pohádka bude mít šťastný konec, když se do poloprázdného kostela doslova přiřítila budoucí tchýně. " Víťo, Vítečku, prosím tě nedělej to! Je to vražedkyně, byla zavřená, Víťo zachraň se! " " Maminko, přece jsi přišla " překvapivě tiše promluvil Vítek, jako by vůbec nevnímal, co matka říká. Vykročil k matce, políbil jí a něco jí pošeptal do ucha. Zabralo to, slzící máma se ztěžka posadila do lavice, ale ještě předtím dala Vítkovi i Vlastě křížek na čelo. " Pokračujeme, pane faráři " řekl Vítek. " Počkat, Víťo, lásko já ... " Vlasta polykala slzy " já, víš, maminka má pravdu, jsem to, co říká. " " Pss, tiše miláčku, já to přece vím, byli jsme se školou na procesu, na tvém procesu! Chápeš? Znám pravdu už dlouho. Byla od tebe hloupost, že jsi nedůvěřovala mé lásce a nesvěřila ses mi. Hloupost, která jako zázrakem nezničila naše štěstí."

Tahle svatba byla zvláštní, dřív než si ženich s nevěstou řekli své ano, se dlouze a vášnivě líbali!

Povídka devátá - Náhoda na víně tentokrát s ingrediencí pravda

Poslední vlak

Filip Opatrný alias Mirek Dušín, osmnáct let, student posledního ročníku Gymnázia v Červeném Hradci, tak to jsem já. Mimo rodičů a mladší ségry mám už jen svůj "komp". Svůj svět poctivě dělím mezi školu a počítač. Kámoše, tak ty nemám! K čemu taky? Nikoho nepotřebuju, vystačím si sám. Lidi mě často nesnášej, říkám totiž za všech okolností zásadně a vždy pravdu. Ono se řekne, taková pravda je přece fajn a to nemůže nikomu ublížit, ale divili by jste se kolik si takovou obyčejnou pravdou můžete nadělat nepřátel. Tak třeba babička, už měsíc se mnou odmítá mluvit, a to jen proto, že jsem jí řekl pravdu o jejím novém účesu.Přišla s úplně modrýma vlasama a zatímco ostatní jí chválili, já jsem jí řekl " Babi nezlob se, ale na Šmoulinku jsi už trochu stará, ne?" Jen děda mi dal tajně kilo, teda stovku, prý za nejlepší " fór roku. " Nebo máma, ta se mnou taky už dva dny nemluví, jelikož jsem jí doporučil, buď ať si přišije k nové sukni alespoň volán, nebo ať vymění spoďáry po babičce za tanga. No jak píšu, zkrátka lidi mě nesnášej. A to nemluvím o škole.

Dneska na hodině biologie se profesor Ginko, strom Ginko biloba je jeho nejoblíbenějším, ptal, jestli jsme náhodou neměli domácí úkol. Všichni tvrdili, že nic nebylo, ale Ginko, zrovna jako ostatní ví, že jen já jim za každých okolností řeknu pravdu, se zeptal mě. Já se na úkol vyflákl, zrovna jako ostatní, ale na rozdíl od nich jsem ho přiznal. No a tak zatím co celá třída dostala kouli já ji nedostal, prý za to , že nepodvádím. Ach jo! Jen Judita, má tajná láska, se na mě zas tak krásně usmála. Její úsměv v bledé tváři je tím nejkrásnějším co znám. Počkala na mě po škole a šli jsme se spolu projít do parku. Sakra, asi jsem se zamiloval a vypadá to, že Juditce taky nejsem lhostejný.

Večer jsem marně zíral na blikající obrazovku, tak jsem se vypnul a prásknul sebou do peřin. Zavřel jsem oči a vzpomínal na polibky, které jsme si s Juditkou vyměnili. Je tak křehká, jako porcelánová panenka. Bílá a něžná jako květ lilie. "Do hajzlu" ještě ze mě bude básník.

Ráno se na sebe ségra s mámou podezřele culily, no to asi proto,že jsem se pořezal při pokusu o holení a taky jsem viděl, jak máma zacpala tátovi pusu, když chtěl protestovat, že mám jeho parádní triko, co mu ho dovezl kámoš z Ameriky. Docela jsem se těšil do školy, vlastně v poslední době se do školy těším celkem často. Asi za tím bude fakt Judita. Jenže ve škole mě čekalo zklamání, velké zklamání. Juditčino místo v lavici bylo prázdné. Hanka, Judity nejlepší kámoška, mi prozradila, že Judit je v nemocnici. Pádil jsem tam hned po škole. Naštěstí tam mám slušnou protekci, máma je totiž doktorka. " " Nazdar Filípku, co tady děláš? " " Čau mami, hledámtady Juditu. " " Prosím tě mluv pomalu, já ti vůbec nerozumím. " " No spolužačku, Juditu Zimlovou, někde u vás leží. Mami, mamčo zjisti mi, kde ji najdu." " Tak moment. " Máma zvedla telefon, chvíli se usmívala, ale v zápětí zvážněla. "Tak Filipe, Judita leží na onkologii a tam jí dneska rozhodně rušit nemůžeš. Ale je tam jen na kontrole, pozítří jí máš zase ve škole. " " Tak dík mamčo " dal jsem mámě pusu na tvář, ale ve dveřích jsem se ještě otočil " hele a co Judit vlastně je? " " Já, já nevím Fildo, ale zjistím to a běž už, mám práci. " Máma mě doslova vystrkala ze dveří.

Doma jsem sedl k internetu a vyhledal si co znamená onkologie. Docela mě to vyděsilo. Netrpělivě jsem čekal na mámu, jenže mě docela zklamala o Judit a její nemoci se se mnou odmítla bavit. Nakonec mi jen řekla, že Judita má leukémii a to je opravdu vážná nemoc. Celou noc jsem nemohl usnout a přemýšlel o tom, jak vážné to s Juditkou je, či není.

Další den však dokonale rozptýlil mé pochybnosti, Judit přišla do školy, sice trochu bledá, ale nadpozemsky krásná. Hned po škole jsme vyrazili k ní domů, abychom si spolu probrali zameškanou látku. Judit mě představila své mámě, páni to je teda super kočka pomyslel jsem si docela nezdvořile a málem s otevřenou pusu zíral do jejího mega výstřihu. Nakonec jsme si u sklenky vína docela pěkně popovídali o moderní hudbě a taky jsem zjistil, že Judity máma ráda "paří u kompu" a ujíždí na počítačových hrách. Málem jsem ani nestačil zaregistrovat, že Juditka se poněkud nud,í a tak jsem jí vytáhl na procházku do parku. No při líbání a hlazení jsem zapomněl na celý svět. Taky jsme se s Juditkou bavili o její nemoci, říkala, že je vlastně už vyléčená a chodí jen na kontroly. Svět je tak báječný, myslel jsem si v té chvíli.

Blížily se jarní prázdniny a mě docela příjemně překvapila nabídka Juditiny mámy ať s nimi jedu na dovolenou na Sardínii. " Ty jo paráda " zařval jsem nekontrolovaně, jenže v zápětí jsem musel přiznat, že tenhle výlet mi naši asi nezaplatí. " Nevadí Filípku, my vše samozřejmě zaplatíme", a tak už jsem se ani nedivil tomu, že naši taky souhlasili.

Nádhera, letadlo, hotel, slunce, no vlastně jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem.A ještě navrch tomu všemu společný pokoj s Juditkou, naše první milování. Ani jsem tomu svému štěstí nemohl uvěřit. Den před odletem domů se Juditce udělalo špatně a musela do nemocnice. Jel tam s ní její táta a my zůstali s Vilmou sami, teda s Juditky mámou. Večer jsme vyrazili na pláž s lahví sektu a nakonec jsme se koupali jen tak bez plavek. Vilma byla tak krásná a já tak opilý štěstím i doopravdy, že jsem neodolal, a tak zatímco moje láska Juditka byla se svým otcem v nemocnici , tak já s Vilmou jsem se miloval . Ó, jak to bylo jiné s ženou, jejíž zralá krása si uměla říct co ji potěší a také sama věděla jak potěšit.

Ráno bylo to nejhorší co jsem dosud prožil, měl jsem kocovinu a výčitky svědomí. Byl jsem odhodlaný všechno Juditce říct a poprosit ji o odpuštění. Na rozesmátou Vilmu jsem nemohl ani pohlédnout, jak jen tohle může své dceři udělat pomyslel jsem si trpce. V deset hodin na dveře mého a Juditčina pokoje někdo prudce zaklepal. Byl to Karel Juditin táta. Sedl si ke mně na postel a smutně hypnotizoval kobereček na podlaze. " Filipe " začal tiše " velmi jsi mě zklamal "." Já, já , Karle nezlob se, já jsem vůl, všechno jsem posral. Juditce se hned přiznám a doufám, že mě nebude nenávidět! Samozřejmě se rozejdeme a já ti tuhle dovolenou budu splácet.Jen...." "Držet hubu budeš, debile! " " Nikomu nic povídat nebudeš! Rozumíš? Tak rozumíš tomu? " Karel mě chytil pod krkem a prudce se mnou zacloumal. " To , to nejde. Já nikdy nelžu, nepodvádím, je to moje životní.. " "Jestli nechceš, ať tě tady vlastnoručně uškrtím, tak zavřeš konečně tu svoji hubu a budeš chvíli zticha!" Jen jsem naprázdno polknul a čekal co bude. " Že moje žena je nervově labilní alkoholička jsi si možná všimnout nestačil, ale že Juditka je nemocná to snad víš?" Raději jsem němě přikývnul. "Má měsíc, nejdéle dva! Rozumíš, umírá, Juditka umírá." " Pane Bože, to není pravda. Je tak statečná! Proč mi o tom nic neřekla? " " Neví to Filipe, a jestli jí to povíš a zničíš ji její naději, tak tě zabiju, rozumíš, zabiju tě!" Karel se zvedl a vyzval mě, ať s ním jedu pro Juditku do nemocnice." Cestou jsme mlčeli a ke křečovitým úsměvům nás přinutilo až Juditčino bezstarostné žvatlání. Najednou jsem ji viděl v docela jiném světle, průhlednou, nemocně bledou holku s velkýma očima ve vyhublé tváři. Měl jsem pocit, že smrt je tu s námi a najednou jsem se strašně bál, že se smrt splete a vybere si mě. Od té chvíle jsem s Juditkou zacházel jak s porcelánovou panenkou. A ona si toho všimla. "Filípku, co stalo? Jsi jako vyměněný, a co ti udělala máma, že s ní vůbec nemluvíš?" "Juditko, já, já moc tě miluji", vykoktal jsem zmateně.

Jak jsem se těšil na dovolenou, nebylo nic proti tomu, jak jsem se těšil domů. Doma jsem sotva pozdravil a zavřel se v pokoji. Přišla za mnou máma a snad poprvé od dětství mě uviděla plakat., Objala mě kolem ramen a tiše řekla " tak už to víš, no musíš být statečný." "A Filipe, pro jednou si tu svou pravdu nech prosím tě pro sebe, ano?" "Nechám mami, nechám " tiše jsem zašeptal a stulil se mámě do klína, jako když mi bylo pět.

Ve škole to ještě šlo, ale odpolední randění s Juditou byla zkouška ohněm." Filipe, ty už mě nemiluješ? Řekni proč? Vadí ti, že jsem nemocná? " "Anebo víš něco co já nevím? Tvá máma je doktorka,že? Řekni mi, já umřu? Vím, že nikdy nelžeš! Odpověz sakra!" "Neumřeš mi lásko, neboj se, já vím, že neumřeš!" Tohle byla moje první a ta nejtěžší lež v životě.

"Pojedu s tátou do lázní Filípku, přijdeš mě vyprovodit na vlak?" "To víš,že ano ty moje rusalko bledá", přinutil jsem se k úsměvu. "Víš, je mi nějak zle, pořád zvracím a všechno mě bolí, musím do lázní, abych byla pro tebe úplně zdravá."

Ráno mi volal Karel, brečel do telefonu a řekl mi, že Juditka odjíždí zemřít, zemřít do sanatoria a ne do nemocnice, aby nepoznala, že se blíží její konec. Karel mě prosil , ať se s Juditkou neloučím smutně, ať ji nevezmu naději, která jí umožní bezstarostně zemřít. Slíbil jsem mu to a tak jsem s Juditkou kráčel k vlaku a tvářil se, že o víkendu za ní přijedu a až se vrátí pojedeme s kámošema na vodu. Karel nás s Juditkou nechal o samotě, ať se můžeme rozloučit. Do očí se mi draly slzy, ale ovládnul jsem se a Juditku jsem žertem nabádal, ať mi tam není nevěrná. Její smích se mi mísil v uších spolu se zvukem odjíždějícího vlaku. Vlaku, který mířil do stanice smrt.

Od té doby je všechno jiné, i pravda, která mi uplynulých osmnáct let byla družkou nejvěrnější, se mi zprotivila a já často chodím na nádraží a vyhlížím vlak do stanice smrt, na který jednou, až k tomu budu mít sílu, nasednu a ten mě zaveze za Juditkou do světa, kde pravda a lež nejsou důležité.

Volání po dešti
Srdce rozpálené
212 stupňů
Fahrenheita
pachatel na obloze
exportuje paprsky
opaluje polonahé muže
rozpéká asfaltové koláče
žhaví touhy ...

kéž ...raději zapláče

Letní láska s příchutí grepu

Bylo nádherné slunné léto, Zdena plela v růžích a vzpomínala na zimu, konkrétně na jeden loňský mrazivý prosincový den. Tehdy potkala Libora a byla to láska, láska na první, druhý i "mnohokrátý" pohled. Kdyby se to nestalo zrovna jí, nikdy by nevěřila, že ještě po čtyřicátém roce života se to vůbec stát může a navíc někomu, kdo má tak nehezké jméno jako ona. Oba osamělí, bezdětní a oba vášniví zahrádkáři. Nu a právě přátelské setkání Českého svazu zahrádkářů mohlo za jejich seznámení. Když tehdy Zdena spěchala zimním podvečerem známou uličkou domů, ani ji nenapadlo, jak moc ten den změní její život.

"Lásko, jsem doma" vytrhl známý hlas Zdenu ze snění. Nechala tedy vzpomínání i záhon růží a běžela přivítat Libora. "Děkuji" byla její první slova, když jako obvykle dostala krásnou kytičku. Libor byl zkrátka báječný, ohleduplný, milý a laskavý. Jen milenec byl mizerný. Zdena byla tolik ráda, že konečně poznala muže svých snů a tak si to nejdříve ani neuvědomila. V počátcích myslela na úplně jiné věci a potom, přeci jen to trvá než se těla trochu "sladí". Jenže "nesladila". Jejich milostné chvilky probíhaly jako přes kopírák - Libor ji políbil, pohladil a po pěti minutách "milostného snažení" se šťastně usmál a zeptal se: "Líbilo se ti to miláčku? Jsi sladká." No a Zdena ho nechtěla zklamat a tak vždy trochu zavzdychala a láskyplně se k němu přitulila. Za tu dobu, co jsou spolu, už zkusila snad všechno, noční košilku, afrodiziaka a jiné nesmysly, leč výsledek se ne a ne dostavit. Když se se svým trápení svěřila nejlepší kamarádce Lucii, tak ta se jí nejdříve vysmála: " Holka zlatá, co bys chtěla, buď ráda, že nechlastá, nedělá dluhy a navíc máš takřka stoprocentní jistotu, že ti nezahne." Jenže i Lucie musela časem uznat, že trocha té milostné radosti ke vztahu zkrátka patří.

Dnes v práci podstrčila Lucie Zdeně mezi fakturami vytištěný článek z internetu: "Hit letošního léta přišel z Ameriky a jmenuje se milování s grepem." Zdena hltavě přečetla celý článek, jednou a pak ještě dvakrát. Nakonec ho rezignovaně strčila do kabelky. "Nepřipadá v úvahu", pomyslela si smutně, kdepak takové "nemravnosti, jako pusou"? Zbytek pracovní doby pak proběhl v obvyklém "před uzávěrkovém nadšení". Po práci se Zdena vydala nakupovat, a jelikož se blížil víkend tak zamířila do nedalekého velkoobchodu. Když se procházela mezi ovocem a zeleninou zaujala ji hromada krásně vyskládaných červenooranžových grepů. "Že by" zahlodal ji v hlavě červík pokušitel a Zdena tedy odhodlaně po jednom, zdá se dosti velkém, sáhla. Celá zčervenala, jako by někdo z okolo nakupujících mohl tušit nač ten plod, pocházející z ostrova Barbados v Karibském moři, může potřebovat. "Vitamín Zdeničko, vitamín" ozvalo se ji za zády přátelsky. Zdeně zděšením grapefruit "vyskočil" z dlaně a začal se kutálet po podlaze, až k noze vysokého, urostlého mladíka. "Jé nechtěla jsem tě vylekat" pokračovala v hovoru sousedka Kuďelková, snad největší drbna široko daleko. "Nic se nestalo" pípla tiše Zdena a s divokým bušením srdce se vydala pro nezdárné ovoce. Doma grep pečlivě uschovala do lednice a pomalu, pomaličku se začínala těšit na páteční večer. V práci pak s Lucií, kolegyní a kamarádkou v jedné osobě pečlivě studovaly návod k lásce s grepem. "Omyté ovoce překrojíme na půl a nožem v něm vyřízneme otvor patřičné velikosti" četla polohlasně Lucie. V té chvíli se začaly obě řehtat jak puberťačky. "No dobře a jak tedy dál" zamyslela se Zdena. "No pak už je to jasné ne" řekla sebevědomě Lucie. Na nechápavý Zdenin pohled ještě dodala "No nasadíš mu to, no víš kam a pak lehce, lehounce, jako bys ho chtěla vymačkat na džus ". Lucie se krátce zamyslela

a spokojeně dodala: "No, a aby ti toho džusu nebylo líto, tak ho budeš chytat do úst" odpověděla, spokojená sama se sebou jak krásně a nevulgárně to dokázala vyjádřit. Zdena se pro jistotu rozhodla vyzbrojit se na páteční večer svíčkou a noční košilkou, vše v oranžové barvě, aby trochu ladila s grepem, pomyslila si vesele. Jenže s blížícím se večerem v ní zůstávala malá dušička.

"Liborku, dnes si uděláme krásný večer ano" šveholila sotva přišla domů. A tak, když společně zalili celou zahradu a otrhali krásně červené jahody, šel se Libor osprchovat. Zdena mezi tím nachystala svíčku, grep s nožem na talířek a posléze vystřídala Libora ve sprše. Taky pustila tichou hudbu, aby se atmosféra dokonale uvolnila. "Liborku, mám pro tebe překvapení, dnes si naše milování ozvláštníme" volala rozechvělým hlasem a toužebně si přála, aby Libor přestal být alespoň na chvíli tím slušným hochem a vtrhnul k ní do sprchy. Jenže nestalo se. V nové noční košilce Zdena, po vzoru filmových hrdinek, nejprve vstrčila do dveří ložnice nohu, ale nic, tiše zakašlala, leč pořád nic. Nedalo ji to tedy a nakoukla dovnitř, málem si však způsobila infarkt. Pískající si Libor, seděl na posteli a pečlivě oloupaný, na měsíčky natrhaný grep, zbavoval veškerých slupek. Zdena si zoufale sedla na postel, Libor se na ni plaše usmál a pravil "Zdeničko lásko, to byl výborný nápad s tím grepem, je takový osvěžující, vezmi si a pojď mi prozradit, jaké máš pro mě překvapení". "Debile, právě jsi ho zničil a sežral" pomyslela si Zdena zoufale, ale ve skutečnosti se jen usmála a vymluvila se na prudký záchvat migrény.

V pondělí se pak Lucie málem počůrala smíchy, když ji to Zdena barvitě líčila. "Nebudu, už nebudu čekat do pátku" vykřikovala mezi záchvaty smíchu Zdena. "Já mu prostě dám školu, jakou ještě nezažil, prostě ten americký sex s grepem si užijeme, ať chce či ne". Zakoupila si tedy pro jistotu ne jeden, ale hned pět velikých grepů. Tentokráte šla do sprchy první. "Safra zase grepy" pomyslel si při pohledu do ledničky Libor, přichystám Zdeničce překvapení, když ji tak chutnají. A s rychlostí sobě vlastní pak všechny grepy pečlivě odšťavnil a sklenici s lahodným mokem dal do lednice. Když se šel Libor sprchovat, rozhodla se Zdena, že bude odvážná a po dvou minutách vešla do sprchy k Liborovi. " Lásko, myslel jsem, že už jsi hotová a pro dva je to dost nepohodlné a zamočíš si tu noční košilku"... Všechna další Liborova slova umlčela Zdena vášnivým polibkem a dokonce se odvážila políbit Libora i na dosud nepolíbená místa. Mokří a rozesmátí se převalili na čistě ustlanou postel. Zdena však dala Liborovi další vášnivý polibek a řekla: "Miláčku, zavři oči a čekej, dnes se budeme milovat americkým způsobem". Celá šťastná přiběhla nahá k lednici, vzala do ruky nůž a chtěla sáhnout po jednom z grepů. Jenže grepy nikde, vtom si všimla sklenice plné růžové šťávy s nezaměnitelnou vůní a konzistencí. Tiše, asi minutu stála, zhluboka se nadechla, vzala sklenici grepového džusu, a jak byla nahá, rozvášněná a nešťastná, tak celý její obsah pomalu, pomaličku vylila na nic netušícího Libora, který s natěšeným výrazem a zavřenýma očima čekal, co to milování americkým způsobem vlastně je. Dříve než stačil vykřiknout, dříve než stačil cokoli, klekla si Zdena k milovanému muži a začala ho vášnivě a něžně olizovat.

V práci se pak Libor kamarádům chlubil: "Chlapi to si musíte vyzkoušet, ti Američani to jsou fakt borci, sice se u toho nadělá nepořádek, ale stojí to za to... ".

Povídka sedmá - Náhoda na víně s ingrediencí - láska

Vůně šeříků

Rozkvetlé šeríky voněly daleko do kraje a Jakub se pokoušel natrhat tu nejkrásnější a nejvoňavější kytičku. Zálibně si jí prohlížel a v tom uviděl Milušku, jak jde z kopce a má na sobě ty krásné květinové šaty, končící těsně pod zadečkem a odkrývající její krásné štíhlé nožky. Když došla až k němu, obřadně se uklonil a s kytkou před sebou tiše pronesl: " Květiny pro tu nejkrásnější květinu." " Děkuji, rytíři z Nemanic, ale tohle košťátko se hodí tak leda pro nějakou služtičku, chcete mě urazit?" " Tak urazit, no počkej já ti dám ", Jakub si přehnul Milušku přes koleno, vyhrnul jí už tak krátkou sukénku a něžně jí políbil na nahý zadeček , který spíš zdobila než zakrývala tenká šňůrka jejich fialkových kalhotek nazývaných tanga. Miluška začala pištět a posléze vzdychat a tak jí Jakub rychle raději postavil na zem a už civilním hlasem se zeptal: " Tak kam dnes půjdeme, do kina nebo na procházku, nebo do cukrárny? " "Zase?" Zklamaně protáhla obličej Miluška. " Hele Kubo, už spolu takhle chodíme půl roku, patnáct nám už oběma bylo před více než rokem, tak proč nemůžeme konečně naši lásku - no naplnit? " " Zase začínáš andílku? Přece jsem ti to už mockrát vysvětloval ". Miluška se najednou zasmála svým zvonivým smíchem, dala mu krásnou pusu, chytla ho za ruku a navrhla výlet do aquaparku, ale to až zítra, v sobotu a dneska, dneska by mohli do kina. Film ovšem vybírala Miluška a Jakub se tudíž pekelně nudil a tak místo sledování filmu myslel na Boha. V duchu se s ním radil, co má dělat. Radil se už taky s otcem Adamem a byl to právě on, kdo mu řekl, že nejen Boha, ale také své srdce musí poslouchat především. Chytl ho přitom za ruku a Jakub v té chvíli cítil takové podivné chvění, které ho celého prostupovalo. Doma, než usnul, si tu scénku v hlavě přehrával snad stokrát. Nerozuměl tomu, ale říkal si,že je ještě vlastně spíš kluk než muž a proto je mu bližší chlapské kamarádství s páterem Adamem než předmanželský hříšný sex s děvčaty. S Adamem bylo všechno báječné, hráli spolu šachy, chodili na fotbal a na bazén a krásně si spolu povídali. Dokázali si povídat celé hodiny, i když už ostatní chlapci ze sboru byli dávno doma. Ze snění ho probudila malá ručka šátrající někde v blízkosti jeho poklopce. Kuba jí taky něžně, ale přesto rázně chytil a nasměroval ke svým rtům. To proto, aby se Miluška neurazila. Vlastně si oddychl, když jí před domem na rozloučenou dlouze políbil. Když se vracel domů, vzal to oklikou kolem fary a viděl, že Adam ještě svítí. Tak hvízdl pod oknem. Adam mu hodil klíče a za chvíli už seděli na lavici u kachlových kamen, každý s plechovkou piva v ruce. Adam mlčel a čekal až mu Jakub svěří co ho trápí. Zatím usrkával pivo a vzpomínal na okamžik, kdy se rozhodl spojit svou životní pouť s Bohem. Pocházel z věřící rodiny, vlastně jeho celou rodinou byla jen babička, která ho vychovala. Babička byla silně věřící a od dětství mu vštěpovala víru v Boha a důsledně ho varovala před následky hříchů. Adamovi bylo čtrnáct, když si poprvé uvědomil, že s ním není něco v pořádku. Prostě přišel na to, že se mu líbí kluci, že je gay, teplouš, buzerant! Nejdříve se chtěl zabít, ale takovou hanbu by babičce neudělal a tak jednou v neděli, když na mši rozmlouval s Bohem dostal ten geniální nápad, něco jako vnuknutí - prostě se stane knězem. Jako kněz nemůže , ba ani nesmí milovat a tím se vše krásně vyřeší. A taky vyřešilo, ovšem jen do chvíle, kdy ho přidělili do téhle " Zlámané Lhoty ".

" Adame, vysvětli mi, proč jen jsou ty holky takový čertice. Copak se všechny musí chovat jak dě...". " Jakube, važ slova. Ženy jsou dílem Božím. " " A pokušením ďáblovým" rozesmál se Jakub a ani Adamovi se nepodařilo zachovat vážnou tvář. Raději vyzval Jakuba na partii šachu. Přesto Jakub nepřestal brebentit o Milušce, a až když se dostal k jejím fialovým tangám a zítřejšímu výletu do aquaparku tak Adam zbystřil. " Adame, pojď s námi. Před tebou mě alespoň nebude pokoušet." " To ne Kubo, to se nehodí a navíc by se mohla Míla urazit." Nakonec se dohodli, že otec Adam už tam bude, když tam Miluška s Jakubem dorazí a potkají se tam jakoby náhodou. Adam celou noc prosil Boha,ať mu dá sílu v téhle zkoušce obstát , ale přesto hned po ranní mši vyrazil směr aquapark. Když Kuba uviděl Mílu v miniaturních plavečkách, musel se v duchu usmát jak šikovně má na něj políčeno. A ten její protáhlý obličej, když uviděla otce Adama. Nakonec to, ale bylo báječné, všichni se důkladně vyřádili a do sprch odcházeli příjemně unavení a rozesmátí. Adam ve společných sprchách neodolal pohledu na nahého Jakuba a jen tak tak, že si toho Kuba nevšimnul. Rychle se otočil a pustil na sebe ledově studenou sprchu. Rozesmátý Jakub si všimnul, že otec Adam nemá žádný sprcháč a tak se k němu natáhl a podával mu ten svůj s vůní šeříků, kterou měl ze všeho nejraději. Adam ho asi neslyšel a tak se docela vylekal, když mu Kuba sáhl na záda. " Adame, nevěděl jsem, že jsi takový otužilec a sprchuješ se úplně ledovou vodou. To je brutální. " Kuba ani nedomyslel, že se to asi nehodí a vlezl k Adamovi do sprchy a bláznivě se rozesmál pod návalem ledové vody. " To je konec " pomyslel si Adam, teď už byla jeho touha v plné pohotovosti a Adam se silou vůle tiskl k zeleným kachličkám sprchy. Kuba najednou zjistil, že to divné chvění je zpátky a co hůř, jeho druhé já najednou začalo nabývat na objemu. Všiml si ještě, že se Adam divně tiskne ke kachličkám a oběma rukama marně zakrývá svou mohutnou touhu.

" Šampon " zašeptal Kuba a tiše se vytratil.

Míla se divila, jak to, že podle domluvy nebudou čekat na otce Adama, když měli domluvenou společnou pizzu. Ale Kuba řekl, že otec si vzpomněl na nějaké neodkladné povinnosti. Ten večer Kuba proti svým zvyklostem navštívil Milušku v jejím pokojíčku. Byla opravdu velmi krásná, jako andílek. Jenže její nahota Jakuba nevzrušila, marně si poroučel . Zkrátka,zrovna když si poručil, že se s ní pomiluje, když ona o to tolik stojí, tak jeho druhé já se rozhodlo stávkovat. Marně ho Miluška utěšovala, že to nevadí a že se to stává. Něžně jí políbil a šel známou cestou k faře. Už jaksi ze zvyku hvízdl pod oknem. " Jakube, pojď nahoru... " " Ne , Adame pojď se projít. " " Dobře ." Adam si schválně vzal kněžský kolárek, ač ho v civilu takřka nenosil. Tiše spolu pak došli až k zahrádkám lemovaným šeříkovými keři, vonícími daleko do kraje. Tam se Kuba posadil a začal brečet. Adam si k němu klekl, něžně ho pohladil po tváři a přivinul do své náruče. " Neplač Jakube, já, já ... " a pak se to stalo. Když se mu Jakub podíval do očí, přiblížil Adam své rty k jeho a začal ho drsně a hladově líbat. Jakub zase ucítil to divné chvění, ale teď už věděl co to je, je to láska pomyslel si hořce a začal Adamovi oplácet jeho žhavé polibky. Do vteřiny leželi nazí pod šeříkovým keřem a něžně se milovali. Pro oba to bylo poprvé a pro oba to nejkrásnější co kdy zažili. Když si Adamova touha razila cestu Jakubovým tělem, bylo to, jako by se otevřela zároveň brána do nebe i do pekla a ani jeden z mužů nevěděl kam vlastně jejich láska kráčí.

K ránu pak společně nasedli do Adamova auta, naposledy se políbili a vyjeli na svou poslední cestu , ruku v ruce, ať už do nebe nebo do pekla!

Buhl rok a Miluška stála nad hrobem svého milovaného Jakuba, v ruce měla kytici šeříků a tiše promlouvala k mrtvému. " Miláčku, Jakube, proč jen se to stalo? Jistě kvůli mé nezřízené touze, že jsem tě chtěla svést a Bůh, aby ochránil tvou čistotu tak mi tě vzal. " Miluška se hořce rozplakala a vydala se s druhou kyticí šeříků za otcem Adamem, pro duchovní útěchu. Vždyť on taky málem kvůli ní přišel o život,ale naštěstí skončil jen na invalidním vozíku. Nikdy jí však neprozradil, kam a proč toho strašného nedělního rána vezl jejího nešťastného Jakuba.

Adam slyšel zahvízdnutí pod oknem své fary a tak najel s vozíčkem až k oknu, aby mohl příchozímu hostu, hledajícímu útěchu pod střechou Boží, hodit klíče...

Povídka šestá - Náhoda na víně s ingrediencí - čest

Dívka s duší Jánošíka

Lola Fernandez, umělkyně u tyče, občanským jménem Lída Nováková, opět sklidila bouřlivý potlesk a šest pětistovek našlo své místo v titěrných kalhotkách. Lída si s chutí lokla připraveného, dobře vychlazeného piva. Tak i dnes si vybrala svou oběť, staříka tak kolem šedesátky, co se jako první vydrápal k ní na pódium a zastrčil jí do kalhotek první pětistovku dnešního včera. Lída se osprchovala, oblékla si své nové večerní, černé minišaty, které víc odhalovaly než zahalovaly a vyrazila do lokálu na lov. Bystrým pohledem přejela ztemnělou místnost a až vlevo u baru uviděla svou budoucí oběť. Sedla si hned vedle a k seznámení použila starý známý trik s cigaretou a zápalkami." Krásko, smím vás na něco pozvat?" řekl až příliš střízlivým hlasem Emil, jak se stařík představil. " " Tak pokud si mohu vybrat, dám si zdejší specialitu Černého korzára" Barman Tony se usmál a do půl minuty už měla před sebou nádhernou orosenou štíhlou sklenici s temným obsahem. Tony se musel v duchu usmát, už se s kolegou dohodli, že tenhle nápoj by zasluhoval přejmenovat z Černého korzára na Černou vdovu. Tak tady totiž Lole všichni přezdívali.

Chvíli před půlnocí se Emil poněkud vrávoravým krokem vydal na toaletu. Když se za ním zavřely dveře jeho tvář se změnila k nepoznání. Nenápadně se rozhlédl jestli je sám a když se jeho domněnka potvrdila tak začal vyťukávat číslo na svém mobilu." Tak Franto tady Emil, chytla se. Jdu na věc, drž mi palce." Emil nasadil opět opileckou masku a vrávoravým krokem se vydal zpět k baru.

"Co bys tomu řekl kocourku, kdybychom šli ke mně a v tomhle pěkném večeru pokračovali" zavrněla Lola tichým mazlivým hlasem." "Dobře, krásko" zablábolil Emil a barmanovi nechal spolu s tučnou útratou taky tučné spropitné. Oba vyšli do temné noci ozářené tisíci neonových nápisů. Lola zkušeně mávla na jeden z číhajících taxíků a řidiči podala vizitku s adresou, pak se přitulila k Emilovi a začala mu ožižlávat ucho. "Sakra" pomyslel si Emil " tohle je teda srandovní a ještě to děsně lechtá. Jakýho blba tohle může vzrušovat a jak by se asi tvářila moje Blažena, kdybych jí strčil jazyk do ucha? " Pro jistotu však hlasitě zavzdychal a v rámci pomoci Frantovi, tomu naivnímu volovi, se obětoval a začal Lole divoce mačkat ňadra. No, ne že by mu to bylo až tak moc proti mysli.

Lola po očku sledovala staříka a něco,nějaký šestý smysl či co, ji tiše a neodbytně varovalo, že tenhle chlápek je nějak jiný než ostatní. Ostatní, pěkná řádka zazobaných dědků, kteří by zaplnili celý domov důchodců. No tak snad dva, tři by se tam věkem ještě nehodili, ale všichni do jednoho zaplatili. Vždycky při tom myslela na svou slovenskou babičku, která uměla krásně vyprávět a její nejoblíbenější povídánka byla o Jánošíkovi. Babička,když dovyprávěla, vždycky měla slzy v očích a nikdy nezapomněla říct: "Dievka moja, to bol naozaj fičúr". "Sakra" zapomněla vzdychat a tak pro jistotu rychle zamířila rukou k staříkovu poklopci.

Taxík dorazil na sídliště mezi změť navlas stejných paneláků a Emil si uvědomil, že právě udělal svou první chybu, tak se zabral do předstírání vášně, že někde mezi divadlem a žužláním ucha přestal sledovat cestu. "Tak fajn pomyslel si, tohle jsem fakt zvoral, teď vůbec netuším, kde jsme". Ještě, že si zapamatoval číslo taxíku. Když zaplatil a vystoupili, tak nenápadně pokukoval po okolí, jestli tam neuvidí název ulice nebo alespoň číslo domu, ale něžná Lolina ručka v poklopci ho rozrušovala natolik, že to prostě nešlo. No a navíc musel předstírat opilost a tak si stačil všimnout pouze nápisu u domovních zvonků, že nefungují a cedulky na dveřích, do kterých ho Lola vtáhla, stálo tam Lola Fernandez, umělkyně.

Lída vtáhla svého hosta hned do ložnice, vlastně taky do obýváku i do kuchyně, bydlela totiž v mrňavé garsonce, kde jediným přepychem byla stará, dřevěná vyřezávaná postel , která působila jaksi nepatřičně v jinak moderně zařízeném bytečku a hodila by se spíše do nějaké horské chalupy. Nad postelí byl velký plakát Václava Jiráčka v jeho zatím největší životní roli. Podivnost celému tomu dodávalo černé saténové povlečení. Emil si pomyslel, že téhle posteli by více slušely modrobíle pruhované bavlněné povlaky. Zatím však byl usazen v pohodlné sedačce, v záplavě bílých kožešin a Lola mu vzadu v kuchyňce připravovala nějaký údajně úžasný drink. Vzpomněl si na Frantova varovná slova " Hlavně proboha nic nepij" .

"Na tom světě pána není, co by mě dal do vězení ..." prozpěvovala si Lída polohlasně, zatím co chystala "Černého korzára " s příchutí omamné drogy, která člověka doslova paralyzuje. Ochabnou mu naráz všechny svaly, tak že se nemůže hýbat a jen mozek zůstane funkční. Vzpomněla si, že dnešek je přece jen zvláštní, že má vlastně výročí, vlastně je to přesně deset let, kdy se znovu narodila. Tehdy jí bylo devatenáct a byla bezhlavě zamilovaná do Mariána, v té době třicetiletého, krásného chlapa. Poznali se na diskotéce a i když jí kamarádky varovaly, že tohle není sousedovic Tonda ani spolužák Mirek, které může jen beztrestně provokovat, tak se odradit nedala. Jen co ho poprvé uviděla, vzplála jako věchet slámy. A ani se nemusela moc snažit, aby si jí všimnul. A hned po prvním ploužáku a po prvním drinku, mimochodem právě tehdy poprvé ochutnala Černého korzára, jí vzal k sobě domů. Možná na to nevypadala, ale byla ještě panna, kluky jen provokovala a dráždila, ale jen co poprvé uviděla Mariána tak se zamilovala a v okamžiku rozhodla, že to bude právě on, kdo bude její první. Až do tohoto místa by se její vzpomínky daly považovat za krásné, ale pak, pak se všechno pokazilo.

Emil využil její nepřítomnosti a opatrně se vydal k dřevěné posteli a zašátral rukou za polštářem a opravdu tam našel černým sametem potažená pouta, která bleskurychle vyměnil za dokonalou napodobeninu, v níž by nikdo nehledal dětskou hračku, kterou lze odemknout i bez klíče, pouhým trhnutím. Stihnul to tak tak, sotva si znovu sedl, připlula do kuchyně takřka nahá a nadpozemsky krásná Lola se dvěmi sklenicemi tmavě černého drinku." Tak na lásku kocourku" zavrněla mazlivě a tleskla dlaněmi. Pokojem se naráz linula líbezná hudba a Lola začala tancovat. Přesně ve chvíli, kdy Lola v předstírané vášni zavřela oči, vylil Emil naráz obsah celé sklenice za gauč do květináče mohutné palmy. Pak se vrávoravým krokem přidal k Lole a začal ji svlékat.

Lída, pořád ještě se zavřenýma očima nechala volně bloudit jeho ruce po svém těla, zatímco v hlavě jí probíhal deset let starý film. Ona roztoužená a dychtivá ležící na širokém letišti a nad ní usmívající se Marián. Najednou zjistila, že se nemůže hýbat a ani mluvit a tak jen její vytřeštěné oči zíraly na hnusného malého, tlustého a plešatého staříka, který předával Mariánovi nějaké bankovky. Její dosud fungující mozek i po těch letech slyší staříkova slova: " tak tentokrát jsi se vytáhl Mariáne, takovouhle krásnou kočičku to si nechám líbit." A právě té noci se podruhé narodila, už nebyla tou divokou a veselou dívkou Lídou, stala se Lolou.

Najednou se octli na posteli a když Lola zašeptala, budeme si trochu hrát kocourku", tak Emil jen němě přikývl. Připoutala ho k pelesti a zcela nahá si šla údajně pro drink. Tenhle okamžik mu Franta popsal dokonale : " Ležím tam jak vůl, macek v pohotovostním režimu a najednou se vrátí Lola , celá oblečená v kůži s důtkami v ruce a začne mě mlátit hlava nehlava. Řeknu ti kamaráde, pochcal jsem se nejen bolestí, ale taky strachem, co mi ta pomatená kurva udělá." Víc nic si Franta nepamatoval, jen to, že se vzbudil v parku u divadla s prázdnou peněženkou a zbitý tak, že sotva chodil. Pochopitelně o téhle ostudě nikomu nevyprávěl, jen Emilovi svému nejlepšímu příteli a policajtovi v důchodu. A Emil slíbil, že mu pomůže spravedlivě potrestat tu "divoženku" tak, aby neměl ostudu a rozvod na krku.

Lola se vrátila v oblečení dominy, a když se napřahovala k první ráně, tiše si broukala: "Na tom světě pána není, co by mě dal do vězení..." Bylo otázkou sekundy, kdy se Emilovi, díky dlouholetému tréninku a dobré kondici podařilo chytit důtky a přitáhnout si tak Lolu k sobě. Další sekunda mu stačila k tomu, aby ji za jednu ruku připoutal k posteli. "Tak, konec hry slečno. Tohle bylo vaše poslední představení, volám kolegy..." Jenže Lola byla připravená na všechno, naposledy pohlédla na svého idola Jánošíka a volnou rukou si z podprsenky vytáhla smrtelnou dávku drogy. Spolkla jí a zatímco policajt telefonoval, začala si tiše zpívat svou oblíbenou píseň: "Na tom světě pána není, co by mě dal do vězení. Ani pán, ani kněz, co by mě dal do želez...!"

Z jiného šuplíku

Hlemýždi

Dora v dálce uviděla věž známého kostela a tak přidala do kroku, vlezlý mráz ji nedovoloval kochat se pohledem na známá a tolik milá místa. I její fenka Dafné už ucítila její pach a radostným štěkotem dávala najevo radost z příchodu milované paničky.

Dům ve kterém Dora bydlela byl velmi starý a ne moc velký, ale pro jednu osamělou ženu to bylo až dost . Dora nebyla vždy osamělá, ale jediná dcera už dávno opustila "tenhle nudný, Bohem zapomenutý kraj", jak s oblibou říkávala a manžel spal. Spal svůj věčný sen už tak dlouho, že to ani nebolelo, když přišla k jeho hrobu a svěřovala mu svá malá tajemství. Byla to motorka, kdo ji ho vzal, ta jeho nešťastná vášeň ho zahubila na samém prahu jeho třicátých narozenin. Dora vloni oslavila padesáté páté narozeniny a rozhodla se, že konečně poruší svůj dobrovolný celibát.

Doma Dora zatopila ve svém milovaném krbu a posadila se k počítači. "Tak kdopak nový se nám přihlásil" pronesla polohlasně a pohladila Dafné po hebounké černé srsti. Dafné byla venkovní pes, ale někdy se ráda , obzvláště v zimním čase, přitulila k paničce či teplu sálajícího krbu. "A hele Robert, 58 let, stavební dělník co hledá lásku aneb Za trochu lásky šel bych světa kraj", tak to se Doře zalíbilo a hned odepsala. Chvíle nezávazného laškování a vzájemná výměna fotografií urychlily pozvání na kafe. "Tak jakpak to asi dopadne tentokráte" pomyslila si Dora a tiše vzdychla. Už rok se snaží seznámit se a dopracovat k sexu, jak ošklivě se dnes milování říká. Možná byla chyba ve fotografii, kterou na seznamce používala. Nezabírala totiž celou postavu, jen obličej. S obličejem byla Dora spokojená, i krátké blond vlasy ji dodávaly mladistvý vzhled, jen to tělo."Můj sladký koblížku" takhle ji s oblibou nazýval její Dan. Dan byl štíhlý, krásný a vysoký chlap, však jejich Danuška je celý táta. Jen ona Dora je opravdu takový naducaný, sladký koblížek. Spousta jejich nových nápadníků si proto klamně myslela, že u ni najdou teplo rodinného krbu, že jim poskytne střechu nad hlavou, vypere, uklidí a bude vařit knedlo, vepřo, zelo. Ach jak se všichni ti "dacani" mýlili. Dora nenáviděla své jméno a už vůbec nesnášela jeho úplnou podobu Dorotea, "brrr jak jen mi to mohli rodiče udělat".Ráda by se jmenovala Rosa - milovala stejnojmennou píseň Manrica Mologni a Gérarda Depardieu, milovala poezii Villona, Baudelaira, Máchu a hlemýždě. Když si chtěla opravdu udělat radost, tak si pustila jakýkoliv šanson, otevřela skleničku šampaňského a hlemýždě, ti zkrátka nesměli chybět.

Schůzka s Robertem proběhla napodiv více než dobře, sportovní a napohled velmi hezký chlapík, s vlasy krátce střiženými, čistě a moderně oblečný s širokým úsměvem na tváři. Robert byl sice stavební dělník, ale měl přehled, to musela Dora uznat. Říkal jí "Růžičko" - no jistě, přece nebude na seznamce uvádět své pravé jméno, obzvláště v dnešním světě plném podvodníků a darebáků. Je pravda, že Dora připomínala růži, ale zdaleka ne malé, sladké a nevinné poupátko, ale pěkně rozkvetlou , už mírně uvadající květinu. Měla na sobě šaty temně rudé barvy a ve vlasech růži. Dora se dokonce přistihla, že Robertovi prozradila, že pracuje v knihovně a její domek by potřeboval opravit střechu. Dohodli se tedy, že Robert přijde v sobotu, podívá se co je třeba opravit a Dora ho pozve na večeři.

Dora si vůbec neuměla představit, jak se má chovat. Tolik zatoužila po milostném aktu, až ji bylo stydno. Ne, že by celou tu dobu na sex zanevřela a obzvláště ty první roky po smrti manžela byly kruté. Jenže jejich milostné hračky, které Dan zbožňoval, už bez něj ztratily půvab a velmi dlouho ležely netknuté na dně staré komody a vlastní ruka, která ji kdysi dokázala přivézt k branám slasti už taky léta zahálela. Třepnutím hlavy zahnala hloupé vzpomínky a zvedla telefon. "Karlo, prosím poraď mi, vypadá to, že Robert se chytl, asi se mu líbím a dnes přijde a zůstane na večeři." " Zachovej klid a hlavně, co klín a podpaží? " " Co, co klín? A co paže? Zbláznila jsi se, nebo mě neposloucháš?" "No, jak bych to řekla" ,ptala se opatrně Karla"víš, že dnešní mladé ženy se holí? Nenapadlo by mě ptát se tě na takové věci, ale víš jak jsme minule byly na bazénu nešlo si nevšimnout. " Dora zahanbeně mlčela, ale pak práskla sluchátkem, že na hlouposti nemá čas. Byl pátek večer a mimo vzdáleného velkoobchodu bylo vše zavřeno. Přesto se Dora vydala na nákupy. Mimo moderních žiletek si koupila také senzační prádlo a hlemýždě. Doma pak ve sprše a se zrcátkem přivázaným k palci u nohy se snažila nepodřezat. Když si pak oblékla zakoupené spodní prádlo v oblíbené červené barvě, tak se začala hlasitě, hystericky smát a mezi záchvaty smíchu vykřikovala " fakt koblížek a s jahodovou marmeládou". Nicméně ráno z ní byla zase solidní žena, která ví co chce.

Robert přijel na kole, v cyklistickém oblečku, který naprosto těsně obtahoval všchna jeho tělesná zákoutí - mužnou hruď, pevné pozadí, svalnaté ruce a napěchovaný klín. Dora vzdychla a pozvala ho dál. Robert se v mžiku převlékl do montérek a po kávě se pustil do práce. "Rorejsku" - to už věděl, že Růženka bylo jméno vymyšlené, volal Robert " za chvíli budu hotov a mám hlad jako vlk." Tak a přišla má chvíle, tiše si pomyslela Dora a když byl Robert ve sprše nachystala na stůl skleničky se šampusem, pustila oblíbený šanson a vytáhla "kouřící" hlemýždě z trouby. Taky se patřičně ustrojila, aby to Robertovi usnadnila - přes své marmeládové prádýlko si přehodila bílou takřka rozepnutou košili. Robert, který vyšel z koupelny jen v tričku a trenýrkách zalapal po dechu. "Co to je Rorejsku? " "Hlemýždi, Robi". "Aha, ale víš já mám jaksi hlad" zamumlal . "No tak pojď, dáme si skleničku a můžeš si kousnout" řekla mnohoznačně a rádoby svůdně Dora. Robertovi zacukalo ve tváři a zakručelo v břiše. " Tak hele víš co , dej mi dva litříky za tu střechu a já půjdu." "Ale kam bys chodil a toho šampusu mám zásobu" zašeptala Dora s údivem v roztoužené tváři. To už Robert na nic nečekal, oželel peníze, sebral honem své svršky a tak jak byl uháněl zimním večerem na kole k nejbližší hospodě. Tam se oblékl a chlapi už ho čekali se sklenicí teplého grogu a zvědavými tvářemi. "Tak co Roberte, jaká je? Povídej, přeháněj." "Chlapi tady máte každý pětistovku" řekl Robert a vyndal z peněženky slušný balík bankovek. " Prohrál jsem." "A co se pokazilo, vždyť se ti Dorka docela dlouho už líbila a ta naše sázka byla jen záminka". " Tak bylo to všechno fajn, povídali jsem si, Dorka se mi už dlouho líbí a dneska jsem se těšil, no však víte nač. Tak já blbec si hraju na seznamku, opravuju ji střechu, jdu se umýt a sotva vylezu ze sprchy, tak Rorejsek v prádýlku a jen tak v košilce se skleničkou šampusu. Pocaď dobrý, i ta hudba by se snesla, jenže chlapi víte co uvařila k večeři? " Stůl štamgastů utichl tak, že bylo slyšet i probuzenou mouchu u stropu. "Hlemýždě, kurva hlemýždě! No, co já jsem nějaké prase," zamumlal Robert nešťastně a vypil naráz celý grog.

Dora doma brečela a z toho žalu snědla sama všech osm hlemýžďů, "jsem odporná" pomyslela si, "od zítra hubnu" křičela polohlasně a po té co vypila všechny tři lahve sektu, usnula neklidným zoufalým spánkem. Zdálo se jí o muži, který recituje krásné verše, miluje hlemýždě a oblé tvary žen.

Povídka pátá - Náhoda na víně s ingrediencí - tolerance

Růžová zahrada

František se procházel ztemnělou zahradu a pomalu a něžně uřezával ty nejhezčí růže, aby z nich svázal kytici pro Elišku. Bylo jim dvacet, když se brali a dnes, dnes jim je šedesát. Znali se už z mateřské školky a vlastně celý život. Františkovi se Eliška líbila pořád, pořád měla ty nejkrásnější vlasy na světě. Jen postava, tak ta dostala zabrat, ale stejně křivky to bylo vždycky Františkovo. Dole v kůlně mezi šroubky měl schovanou malou krabičku s prstýnkem s pravými českými granáty, však se jich něco nasháněl než sehnal opravdu to, co si představoval.

Z okna se vyklonila blonďatá hlava, starší korpulentní ženy, která poněkud nepříjemným pištivým hlasem volala " Dědku, kde se zase flákáš? Pojď honem, přijala Hanička s dětmi a Mirkem". "Už běžím Elinko, už běžím". František se rychlými kroky, jak jen mu to nemocná noha dovolila, vydal do kůlny pro dárek a pak domů. "Fuj ty smrdíš, mazej se převléct, a nač jsi oškubal ty nejkrásnější růže, slíbila jsem je Božce na hřbitov, a ...,.. "Přesně v tu chvíli František vypnul a přestal poslouchat, jen políbil dceru a obě vnučky, potřásl si rukou se zeťákem a odešel dát květiny do vázy. Pak se převlékl a tiše zasedl k slavnostně prostřené večeři. Večeře byla báječná , ale to jen proto, že měli návštěvu. Jinak se u nich na jídle šetřilo a vůbec Eliška byla velmi šetrná, takový malý Harpagón, jak jí s trochou ironie někdy v duchu nazýval. Ani si už nedokázal vybavit, kdy se z jeho Eli stala ta proměna, kdy se krásná a milá dívka změnila v zatrpklou, starou ženu. Přemýšlel, zda to není jeho chyba, jak je možné, že ji nedokázal udělat šťastnou?

"Tak zase je mimo,bůh ví na co myslí dědek jeden plesnivý" pomyslela si s trpkostí Eliška."Dědku, dědku, vstávej, kde zas bloudíš?" "Tati a co tvá noha, nebolí tě to moc? "snažila se trapnou situaci zachránit jeho dcera Hanka."

Né, v pořádku, jsem už starý,nemocný chlap a ..." "Jo, to soused Rudolf, ten je starší a jukej je to pořád fešák!" nedala mu ani domluvit Eliška. Jenže jízlivou poznámkou už ho Eliška ranit nemohla, vždyť, kdy mu naposledy řekla něco hezkého. Vzpomněl si na jejich poslední milování, cha milování, leda tak chabý pokus, který skončil tím,že mu žena nadala do chlípných staříků,kteří by měli raději pomýšlet na rakev než na sviňačinky. Ale on, i přes bolavou nohu, šedivou hlavu a protézu v puse, byl pořád stejný chlap, kterému vášně z hlavy a odjinud nedokázala vyhnat ani uplynulá léta. A právě v tuhle chvíli si dal závazek - najde znovu svou Eli, ženu, kterou si s takovou láskou bral. Ženu, která mu nebude nadávat a která se s ním bude milovat! Dodalo mu to takový elán, že prudce vyskočil ze své židle, obřadně si klekl před svou Elišku a slavnostně jí předal dárek k narozeninám.Snad to s ní i trochu pohnulo, protože takřka omluvně řekla " Děkuju, ale já pro tebe nic nemám. No nakonec máš mě, tak co bys chtěl! Služku ti dělám už čtyřicet let, tak snad si taky něco zasloužím." A zase to byla Hanka, kdo přerušil tuhle trapnou chvíli. "Mami, tati, my pro vás taky něco máme. Koupili jsme vám poukaz na exotickou dovolenou . Pojedete do francouzské Provance, kde máte objednaný týdenní pobyt včetně romantické koupele vprostřed vinice ve vaně plné vína." "Ty ses zbláznila, co to muselo stát peněz, nikam nepojedeme, jsme staří. Ten poukaz se prodá a koupíte si novou myčku..." "Mami zadrž..." "Děkujeme, přijímáme a pojedeme rádi!" vmísil se do hovoru otec. Jeho odpověď byla tak šokující, že Eliška i Hanka na něj zůstaly zírat s otevřenou pusou. Jen Mirek se rozesmál na celé kolo " Tak to je poprvé otče, co jste se projevil jako chlap, gratuluju!"

Oslava nakonec skončila báječně. Eliška mu dokonce večer dala pusu a to už se nestalo, no dobrého půl roku. Františkovi se však v hlavě zrodil plán.Využije dovolené k tomu, aby si s Eliškou promluvil, aby ji vysvětlil, že jí má pořád rád, jen kdyby nebyla neustále tak naštvaná. Prostě jeho dávná láska Eli se mu na dovolené vrátí zpět.

Eliška nakonec s tou bláznivou dovolenou souhlasila, ale vlastně jen proto, že parádně naštvala své dvě kamarádky Helču a Ilonu. A když jim navíc navykládala jak s dědkem ještě řádí v posteli, měla chuť to doopravdy udělat.

Francie byla pohádková a když se František procházel vinicemi a za ruku držel svou Eli, byl zase docela štastný. A nakonec i ke koupeli vprostřed vinic došlo a dokonce i na milování. Pravda, nejspíš tomu taky pomohlo to výborné víno, kterého Eli vypila víc než kdy jindy. A stal se zázrak. Změnila se mu před očima , ani jednou za celý týden mu neřekla dědku a dokonce mu dovolila dívat se na její nahé tělo, které něžným laskáním změnil jako chameleón starou, ošklivou , zlou bábu v milou a žádoucí ženu. Kéž by ten týden nikdy neskončil.

Bohužel, zatím co každá pohádka končí většinou štastným koncem a z ošklivé žáby se vyklube krásný princ, tak u nich to bylo přesně naopak. První krok na rodnou půdu změnil Eli v tu starou známou,zlou semetriku.

František však tiše doufal, že večer v ložnici se opět dočká pohádkové proměny a tak mlčel a trpěl. Po večeři vyšel do své milované zahrady a zastavil se u záhonů růží. V náhlém hnutí mysli deseti těm nejkrásnějším utrhl hlavičky a zatím co se Eli myla je rozházel po posteli. Tolik se do aranžování té romantiky zabral, že si ani nevšiml, kdy jeho žena vešla do ložnice. "Dědku, přeskočilo ti, copak nevíš, že..." až ječivý hlas čarodějnice v staré, ošklivé flanelové košili ho probral. Svá slova však už nikdy ta zlá žena nedořekla. Fratišek ji to nedovolil, musel ji uškrtit, protože to ona vyhnala z jeho života Eli, Elišku, jeho lásku! Tělo pak pohřbil pod záhon s růžemi...

Povídka čtvrtá - Náhoda na víně s ingrediencí - chamtivost

Žluté dveře

Domem se rozléhal dětský pláč a ospalá žena se ho marně snažila už půl hodiny ignorovat. Nakonec se naštvaná, ještě v polospánku, s námahou zvedla z postele a vydala se k postýlce, odkud se marně domáhala pozornosti její zoufale plačící malá dcera. Vzala Toničku do náručí a vydala se s ní do vedlejšího pokoje, kde spokojeně oddechoval její manžel. Takřka něžně položila křičící Toničku na postel a vydala se zpět do své vlastní postele. Antonín, přáteli nazývaný Tonda, si něžně přivinul malou vřískající dcerušku do náruče a začal jí zpívat starou ukolébavku: " Halí belí, halí belí, já mám slona pod postelí, vejde se tam skoro celý...". Jako zázrakem se zkrabatělá tvářička změnila a děvčátko začalo radostně máchat ručkama. Za chvíli už se pokojem rozléhal radostný smích a vůně teplého mléka. Byla sobota a Tonda byl rád, že dnes nemusí do práce a tudíž se může celý den věnovat svému andílkovi, své malé princezně, pro kterou by udělal vše na světě. Byly časy, kdy andílkem a princeznou nazýval i svou ženu, ale bohužel ty už dávno minuly. Jeho Jitřenka, které dodnes jinak neřekl, se krutě změnila a místo zářivé hvězdy mu ze všeho nejvíc připomínala malou uřvanou sousedovic "čubku", která si to navíc ráda rozdává se všemi čokly co jich jen ve vesnici je. Jenže jeho Jitřenka nebyla ledajaká "čubka", byla řádně bohatá a proto od ní hned po svatbě neutekl a když už byl po půl roce k útěku pevně odhodlaný přišla s tím, že je těhotná. A tak byla malá Tonička jediným, ale zato ocelově silným lanem, které ho poutalo k téhle přepychové vile, dvěma luxusním vozům, bazénu a ošklivě vyhublé, uštěkané a hysterické ženě. Moc dobře věděl, že i když se o Toničku stará převážně její chůva, její matka by se jí nevzdala a kdyby on chtěl odejít tak už svou dceru nikdy, ale nikdy neuvidí.

Sobota v jejich rozlehlém domě byl jediný ze dnů, kdy si vymínil, že si nepřeje, aby se po domě potloukala chůva,zahradník, paní na úklid a ani italský kuchař, kterého si jeho žena přivezla jako trofej z líbánek v Itálii.

Hned po snídani oblékl sebe a malou a oba si vyšli na procházku do městského parku, vyzbrojeni kyblíkem a zásobou lopatiček a báboviček,. Žena sice tohle nesnášela, Tonička měla vlastní pískoviště, ale on chtěl,aby děvče bylo normální a prožívalo radostné dětství se svými vrstevníky. A taky se trochu těšil, že v parku možná opět potká paní Zuzanu s malým Zdeněčkem a zatímco si budou jejich děti hrát tak oni dva si budou zase tak krásně povídat. A opravdu už z dálky na něj mávala a gestem ruky naznačovala, že mu drží vedle sebe na lavičce místo. Tonda se posadil a zatímco Zuzanka něžně švitořila o domácím štrúdlu, tak se hluboce zasnil. Představil si sebe, Toničku, Zuzanku se Zdeněčkem a malý domek na předměstí, který nezdobí luxusní bazén, ale zeleninová zahrádka a slunečnice. Tiše snil o rodinné večeři, kdy se podává doma pečený štrúdl a když děti usnou, on se bude něžně milovat se svou ženou, kterou svlékne z obyčejné bavlněné noční košilky a položí do obyčejných bavlněných prostěradel. Bože, jak nenáviděl všechen ten satén a volánky a kraječky a hysterický jekot oznamující přicházející orgasmus jeho současné ženy. Ze snění ho vytrhl dětský pláč, podíval se k pískovišti a viděl jak se Zdeněček drží za hlavičku do které ho jeho milovaná Tonička tluče kyblíčkem. Rychle vyběhl a Tonička dnes opravdu dostala na zadeček jednu něžnou výchovnou "lekci". Bohužel slunce na obloze jasně hlásilo nezvratný příchod poledne a on s Toničkou musel rychle domů. Je třeba přijít dříve, než se jeho manželka Jitka rozhodne vstávat, a předejít tak obvyklému rámusu a křiku. Možná by se divil, kdyby měl tu moc a mohl vidět co se doma odehrává.

Jitka hned po odchodu svého manžela okamžitě zamířila přímo z postele k baru, kde si nalila do skleničky s ledem dávku pravé irské whisky. Dlouze se napila, usadila se na olivově zelenou sedačku a vzala do ruky svůj mobilní telefon. "Haló, jste tam?" "Ano, jsme připraveni." "Tak už vyrazil a do 15 minut tam bude, tak ať vše proběhne podle plánu." "Jistě, buďte ujištěna, že naše firma pracuje spolehlivě." "V pořádku, jen vás chci upozornit, že jestli vše neklapne, tak se osobně postarám o to, aby nezůstali žádní svědkové."

Jitka už krátce po svatbě zjistila, že její muž není bohužel takový o jakém snila. Jeho obdiv k luxusu ji mylně utvrzoval v představě, že spolu s ní uskuteční její tajný plán a pomůže jí k ještě většímu bohatství. Byla netrpělivá, tolik netrpělivá a nechtěla už čekat. Potřebovala se zbavit své matky, která jako stará kvočna začala po smrti jejího otce utrácet společné jmění za zbytečné plastické operace a mladé milence, kterými se začala obklopovat. Jenže Tonda začal brzy po svatbě opět chodit do práce a tchyně nejen, že neměl v úmyslu se zbavit, ale ještě se jí zastával, že má právo si se svými penězi dělat cokoli. A tak Jitka vymyslela ďábelský plán, takový, že ani detektiv Colombo by ho neprohlédl. Věděla, že nyní se nemůže stát její matce žádná nečekaná nehoda, protože on by to odhalil a také jí nejednou varoval, že by neváhal prozradit policii k čemu ho naváděla. A tak musí odstranit jeho, ale nechce aby zemřel, chce aby trpěl , bezmezně trpěl. A k plánu jí pomůže jejich dítě, vlastně to byl jediný důvod proč s ním otěhotněla. Prostě proto, aby ho zničila. Jednou pro vždy a definitivně.

"Zase piješ?" To neřekl Tonda nahlas, ale jeho němou výčitku si mohla přečíst v jeho očích. Jen její malá dceruška se k ní bezstarostně rozběhla a špinavýma ručkama se sápala po jejím saténovém županu. "Fuj, jedeš!" Snad ani na psa by nebyla tak zlá pomyslel si trpce Antonín a šel Toničku umýt a pak společně přichystali předem připravený skvělý oběd, který uvařil předešlého dne jejich italský kuchař. Odpoledne uteklo jako voda a když večer Antonín uléhal do své postele s povděkem si oddechl, že dnes nemá jeho žena chuť na sex. O to víc se oddal snění o společném životě s tichou a milou Zuzankou a až jeho vlastní ruka na vlastním těle ho přesvědčila, že v něm ještě zůstal kus toho chlapa, jakým býval před tím, než potkal svou Jitřenku.

O týden později, opět v sobotu, těsně po tom co její muž s dcerou odešli na pískoviště se Jitka opět chopila svého telefonu. "Jsme domluveni, tak dnes to vše proběhne." "Přesně podle plánu", zaznělo stručně v telefonu, který se hned "rozpípal" tónem ukončeného hovoru

Tak dnes, dnes to Zuzance navrhnu, rozhodl se Antonín. Dnes jí navrhnu, že se rozvedu, budu bojovat o svěření dcery do vlastní péče a až se vše vyřeší tak spolu s ní, se Zuzankou a jejím Zdeněčkem začneme nový život. Vždyť on dobře ví, že ho Zuzanka má ráda, prozradil jí ruměnec na tváři, když jí minule v parku u pískoviště dlouze políbil. Těšil se jak malý kluk a už z dálky mával na sedící Zuzanku. Hned, sotva se posadil, chtěl se Zuzance svěřit, ale jak naschvál mu to pokazil párek opilých mladých lidí. Zjevně opilý muž mlátil svou také zjevně opilou družku a ošklivě jí nadával. Zuzanka se celá roztřásla a tak si Antonín zahrál na hrdinu a šel šarvátku urovnat. Což o to, to se mu sice podařilo, ale když se otočil tak Zuzanka, Zdeněček a jeho malá Tonička byli pryč. Prostě pryč. Zůstal tam sám a přivolaným policistům se přiznal, že vlastně ani neví jak se Zuzanka jmenuje příjmením a kde bydlí. Od té chvíle nevnímal nic, ani svou hysterickou ženu, ani to, že tchyně z toho dostala těžký srdeční infarkt a když jim domů v krabičce přišel prst, který zdobil pouťový prstýnek, jenž dal své malé dceři, tak se definitivně složil. Odvezli ho na oddělení okresní psychiatrické kliniky a jeho bohatá žena mu tam doživotně předplatila luxusní samotku, kterou od okolního světa dělily nádherné žluté dveře bez kliky.

Muž ze žuly
Tichý pláč nad kusem žuly,
všechna slova marná.
Cesta smutku ... snad
je zdárná.
Kdepak, ani na chvíli.
Slzy nejsou k mání,
v bříšku všichni motýli
krouží k uzoufání.
Žula je jen kámen,
dá se tvarovat.
Přec potom i on
má dar... milovat.
Vezmu třeba ... dláto
žulu otesám.
Poradit si s láskou
musí každý sám

Poslední móda
Všechny stromy, keře
u stejného návrháře
podaly si dveře.
Barvy podzimu jsou pasé,
frčí bílá zase,
podivme se vší té kráse.

Povídka třetí - Náhoda na víně s ingrediencí - naivita

Červený cadillac

Červnové slunce pálilo silou začínajícího léta a na cestě, kterou místní nazývají od nepaměti Starou alejí, se pomalu, pomaloučku vezla stařičká Škoda L 105, která byla doslova dinosaurem mezi těmi daleko modernějšími a nádhernějšími auty všech světových značek. Řidič za volantem, si po vzoru Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková, recitoval pasáže z básně Máj " ... po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje;a vysoko - v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k ním:... ."

Nikdy dřív by si nepomyslel,že na vlastní oči uvidí splněný sen, sen, který se stal skutečností na níž lze sáhnout, pohladit ji a něžně polaskat. Tím zhmotněným snem byla vlastně Škoda L 105, které něžně přezdíval červený cadillac. Bylo mu čerstvých osmnáct a myslel si, že mu patří svět. Co na tom, že místo červeného cadillacu jezdí oranžovou škodovkou. Život není film a on bohužel nezná žádnou kouzelnou kmotřičku vílu, který by mu ze dvou dýní vykouzlila kočár. Už odmala byl fanda do aut, všechny stěny jeho pokoje byly polepené plakáty, obrázky z časopisů, fotografiemi a tomu všemu vévodil obrovský plakát červeného cadillaku. Celé léto dřel jak mezek na statku svého strejdy, malovýrobce bio potravin. " Cha,bio potraviny " ještě teď se musel smát představě toho jak jeho strejda, snad první porevoluční kapitalista ve vesnici, bezostyšně " rýžuje" na lidské blbosti. Jenže do toho mu nic není, hlavně, že si za vydělané peníze mohl splnit svůj sen, který byl součástí jeho plánu jenž se sestával ze tří fází. Ta první část byl nákup auta, druhá pak ulovení nějaké té slečny a třetí částí plánu bylo milování. Pro někoho snadné, ale ne pro něj, pro Huberta " houmlesáka " jak mu všichni jeho spolužáci na základce a i později na učňáku přezdívali, naprosto nedostižný sen.

Hubert vyrůstal sám s maminkou, která pracovala jako poštovní doručovatelka a o svém otci věděl jen to, že byl vojákem z povolání, který rodinu opustil, když mu, Hubertovi byly dva roky. Proč se rodiče rozvedli, tak to se nikdy nedozvěděl. Máma mu to neřekla a on sám se na to nikdy neptal. Proč taky? Táta mu nikdy nechyběl, však za jeho osmnáctiletý život se u nich doma vystřídalo tolik potencionálních tatínků, že kdyby je začal sbírat tak jako jiní kluci známky, měl by docela slušnou a originální sbírku. Co ho štvalo daleko víc, byl nedostatek peněz, nedostatek snad všeho nač se podíval, ale hlavně nedostatek lásky. Nebyl nikdo, kdo by mu pořádně uvařil, nebyl nikdo, kdo by mu v pubertě řekl ať si pořádně myje podpaží a vyžehlí a vypere si své věčně špinavé oblečení. Ach jo, škoda vzpomínat! Snad poprvé doopravdy šťastný byl až tehdy, když si domů vezl svou lásku - červený cadillac.

Těsně po vyučení se zdálo, že se na něj svět začíná dívat s té lepší stránky, práce v autodílně, vlastní byteček, teda jestli se tak dá říkat pronajaté garsonce v odlehlé části města a ještě k tomu auto, kterému sice věnoval své poslední prázdniny, ale stálo to za to. Prostě paráda! Stalo se pravidlem, že se takřka každý večer projížděl krajinou a ve skrytu duše se těšil, že na něj zamává krásná stopařka.

Tereza Homolová, slečna vysokoškolačka, jak jí žertem nazýval tatínek, se už půl hodiny snažila marně stopovat a to ještě ke vší smůle začalo drobně pršet. Tereza ještě žádnou vysokoškolačkou nebyla, ale její otec zajistil, že brzy bude studentkou jedné soukromé vysoké školy v Praze. Jenže to, co Terezu nesmírně trápilo, bylo něco zcela jiného! Její táta, MuDr. Karel Homola byl primářem gynekologie a zapřísáhlým odpůrcem potratů! A to je ten zásadní problém! Sakra! Tereza totiž zcela nedávno, vlastně dnes ráno zjistila, že je těhotná. Jenže dítě ještě nechce, přece si nezkazí život nějakým fakanem upleteným v opilosti s bandou " debilů " ! A vlastně ani neví, který z jejich kámošů byl tak " šikovný " a tohle neštěstí se mu podařilo. Byli príma partička, děti prominentů a zbohatlíků, prostě partička, která spolu trávila každou volnou chvíli. A nejoblíbenější zábavou byly tzv. víkendové " opíjendy ", které většinou končívaly " grupáčem ", ale tentokrát bohužel jeden z nadržených blbečků odlepil její antikoncepční náplast, novinku, kterou její tatík dovezl z kongresu v Německu. " Je třeba pofoukat bebí " mumlal jí něžně do ouška opilý hlas jednoho z mnoha milenců té noci a jí v " podroušeném " stavu nedošlo jakou kravinu právě udělala. Sakra!!! Do myšlenek a tichého šumění deště přijížděla oranžová škodovka. Terezka začala divoce mávat a konečně se na ni usmálo štěstí. Zastavil ji mladý, vyjevený kluk, v oblečení za jaké by se styděl i její dědeček a v autě, kterým jezdí už leda tak " socky ". přesto si vlezla k němu do auta a jako úderem blesku, který rozřízl svým jasným světlem nebe, se jí v hlavě zrodil plán. Báječný plán!!!

Hubert si myslel, že sní, přece není možné, aby se přání plnila tak rychle, u krajnice zahlédl vnadnou a krásně vyvinutou blondýnku v minišortkách divoce mávající právě na něj. Zastavil a nabídl se, že slečnu sveze kam jen bude potřebovat. Když se mu představila jako Terezka, začal si málem zpívat známou píseň Waldemara Matušky " Tereza, jedině Tereza ...". Jenže na žádný zpěv se nezmohl, vlastně ani nedokázal pořádně mluvit jak byl vzrušený a tak jen vykoktal " Kkkkam to bbbude slllečno? "

Terezka ho však rozpaků brzy zbavila, švitořila tak vesele, že se zanedlouho zdálo, že jsou kamarády od dětství. Jako by neviděla jeho ubohé šaty a " slámu ", která pomyslně čouhala s každé kapsy jeho kabátu. Dokonce se Hubertovi zdálo, že s ním flirtuje, protože mu mazlivě začala říkat " Bertíku ". A najednou se i slunce umoudřilo a začalo svítit a tak, když projížděli starou alejí navrhla Terezka Hubertovi, že se půjdou projít. A tak zamkl a láskyplně pohladil svůj červený cadillak, v duchu mu poděkoval za věrné služby a vydal se za Terezkou. V přilehlém lese spolu objevili seník a tak se stalo, že se Hubert málem poprvé miloval, ale nakonec si to rozmyslel, vždyť co by si o něm Terezka pomyslela., že je nějaké nadržené pako. Ale i tak, " ach to bylo krásné, báječné, zkrátka nadpozemské ." Doma, už v posteli, nemohl ani usnout, tolik se těšil na zítřejší rande s andělem, se svou láskou s Terezkou.

Tereza si zuřivostí kousala své pěstěné nehty, sakra co teď, už ho měla na udičce a nakonec ten trouba couvne "ach jo, do háje!" No nakonec jeho chyba, vyjde to i tak, postarala se o to, aby tam zůstala jeho kšiltovka a její náušnice. Pak zavolala Igora, stručně mu nařídila ať se s ní okamžitě a náruživě pomiluje, že to tentokrát chce ozvláštnit a tak si přeje, aby jí u toho nafackoval. Je fakt, že se Igor na tohle její přání tvářil jak magor, ale nakonec poslechl, vždyť co by pro svou holku neudělal, že?

Huberta ráno vzbudil zvonek domovních dveří a za nimi dva příslušníci policie. Hubert se roztřásl po celém těle, bál se, že mu přišli říct, že se něco stalo jeho mamince. Ať je jakákoli, přece jen to je jeho matka. Jenže až od vyšetřovatele se dozvěděl, že je stíhaný pro trestný čin znásilnění.

Dostal trest na spodní hranici sazby, ale jen proto, že dosud neměl problémy se zákonem a jen proto, že byl věkem blízký věku mladistvého. Dostal trest osm let a to měl štěstí, žalobce chtěl znásilnění překvalifikovat na znásilnění a pokus o vraždu.

Tereze dalo nejvíc práce neradovat se, nejen, že si vyfňukala potrat, ale ještě se zbavila na dlouhá léta nepohodlného svědka a ještě místo vysoké školy mohla odletět na rok do Ameriky, aby zapomněla na to strašné trauma znásilnění. " Cha, život je tak krásný. "

Řidič za volantem stařičké škodovky pomalu projíždějící krajinou najednou spatřil u kraje vozovky stopovat krásnou mladou dívku. Prudce šlápl na plyn a ujížděl, ujížděl jako by mu šlo o život, nebo jak by šlo ujet před vzpomínkami - vzpomínkami na léta strávená v kriminále v náručí těch silnějších, vzpomínkami na první milování, které místo s krásnou plavovláskou absolvoval s plešatým stokilovým hnusákem.

Vlastně měl v úmyslu napálit ve vší rychlosti, které je jeho miláček červený cadillak, který mu jako jediný zůstal věrný, do stromu, ale nakonec to neudělal Rozhodl se, že začne znovu, že se vrátí do bodu jedna a bude hledat dívku, kterou by mohl milovat.

Povídka druhá - Náhoda na víně s ingrediencí - touha

Kombiné v barvě lila

Saša se smutně dívala na nenáviděný, zažloutlý obrázek, který snad pamatoval třicátá léta minulého století a zlostně zavrčela: " Co na tobě ten idiot vidí, zničím tě ty ubohý, historický přelude. " Cvakly dveře a z přilehlého archívu se vracel její nový kolega, idol a tužba jejích osamělých nocí. "Tak tady Vám to nesu Sašenko, ale bohužel musíte se tím probrat sama, jak vidíte, mám spoustu vlastní práce. " Saša roztomile poděkovala, pokud se ovšem u čtyřicetileté ženy o roztomilosti vůbec dá hovořit, a hrdě odkráčela do "slepičárny", jak mužská část redakce místních novin nazývala kancelář svých tří kolegyň. " Tak co, zabral? " "Všiml si toho výstřihu?" Na Sašu se nahrnula palba otázek jejich kolegyň a jí nezbylo, než smutně konstatovat, že jejich nový kolega Viktor Zbořil, nový strážce archívu a autor retro rubriky, opět nezabral.

Saša, neboli Alexandra Svatá ,novinářka a autorka víkendové přílohy Náš domov a kuchařského sloupku, čtyřicetiletá, osamělá žena. Obě, už dospělé, Sašiny děti se rozletěly do světa, bývalý manžel se ztratil v propadlišti dějin a ona sama až donedávna nic nepostrádala. Ovšem čtyřicítka na slavnostním, narozeninovém dortu tvaru mužského přirození, jí zasadila smrtelnou ránu. Najednou ji došlo, že už nechce trávit osamělé noci v tichém bytě. A tak spolu se Zdeňkou, Libuškou a Naďou , kolegyněmi z práce, začaly vymýšlet jak si pořídit nějakého toho super chlapa. A Saša opravdu za uplynulý půlrok vyzkoušela všechno - klasickou seznamku, e-mailovou seznamku, víkendový pobyt pro nezadané, leč slovy klasika " Vše počínání marno jest ." Nová jiskřička naděje ji svitla právě s příchodem jejich nového kolegy Viktora, pětačtyřicetiletého starého mládence a ještě velmi pohledného muže s udržovanou štíhlou postavou a krásnými stále ještě hustými a černými vlasy. Saša si sice kriticky dokázala přiznat, že její postava není vysportovaná a o štíhlosti se také nedá mluvit, ale to jí nezabránilo, aby se do Viktora nezamilovala. Jedinou konkurentkou v lásce jí byla žena, která je paradoxně už nejspíše mnoho let mrtvá.

První, co ozdobilo Viktorovu novou kancelář, byla zarámovaná fotografie jakési ženy středních let, oděné pouze v kombiné barvy lila, s účesem jakým se v dobách své filmové slávy pyšnila blonďatá Anny Ondráková. A právě o tomhle přeludu ze staré fotografie Viktor hrdě prohlašoval, že to je jeho jediná, platonická láska.

Jenže Saša se nevzdávala a tak začala pomalu a plíživě útočit na city, svého "chladného" kolegy. Nejprve to zkoušela přes jídlo, domácí tažený štrúdl, buchty s mákem, domácí tlačenka, ale když ji Viktor po týdnu snažení, při dalším svačinkovém vnucování, jak sama Saša svou činnost nazývala, rázně řekl, že děkuje, ale takhle, že by se nevešel do žádného ze svých svátečních obleků, tak ji nezbylo než změnit strategii. Ovšem pozvání na skleničku a následné stezky nad samotou a opuštěností dopadlo opět katastrofou. Viktor ji totiž poradil, ať si koupí pejska nebo kočičku.

Ženský kolektiv "slepičárny" se tedy usnesl, že pošle na výzvědy jednoho z kolegů, los padl na Dana, protože ten jediný není žádný "zastydlý puberťák", ale milý, obtloustlý taťka od rodiny, který dokonale chápe ženskou duši, neboť v novinách mimo jiné píše psychologickou poradnu. No a Dan nezklamal, byl to on, kdo zjistil to podivné Viktorovo tajemství a sice,že Vikyho jedinou a platonickou láskou je ona záhadná dívka ze staré fotografie. Jenže, jak bojovat s přeludem?

Válečná porada v nedaleké restauraci také přinesla svůj výsledek a sice, že se Saša musí co nejvíce podobat dívce z fotografie a že to musí být pro Viktora překvapení. A tak se tmavovlasá a na krátko ostříhaná Saša vydala, s tajně okopírovaným obrázkem své sokyně, do renomovaného kadeřnického salónu. Prodloužení, nabarvení vlasů a změna moderního účesu v retro blonďatou "hrůzu" změnila Sašu k nepoznání. Přinejmenším vypadala podivně a ještě podivnější bylo,že si ještě před odchodem z kadeřnictví nasadila široký klobouk a to kadeřnice netušila, že má v tašce paruku coby dokonalou kopii svého původního účesu. To vše pro oklamání nepřítele a zdárné dokončení plánu.

To byla ta lehčí část předem vytyčeného cíle, na jehož konci se měla vlnit dvě žhavá těla v pradávném tanci lásky. Zbývalo jediné, sehnat lila kombiné. Po marném maratónu v nákupním středisku, nesoucím zvučný, leč ryze nečeský název SCHOPING PARK se Zdeňka, jediná manuálně zručná z celé party, rozhodla, že to kombiné prostě ušije. Sehnat patřičnou látku v barvě lila a ušít z ní ten, dnes už zcela opomíjený a zavrhovaný prvek ženské garderóby, byla vlastně hračka.

A tak přesně pátého v pět hodin čekala Saša, coby věrná kopie múzy z fotografie, jen o nějakých těch pár kilo těžší a starší, vlastně mladší, ale to je nakonec jedno, na svého vysněného idola.

Viktor kráčel tichou ulicí a sám sobě se divil, proč se rozhodl přijmout pozvání potrhlé kolegyně Saši na večeři a ještě k tomu u ní doma. Viktor měl ženy rád, moc rád, tak rád, že už kvůli tomu dvakrát málem přišel o život. Rozhodl se tedy, že tentokráte si svou poslední šanci nepokazí, nasadil masku starého mládence a rozhodl se všechny ženy ve svém okolí ignorovat, tak jak mu radil lékař, který ho od raného mládí léčil. Jen dvakrát za svůj čtyřicetiletý život Viktor porušil lékařem daná pravidla a pokaždé to málem skončilo katastrofou. Poprvé, když mu bylo dvaadvacet let a studoval žurnalistiku a podruhé, právě před rokem v bývalém zaměstnání. Chtěl, tolik se snažil dodržovat pravidla, ale když ta potrhlá, oplácaná Saša se tolik snažila. Nejdřív ho chtěla lapit na buchty, když se nedal tak si myslela, že ho uloví na smutnou duši,ale to se jí taky nepovedlo. Pak poslala kolegu, toho imbecila Dana, který zcela naivně uvěřil Viktorově báchorce, že má v srdci dámu ze staré fotografie. Ta fotografie byla památka, památka na sestru Viktorovy babičky, která trpěla stejnou chorobou jako Viktor.

Jenže Saša se tolik snažila, že Viktor prostě nedokázal odolat, vynechal svou pravidelnou denní dávku léků a s kyticí bílých lilií se vydal za dobrodružstvím.

Viktorova ruka se ještě nedotkala zvonku a dveře se před ním samy otevřely, vstoupil dovnitř a když v nastalém šeru,které ozařovalo jen světlo ze starodávné lampy, zaostřil, spatřil ducha, sestru svojí babičky. Chytil se za nemocné srdce a v hlavě mu proběhla myšlenka, že Viktorie, babiččina sestra ho přišla varovat. Taky trpěla vážnou a vzácnou srdeční chorobou a jakýkoli vzruch, tedy i milostný akt, by ji býval mohl zabít stejně tak jako Viktora. Viktora, který si dnes nevzal žádné utlumujicí léky, aby se mohl třeba naposledy ve svém bídném životě pomilovat s ženou, která po něm touží.

Saša s údivem a triumfem hleděla do vytřeštěných Viktorových očí a těšila se, že mu záhy vysvětlí jak moc ho miluje a jak moc touží líbit se mu, být milována. Jenže nestihla to! Umírající Viktor ještě stačil zašeptat "Viktorie, Viktorie ještě ne prosím ."

PS: Dodatek autorky pro slabší nátury, tento příběh se zakládá na skutečné události, ale pro účely poutavosti povídky byl mírně upraven. Ve skutečnosti to Viktor přežil.

Povídka první - Náhoda na víně s ingrediencí - pomsta

Mýdlo s vůní manga

Stála pod horkou sprchou a tělo divoce polévala tekutým mýdlem s vůní manga. V hlavě si promítala poslední, právě uplynulou noc, minutu po minutě. Někde musela udělat chybu, ale kde " do háje kde " vykřikla tak hlasitě, až se sama svého hlasu lekla. Připravila past , dokonalou past,ale bohužel ta sklapla na prázdno. Dnes, teď, právě v této chvíli se měla milovat s Tomášem v krásném, útulném hotýlku na kraji města a místo toho zase nic, pouhopouhé nic.

Tomáš, mladý a krásný, třicetiletý ředitel slušně prosperující malé, soukromé firmy na "plastové kraviny" jak sám s oblibou svou firmu nazýval, byl jednak její šéf a "druhak" lamač ženských srdcí a naprosto bezohledný darebák a " hajzl ". Ten plánovaný dnešní sex měl být posledním, úplně posledním v jeho bídném životě, ale bohužel nevyšlo to, sakra nevyšlo.

Vyšla nahá ze sprchy, namíchala si svůj oblíbený Swimming Pool koktejl z vodky, modrého Curacaa, kokosového sirupu, ananasové šťávy a smetany a začala vzpomínat na to, jak to všechno vlastně začalo.

Boženka, její nejlepší kamarádka od dětských let, Boženka, která už nežije , Boženka se světlými, nádhernými vlasy. " Boženo, ty krávo cos to udělala " zase se přistihla, že mluví hlasitě sama pro sebe. Boženka, ta naivní husička s krásnými vlasy,ale poněkud korpulentním tělem byla příčinou její plánované pomsty, která se nezdařila. Božka hned po maturitě nastoupila jako administrativní pracovnice do Tomášovy firmy, to bylo vloni hned na začátku léta. A tak zatím, co si ona užívala prázdnin a těšení z úspěšných přijímaček na vysokou školu, tak její nejlepší kámoška Božena Benešová nastoupila do práce. V práci se jí líbilo všechno - šéf, kolegové, kolegyně i práce sama. Božena statečně odolávala svodům veselého šéfa, který si rád za jejími zády tropil nevkusné žerty z její baculaté postavy. Osudným se jí stal vánoční firemní večírek.

Znovu se zhluboka napila svého koktejlu, zavřela oči a jako v barevném filmu viděla sebe a Boženku, kterak spolu vybírají šaty na ten nezapomenutelný večírek. Nakonec to vyhrály tyrkysově zelené šaty, volně splývající kolem baculatého těla, ověnčené záplavou zlatých vlasů. Ještě jedna věc je důležitá, Boženka byla panna - jo, je to v dnešním bláznivém světě k nevíře, ale opravdu byla ještě panna. "Svůj poklad" jak se jí kamarádky často smály, si schovávala pro toho pravého. A ještě něco Božka bezpečně neuměla - a sice pít. To tedy neuměla a právě to se ji stalo osudným.

Nikdy nezapomene na moment, kdy u ní lehce nad ránem, lehce promodralá kamarádka Boženka Benešová zazvonila. Pohled na ni byl úděsný - potrhané, pozvracené tyrkysové šaty a vyděšené oči bez slz. Až sprcha, deka a horký čaj pohnuly Boženku k vyprávění.

Večírek začal vskutku báječně, jídlo, pití, tanečky, hry - zkrátka báječný svět dospělých, který ji, Boženku, vzal mezi sebe. Lehce po půlnoci, lehce " ovíněná " společnost dvou manažerů firmy a šéfa zjistila, že s nimi zůstala jediná s ženského kolektivu - totálně opilá baculka Boženka. Tuhle část si Božena pamatovala jen útržkovitě - hlasité povzbuzování kolegů, svůj striptýz na stole, cvakání fotoaparátů , tiché vrčení kamery a divoké, bolestivé milování se všemi třemi chlapy. Jo a ještě taxi - to ji zaplatili a ona se nechala dovézt rovnou k ní, nechtěla být sama.

Šla si namíchat dalšího "swinga" jak zkráceně svému oblíbenému pití říkala a pokračovala ve vzpomínání. Nikdy, nikdy si neodpustí, že to ráno odešla nakoupit a nechala zoufalou kamarádku samotnou. To byla chyba, osudová chyba. Když přišla tak už Božena nebyla blonďatou Boženkou, ale tělem bez života - zbaběle visícím na hrazdě mezi dveřmi, která měla sloužit k posilování svalů a ne smrti!

Rozhodla se, že Boženu pomstí, zařídila si odklad na vysoké škole a nastoupila na Boženino místo ve firmě Tomáše Holáska - vraha Tomáše Holáska. Její plán byl jednoduchý - věděla, že Tomáš je alergik na včelí píchnutí. Plán byl, že Tomáše svede, budou se milovat, ona ho přiváže k posteli a vypustí z krabičky v kabelce dvě malé milé včelky. A pak už se jen bude dívat, jak jeho napuchlé tělo marně lapá po vzduchu. A nikdo, nikdo na celém světě ji nedokáže, že to byla právě ona, kdo ty dvě malé včeličky přinesl - vždyť u hotelu, kde se budou milovat, je zahrada a nedaleko včelín, plný malých darebných včelek.

Tomáš seděl ve svém přepychovém autě a přemýšlel, přemýšlel proč, proč jen dnes nevyužil příležitosti a konečně se nepomiloval se svou novou sekretářkou, která nastoupila po té, co jeho předchozí sekretářka Božena Benešová spáchala sebevraždu. Zamiloval se, konečně se zamiloval celou silou svého třicetiletého srdce a nechtěl to za žádnou cenu pokazit. A právě Božena, nešťastná Božena mu to pokazila. Chtěl a cítil, že musí tuto nešťastnou záležitost své nové lásce vysvětlit, obhájit se a vtom si všimnul, že náhoda nebo "Bůh" chce, aby se přece jen dnes vytouženého milování dočkal. Zjistil, že vzadu na sedačce auta leží její kabelka a to je přece znamení, vrátí se k ní domů a i když už nepojedou do vytouženého Hotýlku Na Stráni jak si přála, tak se třeba pomilují. Ale předtím ji vše řekne, prostě a jednoduše tak jak to bylo.

Vloni v létě, těsně po maturitách přijal do své firmy Boženku, pravda byla sice buclatá a často si z její postavy s kolegy tropili žerty, ale měla nádherné vlasy a byla velmi dobrou pracovní silou. Pravda trochu nemoderní a staropanenská, ale hodná a pracovitá dívka. A pak přišly vánoce a s nimi ten osudový večírek. Božena se opila tak,že o půlnoci, když už na večírku zůstal jen on a Lukáš s Rednou, vyskočila na stůl a začala se svlékat. Marně ji v tom s Rendou bránili a Lukáš ten blbec vytáhl foťák s kamerou, ale jen dělal, že to natáčí , přece jen jsou chlapi "gentlemani" jak si už od školy rádi říkali a zakládali si hlavně na tom, že žádné dívce neublíží. Pak ovšem neudržela balanc a ze stolu spadla, naříkala,že ji bolí celé tělo - báli se,že si nějak ublížila, začala slabě krvácet a taky zvracet. Roztrhla si přitom pádu taky své šaty. Snažili se s oběma kolegy ji trochu prohlédnout a Lukáš se ještě smál jejímu nemodernímu, sterilně bílému spodnímu prádlu a protože byl z nich nejopilejší navrhoval,že by měli chudinku Boženku potěšit trochou sexu a mazlení a dokonce předstíral soulož . No zkrátka Lukáš je vůl, ale zase je s ním sranda a Božena stejně nevěděla, že je na světě. Pěkně co to šlo ji omyli, uvařili kafe a když se částečně probrala tak ji taxík, za volantem seděl kámoš ze základky, měl za úkol dovézt kam jen si řekne a doprovodit až ke dveřím, to aby se jí něco nestalo. Ještě se s kolegy těšili jak ji budou zlobit a dobírat si jí, ale to už se nestalo. Božena, " blbá Božena" se oběsila. Všichni tři pak brečeli jak malí kluci a dávali si za vinu, že ji neohlídali dokud nevystřízliví. Jenže čas se bohužel nedá vrátit a on Tomáš má přece taky nárok na štěstí.

Otočil auto a namířil si to zpět ke své lásce, rozhodnut vše ji povyprávět a vysvětlit proč po tak nádherném večeru s ní odmítl jet do jejího vytouženého hotýlku. A třeba hned zítra tam mohou jet. Když vystupoval vzal její kabelku, zamkl auto a zjistil, že v kabelce něco jako by bzučí. Nebyl zvědavý, ale prostě co bzučícího si bere holka na rande? Nevydržel to a do kabelky se podíval, našel tam malou propíchanou krabičku a když ji s údivem v očích otevřel, tak jedna ze dvou malých vyděšených včelek mu zasadila žihadlo - smrtelné žihadlo.

Soukromý sabat
Pojď se mnou lásko bos.
Krásný sen zdál se mi,
šli jsme spolu nazí
na Petrovy kameny.

Pojď se mnou lásko bos,
přestaň se už bát.
Jen měsíc svítí úplňkem,
budeme se milovat.

Pojď se mnou lásko bos,
budeš mým ďáblem - víš?
Budeme prokleti,
když na holý kámen mě položíš.

Pojď se mnou lásko bos,
budu tvou ... bosorkou,
jen pro tvé oči zatančím
nad pohárem plným s krví přehořkou.

Pojď se mnou lásko bos,
od půlnoční rosy jsem celá vlahá.
Pojď, pojď ...na sabat soukromý,
čekám tu na tebe úplně nahá.

!