Škola
Září to není jen barevná hra podzimu, září je vstup do nového školního roku. Co vám ŠKOLA dala, jaká byla vaše školní léta? Vzpomínáte si, kdo sedával v poslední lavici, na první lásky, tajná psaníčka, kantory, žákovské knížky, černé tabule, na poslední zvonění, na setkání po létech ... A co vás škola nenaučila, a co pro vás v životě bylo školou, jakou košili nosil školník a čím to vonělo v jídelnách. Pojďme se na chviličku vrátit mezi žáky, studenty, kantory... Pošlete své příběhy, vzpomínky, své taháky, náš web je připraven publikovat vaše příspěvky.
Libuše Matysíková
Obecná čeština
Domníváme se, že mluvíme obecnou češtinou. Alespoň já jsem se tak dlouho domnívala. Ba co, domnívala! Byla jsem o tom silně přesvědčena. Ale co čert nechtěl. Ocitla jsem se ve Františkových Lázních jako pacient a nastala situace, že jsem si uvědomila, že je tomu jinak. Využívala jsem lázeňské procedury. Na parafín jsem chodila po obědě. Docela jsem pospíchala, poněvadž tam bývala dosti velká fronta a navíc jako pacienti tam byla též dosti velká skupina Němců. A ti byli poměrně dosti agresivní a razantní a dávali to najevo i ve frontě. Měli svoji jídelnu, ale časy procedur měli společné s Čechy. Docela se předbíhali, šťouchali lidi před sebou a byli celkově hlasitější.Já, nevybavena jazykovou znalostí němčiny, jsem s nimi nemohla nijak komunikovat. Ale předbíhat jsem se též nenechala. A to odpoledne stála přede mnou starší paní, věděla jsem, že je německé národnosti, poněvadž jsem se s ní viděla na dopolední proceduře. Paní nemohla tuze chodit, sestřičky jí při procedurách pomáhaly a doprovodily ji až před dveře a ukázaly, kudy jít. Paní držela v ruce dva koblihy a hodinky, poctivě stála přede mnou. Za mnou byly tři agresívní Němky. Začaly do mě šťouchat, všelijak vrážet. Několikrát jsem se otočila, ale to jim jako upozornění nestačilo. Ze strachu, abych paní nepovalila, jsem vykřikla přes celou frontu:
- Sestřičko, vemte prosím vás tady tó paní. Ona nemože chodit a lidé se tady žduchají, bojím se, že ji porazím.
Sestřička zpozorněla a zavolala:
- Tak ji přiveďte!
- Babičko, poďte, nebojte se!
A vedla jsem babičku dopředu. Pak jsem se vrátila do fronty na své místo. Najednou se situace uklidnila. Strkanice skončila. Když už jsem měla zabalené ruce v parafínovém zábalu a šla si sednout na prázdnou židli, bábinka, která byla vedle mě, řekla, že to bylo "šén". Na odpolední vycházce mě zdravili i němečtí pacienti. Tato situace se odehrála v pátek. V sobotu ráno jsem šla na plynové injekce a už tam seděla skupina pacientek. A byly tam i ty, z páteční fronty na parafínu. Sedla jsem si kousek dál, abych nemusela sedět s nimi. Zanedlouho přišla sestřička a volala na procedury. Najednou se přede mnou objevily německé spolupacientky a snažily se mi říci, že jsem na řadě. Od té doby byl na procedurách klid. Tak nějak se vše zklidnilo. A já si mimo jiné uvědomila, ano, mluvím "obecnó češtinó". Přece jen prvky regionálního nářečí v člověku prostě zůstávají. A jimi se v Čechách většinou prozradí každý.
Kořeny
S přibývajícími lety se člověk zabývá i tím, na co v běžném životě nezbýval čas. Začíná chodit po stopách svých kořenů. Nejsem čistokrevný Hanák. Dá se říci, že jsem Hanák střižený Valachem a moravským Slovákem. Narodila jsem se na Karolíně, v domě číslo 21. Tehdy to byl dům maminčiných rodičů. Stařeček byl moravský Slovák, pocházel ze Zlechova. Stařenka byla z Hané, z Karolína. Maminka byla švadlena. Tatínek, který pocházel od Valašských Klobúk, byl vyučen pánským krejčím. Vyrostla jsem v Javorníku ve Slezsku a po provdání jsem se ocitla zpátky na Hané. Přiblížila jsem se k místu svého rodiště.Zpátky ke svým kořenům.
Nedávno mi moje teta, maminčina sestra, dala výstřižek z novin. Byl to článek o malé obci Karolín. A co bylo zdůrazněné a hlavní v tomto článku? Karolíňáci spolu drží pohromadě! Tahle sounáležitost mě také drží v mém životě. Člověk má bytelnou potřebu být někde zakořeněn, ukotven. Teprve pak se cítí spokojený a šťastný.
CO V KAROLÍNSKÝCH PŘÍBĚZÍCH NEBYLO
Tři čtvrtě roku výuky jsme ve třetím ročníku za sebou a chystaly jsme se na školní výlet. Třídní profesor byl velmi důkladný člověk a svědomitost a důkladnost vyžadoval i od nás, příštích učitelek mateřských škol.
Ve třídě proběhlo několik návrhů, kam tedy na školní výlet. Najednou Zdenička, které jsme říkaly Nanynka, vyslovila přání, že chce do Jugoslávie. Mnohé z nás se rozpačitě usmály, zdálo se jim to nerealizovatelné. Ale, kupodivu třídní Jugoslávii nevyloučil, nýbrž se vyjádřil, že by to bylo docela možné. Pro větší náročnost se toho úkolu ujme sám a sdělí nám, kolik by to stálo.
Za dva dny jsme se dověděly, že čtyři dny výletu do Jugoslávie by nás přišly na čtyři sta Kč. Blížil se termín schůzky rodičovského sdružení a tam se náš výlet měl probrat. Bylo potřeba zjistit, kolik rodičů by s výletem do zahraničí souhlasilo. Protože jsem bydlela v Javorníku ve Slezsku, tak moji rodiče požádali stařečka, maminčina tatínka, aby je zastoupil na schůzce SRPŠ v Přerově.
Diskuse o výletě se otevřela, rodiče, začali vyjadřovat souhlas s výletem. A tu se přihlásil o slovo můj staříček.
Jak vás tak poslouchám, děvčata by ráda do zahraničí. Ono je to sice pěkné, ale nestačím se divit. Takový výlet něco stojí a ta děvčata doposud nevydělala ani korunu. To je přece nemorální, požadovat tu sumu po rodičích. Do Jugoslávie si mohou zajet tehdy, až si na to vydělají.
Zprvu se rodiče dívali na staříčka pochybovačně, ale potom mu dali za pravdu. Jenomže...Příště si nechej staříka doma, ať tady nezaclání. Zavři ho do sklepa.
Od maturity uplynulo už čtyřicet pět let a stále se tato příhoda vzpomíná. Ten rok se totiž už žádný výlet nekonal.
Propadlík Mikulenčák
Na základní škole naše třída vyfasovala propadlíka Mikulenčáka. Byl vysoký, silný, obhroublého jednání, a bil kolem sebe. Nejen bil, ale i řval. První hodinu jsme tehdy mívali matematiku a já jsem najednou přestala psát úkoly. Vypracovala jsem je písemně na papír zvlášť. Otec si toho všiml a jeho obličej zřetelně značil nelibost, rozhodil ruce, svraštil obočí a do obličeje se mu nahrnula červeň.
- Proč nepíšeš úkol do sešitu! Nepůjdeš ven, nemáš napsané úkoly!
A já? Ráno jsem vstávala brzy. Také jsem se brzy budila a bylo mi těžko u srdce. Byla jsem zvyklá plnit úkoly co nejlépe, tak jak bylo v mých možnostech. Tato situace mě trápila, ale bylo to řešení. Nemám ráda, když mi někdo něco vyčítá, anebo mi dává povely, co mám dělat. Mikulenčák s brunátným obličejem čekával už ve třídě a těšil se, že někoho přistihne s úkolem v sešitě a podepsaným od rodičů. O co méně mu to šlo ve vyučování, o to více si užíval v této šikaně kamarádů, spolužáků. Zde cítil svoji parketu, cítil se jako vítěz, když ostatní z něj měli strach. V biologii dostal pětku u třídní paní učitelky, rozčílil se, svraštil obočí a začal řvát. Polil paní učitelku inkoustem z kalamáře a spokojeně jí vyťal pár facek. Paní učitelka zrudla, z kapsy pracovního pláště vytáhla kapesník, přikryla si obličej a vyběhla ze třídy přímo do ředitelny. Mikulenčák zůstal s rozloženýma rukama u katedry, obočí svraštělé, ústa pootevřená, chřípí se mu chvělo. To už kluci nevydrželi a Mikulenčáka zpacifikovali. Konečně si podepsal ortel do zvláštního zařízení. Mnoho vyděšených dětí, část učitelského sboru a část znepokojených rodičů si spokojeně vydechla.
Martinovy tulipány
Toho roku jsme měli v našem smíšeném oddělení mateřské školy osmnáct dětí. Jeden z nich byl Martin. Bylo jaro, kvetly už narcisy i tulipány a já jsem na vycházce utrousila, že nejvíce se mi líbí ty žíhané tulipány. Ten den odpoledne jsem šla na schůzi a zpět domů jsem potkala Martina. Šťastný úsměv a v ruce tulipány i s cibulkami. Tulipány jsem zasadila. Martin byl rváč, vzteklý a vznětlivý. Vychovávala jej babička s dědou. Babička mu vyprala, vyžehlila, dala najíst, ale na víc nestačila. Její dcera měla Martina za svobodna a tak se našly ženy, které měly pro Martina jediné oslovení: Parchant. A Martin si opravdu vedl tak dobře, že jej už na základní škole dali do Brna, do zvláštního zařízení. Neláska a hrubé okolí mu dopomohlo, aby se na něm dokonala totální zkáza. Každým rokem na jaře mi rostou a kvetou Martinovy tulipány, každý rok vzpomínám, ve kterém nápravně výchovném zařízení se Martin nachází. Narodil se holt do nesprávné rodiny. Byl původně bystrý, chytrý, pohotový, ale život jej zavedl na scestí a už se z něho nedostal.
Dajana Zápalková
Vzpomínání na "pionýry"aneb Již čtyřicet let je tomu...
Ano, již čtyřicet let tomu, co čtyřicítka už ne tak vystrašených jelimánků, ale mladých studentů, opustila brány místeckého gymnázia a rozprskla se po různých končinách naší vlasti, aby dál pokračovala ve studiích a někteří pak třeba začali svoji pouť pracovní ....
Ale vraťme se trochu do historie, tehdy socialistického školství, kdy byla možnost ukončit základní vzdělání v osmém ročníku a dál pokračovat ve studiu na střední škole. Tak přicházela na místecké Gymnázium Petra Bezruče spousta vystrašených (ještě mnohdy) dětí s výborným prospěchem, aby se dál vzdělávali a nasávali moudra různých oborů pro život.
Stalo se, že se v září roku 1976 v 1. D třídě sešla čtyřicítka takových "chytrolínů" a za katedru před ně stanul profesor Bohumír Kocich a zcela srozumitelně, bez příkras jim sdělil:
"Tak, pionýři, já jsem vás nafasoval na čtyři roky, budu váš třídní, a doufám, že nám to spolu bude štimovat! Aby bylo mezi námi jasno, začínám s třídnictvím, tak jako vy začínáte na tomto ústavu, takže od vás očekávám maximální nasazení, píli, houževnatost, neboť - těžce na cvičišti - lehce na bojišti! - to si zapamatujte! "A budeme se tímto sloganem řídit!" - podotkl Kocich a dodává k tomu:
"A budu vás mít na matiku a fyziku. A nemyslete si, vše spolu zvládneme. A protože jsem muzikant, věřím, že úplně piánko, piánisimko to spolu rozjedeme co nejdříve, abych věděl, co ve vás je, co vás na těch základkách naučili...," dodává a vystrašení pionýři polykají údivem. Pravda, jsou mezi nimi i takoví "hrdinové", suverénové, kteří si myslí něco o zvládnutí všeho levou zadní. Ale především děvčata s uhlazenými vlásky a krátkými sukněmi pochopila, že skončila sranda a začíná přituhovat! Už to nebude takové ležérní proplouvání hodinami výuky jako dosud na základce! Bude třeba přemýšlet, snažit se jistě více a to asi bude mnohdy bolet!
Tak, pravidla byla jasně dána a je třeba jít do boje... Mnohdy to byl opravdu boj. Vzpomeňme třeba desítky a desítky příkladů ze Sbírky úloh z matematiky, které byly třeba doma vypočítat a ráno je předložit třídnímu!
"Neumím to, nejde to, je tam někde chyba," - tak to bylo mnohdy tlumočeno matikáři ze zoufalství nad svým chybným výsledkem v sešitě. Profesor z toho chytal mnohdy "psotník", ale opět trpělivě vysvětloval, psal na černou tabuli bílou křídou, kreslil, přidával své muzikantské schopnosti, aby nás rozptýlil a konečně se nám v těch zastřených hlavách rozsvítilo. A co teprve fyzika! Tam to pro některé byla úplná havárie! Nějaké ty zákony pana Newtona, Ohmovy zákony a jejich aplikace v praxi - no, tady už mnohdy Kocichova představivost byla v koncích. A laboratoře z fyziky, psaní elaborátů o nepochopených, mnohdy nepovedených pokusech - no, hrůza. Ale profesor Kocich další a další den přicházel do svých hodin matematiky a fyziky dobře naladěn s přesvědčením, že ty chytrosti do svých "pionýrů" přece musí natlouct! Nevzdával to, i když se mnohdy obracel k tabuli a v duchu počítal nejméně do desíti nad zoufalými odpověďmi svých oveček.
V takové symbióze a téměř rodinné atmosféře, kde vládl patriarchát třídního, který své "pionýry" začal pomalu oslovovat "borci" - nevím, zda během dvou, třech let studia na zmíněném ústavu, kdy se předpokládá, že by studenti už v těch hlavách měli nějaké znalosti mít, a chovat se k nim jako k "naději národa", k těm, kterým patří budoucnost, pokud ovšem nabyté vědomosti budou dál rozvíjet. I "borci" svému třídnímu věřili, měli ho rádi a věděli, že při nich bude stát nejen v dobrém, ale i v nepříjemných, snad i průserových situacích. A že jich též bylo! Nepovažovali jsme se za žádné svatoušky. Prožili jsme lyžák, taneční, výlety, zájezdy a také chmelovou brigádu. A právě tady se udál průser průserů - třídní nám zde onemocněl žloutenkou! A my, borci ve čtvrťáku, všichni jsme MUSELI maturovat z matiky a mnozí si zvolili jako maturitní předmět i fyziku! A co teď? Jak z této nepříjemné situace vybruslit? Na hodinách matiky a fyziky se u nás střídali vyučující profesoři jako nové boty, většina z nás z toho byla jako zmatené včely a myšlenka na odmaturování ze zmíněných předmětů byla tristní!
I tehdy se zjevoval nečekaně ve třídě "náš" profesor, aby nám pozvedl náladu a povzbuzoval výroky: "Nebojte se, u maturity budu s vámi!"
Byl květen, termín maturitních zkoušek byl již znám, měli jsme už po jejich písemné části, kde jsme všichni bojovali, seč jsme mohli a smiřovali se s osudem, že ústní maturitní zkoušky bude havárie. Ne všichni jsme se v matematice cítili kovaní, proto tyto obavy byly jistě oprávněné. A když nastal den D pro každého z nás zvlášť, skutečně nám všem spadl kámen ze srdce a snad všichni jsme měli úsměv na tváři, když jsme v místnosti, kde seděla maturitní porota, a my po jednom chodili na potítko, kde jsme si připravovali odpovědi na právě vytažené otázky, když tam byl přítomen "náš profesor"! Věřte, to byla úleva! I když jsme mnozí z nás měli před tabulí okno jako výkladní skříň, ON nás dovedl k správnému výsledku svými naváděcími otázkami a pak už nebylo tak těžké se dopočítat ke zdárnému cíli. Prošli jsme všichni touto nelehkou zkouškou dospělosti. Při slavnostním předávání maturitních vysvědčení na Frýdeckém zámku mnohým z nás projížděl před očima film, který natočil sám život během čtyřletého období studia na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku.
A nyní, po čtyřiceti letech, děkujeme Vám, pane profesore, za vše, co jste nám do tehdy ještě hodně otevřených hlav doslova "nalil", za trpělivost a snahu se s námi chtít "párat" proto, abychom získali ty nejlepší vědomosti a vzdělání pro vše další, co nám život nabídne či přinese. Podívejte se dnes na nás, jsou už z většiny z nás babky a dědkové, užíváme si radosti života, jak jenom to jde! A že nás zaskočil nějaký koronavirus? Myslíte si, že ano? Je to na nás vidět? To asi ne, vždyť máme v sobě pevné základy "pionýrů"! Proto jsme vždy (na vše) připraveni!
Petr Koudelka
Za
dobré vysvědčení knihu
ať
si školák počte
ať
se zdokonalí v pravopisu a na větnou skladbu ať zvykne si
za
špatné vysvědčení knihy dvě
číst
se musí
zdokonalování
a zvykání patří k profesi žáka
nemáte-li
doma zrovna premianta, vyjde vám to dvojnásob
vaše
kapsa utrží ránu
a
vy budete muset do ní sáhnout hlouběji
za
dobré vysvědčení knihu
za
špatné knihy dvě
tohohle
toho pamětliví buďteje
v tom kus IQ vašeho dítěte
Štěpánka Běla Houbková
Zkoušková
Sedmá runda byla zrádná,
v těle mám malou Saharu
,,Pojďte dál, slečno Bělo,"
vítá mne mile na prahu
Sukně, to je kamarádka,
sukně krátká, kratinká,
po stehně mi ruka šmátrá
v letech mého tatínka
Knoflíčci jsou fajn parťáci,
knoflíčci vás nezradí,
z každé bryndy vyslečou mne:
,,Ach, jaké fajné pozadí!"
---
,,Dnešní zkouška? Máte index?"
Pátrám po tom deníčku
,,Příště lépe. Ale budiž
Dnes Vám píšu jedničku."
Anna Ursíni
SAPFICKÉ MOTÍVY III