Viola Jíchová

* 12. 3. 1982, v Hořovicích

nyní žiji ve Zdicích u Berouna. Můj život, a možná i tvorbu, ovlivnilo těžké polytrauma v dětství, po kterém jsem si prošla téměř klinickou smrtí. Poté za mnou přišlo vše samo a otázky co to je, proč to je, pro co jsem tady? Svět se pro mne stal otázkou a prostřednictvím tvorby jsem začala hledat odpověď nejen na život svůj ale celé vesmírné seskupení. Brzy po úrazu v 9 letech vznikla má první sbírka Básně napsané uprostřed luk a polí. Nabízím v ní poetický náhled do rodného města. Nebyla však nikdy vydaná a básně z ní vyšly později v jiných sbírkách. Od té doby mám tužku a papír trvale u sebe. Nikdy totiž nevím, kdy, co a kde mne překvapí a život začne texty diktovat. Proto si říkám, že je škoda text nenapsat. Vidím v textech bohaté zkušenosti se životem nejen svým. Vnímám touhu vnitřního světa chtít si porozumět se světem vnějším. Proto je má tvorba o cestě domů. Ne do domu nebo bytu, ale k sobě. K psaní mne vede láska k životu a lidem a všemu živému obývajícímu planetu Zemi. O přírodě v knihách píši jako o živé nejkrásnější knize, kterou opravdu stojí za to číst. Člověk se pro mne stává existujícím vesmírem na zemi s touhou po odhalení tajemství. Píši lyrickou poezii, jíž představuji formou citátů, úvah a myšlenek svůj i okolní život. Verše jsou o zdraví, lásce, přátelství, optimismu, sebevědomí, smyslu života a vesmíru. Dále krásná literatura, v níž se zabývám abstrakcí a personifikací.

Knižně jsem debutovala v roce 2009 sbírkou Veselé slzy, která vyšla v nakladatelství Triton a byla jsem s ní nominována na Cenu Jiřího Ortena. Jsem autorkou dalších čtyř básnických sbírek: Doteky snů (2011), Odlesky a hlubiny (2012), Brána života (2014) a Na misce vah (2020).

Vystudovala jsem tři roky střední zdravotní školy a studium jsem si doplnila kurzy fyzioterapie a pracuji jako masér a terapeut. Pracuji ve firmě TECUM, která poskytuje masérské a terapeutické služby ve firmách a bankách v ČR. Já za prací dojíždím do Prahy, Plzně a Příbrami. Díky bohatým zkušenostem s prof.PeaDr. Pavlem Kolářem jsem toužila stát se fyzioterapeutem, ale díky sluchovému postižení nelze studovat. Proto se tomuto oboru hlouběji věnuji v rámci samostudia jako jednomu z hobby a připravuji i vlastní postupy. Chci v masážích a terapii DNS (dynamickou neuromuskulární stabilizace) prof. Koláře uplatnit.

Základním stavebním kamenem pro mou tvorbu však byla hudba. Věnuji se hře na kytaru a píši vlastní písňové texty a pokouším se o vlastní melodie. Doma v šuplíku zůstává asi pět nevydaných zpěvníků, které obsahují texty country, trampských a pop písní. Nebyly publikované, ale zpívají se třeba na mých výstavách, nebo v kapele Melody Bend. Ráda bych pro ně jednou našla místo. Díky sluchovému postižení jsem částečně přišla i o hlas, proto je mým přáním, aby texty písní zpíval někdo jiný. Píši také texty k světoznámým melodiím (interpreti Andrea Bocceli, Demis Russos, Věra Špinarová, Karel Gott, Argema) Ani tyto texty nebyly dosud vydány, jen některé zpívá zdický smíšený sbor.

Labyrint světa

Když v srdci začne se vzbouzet svět,
na rty přichází slova.
To štěstí není k vyslovení,
slova tiché básně se rodí
na stromě poznání.

Provedou oči,
provedou tě zemí.
Nemusíš o tom mluvit,
vždyť slavnostně se vlní svět.

Do očí padají hvězdy,
kruh se uzavírá,
v přímočarosti cesty
oči zří
labyrint světa
a ráj srdce.

Darujte srdce

Dejte tomu nejbližšímu
své srdce na dlani,
dejte mu lásku na celý život.

Dětem,
jež mají pohled čistý,
bílý a věrný, jako sama láska.

Těm, co srdce mají z ocele,
silným, jako kámen,
šetřete srdce pro ně.

Ať k hrobu kráčí s láskou
a jejich domovem je moře.

Darujte dětem.
Dlouhý pláč jim škodí stejně,
jako dlouhý déšť květu.
Zastavte žal.
I květy se potřebují smát.

Srdce láskou rozervané

To slůvko, které uslyšíš
přinese splav,
podívej, podívej se výš.

V lukách je vlání
a na vše strany
zaznívá píseň odevzdání.

Je prostřený života stůl,
nic lásce nebrání,
pro ni nebem obláček bílý plul.

Zemí se nese vůně,
v bezpečí života úsměv zazáří,
hojí se jizvy po každé ráně
a každá z těch ran dává více sil.

Písně větru,
písně dnů se pějí,
srdce láskou rozervané
v tajuplné modři se nachází.

Hořící květ

Plamen vzňal se v srdci,
zas pero se dotklo papíru
a vyšla hořící slova.
Mají naději, víru,
do srdce se vrývá čas.
Hoří květ, jako touha,
hoří jako svíce
a portér Země chce malovat.

Domove můj

Já vážila si tě svou duší celou,
i ty má vlasti byla jsi mi věrnou,
měla jsem tě ráda pohledem a milovala slovy,
ty závoj měl jsi stále nový,
těmi cestami šla jsem každý den,
bílým pláštěm si býval obdařen.

Zřela jsem tě v šatu barevném,
v němž zářil jsi s podzimem,
vrátilo se jaro, co dalo ti květy,
dalo ti vůně a rozkvétaly zahrady.

Ty zahalen jsi býval bílým pláštěm,
kolem plynul čas a s ním lásky sen,
na mé šaty padaly vločky bílé,
ach, jak milovala jsem ty zimní chvíle.

Ty prožil jsi dobu zlou i radostnou,
ty štěstí i válku měl jsi u nohou,
slzy rozlévaly se v ten čas v zemi
v krvi spala láska mezi všemi.
Dnes bílé jsou opět závoje tvé.

Praho!

Tolik básníků ti napsalo:
"Jsi krásná
Praho!"
Tvá jasná světla,
Tvůj pamětný čas políbí vždy duši,
toužím dotýkat se tvých hlubin
a obraz malovat.
Jsem nucena vnímat hlas tvého nitra
a varem své krve
věřit ve světlo v naší zemi.
Praho, jsi má a já jsem Tvá,
vnímám každý Tvůj dotek.

Obraz dětství

Domov je obrazem dětství,
obrazem života,
miluj to místo,
jež je ti domovem.
Domov miluj
pro blaho svého života
a klid.
Tam z očí ti vyčtou vše.
Jenom doma láska vykvétá.