Emilie Kozubíková

Co děláš, to dělej rád

Čerta za komínem zebe
sáně sjíždí kopec nebe
"Tak pojď, umouněnče," praví
Anděl s Mikulášem Svatým.
A prvně na převlékárnu.
Mikuláš přes záda kapnu
babkou dědkem sepnutou
má na zimu třeskutou.
Hrnec od pusinek líz si
hnedky má po uši vousy
v špajzu našel marmeládu
v lékárně vatu- na bradu,
jako dech až po loket.
"K čemu křížek?" Jektá čert.
Čepici pytlík od mouky
kříž hvězdiček- okraj zoubky,
botky sněhobílý plyš.
Čert však hotový vějíř
třese sebou, vzepjat scvrkl,
popad flanděru a srkl.
Ohon přizdobený mopem
značka riflí- průhled oken
sluší- li mu k rohám vnady
chlupatý a grošovatý.
Měch vyžilých mobilů
darem pro dav zlobilů...
Anděl brokátovou řízu,
mrká na čertovu žížu
z peprných vod ubývá,
on přihýbá, přihýbá.
Přes kabátek z blankytu
spodničkou kol košíku
plisovaná vzdouvá křídla.
Balkon pusinek, jež stydla
překvapeně vydechl,
giga vločínek smetl,
na zlatý vlas, buřinku.
Na výložky pusinku,
košík dárků opentlených
nesou saně dál feš- skvělých.
Jakto, kolem prázdných vleků?
Klouzandy- svět bez výletů?
Anděl, Mikuláš i čert
koukaj na to, jaký žert
-sáňkaři, lyžaři, dětí
doma? Snadže svátek světí?!
"Halo, stát a ani hnout!"
Anděl hrozí vyprsknout.
Strašidlo- hadr přes ústa
varovně naň prstem louská.
"Povídám, vy tři tam, stát!
Respirátor a certifikát!"
Nerozumí cizí řeči
toho blouda. Aniž klečí,
aby vítal modlitbou,
hosty, kteří z nebe jdou.
"Huso, tady nejde o vzhled!
Roušky, jinač zpátečku hned!
Kluka ani neumyjí
-a s křížky na pandemií?!"
Anděl dotčen, uražen,
vznesl se před strašidlem,
digi- sáně všechny tři
co by dub, šup k ponebí.
Avšak nebe na závoru.
"Kdeže- rohatou potvoru
-hezky s ní do karantény!"
Anděl s Mikulášem neví,
vážně, co si vlastně počít,
začali se u vrat modlit.
Svatý Petr zaklel rýhou:
"Špatně! U čerta starýho,
co v nebi s tou obludou!"
Pán Bůh zmaten- na druhou,
užasle sestoupil z trůnu:
"Inu, dali jste tomu korunu!
Andílku a Mikuláši,
kdo z vás v nebi čerta zašil?"
"Někdo v světě řeč poměnil,
prosím, jde o nedorozumění!"
Zadřímalý informátor:
"Nechť Dáša nám a Jan Smykmátor
z médií cos zazpívají,
já jdu zatím šanon najít
s momentálním děním světa."
"Na očistný oblak čerta!"
Přikazuje Svatý Petr:
"Na vzpouru, že není metr?"
Anděl kles před Pána Boha.
"No ne, sluší ti to holka!"
"Ochutnává pusinky:
"Co to kvádro, Šibřinky?
Mikuláši, Mikuláši!"
Informátor poplach zháší:
"Oni jsou v tom nevinně!
Světem jde pandemie!"
Pán Bůh, Svatý Petr, sbory:
"Prostudovat pekla fóry!
Oblak čerta umyje,
zodpoví nám, co to je!"
Jak Král Nebes zased na trůn,
řek si: "suma- sumárum
-nemodlil se, tichošlápek,
pusinky, kdo dobré tak pek.
Jdu vyrážet klínem klín
-asi světu odpustím."

Tklivá nakročení

Srdce že puká pro neúnosný půst,
když rádoby ještě hřejivé slunce
hraje na odlesku slz
melodii zašlého času,
tu píseň čmeláčí voňavých zahrad
v stínech loubí horkého dávno léta?
Slavičí tluk, zůžen zrak,
strach s datlíků v záchvěvech dlaní,
když milý Pán Bůh láskou prsty splétal...
A vítr rozverný prohání tvým snem
dnes, sukýnky chrizantén
srdce si stýská pro neúměrný půst?
Soustrastná vločka, růž slíbá z úst!
Hle, smíš si snít zvonivě bělostnou pláň
svatomartinských kopyt,
s důvěrnou vizí knih u krbu.
Zář plá ti jmen niterným oblačnem
a schází křídlo motýlí v tvém býlí
jato sněhovým polštářkem?
Co chvíli radost sune Advent
s rčením Nového Roku: "ano, jsem tu!"
Čas vzpřímených ramen v předsevzetích",
s kterým se plaše vkrádá
touha žít, jako za mlada
ba moudřeji.

Úvod do turistiky- pro kardinální úlek

Pravděpodobně o některém z víkendů jsem u opracovávání domácnosti dopoledne vystřizlivěla ze snění nad nedávno ještě malými dětmi. Kájou u omalovánek a Evičkou- ledabyle pohodivši ručníček s její první zdařilou výšivkou. Za dveřmi Kájinkova pokoje mne- Pane jo- uhodily tyčky, které v tom týdnu sháněl v přípravě na lyžařské soustředění. Napadlo mne, že kdybych si pospíšila, mohla bych mu je ještě u vlaku podat. Městskými chodníky byl sníh udusán, rozevlátý plášť v opatrnickém úprku s bílou holí a zapomenutými synovými tyčkami jsem vlítla do, bohužel, již prázdného nádraží. Na mou otázku po vlaku, kterým odjížděl, mne někdo nevrle odbyl, že se neví, než, že nějakou zastávku odtud vykolejil. Zděšená jsem zevlovala kolem, než mi kdos jiný pověděl, že o nic nejde, neboť tam cestovalo devět lidí. A o který vlak mi to jde, údajně že byly na Těšín vypraveny po sobě dva. Pochopila jsem, že bílá hůl je tu překážkou, aby ožehavou situaci na trati se mnou bylo rozebíráno. S třeštící hlavou jsem objevila autobus jedoucí do Třince, odkud jsem se vlakem přenesla na Mosty u Jablunkova u vědomí, že až v Severce, v místě synova lyžařského soustředění na Skalce zvím, zda mi můj syn Kájik žije. Božím řízením šla potřebná návaznost spojů a závrať z jejích zvládnutí ve mně vybičovala odvahu, pustit se do neznámého zasněženého terénu v té třeskuté zimě, již jsem si v tom úleku neuvědomovala. Výpravčí v Mostech dost dobře nechápal, co mám co dělat v kolejišti, natož mé otázky po směru Skalky. Měl jiné povinnosti, než se mnou rozebírat nesmyslný vrtoch, jak se domníval. Odpovědnost v duši, svěřil mne alespoň kolegyní nádražáčce končící právě směnu. S podivem nad mou svéhlavostí mne docela kus cesty vedla dokonce nějakým tunýlkem, než mne navedla na zprůchodněnou cestu, která mne měla dlouho, dlouho vést, než mi kdos jiný poví, kde odbočit. Úlek v srdci, snad jsem té přelaskavé paní, ani dost nepoděkovala. Zoufale jsem šněrovala tou uježděnou cestou ťuk pod nohy, ťuk do asi třičtvrtě metrového mantinelu sněhu, který mne vedl mým bezčasím do umdlení a nikde živáčka. Konečně hlučně se domlouvající- patrně otec se synem, na lyžích prosvištěli kolem, aniž mé volání zaznamenali. Cesta dál mírně stoupala, když si mne zpátkující lyžaři povšimli a radili pokračovat v cestě a druhou odbočkou vpravo se dát vzhůru. Nelámala jsem si odbočováním hlavu a sveřepě narážela hůlkou do návěje, až skutečně obsáhla prvý prostor vpravo. Pokračovala jsem, potřeba mne však nutila si odskočit. Neváhala jsem i to vzít vpravo, kde mne to bralo vzhůru. Jistá si, že nesněžilo, snadným odhalením svých stop jsem se uhnízdila. Vítr vrchol kopce v ten moment umetl a já šlápoty nenašla. Směr, kudy zpět k cestě jsem si nezapamatovala. Počala jsem si uvědomovat rozpětí Bezkyd, zvolna se blížící večer, hloubky závějí a i stupňující se dopad třeskutého mrazu. Nebylo zbytí. Vydala jsem se- dobrodruh v Boží ruce- azimut neznámem. Neskutečná pohádka- andělstvo nebeské mne propady závějí- považte, vyvedlo z nesnází na tu mou načatou dráhu, slibující kýžené druhé odbočení. Ubitá předchozím nebezpečím, jakým mé milované, širokorozchodné Beskydy- notabene v zimním období jsou, jsem teď bojovala s rozhodnutím vzdát to, případně bláhově umrznout v klínu nyní těch absolutně tichých Těšínských Beskyd. Avšak průnik hůlky velel právě odbočit místy opětného stoupáku a něčí kroky, které mne míjely rozhodly.

"Prosím pěkně, nejdete náhodou na Severku?"

"Jdu." Hlas muže, co mne v tom opuštěném světě měl k smrti vylekat mne naopak rozehřál zbabělým štěstíčkem.

"Nesu chlapci tyčky a schyluje se k večeru, nevím, jak bych pak došla. Vzal byste mu je laskavě? Je tam na lyžařském soustředění- jmenuje se..."

"Ale jo, vezmu." Můj zbabělý ústup v tu chvíli bezdůvodně přešťastný signalizoval- že chlap po dvou krocích praští tyčkami, aby si v stoupáku ulehčil, že jestli Kájik na Severku stihl první z vlaků je v rukou Božích a raději na to nemyslit- a jestli samostatně teď po déle-chůzi, kterou nastupují objevím tunýlek, kudy mne paní nadražáčka vedla, sám Pán Bůh ví. Bezmyšlenkovitě jsem rázovala zpátky do chvíle, kdy mne vyjevil úkaz požáru, jakby hořícího sněhu. Cesta se svažovala a jas postupoval výš, až mi došlo, že jde o horentně osvětlené obydlí a uklidnila jsem se- měla bych tedy o strach méně. Blížila jsem se nesporně k civilizaci, alespoň to napověděl řev míjejících mne opilců. Mezi halekačkami mi sdělili, že ano, míří rovněž k nádraží. Má nadšená představa, že za jejich průvodcovství to bude jiná, mne zradila. Jinochové bujaří to brali tryskem a- jak jinak- azimutem. Já, horem pádem za nimi, příkop ne-příkop, závěj ne-závěj. Nicméně slastně umorousaná jsem k mému překvapení vážně pak najednou stála v útrobách nádraží a řešila neřešitelné. Totiž, zda z pětníků po kapsách bude na jízdenku, když jsem si na ten výlet vlítla tak neplánovitě. Šlo pak jen o přestup v Českém Těšíně na Frýdecký motoráček- neohrabanou levou zadní, no a vešla jsem doma v mých umělohmotných kozačkách do vany, kde jsem namrzlá chodidla vyprostila a týden poté nutila palce u nohou do rozumného poklesu, poněvadž po vzoru kozaček, čněly mrazem nestydatě vzhůru do vývrtky. A pointa? Poté, co jsem za mé "neutuchající" blbiny od maminky málem chytla na holou, přispěchal ze Severky můj postrádaný zlatoušek Kájušáček, aby mne zpražil, jak Alíka, že musel teď tahat domů tyčky dvoje, když ty nehodící se zůstavil- to se rozumí- doma. A jestli jsem "při všech doma", bezdůvodně riskovat život v hloubí Beskyd. A tedy už jen "třešínka na dort". Ve vlaku, co vykolejil, se akorát nějakých pár lidi vybulilo a určitě, jak já, pěkně vystrašilo.

Být tááákhle veliký

Kletbu pýchy, co přívěšek

ret k jiným jeden úsměšek

v mraveništi života slon v porcelánu neschopen

srovnat se s mravencem,

ačkoli kopcem popularity

bývá mravenčím výplodem

-a loktováním hvězd

by blankyt ztratil zář a měsíc osiřel

i činorodou smysluplnost včel

svornost v výpotku medovém

v monarchii- přec hbitý

neprezentuje pěst

-mimoděk sloním nadhledem

v závětří republiky,

my ego pěstujem

houfy miss a děr riflí,

kontinentální lousk- ztlouk covid

s důstojenstvím humoriád mód Čech.

Kudy a kam 

Nažehlený kapesník zas dlaní tvrdě svírán

signály dat atmosférou dušiček

podávají lék vzpomínek

mausoleumem srdcí zotevírán. 

(mausoleum- povrchová monumentální stavba prostorné hrobky)

Splín 

se syndromem krále Rudolfa i Mordochaje

chovám v srdci obraz milovaný

chodívám k léčiteli časů prodoufaných

s modlitbou pod kříž natahují dlaně

vděčná za sny. 

(splín- chmurná únava,-syndrom- stvrzení chorobného vrypu,-Mordochaj- Žid kreslící králi obraz své hledané vysněné natolik dovedně, že v něm truchlící monarcha poznává svou milovanou ženu).

Sten 

Jak ruce v kapsách v zápřahu jiných

v stáři pochyb a časů stinných

Fixluje tělesností masiv.

Matení ostnem krásy,

Vesmírná moci tajná,

sílí úvahy bezmocí

kmitem obecné činnosti,

zda se u seniorů sluší

si žehlit polámanou duši

duchovní hudbou- Michaele Haidna...

-A jde-li o hřích

Abela, či Kaina. 

(Abel a Kain- biblické postavy)

Šíleně smutná princezna

"Obouvá lehkovážné střevíce!"

-Červenou nití komediálnosti dvořanů a dvorních dam

se nese šaškovo milostné: "Kocourku!"

díky potměšilému poutku

hold- spadla z měsíce?!"

Normálně? Asi solárně...

Člověk míní- Pán Bůh mění

A Covid vylil už vztek dálavou?!

Jde o Boží hněv?! Teče nám do bot!

-Spletenec tornád protáhl "Chobot"

Severem Čech i Jižní Moravou.

Tep srdcí modří nebe záplatuje torza střech.

Obnovování domova lidstvím

-Pan Bůh zmírnil hněv

nad nevěříctvím

zatím jen lokálně?!

Vědecká

Šel procházkou

měl šlechtitelku růži

pracovat  s láskou

ach- a vloudil se osten.

"Možno-li tak- a tudy?"

"Záhonem růži. Tečka!"

Má šestasedmdesátiletá vzpomínka- úkazka z knihy:

"Pán Bůh války nevymyslil" a člověkové se snad všichni jednou také zdospělejí

To jsem si řekla po zralé úvaze, když jsem se asi po milionté opět v postýlce úpěnlivě modlila. A dveře proti mně se zase nerozlétly, aby jimi ke mně přispěchal můj tatušek. Jako jednou, plný krásných, lesklých, uniformovaných knoflíků o jeho dovolené z války. To mne ještě jako malé pivo vzal na ruce. A tak hezky žasl, jak že jsem to vyrostla. Co by asi hlásal teď, když už je mě plná postýlka?!

A koho bych tu při sobě měla, kdybych na Pána Boha zahořkla a nepřivolala ho modlitbou? Vždyť se jinak sama strašlivě bojím.

Přemýšlovala jsem si a byla jsem již tak dlouho vyspaná. Pořád mne zas ale nikdo nehledal. Lehla jsem si proto na záda, obkreslovala prstem linky stropu a počítala je. To abych lidem, kterým se u nás říká "velké ryby" mohla odpustit, že vymýšlejí a musí mít praštěné války. Odpouštět prý se, než usneme a vstaneme, ale musí, aby i nám Pán Bůh odpustil, když ho o to moc prosíme. To říkala Bončkovic babička.

Já bych si jináč dnes květomluvou jistotně, jak soudí maminka, prut vykoledovala. No jestli Ti velcí rybové nejsou hloupí, když teď tatínka pořád nemám.

"Á-á-á-á", zívala jsem na opravdickou květomluvu růžového malování po stěnách. Koukalo na mne s jabky ze skříně, až jsem si unavená tím, do čtyř, počítáním, zase schrupla. E.K.

Kontabilita

Z dvanácté měsíců mávl lídr

on line se hnal májový vichr

akordem kytar srdce chytl

hvězdičky pana Kaplana rozesel Rosten.

Hory se telepaticky milovaly

sousoší holoubci rozvrkali

Kmen ke kmeni milostně přilnávaly

s vakcínou přichvátal květen!

A svět čas v polibcích zastavil

kdekoho, kdeco zmát a zpil

-máz- modul k družici dosedl

chytrý telefon ztracen sypala plátky třešeň.

****

Ptáčkové neví- tu, či tamtu

Třásně ledu i zimě zvoní hranou

mys květin konkurenční vůní rozehranou

prognostikové covidu z uvolňování paf

ministrů dav jde louží pod okap

tidlity- tidlity- dommm!

Sluníčko spravedlnosti kdoví, jak slepou bábou

tvář v tváři hrát chce schovávanou

a do háje- cloumák osidel máje

honěnou roušky strhávaje

tidlity- tidlity- dommm

xenofobií akční krom prodlev vakcín přičte útratu.

Uvolněná člověčí stáj

Radši Stravinského absurdní disharmonickou harmonií

nežli trhlé Bodlerovy dokonalosti.

Sněžný závoj ulpěl čemeřici v ostři

vítr zimničně obráží květy magnolií

soupeřivá válka vakcín drtí covid v ústech.

-Mrzký ret? - Jedenáct let rozmetaný Tupolev

bombou puzzli čirých hypotéz

jde po spánku prodloužené ruce

dubnové slunce nezaujatě peče máj.

(puzzle- míněno skládanku dostupných informací

bomba- Médiemi letošního dubna proběhla zpráva: Soudí se, že Tupolev měla v dubnu 2010 na svědomí bomba, což by měly do konce roku 2021 potvrdit výsledky zkoumání. Následují poznámky z roku 2010:

Z kauzy Smoleňsko vyšlo najevo, že vKatyni, byli během druhé světové války popraveni příslušníci polské generality a byli odhalení vykonavatelé jejich ortelů. V dubnu 2010 tam Polsko vyslalo výkvět soudobé generality k pietnímu zastavení. Letadlo nad Smoleňskem v husté mlze zavadilo o stromy blízkého lesa a havarovalo. Komplexně celá osádka tupoleva s účastníky piety, mezi jinými též s prezidentem L. Kačiňským v počtu devadesáti šesti zahynula. Jedině věnec, určený dávným obětem katyně, se údajně dochoval celý. Zoufalí Polští občané bez ohledu na politickou příslušnost, naprosto vyvedení z míry obléhali chrám a posvátná místa této soudobé piety. Na zprávu o katastrofě reagovali až zpochybňováním nešťastné náhody, jejímuž vyšetřování bylo teprve později činěno zadost).

V Babylonském duchu

"Covid?" "Nic- se šotkem v hluchu.

-Na srdci Mít detektivy?

Nechte si ty invektivy!

Hledat půdu ornů

a co nejdřív v pornu?

Fuj- takový blbosti

-že spí rétor? Tož ať spí!

Podrobit se peskování,

ctít povinnost kočkování

ústa, nos mít v uchu

a dopřát vám shluku

že u časomíry psa,

jsem zase dost nehopsla?

(covid- co vidíš
detektivy-direktivy
v pornu- v Lormu- společnost hluchoslepých
že spí rétor- respirátor
peskování-testování
kočkování- očkování
v uchu- v suchu
shluku- sluchu
nehopsla-nebojsa)

Houby s voctem na kyselo

Únorové událostí- doba nepřestajně vzpurná

Jsme tu- zavařovačka s úctyhodným názvem urna

vykoupen z kolumbária

pod jednou střechou Ty a já.

Už mi nespíláš, ani nepěješ ódy k poctě.

"Vezmi mne za ruku?!" Jo- houby s voctem.

Covid by frivolně i zdmí poslech

-škrrrk- nevázaně si roste

do aleluja.

Selanka štědrých aróma nosičů

"E-prý,- dezertní vidlička.

Do polévky se nevkládají prsty, ty jedno slunko,

smáčíš si paprsky!"

"Náhodou, jsem jen přičichlo

áá- --á á vaří Evička!"

Sóla nebeských interpretů- opečovávané zahrady

provází brumendo techniky s vůní benzínu, sečených trav

-Azalek tónů barevných a i káv

- v místech odkvetlých petrklíčů

podávaných k rebarbarovým koláčům.

Myslí užaslých, bělostných hlav

běží- plejáda díků

za dokonale kompenzovanou Floridu z Boží ruky- nadšeneckých dříčů.

Generálka

podivuhodnou, dospěláckou hrou
toužil Svit luny proniknout
-však zpola dětský pár vroucnosti stržen
ukryla pára Olzy v husté mlze
...premiéru prošvihla Polárka.

Sarkofág slz

Bubínku ledna hrej!
Svatý Petr zmáčk sprej
a vtančil vloček rej.
Probuď se, naslouchej!
A nevěř si- zas skvostně
za oknem mráz prostřel
v obrázky Ladovské
štrás louce bělostné
a po komínech křídu.
-Vše ku potěše lidu.
-vakcínou do kovidu...
Se ctí lékařů na apsidu!

Ukázka z knihy

 Rozverností chvil posvěcených

Vážený čtenáři,

letos, kdy se dožívám osmdesáti let, jsem připravila k vydání knihu "Rozverností chvil posvěcených", kam jsem vložila většinu mých veršotepeckých pokusů-zda o nich nadneseně smýšlet, jak o básních, nechám na Vás. Psala jsem je od útlého mládí, upravovala a publikovala v příležitostných tiscích- v "Poviánu", "Slezské zemi", "Zrcadlení" "Almanaších"... Něco pod pseudonymy Svatava Černá- Ema Trpěná, něco pod mým rodným jménem Czudková a jmény Sikorová a druhým manželstvím přejatým- Kozubíková. V této knize jde o rejstřík mých vzpomínek a tím i o dotek dění kolem mne dle mého nazírání, lépe řečeno naslouchání a vnímání sebe i okolí. Ne vždy jsem, bohužel, vepsala k jednotlivým rýmům datum, proto jsem některá data dopisovala odhadem. Říká se, že na můj neobvyklý styl psaní nutno uvyknout. Je to zřejmě tím, že jsem dětství a mládí strávila na Těšínsku, kde se hovoří nářečím a že mé chabé základy vzdělání pocházejí sice z české školy, ale z českopolské rodiny a také z česko-polské chrámové osvěty, neboť jsem většinu času strávila hospitalizacemi po nemocnicích. Od dětství jsem ztížená tzv. degenerací oční sítnice, k níž se s věkem připojilo glaukom i katarakta, oboje sice spolehlivě odoperováno, avšak mimo návratnost vidění.

Přála bych sobě i Vám, abyste konfrontací mých vjemů přecházeli do obrazců těch Vašich, co nejlíbeznějších a tím v této mé vesměs vzpomínkové knize objevili cos svému srdci milého a blízkého.

S úctou srdečně autorka 5. srpna 2020.

V touze uvidět

Odkládám vžitý postoj skleslý,
jdu po tisící hledat štěstí na oční.
Ostravice hřmí:
"Šťastnou cestu"!
zatím co já
sním o té zpáteční.
Nejdřív si sjedu na kole.
Odevzdám průkaz ZTP i s Průvodcem
a invalidní důchod s bezmocností.
Pak padnu samou radostí
a budu líbat zem.
-léta 70.

(průkaz ZTP/p - zdravotně těžce postižen/potřebný průvodce.

bezmocnost - dřív příspěvek pro bezmocnost, nyní příspěvek péče).

(sen zpětné cesty z očního odd. a vidoucíma očima se mi nesplnil, projela jsem se však na kole v útlém mládí a později za asistence vidoucích dřív, než byla u nás oficiálně zahájena tandemní jízda s vidoucím pilotem na speciálních kolech pro nevidomé).

Na Bezručově vyhlídce

Boudičku s občerstvením si letoun kreslil,
jako dráče nes se nad účesem klobouk
po stranách sešpendlen s klopou.
-Poručeno noblese, větru i dešti.
Meluzína kvílí strunou mandolíny
poraněna v letu "Hájku" o vousiska
k Lysé, košťátkem řas břízka
do omšelých, kouká, krajek krinolíny.
Kamenný pluh brzdí zimu loukotěmi
záhy blýskne, jak zhas,
waltz slunné stonožky po lavičce
s stříškou s došky
už, už rád by trávník vyrazit chtěl zemí.
Červenka a skřivan sladí struny houslí...
"Všemocný, ach, u vod za kapličkou zjev se
jako v "Káně Galilejské!,"
kyne plakát, na ples Sedlišťanů zvoucí.
"Hřmí, kříž! Dějinné svědectví stigmat, mlč!"
Nevěřící Tomáš trne na ochoze
-z chrámu andílek se rozběh ptát,
zda otevřel "Lašskou jizbu", petrklíč.
-1996-

Zastřešená lavička, kde jsme s mým průvodcem cestou do Sedlišť a z nich odpočívali, vzala za své. Ani o boudičce, již časem vystřídala hospůdka, ba ani o té hospůdce již není ani zdání. Cos lehlo popelem a cos všudypřítomným vandalstvím. V sedlišťském kostelíku jsou však nepochybně dochováni sádroví andělíčci, stejně jako na konci jeho ochozu ztvárněný ukřižovaný Spasitel. Ještě také dráče, vznášející se za nepohody bizardně nade mnou, mne dodnes děsí myslí. Co chvíli jsem tehdy sebou trhla, abych jej, svůj klobouk, zachytila. Nečas si vyžádal, abych šla záhy se vztyčenou rukou. Praktický pan Petr, který mne provázel, se rázovitě zastavil, vyňal z kapsy dva obrovské zavírací špendlíky a klobouk mi jednoduše po každé straně s klopou sepnul. Ačkoli bylo okolí Hájku liduprázdné, když jsme kolem plakátu, zvoucím na ples v Sedlištích, procházeli, byla jsem tou extravagancí sklíčená. Vítr, který špendlíky v klopách nadzdvihl můj balonový plášť, přeměnil klobouk, nesoucí se něco nad mou hlavou v úkaz, který jistě neušel v oknech místním obyvatelům-

Z mého zavzpomínání na prvopočátky Literárního klubu Petra Bezruče

omšelá krinolína Lysé- tu a tam se tam ještě držící sníh

nevěřící Tomáš trne na ochoze - na konci ochozu Sedlišťského kostelíku visí kříž                   s ukřižovaným Panem Kristem.

K postavě nevěřícího Tomáše více - Bible, Evangelium Janovo kap. 20. verš 19-29, Bible, Evangelium Lukáše kap. 24. verš 36-49.

Na svatbě V Káně Galilejské učiněn Panem Kristem div přeměny vody ve víno-Evang. Jana kapit. 2).

Vínečku zelený

Jaké štěstí, jedinče, preventivně tě uchopila lidská paže,
 že masív podle tebe prekérně zavibroval -
zemská osa se, možná, vychýlila
a seismografy "odešly."
Kdos tě bos utvrzoval,
že se ti nesesouvá půda pod nohama.
To že svět odkládal jen- závoj komety
a ze shluku hvězd tě vítá jitřenka-
do stavu milostnic. -

Jitření záblesku

Byla jsem kdysi zamilovaná.
Slunce nadále žárem plá
má duše vyprahlá workoholismem přežila.
Byla jsem kdysi zamilovaná, kalina,
jako v mládí vzkvétá 
-vůně láskyplného léta
stářím ve snách protéká.
Sentimentální jinotaj
strhl chabý pavoučí závěs
-kardiogram podtrhl nález
a- hoj si srdce dřímota.
-2020-

Teskná

"Vzpomínky- oč nesmíme zavadit, čeho se dotknout,
city- nemám kam bych vás vložila.
Hledám jen tichý kout,
abych vás ukryla.
Myšlenky- kdo vás má zastavit, co si jen počít,
něho- kdo tebe postrádá?
Slzy jsou lidem pro smích,
lásko, kde tě mám?!
Nechci stát, jak hruška v polích osamělá,
sudbo kývni, hvězdy svolí být víc smělá!"
"Nebe kyne, čekej tiše, milé dítě,
láska přijde, jako hvězdu rozzáří tě, rozzáří tě, rozzáří tě!"
-léta 70.

Historický šlofík Svatého Petra

To se tak jednou, bylo to roku 2002, zahleděl Svatý Petr oblačnem a dlouhým pohledem zavadil o pootevřené sklepní okénko blíž neurčité Fary. A než byl kostelník stáčející ve sklepě prvotřídní mešní víno s prací hotov, zfetoval se ten nebeský ministr počasí do té míry, že jeho "dvacet" v oblačných poduškách se nebezpečně prodloužilo a jedna naducaná z oblačna pod ním pukla a parcelovaným blankytem s geografickým označením Praha- republika Česká, se počal snášet hustý déšť- lijavec.

*Jo, ale přehánět s pitím se nemá. Povězte jí to však. Bude se vám ještě s nevinným bubláním nakrucovat před očima a vinout k nohám. Staletá voda pak, jak když musí pokračovat, aby si operacemi byla jistá. My občané, to se rozumí, naopak doufáme, že snad konečně v nejhůř ohrožených Čechách nám "už včera" pršet přestane a Pražané a Jihočeši přežiji, jako suchokožci. Pro nás rozhlasové posluchače je přirozeně smutné naslouchat zprávám a jen- jen tušit, jak se věci vyvinou.

*Jak se asi ta Vltavěnka- o níž je řeč- vyloupla z harmonické Mé Vlasti a nezřízeně se nalévá nektarem z hůry. No jak? Začalo to u ní prachobyčejnou žízní. Nevinnou chutí s příslovečně okouzlujícím šarmem, jak už to u pijanů propuká. A koukali byste. Hravost stupňuje dravostí a nezkrotnými bláznivinami šílí, asi jak zpitá Karmen nebezpečně-krutě předvádí jakousi pseudovášeň v nevědomí, koho-co pomilovat. Nechtějte vidět ten tanec. Z obkročáku s přitaženým dubem si přešla polkou do čardáše. Všemožné zpřevrací, chňapá málem po Svatém Mikuláši a pravým bokem po Paláci Lichtenštejna. Lidi, ona smyká Čertovkou, kouká nám vtáhnout do víru Kampu?! Hrůza, zapomněla se nám s Hejkalem. Šlapákem vám mu bezhlavě jede špajzem po pracně nabytých duších- cibulák- necibulák. Ubožák, nedopočítá se poklic. Stržen brutalitou kvapíku podvědomě vnímá propad účtu skrze hasičské drzostí plundrující mu v policích skladu. A dušičky téměř jisté z nedopřiklopených a zpřevracených hrnečků mizí. Jak by se proto i za sevření té úporné milovnice nevzpamatoval? Když ale Hejkala, z jeho jindy tak klidných vod vytrhla bouřlivačce a vyšťouchla výstavní gigantická židle paní Medy Mládkové. A nostalgický pohled ministrů kultury a životního prostředí jim doslova hodil přímo do podsklepí pana Wericha.

*Pánové- nebýt, zaplať Pán Bůh, vzbudivšího se už jednou Svatého Petra, tahajícího bryskně pak za provázky déšť zpět do nebeského zásobníku, umazala by jistě, tato z katastrof národních opět nezapomenutelná i páně Werichův proslulý výrok: "VÁLKA JE VŮL", vepsán do zdí Kampy.

Květenství
Jsme čisté nebe- rej bouří
i vichr, jejž vír umoudří
jsme vlna s vlnou na moři
vánkem dech růží rozptýlen.
K zlaté výšivce hovoří
měkounký polštář na loži
dvě srdce, která rozhoří se plamenem.
Jsme kaleidoskop rozruchu
třpyt višní na uchu
uchop mne pevně za ruku a provedu tě snem.

Dobová ukolébavka

Psychiatr

barbituráty

alzheimer

-a pro zpestření- covid...

Pán Bůh nás

pořádkuje

-než modlitba zazní zas, jak hit

-ještě je čas

-ještě nás nepřekryla trávka.

Krolusiovi Vilusiovi Anti-covid

Niedaremnom pivka-slinke

dosc chlebeňka, pelnom šporkas

protiv Covidu vakcinke

do vymalovanego gorka

miech zdrovio za klub múz- rodzinke

Vom přeje EK. gorolka

Odysea ad absurdum

Místo dolíčku v líčku

napadlo sudičku

mít ze mne komičku

rozdovádět svět k štulcům.

Zjizvena v kurikulum

Hlody

Noc, co noc- nespavost si vyžádalo národní zdraví!

Klopýtnutí před oceněním? Sudiči se baví.Aa

Klub Svatoušků cení zuby akční lekci

-nalezeno chlup! O jaké štěstí!

Za invazi práce, Ne příliš, drobet benevolence

a mimo intrik- míní inteligence.

Kdepak-ale- múza fandí vyhazovačům

- až dojde mládí- momentální penzům

-holedbá se dav- není přec kojnou.

Než jej převálcuje smrtnost- zkušenou dlaň najdou u.

-Progresi kovidu- Novodobým hobby

-vzájemně se potápět a na lžičce vody?

Křivdy pomyslné i osudové z poválečných let mého dětství

Bylo mi pět let, když skončila Druhá světová válka. No ano, ta rozjívená malá Emilka, už to není žádným tajemstvím, jsem před pět a sedmdesátí léty byla já. V mém dochovaném křestním listu sice stojí Emilie Erna, v příhraničním Těšínsku, kde je situovaná má rodná Bystřice nad Olší a já v ní strávila dvanáct let, běželo a dosud tam běží nářečí "ponašymu" a tam se na mne, neustále kamsi rozběhnutou, zdrobněle volalo Milečko! Ráda bych Vám tu přiblížila má, mlžnou rouškou let drobet rozplihlá vzpomenutí verzí tehdejšího mého dětského nazírání. Prosím však o toleranci, neboť jsem pravděpodobně některá z fakt zde nakumulovala domněle, jak že jsou nevyvratitelně v mé paměti živá.

Pekařství v domě popisném 139.

Noční zákvasy v pekárně vyžadovaly vstávat něco po půl třetí ráno, což na andělské tvářince Marie nezanechalo stop. Avšak nožky, ty nedávno ještě dívčí, pod její nyní statnou postavou, tím soustavným ponocováním již prokvétaly paprsky křečových žil. Prohlášená za vdovu poté, co její muž pekařský mistr zůstal někde ve válečné řeži nezvěstný, dávno uvykla drsnému režimu jejich pekárny, již nyní, jako mistrová vévodila. Ukončením války se pozvolna chod pekárny normalizoval. Pekaři, kterým štěstěna přála, se z války vrátili a již sami na dorost dohlíželi. Ti z dosud postrádaných v rodinách i na pekárně nedávali známky života. Snad padli, snad zakotvili jinde.

Mně Emilce, Mariině dceři šlo pomalu na šestý rok, když jsem prvně vstoupila do školní třídy a skamarádila se s holčičkou v sametových šatech Andělkou. Paní učitelka Nikodémová působila přemírou laskavostí, třídu s množstvím vysokých oken na tolik příjemnou, že jsem radostně a bez potíží uvykala prvním měsícům úloze školáčka. Jako malá opička jsem po způsobu kamarádek se samozřejmostí docílila rovněž začátků výuky hry na klavír u pana Ciahotného ve vilce s věžičkou. Výukou tam totiž příslušely Baťovic dvojčátka Micí a Trudka, ježto mne zahrnovaly svým společenstvím, jako trojče, kterýžto zvonek jsem jim s nadšením zpřítomňovala. Poněvadž ale pan učitel Ciahotný měl pro mne nevyhovující zařízení, jakým byl klavír - pouze jeden, bylo mi potlačit zklamání, že nezačnu hrát hned šesti-ručně. Vánice ne-vánice jsem nicméně ve stanovený čas, k přitahující mne vilce s věžičkou pokorně kráčela, bičována větrným rejem bodlavých mrazivých vloček v třásníčkové šále na babku přes tygři kožíšek v kotníčkových botkách s osmero přezkami, meltonkách. Mé činorodé povaze by výuka nepřišla obtížnou, nebýt pohyblivého pultíku na noty v hořejší části křídla. Ten byl nejen vysoko nade mnou, nýbrž i nepříjemně mým očím vzdálen. Pan Ciahotný, který se dožadoval mé hry v sedu na kulaté židličce, působil ovšem nesnáze, neboť z té přemilé židličky jsem noty nerozluštila. Řešila jsem to hrou po paměti, což on prokoukl a překvapen, že po úspěšných úvodních vyučovacích hodinách u mne zájem o hru pominul, šel u příležitosti nákupu chleba v naší pekárně mou svéhlavost oznámit mamince. Nechápala jsem, co si takoví dospělí lidé dovedou vymyslit, poněvadž, ačkoli jsem doma měla možnost cvičit na harmoniu, pravda poněkud odlišným od znění klaviatury než u křídla pana Ciahotného, cvičila jsem s opravdovým nadšením u vědomí, že se dřív nebo později s Mickou a Trudkou objevím v melodické shodě u jejich piana. Chyba lávky! Při následném pokusu se v lekci postavit a udělat svému učiteli rytmicky zadost, což mi po paměti nevycházelo a přiblížit se k neblahému pultíku s notami, který se, jakby naschvál po každé o něco vzdálil, pohněvaně mne pan Ciahotný z hodiny propustil. Tím nepochopením zcela přátelsky dřív naloženého učitele jsem ztichlým, křupavým okrajem cesty šla domů kolem hřbitovů a Baťovic prodejny obuví, jak svázána, ačkoli jsem tehdy netušila, že přehnanou se tudy vánici jsem to k mé kýžené klavírní prezentaci odkráčela naposledy.

Pan Ciahotný však nebyl jen tak někdo. Z mého počínání mu přece jen svitlo, že to nebude v mém lajdáctví, že tu cos nehraje a nový nesmysl mých dospělých spiklenců byl na světě, totiž, že nevidím. Maminka zprvu velmi rozzlobena domnělými mými vrtochy nade mnou plakala a v nedělních bohoslužbách se nechala za mne modlit, což mne do té míry pobouřilo, že mne přestalo bavit psát si o bohoslužbách korunou po lavici, a šla jsem pak s ní do kostela s pocitem trestance, nad kterým má milovaná Bystřice jednomyslně lomí rukami.

I bylo zpečetěno. Vedoucí obchodu Kola šicí stroje pan Šurman z druhé poloviny domu, sousedící s naší pekárnou nás jednoho krásného dne, ačkoli bych ani neřekla, neboť opět sněžilo, naložil do jejich Tudoru a odvezl daleko, daleko do Ostravy, kde mi v úplně cizí nemocnici s mámou namluvili, že jsou v cuku-letu zpátky a nechali mne nalepenou na zábradlí kopat, ječet a naříkat. Kdo by, prosím vás, také šel s takovými zločinci za jejich létací dveře, když mi sebrali kožich a nechtějte vědět, co všechno a odtrhli mne od zábradlí a navlékli mi strašlivé hadry, jakým tam říkali župánek. Vysílena řevem jsem pak na vysokém bílém lůžku umírala strachy, když se zvenčí pokoušel lézt okny hrozitánský strašák, komíhající sebou sem a tam, než jsem mu přišla na to, že je to obyčejný strom.

Marie, jinak alespoň pár hodin do půlnoci spící většinou tvrdě a vydatně, házela sebou nocí, jak kapr a nemohla si ta životní mínus srovnat. Nebyla již jen vdovou, pravda pouze prohlášenou, byla teď ještě matkou rozverného dítěte s nemocnýma očima a to za ní v jednom kuse chodila Buhbindrová Anna, aby s ní šla na šibřinky. Nechtěla o tom, pochopitelně, ani slyšet. Zvolna však náporu jejího žadonění odolávala. Záhy pak na jedněch dveřích visely stříbrošedé a na druhých vínově červené dlouhé krajkové šaty, ty s obrovskou sametovou černou mašli zakončující vzadu živůtek. Anka je se zájmem obhlédla, načež navrhla, aby je Marie uschovala pro jinou příležitost, poněvadž na šibřinky nutno vyrobit masky. To zase Marii, dohnanou k neplánovaným nákupům a myšlence, že si Bystřici leda proti sobě popudí pro lehkovážnosti. Taková psina s maskou ji, ženské kreativní tak cizí zas, ale nebyla. Po večerech vykrojila z voskovaného papíru části, dovedným zeleným stehem je pospojovala do kalicha konvalinky, ten měl sloužit, jako pokrývka hlavy. Vyšila neméně pečlivě hráškově zelenou masku se závojíčkem a k tomu se volná pelerína stejné barvy, po níže kotníků hodila, jako stvol. Byla u krku na šňůru k svázání s otvory jen k provléknutí rukou k eventuálnímu tedy tanci. Při tom pomyšlení, ovšem, Marií projížděla hrůza. Anna však nedala a nedala pokoj a vida onu důmyslnou masku, znamenitě se bavila představou, jakže si s místními obchodníky budou moci vyhrát. A to zas jo. Marie dávno o žádné takové taškařici ani nesnila. Copak je provždy odsouzena jen a jen k té mizerné otročině? V duchu ale věděla, že pekařina je jejím životním posláním, že ji ten strašlivý denní kolotoč vešel do krve a jinak si vlastně život už představit nedovede.

Můj ty světe, vidět ji tak paní Šurmanová. Ale kdež, vyrazily v naprosté tmě s Annou naproti, do Dělnického domu za Bělešovic stavení. Hemžilo se to tam již strašlivými zrůdami masek, povětšině vyrobených bez vkusu a nápaditostí, mimo to, Mariina zábava v jejich středu netrvala dýl, než půl hodiny. Najednou ji zachvátil pocit opuštěností, všeho-marností a Anna vynaložila nesmírné úsilí, aby ji v tom předpekli udržela. Namísto samolibosti z úspěchu její konvalinky a Anina kocoura, který byl evidentní, vrhala se tou mnohotvarou pohybující se hradbou masa píď po pídi k východu a v tom jí onen neblahý úspěch nyní překážel nejvíce. S pocitem trapnosti vzlykala pod půvabnou maskou nad nemožným nápadem této skandální výpravy se účastnit. Společnost tu již byla většinou v podroušeném stavu, přece však se ji konečně podařilo prolomit její krunýř a uniknout pozornosti Anny. Jako myška se ocitla na čerstvém vzduchu křižovatky, když se jí teprve dostalo šibeničního úkazu. Starší Josef, jeden z tovaryšů odněkud z Polska, které před nedávnem do pekárny přijímala nakládal právě, v tu dobu úzkoprofilovou sůl, v pytlích na vozík. Aniž si uvědomila svou maškarádu, skočila po vozíku s pytli, takže vystrašený Josef skočil ze schodů mezi jejím obchodem a trafikou s novinami, kde zmizel. Marie vozík i měchy soli kvaltem upořádkovala a pádila do půdní ložnice pekařů, kde přirozeně všichni, včetně Josefa spánek předstírajícího pokojně oddechovali. No ano, schůdky mezi domy nevedly jen k příručnímu pekárenskému sklepu pod trafikou, ale také ke kovovému žebři vedoucímu k ložnici pekařů. A Marie usínala po onom tupl-rumrajchu kupodivu s myšlenkou na švagra zvěrolékaře, jemuž se po poněmčeném Georg, se skončením války opět mohlo napsat Jiří. On, schopen ukrást leda hubičku, také jednou v alibistické póze spáče chrabře utajoval předchozí dýchánek s její sestrou Johankou, nemoci později zkosenou, tak záhy.

Čas je podivné náčiní Pána Boha. Každý tvrdí, že letí, mně se vlekl, jako slimák a stále víc mi při střetu s naším kocourkem zpívalo srdce "Jen ty a já, jináč to možné už není..." Ona totiž maminka dělala hrozné věci. Jednou šla se mnou do obrovsky rozlehlého, prázdného magacínu-skladiště, poděla se Bůh ví kam, vonělo to tam silně solí. Stála jsem v samém středu a stála a stála, až jsem spustila srdcervoucí nářek, teprve pak byla maminka zase u mne. To se jindy opakovalo venku. Šly jsme nějakým polem, nějakým kopcem a trávníkem. Prý, počkej chvíli, Milečko, budu tu hnedky. Jí se prostě nedá věřit. Už to tak bude. Někdo přijde, vydrancuje mé oblečení a pocti mne košili u krku s jedinou šňůrkou a, zavaž si to, truchlila jsem. Ale bylo to mnohem horší. Ba, jak v tom magacínu, také jsem se dala do nářku, beran někde za potokem bědoval se mnou, až ta maminka pořád jen vyřizující pekárenství už zas přispěchala. Nakonec když jsem měla slíbeno, že mi poradí, jak s novými anilínkami-vodovými barvami malovat v náčrtníku, přišla k ní kamarádka, co nemá děti a hned ať si jdu po svých. Tak to přece nejde, že ano a co já, s anilinovými barvami? A když jsem se nechtěla nechat zahnat, - že si na sebe mnou maminka plete bič a tak - a maminka nato nic, Tak jsem jim to anilínování měla moc za zlé a večer jsem se modlila, ať se tatínek už jednou z té skončené války vrátí, ať mám zdravé oči, jak ostatní děti a ještě ať ta cizí paní si maminku moc neosvojuje, když není její. Ráno jsme s Andělkou našly každá za lávkou na přezuvky tužku a připadaly jsme si velmi hospodárné. O přestávce jsem procházela kolem kabátků, kde něco zářilo, sáhla jsem po tom a ony to byly botičky i s bruslemi na řetízku. Byly tak krásné, že jsem se rozhodla je ukázat doma mamince a že mi je s určitosti koupí a připnula jsem je na límec svého kabátku. Cestou ze školy se ke mně ale přitočila něčí maminka a hned, jestli mi je koupila maminka a kde. Kývla jsem, jako že jo, krčila rameny, jako že nevím a pak mi bručelo břicho a bylo mi z toho zapůjčeni divně a smutno. Doma jsem už o botičkách raději mlčela a nemohla se dočkat školy. Ale mému trápení nebylo konec. Protože jsem teď nevěděla, na který kabátek botičky patří a v zoufalství jsem je odhadem připnula na kabátek v místech, kde možná, asi byly. Z toho světobolu jsem neslyšela, co mluví moje milovaná paní učitelka, až když v poledne chtěla, aby se hlásily děti, co musí na autobus do Nýdku a mně vylítla paže a s mručícím od včerejška břichem jsem se vydala za Nydečáky, jenže namísto k autobusu Zkratkou kolem Baťů a Kadeřníkovic divnou cestičkou, kde mne z okna viděla maminka Micky a Trudky, a hrozila mi a křičela, jak to, že nejsem ve škole, že svencuju nebo tak něco. A že to mamince poví. To už bylo na mé mručící břicho příliš. Doploužila jsem se domů nejvýš otřesena tím, že taková pěkná dvojčátčí maminka už zapomněla, jak jsem jí dělala účesy a že jí to dělalo dobře, když ji v jednom kuse bolela hlava. Rozběhla jsem se k Helence Turoňovic. Byl to dobrý nápad. Helenka mne učila plést růžové palčáky pro panenku. Jenže jak už jsem kupila neúspěch na neúspěch, potivými prsty jsem vlnu zavlhčila a očičkama v jehlicích nešlo vůbec manipulovat o pletení ani nemluvě. Zašla jsem si postesknout k paní Šurmanové. Krájela právě rozválené těsto na nudličky a říkala, že ona pro potivost rukou byla ve škole zproštěna ručních prací. Opláchla si ruce, přečetla mi, ale šílenou pohádku.

Byla o království, kam mohly jen děti, které nechtěly nikoho poslouchat, ani se učit a nikomu pomáhat a za to, namísto jídla dostávaly zákusky, zmrzlinu a čokolády. Jenže když se na sebe podívaly, viděly, že tam, kde měly dřív chodidla mají kopýtka, že jím narůstá ocásek a divně ušatá hlava. Protože se přeměňují v oslíky. Hned po přečtení jsem šla domů a přemýšlela jsem o tom, že to se v naší zemi na těle nepozná, než na člověku, kterému se říká osle. Umínila jsem si, že zkusím být raději zase hodná, než takovou přeměnu. No řekněte?!

Hned pak se mi to náležitě povedlo, protože přišel chlapeček z hasičárny, prohlíželi jsme si sešit s panem soudruhem Stalinem, který byl na fotografii s malým hošíčkem, jak držel rýč a pan soudruh Stalin na něj koukal, že má rád děti. Pak jsme se s ním, s Otíkem skamarádili a chvíli jsme si spolu u nich v hasičském domě hráli a jeho maminka mne pohladila. Do toho, když jsem hledala ten sešit s hošíkem, co měl na obrázku rýč, našla jsem mezi našimi obchody lesklou kouli, asi jako tenisák a chtěla jsem ji z chodníku u zdi vyšprtnout, jenže ta mocně držela v zemi. Když přišla Helenka Mrozková nechala jsem toho a šla jsem k ní domů. Helenka bydlí daleko na Pasekách a její tatínek nám poradil, jak se hledají houby a poslal nás do lesa. To bylo úžasné. Hledala jsem přesně dle direktiv pod svislými haluzemi a Helenčin tatínek se divil, že jich bude dobrého půl kila. Všechny mi je v sáčku nechal na doma. Helenka se až zlobila, že tolik hub, ačkoli je v hledání zkušenější nenašla a doma mi vůbec nikdo nevěřil, že bych je mohla já sesbírat. Nevadí. Našla jsem je a basta. Ne?! Hanka k polévce s nudličkami naházela lžičkou do vroucí vody tunu chlupatých knedlíků a pak ji zajímalo, kdo rád s tvarohem, kdo škvarečky. Sesedli jsme se ke stolu, kdo mohl. Kdo musel hlídat chleba v pekárně, nezbylo mu, než počkat na střídání a lehké to neměl. Když se vůně obídku mísila s vůní těsta, jistě by nejraděj prorazil pekárenské zárubně a šup šup schodištěm štípl Hance knedlíček přímo ze sběračky. A kdos ťukal na okno. Maminka se zdvihla ze židle, otevřenými dveřmi přešla do obchodu pro chléb a za remcání pekařů, že si lidi nedají pokoj ani o poledni, s inkasováním jej beze slova podávala odháčkovanou půli železných dveří. Marně jsem si lámala hlavu, kdo z pekařů je který. Poté, co válka od nich pekárnu téměř "vybílila", bylo jich tu najednou přehršle a můj jmenný slogan: "Johan, Janek, Jonek, Jan" uvízlý mi v útrobách, jaksi nešel škrtnout. Nynější nováčci mi teď byli jednoduše mladším, starším a tak podobně. Kdo by si příval nových jmen střídajících se tu učňů a tovaryšů pamatoval. Ten mladší, opřel dlaň o roh stolu a naklonil se k mamince.

"Paní mistrová, potřeboval bych dovolenou."

"Dovolenou," myslila Marie docela nahlas vznětlivě. Pekařova dlaň leknutím sjela nohou stolu.

"Na dlouho?" položila otázku a nechala čelem projít všechna pro i proti, ale neshledala žádný ze zádrhelů, pro něž by kladla hochovi překážky, vyčkávala, až zdvihl pokleslou hlavu a narovnal se.

"Čantorie je pod sněhem, cestou domů bych si zalyžoval. Je mi jaksi teskno." Marie si uvědomila, že jde o Poláka šikovného k práci, zahloubala se mu tváří, zda by jeho cit k domovu mohl být opravdový a s úlevným povzdechem přikývla.

Já si zatím, co poválečný život naši pekárny zas pulzoval, na nemocniční klima zvykla. Řádové sestřičky nemocnice Na Fifejdách přenášely chodbou džbáneček s mlékem v hrnci s kloktající vodou, jako náplň těch mých injekcí. Každý se takové manipulace zde strachoval. Já si časem spočítala, že čím dřív, tím líp, k úžasu pacientů řadu předběhla, v klidu uposlechla zakašlat a v touž nestřeženou chvíli vpíchla zručná sestřiččina ruka injekční jehlu do mého hubeného zadečku. Pak ovšem následovalo martýrium strašlivých bolestí provázených vysokými teplotami. Mělo to odtížit ohnisku mé zanícené oční sítnice. Souběžně jsem se měla podrobit operaci zvané po ruském profesoru Filatov, voperováním částečky lůžka - placenty rodičky do očního bělma, jako výživa, čemuž předcházel proces nálevů moči dohodnuté dárkyně rodičky. Filatovy mi aplikovali do obou očí dvakrát. Z důvodu stále intenzívnější léčby jsem navštěvovala školu jen když nebylo kam píchnout a mé ruce i nohy byly poznamenány podlitinami injekcí.

Zapomněla jsem existenci kožíšku, pana Ciahotného, postupně i stesk. Ten se vytratil s častým náhlým odchodem mé krásně ustrojené maminky v noblesních kostýmech střevíčcích o vysokých podpatcích a slušivých kloboucích. Pamlsky, které mi za spuštěnou nemocniční branou po ní zbyly mne přesvědčily o proradností dospělých. Ta sladká, krásná maminka, od které kdyby mne mé chůvičky Hanka s Elzkou dřív neodtrhly, vlekla by mne po pekárně zavěšenou na zástěře, mne přes úplatky sladkostí rázem jen utvrzovala v krutém omylu, jakýže domov to mám. Cvičila jsem se v umění kadeřnickém. Všechny pacientky jsem přečísla podle mých představ. Na svatého Ducha jsem si nechala vložit škrobenou košili a obvazovou pentli do vlasů a jak bych konvertovala šla jsem v průvodu dětí přijmout tělo Páně v doprovodu jeptišek. Kdeže jsem věděla, že se tomu "správně česky" říká svatokrádež. Byla jsem malá parádivá evangelička a každá novota zpestřovala můj bolestný, nemocniční život s útrapami přes únosnost. Vše jsem přestála návykem k družnosti stále se měnícího společenství. Sečte-li se čas strávený po přestávkách návštěvy školy za léčby poinjekčních, modřin, bylo by toho v Ostravské nemocnici celý rok a ještě dva měsíce. V tom mezičasí jsem ale prožila krásného Mikuláše i s čertem. Upečené maminkou jsme je v hedvábném růžovém papíru předávali na tvrdé podložce panu asistentu Rubáčkovi. Nedostupným panem primářem tam byl pan Doktor Šťastník. Tou mikulášskou nadílkou jsem se Stala prominentem, takže jednoho večera jsem s Mirečkem Rubáčků a jeho rodiči na nemocničním dvoře stavěla sněhuláka. Nicméně záslužníctví ani jarně krásného vyšívaného košíčku z rentgenové slídy, plného křehkých máslových dobrůtek, který mi maminka dovolila otevřený nést tramvají pak už nezakamuflovalo onu nevěru s ujišťováním jakže se to v cukuletu pro mne přijíždí domů již cestou plnou petrklíčů a pampelišek rašícího jara.

Má maminka od té doby byla pro mne sice krásnou bytostí, nicméně nedůvěryhodným člověkem a na můj syndrom osiřelosti zbyl na pekárně akorát náš kocour. Ten se ke mně znal, jako dřív aniž by cokoli nalhával. Vyskočil mi na klín a předl svou serenádu Romea, jakmile jsem ho přitiskla k sobě dávným naším spřáhnutím. A ovšem baťátka Micka a Trudka a jejich dvě slepičky, které mi dovolily krmit.

Život na pekárně se mi jevil klidnějším, snad že válečné napětí pominulo. S odklízením kamínek vincka, která s jarním oteplením nebyla, než k překážení, také můj kocourek mi čím dál víc dával vale. Našel si Bělešovic Micku. Ale nebyla to ta Baťovic Trudčina Micka. Našel si Micku kočičku. Oproti jeho mourovatém kožíšku byla celá bělounká a zevlovali si spolu Bystřici, jak kdysi bratranec Vláďa a já.

Elzka vběhla celá uřícená s obrovským bílým džbánem, pod baculatým břichem poznamenaném odraženým smaltem v podobě památeční mince. Maminka z něj nalévala do skleněných kryglů-korbelů a pekař po pekaři mi je podávali k slíznutí pěny, přičemž se náramně bavili, jak mne uvedli do branže pivních milců.

"To děcko má žízeň, jak za války Pňakův oficír." řehtal se z pekařů nejstarší.

"Oficír?" Zkoumala Marie, má maminka.

"Pňak se vám nepochlubil?"

"Ne." Marie vyhlédla oknem, zda na obzoru není účetní pan Fojtík, který byl očekáván. Tázavě se pak podívala na tovaryše, vzpomínajícího pozapomenutého již zaměstnance Pňaka.

"Umíte si vůbec představit, jak nám bylo na izbečce-pokojíku horko, když dovnitř neočekávaně vrazil Němec v tehdejší uniformě nadvládí?" Kuchyni se rozlehlo ticho, Elzka poposedla. Vyprávějící otíral chvějící se mastnou bradu.

"Jedním pohledem zrevidoval standard našeho ubytování a pomyslete, projevil zájem o pěkně formovanou láhev stojící u nohy Pňakovy postele. Mlčky jsme tuhli a Pňak se vykrucoval, seč mohl. Všichni dohromady jsme neuměli, než "Ja bite, achtunk a hende hoch." Háklivost situace nás přímo zmrazovala. Pňak gestikuloval rukama nohama a když Němec stál na svém, "trinken-pít," nezbylo ubožákovi, než odepnout buntek-poklopec, a názorně demonstrovat obsah té jim žádané tekutiny."

"A přivoněl?" Táže se mistrová Marie se smíchem. Napětí v kuchyni povolilo.

"Ho, paničko, to už by vám ani pohřešovaný Pňak neřekl. Byli jsme oficírovou návštěvou k smrti vyděšení a on jen projel naše nazelenalé ksichty znechuceným pokrčením nosu a vypařil se."

"Cuž tak?" Ozvala se udiveně Hanka.

"Cuž tak, cuž tak, tuž tak! Jak se naším šprýmováním málem vypařil také nějak svaté pamětí Očadlý, když se v sobotu večer v přitažené do pekárny plechové vaně koupal, a jaksi se mu mlžila písmena v novinách, co si tam čet. Nadzdvihl se a popotáhl žárovku, co jsme si zavěsili na šňůru od tzv. zlodějky v lustru, aby lepší viděl."

"A co?"

"Co, co? Zařval a modral. Ono to zprvu vypadalo, že se směje. My se řehtali, jak blázní, když to ale divně nim kroutilo, skočil kdosi k zicherungum-pojistkám a vytočil je."

"A jak se vypařil?" Ptám se já.

"No, tenkrát se teda ještě nevypařil." Hlavy kolem stolu poklesly pomyšlením , co stále ještě je po válce pohřešovaných, pomine-li se četnost obětí. Náhlé ticho vyprávějící přerušil:

"Z dělnického Elzko, ze Škubně?!" Pekař přijatý namísto propuštěného Josefa zavtipkoval:

"Ne tak od Ajznera z Nýdku?" Smál se představou, že Elzku honí pro pivo dolů mostem přes Hluchovou do toho kopčiska na Škubeň a nota bene do Nýdku k Ajznerům.

"Z dělnického." Přikývla Elzka, mě přišlo divné, že pivu u dna džbánu též pěna chybí. Její podezíravý úsměv vysílán ke mně sklidil úspěch" a mladší z pekařů vzpomněl , že pod hřbitovem u Šturců na Hluchové je již týden zavřeno.

"Že by malovali? Třá vzpomnět akorát Paducha. Ačkoli i tam, zdá se provoz skomírá."

"Neskomírá." Znalecky jsem prohodila.

"Ne, ty chodíš do hospody?" Nad poloprázdnými korbely prolétly smíšky.

"No, se školou jsem tam zpívala, Chovejte mne..."

"Uhm, sadím se, že už to neumíš." Zlobila mne maminka.

"Neumím," čertím se, pak slíznu ulpělou pivní pěnu ze rtů a spustím:

"Chovejte mne má matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mne má matičko, jako z růže květ..."

"Cuž tak?" Ptá se Hanka.

"Jak, cuž tak? Ke dní maminek, ne?!" Mladší z pekařů ten z polské strany odstrčil korbel, uchopil mne a posadil za krk. Pak téměř na místě pobíhal naší nevelkou kuchyní a- že jenom já s určitosti musím být jeho nevěstou, Že si počká až vyrostu - a jináč nedá. Za mého pokřiku:

"Ještě!" Dupal kuchyní, jak slon. Zatím se prázdné korbely soustředily doprostřed stolu a židle kolem se uprázdnily.

Zamířila jsem pak za pekaři, ale Hanka na mne mávla utěrkou, abych počkala:

"Jen co opláchnu nádobí, bude se číst."

"Graj cyganě?"

"Uhm!" Vyšplhala jsem se na jednu z židlí a byla bych ochotna čekat i do večera. Tajemné sešitky, které vycházely, kdo ví kdy už, na pokračování, četla Hanka Polsky, téměř všemu jsem rozuměla a byly tak dospělácké, že by mne od naslouchání neodtrhl, než Barik paní Kusé. Obrovský pejsek blíže neznámého plemene s taškou po obou stranách propojených nahoře srstnatého hřbetu sponou, přišel nakupovat. V přední kapse jedné z tašek měl lístek se soupisem požadovaného zboží. Má maminka mu nákup rovnoměrně uložila do tašek. Málem mu ani nestačila tašky zapnout, a náš kocourek, sahající mu něco nad nárt se postavil proti němu s vystrčenými pazourky a to Barikův pohled, třeba na pidi-útočníka, jako slušně vychovaný hafan nesnesl. Spořádaně natotata vycouval, za ovšem huronského smíchu shluku zákazníků, ježto byl vpuštěn do obchodu po polední přestávce spolu s nim. Tak mezi:

"Tři pletenky, šest rohlíků a tamten chléb prosím," obchodem proznívalo:

"Dívejte se, dívejte! On jde ještě na nádraží naproti páníčkovi, pak teprve s tím nákladem poutíká domů."

"Jo?"

"Ne!"

"Jo. A doma má vlastní válendu a jí s paní a pánem z talíře u stolu."

"Nefulejte, to jste si vymyslil?!"

"Kdepak, stará si tam nechává šít a viděla to vše na vlastní oči. Jo Barik. To je pán pes."

"Jenže náš kocour, ten mu vždy ukáže kdo je zase tady doma!"

"Váš kocour jí u stolu z talíře a má vlastní otoman?" Utřela jsem si mastnotu od chlupáčů s máslovým tvarohem a hořké pivní pěny a zklamaně jsem vycházela za mourovatým miláčkem, jehož domovské právo jsem před knížecí Barikovou slovutnosti neobhájila.

Proběhly dny, týdny, co vydatné sněžení zaválo Bystřicí a celý kraj. Vypadalo to na novou zimu. Každý z pekařů, jen co mne zahlédl, nemeškal pronést uštěpačné, že mého ženicha zamrzel slib, že by si měl vzít všetečku, jakým prý jsem já a utekl. Chvílemi vylekaná královnou Dragou, že Regínku pomádou na rty vážně otráví, poněvadž z Hančiny četby Graj cyganě už to tak vypadalo, chvílemi jsem hlídala dveře pekárny, kdy na mne můj ženich ukáže dlouhý nos, ale on nešel a nešel. Pekaři mi dělali jejich "kišky-lišky.

Marie, má maminka přijela z Ostravské nemocnice na Fifejdách, kde se z cest měl primář pan Šťastník vrátit, aby s ní sepsal protokol, řečený reverz, poněvadž tam svého času přišla na řeč se slečnou, které Filatovy dávali bez známky zlepšení zraku po osmnácté. Rozmyslela si proto svou neposedu, jakože mne, na tu třetí Filačí operaci v nemocnici opět nechat. Přijela a když odložila klobouk a všechno a uložila v posteli ke mně ledové nohy, nemohla ani trochu usnout.

Noci se z chodby ozvala hrozitánská rána. Asi jak tenkrát, když Pan Rus vykopl vchodové dveře u pekárny a revidoval dům. Z Elzčiny mladší sestry Maryčky a ze mne stáhl peřinu a nic, vůbec nic nám neudělal, než že to vykopnutí dveří slyším do dnes v žaludku. Maminka měla ihned hlavu, jak dvě hlavy, obalenou dekami svázanými provázkem přes župan. Po bocích s cancoury švů, které z něj lezly, jak jej vzala na ruby, aby i ona vystrašila jeho. Hrozně přiškrceně mu opakovala:

"chorá, jsem chorá." Elzečka zabarikádována šicím strojem a skříní v izbečce-pokojíku na půdě trnula i když on, dávno svou revizi odmávl a jak přišel, byl venku. Jo, ale válka přece skončila, Tak kdo zas nocí lítá chodbou? Ne? Ptala jsem se oveček, jdoucích mi snem a byla i s nimi zas v limbu.

Polekaná Marie okamžitě měla na mysli pro krádež soli propuštěného Josefa a skočila ke štokrdlí, pro váleček na nudle hovící si v umoučené slaměnce u kamen, aby Vylítla s baterkou zachraňovat dům. Běžela absurdním koloběhem kolem košilaté Hanky, upravující si na otomanu účes. Ta prostě musela být za každých okolností v gala. Hasila si to obchodem oklikou a znovu, málo užívanými dveřmi z ložnice na chodbu. Dům vpravo, u Šurmanů i v půdních pokojích pekařů a Elzky shledala spící. Po tom z ničeho nic rambajzu. Snad úkazem Mariina válečku z tvrdého dřeva se tu kdos vzdal vrtochů. Chodbou panovalo, "já nic, já muzikant," nápadné ticho. Prošla schodiště dolů k pekárně. Vchod na dvůr i sklad nalezla pečlivě uzamčeny. Pekárnou pod světlem baterky mizel šváb. Ten ji vylekal mnohem víc, než domnělý Josef, na kterého by váleček neváhala použít. Šváb- co takového. Kampak na podobný problém s válečkem. Nedávno v řešení štěnic v pokojíku pekařů vystřikávala modrou skalicí, nač se přirozeně v prostorách pekárny nemůže ani pomyslit. Zdrcena zamyšleně stoupala ke kuchyni a kolem Šurmanových po schodech na půdu. Počkat, na čem to uklouzla? Stopy mokrých tlapek vedly od hrnce s hovězí polévkou. Ano, poklička, která ten rámus spustila se válí pod schody.

"Prevít malý, prevít zlodějská!" Pokusil se maso ulovit z hrnce. A bude div, nelísá-li se právě Hance kolem strachy vibrujících bosých nohou. Vždyť se Dívala na ni, pádící s válečkem, jak na přízrak.

Po nepříjemném rozhovoru s šéfem nemocnice, že reverzem znemožňuje dítěti další léčbu u nich a noční, tragikomické pouti domem v úloze detektiva, nasadila Marie s jitrem nutný úsměv. Prolétnuvše pak pekárnu, která si i bez jejího přivstání poradila, jen pochvalně cos zahuhlala, k zkušenému tovaryši. Kuchyň i obchod Hanka s Elzkou také již obstaraly k zahájení provozu. Dopíná zástěru a jen nadzvedne háček dveří rozkoukává se očima na škvírečky tou všudypřítomnou vůní teplého pečiva, úhledně uložených horkých chlebů, linoucí se až rovněž probuzenou křižovatkou. S náporem zákazníků se v krámě sešly dvě vzdálenější sousedky, obě pěkně při těle. S nakupováním žertovně strkaly do sebe, jakože pro překážející tloušťku té druhé. Slovo dalo slovo a Marie přiběhla s krejčovským metrem, neboť jedna druhé neústupně tvrdila, že právě ona je štíhlejší, až přišlo na zdvíhání sukni a měření objemu nohou výš a výše. Elzka s Hankou k tomu rezervovaně přihlížely. Několik pak nahodile příchozích zákaznic se spolu s nevyspalou Marii s nervy na krajíčku, mohlo potrhat smíchy. Objem buclatých stehen šel přitom v centimetrech nerozhodně. I pohoršené pomocnice Elzka, jak Hanka, se po chvíli již též otřásaly smíchem, Než do vřavy nakoukl pekařský učeň se sýčkováním:

"Smích předchází pláč!" Rázem rozvernost žen Zmrazil vyplašením, co všechno asi toho soupeření, nachomejtlému zde neušlo.

Před polednem se nato u obchodu zastavil shluk tajemně gestikulujících, což mistrova Marie, v níž to od včerejška divně hrálo šla ihned zrevidovat. Ukázalo se, že pekařský učeň nesýčkoval darmo. Ten pracovitý, pěkný mladý Polák se k ním nevrátí. Cestou domů přes Čantorii jej překvapila vichřice ženoucí se návěji. Jeho lyže se staly neovladatelnými. Takže v místech kde financi-pohraniční stráž z polské strany se dožadovala svého:

"Stát!," třebaže docela zřetelným způsobem, vpleten právě tu chvíli mezi ostnaté dráty, zasáhla jej výstražná kulka bohužel tak nešťastně, že nejenže jej neodšikovali budovat Varšavu, jak byli připraveni. Dokonce pozdě odhalili v domnělém diverzantovi, tím nečasem zbloudilého, jejich spoluobčana.

Na pekárně z toho nebyla jen mela a pozdvižení. Se zrosenýma očima tu zapracovaly i zaťaté pěsti, zase pro domnělou zlovůlí financů. Obžalujte si však poválečnou ostražitost pohraničníků, nečas, lafetu zasahující smýkaného v ostnech drátů vřitícího se tam zledovatělým svahem. Lafetu zaměřenou do vzduchu a nejvýš pak na kotník. Ech mudrování, obžalovávání. Ech, nahraďte si pilné, nenahraditelné ruce, vzácnou kolegialitu. Zelnice s kousky uzeného, omelety s tvarohovou a marmeládovou náplní, jakkoli vyrobené a s láskou podávané, nikoho ten den již neoslovily a ani dost málo nevábily. Všichni se od stolu odploužili a mě nešlo do hlavy, že to s jejich "kiškylišky" vzalo i bez mého čertěni konec.

Hanka ukázala Elzce do okna. Zaskočená tím novým neštěstím, zdvihla od talíře mistrova Marie oči. Křižovatkou mířil k obchodu solidní muž, zákazník vybraných mravů. Všechny to kvaltem zdvihlo z židlí. Elzku k nádobí, Hanku za pult, Marii k háčku železných dveří.

"Budete si přát?," Zahorlila Hanka s očima na nákupci. Marie v rychlosti uložila chleby z koše do polic nachystaná odejít do pekárny, když ten pozoruhodný muž podivně zaváhal, pak k ní přistoupil a bez obalu ji požádal o ruku. Hanka by ráda zmizela, ti dva však stáli v cestě. Proběhly jí hlavou znovu provdané ženy, po prohlášení jejich bezdětného vdovství, jak zbědovaný, nicméně živý manžel vracející se ze zajetí ohromeně zírá na batole do jejich kýžené náruče. Pohrávala si s inkoustovou tužkou v ruce a nemohla se vzpamatovat z toho, co slyší. Marie přívalem ježto osudí na ni v jednom kuse neurvalým rukávem sypalo, změřila nechápavě elegána zamželým pohledem, prohlédla se od límce k střevícům, zda není magnetem legrace oprávněně. A když muž stál a zcela vážně očekával vážnou odpověď, popadla Hanku za ruku, vtáhla ji do ložnice a tam za zavřenými dveřmi se jí vrhla do náruče s nervním vřeštivým řehotem, který Hanka přirozeně posílila tím svým. V tom záchvatu chechtotu nechaly ohromeného milce stát uprostřed jemu tolik sympatického krámku. Nakupoval tu tak rád a tajně si na paní mistrovou, která si vždy rozšafně počínala a tak hezky se usmívala, myslel. Jeho citlivé srdce, zasaženo nejen očividným odmítnutím, nýbrž urážkou výsměchu, který si, a to věděl s naprostou jistotou, nezasloužil, hrozilo nyní puknutím a signalizovalo, že již ne, že tento krámek není a nemůže již nikdy být tím jeho milým zastavením dne. Vyšel v hloubi duše otřesen. Pomalými kroky zamířil k domovu s jindy plnou, nyní plandající se mu prázdnou nákupní taškou u boku.

Moje maminka byla, jak jsem již uvedla taková, že mne někde zapomněla, jako v nemocnici, v magacíně a u toho soucitného berana. zato Na tři krále nás maminka dvojčat vyšňořila do košil jejich tatínka, přepásala širokými, barevnými stuhami, ale až přes kabátky a z jejich ložnicové toaletky, kde stála kulatá židlička s pletenou pokrývkou až po zem vzala kulaté malovátko, namalovala nám líčka, vyhořelou sirkou ztemnila naše obočí a sáčky, které jsme ostříhaly, jako královskou korunu jsme v předu polepily zlatými hvězdičkami do kříže a nasadily na hlavy. Micce maminka sazemi načernila tváře a navlékla z rubu krátký kožíšek a tak vypravené jsme šly jejich tatínkovi zazpívat "My tři králové jdeme k vám..." Pan Baťovic vedoucí byl moc překvapený. Pochválil nás, jak nám to sluší a každé z nás dal dvacku s tím, ať s určitosti své umění předvedeme mé mamince. To jsme také udělali. Důstojně jsme šly v té parádě a na prahu jsme v kuchyni, jelikož jsme šly dvorem a po schodech, zazpívaly, co jsme měly. Jenže maminka, když nás uviděla, se jen smála a i plakala dohromady a tak jsme chvíli stály a pak jsme uraženě zase dvorem ve vší důstojnosti procházely na silnici až k Dudovic cukrárně a Rušovíc obchodu s látkami kolem řeznictví u Jelínků. Bylo nám zima, horda kluků, která se nám nabalila na paty se bavila tím, že nám do královských čepic házela zmrzlé šutry, přestalo nás to bavit a odstrojením jsme se naší prezentace zřekly. Následovala však výměna hostina stromečkových, čokoládových ozdob. Přenechala jsem dvojčátkům obrovskou čokoládovou válenku, ony mně hruštičku. Velikou silou jsme se také pokoušely rozkrájet půlkilogramovou cihlu čokolády, kterou má maminka dostala od některého z obchodníků pro mne. Vůbec to nešlo Z drobných úloků se Micka s Trudkou jen těšila a nemohla pochopit, cože jsem to dávno nesmlsla. Já ovšem čokoládu vůbec nemusela. Jejich hruštičkou jsem se ještě několik vánoc poté chlubila, jak že je mám od nich, mých kamarádek dvojčátek. Já, kdyby mne všichni nehonili ke stolu bych si na jídlo, pokud nejde o tvarohové chlupáče ani nevzpomněla.

Jako tehdy se šibřinkami Anna Buhbindrová, přišel kdos k úmyslu zase Mistrovou na pekárně Marii vytáhnout na cyklistickou Sokolskou prezentaci. Kola přizdobena trikolorou, ona skládanou sukni, na halence pečlivě vyšitý odznak, nechala se na tu roční parádu Dne vítězství nahecovat, aniž se starala oč to vlastně půjde. ona osobně to cítila, jako oslavu konce války a jistě to tak též bylo. Celou dobu vnímala hlavně ten báječný, čerstvý vzduch, své těžkopádné kolo s asociací spojenou s dceřinou nožkou ve špicích. Tehdy dvouletá ji cestou z návsi obluzovala jejím proč a proč a proč, načež tu nožku léčili. Hlavně vnímala, že z té náhlé volnosti má smích i pláč na krajíčku, kterýžto zlozvyk ji posedl a vždy v nejméně vhodnou chvíli přepadá. Že jestli jim neuteče, jak Anně z šibřinek, asi se vnitřním napětím odporoučí v samé snaze udržet tu masku úsměvů, hodnou solidní obchodnice, takže koukala zmizet. Následovaly radovánky, skládaná sukýnka zase pro již školačku Milku a její taneček "Sivá holubičko kdes byla", halenku a tenisky... Hlavně však dokončit běžné pečení v předstihu a připravit pekárnu k pečení radovánkových vánoček. Kordón maminek byl hnedle za dveřmi, šla je naučit splétat vánočky ze šesti dílů z předpřipraveného těstíčka doslazeného melasou. Bylo tak akorát.

Já jsem měla rozepsanou dramatizaci pohádky "Princezna se zlatou hvězdou na čele" v knize se mi zdála být vyprávěná halabala. Dospělácky jsem se s tím mořila, bylo to tak na čtrnáctidenní hraní a nemohla jsem to po sobě přečíst. Bytelné kůly, špicí v zemi s háky bokem hořejška na prádlové šňůry jsem pomocí dospělých přizdobila záclonami, spoluherci se nedostavili. Diváci rovněž téměř neviditelní, já spletena obvodem záclon, avšak přizdobena, jakby ne, záclonovinou, jsem si spletla jeviště s hledištěm a hluboce se klaněla zadečkem k obecenstvu. Aby malérů nebylo dost, záclonovina jej skrývající se rozestřela a toto fiasko ukončilo mou úpornou snahu z travnaté plochy obklápějící náš dvůr vykouzlit ochotnické divadlo.

Celou tu legrační truchlohru pozorovala sestra našeho pekaře a jala se mne utěšit. Nakoupily jsme krepový papír různých odstínů a toaletu, kterou mi z nich spíchla by se mi mohlo závidět. Milovala jsem ji, Nýdeckou Vandičku za tu krásu. Ihned jsem šla opět vystupovat. Vešla jsem tajuplně jen tak, jako vánek, po způsobu víly do pekárny mezi maminky, kde mne u dveří, bohužel uchopila železná maminčina ruka a aniž jsem pochopila, co se to děje se vší důkladnosti mne vyplatila, protože jsem zapomněla pozdravit. No a toaleta byla nadranc a maminčina prestiž v mém srdíčku definitivně, jakby smet. Nicméně po tomto násobném fiasku se mně jedné z maminek zželelo a přes maminčin zákaz těsto kazit, přisunula mi svůj díl a instruovala mne, že abych se zviditelnila. Nyní po třetí se věc podařila. Pozorně jsem vysledovala, jakže a proč to té, či oné mamince nejde. Proč té hodné, podle mne stojící to pletení z šesti dílů to naopak jde, jak na-drátku a vytvořila jsem neuvěřitelnost, kterou pekárna kompletně nemohla ani pochopit. Byla to trochu šišatá, ale šestidílná vánočka. Do chvíle, kdy mne to bavilo, jsem pak měla povoleno spolupracovat. A to jsem, vrub mých patálií i s národem notabene s maminkou, teprve celou bytostí slavila náš Den Vítězství, neboř vychvácena z traumat, prostorem k opravdové činnosti jsem já, tehdy malý človíček pochopila o čem to je řeč.

.

EK. 2020.

Úskalí integrace

"Nová móda," jásají nóbl paničky,

"k závojíčkům vnesla rukavičky...!"

"Harpagóne, nezkusíme na vir modlitbu?"

"Ani na Windows desítku nemaj metr v Lidlu.

-Modřín hladí blankyt hedvábím jehliček

a do břízek padl slunný míček-

Obměkč si fenomenálních předků gen

k epochálním vymyšlenostem nepředurčen.

Bavit svět, zuby-nehty chtě být zhroucen,

koře se inovací Windowse?

-Modřín hladí blankyt hedvábím jehliček

a do břízek padl slunný míček-

Jak nám však k písičku projevuješ něhu,

časem se přece jen dopařiv zas k webu!

A teprve teď se nám těš hojit, slíznuv

pres, všeobecného perfekcionismu!"

-Modřín hladí blankyt hedvábím jehliček.

Do oka obloze vpad klid - loňský snížek

Osud

Jsou okamžiky a zůstávají v nás

nánosy času nedotčeny.

Rozechvívají srdeční stěny

a ať jsi nebo nejsi elitář

živé se navracejí

ve víru, v samotách.

Pudem sebezáchovy s děním na líc, či rub.

"Tak dovím se to jednou?!"

"No, navlékl mne, jako rukavičku,

převtělil si nás na houpačku

dotekem hvězd, závratí chvění,

jsme pláštěm lásky obestření.

A už víš. Jsme teď jeden ve dvou."

Spánku příhodnost

Než svět ukolébali hororem paní Synková a její konkurent pan Kroc,

padlo svatému Petrovi slunko do léčky.

Chňapl je za paprsek, vložil do nabíječky

a byla noc

Mučenka

Zahradník paní Múze:

"Podívejte se na tu!

Unikla ústrkům,

do svatebního šatu,

aby oplakávala lásku a stárla.

Než jí zbělely vlasy,

k Večeři Páně šla si.

Věděla; Životní cesta není marná.

Vždyť v srdce se jí vepsal

Pán a Král, Pán Bůh sám.

Když pak do čerstvé hlíny

sešlou ji uložili,

v bělostných květušenkách-

hle- do korunky si vzešla"

Od poezie k próze

Pověz nám, podzime,

co bude po zimě?

Praskot větévek v podnoží

k hedvábí listí hovoří:

"Pojďme se k sobě hezky tulit!

Co bude? Přece změna kulis.

Před vstupem slunce, s pokorou,

trhne chlad mračnou oponou.

Ťav, ťav, navléknou stéblům trav

korálky, děti v jahodách,

chrpu, mák, s kopretinou

zešedlé změněj s hymnou...

a on už racek chechtavý

prognózu prognóz vytmaví:

"Čas nastavuje éru necek!

Zdatnější odpádlují k Mekce

"bombardované" vlády vlád

skrz ledovec se dojímat,

že si dovoluje jej nechat tát!"

Pojďme do kolen, Národe,

nedej Pán Bůh, Vánoce na vodě!"

A co na to hlas z hůry?

"Dítky, no - hury-bury,

vyvarovat se zkáz?

Dělat a naslouchat!

Ctít výdobytky vlasti,

dát prostor k práci jejím vyvoleným

nebránit hulvátstvími řešením!

A ony ručičky primisima

pak obnoví i klima.

Zavržení retromódy

Laurinka vypracovala domácí úkol. Maminka se na její pečlivě vmalovaná písmenka hezky usmála a dál neúspěšně tišila lamentace tety Anči, jak že je sama a oni, že si žiji tak pěkně pospolitě. Tatínek vyšel z pracovny a rozbalil hořické trubičky ležící na jídelním stole, aby jednu z nich vmáčkl tetě mezi rty a lamentace zastavil. Konečně se tak mohli rodiče Laurinky dobrat k prosbě, aby jím teta zapůjčila nějaké její oblečení i něco po strýci na silvestrovské retro-šou. Teta Anči se ještě nad její samotou proslzela, asi tak do půli trubičky, pak ochotně přislíbila a významně pohlédla na neteř:"Laurencii budu mít tedy na hlídání?!" Laurinka jí pohled oplatila, zavřela školní sešit a odhrnula záhyb proužkované mikiny."Budu se hlídat sama. Chodím už do první třídy a samotou netrpím.""Promiň jí to, Anči. Ještě není tak vyspělá, aby tě pochopila." Šlehla po Laurince okem maminka."Přece si umím nastínit program ne?" Proneslo dotčeně děvče a tatínek káravě na Anči vybafl:"Nastínit program o to tu jde." Vložil jí do úst druhou z trubiček a Laurinka se zhrozila, že teta nabere a ta hezká králičí vesta na ní pukne.

Bylo po Vánocích, odeznělo mezisvátčí. O silvestrovském podvečeru vyšli rodiče Laurinky se smíchem z ložnice, nastrojení, jak teta Anči s jejím donebevzatým strýcem a Laurinka nevěděla, co by na hloupou retro-módu řekla. Neušel jí záhyb velkého klobouku proti padnutí mamince do očí. A dlouhý, černý deštník v tatínkové ruce s pruhováním obleku do silvestrovského nebe bez mráčků? Na to pohrdlivě pokrčila nosíkem."Tak se oblékej, Lauri!""Já s vámi nechci.""No ne s námi. K tetičce Anči. Nebudeš tu přece sama.""Už jsem řekla. Mám práce..." 

Tatínek s maminkou si cvrnkli do rukou a s úsměvem jí popřáli hezkou, dobrou noc. Laurinka na ně pak klepla oknem pro štěstí, zlehka se sprchla a naklonila krabici s mlékem, opatrně na dlaň, kterou, jako mejkap mléko nanesla na obličejík a z maminčiny skříně vyndala slavnostní, fialovou halenku. Měla ji po zem. Z krabice od bot, která jí sloužila, jako šperkovnička vytáhla dva garnýžové kruhy, které si tam od zavěšování záclon uschovala a zastrčila je za ouška. Dvěma kolíčky na prádlo ve shodné barvě s kruhy sepnula halenku pod krkem a před zrcadlem si dělala účes do astry. Gumičkou od zavařovačky stáhla dlouhé lokny nad čelem a ty se věnčitě smotaly. Neměla proti této změně původního úmyslu nic, jen přejmenovala účes na roletu a šla si obout maminčiny hnědo-béžové lodičky. Zrcadlo jí ukázalo, jak důstojně se k vítání nového roku vybavila. Nato ze spíše vytáhla načatou karafu dětského šampaňského a s křišťálovou skleničkou vše postavila na omyvatelný krajkový ubrousek stolíku u tátova stolu, odkud uklidila bibli a tátovy brejle. Z obrovské roury odvinula plát balicího papíru, který položila na psací stůl a připravila krabici pastelek. Příjemně unavená ještě přisunula a do výše vytočila židli od klavíru, načež se s nejvyšším úsilím vysoukala do lenošky pod rozvětvenou palmou a po tátově způsobu spokojeně oběma ručkama tleskla.

 Od chvíle, kdy se tatínek nad zakázkou Betlemářů trápil, vždyť na něm chtěli pomoci jeho profese architekta, šikovnou změnou v rozmístění zvýšit popularitu starého betléma přemýšlela, jak mu pomoci. Chvílemi se nad zakázkou, pochopitelně myšlenou, jako sponzoring s maminkou smáli, chvílemi rozčílením rudli oba v tvářích, čímže a jak se to má, při tolika jiné práce ještě zabývat. Laurince pojem sponzoring, vedle zdomácnělých profese, architekt a zakázka zněl cizeji a o to libozvučněji. Co chvíli jí teď s myšlenkou tátovi nějak pomoct zvonil v uších. Chvíli si maminčinu halenku upravovala, aby si ničím nezavdala s televizními celebritami, pak si vzpomněla na kabelku, bez které se řádná dáma neobejde. Vybrala tu, z které vypadl vějíř na baterii, pojmenovala jej sponzoring, ale raději jej nespouštěla. Jen pootevřenou kabelku dala ležmo ke karafě a s trochou obtíži uprosila karafu, aby rozkolébanou skleničku naplnila a zklidnila. Nyní již rozsvítila lampu nad baličákem a s vědomím, že její chvíle nastala, pustila se do projektu v tatínkově zastoupení. Bylo přetěžké udržet ruku zlehýnka, aby hroty pastelek vydržely celé až do dokončení tak odpovědné práce. Dalo to hodně přemýšlení. Nákres však důmyslně stupňoval její představy a když byla hotová šlápla máminou lodičkou na vypínač lampy ale neměla už sil, jen shodila ty nepohodlné lodičky, a jak byla rozprostřela se na postýlce svého pokoje. Mobil jí sdělil, že je devět deset, a Laurinka si přisvědčila, že se nemá nic přehánět a ten Nový rok, že důstojněji přivítat nemohla. Pak rázem usnula a spala do příchodu mámy s tátou. Oba manželé s utajovaným veselím po špičkách vešli a úkaz Laurenčina pokoje je přikoval k prahu. Poskytl jim nezapomenutelný obrázek hajánek jejich děcka v halence přizdobené kolíčky na prádlo a bytelným kroužkem z jednoho ouška svezeným přes ně... A ty lodičky. Potáceje se smíchy odhalili pak slavnostnost nealko-konzumace, strašlivou mazanici upevněnou na horních koncích baličáku těžítky a byli ve snu, než ulehli.

O opožděném novoroční ránu navoněla pak maminka, jak obvykle, připravovanou snídani kuchyň, než se sešli. Sedmikrásková sponka nad pravým spánkem, v hezky sčesaných Laurenčiných loknech medové barvy s promyšlenou, hráškovou zeleni jejího župánku kontrastovala. A ovšem i špatně smytý nános mléčné sedliny v obloučcích obočí prozrazoval její dospěláckou péči o pleť. Tatínek vše uviděl a pobaven se hlouběji sklonil nad jídlo. Maminka navíc postřehla i parádně drženou vidličku v Laurenčině dlani a tu a tam vyprskla smíchy. Hned se ale zadívala do okna. Holčička po ní udiveně natočila hlavu k oknu a k mamince a na nic švandovního nepřišla. S úpěnlivou pozorností tedy vkládala sousta do pusy a opravdu, župánek zůstal bez poskvrny. 

Maminka si prohlížela nové číslo Elle, a když táta k Laurince přistoupil, akorát ji stihla pohladit, protože držena za obě ramínka byla nečekaně sunuta tátou do jeho pracovny.Tady jí ukázal na židli, skočila do ní a v kleče měla svou včerejší kresbu celou před očima.Táta roztočil a snížil židličku, kterou ona včera k psacímu stolu přivlékla, a obkročmo usedl

."Rád bych věděl, Lauri, co tato abstrakce vyjadřuje."

"Abstrakce?" Tak velebný název jejího dílka jí až trochu nadnesl nad židli."Popravdě řečeno této abstraktní malbě, jaksi nerozumím." Vzdychl tatínek, s despektem na balíčák vrhal pohled, který ji překvapenou, teď vtlačil zpět hloub do židle a z takových slibných výšek. Ale přešla to jen vyčítavým pohledem."Ty mi přece také pomáháš s úkoly. Nechtěla jsem tě v těch starostech nechat.""V starostech?""No víš, jak jste se s mámou báli, že těm Betlemářům nezvládneš tu poštu."

"Ty myslíš zakázku s rozvržením Betlému?"

"No, právě, tati. Udělala jsem ten projekt za tebe. Já ale neumím napsat jejich adresu." Tatínek zčervenal v tvářích, zakoulel očima a Laurinka se najednou bála, jestli tu nejde o srdeční nevolnost."Tatínku, musíš mi říci, co se ti na projektu nezdá. Opravila bych se." 

Táta se postavil a znovu usedl."Ne, Lauri, musíš mi objasnit každý detail tohoto, jak říkáš projektu." Laurinka s nejvyšší starostlivosti přiměla karafu k spuštění nápoje do skleničky a podala jej otci."Napij se, jsi nějaký hněedý."

"No to se nediv." Ukázal očima k hromádce zdevastovaných, Ježíškových pastelek."Neřeš to!" Mávla nad tím Laurinka pravítkem, které si připravila, jako ukazovátko."Toto, obkroužila "kresbu", je, tati, Betlém."

"Betlém?" Vyjeveně se do malby díval. "A kde máš, alespoň náznak jeslí?""Já nevím, tati, co v té retromódě vidíte. Byla jsem ráda, když jsme tuhle byli z kostela venku. Jezulátko strčej do kamenného žlabu a jen tak v plénčičkách?! Podívej, tady to," posunula pravítkem, " je buňka pro bezdomovce. Uznávám, že je trochu velká. Ale, vpravo je sociální zařízení, vlevo bejbi-box a v průčelí matrace dormejo s přistýlkou pro Ježíškovy rodiče."

"Bejbi-box?"

"No ano. A buňka má skleněné dveře na buňku."

"Buňka k buňce!" Durdil se otec. "A kde máš oslíka s volkem? Kdo bude na děťátko dýchat teplo?"

"Ale, nejsi stará struktura, táto, ty jo?! Bejbibox je vytápěn a toto tady je, jak vidíš, asistenční pes." Oba spravedlivě rozhorlení tápali teď pikasovitě nahozenými barvami, málem že je neslízli.

"A kde máme Pannu Marii a Svatého Josefa?" Vítězoslavná otázka táty Laurinku zabolela. Přišlo jí, že její, tak odpovědně pojatou práci ještě zlehčuje."Pan Josef měl přece žížu na plzeňské, pozval paní Josefovou na tažený štrúdl. Ne?!"

"Do hospody? A zvěstovaného krále nechali napospas tvému psovi. Ne?!"

"Tati, tati. Asistenční pes není nějaký psí brutál, to zaprvé a děťátko má přece automatické hlídání. Takže, jakmile se vzbudí, zapípá to paní Svaté Mariji, nechá štrúdl štrúdlem a poběží přebalovat.""Buňka s dveřmi na buňku, bejbi-box, chemické wécko, reklamované matrace a asistenční pes. Víš ty, nač by to přišlo? A takový chudobný pár si s určitostí neobjedná nejdražší pivo a tažený štrúdl, luxus podniku.""A to sis, taťko, nevšim, že buňka má kola, poněvadž je to přívěs."

"No a přívěs čeho? To by, milá zlatá, neprošlo u Betlemářů, ani náhodou."

"Přece to všechno i s audy obstarali internetem na půjčku."

"Laurinko, neměli by to z čeho splácet a exekutor by je vyřídil.""Všechno jsem promyslila, tatínku. Posaď se do lenošky, objasním." Tatínek vrávoravě přešel od psacího stolu do lenošky pod palmou, kde dceři dosud vyprávěl pohádky on, a Laurinka přistrkala točící židličku, aby se posadila do jeho těsné blízkosti.

"Ono to bylo tak, táto. Na světovou konferenci monarchů se dostavili pouze tři. Za zavřenými dveřmi zanaříkali přesně, jak teta Anči, jak jsou na všechno sami a že z té chásky, to jako z lidu jsou dočista celí zmoření a už i bezradní, poněvadž najednou z jejich pokorných, pracovitých lidiček se stali zlí otevřhubové, kteří nechtějí mít a nemají o tíze královské koruny ani ponětí. A v tom stýskání se ti tři králové smluvili, že z kralování seběhnou a těžkých královských korun se i s vládnutím zbaví.V tom k nim zdí prošel anděl, ukázal jim na velikou hvězdu a poněvadž byl svědkem jejich spravedlivého kralování, věděl o jejich sociálním smýšlení a pošeptal každému z nich, jaký má pro ně flek." 

"Snad poslání. Ne?"

"Jo, tati. Všichni tři se za tou hvězdou rozběhli a u bejbiboxu poklekli na tu matrac před narozeným Spasitelem. Jeden vložil zlatou korunu za podušku do bejbiboxu, druhý Svaté Mamince na hlavu a třetímu pan Svatý Jozef vymluvil, že by mu při tesání krovů koruna padala, že by si ji s jeho svolením použil k důležitějším účelům. Hned pak vyloup z ní drahokamy asi, jak se loupou luštěniny, a v prvé řadě půjčku splatil.Ujížděli pak v tom audy i s přívěsem z nehostinného místa, kde měli pro ně leda tak chlév, aby naplnili, co je v Bibli psáno."Tatínek zívl, láskyplně se podíval na chytrou Laurinku a chystal se vstát.

"Počkej tati. Ještě jsme nedořešili ty chlapíky, kteří se vzdali královských korun.Tak, Kašpar se stal Svatým Mikulášem, Melichar Dědou Mrázem a Baltazar Santa Klausem. Aby se ujistili, co jejich lid za bezvládí se svobodou nadělal, procházeli zemí a každý se cestou chápal práce a na konci roku své výdělky proměnili za dárečky, které se rozhodli nadělovat osamělým, jak teta Anči a chudým, hodným dětem, než se jejich lid uhodní a bude zase pokorný a pilný.""Tak dlouhou pohádku, Lauri, by Betlemáři nebyli sto trpělivě vyslechnout. Ale musím říci, že ten projekt byl chvályhodným nápadem."

"Vpíšeš tam teda adresu a odešleš, tatínku?""Naskenují tvůj projekt, opatřím textem a elektronicky jej odešlu, Laurinko. Myslím však, že původní Betlém jen rozestavíme s uměleckým důvtipem a jako národopisný folklór ponecháme na věčnou památku, aby se vědělo, jak to bylo ve skutečnosti."

"Ty myslíš, tati, v Rožnovském skanzenu?"

"Taťko, Lauri!"! Svolávala maminka k obědu své drahé, romantické duše a tu plodnou diskusi smetla chuť rozplývajících se játrových knedlíčku.

ukázka z knihy

Děti aktéry v kontrapunktech času

vyšlé tiskem červen 2018

Zdislav v září světel, okázale mačkal její dlaň, v přítmí ulice jí letmo popřál dobré noci jako jindy. Bez průtahu, s doporučením nezbytného, okamžitého spánku ji nechal odejít. Zmámená ještě hudbou večera, se stísněným pocitem stoupala nyní do podkroví, domu ve smutku. Odporoučela se na gauč v šatech i střevících. Rekapitulovala.

Varhanní krinolína večera s hašteřivým živůtkem rozvádějících se prvé poloviny dne... To přece nebyl Bach, ani Hendl, nýbrž Šostakovič.

Ticho, hospodářem opuštěného domu, zde teprve nyní smutnělo pronikavě až do hloubi jejího srdce. A osamělé Jolaně připadalo, že ze stran pokoje sálají na ni horečnaté hlavy bytné Anny i přátel Radka a Dity...

Oknem že svítí uhlíky rodičovského prokouknutí, usvědčující ji z neschopnosti se rozvést s podivnou vlastní "pseudo-svobodou".

Usínala s pocity štvance. A pronásledována démony noci se pak rozběhnutá srazila Ve snu s pomyslně zde stojícím Slávkem. Vše náhle bylo v pohybu. Ode zdi zasténal Srovnávaje záhyby velbloudí srsti Taburet, když chráně se před pádem ji Zdislav prudce objal. A na tento jejich "velký třesk", sjelo Famózní sousoší - rodinný klenot ze šestnáctého století - zvaný "katarze" s praskotem i s bytelným vyřezávaným svícnem z výklenku, což se vše také v tenčící se v ní dušičce odporoučelo někam pod babiččinu harfu.

Na kost prokřehlá vytřeštila oči do zatímního přítmí.

Prostý pokoj s vyspravenou předložkou po babičce a prosklenou fotografií rodičů, jejím amatérským dílkem z dob studií, dýchl do tohoto jejího probuzení chladným dechem růžové, avigoldové vůně. Strohost a prázdnota k pláči. Kdeže má luxus babiččina muzikálního pokoje?!

Zbyl jí, to jo, pozoruhodný, děsně pálící otlak včerejšího večera uvízlý, podívejme, dosud v semišce. Zapomněla je odložit dole v šatně...

Marťan bezdomovcem
Kapsářům zbyly oči pro pláč,
když se pozemšťan zadlužil
dovybaven heslem: "nebát se a nekrást!"
Vzal exekutory na hůl,

poměl se, prskl kamerám do očí
s posledním zrnkem pepře zbylou sůl.
Ekolog mu vyfoukl skládky.
Ani husička nekejhla,

s totalitou sebral čert s JZD Státní Statky.
Svatému Petrovi příliv modliteb selhal,
soudobým hospodářům dělné ruce.

Zatímco pilně přemýšloval
popadaly zpráchnivělé mosty.
Došel žvanec v děravé igelitce,
nervování i posty.

Filantropa by svedl kvér.
Však i ten rozkraden, k balistice se prosmýk,
vzal vesmír útokem.

Vánoční dárek

Jako špatně vidící dívka jsem byla s malým příjmem, na půl úvazek, přijata do zaměstnání. Zvažovala jsem, čím k Vánocům, svému churavému mládenci v důchodu udělat radost a rozhodla jsem se pro dárek praktický. Z venkovské vilky, kde jsme s maminkou bydlely vedla pěšina k nádraží, se stále spuštěnými závorami. Vpravo polní cestou se ovšem dalo jít rovněž skrz trať se zpuštěnými závorami, ježto se stejně, jak ty nádražní, zdvíhaly železniční službou. Ty však na signál rozhoupaného zvonce a také pouze povozům. Ale byla tu z té polní cesty ještě odnož pěšinou kolem řeky Olzy, kterou vedl, k přechodům pochopitelně zakázaný, železniční most. A bylo odtud na autobus do města nejblíže. S mým slabým zrakem jsem pro spuštěné závory tam i tam, tak-jako-tak neviděla zda z té, či oné strany jede vlak a řídila se hlavně sluchem. Samo-sebou, jako ostatně lidé z okolí, jsem tedy chodívala tím mostem, vždy podél kolejí v protichůdném směru, kde jsem měla šanci zvětšující se mi tečku čela lokomotivy zahlédnout a v případě, že by vlak projížděl, přečkat u zábradlí. Most se mi jevil bezpečnějším, když namísto matoucími mne závorami byl z obou stran opatřen zábradlím. Toho dne jsem se vracela autobusem z města domů, nákupem naditou, luxusní aktovku v pravé ruce. Pod toutéž paží objemný balík flanelového, dárkového pyžama, abych po straně mostního zábradlí měla levačku volnou. Slyšet nebylo, než lehké šplouchání Olzy, proto jsem s opatrností rázně přešla kolejemi a vědomá si nesoucích drahocenností s upřeným pohledem, dlouhými kroky kráčela vpřed. Asi v druhé třetině mostu se špatně upevněný, čtvercový příklop pode mnou zvrátil a noha mi sjela po koleno do prázdna. Hřebík, jimž byl zřejmě příklop jištěn mi přitom bolestivě, kolmo projel holení až ke kolenu. Balík pevně sevřen v podpaždí, křečovitě držím paradoxní skvost mé chudoby, plnou, přemilou aktovčičku. A proti mně- ne! Rozpínající se hrozivá tečička blížícího se vlaku. bleskové dilema, že vytáhnout nohu znamená stejně bolestivým vrypem hřebíku jitřit ránu od kolene zase holení dolů mi napovědělo, že na to zkrátka nemám. Pěšinou proti mně se tu chvíli ale ozvalo tak strašlivé vřeštění ženy, vidící tuto mou ubohost, že jsem úlekem nohou trhla až do výskoku a v nejzazším momentu se přitiskla k zábradlí. A vlak i se silnou tlakovou vlnou projel. Dodnes nevím, čí výkřik mi to zachránil mou radost, mou přepychovou aktovku. Mému mládenci pyžamo a s krvácející nohou i srdce nad touto zase mou nedobrovolnou odvázaností.

Zimní romance

Mir nichc dir nichc ji bezostyšně zasypával chladnými polibky,

setřásla jej a setřela:

"Neřekla jsem nic, když jsi usedal na zábradlí,

ale vlítnout si na balkón?

Všechno má přece svou mez!"

Padl jí k nohám.

"Dlouho jsi nebyla venku,

myslil jsem, abys mne nezapomněla!"

Vzala ho metlou,

celou svou alibistickou bělosti

jí najel do vlasů,

nestoudně ulpívaje v oblých partiích.

Spasila se útěkem,

rozhozená, jak on pak tála v pokoji,

samodruhá pocitem sounáležitosti,

v zpozdilém reflexu vznášení .