Září

Vložte svůj text...

Milí kolegové, prázdniny se pomalu loučí a já vám všem děkuji za příspěvky na web, ať už k tématům či vaše soukromé verše, povídky, upoutávky na nové knihy. Je radost starat se o web, kde je stále co nového vkládat.

Před sebou máme nový měsíc a s ním nová témata. Tentokrát jsem se nechala inspirovat názvy filmů a písniček. Na všechny vaše příspěvky se budu moc těšit. (:-))

1.Kdepak ty ptáčku hnízdo máš

2.Holka modrooká, nesedávej...

3.Cesta má přede mnou v dáli mizí

4.Zvonky štěstí já slyším zpívat v každém z nás

5.Kdyby tisíc klarinetů

6.Slunce, seno a...

7.Škola základ života

8.Páni kluci

Příspěvky posílejte na mou adresu  PavlinaKollarova@seznam.cz

Pavlína Kollárová

(3) Našlapuj tiše
dusej chvatem
padni na kolena
nebo se plaz
Jsem cesta
tvou stopou nedotčena
s cílem v nedohlednu
bludiště rondelů a zákazů
klikatím se dny
a večer mizím v dáli
pyšná na místo
na tvé mapě

Viktor H.

(1) Těsně nad ránem, když se bělavý talířek potuluje po černě prostřené obloze, dospávám  poslední verš. I budík dřímá a tichounce  po vteřinách oddychuje.   Jenom ty, ptáčku zpěváčku, máš hrozně napilno. Švitoříš si svou ranní písničku a to tak usilovně, že rozezpíváš za malou chvilku ostatní opeřence ze sousedství. Utrhnete mi snivou nitku, ukradnete poslední kousek spánku. Být kocourem, přísahám, že tě ulovím. Jenomže, kde tě mám hledat, vždyť ani netuším, kdepak své hnízdo máš. A také neumím šplhat po stromech, dotýkat se jen tak elektrických drátů, nevlastním ani síťku nebo klícku. Jenom tiše závidím tvůj ranní elán, chuť do zpěvu, křídla a hnízdo někde v korunách stromů. Ale tohle ti přece nemůžu přiznat, přece jen mi bereš sny. Ach jo, kdepak to hnízdo máš...

Emilie Kozubíková

(1) Obehraná písnička
Mlsný kocour, v pohledu anestezie,
ten satanáš!
Oběti blíž a blíže,
útrob hlas za oltář a že:
"Kdepak. Ty, ptáčku, hnízdo máš!..."

Hanka Hosnedlová

(4) Ani za všechny peníze světa

Ta melodie, která se linula v poklidu červnového slunečného odpoledne ze stařičkého dýchavičného magnetofonu, jí mlela duši doslova na prášek. Proč krása musí tak hloupě bolet, napadlo ji v jednom prchavém okamžiku, když na vteřinku odpoutala své myšlenky od tónů a slov písničky. K tomu ještě všechny ty vzpomínky, které se sypou jako skleněné kuličky z pestrého sáčku minulosti. A proč vlastně sama tohle duševní sebemrskačství přivolává, co ji k tomu nutí?

Cilčin pohled zabloudil na rozevřené, ošuntělé album na jejím klíně a znovu ucítila přímo fyzickou bolest někde v levé části hrudního koše. Připadalo jí, že její srdce je v tu chvíli jako poplašené bezbranné ptáče, zděšeně plácající křídly o klec z prutů žeber a zraňující se do krve o hroty vzpomínek. Prostě je to tak - vzpomínky, i ty krásné vzpomínky, které chutnají tak nějak hořkosladce jako čokoláda, prostě bolí. Snad proto, že jsou dokladem něčeho uplynulého a nenávratně ztraceného, možná proto, že nelze ani při nejlepší vůli změnit to, co se již odehrálo, možná proto, že připomínají pomíjivost času, kterého člověku na půli cesty mezi šedesátkou a sedmdesátkou už zas tak moc nezbývá. Letmo pohlédla na vroubkovaný čtvereček v albu, kde trochu teatrálně pózoval hubený teenager s hřívou plavých vlasů a s rukama opřenýma v bok.

Možná, že tohle všechno Ziki tušil už tehdy v přelomovém roce, kdy na dlažbě českých měst nečekaně zaduněly pásy tentokrát nevítaných sovětských tanků. Když jí tiskl ruce, stíral slzy řinoucí se z očí a šeptal do vlasů: "Nebreč, prosím tě, já za to nestojím, zapomeneš na mě a život půjde dál..."

Jistě, život šel dál - jak v malém jihočeském městečku, kde měl každý každého přečteného, tak někde na druhé straně zeměkoule mezi klokany, pod žhavým australským sluncem, kam osud Zikiho dostrkal po hrbolaté cestě dobrodružných peripetií. Po večerech Cilka sice ještě občas plakávala, ale měla plnou hlavou naléhavějších starostí, které s sebou jako špinavou pěnu přívalu přinesly všechny ty závratné a nechtěné události. Jak se vyrovnat s vyhazovem z nakladatelství a se ztrátou dlouhé řady bývalých přátel, jak sehnat novou práci, když všude za ní jako černý stín šel posudek politicky nespolehlivého, pro socialistický režim dokonce nebezpečného člověka. A také jak ustát všechna ta vyšetřování a vyslýchání ohledně Zikiho, který zmizel dřív než protiruské nápisy z ulic.

Ale čas obrousí hrany a když zavře dveře, pootevře okno... Pomalu vychládaly emoce, nesmlouvavost konsolidace dostávala postupem doby drobné, prostupné trhliny a soudruzi polevovali v bdělosti. Cilka se přestěhovala do krajského města, našla si levný podnájem v tmavém, zatuchlinou nasáklém činžáku a zakotvila v reklamní dílně, v anonymitě výtvarného kolektivu. Měla pocit, že začíná úplně znovu, od začátku, třebaže i na té nové cestě zůstávaly nepřehlédnutelné stopy bláta z minula, které vytrvale a neoddiskutovatelně vymezovaly směr jejích dalších kroků.

Díky Editě, poněkud výstřední a trhlé kolegyni, se pak dostala i do party, která byla pro ni hotovým azylovým rájem. Duševními lázněmi a zázemím, které jí už samotnou existencí nabíjelo baterky pro každodenní mašinérii dokola se opakujících absurdit. Nepsaným vstupním kódem pro tohle nesourodé společenství jakési spiklenecké zednářské lóže tichého odporu byly hodně podobné životní osudy a hlavně - názory, v té době vlastně názory i dost nebezpečné.

Všichni jí připadali tak úzce spříznění, tak strašně blízcí, dokonce víc než vlastní rodina, která nemohla pochopit Cilčin vytrvalý vzdor a neschopnost sklonit pokorně hlavu po dlouhé sérii zákonitě nastolených a ubíjejících sankcí. Za každého z oné party životem vyvržených by byla tehdy Cilka dýchala a cedila krev. Ochotně nastavovala hlavu při všech těch akcích, tajně konaných ve sklepě staré chátrající vily, do jejíchž místností s opadávajícími štuky, odřenými dveřmi a stávkujícími elektrickými rozvody, podnik usadil dislokovanou výtvarnou dílnu reklamního oddělení. Jiné se odehrávaly ve zpustlé klášterní zahradě, obklopené rozbujelým neprostupným křovím a zplanělými pokroucenými stromy. Jak milovala všechny ty večírky při svíčkách s nevzhlednými litrovými lahvemi levného vína, utajené koncerty s písničkami šifrovaných manifestů, promítání černobílých, každou chvíli se přetrhávajících, ilegálně převezených filmů, amatérská předčítání ze zakázaných knížek v oblacích kouře z cigaret putujících dokola či nekonečné vzrušené diskuse o možnostech svobody a volnosti lidského ducha...

Tenkrát také potkala Filipa. Seděl vedle ní na polštáři na zemi a stejně jako ona se zaujetím hltal slova Krylových exilových písniček, která jim mluvila z duše. Bůh ví, jak se vlastně tyhle desky dostávaly ze zahraničí k černovlasému Standovi s uhrančivýma očima, do jehož panelákové garsonky se všichni vždycky dokázali natlačit. Jediný, kdo měl v tom nepřehledném chumlu těl dostatek prostoru, byl polohlasně puštěný gramofon.

"Závidím mu, že umí najít ta správná slova," prohlásil tehdy jen tak mimochodem Filip a možná ani nevnímal, komu to vlastně sděluje své nejniternější pocity. "Já to taky tak cítím, ale neuměl bych to poskládat do slov. Možná ještě tak namalovat..." O pár dní později už maloval své impresionistické obrázky pro Cilku, které přiklepl samozřejmý titul své nové Múzy a která našla teplý pelíšek v jeho bohémské posteli všeobjímající nezávazné lásky.

Cilka stočila pohled na lesklé černobílé obdélníčky vzpomínek a lehce pohladila bříšky prstů stránku se všemi těmi natupírovanými dívčími hlavami a protestními dlouhými kšticemi kluků. I tak se tenkrát vzdorovalo. Dlouhými vlasy a kalhotami do zvonu. Nebo poslechem písniček ze zakázaných rozhlasových stanic. Letmý úsměv jí přeběhl přes rty při pohledu do černě orámovaných očí svého někdejšího já. Když si to tak promítne zpátky, byly to svým způsobem vlastně šťastné roky. Byla to doba, kdy měli svého nepřítele jasně definovaného a vyhraněného, kdy ještě věřili ve změny pro lepší příští, kdy k jejich každodennímu menu patřila naděje. Naděje žíznící po změně, po činech a po odvaze.

Možná za to mohla právě ona, že Filipovy obrázky měly čím dál tím odvážnější náměty a provokativnější protikomunistické názvy, z nichž se postupně stávaly obsáhlejší textové pasáže - protestující, kritické, nesmlouvavé. Nesmlouvavý byl pak i soudce, kterému se Filipův případ "rozvracení republiky" dostal po jeho ilegální výstavě na stůl. Kdyby to nemělo tak tragickou dohru, musel by se člověk absurditě procesu přímo smát. Bohužel se tenkrát nesmál nikdo a nejméně odsouzený Filip. A Cilka zase zůstala sama. Do posudku jí přibyla další černá tečka a do duše další bolestný zásek. Ani si v tu chvíli příliš neuvědomovala, že výpověď z místa, která zákonitě následovala, je vlastně ještě lepší varianta než původně hrozící pobyt za mřížemi. V téhle zoufalé situaci jí, kromě Filipa, nikdo neměl za zlé, že nenechala vykvést své těhotenství do květů mateřství. Bylo jí jasné, že by to za daných okolností prostě nezvládla. Ten nevratný krok ji ale trápil víc, než připouštěla navenek. Umocňovala to ještě skutečnost, že Filip jí tohle zoufalé, podle něho zbabělé rozhodnutí nikdy neodpustil. A v tom byl radikální, stejně jako v neústupných názorech, díky nimž dýchal vzduch, cezený přes mříže, několik let. Jenomže tentokrát s ním Cilka jeho postoj nesdílela.

Několik měsíců pak marně sháněla zaměstnání. Bez práce zůstat nemohla, zavřeli by ji podle tehdejších zákonů za příživnictví. Všichni se nějakým způsobem museli podílet na budování republiky. Tak nakonec skončila na lince v Rybeně. Pach rybiny se jí zažral do kůže a do vlasů, i když pokaždé stála celou věčnost pod sprchou a doma se máčela v oranžové mořské soli, aby ze sebe ten neodbytný odér dostala... Její oči zabloudily ke snímku s drobnou štíhlou postavičkou v montérkách, s bílou ochrannou síťkou na vlasech.

" Bože, jak jsem to tenkrát mohla všechno vydržet?" vzdychla si šeptem a zahleděla se z terasy do útěšné zahradní zeleně s těžkou omamnou vůní čerstvě pokosené trávy. Její pohled se jaksi mimoděk opět stočil na otřepené, tmavě šedé listy alba s výsečemi vlastní minulosti.

Ale zůstala jí přece parta, její kotva v rozbouřeném moři událostí, její maják v mlze nespravedlnosti a křivd. O to větší a zraňujícnější byly potom šoky, když po probouzejícím listopadovém zvonění klíčů našla v seznamech konfidentů dva z těch, kteří jí byli tak blízcí. Její srdce se vzpouzelo tomu uvěřit, ale střízlivý rozum dokázal vyhrabat z paměti celý řetěz drobností, které tohle hrozné zjištění neodvolatelně a logicky potvrzovaly.

"Kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný. Oni by vás bez svého člověka nenechali. A věř mi, že ten by vás tak nešetřil jako já," řekl jí pár roků po sametovém převratu Adam, když ho při jednom z náhodných setkání konfrontovala s opakovaným uvedením jeho jména v Cibulkových seznamech konfidentů. Možná měl pravdu, možná v tom ale hrálo roli i to, že vytrvale, i když ohleduplně a s určitou jiskřičkou ponechávané naděje odmítala po Filipově zatčení jeho přízeň. Trpělivě vyčkával, až se zacelí rány po Filipově ztrátě, strategicky a s pochopením kýval na její argumenty, proč nemůže právě nyní naskočit na jeho tandem, a účastně s ní rozebíral její další osobní plány. Tak nějak samospádem se pasoval na místo jejího nejbližšího přítele a kamaráda, nebo spíš obětavého a vnímavého bratra. Vlastně to byl on, kdo jí pomohl na místo referentky do energetických závodů. Bylo to dobré místo, se slušným výdělkem a dokonce i s různými možnostmi, o kterých si dříve netroufla ani snít. Ale nepochybně to byl zase Adam, kdo překazil její vyhlídku na převratnou životní změnu, kterou hodlala vyřešit své osobní dilema.

Přihlásila se tenkrát na podnikový zájezd do Francie a zdálo se, že to navzdory jejím celkem oprávněným obavám vyjde. Dokonce už měla v ruce vlastní pas, v což předtím ani nedoufala. Dnes ale ví, že udělala chybu, když ve slabé chvilce podlehla Adamově přesvědčování a svěřila se mu se svým plánem za hranicemi zůstat a už se nevrátit. Nevymlouval jí to, jen se na ni tak podivně, zkoumavě podíval a celý jako by povadl. Bylo jí z toho smutno a ještě si vyčítala, že ho vlastně tak trochu zradila. Večer před odjezdem pak zaklepali u jejích dveří dva nenápadní, zdvořilí pánové v baloňácích a vyžádali si její pas, že v něm musí něco doplnit. Pas už pak nikdy neviděla, zato oba pány ještě několikrát - v úřadovnách státní policie. Tehdy jí ovšem nenapadlo, že by v tom mohl mít prsty Adam, který jí po nezdaru s výjezdem do zahraničí útěšně chlácholil a snažil se ji rozptýlit.

Snad proto vymyslel pro partu tu letní dovolenku v Nízkých Tatrách. Bylo jí jasné, že to bylo zinscenované kvůli ní, ale nijak se tomu nebránila. V podstatě byla Adamovi za to rozptýlení vděčná. To ovšem Adam nemohl tušit, že právě tady se seznámí s Petrem. Bylo to, jako by nečekaně našla svou druhou půlku, která přesně zapadla k té její. Vlastně se jí ten hřmotný černovlasý chlapík s rukama jako lopaty ani nedvořil, ani se nesnažil na sebe upozornit. Shodou okolností prostě seděl vedle ní u dlouhého stolu v kolibě, kam pořadatelé usadili při vítacím večírku oba odborářské zájezdy z jižních Čech. Naprosto samozřejmě a bezprostředně si začali povídat, a pak už si povídali každý večer a stále bylo o čem. Adamovi se pochopitelně Petr nijak nelíbil a dával to Cilce viditelně najevo. Proto byla nesmírně překvapená, když se před odjezdem z rekreace přátelsky a vřele s Petrem loučil a vyžádal si dokonce jeho adresu. Bláhově ji to tenkrát potěšilo a uklidnilo...

S Petrem si pak psali snad každý den a o víkendech jezdil Petr za Cilkou do města, anebo ona za ním do malé obce v Pošumaví. Nikdy nezapomene na ty městské víkendové kulturní orgie, kdy stačili zhlédnout dva i tři filmy za den a ještě si najít čas na výstavu, jazzový nebo folkový koncert či návštěvu přátel. Přičítala sama sobě a svému posudku, že se najednou o Petra začala zajímat StB, také si to vyčítala, i když jí to Petr opakovaně vyvracel. Sem tam se vypravili i do matičky stověžaté Prahy na koncerty, o kterých věděli, že se nikdy už opakovat nebudou, nebo na výstavy, o kterých se dozvěděli díky přátelům. Jednou, bylo to na Petrovy narozeniny, ho donutila, aby si v Tuzexu za vyšmelené a předražené bony koupil džíny téměř kultovní značky Lee. Měli štěstí, zrovna bylo zboží a fronta, do které se přes Petrův odpor a brblání zařadili, nebyla zas tak dlouhá.

Cilka si přiblížila k očím zprohýbanou, vybledlou Petrovu fotografii v upnutých modrých kalhotách - opravdu mu slušely! Nosil je tenkrát hodně dlouho. "Co na nich bylo tak zvláštního?" zeptala se s despektem vnučka Adélka, když jí Cilka před časem ukazovala dědečkovu památeční fotografii v džínsách. "Takových můžeš mít i ze second handu kolik budeš chtít a za pár korun." Jak těžko se Cilce vysvětloval někdejší systém tuzexových prodejen, černého obchodu s bony nebo pojem nedostatkového zboží. A už vůbec nedokázala vysvětlit Adélce to, proč režim tehdy nejenže odmítal všechno ze Západu, ale považoval to i za provinění, nebo dokonce za trestný čin. Spíš jako dobrou anekdotu brala Cilčino vyprávění o tom, jak byla předvolána před podnikový výbor a oficiálně pokárána za to, že nosila tričko s americkou vlajkou, které si přivezla ze zájezdu ze sousedního Maďarska. "Proč jsi jim neřekla, že je to tvoje věc, co nosíš?" zeptala se s naivitou človíčka vyrostlého v postkomunistické době.

"A proč jste nesměli jezdit k moři a proč byla auta na poukaz?" vyptával se jindy zvídavý a na svůj věk velice vyspělý nejmladší vnouček Jonáš. Ten paradox totiž ani jeho rozum pochopit nedovedl.

Odkudsi přes ploty sem vzdáleně doléhal dětský křik a smích jako ozvěna jejích myšlenek, které se v tu chvíli rozlétly jako hejno vyplašených vrabců. Cilka se v křesle zavrtěla a na zem sklouzl její moderní dotykový mobilní telefon.

Jo, telefony... Taky chodívala Petrovi telefonovat z pošty anebo z bytu od Adama, který jako jeden z mála v partě požíval této civilizační výsady. Už se dneska, kdy se telefonní společnosti předhánějí v honbě za klienty, ani nezdá pravdou, že získat telefon domů byl obrovský problém, čekací lhůty se protahovaly na několik let a roli hrála i různá doporučení. Ani to telefonování tenkrát nebylo zrovna jednoduché, protože Petr také neměl domů telefon. Musel být v té chvíli, kdy volala, na obecním úřadě, kde byla umístěna veřejná telefonní stanice. Adam sice ochotně přejímal od Petra vzkazy pro Cilku, ovšem čas od času je zapomínal vyřizovat nebo předat včas, za což se potom Cilce kajícně a dlouze omlouval. Jako omluvu potom přinášel pro sebe a Cilku lístky do kina, pozvánky na vernisáže anebo některou z knih, na které ve čtvrtek odpoledne stávaly v knihkupectvích předlouhé fronty.

"No jo, fronty, to býval socialistický fenomén," zasmála se v duchu Cilka a znovu se zadívala na sérii snímků dokumentujících zapadnutou vzpomínku. Tehdy se stávaly fronty nejen na dobré knížky, ale i na pomeranče, banány, kokosovou moučku, na svíčkovou, vepřové kotlety nebo játra, na bavlněná trička, dokonce na toaletní papír. Byly doby, kdy nebyla k sehnání smetana nebo hygienické vložky... Tomu se dneska Cilčiny vnučky upřímně smějí a berou to jako moderní pohádku, které odmítají věřit. Stejně jako tomu, že v oněch letech fungoval takový nepsaný barterový obchod - ty mně seženeš soupravu skleniček a termosku, já ti nechám stranou nového Dicka Francise, jablíčková mýdla nebo třeba kilo telecího. Za barevnou televizi ti zajistím koženou bundu, za ledničku boty prestige...

"Ale aspoň jsme si věcí vážili, nic se nevyhazovalo, všechno jsme se snažili zužitkovat," vybavila si Cilka Editiny argumenty při nedávném setkání v salonku luxusního hotelu, kam svolal volnomyšlenkářský Filip po návratu z exilu zbytek dřívější party. Měla pravdu - věci měly pro lidi i tu hodnotu, jak těžké bylo je sehnat a pořídit. Oblečení, obutí a hračky po dětech se předávaly jako štafeta. Cilka sama po večerech háčkovala a pletla z vln vypáraných ze starých svetrů, přešívala své vyřazené sukně na bundičky a sukýnky pro dcerky, vylepšovala díry na teplácích a svetříkách našívanými barevnými kytičkami a motýlky.

" Já bych to tedy nenosila," okomentovala okatá Sára, druhá z trojice Cilčiných vnoučat, Cilčiny výtvory, když společně přebíraly krabice uložené na půdě. "Ale nosila a ještě ráda," oponovala jí Cilka. "Taková byla tenkrát doba."

Ano, taková byla doba! Šikovný zručný Petr šperkoval domácnost, jak jen mohl. Navzdory Adamovým pletichám, které ovšem Cilka tenkrát ani netušila, se totiž Petr brzy přistěhoval k Cilce do města a po čase se skoro tajně na radnici vzali. Sice pak uspořádali pro partu svatební hostinu s kotlem guláše, se zelňáky a jablečným koláčem, ale Adam jim to stejně na sklonku dne nad bůhvíkolikátou sklenkou grogu vyčetl jako nekamarádské a falešné jednání. "Bůhví, co by asi podnikl, kdyby to býval věděl," napadlo nyní Cilku, když se zadívala na svatební fotografii drobounké blondýnky v kalhotovém kostýmku a kudrnatého černovlasého pořízka ve vypůjčeném obleku.

Petr opustil své řemeslo uměleckého kováře a šel dělat do těžkého provozu do fabriky. Díky tomu se dostal i do pořadníku na stavbu družstevního bytu a mimo jiné dostal také půjčku na nezbytnou vinkulaci. Čtyřiašedesát chlapů z různých provozů nového průmyslového závodu pak chodilo den co den po práci stavět na předměstí dva osmipatrové paneláky, kam se nastěhovaly jejich rodiny. Jenže dřív, než byly domy postavené, rozrostla se Cilčina rodina o dva přírůstky. O černovlasou uzavřenou Alici a rok nato o plavovlasou impulzivní Lucii.

"Byly tak roztomilé," zastesklo se Cilce při převrácení další stránky alba po časech naplněných mateřskými starostmi. "A co jsme si s nimi užili legrace..." To nepochybně, ale také starostí a trápení. Ale to už k věci patří. Co k běžným rodinným problémům ale nepatřilo, byly pak nečekané potíže ve škole. Když si Luciin třídní učitel Cilku a Petra pozval po rodičovském sdružení do svého kabinetu, tušili, že bude něco špatně.

"Víte, já bych z toho žádné závěry nedělal, ale Lucka vykládá svým spolužačkám, že posloucháte doma zakázané rozhlasové stanice, že si píšete s kamarády z Ameriky, Kanady nebo Austrálie a že přepisujete na stroji nějaké zvláštní podivné knížky... Třeba to děti pak řeknou doma a nevíte, co koho napadne..." s rozpaky spustil učitel a nervózně si mnul ruce. Cilce i Petrovi bylo jasné, že mu jde spíš o to je varovat, než odradit od podobných činností. Poděkovali mu a doma pak dlouho do noci s Lucií i Alicí rozebírali, proč nesmí o těchhle věcech nikde mluvit.

"A proč ne, když je to pravda?! Přece mi pořád říkáte, že se nemá lhát," trvala na svém nekompromisní Lucie, kterou dokázala doslova rozběsnit každá nespravedlnost, křivda nebo nesmyslnost. Asi tehdy ještě nepochopila situaci v celé její obludné složitosti, vždyť i dospělým připadala stejně nesmyslná a absurdní, ale slíbila, že o tom, co se děje doma, už nikde vykládat nebude. A svůj slib dodržela. Cilka s Petrem pak měli nový problém, aby Lucie se svým okolím vůbec komunikovala.

A učitel, který je tehdy upozornil na netušená nebezpečí Luciina smyslu pro pravdu a kterého si proto velice vážili, nasadil hlavu za Lucii ještě jednou. To když se z Luciina školního posudku přikládaného k přihlášce na střední školu záhadně ztratily materiály týkající se Cilčiny a Petrovy politické nespolehlivosti. Lucie se tak dostala na výtvarnou školu, po které toužila a kterou dokončila již v posametovém klokotu.

Zato Alice se na svou vysněnou konzervatoř po škole nedostala a skončila na gymnáziu. Nakonec nedokázal pomoci ani Adam, na kterého se Cilka s velkým sebezapřením a vlastně i s popřením svých dosavadních zásad obrátila. Možná to tak mělo být. Alice si už při studiích založila dívčí kapelu, která vyhrávala jednu soutěž za druhou a zakrátko se stala doslova českou folkovou legendou. A když se otevřely hranice, byla Alice s kapelou víc venku než doma.

Ještě jednou narazily Cilčiny výchovné snahy u Lucie na stejnou překážku. Bylo to poté, když Lucka zjistila, že se Cilčina přítelkyně Ema bojí chodit do kostela, protože by mohla přijít o místo učitelky, kdyby se to ve škole zjistilo. "Co je na tom špatného, chodit do kostela?" zuřila Lucie, "a just budu chodit do kostela pětkrát denně, aby věděli!!!" Cilka ji nedokázala uklidnit a popravdě neměla ani žádné rozumné argumenty, aby ji přesvědčila o tom, že se nemá pouštět do předem prohraného boje.

Stejně, jako když jí nepříliš oblíbená sousedka, se kterou nikdy nepřešla k tykání a se kterou se vlastně jen zdravily, šeptem řekla ve výtahu: "Paní Krásová, měla byste asi vědět, že se na vás v baráku vyptávali tajní. S kým se stýkáte, kam chodíte, o čem mluvíte a tak..." Ačkoliv jí bylo potvrzeno, že se pánové od StB vyptávali systematicky všech partají, nikdo jiný ze sousedů se neodvážil tuhle informaci Cilce nebo Petrovi sdělit. Strach je mocné a spolehlivé kouzlo. Cilka jim časem odpustila, ale Lucie ne. Nedokázala prostě odpouštět.

Neodpustila ani Adamovi, ze kterého se po převratu stal nejdříve odvážný průkopník Občanského fóra s trikolorovou kokardou v klopě a hned v závěsu za tím úspěšný podnikatel se spoustou konexí v tuzemsku i v zahraničí. Cilka mu jeho raketový vzestup nezáviděla, i když jí bylo jasné, že nic kolem tohohle podnikatelského boomu není košer. Nakonec nebyl jediný, kdo dokázal tak pohotově, i když nečistě, naskočit na první vlnu přílivu.

O jeho spolupráci s StB se Lucie dozvěděla mnohem později než Cilka, ale její rozhořčení nad zradou bylo daleko větší než Cilčino bolestné zklamání. "Dám to do novin," rozhodla se Lucka pomstít Adamův podraz. Vysmál se jí jak Adam, kterému to řekla do očí, tak šéfredaktor, který ji odbyl po telefonu.

"Lidi už tyhle věci nezajímají, to už je dávno zapomenuté, veřejnost teď zajímá, kolik máš peněz a co můžeš pro ně udělat. A já můžu pro lidi udělat hodně, stejně jako kdysi pro tvoji mámu," usadil ji Adam, když přišla s kameramanem soukromé televize natočit jeho reakci na ventilovanou skutečnost. "Byla to taková doba a člověk musel přežít..." Ano, Adam přežil výborně, ani vlas mu nikdo na hlavě nezkřivil, jen Lucka mu před kamerou plivla do obličeje.

Slunce pomalu zapadalo do výstřihu hor za zelenou hradbou stromů v zahradě a Cilka už jen stěží rozeznávala růžové oválky rozesmátých obličejů na řadě barevných snímků, kde však už chyběl ten Petrův. Kola kamionu s porouchanými brzdami sešrotovala všechny naděje na jeho společné spokojené stáří s Cilkou. Dodnes si vůbec nedokáže vybavit Petrův pohřeb, který zařizovali zeťové a dcery. Byla jako v mlhavém snu, ze kterého ale bylo probuzení ještě bolestnější.

Adama tehdy Lucie k Cilce ani nepustila, ale zadržet jeho kondolenční dopis se jí už nepodařilo. Cilka četla ty řádky, v nichž jí nabízel pomoc a vůbec všechno, co měl k dispozici. Měl opravdu všechno - vilu jako hrad, rekreační ranč, sídla v exotické cizině, auta za sedmimístné ceny, prosperující podnik a záviděníhodné známosti na nejvyšších místech, mladou krásnou milenku s tělem modelky, ale nikdy nedostal to, co nejvíc chtěl - Cilku...

Ze šeřící se zahrady zapípal pták a za Cilčinými zády se ozvaly kroky. "Proboha, mami, proč tady sedíš potmě? A magnetofon se točí naprázdno..." Lucie stiskla knoflík magnetofonu, zaklapla album na Cilčině klíně a měkce šeptla: "Proč se tak týráš minulostí, nech to už jednou plavat, ještě je přece pro co žít..." A Cilka, když se jí ovinuly kolem krku buclaté měkké Jonášovy ručky, věděla, že má Lucka pravdu. Ani tohle si Adam nikdy, ani za všechny své peníze, nemůže koupit...

Anna Ursíni-Jamrišková

(5)Kdyby tisíc klarinetů
Kdyby tisíc klarinetů
hrálo twist
nenechám se

 miláčku můj
 smutkem sníst
Kdyby tisíc klarinetů
zahrálo třeba shimmy
roztancuji ulice
třásněmi rozevlátými
Kdyby tisíc klarinetů
hrálo džez
nechám se ulicemi
tvou náručí vést

Melanie Nováková

(8) PÁNI KLUCI
Místecká "Náplavka"
Kola
Běžci
Milovníci jantaru
ve sklech
Čtyři světlé
chlapecké hlavy
Jedna,dvě, tři!
Skok ze splavu
do hlubin chlapecké duše 

Anna Ursíni-Jamrišková

(3) ETUDA VIII (Cesta života)
Predo mnou za mnou
cestička kľukatá
hrbole zákruty
ktože ich poráta
Podrážky zodraté
topánky od blata
výmole len potom
dajú sa zaplátať
Raz rýchlo ubieha
hneď voda stojatá
Padám - vstávam
zisky sa v stratu obrátia
Beriem - dávam
rozdávanie sa neráta
Raz nevšímam si nič
do seba zabratá
hneď všetečná som
dojmami bohatá
Smiech radosť
hneď smútok
drží ma v opratách
vystriedajú úsmev
slzičky dojatia
Okamih silná som
o chvíľu ustatá
veľa ráz mi bolesť
moju púť zahatá
Neviem kde končí sa
ktovie čo čaká tam
Za dobré aj za zlé
vraj príde odplata
či súmrak - či úsvit
sfarbený do zlata
anjelských perutí
láskavé objatia

Zdeněk Hledač

posílám k tématům, nějak se mi všechny spletly dohromady:

K hnízdečkům sladkým

do větru ptáčci vzkazy píšou

když nová hnízda hledají

holky jak modrooké píp-šou

v potocích rády se dají

po cestě, která mizí v dáli

k hnízdečkům sladkým došel bych

jako ten ptáček ptám se, zdali

zazní mi zvonky štěstí v nich

v povětří tisíc klarinetů

to abych cestou nezbloudil

zvěčníme spolu na vinětu

slunce a seno - další díl...

škola je základ do života

v níž rostou nové, nadějné...

hulákám s vervou kamelota:

Ach páni kluci, hledejme!

Anna Ursíni -Jamrišková

(8) PÁNI KLUCI

Mirek Dušín - hlava
Jarka Metelka - krk
Jindra Hojer - ruce
Rychlonožka - nohy
Červenáček - srdce
a sny třináctileté dívky
s jediným uloveným
bobříkem -
bobříkem osamělosti
Děkuji
pane Foglare
děkuji
pane Fischere
za ty chvilky
kdy nebyla jsem sama
děkuji
za okamžiky
s nádhernou iluzí -
s iluzí přátelství ...

(1) VTÁCI V ZIME
Kam v mrazoch vtáci chodia spávať?
Kde schovajú sa v zime pod perinu?
V trávach sú, pod strechou, na vetvách,
v štrbinách, v škárach, v bútľavine,
nemajú z chladu a tmy strach.
So spevom prežívajú kruté chvíle.
Čo dáva drobným tvorom takú silu?
Kam zalietnu po vzdušných dráhach?
Hviezdy sú kompas, strom je hrad.
Voľnosť je osud, niet čo váhať,

veď požehnaním je krídla mať.
Ľudia len málo o nich dbajú,
keď mráz ich koncom zimy premôže.
V snehu ich mŕtve nachádzajú,

 slobodu im však nik vziať nemôže.

(2) PRVNĚ ZAMILOVANÁ

Oči jako nebe

pihy na tvářích

rty malinové

copánky

jako žitné klásky

holčička

u potoka sedí

Má mě rád

nemá mě rád...

do peřejí hází

bělavé lupínky

sedmikrásky

Na vodu hledí...

k moři pluje

tajemství

její lásky