S přehledem a klidem
Proč žiju ráda? Protože život, i když je pro někoho těžký, je krásný. Život je dobrodružství a neustálá změna. Každý lidský život začíná bolestí, ale bez ní by nebyl. Pro mě bylo hodně důležité narození mých dvou dcer. Když mi je poprvé ukázali, je to něco, na co nejde zapomenout. To je největší zážitek, který může ženu potkat a provází ji po celý život při vzpomínce na mateřství. Trochu mě vyplašila šedesátka, to jsem opravdu nečekala tak brazy. Možná budu někomu připadat trochu zvláštní, protože s tím, že člověk stárne, přece musí každý počítat. Jenže něco jiného je s něčím počítat a něco jiného se s tím smířit. Mně to tedy chvíli trvalo. Nejdřív jsem na nějaké bilancování, nebo velkou oslavu v tomto věku neměla hodně inspirace. Není nic důležitějšího než pocit, že ten, kdo je po mém boku, mně velmi miluje. A nejen to. Všichni toužíme mít i svědka našeho života, se všemi detaily, které k naší pouti životem patří. Vztah je jako kniha. Některé stránky se nám nemusí tolik líbit, některé nám můžou připadat trochu nudné, ale našim cílem je přečíst je všechny. Své psaní mám ráda. Věnuji se próze. A k psaní mi stačí jediné, klid. U mě je otázka soustředění. Jakmile začnu, tak to přijde. Jen se nesmím rozptylovat. Naštěstí nemusím spěchat, nemám před sebou žádné termíny. Vytyčím si osnovu a tím se sama někam posunu. Nenechám se stresovat, dělám to přece jen a jen proto, že to mám ráda. Čas si nemůžu koupit, nemůžu si stoupnout do fronty a jen tak si ho vzít. Čas se pro mě stává stále vzácnějším. Můj čas je jen můj čas, je omezený a nevím, jestli neskončí zítra, nebo tady budu deset, dvacet let, takže se snažím se svými minutami nakládat rozumně, abych je nepromarnila. Kéž bych toho času měla víc. Ve vyšším věku čas nabírá na síle a týden mi připadá jako den. Je jako rozbouřená řeka.
Po sedmdesátce mám příjemný vnitřní klid. Vím, v čem jsem dobrá a v čem ne. Dokážu to přiznat a nezlobím se na sebe. Neberu se už tak moc vážně a svým případným přešlapům a chybám se umím i zasmát, aniž bych měla pocit, že se zboří svět. Žiju nyní ve fází příjemného zklidnění a hlavně výrazného zvolnění. Najednou můžu klidněji prožívat svou pouť života. Hlavně neberu sebe ani život příliš vážně. Můžu sama doma užívat v klidu krásné ráno. Tím hlavním je, že si ráno uvařím kávu. Chybí mi, když to nemohu udělat. Ale jinak je to moje studnice příjemných pocitů pro ten den. Ten klid! Když mám málo času, použiji maličký žlutý hrníček na tři loky. Je to můj oblíbený hrníček, který vlastním jedenáct let. Hrníček má žlutou barvu s nápisem Překvapení. Byl mi věnován při příležitosti návštěvy redakce časopisu "Překvapení", kde jsem se v Praze zúčastnila rozhovoru. Byla uveřejněna výzva, zda nám naše okolí skládá komplimenty, jak báječně vypadáme a moc nám to sluší. Ženy byly požádány, aby si nenechávaly svůj recept na krásu a životní styl, který jim svědčí, pro sebe a prozradily jej čtenářkám. Otázka zněla: "Jak to děláte, že vypadáte tak dobře!" Tehdy mi bylo 60 let a byla jsem pracující důchodkyně. Předvedla jsem, že líčit, oblékat se, a užívat si zvládám sama, bez pomocí profesionálů. Měla jsem své oblečení, pár osobních maličkostí. Ráda aranžuji a do redakce jsem si vzala malinkou vázičku. V květinářství jsem koupila miniaturní živé květy a vytvořila jsem jim v přímém přenosu malinké aranžmá. Při rozloučení jsem od paní redaktorky dostala mini hrníček s logem "Překvapení", kterého si vážím. Za měsíc mi volala známá, že mě viděla v časopise. Byl tam zveřejněn rozhovor s šedesátiletou ženou a tou ženou jsem byla já. Dnešní svět dává do popředí jen mladé ženy, celebrity a hlavně mladší ročníky. Proto mě potěšilo, že i starší dámy mohou někdy v časopisech zaujmout. Je potřeba nezastavovat se nad během času. Důležité je si uvědomit, že už jsme dokázaly víc než dost a že ten čas navíc, který teď máme, můžeme věnovat sami sobě.
Přemluvím se jít ven a jdu se projít. Příroda mě dělá šťastnou. Vím, že když se v ní ocitnu, zapomenu na všechno kolem. Jdu na procházku se svou psí slečnou Nely, vnímám louky, paseky, řeky, výhledy, lesy, ale také vůni. Čerstvý vzduch stále umí divy. Je zdravý a v přírodě zajišťuje pocit pohody. V lese je vzduch mimo jiné prosycený vlhkosti. Naše pokožka se v něm cítí mladší a hladší. Přijímám se i ve dnech, kdy mi není dobře. Není pokaždé jasno. A to je v pořádku. Je to součástí života. Zase jsou tu stromy a příroda, která po mně nebude nic chtít. Bude mi jen dávat. Za procházky venku jsem ráda a spokojená... Příroda je tu věčnost. Ona vlastně lidi nepotřebuje, my potřebujeme ji. Když se daří přírodě, daří se i nám. Všechny nás může přijmout nebo zatratit. Naše budoucnost záleží na ní. Je připravená se dál vyvíjet, i když my lidé někdy do ní hrubě zasahujeme. Mám šanci detailněji pozorovat, jak dokonalá příroda proměnou prochází, jak čaruje, jak mi pokaždé nabídne něco nového. Vystačí si s málem a svou laskavou otevřenou náruč poskytuje naprosto všem. Bezelstně a spravedlivě. V těch zvláštních chvílích jsem pochopila lidi, kteří kdysi utíkali do samoty a tam byli schopni žít celý život. Osobně také jich několik znám. My, lidé nyní máme uštědřenou jakousi lekci odněkud shůry. Je to pro nás začátek jiné, nové, neznámé cesty. Kdo ví... To nejkrásnější na světě je svět sám.
Poděkování zdravotníkům
Poděkování.
Ve světě se dějí věci, které se vymykají selskému rozumu. I když se snažíme ze všech sil, přesto se nám je nedaří měnit. Je mi strašně líto těch, kteří někoho ztratili někoho blízkého, aniž by to mohli ovlivnit. Žijeme momentálně v době, která se podobá velké bublině na jejímž konci však nevidíme světlo. Chybí nám pohádkové království ve kterém se může zpívat, svobodně cestovat a potkávat se s nejbližšími. Beze strachu se obejmout, chodit do školy a do práce. Jsem smutná. Dnes?
Všechno z toho je jen sen, který se nám rozplynul. Přes všechny důvody, proč být právem naštvaná anebo smutná, bez nálady, energie cokoli řešit, začínat, dělat, plánovat - nesmíme ztratit hlavu. Mnozí z nás to neberou na lehkou váhu, ale jsou i tací, kteří jsou skeptičtí a nerespektují opatření, která jsou nařízená vládou. Duševní prázdnota je snad to nejhorší, co člověka může potkat.
- Přála bych si, aby to vše brzy skončilo.
- Aby se vrátil normální život. Abychom si mohli beze strachu podávat ruce a obejmout se.
- Chci poděkovat úžasným zdravotníkům a všem složkám záchranného integrovaného systému, kteří za nás bojují v těchto komplikovaných časech tam, kde je to nejvíc potřeba. Vážím si jejich úžasného nasazení, úsilí, trpělivosti a lásky, s jakou svou profesi vykonávají. Děkuji všem lidem, kteří v této nelehké době chodí do práce.
- Všichni si přejeme, abychom se co nejdřív uzdravili. Když se uzdravíme my, uzdraví se celá naše společnost. Přeji všem hlavně zdraví a zdravé dny.
- Nejhorší je, že pandemie byla plánovaná již v roce 2015. Má trvat do roku 2025.
Citát :
Skutečně bohatý člověk je ten, kterému děti vběhnou do náruče i tehdy, když jsou jeho ruce prázdné.
Zimní království
Zimu prožívám jako přechod přírody do chladného kabátu. Příroda dává vědět, že čtvrté roční období je již zde. Venku je chladno a je mi najednou smutno. Pomalinku začínám vnímat chladnější změnu počasí, sklíčenost a moje myšlenky mají smutnou náladu. Stromy bez listí vypadají smutně a sklesle. Život stromů je zahalen do tajemna. Dorozumívají se vůní zimy. Mají pod zemí svůj internet. Je to jejich tajný svět. Mladé i staré stromy rostou pohromadě, nepřekážejí si, ale doplňují. Stáří patří k životu tak, jako lesu patří i staré stromy. Být starý není žádná zásluha, ani přednost. Zastavím se u svého stromu, který léta stojí naproti mého okna v kuchyni, a zblízka vnímám jeho krásu v tomto zimním ročním období. Stojí vznešeně a čeká na občasnou návštěvu ptáků, veverek a dalších živočichů.
Dovolím si čas od času chovat se tak, jak se mi líbí, tvářit se na svět tak, jak jej cítím. V prosinci bývá zima mírnější. Z nebe se začínají snášet první vločky. Musím se teple obléknout, nasadit čepici a vykročit pevným krokem ven. Po pár minutách chůze se mi zdá i venkovní zimní prostředí milejší. Procházkou začínám vnímat každou drobnost zimní krajiny. Někdy se zastavím a mám radost, že vidím i malou rostlinku, která vypadá půvabně i když ji zasáhl mráz. Říkám ji, zimu přežiješ. Uvědomuji si, že tak je to správné a tak to má být. Nejen na Hukvaldech daňčí stádo potřebuje nakrmit bříška. Daňci jsou velmi plaší, ale když máte štěstí a pohlédnete jim zblízka do velkých upřímných očí, zatají se vám dech. Každé roční období má své pozitivní stránky.
Začíná čas předvánoční a čas bilancování. Sestavím si takový plán, který budu chtít plnit, z kterého budu nadšená a už už se do něj pomalinku zakousnu. Dám tam úplně všechno. Možná udělám ze svého života knihu, kterou byste si sami rádi přečetli. Do knihy doplním konkrétní kroky a konkrétní data. Svedu to, nebo nikoliv?
I v mrazivé zimě se máme na co dívat. V jedné únorové třeskuté zimní noci jsem pohlédla z okna ven a viděla obraz, který byl vskutku nevšední. Bylo hustě nasněženo, následoval déšť, přišel třeskutý mráz a vše zahalil do ledové krusty. Ten pohled z okna byl fascinující. Malá kroucená vrbička byla ozářená pouliční lampou. Malé kapičky na větvičkách se proměnily v tisíce malých světýlek ozářených kuželem světla. S manželem a fotoaparátem jsme se vydali na nevšední noční podívanou. V naší části města, kde bydlíme, panovala neskutečná nádhera ledového království.
Zimní políbení:
- Večerní procházka zimním městem, vesnici
- Návštěva krásných dřevěných betlémů
- Pěší cesta sněhovou vánicí domů nebo do restaurace na večeři
- Návštěva Prahy za účelem největší výstavy v Tančícím domě " Pohádkový duch Josefa Lady za posledních deset let ". Prohlídka obrázků i pracovní stůl slavného malíře.
- Kouzlo ledopádů a zasněžených skalních měst
Deset důvodů, proč milovat léto a naladit se sluníčkově.
1. Léto mám ráda. Miluji ho proto, že se zrovna stávám tou nejplnohodnotnější osobností. Miluji léto, protože v létě příroda je nádherná, protkaná těmi nejpestřejšími barvami na zahradách. V divoké přírodě se tyčí luční kvítí v záplavě barev bílé, žluté, modré. Z jedné strany kvítí jako z pohádky a z druhé kvítí luční. Najdeme svůj letní kousek místa, kde nás nemůže nikdo vyrušit, a my budeme moci sami vychutnat letní paprsky, vůně. Třeba pod stromem v parku, u vody, v opuštěném lomu, v lese. Příroda má v tomto období čarovné i léčivé účinky. Buďme ji proto nablízku.
2. S příchodem teplých letních dnů je načase si pořídit letní kousek. Letní dny lákají k procházkám a romantickým večerům. Kupme si sexy šaty. Příjemný materiál a střih, který skryje, co má - přesně takové letní šaty bychom měly potkat. A pochopitelně za málo peněz. Takové, které nám dopřejí cítit se skvěle a mít pocit, že tohle léto bude rozmarné. Bude nás provázet v záplavě krásných letních prožitků, teplých večerů v zahradních restauracích, nočních procházkách po městech.
3. Léto se rozjíždí na plný výkon. Začínáme vymýšlet programy na víkendy a nesmíme z nich žádný promarnit. Někteří balíme nebo již máme zabaleno a jedeme nebo letíme na vysněnou dovolenou. Poznávání nových míst i akcí k létu rozhodně patří, tak popusťme uzdu fantazii a objevme, co už jsme dávno chtěli. Kdy jindy, než ne teď?
4. Teplé letní večery nás lákají k dlouhým procházkám i romantickému letnímu kinu.
Neopomeňme si udělat se svoji drahou polovičkou, kamarádkou, přítelem nezapomenutelný večer. Po prohlídce také nevynecháme možnost se příjemně osvěžit lahodnou ledovou pochoutkou. Už na první pohled je zřejmé, že ledové pochoutky se v řemeslné cukrárně připravují s láskou a jen z těch nejkvalitnějších ingrediencí. Řemeslná zmrzlina je dělaná ručně. Každý druh zmrzliny má svůj vlastní originální recept.
5. Léto láká k útěkům z měst na slunný venkov. Je načase zažít tu pravou pohodu a dobrodružství na chatě či chalupě a obklopit se útulnými doplňky. Najdeme starý
kameninový hrnec, který osadíme rostlinkou s drobnými kvítky, a venkovská romantika začíná. Pořiďme si nové kousky nebo zrenovujme z pokladů, které najdeme na půdě nebo někde odložené. Zahradní předměty mohou také zdobit naše království.
6. Také knížka k létu patří stejně jako sklenka vychlazeného moku. Při výletech na kolech se můžeme svlažit v rybnících, přehradách, koupalištích. Bylinky v červnu jsou na dosah. Z bylinek máme největší požitek, když jsou čerstvě utržené, voňavé a plné chuti. Jedině čerstvé v sobě mají spoustu nezaměnitelné chuti a vitamínu.
7. Když zasvítí sluníčko, obleču své staré renomované bílé umyvadlo na čtyřech nožkách do nejkrásnějších barev letniček. Krásně se vyjímá u pergoly. Dělá mi radost vymýšlet stále něco originálního. Měli jsme starý barel, manžel ho vyčistil drátěným kartáčem a natřel zelenou barvou. Udělal podstavec, na kterém je barel umístěn, aby vynikl. Já jsem namalovala tvářičku - obočí, krásná očka a úsměv. Dokonce jsem si pohrál i namalováním žlutých korálků. Slečna má i vlásky. Nahoře na barelu mám převislé pnoucí rostlinky a na světě je " slečna ", kterou jsem nazvala " Barelka ".
8. Růže. Královna květin. Růže je krásná květina s úchvatnou vůní. Milovali ji již naši starověcí předkové. V červnu, měsíci plném slunce jich většina rozkvétá. Povedlo se mi vypěstovat darovanou růži, která je svým způsobem velice zvláštní a krásná. Zasadila jsem ji k drátěnému plotu. Její vzrostlé šlahouny přerostly i na druhou stranu plotu. Takže je oboustranná. Plot již není vidět a z obou stran je obrostlý záplavou červených trsů plných růží. Kvete dvakrát do roka. Zrovna nyní v září nakvétá podruhé. Všichni kolemjdoucí růžičku obdivují. Také se radujeme z této nevšední krásy, kterou nám růžička každoročně přináší.
9. Na procházce jsem našla u popelnice pohozenou zablácenou buclatou, červenobílou smaltovanou nádobku. I za to děkuji létu. Umyla jsem ji, očistila, naplnila vodou. Přemýšlela jsem, která z letních krásek nejvíce v ní vynikne. Nakonec to byly dvoubarevné hortenzie. Výsledek byl fascinující. Nikdy bych neřekla, že může v obyčejné smaltované kulaté nádobce vyniknout takto ušlechtilá kráska. Nyní to v ní lehce obměňuji.
10. Někoho v létě nabíjí příroda, někoho z nás fyzická aktivita, jiného cestování, či zahrádka z venkovního prostředí atd. Je důležité v každém věku si uvědomit, že si má člověk každý den léto užívat naplno! Je tu nejkrásnější období v roce, užívejme si ho!!! Já do toho jdu a vy pojďte se mnou.
Hravý podzimní čas
Hravý podzimní čas. Přechodné období mezi létem a zimou trvá od 23. září do 21. prosince. Trendy barvou podzimu 2019 je žlutá. Mně se líbí, protože dokáže skvěle rozbít "podzimní šeď" a dodat obličeji trochu barvy. Až přijde podzim, budu připravená. Vytáhnu měkký svetr, bavlněné tričko s dlouhým rukávem. Čím je můj podzimní život krásný ? Jednoznačně tím, že kolem sebe mám lidi, které můžu mít ráda. Květiny jsou jedním z nejdokonalejších výtvorů přírody na Zemi. Teď je doba, kdy letničkové truhlíky a květináče začínám pomalu přeměňovat na podzimní. Jsou nádherné. Poutají k sobě svým rafinovaným tvarem, barvou, i vůní. Pomáhají lidem naučit se vyjadřovat pocity, které nejdou jednoduše slovy jednoznačně popsat. Doprovázejí lidi v okamžicích radosti, chvílích smutku. Je v tom úžasné kouzlo a každá květina má své.
Čas babího léta. Nastává čas babího léta a celkový obraz zahrady se mění. Úlohu dekorativních prvků přejímají barevné listy, dozrávající květenství trav. A moje aranžérská role podzimní začíná. Velice ráda zdobím i svůj domov. Chystám vytvořit si podzimní misku, osadím ji vřesem, tisem a červenými plody, žlutým jalovcem doladím barevnou kombinaci a ozvláštním ji také rozmarýnem. Na farmářských trzích jsem si koupila menší barevnou trávu, malinké macešky, které přímo miluji. Do truhlíku jsem zasadila pár miniaturních jehličnatých stromečků, macešky a podzimní truhlík za okno mám hotový.
Podzimní nálada. Příprava na podzim je ideální doba na zmírnění tempa. Procházím se barevným parkem, dávám si kávu v naší městské cukrárně. Pro mě je podzim symbolem něčeho nového, poklidného, barevného a hřejivého. Sedím v kavárně sama, jsem klidná, spokojená a rozjímám. Čím novým obohatím svou složku mých dalších úvah nebo nových zážitků ? Věřím tomu, že v současné době kavárna nebo cukrárna stále častěji přitahuje filozofy, spisovatele a intelektuály. Nejsem spisovatelka, ani nic podobného, jen zažívám pocit, že tam je nejvhodnější místo k úvahám. Přemýšlím o životě, jak budu pracovat s námětem, tužkou, papírem a počítačem. Odpočívám a budu pracovat na tom, co mě naplňuje a posouvá dál. Na podzim doma během běžného pohodového večera s tužkou a papírem se cítím jako na dovolené na slunečném pobřeží. Vím jedno: ačkoli přišel podzim mého života, dokud budu na této zemi, začíná mi jiné dobrodružství, krásnější.
Žijme podle svých představ. Můj altánek zásluhou pšenice, ovsa a vlčích máků dostal nádech sklizně na polích. Umím se pro něco nadchnout a to mě vždy posouvá vpřed. Sluncem vyhřátá půda a vzduch vonící slunečním podzimem, co si můžeme víc přát ? Vymýšlejme romantiku. Začít můžeme nákupem voňavé svíčky za dvacku, naaranžováním kopretin. Někteří zažívají největší pohodu při čtení knížek, jiní z nás milují sledování filmů nebo seriálů, někteří s nadšením poslouchají rozhlasové hry, které poutají své posluchače. Na chvíli můžeme vypnout a představit si, že žijeme život někoho jiného. Sny si může dopřát každý z nás, ať je nám dvacet, či osmdesát. Snění nám nikdo nevezme.
Závěr podzimu. Podzim, to není jen jedno z nejkrásnějších období v roce. Bývá také období častých dešťů a plískanic. Zatímco se můžu probouzet do příjemného svitu podzimního sluníčka, o desítky minut později už pospíchám za bičování deště a vichru do obličeje. Podzim končí a pomalinku začíná zima. Noci jsou již namrzlé a my máme více času se věnovat posledním úpravám zahrádek. Je to již smutnější období, provázené pozdějším vstáváním a brzkým stmíváním. Proto pracujeme více v časném odpoledni na zahrádce, abychom vše zvládli než udeří ta pravá zima. Stále ještě na nás vykukuje kostrbaté slabé sluníčko, které se nechce s námi jen tak rozloučit. A my se ještě radujeme z tohoto krásného ročního období, které nás provází před Vánocemi.
Silvestr 2015
Jednoho listopadového dne v roce 2015 mne telefonicky oslovila vážená paní Vladimíra Tauchmanová manažérka soutěže " EUROBABIČKA " . Požádala mě, zda se nechci zúčastnit s manželem silvestrovského zakončení roku s tématikou "Eurobabičky". Nabídka mě zaujala, že to bude něco nového pro nás starší manželé. Silvestr v poněkud jiné podobě mě lákal daleko víc, než sledování televize předtočeným silvestrovským programem půl roku předem. Trošku jsem zatlačila na manžela a nabídku přijala. Posuďte sami, zda to byla dobrá volba. S manželem jsme odjeli 30. prosince 2015 na tři dny do Bystřice nad Pernštejnem. Do silvestrovského programu byly vybrány ty babičky, které se v soutěži Eurobabička probojovaly do finále. Tyto babičky byly vybrány porotou. Byly jsme posbírané ze všech koutů naší vlasti a sešlo se nás celkem devět babiček s manžely včetně našich manažérů Vlaďkou a Vladimírem Tauchmanovými. S některými soutěžícími jsem se neznala. Za velmi krátkou dobu jsem zjistila, že se nacházím v té pravé společnosti. Vše začalo srdečným přivítáním pozvaných Eurobabiček napříč ročníky již 30. prosince. Po velmi chutném obědě jsme se seznámili s prostředím a začali se připravovat na vlastní silvestrovský program. Pracovní schůzka se protáhla v družné zábavě do pozdních hodin. Další den, již ten silvestrovský pokračoval ve stejném stylu. Byl natočen pravý nefalšovaný silvestr opravdu na silvestra. Byl zábavný, radostný a dokonce se v disciplínách babiček i soutěžilo. Eurobabička Renáta Šťastná z Brna s noblesou provázela slovem celý silvestrovský program. Svým důstojným vystupováním podtrhla svůj osobitý šarm a eleganci na vysokou úroveň moderování tohoto programu. Mé maličkosti byl přidělen úkol předsedkyně poroty. Porota byla ve složení čtyř členů. Poznala jsem, jak nelehký úkol se skrývá v této funkci. Velmi pečlivě jsme sledovali jednotlivé soutěžní vystoupení, abychom vybrali skutečně nejlepší babičky. Zpěv, scénky, bujaré veselí patřily k této silvestrovské oslavě. Písničky z Limonádového Joe, v podání Boženky z Nového Strašecí - jako tornádu Lou ji náramně slušelo, její svůdné oblečení, zpěv a dlouhá lulka podtrhla pravost té doby. Boženka s manželem nám připravili skvělý hudební doprovod v celém programu i všem zúčastněným. Pandí tanec v podání Naďky ze Syrovic u Brna byl úžasný, neskutečně náročný a zároveň velmi roztomilý. Měla na sobě kožešinový overal - pandí kožíšek včetně kapuce s ouškama a vzadu ocásek. Byla nejstarší členkou tohoto klání (73 let). Břišní tanečnice Ivanka z Uherského Brodu zapojila do břišního tance celou rodinku včetně kamarádky. Silvestrovskou soutěžní veselici obohatily svými tanečními kreacemi. Jejich ladné taneční křivky nám daly znát, jak profesionálními břišními tanečnicemi všechny jsou. Eliška z Heřmanova Městce byla úžasná zapamatováním si bezchybného dlouhého textu scénky, ve které zapojila i svého muže a ještě Mildu - kytaristu. Vtipná scénka byla také v podání Blanky z Hradce Králové a jejího sympatického manžela. Závěr patří mistrům jak se říká, a manželům Křížkovým právem závěrečný tanec patřil. Maruška z Uhlířova u Opavy a Olga z Prahy písničkou v orig. " To máme mládež " v podání V. Špinarové a P. Janů byla peckou všech pecek největší. Zpívaly a tančily tak úžasně, že nebylo znát rozdíl s originálem. Tyto dvě rozdováděné dámy podtrhly tu pravou silvestrovskou náladu na plné obrátky. Byla to snůška gejzíru, šarmu, veselí, radosti a vtipného tančení. Fotografie krásně znázorňují "dámy v letech" v oblečení, které podtrhlo podařený výkon. Všechny tyto disciplíny byly zdokumentovány kamerou i fotografiemi naší manažérky Vlaďky Tauchmanové a organizační záležitosti svědomitě řídil až do konce soutěže její manžel Vladimír. Po vystoupeních soutěžících porota zasedla k vyhodnocení silvestrovské soutěže. Na základě hodnocení poroty byly vyhlášeny výsledky soutěžního klání "Silvestrovská Eurobabička". Dokonce jsem si prvně okusila držet mikrofon a vyhlašovat vítězky. Po vyhlášení vítězek nastala pravá nefalšovaná silvestrovská zábava. Zpěv, bujaré veselí, dělobuchy, tak vypadaly oslavy v Bystřici nad Pernštejnem. Jednoznačně byla vidět na všech pohoda a dobrá nálada. Dále proběhla novoroční zdravice se slavnostním přípitkem. Byla to parádní jízda silvestrovskou nocí. Veselá partička, bezva zábava a nikdo si na nic nehrál. Tato silvestrovská zábava přispěla ke kladům této originální akce. Čas se bohužel zastavit nedal. Po snídani jsme se po dlouhém loučení postupně rozjížděli do svých domovů. Poznala jsem nové "čupr babičky" , které i když nebyly zrovna nejštíhlejší, podaly skvělé výkony. I když nám reklamy v televizi a v časopisech radí, že kultem dnešní doby je mládí a krása, nesmíme tomu podlehnout. Jsem totiž přesvědčená, že krásné mohou být i ty vrásky, ze kterých má řada žen hrůzu. Chtěla jsem vám jen ukázat, jak se dovede bavit i starší generace. V dnešní době se nic takového nenabízí a snad se trošku do budoucna prolomí ledy a bude možnost starším ženám dát příležitost se s noblesou bavit.
Finále EUROBABIČKY v 62 letech
Dlouhá léta jsem pracovala jako úřednice v peněžním ústavu, a když jsem nastoupila do důchodu, přemýšlela jsem, čím se zabavím. Nechtělo se mi jen tak sedět doma, i když s manželem si rozumíme. Žijeme ve spokojeném manželství padesát let, máme dvě dcery, tři vnuky a vnučku, takže v tomto ohledu se nenudím. Chtěla jsem být ještě nějak víc užitečná. Našla jsem si příležitostnou práci prodavačky v Butiku, začala se hodně věnovat svému koníčku aranžování, a hlavně jsem začala psát. Psaní příběhů z mého života je moje velká vášeň a radost. Však mám o čem vyprávět!
Mnoho příběhů ze svého života bych mohla vyprávět, mnoho, zajímavý je například ten, jak jsem se stala "EUROBABIČKOU".
SOUTĚŽ PRO BABIČKY
Tužku a papír, kterými jsem sepisovala své historky ze života, jsem časem vyměnila za počítač. A tak jsem takhle jednou projížděla zajímavosti na internetu. Zaujala mě nabídka o celonárodní soutěži " EUROBABIČKA 2010 ". Soutěž byla určena pro ženy nad padesát let, které mají alespoň jedno vlastní vnouče. Podmínky jsem splňovala, bylo mi šedesát dva let a vnoučata jsem měla čtyři, a tak jsem si řekla: " proč to nezkusit? ". Přihlášku jsem vyplnila spíš z legrace, než, že bych měla nějaké velké očekávání. Přihlásilo se 211 babiček. Postupně jsem prošla oblastními koly v Praze, Plzni, Hradci Králové a u nás v Olomouci. Ke svému údivu jsem se probojovala až do finále.
PŘÍPRAVA NA SOUTĚŽ
Hlavní projekt Eurobabička řídili manželé Tauchmanovi z Jaroměře. Jsou to úžasní lidé, které jsem osobně poznala během účasti v soutěži. Velmi si jich vážím, co dělají pro lidi vyššího věku. Dokázali nás všechny soutěžící babičky povzbudit, vytvořit pohodovou atmosféru a dopřáli nám alespoň na chvíli pocit, že se svět točí jen kolem nás. Věřte mi, že mě to chvílemi až dojímalo. Nejmladší soutěžící bylo padesát dva let, nejstarší sedmdesát let. Všechny soutěžní disciplíny jsme si jaksepatří užívaly. A některé z nich byly dost náročné.
Poslední zářijový den se nás sešlo dvanáct semifinalistek v Praze. Čekal na naší "dvanáctku" třídenní pobyt v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Čekaly nás samé příjemné procedury. Abychom během našeho souboje působily co možná nejpůvabněji, nechaly jsme se hýčkat týmy kadeřníků a vizážistů, které nás také naučily správně se líčit a poradily nám, jak nejlépe pečovat o své vlasy. Na posledním castingu před odjezdem do Prahy nám návrhářky vzali naše míry. V Praze měli pro nás připraveny nádherné společenské šaty, které byly pro nás připraveny se jménem nositelky. Takhle vyparáděné jsme jedna po druhé zapózovaly profesionálnímu fotografovi, který vytvořil krásné snímky určené pro hlasování na internetu a v médiích.
BUDE ZE MĚ POKOJSKÁ
Začátkem listopadu čekal naši dvanáctku semifinálový týdenní pobyt v Praze v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Tam jsme se potýkaly s jednou z finálových disciplín - natočit dvouminutový spot na dané téma, kterým jsme měli mimo jiné představit a dokázat svou kreativitu. Každá z nás si vylosovala určenou profesi. Já jsem si vylosovala hotel Angelo. Týdny jsem se trápila, jak se s úkolem popasovat. Strávila jsem několik bezesných nocí, napadaly mě různé varianty. Nakonec jsme s manželem vymysleli danou scénku. Manžel má velký vztah k taneční i vážné hudbě, a když jsme o tom doma rozmlouvali, vnukl mi nápad. Co kdybys vymyslela příběh, že je v hotelu ubytovaný houslový virtuos (ve skutečnosti jim není) a ty budeš jeho pokojská. Napadla mě veselá choreografie a najednou jsem to měla vymyšlené. Do Prahy na semifinále jsem odjížděla s manželovým stojanem na noty včetně not na Straussův valčík. Ušila jsme si krásnou zástěrku, jakou v dávných časech nosily pokojské s laclem a kanýrky. A k tomu jsem si zhotovila čelenku s kraječkou do vlasů. Všechno jsem měla připravené, akorát mě trápily obavy, jak budu natáčet spot s úplně cizím mužem, kterého mi nabídli z produkce. Pochopí, co po něm chci a nezkazí mi to?
JAKO HEREČKA
V Praze jsem přespávala u známých, shodou okolností v rodině spolužáka manžela Vráti, který má velký smysl pro humor. Když jsem jim vyprávěla, proč jsem v Praze a že jdu s kůží na trh do soutěže Eurobabička, svěřila jsem se, že štáb televize se mnou bude natáčet spot. Nejdřív vykuleně koukali a pak jsme z legrace začali mou scénku zkoušet, jak to bude vypadat v reálu. Všechny nás to bavilo a náramně jsme se u toho nasmáli. Vráťa přinesl z půdy staré housle bez strun a začali jsme hrát divadlo. Jeho žena byla jako porotkyně. Dodnes lituji, že nás někdo nenatočil na kameru, protože to byla taková sranda, že se směji ještě dnes, kdykoli si na to vzpomenu. Vráťa nakonec prohlásil: " Já ti toho houslového virtuosa zahraju! " A tak se také stalo. Vráťa přijel za mnou před natáčením. Skutečně jsme odjeli se štábem do hotelu Angelo. Měli jsme k dispozici jeden pokoj. A tam jsme spot spolu natočili. Byl tak povedený, že později i vyhrál v hlasování na internetu od diváků, kteří měli možnost všech dvanáct spotů posoudit a ohodnotit je body.
A JE TU FINÁLE !
Finálový galavečer Eurobabička 2010 se konal v únoru 2011 v brněnském Besedním domě. Kosmetičky nás nalíčili, kadeřnice krásně načesaly, oblékly jsme krásné sportovní soupravy. Každá měla jiný střih a barvu, které byly úchvatné. Byly to úbory značkové, které nám byly nakonec věnovány. Každá jsme měla jinou barvu úboru i střih. Tento úbor se skládal z kalhot, trika a bundy. Já jsem měla světle fialkovou s lampasy tmavě fialovými. Před finále jsme nacvičovaly choreografii s mladými tanečníky z Ilmy Turnov. Tento nápad - pozvat k spoluúčasti mladé tanečníky z Turnova - se mi moc líbil. Přirozeně došlo k budování mostů mezi generacemi, a to vzájemnou úctou a respektem. Úplně mě dojaly projevy přízně a sympatií, které nám právě nejmladší účastníci akce projevovali po celý večer. Jaké úkoly nás čekaly? Jako první úkol jsme jednotlivě absolvovaly krátký vstupní přednes k publiku. Dále rozhovor s moderátorem Honzou Musilem, který se snažil pomoci některým překonat trému. Stejně jako Láďa Kerndl, který nás všechny po duši pohladil písničkou. Další disciplínou byla projekce zmíněného předtočeného spotu. Následovala klasická disciplína, módní přehlídka, a to v rytmu valčíku. Oblékly nás do skvostných modelů. Každá z babiček jsme vyfasovaly pohledného mladého tanečníka z Ilmy Trutnov, kteří měly krásné černé obleky, bílou košili a motýlka u krku. Předvedly jsme tak nejen krásné šaty, ale i taneční umění. Určitě bylo pro porotu velmi těžké rozhodnout, která babička stane na stupních vítězů. Vždyť všechny jsme měly svůj osobitý šarm! A všechny jsme se společně zasloužily o to, že se celá soutěž vydařila. Já jsem ostatní soutěžící ani nebrala jako soupeřky, se všemi jsem si rozuměla. Korunku jsem sice nezískala, ale i tak jsem se cítila jako královna!
NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK
Potlesk dozněl, reflektory zhasly a pro mě se po finále Eurobabičky 2010 v Brně uzavřela jedna výjimečná životní kapitola. Příprava byla náročná, dlouhá, kreativní, inspirativní pro ženu ve vyšším věku a krásnou vzpomínkou na soutěž, která mě v životě nenapadla, že bych ji mohla absolvovat. Odnesla jsem si mnoho krásných zážitků, které si budu uchovávat po celý další život. Naštěstí mám na památku i mnoho fotek a DVD. Zhotovila jsem si album s průvodním slovem a čtyřiceti fotografiemi. S pěti babičkami jsem v kontaktu a staly se z nás přítelkyně. Ráda na celou akci vzpomínám.
Toulky po jižních Čechách.
Vodňany leží uprostřed bohaté, jihočeské rybniční pánve v předhůří Šumavy mezi Českými Budějovicemi a Pískem. Skýtají ideální podmínky pro rekreaci, nabízejí množství výletů do zajímavých míst a návštěvy kulturních památek. S manželem jsme se rozhodli, že se sedmiletým vnoučkem Peťou navštívíme jižní Čechy, které bývají nazývány zeleným mořem lesů a luk. Navzdory všem negativním vlivům civilizace zůstávají nejzdravějším místem Čech.
Z Frýdku-Místku jsme vyjeli s autem v ranních hodinách. Do Vodňan jsme přijeli odpoledne. Šli jsme se ubytovat. Ubytování bylo rychle vybaveno. S Péťou jsme se vypravili na průzkum Vodňan.
Následující den jsme se rozhodli pro královské město - Písek. Původně středověká osada při rýžovištích zlatonosného písku z čehož pramení jméno města. Před polovinou 13. století byl na protějším pravém břehu Otavy založen královský hrad a město Kamenný most je vyhlášen národně kulturní památkou. Tento most je dominantou města a procházka po něm byla příjemným zážitkem. Architekt dává nový kabát městu, které se chlubí a má na to plné právo. Město se nám velmi líbilo svou rozmanitostí. Město Písek bylo známé také svými textilními výrobky, které jsme si prohlédli v místním obchodě. Uličky v Písku byly v tomto městě častěji průvodcem města, které připomíná Chorvatské města a jsou pravidelnými zakoutími různých obchůdků v uličkách. Nazítří nás čekal krásný den a zajímavý výlet na který jsme se všichni tři moc těšili.
Královský hrad Zvíkov byl založen na starším hradišti nad soutokem Vltavy a Otavy za vlády krále Václava I. Nejstarší věž s jižním palácem byla postavena snad kolem roku 1230. Největší dominantou Zvíkova je věž Hláska při vstupu na hrad. Přiblížili jsme se k lodní dopravě přístavišti Zvíkov. Tam jsme čekali na pravidelnou lodní dopravu, která vozila turisty mezi Zvíkovem, Orlíkem a Orlickou přehradou. Naše loď se jmenovala "VLTAVA". Proplouvali jsme Žďakovským mostem. Tam, kde se Vltava stáčí v mohutném oblouku ve tvaru podkovy najdeme nad vodou krásný zámek Orlík. Náš vnouček byl touto plavbou unešen natolik, že nevnímal vůbec okolí. Temná hladina Orlické přehrady se vine jako stuha v zákrutech hlubokými jihočeskými lesy. Kromě koupání, surfování, jachtaření, výletů na kole, pěšky nebo lodí nabízí i výpravu do historie. Vlny vnoučka dojímaly a cesta ubíhala rychleji než jsme si všichni přáli.
Zámek Orlík. Hrad byl po staletích přestavěn na zámek, na němž jsou tři oblé věže a zubatá cimbuří už jen ozdobou. Uvnitř jsou salony se žlutými empírovými křesly, rytířský sál, chodby plné loveckých trofejí a zbraní, nebo šachy od Napoleona. Zámek Orlík dostal svůj název podle orlího hnízda ze staré báje o loupežnickém synkovi, kterého orel uchopil do spárů a odnesl nahoru ke svým mláďatům. Objekt hradu byl uzavřen z důvodu natáčení filmu "Romeo a Julie" v Anglické produkční společnosti.
K toulkám jižních Čech jsme si naplánovali navštívit nedaleký Český Krumlov, který nabízí hned několik možností, jak strávit příjemný den. K Českému Krumlovu patří medvěd, kterého má město i v erbu. Našemu vnoučkovi Peťovi neunikla medvědí rodinka v zámeckém příkopu. První přivítání byla prohlídka hradu a zámku. Český Krumlov je komplex sestávajících se ze čtyřiceti objektů, jež tvoří dominantu města. Navštívili jsme v zámecké zahradě divadlo, které má otáčivé hlediště. Hlediště není turistickou atrakcí, ale fenoménem, který k městu patří. Podle místních obyvatel zbývá pár měsíců do konce stavebního povolení otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Důkladně jsme prohlídli tu krásu divadla v přírodě, které musí být nezapomenutelným zážitkem pro diváka. Po Vltavě sjížděli kajakáři, kteří museli proplout strmým jezem a některým se to i nepovedlo. Prohlídka města měla svůj půvab, malé uličky plné krámků a plno turistů. Bylo to poznání, že je u nás mnoho měst krásných a vznešených.
Následující den jsme navštívili město Týn nad Vltavou. Drobnou výrobou se v polovině 18. století zabývalo 163 řemeslníků. Výstava se konala v místním muzeu. Viděli jsme průhledy do týnské historie. Dřevořezby vytvořil František Koller. Barokní kapli jsme navštívili v Lomci. Probíhala tam mše, kterou celebroval sám kardinál Vlk. Byla to slavnost, která se jmenovala Fatinský den. Šedesátá léta v Týnu nad Vltavou byly zvýrazněny divadlem. Hráli tam členové divadla " Na zábradlí ". Fotky dokumentovaly známé hry jako např. " Naši furianti ". Starší a střední doba kamenná byla zajímavá výskytem vltavínů. Byly to kameny zajímavých tvarů, lesků a struktury. Ve Vltavě je hledali lidí pro jejich zajímavý povrch a barvu. Rozloučili jsme se s tímto městem a pokračovali jízdou kolem známého Temelína. V Lomci byl klášter ve kterém byly řádové setry. Klášter byl charitním domovem pro řeholnice.
Další zastávkou následujícího dne byl zámek Kratochvíle. Směřovali jsme do Netolic na zámek Kratochvíle. Je to stavba, která nemá v Čechách 2. poloviny 16. století obdoby. Stavba, která je výrazem okázalé velkorysosti království Viléma z Rožmberka. Byla v budově stálá expozice krátkých animovaných filmů v osvětlených vitrinách. Dřevěné hračky jsme obdivovali. Matěj Kopecký hrál tenkrát loutkové divadlo. Také jsme si to vyzkoušeli. Bylo při tom hodně legrace. Peťa si hrál s loutkovým princem a šaškem. Já jsem měla ježibabu. Hodně jsme se u toho pobavili. Dále bylo i venkovní divadlo. V jedné místnosti byly v dobových kostýmech tři děti, které hráli barokní hudbu. Na chvíli jsme se zaposlouchali v sále a vnořili jsme se do doby, která měla s určitostí své velké kouzlo té doby.
Tentýž den pořádala táborská společnost středověké Choustnické slavnosti v režii táborské Společnosti Zikmunda Wintera pořádané místním obecním úřadem. Lidé uvidí šermířská vystoupení, dobové tržiště, zajdou do krčem, poslechnou muzikanty. Nakonec začne vyhrávat country kapela Zugrunt. Na zříceninu hradu Choustník jsme stoupali asi půl hodiny. Zahájili tam historickou šermířskou bujarou oslavu. Zřícenina hradu podpořila dobový jarmark. Atmosféru dávných časů podpořili také řemeslníci, kteří předváděli své dovednosti. První úsek naší cesty bylo zdolání nejvyššího bodu hradu. Dále jsme pokračovali průběžným průzkumem celé slavnosti. Hrad Choustník byl založen v XIII. století Benešem z Choustníku erbu Zlatého žebříku v Modrém poli od roku 1322 se stal správním střediskem rozsáhlého panství pánů z Rožmberka. Na konci XVII. století připomíná se již jako pustý. Slavnost umocňovalo rožňování selete v oděvech dobových kostýmů, které dominovali tuto slavnost. Všechny návštěvníky překvapili děla, která ve 12,oo hod. otřásly celou zříceninu hradu. Společnost s muzikanty předvedla bujarou oslavu písňové kumpánie za dávných časů. Muzikanti hráli na historické nástroje loutny, tamburíny, dudy, housle, harmoniky. Tyto nástroje doprovázely tuto odpolední oslavu. Své umění předvedl žonglér, který bravurně ovládal své umění.
Pro nás všechny tři to bylo krásné dobrodružné ukončení výletu po jižních Čechách před 18 lety
Svět není jen pro mladé
Podzim mého života
Seděla jsem doma, za oknem svítilo studené slunce a já pročítala svou oblíbenou Chvilku. Najednou mě zarazil příspěvek " Děsím se stáří ". Mladou, jednadvacetiletou dívku ovládaly obavy, že až zestárne, nikdo ji nebude mít rád. Jako by láska byla výsadou mládí. Druhá žena, která nedávno překročila padesátku, toužila vrátit čas, bála se stáří, možná si myslela, že s vráskami končí i život.
Elixírem je láska
A já si v ten moment uvědomila, jak jsem vlastně šťastná - netoužím po tom, aby mi zas bylo dvacet, a nebojím se, že mě moji blízcí nebudou mít rádi jen proto, že už jsem stará. V brzké době mi bude sedmdesát let a nemám pocit, že by můj život končil, naopak. Měla jsem štěstí na toho pravého muže - žijeme spolu padesát let a byly to krásné roky.
Tenkrát za mnou přišel přítel mé kamarádky Karel a ostýchavě řekl: "Maru, já mám v kapele bubeníka, je to skvělý kluk, akorát je stydlivý..."
"A co já s tím? zeptala jsem se ho." No já vím, že s nikým nechodíš, a tak mě napadlo, že bych vás seznámil", vysvětloval Karel. S kamarádkou jsem seděla v sále a dívala se, jak kluci hrají. Byla báječná šedesátá léta a na parketě se vlnily mladé páry na písničky Beatles. A já sledovala toho bubeníka. Líbil se mi. Zakoukali jsme se do sebe a za půl roku byla svatba.
Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale moje manželství je pořád hezké a já jsem přesvědčena, že mě můj muž má stále rád. Nedávno jsem si mu posteskla: " Mám pocit, že mi vypadávají vlasy, mám jich čím dál méně ". On se na mě podíval a jeho odpověď mě dojala: " Vážně Maruško, a nezdá se ti to? Já vůbec nic nevidím ". Zavrtěla jsem hlavou ". " Nezdá, však se pořádně podívej, " odpověděla jsem už trošku naštvaně. Koukl na mě a řekl: "Ale já opravdu nic nevidím. A i kdyby, já tě budu milovat i plešatou! " V ten moment jsem si uvědomila, že muži nás opravdu vnímají jinýma očima, než se vidíme samy. Nedostatky, z nichž my ženy máme zbytečné mindráky a za které se stydíme, oni nevidí.
Žít se má každý den
A proto říkám, nebojme se stáří! Víte, jaká je jeho další výhoda? Dnes se konečně přijímám taková, jaká jsem, dokonce i s chybami a kosmetickými nedostatky. Dávno vím, že příroda je nesmlouvavá, přesto se pohledu do zrcadla neděsím. Přibyla mi léta a můj zjev už není, co býval, ale zato v hlavě mám už věci srovnané a snažím se být se sebou spokojená. Rozhodla jsem se, že mě stárnutí nepřeválcuje a stáří si nepustím ani do šatníku. Samozřejmě, že je nejdůležitější zdraví a duševní pohoda. Prožívám teď hezkou životní etapu, mám totiž na všechno čas - na svého muže, na sebe i vnoučata. A samozřejmě na své koníčky.
Skromnost, moje jistota
Nepotřebuji bohatství ani nákladné zahraniční dovolené. Miluji naši malou pergolu a zahrádku. Práce na nich mě nabíjí. Netoužím po luxusu, protože dávno vím, co je důležitější - jsou to sny a taky úsměv! Sny si může dopřát každý z nás, ať je nám dvacet, či sedmdesát! Snít si můžeme kdykoli a kdekoli, ve dne v noci, při práci. Snění nám nikdo nevezme. A úsměv? Ten je také zdarma a ozdobí tvář ženy v každém věku. Moje životní krédo: "Žít se má každý den! " A tak já žiji, jak nejlépe umím. I když nám reklamy v televizi a časopisech vnucují, že kultem dnešní doby je mládí a krása, nesmíme jim podlehnout. Jsem totiž přesvědčená, že krásné mohou být i ty vrásky, ze kterých má řada žen hrůzu. Nesmíme se nechat vyděsit a převálcovat. Musíme věřit tomu, že "tenhle svět není jen pro mladé". A myslím, že já jsem toho důkazem,
Svoje dvojče jsem hledala 40 let
Hrdě jsem v ruce třímala svůj čerstvý občanský průkaz a cítila se jako dospělá. Bylo mi právě patnáct let. Kráčela jsem domů a cestou občankou listovala. Najednou jsem se zarazila. Na stránce, kam patřilo jméno rodičů, byla napsaná úplně cizí žena a" kolonka jméno otce" byla přeškrtnutá !
Životní zrada Běžela jsem zpátky. " Museli jste se splést, " řekla jsem úřednici. Ta se na mě podívala a pronesla : " Běž domů a zeptej se rodičů, oni ti to vysvětlí ". To, co jsem se ten den dozvěděla, mě omráčilo. Adoptovali jsme tě, když ti byly tři roky, začala rozpačitě maminka, " měla jsi ještě sourozence, dvojče ". Zírala jsem na ni a nebyla schopna slova. A jestli to byla holka nebo kluk ? To nevíme. Slib nám, Maruško, že " nikdy nebudeš pátrat po své vlastní matce ani sourozenci " prosila maminka a já ji tenhle slib dala. Už ten večer při usínání, které nebylo lehké, jsem věděla, že jsem slíbila něco, co nebudu moci splnit. Od malinka jsem podvědomě cítila, že se mnou není něco v pořádku. Nevěděla jsem co to je, dokud jsem se nedozvěděla od svých náhradních rodičů, že jsem z dvojčat. Informace o tom, že někde žije moje dvojče, zamíchala mým životem. To jsem ale ještě netušila na kolik let.
Nejdůležitější etapa Když mi bylo jednadvacet, vdala jsem se. Můj muž věděl, jak moc mě trápí touha najít sourozence, a zároveň mě svazuje slib, který jsem dala rodičům. Nebýt mého báječného manžela, který mě utěšoval a dodával mi odvahu, neuspěla bych. Tenkrát mi moc pomohl, řekl : " Na tom, že chceš najít své dvojče, není nic špatného a já ti pomůžu, jak budu moci, ze všech sil". Tahle slova pro mě byla velkou výzvou , a tak jsem se pustila do pátrání. Napsala jsem do desítek domovů. Také jsem psala i prezidentu republiky panu Ludvíkovi Svobodovi. Dokonce jsem oslovila i "Poštu pro tebe ". Věřila jsem tomu, že postačí můj rodný list. Vždyť dětí, které se v Odrách narodily 8. června 1949 nemohlo být mnoho. Jenže přišlo hluboké zklamání - ten den se podle záznamů v matrice města Odry nikdo nenarodil kromě mě. " Nemáte žádného sourozence, natož dvojče", řekly mi. Jen mi bylo divné, že byl záznam dne narození přepisován.
Ve slepé uličceKde mám pátrat, když i dětský domov, v němž jsem strávila první tři roky života, dávno zrušili ? Mezitím se mi narodily dvě dcery a pohltila mě rodinná práce. Nejen ta rodinná práce s dcerami, ale i starost o manžela, který byl vážně nemocen. Má vrozenou vadu, při které mívá úbytek červených krvinek. A proto byl velmi často hospitalizován v nemocnici, kde dostával transfuze krve. Jeho stav v nemocnicích byl vždy v ohrožení jeho života. Pobýval i v jiných nemocnicích, kde se snažili o speciální vyšetření, aby zjistili o jakou nemoc se v jeho případě jedná. Byly doby, kdy dostával i transfuze každých čtrnáct dnů. Bylo to psychicky pro celou rodinu velmi náročné. Neměli jsme v té době ani jedny rodiče poblíž. Museli jsme se v těchto velmi krizových situacích spoléhat jen sami na sebe. Proto mé pátrání na nějaký čas ustalo, ale na svého ztraceného sourozence jsem myslet nepřestala.
Jiskřička naděje V nemocnici, kam jsem musela v padesáti letech jít na operaci, jsem se seznámila s příjemnou ženou a staly se z nás po propuštění z nemocnice přítelkyně. Po čase jsem jí vyprávěla o svém marném pátrání po bratru. " Třeba ti pomůžu " řekla a za nějakou dobu mi oznámila : "Maruško, tvoje dvojče jsem nenašla, ale objevila jsem tvoji starší sestru ". Zírala jsem na ni a srdce se rozbušilo. Musím ji poznat ! Když jsem pak zazvonila u dveří sestry se svým rodným listem v ruce, nedůvěřivě si mě prohlížela. "Podívejte se na jméno matky ", nabádala jsem jí a podala jí svůj rodný list. Zbledla a řekla: To je moje matka. " Nestůjte tady a pojďte honem dál !. Tehdy v roce 2000, jsem v sestřině bytě se dozvěděla, že mám skutečně dvojče, bratra. Sestra se rozpovídala : " Před mnoha lety, to jsem byla zrovna čerstvě vdaná, mě matka vyhledala. Pátrala také po vás. Tenkrát jsem jí bohužel odbyla. Nemohla jsem jí zapomenout, že se mě vzdala, řekla Milada, moje o devět let starší sestra. Chápala jsem jí, ale zároveň mi bylo líto, že už se o matce nic bližšího nedozvím. Byla jsem sice moc ráda, že jsem našla sestru, ovšem v pátrání po dvojčeti jsem pořád stála ve slepé uličce. Matka umřela dříve, než jsem po ní začala pátrat.
Nová naděje Jak ale můžu mít dvojče, když neexistuje žádný záznam o jeho narození ? Začala jsem pochybovat..! Jednou brzy ráno mě vzbudil manžel a řekl mi ", já už vím, jak se to mohlo stát ! Každý jste se asi narodil jinde " , vybafl na mě můj muž. Dodal mi novou naději. A opět jsem se naplno věnovala pátrání. Získala jsem jméno ošetřovatelky , která kdysi pracovala v "mém dětském domově ". "Pamatuji si na vás, jako by to bylo dneska ", sdělila mi do telefonu. Pořád jste se s bratrem drželi za ruce, nedali jste bez sebe ani ránu, vyprávěla. A byli jste naše jediná dvojčata u nás v domově. Do očí mi vyhrkli slzy a ten pocit si pamatuji dodnes. Co já se nad tímto pátráním naplakala a natrápila ! Nechtěli jsme vás od sebe odtrhávat, ale vaše adoptivní maminka se obávala, že dvě děti by nezvládla. Nabízeli jsme jí jiné holčičky, ale ona říkala, že jste jí učarovala právě vy ", usmívala se ta stará žena.
Touha po dvojčeti Roky běžely, ale moje touha nají své dvojče tu byla stále velmi silná. Mé další kroky mě tentokrát zavedly do archivů. Když jsem telefonicky sdělila svůj osud úřednici archivu, domluvili jsme si schůzku v Ostravě Zemském archivu. V osobním kontaktu se mnou archivářky mlčky na mě hleděly, byly z mého osudu také zjevně dojaty a pak jedna z nich mi přinesla písemnost " Protokol o ústním jednání u okresního soudu ve Vítkově ". Poprvé jsem viděla podpis ženy, která mě porodila. Dále mi byl předložen doklad, kde byl i důvod, proč nás matka, která nás porodila musela dát do dětského domova. Byla jsem moc smutná ze všeho a při rozhovoru jsem se rozplakala. Pak si něco úřednice povídaly spolu tichým hlasem, abych je neslyšela a jedna z nich pronesla velmi tiše : " Hledejte v Hranicích na Moravě, víc vám říct nemůžeme". Daly mi obrovskou naději a já cítila, že už jsem již jen krůček od svého cíle.
Krůček od svého cíle "Bohužel, informace tohoto typu vám sdělit nesmím, " řekla mi paní na matrice v Hranicích, kde se narodilo moje dvojče František. Byla jsem nešťastná. Věděla jsem, že v některé z těch matričních knih je napsáno jméno mého bratra a já se vinou nařízení nikdy nedozvím, kde ho najít. Už jsme byli s mužem na odchodu, když se k nám jedna úřednice přitočila a pronesla šeptem " František Neužil, jeďte do Ostravy", a zavřela za námi dveře. Najít jeho adresu už byla hračka. Stáli jsme s manželem před jeho výškovém domě v Ostravě a mě se třásla kolena. Zazvonili jsme. Ve dveřích se objevil starší šedovlasý muž a mě se rozbušilo prudce srdce. " Mohli bychom s vámi mluvit ? zeptala jsem se ho nesměle a pokračovala: " Narodil jste se 8. června 1949 v Hranicích na Moravě ? " Kývl a já navrhla : " Můžeme si sednout na chvíli , prosím někde poblíž na kávu ? " Po chvíli váhání souhlasil.
Můj nejsilnější životní zážitek po čtyřiceti letech V kavárně jsem mu opatrně vysvětlila důvod své návštěvy. Ukázala jsem mu rodný list. Také veškerou svou korespondenci ohledně pátrání. Korespondence skýtala několik desítek dopisů různým adresátům a některé odpovědi. Pečlivě si bratr moji korespondenci přečetl a poté pronesl " " Tak my jsme asi z přízně ? " uvažoval nahlas. " Vy jste pravděpodobně moje sestřenice ? Je to tak" ? " Né, já jsem vaše dvojče" , odpověděla jsem. Překvapeně na mě hleděl a pak rozvážně pronesl : "Musím si to ještě všechno v hlavě srovnat, ale určitě se vám ozvu. Dřív než za týden to ale nebude". A pak jsme se rozešli. František však zavolal již ten večer - byl to dlouhý a silný rozhovor pro nás oba. Psal se červen roku 2007. Mé pátrání bylo ztížené, že moje dvojče František měl původně úplnou adopci. Jeho jméno a příjmení bylo Jan Poloch: Po úplné adopci se jmenoval František Neužil. A to bylo také velmi ztíženo mým pátráním. Mí rodiče měli adopci neúplnou. Jméno jsem měla původní, jen příjmení jejich.
Tajemství našeho porodu Proč bylo moje pátrání tak komplikované a jak je možné, že se bratrovo jméno neobjevilo na matrice v Odrách, kde jsem se narodila? Já jsem se narodila v Odrách 8.6.1949. Dnes se lze jen domnívat, že maminčin porod se zkomplikoval a proto byla odvezena z Oder, kde jsem přišla na svět já, do sedm kilometrů vzdálených Hranic Na Moravě, kde nemocnice byla lépe vybavená. V nemocnici v Hranicích se narodil druhý den 9.6.1949 můj bratr dvojče, František. Právě sedm kilometrů způsobilo, že jsem musela bratra hledat těch čtyřicet let. V Hranicích pak museli sjednotit naše datum narození na 8.6.1949. Po krátkém čase jsme navštívili sami s bratrem dvojčetem matriku v Hranicích na Moravě , kde jsme byli šokování zápisem v matrice. V jednom řádku byl záznam o mém bratru Františkovi a v druhém řádku jsem byla zaznamenána já, se všemi iniciály a tyto dva řádky byly ČERVENĚ VELKÝM PÍSMEM označena " DVOJČATA ". Tak jsme poprvé uviděli na vlastní oči naši totožnost. Při psaní těchto řádků nevidím na klávesnici, všechno se mi rozpíjí a vzpomínám, kolik námahy, času a síly jsem musela vynaložit a nevzdávat se. Stále mě něco hnalo jít za svým vytouženým cílem.
Narozeninový koktejl Před deseti lety jsme s bratrem společně s našimi rodinami oslavili šedesátiny. Bylo to velkolepé. Světe div se, už máme naplánovány další " náš narozeninový koktejl " po deseti letech, budeme oslavovat naše sedmdesátiny v měsíci červnu. Přípravy začínají být v plném proudu. M+S