Václav Valášek
Ukázka z připravované knihy
... Je osm hodin ráno, školou zní zvonek. Budova se ponořila do hrobového ticha, rušeného pouze výkladem učitele nebo slovy zkoušeného žáka. V jedné třídě, až vzadu u harmonia, sedí v oslovské lavici štíhlý, docela urostlý Svatopluk Paleček, zvaný Šaplin. Levou ruku má v kapse, loket pravačky na lavici, bradu v dlani. Hledí do okna, bezhlesně pohybuje rty jako by mluvil sám se sebou, kdoví jestli vůbec vnímá, kde se nachází? Ještě pár měsíců a konečně dá té nudné škole sbohem. Jeho mozolnaté ruce svědčí, že se žádné práce nikdy nebál, staré mámě splnil vše, oč ho požádala, ale nikdo po něm nesmí chtít vysedávat v lavici. Na to byla máti slabá, snad kdyby žil jeho otec!?
Učitel rozebírá novou látku, křída vrže po tabuli, žáci namáčejí péra do kalamářů a dělají si poznámky.
"Tak, stačili jste si všechno poznamenat?" pokládá soudruh učitel křídu.
"Jedni tvrdí ano, jiní ne. Vyučující se najednou zarazí a jde dozadu.
"Palečku, kde máš sešit", křikne výhrůžně, "proč nemáš nachystané věci?"
Šaplinem to pohlo až nyní.
"Mě to nebavi!" pootočil hlavu k rudnoucímu vyučujícímu.
"Palečku, z tebe v životě nic nebude! Ty rosteš pro kriminál" práskl ho pěstí do zad. "Už, ať máš nachystaný sešit a opsanou tabuli, dělej!" a bác ho znovu.
Šaplin se pomalu znechuceně sehnul k aktovce, položil ji na kolena a s ještě větším odporem vytáhl první sešit, na který narazil. Učitel, jež budí strach nejen svou rozložitou postavou, ale
i přísným pohledem, nad ním stojí s rukama vbok jako čínský bůh pomsty. Dává najevo netrpělivost, jeho pohled nabádá, aby si pospíšil, protože jinak nespočítá těch facek! V tom nastal zvrat.
"Ja to seru," mávl Šaplin rukou, "mě to nebavi! Ja idu dom!" hodil sešit zpět a s aktovkou pod paží obešel poloomráčeného učitele.
"Vrať se! Slyšíš? Už ať sedíš v lavici a píšeš!" soptil kantor.
Jako když hrách na stěnu hodíš.
Bum! Za Palečkem se hlasitě zavřely dveře. Ty vole, tak to je odvaha říká si uznale Venca. Paleček se raději dalši dva dny neukázal vůbec.
Týden je v tahu, probíhá druhá pondělní vyučovací hodina. Soudružka, pro svou nekonfliktní povahu považovaná všemi žáky za nejlepší stvoření z celého učitelského sboru, píše na tabuli. Venca přemýšlí, jestli si vůbec někdo všimnul jeho nových kalhot? Pár holek asi ano, zaregistroval ty delší pohledy, ale ostatní?
V tu ránu rozerval ticho hlasitý zpěv. Kdyby aspoň normální, ale takový ten opilecký. Proboha, co se děje? Někdo z žáků je ožralý, či co? Všechny hlavy, včetně učitelčiny se otočily k oslovské lavici.
"Na koníčka si vyskočím, šavlenka zablejskne se..." vřískal Šaplin z plna hrdla.
Obličej natočený ke stropu si ryčně notoval, krk natažený, levou rukou dirigoval, zatím co pravačkou otáčel klikou vyrobenou z drátu. Jeden její konec měl zastrčený do díry v lavici, k tomuto účelu ji zřejmě vyvrtal, druhý konec v ruce.
To je přece blbec, usmívá se Venca, neznaje ještě všechny jeho kvality. Jak by taky mohl, když se sem nedávno přestěhovali?
"Palečku, ty jsi se zbláznil? Už toho nechej!" překřikovala ho soudružka, "slyšíš!"
Kdéže, naopak přidal na hlase. Žáci, ústa v hrstích, hleděli jako na divadle a čekali co z toho vyleze.
Šaplin se ještě chvíli kolébal v pomalém rytmu, až konečně ztichnul. Všechny oči se rázem otočily k soudružce. Zrovna téhle ženě to dělat nemusel. Jenomže zkuste se udržet, když máte nutkání si zrovna zazpívat! Soudružka neví, co má dělat, ale ani ten v oslovské lavici. Že by dal jednu odrhovačku z repertoáru sprostých? Upouští od takových úmyslů, raději vytahuje kliku, klade hlavu na ruce složené na lavici a zavírá oči. Do konce hodiny s ním nikdo nehnul. Jo, bordit o přestávkách to ano, ale odpovídat na otázky vyučujících ani zaboha!
Jen zazvonilo a učitelka odešla do kabinetu, vypukl rej. Ostatně jako vždy. Zatím, co Šaplin zvedl hlavu a přemýšlel, co provede, ve třídě o poschodí výše uplatňuje svůj talent Jura Goláň. Na Palečka sice nemá, ale ani po něm není co napravovat. Zakasličkovat ho je docela složité! Lotr či recesista? Nejspíše obojí. Stojí na stupínku, překřikováním si sjednává klid a pořádek. Věřte nebo ne, spolužáci jej poslechli. Uklání se a imituje tehdy velice oblíbeného Smutného muže. Ve třídě je ticho jako v kostele, on stojí, nehne ani brvou, řeč pomaličku protahuje nosem, dává důraz na slabiky, natahuje dlouhé samohlásky.
"Jeden z mých synů," povídá, "po matce jmenující se Anežk, překvapil mne nedávno otázkou, otče, co je to zasnoubení?
V podobných situacích nejsem vyveden z míry. Vysvětlil jsem mu názorně: Milý Anežku, zasnoubení, to je něco podobného, jako když jsi k ježíšku dostal kolo, avšak jezditi na něm smíš až na jaře! Můj syn Anežk chápavě přikývl a pravil: Ale zazvonit si mohu hned!"
Znovu se uklonil.
I tenhle týden odnesl čas, konečně je pátek. Třídy se zaplňují, vzruch nabírá na intenzitě. Šaplin je dnes nějak dobře naladěn. Kdo by při pátku nebyl? Vytahuje z aktovky veškeré knížky i sešity a staví z nich věž. Jen tak z plezíru. Dává si záležet, vyrovnává rohy, aby přesně lícovaly.
"Ti hrklo v bedně?" kroutí hlavou kamarád.
"Čemu," pokládá Šaplin ruku na komín, "šak ať viďa, kolik teho furt nosim!"
"Dyť ti to žadny někazuje! Jo nosim enem to, co musim! Podle rozvrhu!" klepe si kámoš na čelo.
Paleček jen zakroutí hlavou.
"Přijdu ze školy," vysvětluje, "jebnu tašku pod stul, rano vemu a idu! Ešče budu ztracať čas chystanim knižek na druhy děň?! To mi něstoji za to!"
Nato mávne rukou, dost bylo keců, a hrne se mezi pobíhající tlupu.
Jeho hlava na dlouhém krku s velkým ohryzkem trčí nad ostatními, hned je tu, hned tam, člověk by nevěřil, jak je pohyblivý. Za pár chvil se zastavuje s kamarádem.
"Ty zabaviš Zdenu," ponouká ho, "jo vemu metlu a svezeme ho na chudym koňovi!"
Je domluveno. Za okamžik strká odzadu násadu mezi Zdenovy nohy, Šaplinův spolupachatel se ji rychle chápe a zvedá.
"Aů, aů, vy zdechlaci, něchtě teho!" řve jezdec zoufale.
Snaží se eliminovat bolestivé nadhazování, ale moc platné mu to není. Heká, kleje, vyhrožuje, jenže marně. Vysvobodilo ho až něčí zvolání.
"Učitelka!".
Smeták padá na zem, všichni pádí do lavic. Jen děvče, které má službu, odnáší smeták na místo do rohu.
"Co jste zase prováděli?" vycítila soudružka něco nekalého, jenže nikdo ji nebyl ochoten odpovědět.
Další přestávku se opět o poschodí výše ujímá slova Jura.
"Jsou různí blázni, Nemusíme daleko! Kupříkladu můj další bratr Hostivít. Řekl mi třeba: Půjč mi stovku, ale dej mi pouze padesát korun! Padesát mi zůstaneš dlužen, já tobě taky a jsme si kvit!"
No, ještě že se vždy najde nějaký chachar, s nímž je sranda. Aspoň to rychleji utíká!
Školní pátek však ještě nekončí. Přestávka se krátí, je třeba dokončit rozdělané lumpárny.
Šaplin se z vysoka rozhlíží. Před hodinou jezdil na chudém koni Zdena, teď by se mohl svést někdo jiný. Jen vinou náhody a činorodého zaujetí nikdo nepostřehl, že se otevřely dveře a do chumlu vstoupila učitelka. Jako z udělání opět ta nejhodnější. Ví, že nyní nemá význam dělat s omladinou pořádek, vždyť většina dětí je větší než ona, ale potřebuje se dostat k tabuli.
Šaplin vybírá příštího jezdce, ale žádný správný adept není na blízku. Kurňa, že by Naděna? Taky pěkné kvítko, možná...? Kouká na její záda, uvažuje. Rvát se umí jako kluk, docela slušně nadává.
Pak se v něm hnulo svědomí. Představa, kterak se tenká rukojeť smetáku zarývá mezi dívčí půlky, nepůsobí vábně. Proto se během zlomku sekundy rozhodl pro přijatelnější verzi. Vráží ji ze zadu předloktí pravé ruky mezi nohy, levačkou ji bere kolem hrudníku, co kdyby mu spadla, zvedá ji a nese na stupínek. Vpředu vyboulená sukně připomíná velbloudí hrb, docela hezky tvarované nohy jsou prkenně vytrčené šikmo k zemi, ruce létají do všech stran najednou.
"Pusť mně, nechej toho," ječí nesená, "slyšíš! Okamžitě mne pusť!"
Jenže Šaplin nevnímá výhrůžky, soustředí se na levé předloktí, kterým svírá hrudník před sebou.
No ne? Ta Naďa má ale kozy, diví se! Kde k nim přišla, vždyť to na pohled ani tak nevypadá, blýská mu hlavou, když ji staví na stupínek. Hned nato, jako by jej vřelou vodou polil. Panenkomarija svatokopecká, vždyť to je soudružka učitelka. Z Šaplinova blaženého úsměvu je rázem zkamenělý škleb.
Pověst nejhodnější kantorky i s mateřským citem vzala za své. Palečkovy zraky zastírá temnota, jak mu sází lískance z obou stran. Ještě, že jí postavil na stupínek. Nemusí vysoko zvedat ruce. Hlava mu léta ze strany na stranu, přesto slyší rozběsněný hlas.
"Palečku, ty sprosťáku, co si to dovoluješ? Ty skončíš v polepšovně! Co v polepšovně, na šibenici!" utřela slzy a vyběhla ze třídy.
Nastalé ticho až bolelo. Takový trapas se snad nemůže ani přihodit! Čtyřicet párů očí hledělo na zkleslého spolužáka. V žádných však nebyl ani záblesk pobavení.
"Či jo za to možu?" rozhodil ruce, "Dyť jo sem myslul, že si to ty!" ukázal na pravou Naďu.
Než mohl pokračovat ve vysvětlování, rozlétly se dveře a v nich sám soudruh ředitel.
"Palečku, pojď se mnou!" křikl.
Ani moc času neuplynulo a byl zpět. Málo co jej zrubala učitelka, ředitelův nášup byl mnohem důkladnější. Ještě několik dnů nosil stopy na obličeji.
Na něco podobného musí mít jeden zvláštní nadání!
Když se to však veme kolem dokola, mnohdy stačí nedomyslet důsledky a jsi v průšvihu. Však Venca to dobře znal. Když chodil do školy v pohraničí a při názorné ukázce vyhazování opilců z hospody málem přizabil svého nejlepšího kamaráda Míru, opravdu nechtě, výprask třídní Markové by mohl docela konkurovat tomu dnešnímu. Taky nosil otisky prstů na tvářích hodně dlouho. Ale mít předloktí mezi stehny soudružky učitelky byl velký, dá se říci nedosažitelný majstrštyk!
Až to doma uslyší bráchové, budou kulit oči.
Úryvek z knihy Gizdi a koltuni, aneb historky dětské.
(Gizdi a koltuni je totéž co lumpi a chachaři).
Píše se rok devatenáct set padesát tři. Československem hýbou všelijaké politické kotrmelce. Sedmiletého Vencu však nezajímají. Jako spousta ostatních dětí řeší své problémy, sužují jej jeho vlastní starosti. Nejinak tomu bylo i onoho únorového dne, kdy seděl se staršími bratry Petrem, Pavlem a Lojzou v teple vytopené kuchyně.
...Odpoledne někdo zaklepal.
"Dále!"
"Idětě lyžovať?" strčil do dveří hlavu Zdena.
"To viš, že ja!" vyskočili Petr s Pavlem.
Během několika sekund šli i s Kajou čekajícím před domem k hornímu konci. Lyže na ramenou svázané šňůrkami z bot, pospíchali dlouhými kroky na Šligův kopec kde se lyžovalo od nepaměti. Venca si připadal zrazený, strašně podvedený. Osaměl. Co teď, co bude dělat? Půjde do tátovy dílny něco tvořit. Ale co? Navíc je tam stejná zima jako venku. Bunkr, blýsklo mu hlavou. Jasné, zajde za Mírou a půjdou! Zkusí zahvízdat na Lolu, možná půjde s nimi, jestli bude doma. Určitě přibere i cigarety. Odpoledne, strávené v teple bunkru bylo sice příjemné, přesto všechno mu v duši zůstal pocit křivdy.
"Kaj iděš?" divili se bratři, když se příští den odpoledne oblékal zároveň s nimi.
"Idu se podivať na rybnik." pronesl s náznakem uraženosti.
Petr s Pavlem jen zakroutili hlavami. Vždyť ani potok nebyl pořádně zamrzlý, tak co tam chce hledat. Dál si ho ale nevšímali.
Na křižovatce u Národního výboru se od nich oddělil, ostatní pokračovali dál. Před obloukovým mostem věnoval kus času pohledu na dlouhou bílou pláň táhnoucí se až na dolní konec ohraničenou po levé straně řekou a lesem, po pravé straně zahradami. Neměl kam spěchat, věděl, jak jeho cesta skončí, proto další čas klidně utrácel pohledem z mostu na řeku, jejíž vody kličkovaly mezi zbytky ledu.
A rybník? Když se k němu přebrodil mokrou neporušenou vrstvou sněhu, zjistil, že je v takovém stavu, jak předpokládal. Voda stojící na ledu byla sice trochu zmrzlá, ale šlápnout se na ni nedalo. Jako by se v něm něco zlomilo, mávl rukou. Však není všem dnům konec, ledu si ještě užije.
Teď zajde na Šligův kopec podívat se, co se tam děje.
Nevrací se na cestu, bere to hlubokým sněhem dál k zámku, odtud po vyšlapaném chodníku přes park a hřiště. S mokrými nohavicemi pleskajícími do lýtek přebíhá lávku přes řeku a je na cestě. Po několika stech metrech slyší hulákání více než dvaceti kluků.
Kdo to jde proti němu z horního konce? Aha, chvastoun Jindra. Odporný samolibý zmetek pocházející z bohaté rodiny, kterého neměl nikdo rád. Věk mezi šestnácti, sedmnácti, malá prasečí pichlavá očka umístěná blízko sebe, úzké rty tvarované více do pohrdlivého šklebu než úsměvu.
"No, tys tu eště chyběl" přivítal ho něčí hlas.
Jindra, sportovec tělem i duší, jako by neslyšel, zapíchl do sněhu hůlky, sundal z ramene lyže nejnovějšího typu, zadupáním otřepal sníh z lyžařských bot. Vklouzl do vázání a nadutě vyrazil do kopce. Pak brnkal všem na nervy předváděním svého lyžařského umění. Nedbal štiplavých poznámek, dokonce vypadal, že mu to dělalo potěšení.
"Bacha, jedu," přehlušoval varovný hlas hluk rozléhající se po okolí. Venca za živého boha nepoznal, kdo se to žene svahem. Vtom jako když střelí, postava zmizela ve sněhu. Ve zlomku vteřiny se mihly hůlky, lyže, zmijovka, opět lyže a celý chumel se velmi rychle pohyboval vpřed. Sotva se postavil na nohy, profičel kolem frajersky Jindra a o pár metrů níže se zastavil s výkřikem:
"Viděls tu kristianku, vole, tak se jezdi?"
"Skoč mi na řbet, mamlase!"
O kus dál se válel někdo jiný. Další lyžař v těsném závěsu pochopil, že už nestačí udělat nic, aby jej nepřejel, proto sebou práskl na zadek. S vytřeštěnýma očima čekal, kdy narazí do toho před sebou.
"Promiň, promiň, jo sem to něubrzdil," omlouval se, když první hekl bolestí po nárazu do zad.
"Hej synci, postavíme mustek!" rozléhalo se okolím.
"Jasne," souhlasila většina.
Za chvíli mezi lesem lyží zabodnutých zadními stranami do sněhu váleli koule a snášeli je na hromadu doprostřed louky, kde je nohama i pěstmi upěchovávali. Jeden z pracujících bere lyži za přední konec, zvedá ji do výše.
"Bacha, něstrkej tam tu hlavu, bo po ni dostaněš!" varuje. Vzápětí udeří plnou silou do horní plochy budoucího můstku. Už je tu druhý a stejným způsobem se přidává k prvnímu. Stojí proti sobě, mlátí střídavě jako kováři do kovadliny. Postupují od začátku ke konci, až je povrch pěkně rovný.
"Dobře, synci, to stači!"
Jenom Jindra nepřiložil ruku k dílu. Se svým připitomělým úšklebkem provokoval kličkováním mezi ostatními.
"Tuš to je mostek, to se budě skokať!" chválili své dva metry dlouhé a na odrazové straně více než osmdesát centimetrů vysoké dílo.
Všichni spěchali nahoru. Každý to chtěl co nejdříve vyzkoušet. Venca stojící kousek od můstku pohlíží, jak se řítí jeden za druhým. Hup, odrazil se prvý. Po několika metrech letu plácly lyže do sněhu, jezdec sjíždí dolů s radostným pokřikem. Druhý v závěsu za ním už nebyl tak dobrý, ale s malým zakolísáním dojel až k cestě. Další v pořadí se v hlubokém předklonu žene k můstku Kaja. Nohy i ruce roztažené, zuby vyceněné. Čert ví, jestli stresem, nebo se usmívá. Nabírá divný směr.
"Kaj jeděš, blbče, či něvidíš?" stačil na něj Venca křiknout, neboť postřehl, že jede jednou lyží mimo můstek.
Pozdě. Kaja vylétl šikmo nahoru, dopadl jako pytel koksu, pak jel setrvačností kus cesty po břiše.
"Hej, synci," nechal se slyšet Jindra, "dejme si zavod, kdo skoči nějdale! Ten maly," ukazoval na Vencu, "nom to budě značiť!"
"No dočkej ty, ludro, jo ti dom maly! Šak ty něbuděš nikdy prvni!" ulevoval si s potěšením Venca polohlasně, když lámal z blízkého keře klacek, aby měl čím dělat čáry do sněhu.
Závod se rozjel. Samozřejmě, že jako první vyjel Jindra. Odraz, let vzduchem, elegantní dopad s jednou nohou vysunutou dopředu, zhoupnutí v kolenou a triumfální sjezd s vítězoslavným pokřikem. Sotva Venca stačil udělat do sněhu čáru a připsat velké J, hnal se Zdena. Venca jeho kratší skok značí písmenem J, jako Jindra a se slovy:
"Ty eště uvidiš!" přepisuje u delšího skoku "J" na "Z".
Ostatní dopady nestačil ani označovat, protože kluci jeli rychle za sebou. Bylo to stejně jedno, protože to hlavní, co měl v úmyslu, stihl.
"Tak co, jak to dopadlo? Kery je prvni?" volal z plných plic zvědavý Jindra.
"Zdena," lhal Venca ukazujíc na kamaráda.
Druhé kolo dopadlo téměř na chlup stejně. Jediný rozdíl byl v tom, že ohlásil místo Zdeny Kadla Kůrku.
"Ty oškrte, maly, ty cyganiš. Ty dostaněš na pysk, uvidiš," vřískal Jindra, přičemž hrozil hůlkou.
"Se poď podivať, tu to mom jasně poznačene, ty vole," nedal se o deset let mladší, o osmdesát centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí Venca.
Někde v koutku duše mu sice hlodal strach, ale spoléhal na bratry i kamarády.
Při třetím kole Venca věděl, že mu už nemůže lhaní projít jen tak. První vyjel Kaja se svým typickým zubatým pohledem. Co se to však děje? Po šíleném odrazu se vznesl výše než by člověk čekal, v letu několikrát zakroužil rukama. Jeho tělo se otočilo z vertikální do horizontální polohy a se špičkami lyží směřujícími k nebi šel k zemi. Bác! Dopadl na záda, lyže se zapíchly zadními stranami do sněhu a on zůstal téměř viset ve vázání. S nohama vysoko nad hlavou nebyl schopný se uvolnit. Chvíli sebou mrskal, zvedal ruce, ale na vázání nedosáhl.
"Pomož mi a něčum!" dolehl k Vencovi i přes smích ostatních Kajův hlas.
"Ten zavod včil něplati. Všecko označeni je pošlapane," oznamoval Venca, jakmile se Kaja dostal na lyže.
Ještě než se začalo opakovat nezdařené kolo, věděl Venca na sto procent, že ho vyhraje Pepa Kůrka. Jen vyhlásil vítěze, Jindra k němu vyrazil s hůlkou nad hlavou.
"Ty parchante, maly," uslyšel Venca jeho křik, "jo tě zabiju, uvidiš!"
"Hej, hej, dej mu pokuj, esli něchceš dostať po tlamě!" zastal se ho jeden z bratrů.
Jindra pochopil, že se dostal do nebezpečné situace, proto pokračoval nahoru do kopce. Jenže Vencu už přestalo bavit dělat rozhodčího. Stejně už bylo poledne. A než by měl ohlásit Jindru, coby vítěze, raději se sebral a s pocitem zadostiučinění šel domů. Hřálo ho, že zvítězil nad tím sebejistým chvastounem. Jak může mít někdo tak hnusnou povahu? Je to tím, že si může koupit všechno, co chce a oni ne? Možná je příjemné mít, na co si vzpomene, ale mít kamarády je daleko lepší. Vždyť to musí být hrůza žít pořád sám jako vyvrhel! Venca doufal, že se s ním už nikdy nesetká. Avšak osud byl jiného názoru...
Inspirace
Nevidím už pěknou řádku let. Slepota přicházela postupně, takže mi osud při mé smůle dopřál připravit se na to, že mne bude muset někdo vodit. Není to vždy jednoduché, ale když zvládnete základy nutné pro život, tedy prostorovou orientaci a sebeobsluhu, máte napůl vyhráno. Nezastírám, že bych někdy nejraději do všeho práskl a odebral se na věčnost, ale jak s oblibou říká moje paní, někteří jsou na tom hůř. Má pravdu!
Tvrdí se, že nervová soustava neslyšících je zatížená daleko více než nevidomých. A což pak ti, co jsou hluchoslepí? Takto postižení lidé mezi námi opravdu jsou. Poznáte je mimo jiné podle toho, že se pohybují s červenobílou hůlkou. Musím konstatovat, že ve srovnání s nimi se mám královsky.
Slepota má dokonce i několik výhod. Například tu, že jsem svoji paní neviděl už celá léta, tudíž nedokážu relevantně zhodnotit, kterak a zda vůbec zapůsobil zub času. A představte si, že se každé ráno nalíčí a upraví kadeře jako by šla na rande. Prý, aby se mi líbila.
Několikrát se mi stalo, že mi bylo dovoleno v cizí společnosti kouknout se na přítomné dámy rukama. Ale pozor, pozor, ve vší počestnosti! Možná, že teď vykecám, co bych neměl. Mám kamaráda, který mne má rád jako vlastního. Když mne chmatne za zápěstí a táhne někam, vím, že mi chce ukázat novou ženu.
"Drž," přikazuje jí, "to je můj nejlepší kámoš a chce se na tebe podívat!"
Pak mi vynadá, že jsem se díval ledabyle a že jsem to hlavní, co jsem vidět měl, přeskočil.
Mé životní trampoty mi pomáhá zvládat přítel největší a to počítač.
Nehádá se se mnou, neodporuje mi, splní každý můj příkaz, kdykoli se mi zachce, tak je mi k dispozici, zkrátka je to můj nejlepší kamarád, i když mi někdy, ale opravdu jen někdy, žere nervy.
Onehdy mi jedna zrakově postižená dáma poslala mejl s nějakou přílohou.
V průvodním textu je napsáno: "Maruška ti to popíše. Zdravím."
Kliknu na enter a už to jede. Poslouchám, poslouchám, nemám ponětí, co se děje. Nejdříve slyším mně nic neříkající anglická slova, chvíli ticho, nato nějaké vzlyky.
Tak to zas bude nějaká hovadina, říkám si, po internetu toho kolují mraky.
No jo, jenže manželka právě vaří oběd, tak ji nemohu rušit! To mi bylo hned jasné, navíc jsem měl docela hlad.
"Hele," říkám jí ve čtyři odpoledne, "sedni si vedle mě, něco ti pustím a ty mi budeš popisovat, co se na obrazovce děje!"
"Já teď nemám čas," ona na to, "jdu obírat třešně, než mi je sežerou špačci, potvory!"
"Smol teď na špačky," šel jsem na to tvrdě, "a sedej, jinak si budu stěžovat, že se o mne špatně staráš. Na to je zákon!"
"Strč si zákon---víš kde!?" kontrovala.
Další její argumenty jsem uťal kliknutím na enter.
Jéje, to vám byla legrace.
"Ty starý prasáku, co to máš?" pronesla pobouřeně, ale s nádechem zvědavosti.
Hrklo ve mně jako ve starém budíku. Doufám, že mě ta kámoška nepřivede do nějakého průšvihu?! Jakmile slyším, že přisunuje židli, říkám si, že je to dobré. Lapla se.
Zapínám repráky a čekám, co bude.
"Ty vole," vyhrkla pobouřeně, "kdes to vzal? Vždyť oni tam..." nedopověděla.
"Co tam je?!" já na to nedočkavě.
"No porno! To bys musel vidět, jééžišmarija...!" povídá s úsměvem, přičemž stoupá její zvědavost.
"A proč myslíš, že jsem tě tu chtěl mít? Snad, abys mi to popsala, ne!"
"No on na ni...," nenechal jsem ji domluvit a zastavil jsem produkci.
"Co blbneš?" zareagovala.
"Co, co?! Musím to dát zpátky, abych věděl, co tam bylo od začátku!" zavírám film.
"Tak a teď mluv!" spouštím znovu video.
"On ji svléká, už je jen v kalhotkách a podprsence, teď ona jeho," nepoznávám hlas své manželky, "lehají na takovou tu velkou postel. Už oba leží. Teď jsem zvědavá, co budou dělat!" říká tím neznámým hlasem. "No tohle? Panenkomarija, jak ti to mám popsat?"
"Tak sakra, co je tam?" rozčiluji se, neboť to budu muset znovu kousek vrátit, "ale mluv, co vidíš, ne co se ti honí hlavou!"
"No tak dobře," ona na to smířlivě, "budu říkat, co se tam děje. No, no, toš ona zvedá nohu..."
"Jak zvedá?" musím opět pozastavit běh filmu.
"Toš normálně! Tu nohu, co má blíže ke kameře, má ohnutou v koleni a zvedá ji."
"Ukaž jak!" přikazuji manželce a pro lepší pochopení jí sahám na stehno.
Zatím co předvádí pohyb pornoherečky, táži se: "Ona má tepláky?"
"Jsi praštěný? Proč by měla mít tepláky? Vždyť jsem ti říkala, že ji svléká!"
"No ale ty máš tepláky!"
"To je mám sundat, nebo co?"
"Klidně. Jestli se ti chce, co by ne? Bude to autentičtější!" dělám si legraci.
Stejným příkazem jako před chvílí spouštím pozastavené video.
"Jak vypadá?" chci vědět.
"Kdo?"
"No ona! Jak vypadá nahatý chlap vím!"
"Celkem jo. Až na to, že má silikonová prsa, to jde," hodnotí žena. "Je mladá...jů, teď je tam detail. Konečně vidím, jak to vypadá zblízka!"
"Do šlaka, proč zrovna já musím být slepý?!" povzdechl jsem si.
"Však to musíš slyšet, ne?! K tomu, co dělají, se nedá moc říct!"
"Do fixa," zeslabuji rychle reproduktory.
"Co blbneš?" podivila se.
"No co, co? Jestli to uslyší dcera, nebo nedej bože vnučka, tak si pomyslí, že tě vraždím. Dovedeš si představit ten trapas, kdyby tu vtrhly?"
"To by nebylo ani tak hrozné, ale kdyby viděly, na co tu čučíme?" vyprskla.
Film běží dál, zvuky nabývají na intenzitě.
"Já nechápu," diví se paní, "jak se mohou tak nechat filmovat? Oni musí být zdrogovaní, to jinak není možné!"
Vtom, jako když střelí, hlavou mi prolétne vtip, jak kdysi parta havířů z dolu Lazy překonala rekord a za odměnu je nechali vyjet do Západního Německa. V Hamburku vlezli do vykřičeného domu. Majitelka, když uviděla tu tlupu, zalomila rukama a jala se je počítat.
"Mein Got," spustila, "jich je dvacet a nás tu je jenom devatenáct! Děvčata, co budeme dělat?"
"No co," otočila se k ní jedna z dam, "vidíte tam toho ožralého?" ukázala na jednoho kunšafta. Tomu dáme gumovou pannu! Ten je tak zťatý, že to nepozná!"
Jak řekly, tak učinily.
Za hodinu jsou všichni havíři opět pohromadě a hodnotí své zážitky. Až na toho opilého. Ten stojí, čumí do země a kroutí hlavou.
"Co se ti stalo?" táže se ho kámoš.
"Ty vole, ani se neptej! Já jsem se miloval s čarodějnicí, představ si to!"
"Coo? Jak s čarodějnicí? Ti šibe, cype?" zase ten prvý.
"Fakt, opravdu!" brání se ožralý. "Ona furt jenom ležela, chtěl jsem ji trochu rozkurážit, tak jsem ji kousl do zadečku a ona si prdla a ufrkla oknem!
To jsem však odbočil.
Porno skončilo, žena šla obírat třešně a já se modlím, abychom to do naší nadcházející zlaté svatby nezapomněli.
Ještě, že mám ten internet!