Jiří Rausch

PhDr. Jiří Rauch se narodil roku 1939 v Jindřichově Hradci. Po absolvování místního gymnázia a průmyslové školy v Českých Budějovicích, zaměstnání a 2 leté povinné vojenské služby studoval na Filozofické fakultě UK v Praze. Toto studium dokončil roku 1970. Při svém zaměstnání působil jako překladatel z angličtiny a španělštiny. "Návrat Anakondy" - výbor z díla a překlad povídek uruguayského spisovatele Horacia Quirogy (Vydal Odeon r. 1978). V překladatelské činnosti pokračuje i nadále jako důchodce. Záliby v přírodě, cestování, diváckém sportu a laické historii.

Kosmas
(O tom jak přišlo, že některé pasáže kroniky musely být vypuštěny

Kosmas čeká návštěvu kanovníka Jana
Pan děkan Kosmas každý den
rád večer tráví samoten,
však bratr Jan mu ráno děl,
že navštíviti by jej chtěl;
ten kanovník je milý host
a nápadů má vždycky dost,
je proto zvědav co mu as
chce dneska říci v tento čas.

Kanovník radí Kosmovi, aby sepsal kroniku
Děkane dobrý, píli měj
a děje vlasti uchovej,
ty snadno vzpomeneš si arci,
co všechno vyprávěli starci
a knihovny tvé šerý svět
chová knih moudrých nespočet,
co jistě pomohou ti tam,
kde paměť utrpěla šrám.

Kosmas se přiznává, že už spisovat začal
Tys kanovníče správný brach,
já z psaní toho nemám strach,
vždyť potají, když vládne noc,
já často sedám přes půlnoc
a v historii mysl hroužím
neb věrně zachytiti toužím,
co z dějin naší země snad
je třeba dětem zachovat.

Kanovník chválí Kosmův úmysl a doporučuje pivo ku zbystření ducha
To věru záslužný je čin
by o svém dědu věděl syn,
však v dějinách je mnoho míst,
jimiž si člověk není jist
a mnohou pravdu historie
objeví jen, kdo pivo pije,
v tom doušku hořkém poznáš včas
in pivo, že je veritas.
Kosmas důrazně odmítá pivo
Vari! s tím pivem není špás,
apagae ihned, satanas!
vždyť o své vlasti přece pěji,
ad gloriam maiorem Dei
a opájet se chmelovinou
znamená pokálet se vinou,
která by, až odejdu v pánu,
mne vedla za pekelnou bránu.

Kanovník odešel, zanechav Kosmovi soudek piva
Nuž dobrá, svoji vůli měj
a ku své práci hbitě spěj,
vždyť tvoje dílo, znám tě dost,
literatury bude skvost.
Však kdyby koráb tvého ducha
uvázl kdes na mělči sucha,
oddej se vlnám příboje
pěnného toho nápoje.

Kosmas píše, ale pokukuje po tom pivu
Do práce dal se Kosmas hned,
však mysl nemá správný vzlet,
jak se půlnoc kvapem blíží,
oči se mu silně klíží;
Nezamysl, Mnata, Vojen....
mumlá k sobě nespokojen,
že by přece piva číš
posula jej k cíli blíž?

Kosmas se napil piva a práce mu jde od ruky
Po pravdě Kosmas velmi prahnul
a proto zhluboka si nahnul,
a vida, jeho mysl má
pojednou křídla tajemná,
hned jako střela proletí
několik dávných století;
jen obava v tom místě klíčí,
že dějiny moc volně líčí.

Děkan pokračuje v psaní, ale dost při práci pije
Kosmas teď píše velmi pilně
a pivem napájí se silně,
ruku má lehkou jako vánek
leč pitím musí zahnat spánek,
však dává mu to velkou práci
a nějak souvislosti ztrácí,
vždyť neplešiví skřítci divní
jukají na něj pěnou pivní.

Opilý Kosmas padá pod stůl
Kníže Neklan, válka lucká,
opilecky Kosmas kucká...
i jemný jeho písma cval
se v hrubě selský tanec dal;
a žhavě slzná voskovice
se trápí sama převelice,
že děkan, její noční druh,
ze židle spadl s temným žuch!

Šíří se zvěsti o Kosmově neřádném životě
Už kapitulou divné zvěsti,
jež nepřidají na pověsti
jdou jako blesk ode rtů k uchu
a nepopřejí klidu duchu.
A vskutku, zřejmě není šprochu,
v němž nebylo by pravdy trochu,
Kosmase spíš než růženec
zdobí jen z pití ruměnec.

Kněží si stěžují na Kosmovo rouhání
A z jeho bytu písně zní
a vůbec nejsou duchovní,
vždyť jeho zpěvů témata
jen porušují dogmata,
jimž vzdálena jsou na hony,
my bojíme se úhony,
by nestihl nás boží bič,
buď Pánbůh s námi a zlé pryč!

Pátera Egberta trápí Kosmovo pití
Víc nežli sanctus spiritus
mu hoví pravý špiritus
a z jeho hrdla drsný smích
namísto řečí nábožných
se velmi často ozývá,
jak piva v soudku ubývá;
ach Bože, buď mu spomocen,
ať z toho není nemocen!

Páter Eustach lká nad Kosmovým jazykem
Ač nerad, na to vsadím krk,
že ďábel sám mu vede brk,
zaslechl bratr Michal sloku,
jež vyvolává slzu v oku,
řeč jeho kdybych zapsat měl,
pergamen by se zastyděl:
slov sprostných celou řadu, žel,
sám dokonce prý vymyslel!

Páter Jeroným si zoufá nad Kosmou
Ráno jej stíhá namnoze
v tak prapodivné poloze,
že kdyby oči otevřel,
svůj nos by u podlahy zřel;
my všichni, jak tu stojíme,
se o děkana bojíme,
svým chováním nás velmi dráždí
a cestu do pekla si dláždí.

Kněží žádají kanovníka Jana o radu,
ten má špatné svědomí
Když mistře Jene teď to víš,
jakpak nám na to odpovíš?
Však kanovník se k slovu nemá
a ústa zůstávají němá,
odpovědi se vyhýbá
a zrakem divně uhýbá;
než posléze se ozve přece
a k oněm kněžím takto vece:

Kanovník nepřiznává svou vinu
ale doporučuje, co udělat
"To stará pravda přece jest
erare humanum že est,
a protože to všichni víme,
tak pár kapitol vypustíme
a něco škrtů uděláme,
čímž dětem klenot zachováme;
tím čistou pravdu pozná svět,
kdo pochybuje, budiž klet!"

Kněží plesají nad radou kanovníka Jana
Tvá rada, k všeobecné chvále,
je hodna Šalamouna krále,
nám těžký kámen s srdce padá,
že nalezla se dobrá rada
jak nepravostem zabránit
a situaci zachránit;
tvůj rozum moudrý každý den
teď námi bude veleben.

Kněží se rozešli, z dáli zní Kosmův zhýralý zpěv
Škrtejte si, vypouštějte,
ale na paměti mějte,
že co bude chybět věz,
dodá libočanský kněz,
a kdyby někdy ňáký šťoura
zjistil, že v dějinách ďoura,
tu celou snadno bez vrásek
zalepí Lojza Jirásek! Škyt!!!

Poznámka k textu:
- co všechno vyprávěli starci - v předmluvě ke Kosmově kronice: "senum fabulosa relatione"

Bivoj
(Bivoj a jeho kanec - skutečnost, o níž historikové mlčí)
1. Sudivoj má pět statných synů
Měl starý otec synů pět,
byli to chlapci jako květ,
šikovní k práci, lovu, boji,
na podzim, v zimě, v léta znoji,
po celý rok a každý den
jim život plynul jako sen,
svých rodičů si vážili
a bohům dobře činili.

Čtyři z nich na počátku máje
přivedli panny z posvátného háje,
jen Bivoj, chlapec starší jich,
žil v celibátu jako mnich,
k ženění mysl nemíval,
čímž otce svého zlobíval,
ten proto velkou starost měl,
a k Bivojovi takto děl:

(Otec:) "Synu můj drahý, dědici,
vrásky mi hloubíš na líci
vždyť v celé zemi tajno není,
že máš již léta na ženění,
roky se jako vítr ženou
rád viděl bych tě šťastna s ženou
a s chutí bych byl každý den
pokřikem dětí probouzen."

(Bivoj): "Pravdu máš otče, vím to vím,
nějak to ale neumím,
když promluvit mám někdy s pannou
nemám slov mnoho na vybrannou,
a řeč mi v hrdle divně vázne,
což působí mi jenom strázně,
pro mne je snazší lovit zvěř
než dívky bavit, to mi věř!"

(Otec): "No právě synu, mužný sval
uvádí dívčí srdce v cval,
spíše než řečí jemných proud
je síla může uhranout.
Také jsem kdysi býval mlád
a dívky bavíval jsem rád,
nikdy však planým mluvením
leč siláckým svým uměním."

"Dobrou ti radu nyní dám,
na hradě kněžnu Kazi znám,
pohledná je a také věz
že vůbec není bez peněz,
jí také léta dosti plynou,
těžko bys hledal dívku jinou,
polností, lesů má prý dost,
i ty by byly pro radost.

Tu milou kněžnu zdobí rod
a to nám přijde velmi vhod.
Jakmile lidé tohle zví,
ženichů víc se objeví
a proto tobě pravím krátce:
je otálení špatný rádce -
a chceš-li do manželství vplout,
železo žhavé třeba kout!"

(Bivoj): "Pravdu máš, otče, pravdu máš,
ty dobře světa běhy znáš,
já na Vyšehrad ruče spěchám
a svalům promluviti nechám,
jen, mám-li tobě pravdu dít,
nevím však, co si k tomu vzít,
aby má nespoutaná síla
tam správně pochopena byla."

(Otec)"Pro tento účel v tomto čase
se bude hodit naše prase,
je celkem krotké, tučné silně,
je krmili jsme přece pilně;
to na záda si pěkně dej
a na Vyšehrad pospíchej,
napínej svaly ze všech sil
a dělej, žes je ulovil."

2. Bivoj s prasetem na Vyšehradě a k čemu tam došlo
Hvozde ty temný, hvozde dumný,
viděls kdy taký nápad umný!?
I silák musí šetřit silou
když ubírá se za svou milou;
ovšem, že se mu dílo zdaří,
když veze prase na trakaři,
jak k Vyšehradu lesem pílí
a moc se při tom nevysílí.

Zasune trakař v husté hloží
a prase na záda si vloží,
to ale sebou škube hněvně,
Bivoj je musí držet pevně.
"Uhněte z cesty!" velí stráži,
ta bránit se mu neodváží,
vždyť v hlase muže hučí les
a z jeho břemene jde děs!

Zálibně k němu kněžna shlíží,
když s kňourem na pleci se blíží
a sestry civí úžasem
nad jejím lačným výrazem;
jí pokušení tělem hlodá,
nu, žádný div, krev není voda,
a s divým srdce bušením
se chvěje slastným tušením.

Postřehl Bivoj jiskru v oku
a půvabně se prohnul v boku,
svou mužnou krásu zdůrazňuje
a všelijak se nakrucuje;
"kněžna už jistě, div to není,
nachází ve mně zalíbení;
a proč se divit, vždyť jsem kluk
urostlý jako mladý buk."

3. Nedorozumění
Odhadl Bivoj špatně ženy,
na mysli mají jiné menu:
ovar, kroupy, jaternice,
jelita a trdelnice,
tlačenka a pecen chleba
a k tomu je pěkně třeba
smolný soudek narazit
a řadu piv urazit.

"Tak honem", volá kněžna, "hola,
já hlad mám, že bych snědla vola,
nestůjte tady jako sloupy
a netvařte se jako hloupí,
řezníče milý neváhej,
to prase z světa sprovázej,
bude tu dneska velký kvas,
dosyta najíme se zas!

Jen málo na světě je slastí
jako když sádlo duši mastí,
když počkáme, pak dosyta,
nás uspokojí jelita -
a bůček přece, tajno není,
naprosto není k zahození
a polévku, co uvaří,
ať přinesou nám kuchaři."

Však ukřivdili bychom kněžně,
že k dárci nechová se něžně;
k Bivoji svůj zrak otočí
a pohlédne mu do očí,
zvedne se, ladně zvlní bok
a k němu zamíří svůj krok,
jí vlídný úsměv na rtech hrá
a k Bivojovi takto prá:

"Teď chlapče moji poznáš přízeň,
vždyť po lovu máš jistě žízeň,
zde soudek medoviny máš,
jak naložit s ním jistě znáš;
a že jsi mládec v lovu hbitý,
zde opasek je hřeby bitý,
tím se vždy ráno opásej
a v paměti mne uchovej."

4. Zklamání a jeho následky
Teď hledí Bivoj za tou ženou
a s pusou hloupě otevřenou
zůstal tu státi jako peň
a kalkuluje akce žeň:
Již viděl se na štěstí prahu,
však jejich prase je teď v tahu -
a snad mu trakař zůstal v hloží,
vždyť krádeže se velmi množí!

A s tímto truchlým názorem
jí ovar jenom s odporem,
kéž doušek medoviny včas
uklidní jeho duši zas!

Proto si Bivoj mocně přihnul,
potom bohatýrsky říhnul,
rozvalil se, zul si boty
a opil se do němoty.

5. Závěr
Když ptáci přivítali den
svých hrdel libým nápěvem,
tu divný obraz v parkánu
jim naskytl se po ránu:
kol břicha opas hřeby bitý,
na zemi leží Bivoj zpitý,
spí jako špalek z dřeva buku
a na korbelu drží ruku.

Mnoho prý věder vody čisté
bylo pak třeba na tom místě
z hradní studnice vymámit
a Bivoje s ní vymanit
z bohyně spánku náruče,
pak navléci mu papuče
a cestu domů ukázat -
ta vedla zhruba na západ.

Bivoj pak v tváři značně bled
těžce se cestou vydal zpět,
teď k domovu se ubíral
a o trakař se opíral,
šel vratce po té nehodě,
útroby jako na vodě;
pak v šerém svého domu stínu
vyléčil těžkou kocovinu.

KONEC
A roky plynou rychle dál
a z Bivoje se otec stal -
a potom přišla vnoučata,
již stáři klepe na vrata.
Však když vnoučátka poprosí,
tu do vzpomínek zabrousí,
rád ponoří se v mládí čas
a hřebný pohladí si pás.

- Sudivoj měl opravdu pět synů, nebyli ovšem všichni jako květ (Chrabřej byl dokonce vyloženě ošklivý) a ani nebyli všichni šikovní k práci. Je zaznamenáno, že se jednou Česlav při práci v lese sekl do nohy. I jejich statečnost historikové přehánějí. Ví se, že jednou přiběhli zděšeně z lesa, protože prý "w krowie cehos zasustlo".- Bivoj nežil zcela jako mnich, ale je pravda, že jej otec nutil do ženění, protože svatba nejstaršího syna u Staročechů zbavovala rodiče starostí a přinášela ve stáří určité jistoty, přežívající donedávna v Čechách ve formě "výminku".- " ... nikdy však planým mluvením, leč siláckým svým uměním" - Starý otec neříkal pravdu; v mládí totiž nevynikal velkou silou, zato byl široko daleko znám jako velký mluvka.- Kněžna Kazi pohledná nebyla; pověst praví, že byla nejednou přemlouvána, aby při slavnostech jara představovala bohyni Moranu. Majetek ovšem měla.- Prasata chovaná starými Čechy byla obyčejná ochočená divoká prasata, tedy od prasat žijících v lesích prakticky k nerozeznání.- Dnes příliš všední rým "kluk - buk" byl v Bivojově době zcela neotřelý.- Bivojova rozmrzelost je zde zmírněna. Kronikáři zaznamenali, že se velmi hněval, domáhal se vrácení nebo uhrazení svého prasete a všechny přítomné zahrnul množstvím neslušných staročeských nadávek, z nichž "Wam priswieti zaprcha!" (čtenář promine) a "Mne pribjechu zawilen sprta!" odpovídající zhruba modernímu českému "Já .......................... ", byly ještě z nejmírnějších.- Je třeba předejít námitce, že o jedoucí trakař není možné se opírat. U trakaře používaného v Bivojově době to možné bylo.