Děkuji, prosím, pokora, úcta, poklona

Děkuji, prosím, pokora, úcta, poklona jsou slova krásná a mocná, v žebříčku hodnot na samém vrcholu. Často je používáme ledabyle, jindy s nimi šetříme až moc. Jakoby v dnešním uspěchaném životě na ně nezůstávalo místo. Posbírejme je do svých veršů a krátkých próz. Zaslouží si to. 

Dajana Zápalková

Rozlité slzy

ve změti jehličí
osýchají
odlesk vánoční hvězdy
pokoru skrývá
Nevadí
že nebesa jásají
v rozvaze smutek
nepadá
V nebeské mlhovině
navždy sbohem
mává

Michal Lehoczki

ČARO VIANOC

V krajine je tíš,
zeleň a stromy
obliekla inovatka.
Príroda si požičala
nový kožuch.

K zemi sa spúšťa láska,
pokryť chce celú zem.
Tá plná nehyláska
nerobí rozdiel v tvári,
ani vo vyznaní.

Nové má láska meno
a na svet prišla nahá
v Betléme do noci.
Z nebies Pán ju požehnal,
by ľudstvu spásu dala.

Blikavé svetlo v lampáši
do všetkých končín nesené,
jasnejšie než vločka snehu
čaro Vianoc pripomenie
a ľudské srdcia zohreje.

Anna Ursíni

STROMOM

Čpejúce živicou
šuškajúce vetvami -
nahosemenné
či tajnosnubné
s pentagramom v znaku
pohromade držia súš
vaše korene
Poslovia slnka
stĺporadé dómy pokoja
vlahou svätené
dobre je
kým ste tu
dýchate pre mňa
objímať môžem
hladiť
kmene vzpriamené
Nebyť vás
vietor bezcieľne
túlal by sa
kúdolil prach
leštil kamene
lúpil vodu zo studní
presýpal púšte piesok
znudene
Klaniam sa
ďakujem
piliere života
za teplo aj tieň
farby jesene
že oči láskate
že silu čerpám z vás
chrámy zelené

JÓBOVSKÁ NÓNA

Na rodnom liste, v kráľovskej pečati,
do vosku vliate, že nemáme nárok.
My biedni, v osídlach strastí zajatí,
šťastie a radosť skryli sa nám za roh.
Celý život v bolestivom objatí,
nič, iba slzy dostali sme darom.
So svojimi údelmi uzmierení,
istí, že súženie sa v lásku zmení,
pokorne kľačíme pred Božou tvárou.

OČISTNÁ I

Keď pozerám sa do zrkadla,
hľadím si do očí, na svoje čelo,
vždy na um zíde mi otázka,
kto som, akou som vlastne ženou?
Zvyčajne napadne mi paralela
s obľúbenou rozprávkou
o dievčine Smoliarke,
čo vydala sa umyť osud svoj.
Pýtam sa sama seba,
či toho nie je veľa,
keď k múru prikvačia ma
čudesné náhodnosti deja.

Otvorím okno, zažmurkám na slnko,
poďakujem sa mu za vrásky
a zmývam svoje prekliatie
očistnou sprchou lásky.
A rozpúšťam ho vo vode,
zemi, vzduchu a ohni...

Jana Burčíková

Paní květinářka a pan popelář

Vycházkovou chůzí vystoupal na horizont mírného, táhlého kopce. Znal to tu dobře. Po pravé straně měl výkladní skříň nacpanou hračkami. Odtud už dohlédl na konec ulice, jež se u Horákovic hospody štěpí vedví. Nahoru pokračuje ke středobodu hlavního dění města, k nákupnímu centru, dolů pak město za podjezdem kolejiště opouští. On nešel ani nahoru ani dolů. Supermarkety nesnášel a na nějakou cestu vlakem nebyl dostatečně vybavený. Měl u sebe pár drobných.

On si jen tak vyšel. Jako každé ráno, kdy nemusel jezdit. Nedalo se říct, že by nejezdil rád, ale na tahle rána se těšil. Představoval si je pokaždé, když je nemohl mít. A když je měl, nepředstavoval si už nic jiného. Jeho pochůzka hlavní třídou jej zaměstnávala důkladněji než jeho zaměstnání. Po kamenných schodech od svého domu byl na náměstí hned. Potom už myslel jenom na jedno. Až bude míjet hračkářství a na konci celé dlouhé ulice spatří vysunutou ceduli. Zamiloval se do onoho okamžiku, jako se nikdy nezamiloval do ženy. Jakmile nabyl jistotu, že květinářství má otevřeno, zvolnil krok. Schválně se loudal. Vychutnával si to měkké teplo, které se mu rozlilo po těle. Skoro jakoby ho někdo hladil. Vzpomínku na čísi dlaň na své kůži doloval z paměti pokaždé tak dlouho, až se doloudal na místo, odkud míval potíž odejít.

Přitom po celou svou loudavou cestu od hraček ke květinám nespouštěl z očí černou tabuli při kraji chodníku. Byla důkazem, že nejde cestou marnou. Že dnešek bude opět jedním z těch milejších dnů. Nebylo důležité, na co tabule upozorňovala. Nápisy bílou křídou rozeznával pouze jako matné, protáhlé skvrny. Nepřečetl je ani na pár kroků. Několikrát jej to už zamrzelo. Mohl za to nejspíš popelnicový prach, který se mu ulpíval na očích a rozostřoval mu vidění do rozpíjejících se kaluží vybledlých, ničím zajímavých barev. Další, neméně nepřejícná svízel spočívala v tom, že patřil k lidem, kteří raději zůstávali nenápadní. Nepřistoupil proto nikdy až těsně k nápisům, neohnul se v zádech a neryl nosem v křídě, jen aby se dozvěděl, jaké vůně dnes může očekávat. Byl ve svém chování obezřetný. Záleželo mu na tom zůstat nepoznán. Splynout s prachem ulice.

Poděkoval nepřečtené tabuli pohledem. Muselo jí to stačit. Snad si na svých literách zase až tolik nezakládala. Nakonec, svoji roli splnila. Přilákala zákazníka. I když s tímhle to o žádných velikých zásluhách zrovna nebylo.

Postál nad osázenými květináči vystavenými na chodníku. Všechny do jednoho se mu líbily. Měl nakonec pořádné štěstí, že neuvažoval o koupi. Nedokázal by si vybrat jeden. Ani dva. Nejspíš by se nespokojil ani se třemi. A proto se takového úmyslu raději už dávno vzdal. Do květinářství chodil výhradně bez peněz.

Co ho tam ale tolik táhlo? Proč nedokázal jediné volné ráno odolat?

Rozhlédl se krátce kolem, jako kdyby dával poslední šanci dobrému známému, který se opozdil na schůzku. Pravda však byla taková, že nikoho nečekal. Ve skutečnosti svými gesty, aniž by to byl předem promyšlený záměr, klamal. Všechno, co dělal, jak nakládal s rukama, jak poroučel svému tělu, kam se díval i před kým uhýbal, jeho semknuté rty, předsunutá brada, napůl spuštěná víčka, celé jeho já bylo a pracovalo pouze pro něho. Jeho výhradní vlastnictví, o které se s nikým, kromě několika zanedbatelných epizod, nedělil.

Zhluboka se nadechl. Nosem mu projel mohutný proud městem kořeněného vzduchu. Nebylo to špatné, ale bývalo to i lepší. Měl raději, když se mu v chřípí zachytila vlhkost. Když časně po ránu sprchlo, stačilo pár kapek na osvěžení, které by se o pár hodin později zlehýnka zvedaly k ostýchavě planoucímu slunci. Nepršelo už však několik týdnů. Namísto vlhkosti mu sliznice polepil nepříjemný prach.

Otočil se za pravou rukou. Ocitl se čelem ke vchodu. Dveře byly otevřené. Stačilo vyjít tři nízké schůdky, které by pohodlně zdolal jedním krokem.

Zaváhal. Skoro jakoby si to na poslední chvíli rozmýšlel. Další klamavé gesto amatérského kouzelníka. Jestli někdy někdo cítil silnější nutkání, nebylo by jich víc než jen vzácná hrstka. Moc, moc se tam těšil. O to více prodlužoval chvíli, než se dočká. Než se odlepil z chodníku, než poctivě vyšlapal schůdek po schůdku, než překročil práh, prožil ve svém nitru cosi podobného houpavé jízdě na gondole. Jenom nic neuspěchat. Každý okamžik okamžiku je třeba si prožít. Neošidit se ani o jediný moment, který jej přenese do ráje.

Jeho hlubší, poněkud zastřený hlas zarecitoval vlídné: "Dobrý den." Dvě obyčejná slůvka, která jen stěží dokáží nadchnout. On z nich učinil báseň. Poezii, jež vplouvá do tohohle krámku pouze s ním. Verš na uvítanou.

Odpověděla mu úsměvem. Přidala další rým jejich společné balady.

On se neusmál. Přišel sem přece pro jiné věci než koketovat s květinářkou. Pustil se do své obhlídky. Tak, jak na ni byl zvyklý. Začal obcházet krám. Připomínal u toho inspektora z ministerstva. Nevynechal jedinou rostlinku, jediný pugét. Ke každému květu se sklonil, s něžností, jež v plešatícím muži snad ani nemůže být, zajel dlaní pod okvětní lístky. Stonek tak nechal zaplout mezi prostředník a prsteník. Nikdy jinak. Nejspíš v tom bylo další z jeho nevyslovených kouzel. Rostlinky se přitom dotýkal tak málo, že nebyl důvod k opatrnosti. Z jeho mírně napružených svalů se ke květinám valila něha. Vodopád něhy. Láva horečnaté lásky.

Květinářka sklopila oči. S ruměncem dívčího zardění na lících pokračovala v započaté práci. Bylo třeba uvázat květinu pro nevěstu, tak jakpak by se mohla dívat na podivína, který se k ní přichází pomilovat s květinami.

Věděla, co bude následovat. Že má ještě dost času, než ji bude tenhle zákazník potřebovat. Ani potom nebude muset své ruce uvolnit ze spárů tvrdošíjných stonků a svízelných stuh. Jediné, co od ní bude potřebovat, bude předstíraná účast. Možná si vystačí s naznačenou mimikou. Napíší spolu další strofu.

Nanejvýš pár chvil ještě postojí. Z náležitého odstupu bude přihlížet žádostem či vrtochům dalších zákazníků. Beze slova, aby náhodou předčasně neukončili jejich rozepsanou báseň, vytratí se pak právě v momentu, kdy ji budou zaměstnávat ostré nůžky, šustící papíry nebo vracené drobné. Udělá jí to schválně, jako to udělal mnohokrát. Aby si nemusel něco koupit. Aby se ona nemohla na něco zeptat. Aby spolu nezačaly rozhovor, který by mohl všechno pokazit.

Opravdu. Trvalo ještě dvě svatební kytice, jednu smuteční chryzantému a sedm čajových růží pro narozeninovou oslavenkyni, než přičichl ke všem kvítkům v květinářství na kopečku, kde hlavní třída ztrácí svůj jediný směr. Polaskán tisícerým druhem vůní zastavil se v takové vzdálenosti od pultu, aby nemohlo dojít k omylu. Ne, on si ani tentokrát pro květinu nepřišel. Tiše a nenápadně pozoroval dění jen pár kroků od něho. Naslouchal rozhovorům, které nebyly určeny pro jeho uši, ale žádné výčitky si z toho nedělal. Popravdě, neuvědomoval si, jak podivínsky musel lidem připadat. Muž bez zřejmého úmyslu... na místě s jasnou vymezeností účelu... Jeho podivínství mu mohlo vynést neblahou pověst. Od pověsti nebývá daleko k pomluvě, od pomluvy k ničemnostem. Ohrožení bylo však to poslední, co by ve chvílích svého osobního blaha mohl pociťovat. Však nikomu nepřekážel, nikomu neškodil. Chodil si jenom přičichnout. Byl přece popelář...

Sníval o svém povolání už jako malý kluk. Svým snům zůstal věrný i jako velký kluk, a když dorostl v chlapa, nebylo nic snazšího, než je proměnit ve skutečnost. Nikdy o tom, jestli se ve volbě své budoucnosti nenechal až příliš ošálit sny, nepřemýšlel. Žil už tenkrát jenom s tátou. Pomáhal mu na fuškách, rýpal se v maltě a sliboval si, že takhle to on nechce. Vadily mu rozmary zbohatlíků, co si za pár mizerných babek objednali jejich služby a pak na nich nešetřili buzerací, jež měla prameny v jejich neukojitelné chtivosti. Měl už tenkrát čich spíše slídícího psa než zotročeného zedníka. Rozpoznal smrdutost falešného pozlátka od vůně poctivého řemesla. Nechtěl zůstat neužitečným, ale za žádnou cenu se nechtěl podrobovat zlovolné moci jiných.

Popelařina se mu zdála ve všech ohledech, jež on považoval za stěžejní, jako dobrá volba. Představoval si, jak to bude on, komu budou z chodníků mávat malí kluci, až se poveze na zadním stupátku vozu... Taky jim kdysi mával. A taky tu mašinu obdivoval... Těšil se na to, až se děcka na cestě do školky zapíchnou v místě, kde on bude šibovat s popelnicemi. Budou na něj ukazovat prstem a šišlat "populaš".

To slovo pro něho mělo sílu magického kamene. Svítilo mu na cestu, po které chtěl jít. Dětství bez mámy v něm zahubilo ctižádost. Chtěl jistotu. Potřeboval jistotu. Toužil po jistotách. A proto šel cestou světla. Stal se popelářem. Dalo by se říct, že vyhověl svému čichu. Svěřil mu nekonečný prostor k seberealizaci. Umožnil mu vypracovat se na úroveň znalce. Za nějaký čas neexistoval zápach, který by nebyl schopen rozpoznat. Přesycený výpary odpadků a skládek, začal se otáčet po jinačích vůních.

Odešel tišeji, než kdyby se pohyboval po špičkách. Dokořán otevřenými dveřmi, tři schůdky dolů a byl zpátky ve světě, který voněl jen liknavě a zřídka. Opět se zastavil, opět se rozhlédl. Nevynechal přitom ani jediný směr, odkud by svého zpozdilého přítele mohl spatřit přicházet. Ve své přivyklé osamocenosti si nápadnost svého chování nebyl schopen uvědomit. Dával jen volný průchod své přirozenosti. Neměl, proč by se přizpůsoboval. Nedbal zvyklostí, o obyčejích měl své nevelmi přátelské mínění, předsudky jakoby k němu promlouvaly cizím jazykem. Popelářovo vzdělání, ani to, co pod nánosy osvojené vědy nezesnulo, nic z toho nestačilo na to, aby dovedl porozumět exotické řeči ulice. Proto se tak snadno stával středem zvědavé pozornosti. Nezapadal, nesplýval s pozadím, přestože se tolik snažil zůstat neviditelným.

Nikam nespěchal. Neměl kam ani za kým by pospíchal. Bloudil očima po omítkách protějších domů. Díval se přitom skrz věci, lidi i popelnice. Jakoby chtěl prohlédnout špinavými omítkami, dovědět se, co se odehrává v útrobách okopaných zdí. O nic takového mu ale vůbec nešlo. Dopřával jenom čas nohám. Ponechával jim svobodu a věřil, že se mu odvděčí dobrou protislužbou.

První krok si vzala na svá bedra pravá. Levá nereptala. Na návrat bylo možná ještě brzy, ale kdo také řekl, že se chtějí vrátit. Je přece tolik možností, tolik bočních uliček. Mohly ujít necelých sto metrů a odbočily do jedné z nich. Popelář věděl, na co v téhle slepé ulice s vydroleným chodníkem může narazit. Přesto, anebo právě proto se do ní nechal unést.

Další vývěsní štít, reklama balancující na asfaltové záplatě. Bývalo tu zručně vydlážděno, teď je tu fušařsky zazáplatováno. Nic, co by mohlo uhladit všudypřítomnou hrubost. Popelář tu byl kromě kočky na parapetu sklepního okénka jedinou živou bytostí. Zastavil se na metr od reklamního štítu. Nikoliv aby se dozvěděl více o nabízených službách, nýbrž aby se pozdravil s kočkou. Mžourali na sebe jako muž a žena po špatném sexu. Nepochopení, pochybovačnost, výčitka... Nescházelo mnoho a začali se vzájemně obviňovat. Kočka seskočila z parapetu. Zklamaná, uraženě odkráčela.

Nechal ji, ať si jde po svém. On za její rozmrzelost doopravdy nemohl.

Vtom jakoby se náhle upamatoval. Neodbočil do téhle slepé díry jen tak. On jen málokdy dělá něco, aniž by souzněl s vlastními pohnutkami. Jako popelář se v tomhle městě vyznal. Ani stařec starousedlík se nevyznal tak dobře jako on. Možná si nepamatoval čísla domů, zato naprosto přesně věděl, ke kterému z nich patří jaká popelnice nebo kontejner. Pohřební ústav, před kterým se tak neprozřetelně střetl s nánovitou kočkou, vlastnil popelnice dvě. Čím je plnil, po tom mu nic nebylo. Ostatně, odvážel už kdejaké svinstvo...

Tři schody ke vchodu s upozorněním o změně otvírací doby. Byl čtvrtek po desáté. Nic ze sdělení se ho netýkalo. Otevřel dveře a rozdrnčel kovový zvon nad nimi. Zavřel za sebou. Zvonění kovu o kov se ozvalo podruhé. Jeho zdejším "Dobrý den" jakoby mínil nadiktovat epitaf. Tak věrohodně se do jeho melodie obtiskla ponurost, do níž vstoupil.

"Dobrý den i Vám, má-li šanci býti Vám z pochopitelných důvodů dobrým. Co pro Vás mohu udělat?" pokoušel se o jakousi svéráznou poezii majitel ústavu, avšak marně. Básnířství není hrou na rozladěný nástroj. Popelář o tom věděl své. Sám sebe však rozladit nedopustil.

"Nedělejte nic," nenavázal na špatný verš zákazník, jenž ani zde nemínil pustit jediný peníz. "Povídejte si se mnou."

Rozpačité: "Cože?" učinilo konečnou přítrž všem pokusům o umění. "Jak to myslíte?"

Mohlo jej, majitele pohřebního ústavu, napadnout, že za ním přišel truchlící. Mohl si domýšlet, proč ona zdánlivě nesmyslná prosba. Nemohl se však dovtípit, že před ním stojí osamělý člověk, jenž ke svému osamění přišel už hodně, hodně dávno. Po prvních otázkách na dodavatele uren, rakví a pietních proslovů jej měl za dalšího obtěžujícího nabízeče. Jenomže člověk, který se s takovým zájmem doptával a nic po něm nežádal, se s žádným nabídkovým katalogem nevytasil. Vlastně ani neměl, odkud by jej mohl vyčarovat. Přišel s jednou rukou prázdnou a druhou zabořenou v kapse.

"Odkud objednáváte květiny? Věnce a tak? Staráte se i o tohle, nebo ne?"

Neměl nejmenší chuť mu odpovídat. Nic z něho nekoukalo. Když nepočítal pověstné dobro v očích.

"Odkud asi?" obořil se zprvu. "Z květinářství," dodal už poněkud umírněně. Jako kdyby náhlá změna počasí přetrhla hřmící hrom v půli.

"Z jakého?" nezdržoval se dlouhým vysvětlováním popelář. Nešlo mu o to, být co nejdříve hotov. Sázel jen čísla pro závěrečné slosování. Tutovky. Jinak by tu přece vůbec nebyl.

"Na náměstí. Pod podloubím."

Majitel ústavu si rukávem saka otřel čelo. Nic mimořádného. Patřil jednoduše k těm, co se často a bez příčiny potí.

"Nenakupujte tam..." Majitel vyvalil oči, zatímco popeláři se ve tváři nehnul ani jediný sval. "... Nakupujte na hlavní třídě. Víte, kde... U Horákovic hospody. Rozmarýn se to tam jmenuje."

Popelářův rozkaz zněl stejně absolutisticky jako povel císařpána. Muž za pultem se nezmohl ani na první hlásku slova. Beztak by na žádné vhodné či nevhodné slovo nepřišel. Paralyzován jako za chemického útoku dal by za pravdu i mluvícímu králíkovi, kdyby do jeho provozovny přihopkal. Na souhlas mu v plicích scházel vzduch, nesouhlasit nepřipadalo v úvahu. Jakási neznámá, neviditelná, spolehlivě účinná látka zamořila prostor. Zasáhla jeho vědomí. Vyhloubila v něm jámu a zasadila do ní nálož třaskaviny. Dal by za to i svoje čestné uznání v rámečku z falešného zlata, že v sobě slyšel hlas zubaté. A s tou on si z titulu svého řemesla nemohl dovolit pustit se do křížku.

"Ano, jistě. Samozřejmě. Proč taky ne? Květinářství Rozmarýn. Jedině květinářství Rozmarýn. Buďte si jist, pane. Budu si to pamatovat. Hned to zařídím. Kytice, věnce, květinovou výzdobu jenom od Rozmarýnu..." drmolil a drmolil i přes dvojí vyzvánění kovového zvonce.

Konečně dokáže být i ve volném čase k užitku, uvažoval nad sebou popelář, když vyšel zpátky na prázdnou ulici. Měl ze sebe dobrý pocit. Měl ze sebe tak dobrý pocit, že ho zatoužil mít ještě lepší. Nápady mu mašírovaly hlavou jako elitní pluk při vojenské přehlídce. Mohl si vybírat. Všechny stály za to. A on nikam nespěchá.

K svatebnímu salónu to bylo sice téměř přes celé město, ale to ho nemohlo odradit. Loknul si prvního úspěchu. Skoro jakoby na jazyku poválel hned několik prvotřídních vín. Tak byl opojen, když se vracel, aby se právě tam, kde to všechno začalo, pustil levotočivou zatáčkou k železniční dráze. K rozkvetlým květináčům to měl, co by pírkem z vrabčáka dohodil. Nezastavil se a nepřivoněl. Přestože nespěchal, nechtěl se zdržovat. Jak už jednou ochutnal, byl by sám proti sobě, kdyby přestal. Úspěch... Tajemství skryté moci... Vědomí, že může...

Moc mu záleželo na tom, aby Rozmarýn jenom rozkvétal. Nesměl dovolit, aby uvadl. Byl to tak trochu jeho Rozmarýn. I když na květinářství paní Klaudie neměl ani sebemenší podíl, cítil k němu jistý druh zodpovědnosti. Dosud pro něj nedělal víc, než že mu pravidelně přicházíval složit hold. V jeho ohybech páteře za vůní nejrozličnějších květů bylo mnohem víc než jenom nezbytný pohyb. Byly to poklony dirigované úctou.

Jenomže toho si mohl opravdu jen stěží kdo všimnout...

Potřeboval vykonat víc, vyjádřit se srozumitelněji, napsat to čitelněji, vykřičet to co nejdůrazněji. Předložit důkaz, jenž zhatí všechny pochyby. On má květiny nade všechno rád. On se postará, aby se jim v tomhle městě dostalo stejně věčné slávy jako spisovateli vytesanému do žuly v zákoutí u kostela. Ba ne! Jaképak zákoutí? Vůně květin z Rozmarýnu musí předčít obyčejný vzduch. Bude se vznášet všude. Bude modelovat mraky, kupit se do oblačnosti, prohánět se městem, hrát si na schovávanou. Bude se stahovat do bouřek a pršet lidem na hlavy, které jim předem omámí. Vůně to bude, kdo sesadí samotného starostu z trůnu. Vezme do svého závoje žezlo a začne panovat. Bude to dobrá, skvělá panovnice! Za vlády vůně povede se všem jako ve stavu bez tíže. Zmizí despotismus přitažlivosti Země. Konečně! Konečně zaniknou těžkosti. Všechno ztratí svou váhu. Tupý meč vůně sklátí ostrý břit města...

Přivítala jej sama majitelka:

"Dobrý den, co vás k nám přivádí? Budete se ženit?"

Svrbivé zachvění mu zaškubalo rameny. Ošil se:

"Vypadám snad na to?"

"Jo, to byste se pane divil, kdo všechno se dneska žení..."

Okamžitě se první dáma salónu proměnila ve střapatou jezinku. ¨

"Ehm, myslím, že se nechci ženit. Nebo o tom alespoň nic nevím. Ale řekněme, že bych si u vás zamýšlel obstarat květinu."

Pochopila, jak předčasně svůj zájem projevila. Neměla by svým nadáním zbytečně plýtvat. Ale dobrá. Je to přece taky zákazník. Nebo alespoň si to o sobě myslí.

"Kytku. Pro koho? A jakou? Je moře kytek. Co já vím..."

Hbitě převlékla svůj hraný zájem do hábitu nepředstíraného nezájmu.

"Růže, tulipány, orchideje, karafiáty, lilie, astry, gerbery, kopretiny, ano ty taky a ještě víc lučních zvonků a chrp bych prosil," vychrlil ze sebe. Chrlil by dál, kdyby mu nepřišlo líto, že při sebevětší snaze vždycky zůstane nějaký ten květ zapomenutý.

Dvě hutně podmalované oči na něho udiveně zíraly. Dlouhé, leskem potažené drápy se zaťaly do drahé látky špatně padnoucího kostýmu. Jezinka zuřila. Dáma se hroutila...

"... a nakoupíte je u Rozmarýnu. A pak už tam budete nakupovat pořád. Rozumíte mi, že ano? Svatební kytice jedině od Rozmarýnu. Vepíšete to na váš vývěsní štít. Nakrmíte tím reklamu. Narvete to do internetu, vytisknete letáky. "Svatební kytice od Rozmarýnu" bude váš slogan, který vás proslaví..." nadechl se, zastrčil palce za opasek kalhot a připomněl: "Tu kytici pro mne bych prosil zítra. Poroučím se."

Byl to šarm, charizma nebo bohapustá jednoduchost, co jeho slova stavělo na roveň zákona? Nebo to byla náhoda? Momentální rozladěnost, nejistota v kramflecích? Podloudnost dobře živené marnivosti? Tak či tak, popelář měl druhou trofej v kapse. Ale ještě stále neměl dost. Ještě nezasel semínka všude tam, kde by se mohl dočkat květů.

Rozběhl se nejkratší cestou. Křivolakými uličkami se prodíral zpět vzhůru k městu. Sem tam narazil i na popelnici. Tiše zaklel a běžel dál. Správně tušil, že má-li uskutečnit další, náhle polapený nápad, nemá času nazbyt. Musí tam být dřív, než se školáci vyhrnou na chodník. Potřebuje si s nimi promluvit. Pozítří jim začínají prázdniny. To znamená, že zítra je ten den, kdy se škola provoní květinami. Květinami od Rozmarýnu, to se rozumí.

Zastavoval jednoho po druhém. Někteří vycházeli ve dvojicích, ve trojicích, jiní v celých houfech. Zoufale se snažil zachytit všechny, ale to by potřeboval amplión. Zarmouceně se ohlížel po těch, kteří mu prošli. Ani tak to však neměl za ztracené. Nasměroval jich ke květinářství na hlavní třídě dobrou stovku. Vnuknul jim přesvědčení, že existuje jediná možnost. Jestli čekají, že jim namísto zasloužené čtyřky napíše nějaký učitel na vysvědčení trojku, aniž by mu vrazil do ruky květ od Rozmarýnu, tak jsou na omylu. Jedině správná volba květinového daru je může zachránit před hrozbou domácího kázání a uštědřených pohlavků.

Popelář se činil a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Odpolední fronta čekajících na květinu, jež podle slov nějakého místního znalce umí vyčarovat takřka premiantské vysvědčení, zaplnila chodník před květinářstvím do poslední dlažební kostky. Jak se rodiče ratolestí školou povinných navraceli ze svých zaměstnání, potkávali se s tím faktem prakticky na každém kroku. Bylo jen málo těch, kteří toho dne nepotřebovali obstarat pozornost pro učitelku. Že Rozmarýn prodává úplatky, které jsou stejně nevinné jako bílá barva hyacintů, se rozneslo městem rychleji než zaručené zprávy o zvyšování poplatků za popelnice. Paní Klaudie nestíhala aranžovat, přistřihovat, vázat a inkasovat, takže jí nezbývalo než si přivolat posilu.

Když byl nápor zákazníků těšících se na zítřejší zázrak nejvyšší, rozdrnčel se telefon: "Ano, jistě, osm pohřebních věnců do zítra, dalších pět na pozítří. Dvanáct smutečních kytic, říkáte... a květinovou výzdobu síně k tomu. Samozřejmě, obracejte se na mne kdykoliv..."

Ještě se nestačila vzpamatovat z jednoho hovoru, už tu byl další:

"Svatební stoly. Kolik jich bude? Dvanáct? Tedy dvanáct květin na svatební stůl. Růže pro hosty, jasné, patnáct růží pro nevěstu. Bílou stuhu, ano, to máme pátek a na sobotu jste říkala... Bude to všechno? Luční zvonky? To není náš běžný sortiment, ale určitě pro vás uděláme, co bude možné. Ty chcete už zítra. Jistě, jenom si to poznamenám... lu-ční-zvon-ky-zí-tra..."

Položila telefon. Otřela si upocené ucho a vzdychla: "Maruško, něco se děje." Brigádnice k ní zvedla oči od vázy s kapradinkou. Na nic se neptala. Tušila, že bude mít příležitost přivydělat si víc, než bývá zvyklá. Nechtěla nic zakřiknout. "Zvládneš to tady, viď, že to tady zvládneš chvilku beze mne... Musím přiobjednat haldy kytek... Snad ještě není pozdě... a ty zvonky..." ztrácely se zvonky spolu s ní za plentou krámku, který se zničehonic ocitl na startovní čáře své hvězdné kariéry.

Toho rušného odpoledne ještě neměla ani pomyšlení zabývat se tím, jak se to mohlo přihodit. Takové kšefty určitě nepřicházejí jen tak samy od sebe. V jeden den se jí podařilo prodat tolik květin, že by už mohla mít vystaráno na celé léto. Jenomže to by se právě připravila o to nejúžasnější.

Klaudie nebyla květinářkou jen z nějaké náhody. Klaudie o své práci nejprve dlouho snila, pak si ji vysnívala, později si sama sebe představovala za pultem obloženém květinami už za plného bdění. Když se jednoho dne probudila, věděla, že své sny uskuteční. Bylo zrovna jasné, jarem osvícené ráno. Slunce si hrálo se stínem stromu, který jí tancoval po dece. V očích jí zašimrala naděje. Po dlouhé, únavné, protivně blátivé zimě se dočkala nádhery. Zrovna, když už přestávala doufat, že se ráz počasí vůbec někdy změní, probudilo ji překvapení. Na zázraky nikdy nevěřila, ale v ono bleděmodré ráno by uvěřila snad i zpravodajství na Seznamu. Od té chvíle byla přesvědčená, že nic není nemožné.

Do týdne našla vhodné prostory k pronajmutí. Do měsíce je přizpůsobila svým představám o panství královny Klaudie. V dalších dnech se postarala o pravidelné zásobování vším, co mínila nabízet. Někdy tou dobou jí vypršela výpovědní lhůta v supermarketu, kde po čtyři divné roky doplňovala regály. Postavila se za vlastní pult. Necítila ani náznak obav. Věřila si. A byla dobrá...

Byla dokonce tak dobrá, že popeláře nikdy nenapadlo jít si přivonět jinam. Ve městě byla tou dobou ještě dvě místa, kde bylo možné dostat kytku. U stánku pod podloubím a v květinovém koutku obchodního domu. Žádné z nich však nevábilo víc, než čeho byla schopna pouhá nutnost či potřeba. Obě tato místa postrádala ducha, který vydechován květy dokázal čapnout za nos. Daleko od skutečnosti by nebylo vyjádření o jisté slaboduchosti, povrchnosti, nebo atrapě. To se o Rozmarýnu rozhodně tvrdit nedalo. Nadšení květinářky Klaudie vytvářelo spolu s neviditelnými částečkami poletujícího pylu ovzduší, ze kterého bylo lze jen stěží uniknout.

Nakazili se všichni, kdo si onoho hektického dne před koncem školního roku ke Klaudii zašli. Nebo téměř všichni... ale rozhodně jich bylo dost na to, aby se dveře od Rozmarýnu nestíhaly po zákaznících dovírat. Okamžitě v nich stál další. Copak v létě, to bývaly beztak od rána do večera dokořán. Ale v zimě se o kliku květin chtiví doslova přetahovali.

Klaudie nestíhala jíst, odpočívat, ba často ani spát. Přesto kvetla v dokonalé harmonii s květy, kterými se obklopovala. Hojná zálivka, jaké se jí v zájmu o její zboží dostávalo, jí viditelně svědčila. Splatila půjčky, zbavila se závazků, postavila se na vlastní nohy. Byla svou paní na kvetoucím ostrově, na kterém se neměla šanci cítit opuštěná. Milovala květiny, milovala svoji práci, milovala lidi, kteří milovali květiny, nebo se na její ostrov přicházeli do květin zamilovávat. Milovala život a milovala svět, protože se v něm dařilo květinám. O květinách už nepotřebovala snít, ale i tak se jí o nich zdávalo. Široko daleko nebylo slechu o stejně náruživé květinářce.

Čistota úmyslů vynesla Klaudii její krámek nad ostatní krámky nabízející květiny. Ještě v létě stáhla se nadobro žaluzie nad zbylými kaktusy v obchodním domě, několik týdnů na to zatáhlo se naposledy okénko ve stánku pod podloubím. Rozmarýn zůstal v celém městě jediným. Zcela přirozenou cestou byl připraven o konkurenci, která, ač chabá, stála mu do té doby nikoliv v cestě, nýbrž při boku. Nevědomky totiž upozorňovala na přednosti, které jí scházely. Nebylo by od věci domnívat se, že právě mizerná úroveň jinde posílala lidi tam, kde nacházeli, co hledali. Ať už to byly skalničky, jarničky, palmy, kaktusy, pugéty nebo jenom svazeček prvních sněženek.

Byl tu však ještě popelář. Stále stejně dychtivý po vůních. Nemohl si nevšimnout, v čem měl prsty. Pokud mu šlo zrovna o ty zástupy nad květináči, potom dosáhl svého. Jenomže jak ustát tu smršť, co se mu odehrávala v hrudníku? Jakoby se mu srdce rozeběhlo s vášní o závod. Jenom na stupátku popelářského vozu mu dopřávalo klid.

Kam došel, kde se ve svých bezcílných pochůzkách zastavil, tam neustále sázel. Ve chvílích, kdy nebyl popelářem, stával se zahradníkem. Tu oslovil kolemjdoucího, tam si přisedl na lavičku v parku. Pokaždé mu šlo o totéž. "Je krásně, viďte?" nasadil figurku na hrací pole. "Škoda jen, že je takové sucho..." hodil prozatím jen usmolenou dvojku. S trumfovou šestkou počítal až ve finále. "... Sucho nedělá dobře stromům..." kochal se údivem bližního. "... ani kytkám. Těm hlavně. Víte, já mám kytky rád..." Tu se povětšinou setkal s pochopením. Nebylo nijak složité odrazit se k závěrečnému defilé. "Jako moji ženu. Tu mám taky rád..." dovolil si lež na místě, kde potřeboval vybalancovat svou nicotnou osamělost. "Kupuju jí kytky. Hodně kytek. Pořád. Vlastně každý den. Nedivte se. Moje žena ode mne dostává květinu každý den..." dopřál si pauzu, ale slova se nevzdal. "... Řeknu vám, nebýt květin, nevím, jak by to s námi dneska bylo. Kytka je mocná čarodějka. Láska možná taky, ale za kytku vám ručím." Nechal svůj hlas vyznít do ztracena. Více lži by mu už určitě přitížilo.

Někdy mu bylo odpovězeno, jindy nikoliv. Nic z toho nebylo lepší nebo horší. Popelář na slova beztak nedal, ani co by se do poupěte pomněnky vešlo. Měl s nimi své zkušenosti. Věděl, jak je snadné do nich začarovat lži...

Nikdy však neodcházel s prázdnou. Vložil semínko, svlažil jej svou domýšlivou nepravdou a věřil mu. Udělal, co mohl. O zbytek se už postará někdo jiný. Vzejde, nevzejde, do téhle hry už neráčil vstupovat. Své šálivé prostořekosti navzdory choval v sobě pokoru.

"Dobrý den, tak co si račte naporoučet, pane?" pobídla Klaudie dalšího muže, v pořadí toho dne již dvaadvacátého. Další rekordman, pomyslela si ještě, než se on osmělil k odpovědi. Včera jich napočítala dvacet, předevčírem osmnáct. Stoupající křivka zákazníků z řad navěky zamilovaných mužů v ní malovala otazníky a vykřičníky zároveň.

"Něco pěknýho... a voňavýho..." váhal bělovlasý stařík s očima zapíchnutýma do vázy s fréziemi.

"Kytičku pro dámu?" nahodila Klaudie návnadu, na kterou měla zaručený úlovek. Všichni muži k ní chodí pro květinu pro dámu. Jakoby se svět zničehonic rozhodl být lepší.

"Jak to víte?"

"Nevím. Jen si to myslím. Kouká vám to z očí, pane."

"Hm. Asi jsem toho hodně promeškal..." nepospíchal se svým nákupem starý muž.

Klaudie ztišila dech. Nechtěla přijít ani o jediné slovíčko. Pořád hledala nápovědu. Třeba právě teď, třeba se právě teď dozví, v čem to vězí. Kde se bere ta síla, která tak znenadání probouzí v mužích projevy náklonnosti.

"... Nikdy jsem jí nekoupil kytku. Anebo jo, ale to už je strašně dávno. Prostě jsem si myslel, že jsme na to už staří. Že by to ani nechtěla. A pak si ke mně přisedne chlápek..."

"Chlápek? Počkejte, jakej chlápek?" skočila staříkovi do vyprávění Klaudie.

"Takovej obyčejnej. Člověk by o něj jinak pohledem nezavadil. Ale on jakoby nic. Začne do mne hučet, jak je důležitý kupovat ženským kytky..."

"A? Co vám chtěl vlastně říct?" tušila už květinářka, o kom je řeč.

"Jak jsem byl doteď slepej a tupej. To mi chtěl říct. Ale řekl to jinak. Spíš to ani neřekl, jenom si to myslel. Četl jsem mu jeho myšlenky, jako kdyby je přepsal přes kopírák do mý vlastní hlavy."

Vteřinka váhavého doznání.

"Tak jsem tady. Dejte mi tu nejhezčí. Však vy se v kytkách vyznáte. A na cenu nekoukejte. Dlužím jí mnohem víc, než můžou stát všechny vaše kytky dohromady."

Páni! Tak takhle je to, otevřela se před Klaudií brána od světa záhad. Ten člověk jí byl nápadný, ale že by dokázal tohle? Vždyť vypadal, že neumí promluvit natož do pěti počítat. Ten že by mohl za to, jak skvěle se jejímu obchodu vede? A co ty svatby? A pohřby? To taky zařídil on? Ale proč? Proč by mu mělo záležet na tom, aby ona neměla nouzi?

"Dáme tam ještě tuhle?" obrátila se na stařečka. "Podívejte! Vaší paní se bude líbit, co říkáte?"

Teprve teď si všimla, jak čistě modré studánky ji po celou dobu pozorovaly. Ruce se jí začaly třást. Ztratila jistotu. Tohle byla vskutku síla. Jakoby stála uprostřed bitevního pole. Sama žena v obklíčení po zuby ozbrojených mužů. Jak si jenom mohla myslet, že mezi nimi bude do konce života zdárně kličkovat?

Bylo tomu už několik let, co se zařekla. Její druhé partnerství dopadlo stejně jako první. Po několika málo měsících soužití s mužem měla dost. Vyprchalo z ní všechno, co by jí mohlo pomoci povznášet se nad projevy druhého člověka. Docházelo k tomu postupně. Začalo ji vytáčet jeho důkladné přežvykování, jak nemožně si svlékal prádlo, když šel spát, jeho kartáček na zuby, který nikdy nevrátil do skleničky štětinami vzhůru. Maličkosti. Avšak zakrátko se jich nakupilo tolik, že přes ně nebylo možné přelézt. Obcházet tu horu vršící se osobitosti, kterou považovala za zlozvyky, byla děsná námaha. Vyčerpávalo ji neustále se ovládat. Nedávat najevo svou nelibost. Přehlížet skutečnosti, se kterými se nedokázala sžít. Poztrácela všechny důvody, proč by se tím dál měla mořit. Snad dokázala mít ráda. Ale milovat? To byla disciplína, pro kterou nejspíš pozbývala vlohy. Zaslechla-li někde o lásce, vybavovala se jí představa ztroskotané bárky ztrácející se v dalekém obzoru oceánu. Ničeho jí však nebylo líto víc než sama sebe. V soužití s muži se jí zle dýchalo. Proto se vzepřela. Odmítla kráčet cestou, kterou už před ní vyšlapal nespočet jiných bot. Obyčeje jako sňatek, rodina, rodičovství odhodila do popelnice spolu s pozůstatky po svém druhém a posledním partnerovi. Osamostatnila se, zbavila se všech závislostí a byla na sebe hrdá.

A teď si přijde tenhle vášní opilý stařec, navypráví jí báchorky o zřejmých úmyslech jistého muže a rozvrkočí ji tak, že si vlastnoručně ustřihne kus ukazováku?

Au! Zabolelo to...

"Tak, tady máte a pozdravujte vaši paní..."

Ten den už se popelář neukázal. Zato hned příští ráno. Dokonce tak brzy, že se k vázám s jeho oblíbenými slunečnicemi nemusel prodírat. Všimla si, že ke slunečnicím přičichává jinak než ke všem ostatním květům. Kdyby přece jen prorazila kousek zdi v sobě a nebála se slov, která voní po emoci, řekla by, že vášnivě. Jo, jeho gesto, se kterým se skláněl nad masivním květem slunečnice, bylo poznamenané vášní.

Zamrazilo ji.

Hned vzápětí však přišla úleva. Neříkal ten stařec snad, že k jeho činu jej svedl kdosi líčením svých vlastních skutků? Určitě. Určitě má ženu. Prý jí kupuje květiny...

Ale kde? U ní to tedy není. U ní si ještě nekoupil ani snítku orobince...

Tak je to tedy on nebo není?

"Čím vám posloužím?" Potřeba zorientovat se jí sama otevřela ústa.

"Mně?"

"Ano, vám. Nikdo jiný tu přece není."

"Já... já už jsem všechno dostal."

Podíval se na ni tak láskyplně, až se jí dotkl strach, že by si jeho pohledu dovolila uvěřit.

Ještě chvíli se po jejím krámku potloukal. Pak odešel, aby mohl zítra přijít znovu...