Červen
Vložte svůj text...
Milí kolegové literáti, měsíc květen je na svém sklonku a dříve, než se všichni rozeběhnete do přírody, na zahrádky a k ohníčkům, možná se v nějakém uplakaném dni najde čas poslat na web něco nového. Posílám témata na červen. Tvořte, posílejte, moc ráda vložím na web. Jste skvělí autoři (:-)
Červnová témata:
- Láska na papírové tácku
- Mé lásce šedivějí vlásky
- Hele brácho, to dáme
- Grilovačka
Zdeněk Hledač
(1)láska na papírovém tácku
zamíchám mezi jednohubky
své srdce (bez ochranné slupky) -
kulhavě tluče v rytmu samby
nabídka vhodná pro nýmandy
dokud krev prýští, člověk žije
(láska je krví poezie)
voskový papír šmahem rudne
pod proudy, jež se zdají bludné
na tácku srdce... v hrudi díra...
pak že se láskou neumírá!
s nabídkou (mírně po sezóně)
hádáme, jestli sáhneš pro ně
Emilie Kozubíková
(1)Relikvie z nezpochybnitelných
1 Půvab zavádějících šedomodrých botiček
"Sestro, příjem!" Ozvalo se od operačního sálu s drnčením lehátka. Helena nesoucí mísu z pokoje ležáků pokynula rukavičkou vycházející kolegyní z pokoje v protilehlém směru s posunkem k zimničně se chvějící pacientce na lehátku a ta s otázkou v tváři upjala zrak na té zamyšlené primářově.
"Pacientka je po elektrickém šoku, Amálko." Zkřížil ruce na hrudi a mlčky provázel očima vibrující pokrývku pohozenou přes pacientku s tváři anděla a pečeti mučednice. Sestra Amálie rovněž zaujatá nezvykle krásnou, snědou pletí chvějící se ženy na vozíku a třpytem nápadně zcuchaných kaštanových kadeří otočila lehátko prostornou chodbou a zamířila k jednolůžkovému pokoji, aby zde šetrně pacientku odkryla, překulila na prázdné lůžko a opět, avšak důkladněji přikryla. Zatáhla nosem a tu ošemetnou bezvzdušnost vyklopením okna rázovitě odvál proud příjemného, letního vánku. Výstavní, šedomodré opánky z podnoží lehátka položila pod postel drnkotající se viditelnými záchvěvy pacientky a Amálie zavrhla myšlenku, že v teplotě místnosti kolem třiceti stupňů by se tak mohlo dít zimou. Usoudila, že jde o reakci po zákroku. A že sevřená víčka svědčila o hlubokém spánku, nepokusila se pacientku zatím ani přičísnout. Vyvezla lehátko a šla se shánět po věcech nemocné. Nebyly však k nalezení. Sjela proto pro ně zdviži na dispečink, cestou ještě podepřela jinou nemocnou, tentokrát starou paní a zvolna ji provázela k vrátnici.
Sestra Helena dala zatím do pořádku znečištěné mísy, zbavila se gumových rukavic, ve stoje dopila dávno vychladlou kávu, dala si šluka a trochu se před zrcadlem upravila. Ledabyle sunutými nazouváky pak vlekla unavené nohy, poznamenané křečovými žilami k jednolužáku přesvědčit se, zda fanfarónská Amálie udělala všemu zadost. Zchaotizované lůžko tu bylo prázdné. Do oči jí padla luxusní šedomodrá dámská obuv pod oknem, spořádaně, jakoby nainstalovaná k nákroku. Zděšeně pohlédla nad tu spanilost, ale zavřené okno její zlověstnou myšlenku zaplašilo. Vyběhla hledat pacientku, ta však na toaletách a vůbec na oddělení nebyla.
Bloncající se horkem Amálie nic, co by příslušelo tomuto zvláštnímu příjmu, pak neobjevila. Při pohledu na krásné botičky, nyní pod oknem jí neušel rubem sklopený okenní rám. Blesku rychle přiměla okno sklopit správným směrem a s pohledem na prázdnou postel konzultovala záhadný přesun i nasměrovaní pěkňounké obuvi ještě s přetočeným oknem. S drnkotajícím chrupem, napodobňujícím vibraci u nezvěstné okno vyklopila a s hrůzou uviděla tu zcuchanou kadeř charismatické krásky o pět pater níže.
2 Hledisko odcházení
Gerta Olšanská se vznášela, jako mlhovina pod vypojeným stropním světlem a sjížděla očima jemňounkou zeleň zdí, čokoládovou hněď prosklené vitríny, rám postele i křesílka podle skleněné desky konferáku. Obdařena vyšší moci, mohla nyní dokonce pozorovat sebe samu, jak si v bělostných lůžkovinách s hlavou zvrácenou hoví v poduškách, opatřena dosud prázdnou skříňkou pro osobní věci pod tabuli s její vlastní jmenovkou.
"Co komu udělala?" Chtělo se jí křiknout. "Jak si dovolují limitovat její zde, Pánem Bohem dané bytí?!" Vznášela se pod zaprášenou žárovkou. Dívala se přitom, jak má vlasy sčísnuty jaksi nepřirozeně a že ji kdosi přioděl hrubou, erární košili, která jí k její snědé pleti docela jde. Odpočívá si tu, rty měkce sevřené, jaksi nepropustné výkřikům, nářků i vzdechům. Šéf oddělení tu nad ní trpně prohlásil, že má tak nejdýl tři dny. A s ní to už vůbec nehází, natož, že by čím házela na protest. Ale ona neumí protestovat, jakkoli by mohla.
Má tedy tři celé dny, je třeba je rozvrhnout, je to teď její plán práce.
Začne Otčenášem, prozkoumá zač to limitování má a vybyde-li čas, zrekapituluje svou životní dráhu, jako projev vděčnosti.
Během modlitby se, jak obvykle všechno v ní i kolem prosvětlilo a ona čirejší myšlením než kdykoli jindy rozvažovala.
S obtížemi vylézala z této postele, byť kupodivu v dobrém rozmaru. Myslila, že prozkoumá život oddělení, kde se nechtěně ocitla, ale nedostávalo se jí dost sil pokoj otevřít. Prohlížela si hřbety knih ve vitríně, pak se nutně potřebovala nadechnout. Shodila opánky nazuté moment před tím, naklonila se a šplhala na - najednou jejím malým silám příliš vysoký rám postele. Odtud to tak čerstvě vanulo a ona s trochou námahy uléhala. Někdo ale musel z postele matraci nejspíš vytáhnout, protože prolétla rámem a jako pták přistála na každém ze sklopených oken, protáčejících se i s ní patro, co patro než ji přestala hlava třeštit, údy bolet a dlažba tlačit. Stejným způsobem se pak seč mohla, pokoušela vzlétnout. Nebo alespoň ulétnout zmateným výkřikům a horlivému týmu rukou nakládajícím ji už jen, jako větévku na vánoční balík a deportujícím z místa na místo než, bělostný duch, slyšící na oslovení, pane primář, pronesl nad ní verdikt, těch ještě jejich a to pravděpodobných tří dnů.
3 Rekapitulace
Gerta vznášející se pokojem, co neviditelný obláček horečnatě přemítala proč a v čemže chybila, že teď se může na sebe jen dívat, jak leží v téže posteli, již se naprosto nechtěně prolétla k onomu nežádoucímu, časovému limitu. Než ji tu položili, musel tedy do rámu postele tu matraci někdo zas vsunout. Ačkoli, po ošetření byla tak vyčerpaná. Nespletla si rám postele s rámem okna, jak suterénem dumali ti vřeštící kmáni, když by jí nejrádš přisoudili sebevraždu?!
A jéje, s otevřením dveří vcházel tatínek. Propána, on se přece nezapomínal holit! Nevadí, jeho široký úsměv srovnal již, již se kymácející obláček jejího dechu, či vědomí někde až v lůně stropu. A tím úsměvem tatínka se kutálely třpytivé slzy, když z chodby zavanula vůně bramborového pyré a sestry Helenka s Amálií jej ujišťovaly, že by její oběd přišel tak, jako tak nazmar, že by to bylo škoda a že ty tři dny tu přece nebude o hladu. Hezky usměvavý tatínek nato jen potřásl nesouhlasně hlavou a přisunul si křeslo, aby ji uchopil za ruce. Necítila ten dotek. Mazlila se s vůní bramborového pyré a rozlévajícím se teplem přecházejícím k ní z tatínkových dlaní.
On to byl, co když ji maminka vypiplala z dětských střevíců a onemocněla, věnoval jim oběma dojemnou péči. A jejich dámské rozmary stupňoval tím nejlepším, co se na pultech kmitlo. Její puberta ani nedozněla, když šel s ní do vybrané společnosti kde se tančilo. Hrála tam okouzlující hudba. Ve víru toalet a smokingu seděla vtisknuta do tátovy paže, když ohlásili její osudový šátečkový tanec. Měla s určitosti ten nejkrásnější. A takový hezký kluk ji unášel sálem, až tóny hudby zmlkly a mezi těmi duhovými šátky snášejícími se k nohám tanečníků poklekl i do hedvábí toho jejího milý hezounek, políbil jí ruku a ona byla ztracena.
Ta vzpomínka vrub tomu, jak ji tu tím nepochopitelným nemocničním propadem přestalo nějak všechno bolet, se svou sladkobolnou tíži ozvala, až se lekla, že se teď odlepí od stropu a padne na tatínka a na sebe a chvíli se, jakby vypojila.
Tatínek se ale polekaně odtáhl a jí přišlo, že se čas dovršuje, než ji naplnilo tátovo povzbudivé, Gertinko, které její prostorovou vizí zfunkčnilo a ona opět shlédla na něj a na své, odevzdaně ležící ruce, které znovu vzal do svých.
Ach ano, hezounovi najednou říkali Maxi a on s rozkoší postával nad jejím hřmícím pianem, aby zničehonic roztrpčil tatínka jednou z písemných prostořekostí, na níž jim, dílem náhody přišel. Stálo tam šprýmovné:
-Brams, Schopin a List
udolali džajv, rokenrol, twist.
A já jim zdatně lámu vaz
uměním milovat. Tvůj Max-
"Tak, hochu," uhodil na něj táta. "Ihned stanovíš datum svatby!" Max nato zaraženě koukal z okna, jakby se ho to netýkalo a táta s palcem na verši, vehementně probíral jeho pozornost nesmiřitelným: "korpus delicti!" Maxik, nedalo se nic dělat, ještě týž den stanovil skutečně datum jejich dne D.
Záhy také slavnostně vkládala do košíku bochánky sestávající z krajkového ubrousku přes papírový tác plný koláčků uložených do tvaru vánočky s dominujícím věnečkem srdíček z marcipánu, napodobeninou snubních prstenů a holubiček dotýkajících se zobáčky. Přizdobené cukrovím, myrtou i rozmarýnem a převinuty celofánem pak putovaly v tom trošku přeplácaném, avšak přemilém aranžmá, aby dojímaly obdarované i je, snoubence.
Báječný táta pak hned po svatbě osázel část parcely ovocnými stromky s označením odrůd a oky drátěného plotu se brzy honil vítr tou bezradnou, mladou štěpnicí. Na ní ovšem bylo, aby na kole svozila hektolitry piva, metráky potravin pěchovaných útrobami mrazáku, lednice, spíže i pracantů.
Zjara s prvními rozkvetlými stromky se pak vilovou čtvrti mohli stěhovat pod hůrky, do nového.
Scenérie prožitých let se sunula tou jemňounkou zelení zdí nemocničního pokoje, tatínek upřeným pohledem na ni, tu přitom zadržoval čas jejich ještě společných tří dnů a padající slzou po slze úplně smáčel okraj prostěradla. Tak mu nechtělo jít restaurování té její vize let odvanutých. Všechen předchozí čas mu teď překrývala erární lněná košile, z níž čněla její, mu tak drahá, jak soudil, všemi milovaná, usoužená hlava slábnoucím dechem zastírající jeho mysl.
Smrákání vystřídalo svítání a magnet jejich rukou čtyřručně dál, přeléval teplo obou v rytmu tiše a stále tišeji se vkrádající druhé noci.
4 Paranoja
Již jen, jak mlha se převalovala okolím žárovky, kterou nikdo nerozsvěcoval. Neviditelná se stále ještě kochala tím maxi prostorem pod sebou a marně vyvíjela sílu, již by vyprostila ruce z tatínkových a setřela mu ten měňavý tok ze ztrápeného úsměvu zadržující její umanutost, rekapitulovat.
Rytmus jejího i Maxmiliánova vcházení z práce do práce však svou sílou dosud, tu její mlžnou koexistenci udržoval. Mocí Maxmiliánových nočních láskyplných nájezdů, kdy provlhlí štěstím světélkovali, jak svatojánci orosenou noční zahradou. A jejich závratnými štěstíčky, střídanými, bohužel, otřesy působenými úsměvy, či pozdravem kohokoli, koho pak chorobně žárlící Max neváhal takzvaně vyšachovat. Po tvrdých zkušenostech končících zpravidla ošetřením ve špitále je také její spolužáci, spoluobčané a známí raději zdaleka obcházeli.
Davídek, Abigail a Magdalénka vyplňovali již jejich zvelebovaný dům, když se Max z nepochopitelných důvodů objevil jednou před domem v dopoledních hodinách a vyřídil zas solidního, obstarožního pošťáka vyhozením od branky, řádným štulcem a vysypáním služební brašny. Ji ztrestal lehkým přiškrcením a dokazováním, čí vlastností je, neboť se odvážila převzít z pošťákových rukou noviny. V obci nešlo o novinku. Pošťák byl přeřazen a vilovou čtvrť zásobovala poštou dívka. Nikdo si s nimi tyto účty nevyřizoval, vzhledem k sympatiím k její zdvořilé a plaché povaze, neboť tu všem před očima vyrůstala.
Jejich bouřlivá láska rozrušovaná závažností Maxmiliánových žárlivých nesmyslů, vrub její jiskrné eleganci, kterou jen jeho žárlivost drásala, vůčihledě působila dům skotačivých dětí chorobně tichým.
5 Úskalí cest varovných i ochranných
Že jim otec rád pohlídal jejich příliš vážné drahoušky, mohla si, svého času, také odskočit pro doplatek za domácky odvedenou prací a rozmezí mezi příjezdem autobusu využila k pomoci kolegyním v účtárně při sáčkování záloh. Když pak zabraná do práce uviděla svůj spoj odjíždět, zabědovala, rozloučila se a vděčně přijala místo v dodávce nabídnuté spoluzaměstnancem. I tak trnula hrůzou, co bude, předstihne-li ji Max příchodem z práce. Popoháněla proto řidiče k vyšší rychlosti. Nesdělila mu, ale ani radostí mateřské dovolené, když najel nežádoucím směrem, žádostiv si požertovat. Vyplašená obratem událostí a vědomá si hrozících domácích represí téměř již jistým opožděním, vyskočila za jízdy z vozu prohnaného trouby a azimutem, co nohy stačily, pádila odlehlým zalesněným místem.
Nicméně, Max v podobě boha msty stál u vrátek, když se přiřítila neschopná slova s rozházeným účesem rudá, jak pivoňka. Ohnal se po ní. Uhýbala, až se v kuchyňce zhroutila do židle. A zasažena střepy skleněné přepážky z jedné strany a z druhé strany Maxovou pěsti, prorazila hlavou prosklení linky. Snesl se na ni vodopád kleteb nejvulgárnějších výrazů, s jakými se v životě ani nesetkala, nářek dětí, tátovy prosby a Maxmiliánova předpověď sociálních anabází, získat děti zpět ze zařízení, kam je, pro její fiktivní provinění, odchází odvézt. Opodál se k sobě tisknoucí děti završily její zmalomyslnění a byla v šoku. Vůbec nebyla sto snůšku střepů setřást. Běsněním milovaného muže zasáhly její srdce, mozek, údy. Zvony chrámu, na sto honů odtud, jí zvonily v uších, srdce bušilo v spáncích. Domnělé poledne a mlčící sporák ji vytěsňovaly ze židle pocitem neodpovědné bezmoci, když najely před branku policejní vůz se sanitním, přivolány její sousedkou a družkou z dětství Stáňou. A táta s přívěsky ustrašených dětí vytáhl z krabice ty krásné, nové opánky a přehodil je s ublácenými na jejích sulcovitých nohou. Když na mřížkování jejich šedivé modři pohlédla, rozlila se jí tělem světla, jak za modliteb a nechala se do sanitky vést a vnést. Pak už jen Maxe málem s pěnou u úst odtrhávali policisté od saniťáka vkládajícího ji do lehátka vozu, aby se s taťkovým příslovečným klidem ujal řízení.
Tímto způsobem se dostala do nemocnice, do té pěkné, obklopující ji zeleně zdí s ceduli na níž kdosi vepsal její jméno, "Gerta Olšanská. Někdo jiný tu nad její ubohostí pronesl, že je to její konečná. Tak ona teď právě splnila zdejší, poslední svůj plán práce touto chvalnou, či nechvalnou rekapitulací.
Ó jak je tomu ráda. Ona vždy natěšeně stanovenou práci dokončila a měla ten pomyslný čistý stůl.
Děkuji Ti, milý Pane Bože, za všechno, co jsi mi dopřál a za všechny, koho jsi mi dopřál. Jen Tě tolik prosím, měj je teď za mne rád.
Dokončila s posledních sil zadání, ježto si tady stanovila a jen ještě toužila přimět ty semknuté rty, aby se usmály na tatínka. Ne a nešlo to. Snesla se někde od stropu, již jen, jako mlžná běloba si pokryla tvář.
A ano, vykouzlil se jí ten laskavý úsměv, s kterým si byli s tatínkem podobní. Odrazem její bledostí teď zesinal i tatínek, neboť ještě zhluboka vydechla a on jí s hlasitým vzlyknutím položil hlavu na hruď. Chvíli tak zůstal a pak sunul její ruce do sebe, jak to ona večer, co večer dělávala Davídkovi, Abigail a Magdalénce na:
"Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci,
buď nám vždycky ku pomoci."
6 Přetěžká pohlazení
Navečer při leštění řady střevíců zvažoval Olšanský, zda zajistil smuteční obřad, jaksepatří. Několik nocí téměř nespal a přece mu i tento den s přesností defiloval myslí a nejen jemu.
Vysprchoval, učesal a oblékl trojici na slovo poslušných dítek a odvedl je k Gertinčině sousedce a kamarádce již viditelně v naději. Po příjezdu z nemocnice si je navečer odtud vzal domů a Stáňa je se samozřejmostí po ránu zas přijala. Jen stydlivě odtáhla zástěru z ohybu zvýrazňující již tak zaoblené bříško a beze slova rozvazovala dětem botky. Položil tašku s věcmi dětí s příslibem, že si pospíší a Stáňa utkvěla obdivným pohledem na jejím obsahu a na něm. Hluboce pohnutá vzorem Gertina otce pak ze všech sil ze sebe vysoukala sotva slyšitelné:
"Nechte mi je tu teď. Však když budeme co potřebovat, doskočíme si k vám. A Jan Olšanský se otočil, pozdvihl hlavu a chvíli mlčky stál, usmívaje se slzami. Holčičky se pomoci staršího, čtyřletého Davídka nemotorně přezouvaly a i ona bezmyšlenkovitě stála nad nimi. Provázela souseda očima, dokud nezašel za plody obtěžkanou broskev a za vodárnu.
Jemu, Olšanskému pak drahnou chvíli všechno trvalo.
Parte vyvěsil jen na dům. Pan farář byl k smuteční bohoslužbě svolný v dopoledních hodinách. Byl tomu rád. V tu dobu jsou všichni v práci, odezní vše v tichosti, beze svědků.
Poté, co nad Gertiným parte, provozní hotelu Loučka, zesinala a poobjímala se s mimořádným jevem před sebou, jakým se jí ztělesněná důstojnost Olšanského jevila, převzala rovněž se samozřejmostí seznam svěřeného jí nákupu i s baňatou obálkou krytí, míry, čísla nepotřebovala. Ona bývala jejich poradkyní při nákupech v domě odívání. Její muž, Gertinčin spolužák tam šéfoval a i nyní se s láskou věci, tragicky zesnulé přítelkyně ujala.
A jak šlo jemu, Olšanskému, vše tak na ruku, uvědomoval si, nadpřirozenou sílu, s jakou se vrub půstu pohyboval i jednal.
Od sklenáře přivlékl a vyměnil skleněnou přepážku a sotva prosklil a tmelem opatřil také linku kuchyňky, připravil ty troje, sladké, zpola nové dětské botičky. Pak Maxmiliánovy a svoje nejlepší střevíce. Všechny již bezbarvým krémem napomádoval, no a teď, aby je patřičně naleštěné uschoval ve svém pokoji pro obřad.
Až nyní polekaně změřil čas a utíkal pro děti. Svobodná, budoucí maminka Stáňa nevydala děti Maxmiliánovi, ale ani jemu, Olšanskému s tím, že děti jsou pro vždy její, že jsou s Aničkou, sestrou Maxe dohodnuty na případném střídání a že bude svolná jim až po obřadu občas děti půjčit.
Zaskočen tou milosrdnou mocí Božího řízení, pocítil teprve nutkání zbavit se hladu a odpočinout si, neboť Děti uviděl kolem mísy s rybízem a angreštem s bryndáčky kolem krku. Davídek mu umatlanými ručkami posílal pusy a ani je nenapadlo se od mísy s ovocem vzdálit.
"Sama máte se sebou starosti, budou vám na přítěž." Zaprotestoval ještě z jakési setrvačnosti. Ale ta vždy nenápadná "nešťastnice" Stáňa stála na svém. Že to, že se čeká, je konečně v jejím věku báječnost a dětí jsou na ní zvyklé. Že to jsou její malé Gertínky a aby ji nechal, jinak oba zase spustí veletok. Přistoupil blíž a pohladil děti i ji.
7 Papírový tácek
Dům Olšanských ožil až dnem obřadu. Ráno vlítla Anička k ním do kuchyňky s taškou buřtů a hodila je do vody. Když kolem půl osmé nachytala u stolu jídelny Maxe a notně nalitého i druhého bratra Libora, popadla poloprázdnou láhev myslivecké zprostřed stolu a hodila ji otevřeným oknem do zahrady s peprným:
"Volové! Chlastu vom je teď dozajista třeba!" V tu chvíli se zas za nimi nesla s talíři buřtů a její svojskou domluvou:
"ja, Maxo, lemplovani ti skončilo. Jo nění sem Gertina. Ešče se zplačetě vy hromščocy!" Max odsunul levně vonící buřt a prohlásil, že skočí pod vlak.
"Jo by tě tam dosmyčila hneďky, esli něchceš v pysk, frajere! A kdo mysliš budě za tebe živiť děti, kosiť zahradu a opatrovať zestarleho Olšanskeho, magore?!" Libor vyjevenému bratru postrčil talíř blíže a Max s vytřeštěnýma očima jedl vřící klobásu a popáleným jazykem chtěl hájit stále ještě jakousi unikající mu nadřazenost, odhozenou láhev a svébytnost, nepřipouštějící jakýkoli charitativní záměr.
"Co?!" Ohnala se Anička po něm a nekompromisně zasípěla:
"Ty marš dom, Libore. A přijdi do kostela na čas a v čistym! Maxo, ty mi ukož v čem iděš!" Max s konci prstů otřel i popálený ret a odhrnul závěs.
"Co? Ty ešče aj kradněš, lebo jak?!" Anička ohromená novotou úhledně seřazeného obleku, košile, vázanky i ponožek podezíravě zkoumala v Maxově tváři:
"To zas Olšansky pokupil, co? Se nědivim, že mu to vlezlo na mozek. Byť nim, něcham tě isť v teplakach. A vubec, bičem by sem tě hnala!"
Max svou sestru nepoznával a začínalo mu docházet, že ten malý počet jeho lidí se scvrkává a on je se svým žalem sám. Měl totiž opravdově těžké srdce. Poněvadž bloudil opuštěným domem a nechápal, že svou Gertu skutečně ztratil. Tu Gertu, již nadevšechno miloval a na které jeho život visel. Skrze tu ranní Liborovu láhev začínal teprve pociťovat svou ubohost. Frustrován naplno hromováním Aničky znejistil docela.
"Kruca fuksa tak oblikoš se, či ni?! Kde moš buty?"
Jan Olšanský vyrušen z hlubokého zamyšlení vnímal zpovzdálí až poslední větu Maxovy sestry. Vzal jeho střevíce a nesl jim je.
"Na vy, hromščoku, budětě teho Maxu eščě panščiť? Snad stě mu, člověče, ty buty něčistil?!" Popadla je, pohodila a šla vizitýrovat pokoj Maxova tchána.
"Nale, motě tu dosť čisto. Jeminečku a to je stůl? Co to v nim su za kramy?" Skleněná krychle stolu byla jakýmsi podivným shromaždištěm.
"Jako se to otvíra, ať vom to vyhažu?" Olšanský strnul a vrtěl hlavou.
"Co, ni? Něvyhodiť? Tuž, buty sem v takym pěknym stole, na mu kušu, ešče něviděla."
"Tady uklízím sám, Aničko!" Odepnul horní desku nepochopitelného pro ni stolu, jak se otevírá kufr a opřel ji o artprotist zdobící stěnu. Přes šedomodré, jistě Gertiny výstavní opánky tu byl pohozený šátek z krásně zbarveného hedvábí, albům a několik zvláštních krabiček.
"Hleďtě, tu ten papirovy tacek přeceš domy spaliť. Ni?" Mlčky jí jej vložil před oči a ona četla:
"Gertínka a Maxmilián- datům sňatku
Davídek-
Abigailka
Magdalénka data narozeni
Gertínka datům loučení."
Anička si uvědomila, že ráno vepsal datum právě probíhající, že opánky i šátek jsou jeho Gerty a krabičky ji přestaly zajímat. Nechala papírový tácek být a sklopila víčko extravagantního stolu, aby sklíčeného Gertina otce vzala za ruku:
"Ten tacek motě ešče od jejich svatebnich koločuv, co? Poďtě, Janku, vypijeme se spolem kafe."
8 Smír dojemného mávání
K Olšanského úžasu byl kostel plný.
Vrub dokonale farářově rétorice jaksi nikdo nevnímal víc, než usměvavou, jakby zářící Olšanského tvář, temné pentle ve zlatých vlasech dvou malinkatých děvčátek, která s o něco málo starším chlapcem po celý obřad nehnutě seděla, jak panenky ve výloze. Teprve na hřbitově se obecné zastření mysli rozhoupalo k vnímání sametových macešek a květinových ozdob spořádaného venkovského hřbitova. A ovšem na vzpomínky vážící se k té milé, najednou dospělé dívence, která tu vyrostla v matku. Vždyť procházela jejich životy sama, jak taková jejich šlechtěná květina.
Zpívaly se písně, farářův hlas spoře doléhal k okrajům smutečního společenství. Maxmilián s nepředstavitelně těžkým srdcem najednou uviděl tchána Olšanského s jeho synem podle sebe a synovu tvář s tvářností ženy, vložené do luxusní rakve, jak byla sama. Zmítán emocemi pozdvihl chlapce a davem proznělo jeho naříkavé:
"Gertínečko!"
"Jsem David." vyprošťoval se hoch z horečnaté náruče otce s napřaženou ručkou ke kočárku. "Abča a Madlenka jsou tam."
"Opravdu uchvancancující city!" Hněvné křiknutí odněkud zprostřed davu se neslo, jakby korunami starých stromů, jakby celým davem posměvačně k morku Maxova já, rázovitě však ztichlo, protože on, Max, uchopil tchánovu paži a výmluvně větévkou zamával Gertínce někde do míst odpočinutí a skleslou tchánovu ruku políbil.
EK 2019
Alžběta Rašová
(1)"ÁNO, BIL SOM SVOJU ŽENU."
(úryvek z rozpracované literární tvorby)
Áno deti, bil som svoju ženu, bil som vašu matku, vašu rodičku. Odplatou znejú výroky od vás v zmysle: "Keby si nikdy nebol naším tatkom."
"Pozná niekto z našincov rodiacu mater bez prítulnosti k novorodencovi?" Mne osobne spôsobuje tento poznatok žeravú zúrivosť katana. Otrasné tajomstvo vesmíru mojej duše, kvôli vám, deti, starostlivo ututlávané. Mám vás ním ráňať? Napriek realite faktu aj tak by vzišla len opačná reakcia. Reakcia s črtou nevraživosti, ba priam nenávisti k vášmu pôvodcovi života. Samozrejme nemôžete vedieť, že pri vašich príchodoch na svet moje srdce bzučalo radosťou oveľa vrúcnejšie než bola spätosť rodičky k Vám. Čím viac ma bijú franforce prežitých udalostí, tým viac mnou otriasa tento fakt, fakt materskej bezbožnosti. Pri okamihoch nezaslepenej úprimnosti, podporovanej štipľavou realitou prítomnosti, vírenie rinúcich sa dôkazov nemá konca kraja.
Nevidomý by bol na skutočnosti dávno prišiel. Moje človečenstvo však muselo byť zrazené dolámanými rebrami a chorobou, aby hlava usporiadala osobnú dejovú niť života. Predsa tak viditeľné, teraz tak citeľné. Vzťah s príznačnou ľahostajnosťou ku kostlivcovi, nateraz ležiacemu v chladivých perinách od výlučkov potu, pri racionálnom vnímaní dávno priam spieval. Ľahostajnosť, zloba, antipatia. Rozum napovedz, odkedy vlastne? Rodila deti mnou počaté, preto jej k srdcu neprirástli. Pri akejkoľvek averzii, je to ľudské? Duchovnosť sa šmajchľuje okolo obsahu fiktívneho poštového balíka. Obal zmizol, cerí sa na mňa zloženie. Bez zrnka zdvorilosti predostiera kazety s priebehom životných udalostí.
Pomyselný pokušiteľ s jeho typickou samopašou ukladá kazety na rozsiahlu nástennú tabuľu. Pohodlne sa dá zaznamenávať jej predel. Život pred a život po. Moja ľudská zostava je najskôr zmätená. V prestávkach ju strieda hanba. Tiež aj radosť, klamať sa nesmie.
Minulosť s ňou, matkou mojich detí, bola tak či tak šialene krásna. Je pravdou, doktor mi radil: "Hlavne za ostrého slnečného jasu noste tmavé okuliare." Tak som ich nosil. Keďže mňa oči bolievali, nosil som ich aj keď slnko ostro nesvietilo. Cez ne sa mi pozeralo výborne. Na všetko, teda aj na ňu. Mal som ju zrakovo prešpikovanú od hlavy až po päty, aj naopak. Moje oči, čo na tom, že trocha vadné, v nej videli dokonalú panenku máriu.
"Si moje mäkké mača," nepotláčal som v zaslepených rajských časoch opakujúci sa výrok. Rád som ho šepkal. Vôbec som si neuvedomoval, že sa ním rozmaznávam predovšetkým sám. Taktické avíza kamarátov obchádzali moje uši. Baňa takého robota snáď nepoznala. Pracovné nakladačky skracovali týždenné turnusy a ja som mal pocit, že behom dorazím k nej skôr ako vlak, ktorým som cestoval domov.
Dosiahnutá manželská prísaha mi nachystala šokujúce pomsty. A navrstvovali ich pôrody.
" Je jasné nad oblaky, viem, som si istý. Pri hline, ktorá pokryje môj schránkový artikel či ako mám nazvať moju osobnú skladačku, vy, mnou stvorené deti, neznalé tohto tajomstva, budete ma odprevádzať do večnosti s kreditom, nabitým len samými zápormi. Kredit s príma kartou, skrývajúcou fiktívne pľuvance, samozrejme statočne pred verejnosťou dusené."
"Nie ty pri našej matke si trpel, trpela naša matka pri tebe," šľahá prenikavo vaše vedomie neodškriepiteľný poznatok v súčasnosti.
"Nesúďte, lebo podstatu môjho neznesiteľného chovania nepoznáte," vnáša sa doň jed, podnecovaný jestvujúcim bezbranným rozpoložením.
"Prašivá, chorobami presýtená posteľ, moje telo s tebou zlepené, najradšej ,bych, ťa rozsekal. Existuje predsa nejaká hygiena. Existuje predsa aj manželka, manželka s kypiacim zdravím. Lenže Vaša matka neviem kde sa nachádza. Či možno viem? Neviem. Silno predpokladám. Moja postupujúca nevládnosť jej priam kreslí krídla slobody. "Tá tvoja zjasnená tvár." Dokonca má nejaký zvláštny vlasový preliv. "Ženská jedna, venuj sa mi trochu. Predsa dom, pamätajúci moje mozole, budeš užívať ty, nie ja."
Vyčerpané telo žiadostivo hľadalo polohu, pri ktorej by sa mu lepšie dýchalo. Nedosiahol so svojou chabou kapacitou veľa. Ako-tak zreparované stavce chrbtice, zmliaždené pri banskej kataklizme, blokovali prepotrebný pohyb.
"Áno, bil som ju, vašu ,mátičku,. Neviete, že ma pritom bolelo srdce k stavu porážky. Pre vás je to veľká neznáma. Čin vnímate iba z jedného uhla poznania. Z poznania opilca, opilca lámajúceho od zúrivosti stoličky, ničiaceho zrkadlá, lacno nakúpené. Zariadenie cenovo nenáročné, považované za dočasné vybavenie. V čase sťahovania, vieš dobre, žena, som zarábal ohromne. Je pravdou, peniaze som ti všetky nedával, nemala si prehľad o výške zárobku. Ako som aj mohol. Už v deň výplaty som sa ponáhľal nakupovať všelijaké armatúry k dostavbe domu. Iste si pamätáš, či vari už nepamätáš, že po príchode domov neskoro večer, sprevádzaný úsvitom ďalšieho dňa som liezol po lešení. Mamka ma nežnosti neučila, ale s protivnou tvrdohlavosťou vkladala do osobnosti prvky zodpovednosti. Móresy, k prekvapeniu, účinkovali. Ukladali sa pod kožu, bez môjho povedomia. Predsavzal som si napríklad, aby boli izby riešené osobitne pre obe pohlavia. Pieseň minulosti, čiastočne dospievaná.
Pri žeravosti slnečných lúčov, skrytý v skromnom tieni konštrukcie, som zvyčajne obedoval lacnú klobásu. Čo častejšie znela nechápaná poznámka: "Ako si dal, tak sa varí." Prílohou bol zvláštny lesk očí. Vysvetľoval som si vec strašne absurdne. Že absurdne, až neskôr mi došlo. Vtedy som si myslel, že ma zvádzaš. "Večer," pišťalo vo mne nasilu. "Najatých pomocníkov nebudem platiť nadarmo." Pri padaní nočnej tmy som padal aj ja, do postele, a ako prezretá hruška. Vo vlaku, smerujúcemu do čierneho mesta, mi brieždenie prinavracalo činorodosť mysle. V tichu prostredia som sa mužsky spamätával, a uznával, niečo také ako večerné láskanie ma doma vôbec nenapadalo. Ak aj sa stalo, nemalo to niekdajšiu plamennú dušu. Popri meditáciách víkendu ma v istom ráne osvietila iná dôležitá záležitosť, životná poistka. Potenciálna záchrana, nahrádzajúca takmer nulové úspory. Nevieš o nej, ale po mojom odchode bude o vás postarané.
Cestovanie je úžasná sféra ľudskej spoločnosti. Pri pohľade na prirodzenú vonkajšiu krásu zelene si mozog samovoľne filtruje sporné záludnosti. Spomedzi mnohých vyšľahnutých som pri podaktorom cestovaní zaznamenal jednu. Peňazí na rozdávanie nebolo, ale na obživu som jej dával financií primerane. "Rozhodne len lacná klobása neprichádza do úvahy. Ak po troche nešetríš, žena moja, kde sa rozplývajú?" Pri škrípaní bŕzd na konečnej stanici som rozhovor s vlastnou osobou ukončil: "Prídem domov, priateľsky sa porozprávame. Deti potrebujú výživu." Ospravedlňujem sa, zábudlivosť je tiež ľudská vlastnosť.
Deti, moje deti, som váš stvoriteľ. Z duše zdôrazňujem, nie som len biologický stvoriteľ, teraz už smrteľne chorý. Viem, slnko v našich vzťahoch zapadlo dávno. Prosil som len raz, vo chvíli pracovnej selekcie zdatnejších z najzdatnejších. Vedomý, že nič iné okrem baníckej roboty neviem robiť, zlomil som vlastnú zaťatosť. Len Boh videl, ako sa vtedy všetko vo mne varilo. Niežeby som disponoval mimoriadnym intelektom, ale vtedy som si pripadal, neporovnávajúc, ako šťavnatá sekaná v ľudskom obale. Robí si azda osud zo mňa srandu i naďalej? Mal by som aj vás prosiť, odprosovať? Ja? Prapodivné, otec prosí vlastné deti o lásku, otec s pľúcami zasypanými uhoľným prachom, aby ho. Uhoľný čierny prach, pomsta osobne zaznávanej bezvýznamnej škodlivosti. Prenikajúci poprašok, súčasť zlata domácností, domácností bežného štandardu, nenápadne značkujúci orgány. Falošnosť podvedomia popritom nôtila: "Mne sa nemôže nič stať. Predsa staviam dom pre moje deti. Aj pre to prisvojené, ktoré sa ma tak bojí. Ale boja sa ma všetci, všetky deti, nielen to ,dievčacko,." No a teraz prichádza vraj rad na mne. Mám ich prosiť o odpustenie kvôli môjmu chovaniu? Cha."
Anna Ursíni-Jamrišková
(1)EŠTE JEDEN SONET
(Láska na papírovém tácku)
Nie na papierovej, na zlatej tácni,
kde odráža sa ako v zrkadlách,
zlatému kovu cennosť ukradla,
ozajstná láska, luxusný tovar - vzácny.
Čo bolo napísaných o nej básní!
Neviditeľné sú jej chápadlá,
milostných sietí, čo tá napriadla!
Vysoké účty zaplatíme vášni...
Z papiera láska - bez trvácnosti,
v ohníku zhorí, keď účel splnila.
Tá pravá - zájde ti do špiku kostí,
ako čosi večné, jazda spanilá.
Ni záblesk nie je v nej sebeckosti.
Ďakujem, jednu takú som... zažila.
Žofie Zejdová
(1)Nesnadné
rozhodnutí
Papírový tácek?Starobylý porcelán?
Džíny?Šaty
z hedvábí?
Nahá kůže?Košilka?
Ohon
s gumičkou?Vlasy do drdolu?
Ten
s kytarou?Ten s plnou
peněženkou?
Odvaha?Čekání?
Pravda?
Milosrdná lež?
Libuše Matysíková
(1)SVĚŽÍ
LÁSKA
Z papírových
tácků
vnímali
svou lásku
Volní
jako ptáci
k přírodě
se vrací
Vlčími
máky
mávali
na nebe i ptáky
Dívali
se k mrakům
co
na nebi byly
U
lesní studánky
vodu
z dlaní pili
Ve
svěží přírodě
je
svěžest i mládí
Z papírových
tácků
láska
i pohladí
(2)ŽIVOT
V PLNÉ KRÁSE
Perly
se skládají
jedna
ke druhé
život
je šňůra
na
té se tulíme
Radostné
mládí
jásavě
rozehřáté
posvěceno
vztahy
lásky
rozevláté
Léta
nám plynou
ve
vzájemné lásce
v plnosti
života
život
není v sázce
Slunce
žár postříbřil
časem
vlasy naše
osud
nám nabídl
život
v plné kráse
(2)ŽIVOTNÍ
LÁSKY
Slunce
ve vlasech
v mládí
nás barvilo
přírodně
osmahlí
Milovaní
Dalšími
léty
slunce
nás stříbřilo
s vráskami
úsměvů
Milovaní
Jen
naší lásce
šedivějí
vlasy
víme
to, víme
Milovaní
Jsme
sví a krásníme
společně
myslíme
žijeme
spolu
Milovaní
(3)HELE
BRÁCHA
Hele
brácha, my to dáme
to
se na to podíváme
reklamou
se uživíš
stejně
tam neděláš nic
Hele
brácha, my to dáme!
(4)GRILOVAČKA
Grilovačka
ta je prima
dělá
břicha nejen z piva
naložit
a okořenit
pak
grilovat, budem se mít
Ta
grilovačka!
(4)FERBÍNEK
V hospodě
u Ferbínka
čeká
hosty vzácná chvilka
Rychle,
co by dup, založili klub
pijí
pivo, grilují, břicha si naplňují
Ten Ferbínek!
Melanie Nováková
(1)ŠTĚSTÍČKA
Chodili na fotbal
většinou v sobotu
Byla to slavnost
pivopění
týmů
propletených rukou
letmých polibků
Jedli z papírového tácku
párek okoupaný v hořčici
Pavlína Kollárová
(1 )Láska z papírového tácku
Štíhlá
akorát do ruky
tváří se chladně na pohled
Hodně se napěnila
přesto po ní sáhl
Medovou jiskru
nezapře
pohladí
osvěží
jen nesmíš mnoho
Změní se v bábu kocovinu
a tluče hřebíčky do hlavy
Melanie Nováková
(2)MÉ LÁSCE ŠEDIVÍ VLÁSKY