Děti, dětství
V roce 1950 se Československo přihlásilo k Mezinárodnímu dni dětí, který se od té doby slaví 1. června. Děti jsou bohatstvím a nadějí života a téma dítě, dětství jistě není cizí ani vaší tvorbě.
Do rubriky přispěli: Viola Jíchová, Melanie Nováková, Petr Koudelka, Hanka Hosnedlová, Anna Ursíni,
Viola Jíchová
Na opačné straně světa
Na opačné straně světa,
na začátku konce
vypráví příběh
sám život.
Čas,
který byl, je a bude,
kde růže kvést vidíš
před každým prahem.
Tam lásku pro cenu života
opěvují děti domova
a ctí lásku mezi všemi,
kdo se narodili pro svou zem.
Narozené pro zem a její rány,
sdílí sen o Zemi.
Volají lásku,
hledají sami sebe.
Jdou do budoucnosti.
Vizí na druhém konci světa
o životě v zemi vypráví.
Na opačné straně světa ztraceni
i nalezeni
jdou k vám.
Melanie Nováková
V ZAHRADĚ DĚTSTVÍ
Hamak se v zahradě
větrem zvedá
včera tu usnul
náš neposeda
Barevné balonky
tančily nad pergolou
vlasy měl ze slámy
a dupku holou
Letěl rok za rokem
dort skončil
v bříšku s jahodami
Dnes je on tátou
a holky maminkami
Petr Koudelka
Lidické děti
hrůza hrůz
tragédie té poslední války
kterou máme někde pod kůží
víme o ní
známe počet obětí
i množství smutku, kolik v sobě skryla
ale ta hrůza hrůz
kterou si prošly lidické děti
které nebyly blond s modrýma očima
a které skončily zadušeny výfukovými plyny
na korbě uzavřeného náklaďáku
ta hrůza hrůz děsí
stejně tak jako děsí zlo, které tohle způsobilo
****
Pryč jsou ty jarní dny
kdy ulice byly plné důlků a dětí
Svět se točil podle hodinových ručiček
čas k obědu a na večeři
mezi tím my děti
jsme se učily jak přijímat prohry
a jak se vítězí
Za jednu skleněnku deset hliněných kuliček
to byl tehdy náš neměnný kurz
Dnes udělat důlek do dlažby
by se asi nepovedlo
i vesnice jsou jiné, než kdysi bývaly
Ty naše jarní dny už nám nikdo nevrátí
Hanka Hosnedlová
Druhá šance nejen pro Blanku
"Kam koukáš, to jsi slepej, nebo co?"
Blančin balíček s obloženými chlebíčky se válel po zemi a Blančin vzteklý hlas přeskakoval rozčílením do fistule. Lahůdky, za které utratila poslední peníze v peněžence a které nesla na holčičí slezinu u Venduly, teď vykukovaly z protrženého papírového obalu jako kopice čehosi ne zrovna vábného. Kluk, který tohle všechno způsobil, se tiskl ke zdi, hlavu mírně vtaženou mezi ramena a s rukou omluvně nataženou před sebe se snažil najít v Blančině vřískotu mezeru, aby se obhájil.
"Omlouvám se, neviděl jsem vás..." Blanka se zarazila, jen málokdo jí v jejích patnácti, na které vlastně ani moc nevypadala, vykal. Ale stejně se nehodlala jen tak vzdát: "Bys musel bejt slepej, kdybys mě neviděl..."
"No právě, já jsem slepej..." Kluk se trochu narovnal a otočil se k Blance obličejem s tmavými brýlemi.
"To... to... to bys musel mít hůlku," vykoktala teď už dokonale rozhozená Blanka.
"Vždyť já ji mám..." zamával kluk rukou u zdi a na slunci se zaleskla teleskopická hůlka zavěšená na jeho zápěstí.
V tom okamžiku už byla Blanka totálně mimo a horečně přemýšlela, jak z té neuvěřitelné šlamastyky ven.
"No, ono se zase tak moc nestalo. Chlebíčky mít nemusíme, aspoň nebudeme tlustý, že jo. Tak... ehm, promiň, že jsem na tebe tak ječela," hlas jí přešel do omluvného tónu a ze všeho nejvíc toužila být od téhle trapné scénky co nejdál nebo spíš se vrátit v čase o pár minut nazpět.
"Já se taky omlouvám, neslyšel jsem vás, že proti mně jdete, asi jsem myslel na něco jinýho a taky to tady moc neznám..." kluk sklonil hlavu ke straně a Blance najednou připadal jako postava z nějakého dojemného romantického filmu. Na ty byla vždycky vysazená.
Najednou by docela ráda toho kluka někam pozvala, aby si popovídali a aby smazali to nedorozumění, které jí začínalo vadit čím dál víc. Ale nevěděla jak, takže nakonec rozhodla nezávazná formální věta, kterou hodila mezi ně jako ručník do ringu: "To nic, moje chyba, tak se měj..." Sebrala promáčející se balíček ze země a pomalu odcházela. Pořád ale poočku sledovala kluka s černými brýlemi, který pronesl tiché: "Tak na shledanou" už skoro do Blančiných zad, rukou ohmatal zeď a hůlkou průzkumně proklepával terén před sebou.
Měla jsem se ho zeptat, kam jde a doprovodit ho, napadlo Blanku, ale už jí bylo hloupé se vracet. Celý večer pak měla pocit, že něco nenávratně a osudově prošvihla. Kamarádky si všimly její nezvyklé tichosti a utěšovaly ji, že si nemusí s nabouraným občerstvením dělat starosti - nakonec jíst chlebíčky lžící taky není k zahození. A Blanka se poprvé v životě nesvěřila s tím, co ji tíží, ani své nejlepší kamarádce Vendule.
Celý víkend musela myslet na toho zvláštního kluka z ulice. Cítila se provinile a hloupě. Věděla, že se to, co se stalo, se nedá už odestát, ale představovala si další setkání, které by ale určitě vypadalo jinak a napravilo to, co pokazila. A hlavně, kde by ona sama vystupovala úplně jinak. Ovšem na druhé straně si někde v pozadí uvědomovala, že by moc ráda slyšela zase ten měkký omluvný hlas, který ji vlastně zahanbil svou ústupností a laskavostí. Kdyby tak dostala ještě jednu šanci, ale to je
málo pravděpodobné... Takové věci se neopakují. Zorala to, nenapravitelně a navždycky!
-o-o-o-
Když v pondělí ráno Blanka vstávala a připravovala si batoh s učením, měla pocit, jako by se ten den mělo něco mimořádného přihodit. Všechno ale probíhalo jako jindy, a tak pustila ten zvláštní vtíravý pocit z hlavy. Vrátil se ale v okamžiku, kdy se po zvonění otevřely dveře a do třídy napochodoval s učitelkou ještě ředitel školy, za jehož zády se rýsovala postava třetí osoby. Byl to ten kluk z páteční srážky na ulici!
"Představuji vám vašeho nového spolužáka. Přišel k nám z Brna a věřím, že mezi vás zapadne tak, jako na své předchozí škole. Jmenuje se Arnošt Lhoták a je slepý, ale dokáže se o sebe postarat a má pomůcky, které mu umožní sledovat vyučování společně s vámi. Nicméně věřím, že najde mezi vámi nejen kamarády, ale i pomocnou ruku, když bude třeba," učitel popostrčil chlapce s tmavými brýlemi kupředu. "Kde je nějaké volné místo?"
"Tady, tady!" vykřikla Blanka a honem horlivě uklízela desku lavice vedle sebe.
"My se už známe, že jo," šeptl potichu Arnošt, když si sedal na židli vedle ní, "poznal jsem tě po hlase. Jsem moc rád, že se zase potkáváme."
"Já taky," odpověděla s nesmírnou úlevou Blanka a bylo jí jasné, že právě tohle je ta druhá šance, po které tak toužila...
Ze sborníku povídek pro mládež