Jana Burčíková

.Jsem spisovatelka východočeského regionu, členka Střediska východočeských spisovatelů a nově i Obce spisovatelů ČR. Píšu romány o lidech současnosti. Vyšlo mi pět knih (Jeden život jedna šance?, Viktorie, Taškařice, Kotrmelce, Zápolení), ale potřeba psát je mnohem větší než možnosti vydávat. Hledám proto i jiné příležitosti, kde svoji vášeň pro psaní uplatnit. Posílám příspěvky do tisku, píši do kronik. 

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/jana-burcikova/

Dobrý charakter

Už zase ten divný pocit. Marnost, úzkost, obavy o jedinou cennost, kterou má... Stázka stočí pohled k oknu zatemněnému řídkou záclonou. Skoro jakoby se rozednívalo. Světlo je minutu od minuty pronikavější. Ty, které teprve ulehli, ruší v usínání. V těch, kteří ještě bdí, budí falešné zdání přicházejícího rána. Do pokoje, ve kterém se Stázka souží samotou, nahlédl kotouč magického úplňku. Obrovský pomeranč hyzdí nepravidelné bledé skvrny. Plod za horizontem zralosti. Jen několik posledních momentů okamžiku, jež jej zbaví svrchovanosti nebeských výšin, aby se mu v nížinách obyčejného bytí zakousla do vybledlých míst hniloba...

Přitom by stačilo jen trochu vůle a z přezrálého plodu by mohla být Bohem spravovaná lucerna. Znamení dobrého úmyslu. Symbol vesmírné lásky...

Jenomže to by místnost o jediném, k nebesům nakloněném oknu a třech kusech nábytku nesměla vychládat nepřítomností člověka, bez něhož ztrácí na významu. Stázka je tu více hostem než skutečnou paní domu. Ostatně, ani ten jí nenáleží o nic víc.

Tady u toho stolu sedává někdo jiný, pero ledabyle odložené na listu pokaňkaného papíru svírají jiné prsty a hvězdy na bezmračné obloze pozorují jiné oči, pokud tu zrovna jsou. Nic jí tu nepatří. Ani to křeslo postavené bokem, přestože je to právě ona, kdo v něm trpělivě sedává, aby nebyl sám.

Tolik, tolik si zakládá na tom, aby byla svému Volfíkovi stále nablízku. Tráví s ním loudavá rána, kdy víčka ztěžklá dlouhým ponocováním svádí předem prohraný boj. Vlekoucí se hodiny s ním zůstává do oběda, na který si on jen zřídka vyšetří pár vzácných chvil. Beztak jsou i ony ověnčené notami. Volfík si je s gustem brouká i s lžící mezi zuby. Je při tom tak roztomilý. S dětinským nadšením se pak vrhá zpět k předem nalinkovaným archům, aby zaznamenal melodii s chutí dušené mrkve, vařeného bramboru nebo patizonu mdle čpícího sádlem. Stázka už by marně vzpomínala, kdy Volfíka naposledy viděla s párátkem trčícím z úst. Maso mu vázne mezi zuby. Se zeleninou se mu to nestává skoro nikdy...

I s ošizeným žaludkem, o který bída tak málo dbá, mu s věrností léta oddané manželky dál přihlíží. Látá při tom potrhané punčochy, přišívá utržené knoflíky. Když zrovna nemá nic, co by více naléhalo, ujme se vyšívání. Její mysl bývá i v tyto popolední hodiny klidná. Ukolébávaná jistotou, jak šťastný je v oněch mlčenlivých hodinách Volfík, i jak spolehlivě je postaráno o jejich synka. Stále jediného. Prozatím... Ani takové myšlenky nenechává postávat za dveřmi. Stázka dovede být v jistých ohledech i smělá. Jen nerada si připomíná... těhotná byla už čtyřikrát... jejich Rudolf přesto dál zůstává jedináčkem. Nic to ale neznamená. I jiné rodiny ztrácejí své malinkaté děti. Je to jednoduché. Bude těhotná znovu. Znovu se bude hýčkat nadějí, že se její hrdý muž zapitvoří do obličejíku své novorozené dcerky. Porodí mu dcerušku. Protože Volfík to se ženami umí. Na Rudu dokáže být i nerudný. Ale pro ženy on mívá oči měkké, skráně vyhlazené, rty srdíčkově usměvavé...

Ach, kde jen zase může být?

Snad ne tam, jak se dnes, rádoby jen mimochodem, dozvěděla od chůvy. Prý zůstává v divadle i po zkouškách... Když už všichni odešli... Kromě jediné...

Jasný svit měsíce se bezohledně vloudí do zasmušilé tváře. Stázka mu přece není zlou ženou. Vždyť se od něj téměř nehne. Jen jí k tomu dá příležitost, už mu sedává po boku. A musí uznat, té příležitosti nebývá málo. Volfík je nesmírně pracovitý. Jiného ho ani nezná. Odbíhá, to ano, ale zase jenom za prací. Ve tři odpoledne začíná dávat lekce. Za většinou žáků dochází sám. K nim už nepřijde skoro nikdo. Co se přestěhovali, nemají co nabídnout. V tom to vězí. Vždyť je to všechno tak srozumitelné. Volfík si ale dosud se vším poradil. Když se nesluší zvát žáky do jejich nuzného bytečku, to by v tom byl celý falší prohnaný akord, aby těch pár kroků neudělal sám. I když v jeho případě jde spíše o bezstarostné poskakování. Volfík neustále více tančí, než aby kráčel, jak by se na vídeňana slušelo. Budiž mu však odpuštěno. On se přece jen vídeňanem nenarodil. To malý Ruda, ten už se naučí řádnostem rozeného měsťana. Ten jistě ano...

Stázka se otočí znepokojivému světlu zády. Vnímá, jak ji rozptyluje, a to ona nemůže mít zapotřebí. Alespoň teď ne, kdy ušima našpicovanýma vstříc bezesné noci vyhlíží svého muže.

Nemůže to být pravda. On takový není. Její Volfík s tou komediantskou Andulou nic nemá. Kromě toho, že pro ni píše noty a potom po ní právem vyžaduje, aby je zpívala přesně tak, jak on je slyší. To je celé. Anna Stronská je vynikající sólistka. To bezesporu. A Volfík potřebuje jenom dobré zpěváky. Ty nejlepší. Protože píše nejlepší opery. To přece musí každý dávno vědět.

Stejně by ale byla radši, kdyby tu roli zpíval někdo jiný. Ustaraná Stázka si dovolí moment žárlivé nepřejícnosti. Třeba jí ty árie tentokrát nesednou. Však se před ní Volfík několikrát zmínil, do jakých výšek míní svou premiantku pro tentokrát vytáhnout. A nechtěl tím rozhodně říct, že by ji zamýšlel vytáhnout po žebříku slávy. Kdepak, na to on si nepotrpí. Ovace sklízí rád, ale mnohem raději by natáhl ruku pro zlaťáky. Nikdy jich nedostane tolik, kolik by si zasloužil. Ba, mnohdy ani to pramálo ctnostné skoro nic... Kdyby jen Andula nevytáhla hlas do oktáv daných notami... kdyby v těch nebezpečných výškách zaškobrtla a způsobila si zranění... i hlasivky se mohou urazit.

Stázka o tom ví své. Však si sem tam ještě někdy zazpívá. I když dobře ví, že Volfík s jejich pokusy už dávno přestal. Toužila být dobrá. Hodně dobrá. Pro něho a kvůli němu. Odmalinka zpívala víc než obstojně. Sám jí to několikrát opakoval. Nikdy nezapomene na jeho: "Stázko, vy to jednou někam dotáhnete. Jenom cvičte. Nepřestávejte pilně cvičit..." Zastavoval se tenkrát u ní v pokoji, ještě než se rozloučil s Klaudií. Stázčina starší sestra byla přirozeně nadanější. A on to věděl. Proto pro ni ztratil hlavu, aniž by si ráčil povšimnout, že ona načepýřená hrdopyška má ještě dvě další sestry. A že ta méně hezká z nich na něm může oči nechat. Pro tu si přišel, až když ráčil uznat, že pro sňatek s tak nadějným talentem, jakým Klaudie v uších své nemuzikantské matinky byla, je on příliš chudý pán.

Opravdu stále ještě zkoušejí? Je vůbec možné, aby něčí hlas vydržel tak neutuchající dřinu? Pracují snad tak dlouho do noci i ostatní zpěváci? A co hudebníci? Udrží oni po tolika hodinách nekonečných repetic ještě své smyčce? Nerozmazávají se jim noty před unavenýma očima? Je vůbec možné vzdorovat tak tvrdošíjně únavě?

Copak její Volfík. O toho by si starost nedělala. Zná jeho urputnost. Dokud ze sebe nedostane poslední takt, nepoddá se. Je snad ona také tak vytrvalá? Ženy přece jen dbají na spořádaný spánek. Ledaže... ledažeby podlehla svodům lásky. S těmi si noc v ničem nezadá...

Stázku mučí kázání vlastní zkušenosti. Ať jí dá pokoj! Ať se jí neplete do úvah, jež nemají, nesmějí mít s láskou pražádné pletky. Ona svému muži věří. Pravda, má ženy rád. Ale miluje jenom jedinou. Kdo ví. Třeba už do ní zrovna včera zasel další klíček života. Řekla si o to nad ránem. Ještě než začal pravidelně oddychovat...

"Zkuste tohle," položí na notový pultík další hustě popsaný arch. Kolikátý už? Neptá se první sólistka, protože noty jsou nad všechny otazníky. Kdyby je nepsal on, zcela určitě by se otázkám neubránila. Anna Stronská není z těch, které by si nechaly líbit kdeco. Nikdy nepocítila ani náznak potřeby upoutat zájem muže. Zná své kvality a nikdy neztrácí jistotu. Dbá na přesnou míru úcty k sobě samé. Sebedůvěrou neplýtvá, proto se jí nemůže stát, že by mohlo dojít ke schodku. Anna má v mnohém více, než potřebuje. Toho ostatního se jí dostává tak akorát. Netrpí okázalostí, na okázalosti si nepotrpí. Je v jistém ohledu poněkud tvrdohlavá, ale to jí nebývá na škodu. Obzvláště s ohledem k talentu, kterého si je samozřejmě vědoma a kterým se naučila neplýtvat. Záležitosti, jež jí nejsou hodny, jednoznačně odmítá. Kromě toho zcela bezostyšně využívá další své nepřehlédnutelné přednosti. Sólová zpěvačka vídeňského divadla je totiž nepřehlédnutelná. Protože je, i bez příkras kostýmů, pudřenek, paruk či vlásenek, nevídaně krásná.

Drobná, avšak tolik odvážná ústa špitnou spíš údivem než z prosté zvědavosti: "Dorotu? Ale to je..." nedořekne. Neví jak. Slůvko, jež je jako jediné schopno vyjádřit pravou tvář lichotivé Doroty, neprojde skrz její bělostný chrup. To slovo v sobě nemá špetku důstojnosti. Pro Annu jakoby neexistovalo. Stačí, že zná jeho obsah. Díky tomu také chápe, co a proč Dorota v jejich novém kuse pohledává. Má tam svoje místo. Bez ní by se celý děj srmskl do trapné pseudokomedie. Jenom s Dorotou a jejími jímavě svádivými zpěvy podává celá hra jasně srozumitelné sdělení. Potíž je však v tom, že Dorota své zákazníky vábí právě svou ledabyle skrývanou falešností. A Anna je zvyklá zpívat jen čisté tóny.

"Prosím," odpoví skladatel na šepot šepotem. Ví, že nemusí říkat víc. Anna je tu z jiných důvodů, než aby ji zkoušel z žalostně poskládaných not pro vykřičená ústa prostitutky. Anniny důvody jsou stejné jako ty jeho. Oba by je mohli vložit do nepříliš složitých vět. Ani jeden je však nevysloví. Snad proto, že se oba cítí jistěji v melodiích. Oni nebyli stvořeni pro prózu. A všechny milostné árie tu dnes zazněly tolikrát, že není, co by na nich mohli vylepšit. Práce pro tentokrát opět odvedli víc než dost. Poctivé, velmi poctivé práce. Jsou unavení, ale šťastni. Na prknech divadla to ani nedovedou jinak. Nevadí, že nezachytili nástup noci. Že na jevišti dohořívá poslední svíce. Ta nejhouževnatější. I ona má štěstí. Smí přihlížet dvěma, kteří si nemají co říct.

Anna pozvedne koutky úst, až se jí na tvářích vyhloubí dolíčky. Volf by se z nich pomátl, kdyby od nich své oči včas neodvrátil jinam. V první, zmatečné reakci sklopí víčka. Ne však docela. Nechce přijít o obraz, jež jej tak svěřepě přesvědčuje o zázraku.

O kus níž narazí na další svízel. Výstřih sličné slečny Anny se dme mohutným nádechem. Znamená to, že uposlechla jeho žádosti. Od mučivé žádostivosti mu tím však neodpomohla. Moci se tak nadechnout s ní. Nasát chřípím vlhkost tajně stékající žlabem dívčí tajemnosti. Mezi prsy se chvěje kapka. Drobná, lesklá, hravá kapka. Volf zatouží po nemožném. Být tak onou kapkou... Nestyděl by se udělat své oblíbené krok sun krok a hop, rázem by se ocitl tam, kam jako skladatel Volf nikdy nevkročí. Mohl by... jsou tu sami... noc se jak líná kočka rozvaluje před prahem... práce bílého dne i smrákavého večera je již minulostí včerejška... vztáhl by jen ruku, přiložil dlaň, setřel pot z unaveného hrudníku, dotkl se krajkové obruby šatů, upravil je tak, aby mu nepřekážely... aby jim nepřekážely...

Bože, co ho to jen napadá? Jak by mohl? A zrovna teď... v zármutku nad další ztrátou... Čeho se to jen včera dopustil? Měl v úmyslu být ohleduplný. Bolí ho to stejně jako jeho ženu. Anebo... Může to snad bolet jeho víc? ...Čtyři milované děti. Tři odevzdali Pánu. Zůstalo jim jedno. Rudolf. Není ani trochu po něm. Neslyší. Ba, je hluchý. Dočista hluchý ke všemu, co mu přehrává. Od piana utíká, jako kdyby na něj pustili vrčícího psa. A to mu Volf hrává jenom ty nejlíbivější melodie. Takové, jaké si zapamatuje i hloupá nána od pumpy. Zrovna tuhle ji slyšel, jak si prozpěvuje jednu z těch, které se tolik líbily pražanům.

Ale co naplat. Rudolf se jim zkrátka nepovedl. Však byl taky první. Škoda těch mrtvých, ale přijdou další. Zázračné děti. Ohromí jimi svět. Pořád má v sobě kus svého táty. Právě ten kus, který mu věnoval, když byl Volfík ještě malý.

Anna zatím odzpívala Dorotin první výstup. Neposedná kapka se vydala jedinou schůdnou cestou.

Volf sklopil zrak k pasu ovázanému širokou stuhou. Zatáhl by a... je si jistý... padli by si do náručí a po nějaký čas by se nedopočítali vlastních údů. Ten čas by byl slastný, vášnivý a pravdomluvný. Jejich těla neumí lhát...

"Do Anglie s tebou neodjedu."

Slibné ticho přetne nečekaná zrada.

"Nemůžu tu nechat Stázku... teď... když čeká... rozumíš?"

O co snadnější je vepisovat noty. S literami Volf nikdy nenavázal vztah, o kterém by se dalo říct, že by byl vřelý. Sem tam je i podvede. Červená se přitom jen nepatrně. Milosrdnost matného světla usínající svíce jej naneštěstí neprozradí.

"Budu tam ale s tebou. Budu pro tebe psát. Budu ti tvou hudbu posílat. Ty ji budeš zpívat. Budeš mít úspěch. Já se z něho budu těšit..."

S jak velkým strádáním se bude těšit na ni, si té poslední, neproměněné noci nechal, snad z rozumu snad ze soucitu, pro sebe.

Anna odjela hned na druhý den.

Johanka se narodila o devět měsíců později.

Šestý den svého chatrného života zemřela.

Stázku její smrt, jako i dříve smrt ostatních dětí, zdrtila. Svůj lék našla, jako po předchozích ztrátách, v lázeňském pobytu. Doktor Ritter byl svému působišti věrný. Tak věrný, jak nikdy nemohl být Stázce, jež věrnost ze svých myšlenek vypověděla úplně. Jinak by nemohla žít. Volf to byl, kdo pro ni peníze na její léčebnou kúru vyprosil. Volfovi rodila neduživé děti, pro Volfa se trápila, na Volfa žárlila. Lék jí však mohl podat jenom jediný. Doktor Ritter jí jej ordinoval po dávkách, jež určovaly jeho vlastní tužby. A stejně jako vloni i předloni, jeho léčba se jevila být účinnou.

Stázka se z Baden-Badenu vrátila koncem léta.

Začátkem října ukončila Anna své turné po krajinách nehostinné Anglie.

S Volfem se setkala ještě toho dne, kdy projela branami vídeňské rozmařilosti.

Stojí před ním, krásnější než dřív. O něco statnější v ramenou, pevnější v cestovních střevících, které si ještě nestačila přezout. O tolik jiná než porody znetvořená Stázka. Připomíná mu sochu, jaké viděl na cestách s tatínkem v Římě. Je vůbec možné, aby si je ještě vybavil? Je také tak hladká, dokonale tvarovaná, látka, do níž je oděná, udivuje dokonalým řasením. Mramor plný života. V očích jí šibalsky jiskří, vlasy se třpytí leskem. Pleť má bílou, jak bílá by měla být pravá perleť, kterou Volf ještě nikdy nespatřil. Ústa ještě neotevřela, ale už teď jakoby chrlila veškerou vnitřní sílu, jež hvězdná zpěvačka posbírala cestou. Zdá se být ještě svéhlavější, rozhodnější, přitom tak jímavá, že by se před ní, kdyby mu bolest v žaludku dovolila, sklonil.

Ale ne, nemohlo by to dopadnout jinak než jako žal ronící taškařice. Nesmí prozradit nic ze svých slabostí. Stud by ho o ten chabý zbytek života připravil dřív, než si pro něj přijde ta pravá. Ne. Anna to nebude, před kterou vydechne naposledy. Na to si jí příliš váží. Na to ji má moc rád.

Bože, jak jej přitahuje! Dáma evropské opery! Svébytná, přitom tak prostá. Prostinká bytost pokorně čekající na jeho povel. Vidí její netrpělivost. Vnímá její odhodlání vydržet, strpět jeho okolky, dočkat se. Kdyby řekl jediné slovo, nebo jen gestem naznačil, dala by se mu celá. Jako dárek přivezený z cest. Dárek, který smí rozbalit pouze obdarovaný. Jenom by zatáhnul za stuhu... a...

Třeba by už doopravdy směl. Třeba by už konečně měl... Vždyť kolik chvil mu ještě zbývá... Volf ví, je smířený, takhle daleko od domova se pustil naposledy. Zítra už by ho museli donést. A kdo ví, jak se dnes odpotácí domů. Co když to není náhoda? Copak by se mohlo ještě uvažovat o hříchu? V jeho ubohém stavu... ochutnat poslední nejsladší plod ze stromu svého života... dotknout se Anny, pohladit Annu, políbit ji na ústa a všude tam, kde ji ještě nikdo nelíbal... Jak jen to může vědět, že Anna ještě nikdy... Co může být nad nebeskou záři jasnější, než že to má být on? Proto je dnes tu, stojí tady před ním, kam on se doplazil doslova ze svých posledních sil. Mohl by mu to mít někdo za zlé? Nemá snad právo? Po tom všem?

Má... nemá... má... nemá... z kopretiny, jež v říjnu nikde nekvete, odpadávají jeden za druhým okvětní lístky. Volf váhá. Zvažuje. Převažuje a přemítá. Stázku měl vždycky rád. Jenom... jak šel čas, vyprchala z něho vášeň. Bez vášně on nedokáže komponovat ani milovat.

Z Anny je vášní posedlý. Ale Stázka je stále někde blízko. Příliš blízko na to, aby ji dokázal obelhat.

Odbelhal se s bolestí, jež už nedokázal skrýt.

Zemřel s prvním zábleskem nastávajícího rána.

Hrob, do něhož jej spolu s mnoha jinými zchudlými občany pochovali, zdobil jediný květ. Najednou nebylo nikoho, kdo by velkému géniovi zatleskal. Jeho pohřeb byl příliš ubohý. Stud zahnal krysy do děr. Mráz sežehl první listopadky. Jediný květ ozdobil smutek podzimních mlh.

Kde přišla Anna k nachové růži, na to se, pro nedostatek svědků, nikdo neptal.

(na náměty ze života Wolfganga Amadea Mozarta)

Klášterní víla

Den jako každý jiný. Slunce se ještě nestačilo odrazit od nebeského úvozu, ale vzduch už čeří vlny horka jako za pravého poledne. Důsledek svého bezútěšného gladiátorství pociťuje člověk na vlastní kůži. Sobectvím vymámené kapky potu mu máčí košile, lepí vlasy k čelu, na sežehnutých tvářích vykreslují slané mapy světů, jež navzdory svým kolonizačním schopnostem nikdy nezíská. V milosrdných stínech stromů se shlukuje veškerenstvo života. Kdo má nohy, křídla, dokonce i ploutve, kdo se plazí, kutálí, nechává unášet větrem, který ve svém úleku sem tam protáhne svou ustrnulou šíji, všichni, jež se všelijakým způsobem přemísťují, směřují své úsilí k bodům temnějším, než jsou všechny ostatní. Stín se stal jediným požehnáním. Už není jiné útěchy, neexistují slova pro naději. Člověk chtěl víc, než mohl mít. Proto musí pykat...

V klimatizací oživlé kavárně otevírá zákazník internetové zpravodajství: ...Stoupající tendenci denních i nočních teplot lze předpokládat po celé následující předpovědní období... Virová situace v epicentrech nákazy nabírá každou hodinou na intenzitě... Bezpečnostní opatření státu vůči přistěhovaleckým kolonám ze zatopených oblastí se ukazují být nedostačující a neúčinná... Na programu jednání vlády je návrh přídělového systému pitné vody na osobu a den... Centrum hlavního města zažilo další noc rabování... Přísná, neholeným vousem zdrsnělá tvář těká od jednoho titulku k druhému. Nedává na sobě znát nic z toho, co se koryty myšlenek stéká do moře slaného zármutku. Je mu dvaatřicet. V nemačkavé košili s límečkem úhledně přeloženým přes úzkou vázanku s orientálním vzorem si jej nikdo nemůže splést s vykradačem kiosků. Nebýt těch orientálních sluncí působil by téměř nenápadně. Takhle, s desítkami jasných sluncí vystupujících z antracitově modré oblohy kravatově střiženého sametu se mnohým jeví jako provokativní, prominentní synek vychovávaný k uzurpátorství. Urvat za každou cenu. I za cenu davového strádání.

Mladá servírka, výrazně mladší než on, před něj klade šálek s objednanou kávou. Když si talířek s dezertem servírovaným s porcí vanilkové zmrzliny přelité nahřátou směsí lesního ovoce přendává z jedné ruky do druhé, aby jej položila na jediné prázdné místo vedle jeho lokte opřeného o stůl, neskrývá své pohrdání. I kdyby o něm nevěděla, co o něm ví... i kdyby měla usuzovat jenom podle jeho pomádou naleštěného účesu a oné záplavy východních sluncí, nemyslela by si o něm nic, co by mu mohlo lichotit.

Mladík, jemuž dá mládí co nevidět sbohem, není v této čtvrti poprvé. V kavárně s příjemně nastavenou klimatizací je přinejmenším po tolikáté, kolikrát už přijal pozvání svého společníka k jinému druhu spolčování se, než jaký spolu provozují za bílého dne. Po každé noci strávené ve vile plné svůdných dívek se potřebuje restartovat. Najít v sobě nový začátek. Vrátit se ke své původní nezkaženosti, o kterou ho nepřipravuje nikdo jiný, než božské klenby nabízených těl. Všechny do jednoho zbavené šatů i cudnosti. Užívá jich se stejnou samozřejmostí jako popíjí drinky vysvobozující z každodenního zajetí. Jestli existuje lék na chorobu doby, do které byl svou matkou tak bezohledně vržen, pak je to právě ten, který je k dostání v nehorázném luxusu společníkova obydlí. Nedělá nic, za co by měl být souzen. Polyká jen pilulku, která se ještě nedostala do reklam.

Silná hořká káva odplavuje sladkost posledních hodin. S příchutí internetových zpráv pokrývá obsah mladíkova žaludku šumivou pěnou. Odporné bublinky, v nichž probublávají záležitosti, o které je třeba se postarat, projevit zájem, posunout vpřed nebo jim učinit přítrž. Ještě ale ne. Ještě je čas polknout další porci cukru. Směšně nedomrlá vidlička se zabodává do sladkosti laškovně nazvané "Noční košilka". Je to jen náhoda. Majitelka podniku má fantazii a kuráž. Nic víc v tom doopravdy není. Po kakau vonící dortík bohatě posypaný kudrlinkami čokoládových hoblinek může snad někomu onen intimní kus dámského prádla připomínat, ne však mladíkovi, kterému je láska servírována bez obalu. Ještě se ve svém životě nezadaného muže nesetkal s dívkou, jež by vedle něho ulehala v noční košilce. Pro něj je vždy přichystáno už vybalené zboží. Když si ve vitrínce s denní nabídkou dezertů vybíral svou snídani, připadal mu název pro obyčejnou čokoládovou kostku trapný. Přesto si ho dal. Má rád hořkou čokoládu, jako má rád hořkou kávu a vysvlečené dívky.

Náhle si uvědomí, jak jej obtěžuje číst o tom, co se ho netýká. Pořád to samé svinstvo. Zatímco o jeho životě by se muselo napsat, že v něm není jediné záludnosti, jediného neprosperujícího bodu, jediné skutečnosti, jež by nebyla záviděníhodná. Kdyby snad bylo novináře, který by v sobě našel odvahu rezignovat na žádanou negativitu, potom by se odduševnělé duše čtenářů mohly dozvědět, jak je ve změněných podmínkách vyčerpaného světa možné dojít hojnosti, bezstarostnosti a když ne absolutního, pak určitě v často se opakujících okamžicích prožívaného uspokojení. On tohle doopravdy nemá zapotřebí. Ze strachu před strachem se strachovat o cosi, co jeho velmi cíleně soustředěnému vnímání zůstává na hony vzdálené. Na co by si mohl stěžovat? Má, co jeho hrdlo i jiné části pečlivě udržovaného těla ráčí mít. A pokud momentálně nemá, může si být jistý, že stačí dát pokyn a bude mít. Zdědil po svém otci majetek, finanční jistoty, duševní neotřesitelnost i domýšlivostí přiživovaný nadhled. Připadla mu moc a slušně vyškolený personál. Svým dobrým původem si zajistil bezstarostnou budoucnost uprostřed starostmi vířícího světa. Jeden by ho nazval děckem štěstěny, jiný by po něm závistivě plivl. Takový je a v takových úhlech různých pohledů se nachází dvaatřicetiletý, dvacet čtyři hodin neholený muž rovných zad a pokřiveného charakteru, když prohlédne lesknoucí se okenní tabulí do sluncem žhavené ulice.

Nevšimne si ji hned v prvním okamžiku. Nejprve se pohorší nad žalostným stavem svých spoluobčanů, jejichž střídmé odění považuje za projev hlupáctví. On by se do tílka neoblékl, ani kdyby mu za zády plál oheň. Bez ponožek by nevyšel, ani kdyby mu do posledního knoflíku vyhořel celý šatník. A kdyby mu nedejbože někdy nezbývalo nic jiného než si obout sandále, neopustil by dům, dokud by mu kurýr nedopravil polobotky. Vadí mu, jak lidem přestalo záležet na tom, co na sobě nosí, jak vypadají.

Do těžkopádných úvah se mu náhle přitřepotají lehounká motýlí křídla. Zná ji. Nemůže si hned vzpomenout odkud, ale je mu tak povědomá, že kdyby je nedělilo okenní sklo, určitě by ji pozdravil. Teprve další okamžik mu napoví. To jen ty šaty, které se jí omotávají kolem nohou, ho zmátly. Skoro jakoby měly potřebu přesvědčit ho, že tu jsou jaksi navíc. Že nečekají na nic jiného, než aby je někdo strhnul, protože to, co je opravdové, živé a živoucí je zcela bezdůvodně ukryté. Přišel na to zakrátko a úplně sám, zaševelí mu pod žebry vánek hrdosti a vrhne stín na paprsek citu, který se tu bůhvíodkud tak nečekaně vzal.

Otáčí hlavu v tempu její klopýtavé chůze. Možná se ale plete. Možná, že vůbec neklopýtá. Třeba jsou její záškuby jen nezdařenými pokusy povznést se nad žhavou dlažbu chodníku. Musí ji pálit do chodidel. Vždyť nemá boty! Zhrozí se precizně strojený muž obutý v mokasínech ušitých z bizoní kůže.

Vtom se v něm zvedne vlna čehosi, co mu bylo dosud stejně cizí jako rozkvetlý strom poušti nebo zpívající pták pásmu věčného ledu. I tam se však poměry rychle mění. Co nebylo možné včera, stává se možným dnes nebo nejpozději zítra. Proč by tedy mocipána s nosem rostlým k nebi nemohla nějaká jiná, nově se formující moc přemoci tak, aby zapomněl na svoji nadřazenost a poprvé ve svém citu prostém životě si povšiml, že mu v hrudníku bije srdce...

Jedna rána doslova buší na záda druhé. Jako když se kůň rozběhne strání. Jak se mu jednou rozevlaje hříva, už nemá strpení. Mladíkovo srdce se v onen moment údivu nad bosou dívkou chová zrovna jako ten cválající kůň. Buch, buch, odrážejí dopadající kopyta kusy vytržených drnů usychající trávy. Buch, buch, drtí rány moudrého svalu okoralou slupku svého zakletí. Jakoby už nikdy nic nemělo být jako dřív. Jakoby se uhranutý člověk budil ze svého ošklivého snu.

Je to ona! Věděl to! Nazrzlé vlasy se jí kroutí po zádech stejně jako včera večer. Byla mezi nimi. Štíhlé pasy vyrovnané v zákrytu zvednutých řas. Obojí mu utkvělo v paměti, na ostatní by musel s námahou vzpomínat. Má to tak pokaždé. Ráno rozmazává obrazy večera do rozpitých, nekolorovaných skvrn. Jedním si je ale jistý. Téhle se rukama ani jinou částí svého zhýčkaného těla nedotkl. Úleva, jakou nepocítil od dětství. Tenkrát mu matka sdělila, že se otec slitoval. Už ho nebude nutit do fotbalu...

Zrzavé vlasy se lepí na záda rozvlněná spěchem. Za normálních okolností by povlávaly. Všudypřítomný pot je však okrádá o svobodu, které po staletí běžných povětrnostních podmínek uvykaly. Tmavé, zastřené oči mladíka sledují postavu v šatech posetých pestrobarevnými skvrnami a krotí pohnutky mladíkovi mysli, jež by ty šaty chtěla dohonit. "Co si myslíš? Co bys jí asi tak řekl? Ta tak určitě stojí o to, aby jí někdo zdržoval. Copak nevidíš? Nevypadá, že by byla v pohodě. Kdo ví, co řeší. Hleď si svého. Máš tu nedojedenou snídani. A před sebou celý den vyjednávání..."

Poslouchá a neposlouchá. Zrak si stojí na svém. Žádný jiný smysl nemá proti němu v tuto chvíli šanci. Pestré šaty mění směr svého povlávání. Není to jenom zavrávorání, nebo vyhýbací manévr, když se dívčiny bosé nohy poprvé dotknou trávníku. Měkčí povrch je pohání k čilejší aktivitě. Teď už doopravdy běží. Rezavé kadeře se přitom stále ani nehnou. Snad aby nezmizela mladíkovi z očí, vbíhá dívka do parku, který má nejen on, nýbrž všichni zákazníci zdejší kavárny jako na dlani.

Na kratinký moment se mu zatají dech. Široký kmen stromu, který muž navzdory svému vysokému postavení nedokáže pojmenovat, stojí rozběhnuté dívce umanutě v cestě. Zastaví se, když už se chodidly dotýká kůry jeho nad povrch vystupujících kořenů. Je to jenom mžik, co se dívka otočí ke stromu zády ke kavárně čelem, opře se o hrubou slupku dřeva a sveze se po ní do prašné půdy u paty stromu. Pažemi si obejme holá, našpičatělá kolena. Muselo jí to bolet, táhne se mladíkovou myslí domněnka, jež si v ničem nezadá s pravdou.

Ještě několik sekund, snad celou minutu vydrží zasmušilé oči muže pozorovat oči dívky, o kterých vědí pouze to, že tam jsou. Tuší, že nebudou zrovna rozkvetlé. Hádají správně, když si je představují zamlžené, potažené jinovatkou čehosi, co je dílem mrazivých zážitků z tropických nocí.

"Noční košilky" se už nedotkne. U dna šálku nechá víc než tři loky prvotřídní kávy. Cestou k východu položí na pult vyzdobený živými květy bankovku. Po několika prchajících krocích se rázně otočí. Skokem se vrátí ke květinové výzdobě, aby si odnesl, co mu nepatří. "Promiňte" vysloví do udivených očí servírky za pultem, když z vázy vytahuje květy, jež stejně jako strom nezná jménem. Snaží se je pochytat všechny. Mokré stvoly mu sklouzávají z rukou. Moc nerad by jim ublížil. Musí zůstat stejně svěží a nepomačkané, jakými byly, když se jej nebály přivábit. Naštěstí se dějí zázraky, o které nemusí prosit. Servírka mu spěchá na pomoc se stuhou, která, kde se vzala, tu se vzala... Najednou tu je, podvlečená pod spletí vlhkých stonků, krotí jejich neposednost, svazuje je do poslušného svazku, jež navrch přizdobí úhlednou mašlí. "Kytice jako pro nevěstu," pronese servírka a zasněně přivře víčka. "Tak hodně štěstí," zavolá ještě za zákazníkem, kterého i po přestálé příhodě zná pouze od vidění.

Než prokličkuje mezi auty překážejícími jeho chvatu, než se mu podaří přeběhnout ulici a trávník, vícekrát propadne strachu, že přijde pozdě. K zemi skleslá postava dívky se sice nehýbe, ale kdo ví, co se v ní odehrává uvnitř. Mladík slyší, jak se vyvracejí stromy, jak se jejich kořeny, jež je dosud živily, obracejí vzhůru k nebi. Jak se ze skal vylupují balvany a mořská vlna vysoká jako jeden vysoký dům s sebou bere vše, na co si moře dělá příliš troufalé nároky. Jestli nedoběhne včas, vyschnou všechny prameny světa. Anebo ukápne slza...

Dosahuje cíle, přesto stále není spokojený. Nezdržuje se rozpaky, když pokleká před dívkou, kterou také nezná jménem. Nechce se teď však ani na vteřinu vracet do míst a časů, kdy měli cosi společného. Nepřeje si, aby jí byl čímkoliv povědomý. Přesto neváhá dotknout se její tváře tak, aby z ní mohl spatřit víc než jenom čelo opřené o předloktí složená na kolenou.

Oddechne si, když se ujistí, že dorazil včas. Ještě se nerozkutálely, i když jich má v očích, že by zaplavily jedno horské údolí. Znejistí. Přestože touží zůstat nepoznaný, musí si přiznat, že by ho mrzelo, kdyby ho přes záclonky usoukané ze svých slz neviděla. Je tu, běžel sem, kličkoval mezi jedoucími auty, nedojedl své první jídlo dne, uloupil pro ni květinu, aby ji zachránil. Nemyslí na hrdinství. Je v tom něco jiného. Něco, s čím se ještě nesetkal, co ho ještě ani jedinkrát nepálilo do žeber a nesvíralo hrdlo, které by toho tolik chtělo říct.

Nebránila se, když se jí dotkla cizí ruka. Nechala si bez odporu zvednout bradu. Nevzpouzí se blízkosti, jež jí dýchá na těžké, zmokvané rty. Nevadí jí, že před ní klečí člověk, muž, o kterém netuší, kde se tu vzal. Možná se snesl na křídlech nějakého ptáka, možná spolu s šiškou spadl se stromu. Je jí to jedno. Nemá na to, aby to řešila. Je příliš unavená. Mátoží se mezi tím, co bylo, než sem doběhla, a tím, co bylo předtím, dříve i kdysi dávno. Všechno, co spolu zdánlivě nesouvisí na sebe navazuje jako pracovní týden na neděli nebo žahavé poledne na rozpálené ráno. Každá mámina facka a tátův výsměch v ní zanechaly stopy, po kterých vláčí své nepotřebné nohy, protože jedinou nezbytnou, užitečnou a smysl dávající část těla cítí někde jinde. Jestli ještě je nějaká Valérie, jestli ještě existuje, žije, přetrvává, pak je to jenom to, co se nachází mezi rameny a stehny. Nic víc k životu nepotřebuje. Na nic jiného se nesmí spoléhat. Jenom nemyslet. Co nejméně používat ruce a zapomenout na nohy, které by utekly okamžitě, jakmile by jim věnovala jedinou myšlenku. Je holkou, co se prodává. Ač by věkem jistě mohla, ženou se nikdy nestala. Protože ženy takové věci nedělají. Alespoň tak jí to napovídá ten poslední kousek duše, který se ještě dokázal ubránit nákaze. Hlídá pro ni naději. Jednou se stane ženou, a potom všechno to divné, odporné a nečisté, co dělá a co na ní vykonávají muži, kteří ji živí, skončí. Jednou... Nebude to dnes, nejspíš ani zítra.

Sama se nemá, jak vymanit. Už dávno není ničí. Ani si nevzpomíná, jestli kdy doopravdy byla mámina nebo tátova. Nemohla jí být, protože jim byla na obtíž. Máma věčně bez peněz ji vyháněla k tátovi, u něhož měly jídlo, postel a sešity do školy cenu, kterou ji bolelo platit. To on ji naučil, že peníze něco stojí. Že to bylo právě to, co jí začínalo pučet mezi rameny a stehny, to se naučila brát jako fakt. Jako, že je v zimě zima a v létě horko, nebo že máma pije.

Dnešní noc trvala až do jasného rána. Včerejší jakbysmet. Teď se tam vrátí, aby se trochu najedla a odpočinula si. Večer se znovu svlékne. Přijdou zákazníci. Možná noví, nebo zrovna tenhle...

Ne, ještě neprohlédla. Někdo tu s ní je, víc nevnímá. Na tisíckrát milovaná bez šancí na lásku. Kdyby tak šlo aspoň plakat. Kéž by se slzy nebály. Snad je to tím nemilosrdným sluncem. Slzy schválně nepřeskočí hráze řas. Správně tuší, že by jejich pouť skončila dřív, než by se dotkly Valériiných rezavých pih. Žádná kapka se horku letošního léta neubrání. A sůl na tom nic nezmění...

Čas k seznámení. Plyne stejně rychle i pomalu jako každý jiný čas. Netěší se žádným privilegiím. Tik tak, posouvají se ručičky na věžních hodinách v nenapodobitelném tempu. Cvrliky, cvrli, trylkuje drozd vysoko nad hlavami dvou krásných lidí. Jediný hlásek, jenž mladíkovy uši slyší. Hlas úderně něžný, burcující, slibující, okouzlující, zálibně vrkající, vábivý...

Porozuměl mu. Najednou se v něm otvírají brány dokořán. Brány, které ještě nikdy nikoho, žádnou jinou, nevpustily za hradby tvrdé, bezcitné vášně. Světlo zalévá dosud pustá nádvoří, plní hradní příkopy, rozsvěcuje cimbuří. Pevnost vytrubuje zprávu o dobytí. Radostné trylky se přidávají k jímavému zpěvu drozda. Mladík už nebude od této chvíle nikdy sám. Protože měla-li by z močálů vysychajících dívčích očí přece jen vyklouznout slza, je tu rukáv jeho bílé košile. A měly-li by její těžkou prací zduřelé rty zůstávat zamknuté, on je tu, jeho vysvobozené srdce, aby jim vrátil smích. I beze zbraní vyžene jí z duše ďábla ukájeného všemi minulými nocemi. Už nedovolí ani jedinou. Odvede ji od kláštera, který ji noc co noc zbavuje schopnosti milovat. Ještě je tu, krásná, vláčná, obdarovaná tím nejlepším, co může žena od života dostat. Také jí dá to nejlepší. Nezbylo v něm vůbec málo. Dosud ze sebe odevzdával svou špínu, to nejlepší teď složí do klína jí. Nejdřív jí do něho ale složí květy. Že na vyschlých jezerech už žádných leknínů není? Drozde, budeš si muset poopravit svoje noty. Lekníny zní sice důstojněji, ale co je důstojnějšího na nohavicích zmáčených vodou z jezírka, než na dlani vlhké od stonků vzpomínajících na vázu?

Ne, opravdu se mu to nezdá! Dívka choulící se do vílích šatů promluvila. Nerozuměl sice jediné hlásce, ale znělo mu to libě, jako zní modlitby vyprávěné do tlumeného ticha kostela. Nač ale modliteb, které beztak Bůh nevyslyší? To on, on jí poví modlitbu. Vyzpívá ji jako ten drozd. Pořád je tu ještě s nimi. Vzbudí v něm závist. Ať si. Má to tak být. Drozd ať si třebas rozdává rady, on bude zpívat o kněžně. Dokud mu nepukne srdce. Dokud se jeho víla neusměje. Nebo aspoň nezašeptá "ach". Bude to upřímné a prosté.

I ono docela maličké srdce drozda se ustrne a vzletí až tak vysoko, kde pro ty dva dole vyprosí požehnání.

(napsáno volně na motivy písně Petra Ulrycha "Nechoď do kláštera")

                Běžec

Přebíhám poslední most ze čtyř mostů, které mi z mojí běžecké trasy malují osmičku. Ještě kopec a budu zpátky mezi lidmi. Mám za sebou devět kilometrů. Až vyběhnu nad les, zaokrouhlím svůj výkon na miloučkou, kulaťoučkou desítku. Už, už jsem za metou, kdy se dostavuje blaženost. Euforie z dobře zvládnutého díla. Okamžiky, kdy si nemyslím, že by mi někdy jindy někde jinde nějak jinak mohlo být líp. Všechny buňky v mém těle dýchají ve stejném rytmu, jakým kmitají nohy. Z hloubky celé nekonečné duše si vychutnávám koncert těla dirigovaný tempem, které se mění v přímé závislosti na mé povznášející se náladě. Co krok, to další unce radosti.

Raduji se z ticha taktně probublávaného řekou. Dekorují jej ptačí rozmluvy, zasazený je do rámu nenápadného šumu stromů vysoko nade mnou. Podmanivé, do oblak volající ticho.

Raduji se z barvy, kterou si nerada oblékám, ale s obdivem se do ní dívám. Je všude kolem mne. Zelená, jež by se na malířovu paletu nevešla.

Raduji se z rozvernosti sluníčka poskakujícího na hladině, z udusané hlíny pode mnou, z kořenů, které musím sem tam přeskočit, z veverek, jimž zpoza kmenů vykukují ocásky, taky z větví vzhlížejících se ve vodním zrcadle, z každého dalšího kroku, kterým sama sebe unáším ke svobodě. Kdybych měla křídla, vznesla bych se až k obláčku napíchnutému na špičku borovice. Kdybych měla ploutve, pustila bych se s proudem k dobrodružství dálky, kdybych měla ten veverčí ocásek, přeskákala bych z větve na větev celý les. Mít nohy však také není žádná prohra. Utíkám vstříc kopci a ničeho nelituji. Až budu nahoře, budu už zase jenom člověkem. Odbydu si své člověčí záležitosti, abych se, až mi v duši zazvoní, mohla zase spustit sem dolů. Do ráje běžců. Do ráje na Zemi...

Vybíhám z lesa. Zákruta se přede mnou rovná do přímky. Míjím první lidská obydlí. Už mne neobklopuje ráj, nýbrž očistec. Se vším pokáním za spáchané i nespáchané hříchy šklebí se na mne a mně se zdá, že mi strouhá mrkvičku. Kdo chce víc, nemusí mít také nic. Nemůžu si pomoct, ale čím jsem mému společenství blíž, tím si připadám ochuzenější. V údolí u řeky bylo všeho dost, tady mi mnohé schází. Do nohou mě tlačí asfalt, nos mi škádlí pachy, které mi voní všelijak jen ne zeleně. Slunce odražené od rozpáleného betonu se mi škvaří na kůži. A hlavně, chybí tu voda. Jedno, jestli dobíhám v letním parnu nebo za zimní fujavice, pokaždé se mě od posledního stromu na kraji lesa zmocňuje úzkost. Něco moc důležitého jsem dole nechala. Ne, nemohla jsem si nabrat do kapes, ani nalokat se do zásoby. A i kdyby... i kdybych to udělala a zázraky by stály při mně, stejně bych musela dýchat stejný, lidskou pachutí rosený vzduch...

"Dej pokoj", napomínám sama sebe, "přece si nepokazíš dohru..." Očima se přitom zachytávám vzrostlých přesliček v příkopech podél cesty. Jsou zaprášené. Nezdravě bledé. Unavené po flámu nebo vysílené souchotinami? "Achjo, co naděláš... Buď ráda, že máš nohy, které tě té bídné civilizaci pokaždé unesou. Buď za to ráda..." nabádá mne hlas, který neslyším. Kaju se a slibuju. Naučím se vděku a odnaučím se žehrání.

Rozhlížím se kolem. Blížím se ke křižovatce ve tvaru pěticípé hvězdy. Podběhnu příjezdovou cestu zprava. Přitom nespouštím oči z obou šikmých výjezdů vlevo. Poslední šance ho uvidět. Vím, že je to nebezpečné, ale bránit se nedovedu. Věřím, že do mne shora nic nedrcne, vždyť moje úmysly jsou jenom dobré. Pokaždé, když tu vbíhám do ulice, ve které bydlím, snažím se oživit, o co jsem nespravedlností, jež nelze ničím omluvit, přišla.

Kdybych si tak mohla nabrat říční vody, v dlaních s ní doběhnout až sem, nepokračovala bych potom nejmírnější zatáčkou doprava, ale seběhla bych pár kroků do ulice, která se k téhle křižovatce vine od náměstí. Na jejich horním konci bych pokropila nově vydlážděný chodník. Pár kroků vzad, vteřiny napjaté čekáním. A víra, že se mi podařilo donést živou vodu. Že se z neviditelných krůpějek rychle se vypařujících kapek jako džin z láhve zjeví člověk, který mi moc chybí. Mohl by třeba pronést: "Ahoj! Tak zase dobrý?" jako to udělal tolikrát, když ještě byl. Nebo by mě upozornil, že se na mne zprava valí soupeř, se kterým by si ani on nic nezačínal. Taky by mi mohl zamávat, roztáhnout pusu do úsměvu, vložit do svého běžeckého rytmu kroksunkrok. Uměl i jiné kousky, všechny stejně veselé, jako byl on sám. Kolikrát se odrazil ke skoku, ze kterého se vrátil se snítkou voňavého bezu. "Pro tebe," předal mi v klusu dárek a už mi jeho úsměv překryla záda.

Na téhle křižovatce jsem mívala poslední šanci, že ho potkám. Už druhý měsíc ji nemám. Ani tuhle poslední, ani žádnou jinou.

S každým dalším běháním loudím na své paměti vzpomínky. Jsem jak zmlsané, rozmazlené děcko. Dostanu jednu, okamžitě chci víc. Nikdy nemám dost. Nikdy nebudu mít dost. Protože mi nevím kdo, nevím proč, vzal jedno z mých osobních sluncí. Nezlobím se, že toho tolik nevím. Zlobím se, že vím jediné. Vím, jak mi ho vzal...

Nohy mi mátoží tíha, jež znovu a znovu usedá na mou usedavě truchlící duši. Naříká, spílá, posílá neznámého viníka do pekel, k ničemu jí to není. Jenom vzpomínky ji pomáhají utišit. Není jich málo, přesto jich nikdy nemůže být dost. Protože ty, po kterých má okradená duše prahne, nestihly vůbec vzniknout.

Proč si pořád říkáme, že máme na všechno dost času? Že ještě není ten správný čas... Až nadejde ten správný čas... Dočkej času... A hlavně se neukvapuj!!!

Do háje se všemi moudry, funím, když obíhám naši bytovku. Je to už druhý měsíc, co dávám přednost zadnímu vchodu. Nebývám totiž, všem pozemským rájům navzdory, při svém návratu z jednoho takového dostatečně sousedsky naladěná. Lítost vyhlašuje válku vyběhaným endorfinům a mně se nedaří vyjednat mír. Nabitá rozmanitostí životů, se kterými jsem se dole v zeleném kotli setkala, lituji jediného, který jsem nepotkala. Protože on tam patří, zrovna jako každá haluzka, co mne švihne přes lýtko. Jako ledňáček honící vážku, jako dobrotivá volavka, jako každá jednotlivá řasa v účesu vlasaté řeky...

On to byl, kdo splýval se vším, čím v našem společném ráji probíhal. Nikdy jsem nepotkala jiného běžce, který by běhal s takovou ohleduplností, a tak rád. Jeho nadšení před ním mívalo náskok. Ještě jsem ho neviděla, už mi srdce předhánělo nohy. Měl to jako já. Běhal, protože potřeboval vnímat život v sobě v těsném souznění s miliony životů kolem sebe. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, přesto jsme si to řekli už dávno. Dělali jsme, co jsme museli dělat, abychom mohli existovat jako lidé mezi lidmi. Dělali jsme to tak nenápadně, jak nám to jen přicházelo na mysl.

Už si ani nevzpomínám, kdo z nás dvou ustřihl první tepláky. Oba jsme si museli projít zkušeností, že v elasťácích to není ono. Pokožka pod nimi lapala po dechu. Chyběl dotek vzduchu. Někdo z nás zkrátka šmiknul do nohavic a bylo vyhráno. Hned na to přišla výměna obuvi. Ne, neopisovali jsme jeden od druhého. Bylo to jednoduše v nás. Žádné speciální botky pro běžce se nemohly vyrovnat obyčejným teniskám. Mohly mít protiskluzovou podrážku, zdrhovací šněrování, větrací póry nebo deset vědci podepsaných certifikátů, nás, amatéry běhající za svobodou, svíraly a brzdily. Nebály jsme se, že bychom v našem obutí doslova za pár babek uklouzli. My jsme si věřili... I on si věřil... Ty boty za to doopravdy nemohly...

Jsem v cíli. Měla bych se protáhnout. Kašlu na to. Tělu je fajn, ale mně je tak na skleničku zapomnění. Jaké štěstí, že tenhle vyprošťovák u sebe doma nenajdu. Pomůžu si jinak. Pošlu smutek do odpadu sprchového koutu. Budu se máčet tak dlouho, až z něho nezbyde ani špetka, co nic neváží. Vydrhnu ho ze sebe mýdlem. Mám, od toho, co on není, velkou spotřebu mýdla... Nevylezu dřív, než se mi podaří rozpustit představy. Nesmím jim dovolit, aby se přeměnily v touhy. Znám i to. Je to potom malér na celý zbytek dne. Já fakt nevím, proč jsme měli pořád dost času... proč jsme si dopřávali čas... z jakého důvodu jsme dočkávali času...

A lítám v tom zas. Stačilo tak málo... a mohli jsme být dva běžci se společným cílem. Takhle jsme měli jenom společnou běžeckou trasu. Tolik jsme ji milovali... On ji miloval... Já ji miluji... Já ho milovala... On miloval mne...

"Přestaň už s tím fantazírováním. Proč ses ho nezeptala, dokud byl čas? Teď už je na všechno pozdě. Dej si sprchu a hoď se do klidu!" radí mi můj věrný rádce. Co by taky měl dělat jiného, když je rádce...

Jde mi na nervy. Má pravdu, a proto ho nemůžu vystát. Nechci ho poslouchat. Já jsem někdo jiný! Tohle je jenom pitomej hlas. Nastěhoval se mi do hlavy. Cizopasí v ní na mých myšlenkách. Musím se ozvat:

"Nevěděla jsem, že je tak málo času. Jak mám sakra vědět, kde má čas začátek a kde konec?"

"Jen nehysterči! Byla to jeho cesta. Ty jdi dál tou svojí!"

"Si myslíš, že je to tak snadný? Potřebuju ho. Chci ho zase potkávat. Vědět, že je. Byl tak svůj! Proč nemohl být víc můj?"

"Nebuď neskromná. Buď vděčná za to, co bylo. Nedal ti toho vůbec málo..."

"Dej mi pokoj!"

"Ty dej jemu pokoj!"

"On ale o žádnej pokoj nestál! Proč mu to udělal? Jakej grázl ho zabil? Je to tak hnusný, tak nespravedlivý!"

"Svět neumí být spravedlivej. Nemysli na to. Pokolikáté ti už opakuji, byla to jeho cesta."

"Ne! Byla to naše společná cesta!"

"To by bylo všechno jinak..."

Končím. Hlavu opřenou o kachličky nechávám o sebe prýštit horkou vodu. Je mi jedno, jestli mne zahubí. Protože někdo zahubil běžce, který nebyl jen obyčejným běžcem...

Vtom do mne vstupuje obraz. Je stejně horký jako ta sprcha, kterou odmítám opustit. Vždyť jsem tam byla o nějakých dvacet minut dřív než on. Možná ne přesně na tom místě, o které se rozbila jeho napadená hlava, nejspíš o nějaký ten kilometr dál nebo blíž. Chlápek, kterého v tomhle malém městě každý zná. Ožrala a feťák. Hnus na první pohled. Minuli jsme se na úzké stezce mezi řekou a skálou. Zaručeně byl sjetej. Vůbec se mi neuhnul. Valil si to středem a něco si pro sebe huhňal. Tou lahví, kterou mýho nejmilejšího známýho praštil do hlavy, mával v ruce, která byla ode mne, když jsem ho obíhala, dál. Kdybych ho míjela z druhé strany... Ne! Pitomost! To by přece nemohl udělat. Praštit ženskou... Jak to, že mi to došlo až teď? Musel to být on! Říkali přece, že měl rozbitou hlavu... nějaký tupý předmět... nejenom ten kámen, na který upadl... ten ho nezabil...

Rozpálená do ruda třesu se mrazem. Klesám na kolena. Brečím. Už neslyším přechytralého parazita v mé hlavě, ani vodopád dopadající mi na záda. Slyším jen sebe.

"Promiň. Měla jsem tě varovat. Já věděla, že tam dole je. Svině, co nám vlezla do ráje. Ať jsi, kde jsi, počkej tam na mne, prosím..."

Knihkupec

Položil svou dlaň na hřbet její ruky. Nečekala to. Překvapil ji už tím, že si k ní přisedl. Dosud se pouze náhodně potkávali. Někdy se pozdravili, někdy k tomu nenašli dost pádných argumentů. Stalo se, že letmé, ostýchavé "Dobrý den" vyklouzlo z úst pouze jí. Jindy, jakoby se potřeboval vyrovnat s výčitkami za minulou zbabělost, kýval jí na pozdrav, ještě než ona stihla rozsoudit svůj vnitřní svár.

Nikdy si nebyla jistá, jestli dělá správně. Ani když se k jejich podivné známosti hlásila, ani když si držela rozumem ordinovaný odstup. Sama se v jejich ničím neprokázané vzájemnosti ztrácela. Že by se se svými pochybami někomu svěřila, k tomu v sobě nenacházela důvodu.

Ostatně, svět už byl v té době takový. Řešily se pouze nezbytnosti a hmotně podmíněné účelnosti. Dny běžely svůj závod, roky předbíhaly měsíce. Časem se už nedostávalo času ani na řád střídajících se jar a zim. Otázkami nějakých neobvyklých srdečních vibrací, jež se se svérázností sobě vlastní dostavovaly pokaždé v okamžicích náhodou vedených střetů, těmi zabývat se, bylo by považováno za hrubé porušení obecných pravidel i vlastní sebekázně. Přesto se nemohla ubránit.

Jestli na tom byl on v místech jejich průsečíků stejně? Přinejmenším dosti podobně. Přisedl si dnes přece k ní! Mohl si vybrat jinou, neméně pohodlnou lavičku, jichž se v celé zámecké aleji nacházelo bezmála tolik, že by si na ně mohl pohodlně usadit celý zájezd unavených důchodců. Jeho však cosi dostatečně troufalého, paličatého, nebojácného uchopilo za paži navlečenou do vybledlého kabátu. Nevzpouzel se. Nechal se dovést k té, jež jej nyní, po mnoha letech svádění, svedla k prvnímu dotyku.

Byl knihkupcem už tenkrát, kdy se ona s kalendářní pravidelností měsíčních výplat odměňovala za další odvedený kus své málo uznávané práce. Přicházela do obchodu, o kterém si myslela, že mu patří. O své koupi bývala už předem rozhodnutá. Chodila kolem výloh s vystavenými knihami každý den dvakrát. Jednou ráno, při cestě do práce, jednou odpoledne při návratu domů. Mohla by chodit i jinudy, ale to by se připravovala o možnost, že ho spatří. Nikdy neopomněla zvednout oči od knižních obálek, aby se pokusila zahlédnout jeho rozložitá záda mezi regály. Měla-li obzvlášť přívětivý den, ukázal se jí z profilu, většinou ve chvíli, kdy vedl rozhovor s nějakou bezradnou zákaznicí. Jak jí v ten moment záviděla! Přitom stačilo vejít, osmělit se, položit otázku, poptat se třeba jen na kapesní slovník nebo poslední číslo městského Zpravodaje. Uvědomovala si, že na vinně není ona skleněná výplň výlohy, že závisí jenom na ní, jestli jí bude patřit třeba jen několikavteřinový zájem přitažlivého prodavače. Pokaždé však zůstalo pouze u představ. Až na jednu jedinou výjimku v měsíci...

V době, kdy dodržovala svůj milý zvyk, jí bylo něco málo přes dvacet. Jemu už stoupalo čelo a šedivěly skráně. Snad proto ona zdrženlivost. Plachá ještě tenkrát nebývala. Kdepak. To přišlo až mnohem později. Jednoduše, nevěděla si sama se sebou rady. Nacházela se tenkrát ve svém osobním životě na křižovatce, jíž zoufale chyběla světelná signalizace. Uvítala by i dopravního policistu, který by na ni jednoduše zamával a ona, aby provoz nevázl, vydala by se ve směru jeho napřažené paže. Sama nebyla s to nabrat alespoň přiměřenou rychlost, pohnout se z místa, být dnes dál, než byla včera. Byla čím byla. Kým byla, neměla však tušení. Nikomu ani k nikomu nepatřila. Byla jí za to den ode dne větší hanba. Nesplňovala očekávání. Zůstávala stále sama. Měli ji za neschopnou. Nevěřila si s každou zakoupenou knihou víc a víc...

Jediným, koho na svých osamělých toulkách vyhledávala, byl on. Nic netušící knihkupec. Muž, na kterém, kromě jeho rozvážně vedených pohybů, nebylo co obdivovat. Vysoká postava v obnošených šatech. V zimě košile částečně schovaná pletenou vestou, na jaře bez vesty, v létě téměř do knoflíčku stejná košile jen s krátkými rukávy. Vždy vzorně zastrkaná do kalhot. Manšestrových. Nikdy na něm neviděla jiné kalhoty než manšestrové. Nemoderně široké nohavice na starším pánovi nebudily, bohudík, žádný posměch. A kdyby, pak by to bylo jemu i jí vpravdě lhostejné. Potkala-li ho na ulici, pak měl jistojistě v ruce aktovku. Takovou tu měkkou, z odřené hnědé kůže, která vypadala jako vyřazená školní brašna zbavená popruhů. Dvě kovové přezky na překlopeném víku se už dávno neleskly. Nenosil v ní určitě mnoho. To by poznala. Odhadovala to tak na poslední výtisk týdeníku Nové Knihy a nanejvýš jeden svazek nějaké nedávno vyšlé novinky. To bývaly nejsmělejší myšlenky, ke kterým ve své představivosti svolila. Nechtěla se ho dotknout. Ani v myšlenkách...

Po čertech příjemně teplá mužská ruka nepolevuje ve vřelosti svého jemného dotýkání. Před časem náhle opuštěná, nezadržitelně vychládající ruka ženy přijímá bezděčně darované teplo. Životy dvou bytostí jakoby se zastavily na rozkvetlé louce. Rozhlížejí se po krajině, udiveni dálkou, které jsou snad oba ještě nakloněni uvěřit. Přelétají údolí, překračují horstva, noří se do hladivých vod oceánů. Ještě jim zbývá nějaký ten čas. Jemu, s úctou k nezvratnému sledu událostí, nejspíš o dobrých dvacet let méně, než jí. Ale kdo by chtěl být prorokem... Kdo by se opovažoval vyměřovat délky, jež dosud nedospěly ke svým koncům...

Jsou tu, a to je hlavní. Na jedné lavičce, pod jednou lípou, starou zámeckou zdí odděleni od zbytku světa, jenž k nim nebýval jiný, než bývá k druhým. Ještě se nenaučil nadělovat spravedlivě. A pořád si vynucuje "něco za něco". Jí dal dcery. Jemu syna. Svou štědrost však neopomněl vykoupit. Jak on už to hold dovede. Netrvalo dlouho a zplundroval jim zahrádku, do které oni svá drahá semínka zasadili. Byli příliš důvěřiví a doplatili na to. Nebyla, ani s nejblahosklonnější shovívavostí to nebyla láska, co oni za lásku považovali. Ona pak vychovávala své dcery sama. On se příležitostně pokoušel přispět k výchově svého syna sám. V době, kdy se oba protloukali ulicemi svého města bez partnera, si ona v knihkupectví, jež mu nikdy nepatřilo, už žádné knihy nekupovala. Bylo by to od ní nehorázně sobecké. Úzkostlivě přepočítávala své nevalorizované příjmy a styděla se, že svým dětem musela i upírat. On si ve svém účetnictví sice vedl o něco lépe, avšak v duši mu zela stejně tesklivá díra jako jí. Zklamání je drželo ve svých spárech jak otroky v okovech. Snad doufali, že jednou, možná někdy, až...

Kéž by se ono opatrné doufání mělo moc proměňovat v naději. V docela živou, uskutečnitelnou naději, zrovna jako byli oni dva živí a skuteční ve chvílích, kdy se potkávali. To by však ona sama sebe nesměla proklínat za chybu, za kterou se odsoudila k doživotnímu trestu nikdy nenaplněné touhy. Nechybovala pouze jedinkrát. Pouze jediný svůj omyl si však nedokázala odpustit.

Právě tenkrát, když se bála každého nově našlápnutého kroku. Když ji děsilo každičké odlepení vlastní paty od země, našlo si ji štěstí, kterého si ona nevšimla. To její obavami zastřený zrak jí nedovolil spatřit vzácného motýla, jež se jí snesl na rameno. Měl s ní trpělivost. Vyčkával, upíral si další a další porci nektaru, který nechal na květech, jen aby se jí dostalo nektaru nejsladšího. Dostala od něho psaní. Knihkupec, vědom či nevědom si toho, komu své řádky adresuje, odpověděl na krátkou zprávu v inzertních novinách. Ve třech stručných řádcích, za které ona obdržela složenku s předepsanou úhradou, se on dočetl o sháňce po podivínovi, za kterého se měl. Odepsal. Možná věřil, možná se mu srdce zachvívalo vzrušením z nastalého očekávání. Nikdy se o pátrající dívce nedozvěděl víc, než stálo v oněch třech řádcích.

Ona jej v jeho psaní poznala. Jakpak by jej také nepoznala! Vždyť šlo o poctivou práci motýla! Nemohla od toho listu, ve kterém se jí pootevřely dveře knihkupcovy duše oči odtrhnout. Nemohla tomu uvěřit. Moc si to přála, ale rozum se stavěl proti. Bylo to příliš neskutečné. Vysnila si něco, co se před ní v úhledně řazených písmenech třepotalo na slabě čitelných linkách jemného dopisního papíru. Bylo to tak křehké, že to skoro až nebylo. Bála se, že svýma třesoucíma se rukama tu čirou krásu knihkupcových slov rozdrtí. Upustila tedy raději ten list. Nepostřehla v něm pravdu začarovanou v motýlích křídlech. Namísto aby opětovala poštou doručený cit, uvrhla sama sebe do mrtvolného chladu ledové jeskyně. Tolik si přála milovat, až se toho zalekla.

Další nevyhledávané, dojemně nejisté střety. Srdce jí pokaždé ševelilo šumem vylovených z hloubek oceánu...

Ona v zajetí neustávajícího švitoření svých malých dcerušek, on s otcovskou pýchou přišpendlenou na hrudi vede za ruku svého stejně batolivého syna. Ani jeden z nich nebývá téměř nikdy sám!

Přesto si oba den co den stýskají...

Ona přichází proměnit dárkový kupon od Ježíška. Knihkupec z dopisu, který si neschovala na památku, stojí u protější stěny regálů, připraven jí pomoci, kdyby se ocitla v úzkých.

Copak to neviděl? Její z úzkosti ušitý kabát? Jak špatně se díval... Na jak dlouhý čas ji těm lstivým, duši mučícím jezinkám svým ledabylým soustředěním zanechal napospas...

Horký letní den. Ona se rozhlíží. Přistoupí, či nepřistoupí... Odjíždí se svými dětmi strávit den u vody. U jediné vody ke koupání v širokém okolí. Ví o něm, že ji má také rád. Tu vodu, na kterou se pokládá docela jinak, než všichni ostatní plavci. Svůj ležérní styl prsou zvládá v téměř dokonalé horizontální pozici na hladině. Nešíří kolem sebe žádné prudší vlny, přesto má ona co dělat, aby mu svým stylem bývalé sportovkyně stačila.

Do autobusu nenastoupil. Protože vstával časněji. Opírá se o zábradlí dva metry od bazénu, očividně osvěžen ze své první rozplavby. Nenápadný jako vždycky. Je a není. Opět pozdravena i nepozdravena. Sama si není jistá, jestli svůj letmý dotyk očí doprovodila slovy. Oba se chovají, jakoby se nedělo nic, co by se nemělo dít. Jsou tu, ona v chladivé náruči vody, on v hřejivém objetí stoupajícího slunce. Na jiné dotýkání si už dávno zakázali pomýšlet...

Napočítá svých třicet padesátimetrových délek. Nechce se jí z vody. On je stále na stejném místě. Proč asi? Ona se bojí, že když vyleze a půjde se osušit, něco důležitého změní. Něco, zásadního, co by měnit neměla. Tenhle děj by ještě neměl končit. Jenomže cítí únavu. S uvolněným tempem se do ní dává nepříjemná zima. Žádnou chvíli nelze protahovat do skonání světa. I kdyby si to nastokrát přála... Odchází se osušit. Než si ručníkem protře oči, on se stihne ztratit. Nikoliv však z jejích myšlenek. Pátrá po jeho snědém opálení u stánku s ledovou kávou, ve vodě, pod vodou, ba i v brouzdališti. Ví, že tráví den na místě, které je i jeho místem...

Všední páteční odpoledne. Muselo to být někdy v období adventu. Objevil se na druhé straně hlavní ulice. Stála u přechodu, čekala, až bude moci přejít. Svůj úmysl opustila stejně náhle, jako on se jí, se světélkujícími výlohami v zádech, zjevil. Ostych s ní učinil vpravo v bok. A odvedl ji do zdánlivého bezpečí předvánočního shánění...

Snad to všechno mělo svůj předem stanovený cíl. Měla se nejspíš znovu vdát, a tak se vdala. Podruhé, tentokrát vedena nápovědou jistých shodných rysů, které jí však nemohly nahradit zkamenělý obtisk motýla. Měla jej tam, na místě, kde si myslela, že přebývá její duše. Onoho motýlka, který zatřepotal svými křidélky z dopisního papíru, a přesto neráčil odletět.

Její nový muž byl knihkupci opravdu hodně podobný. Ač lékař na penzi, s knihkupcem si ve své přitažlivosti ničím nezadal. Nedokázala se ubránit touze vrývat své štíhlé prsty do prohlubujících se vrásek. Vískat husté bílé štětiny nad zátylkem, s pokorou a s obdivem naslouchat uvážlivému mručení zaslouženého stáří. Od chvíle, kdy se k ní nastěhoval, onemocněl její zrak vzácnou chorobou pestrobarevného vidění. Tmavé odstíny jakoby smyl vítaný déšť. Ne, její druhý muž ji nenosil na rukou. Zato jí třikrát denně připravoval její oblíbený šálek čaje, rovnal pantofle u postele, staral se o její vyváženou stravu, s nevídanou fantazií rozšiřoval její sbírku sloních sošek, nehleděl jejích rozmarností. S o to větší pečlivostí dbal na to, aby měla stále dostatek všeho, co jí byl schopen dát. Miloval ji, a ač by se dalo předpokládat, že ona bude pečovat o něho, zahrnoval do posledního rána svého života láskyplnou péčí on ji. Nebylo v jejich silách ani schopnostech, aby mu oplácela víc, než co by se vešlo do náprstku drobounké švadlenky z krejčovství na rohu náměstí. Odešla onoho smutného dne hned po společné snídani do svého zaměstnání, jak tomu byla zvyklá, zatímco on si plánoval, čím by ji po jejím návratu potěšil. Jak tomu byl zvyklý. Upadl před obchodem s květinami, dříve než se stačil rozhodnout, jestli vezme tulipány nebo růže. Jeho předobré srdce selhalo, aniž by mu předem vyslalo varování.

Vytvářel jí ze života ráj pouhé dva roky. Celých dvacet čtyři měsíců, devět dnů a jedno všedně krátké ráno k tomu. Osm ročních období obdarovával sám sebe její něžnou přítomností. Dva roky, po které ten druhý bojoval svou velikou válku.

Potkávala pana knihkupce, i když se její ruka hřála v dlani lékaře na penzi. Nemohla si nevšimnout, jak žalostně se měnil. Poprvé ji napadlo, zda se netrápí. Třeba tím, že není volná...

Podruhé se zalekla jeho nevídané zchátralosti.

Při třetím střetnutí jí bylo jasné, že s knihkupcem je zle. Pohyboval se chůzí starce staršího než sám život. Třaslavým nohám bylo jeho vyhublé tělo příliš těžkým břemenem. Oči omlouvačně těkaly po kolemjdoucích. Ani vnější zbídačelost jeho těla však nemohla zakrýt jeho vnitřní bohatství. Pokojnou duši dobrosrdečného knihkupce. V každém jeho vyčerpáním poznamenaném gestu se zračil poctivý máz laskavosti. I bez aktovky, byl to stále on...

Pak se jí na nějaký čas ztratil. Těžko říct, jestli jí scházel. Vzpomněla si na něj. To ano. Ba dokonce vícekrát. Ani jednou jí však nepřišlo na mysl, že by ho už nemuselo být. Ztracena po šokující ztrátě bývalého lékaře měla každou další možnou ztrátu za nepřípustnou. Den co den se jí dostávalo ujišťujícího zpravodajství. Strachu netřeba. Obavy nejsou na místě. Věci jsou a děje se odehrávají v souladu s nebeským scénářem. Víra... Jenom, když uvěří... Když v sobě nalezne souznění, nebude se domáhat zdánlivých spravedlností, smíří se, že nemusí vždycky všemu porozumět...

Minulé úterý hráli ve filmovém klubu francouzský film podle anglického románu. Četla ten román a chtěla vidět ten film. Koupila si lístek do poslední řady. Dvojsedadla jsou v kině, do kterého tak ráda a tak často chodila se svým zesnulým mužem, pouze v poslední řadě. Uvědomovala si, že se nechová přirozeně, jak by se od ní očekávalo. Ženy vdovy si nekupují lístek na dvojsedadlo, když jdou samy do kina. Ona to udělala. Protože žádný jiný lístek si koupit nedokázala.

Našla své místo, svlékla si tmavě modré sako, položila jej na volné místo vedle sebe. Na plátně se střídaly reklamní šoty místních firem. Sledovala je s otupělou myslí. Jediné, na co byla schopna myslet, bylo to, že takhle je to o něco lepší. Je dobře, že si vzala to sako. Přikryla jím prázdnotu vedle sebe. Prázdnotu v sobě však čím zakrýt neměla.

Zhasínala se už první světla, když do sálu vstoupil on. Jeho chůze opět nabyla jistoty. Už z něho netrčely kosti jako při jejich posledním potkání se. Dlouhými kroky, jaké dokázaly vyměřit jen jeho nohy, stoupal po nenápadných schůdcích. Zastavil se čtyři řady před její poslední. Sklopil hned první sedadlo. Bylo zřejmé, jak moc se snaží nerušit.

Odvracela hlavu od napulírovaných účesů francouzských hereček, aby se znovu a zas kochala pocuchaným hnízdem řídkého porostu diváka čtyři řady před sebou. Najednou se necítila být v téměř prázdném kině tolik sama. Tak osamělá. Ovdovělá. Ztracená...

Celý týden se nemohla dočkat dneška. Dnes je úterý. Místní kino promítá další snímek pro náročné diváky. Nenapadlo ji, aby se podívala, jaký film je dnes vlastně na programu. Šla by, i kdyby dávali třeba želvu Nindžu. Protože pokaždé, když v uplynulém týdnu odpočítávala čas zbývající do úterního večera, cítila velkou šanci, skoro jistotu, že on přijde zas.

Teplo jeho měkce položené ruky se jí rozlévá po těle. Tak nějak se musí cítit balónek nafukovaný heliem. Jen, jen uletět. Tak moc je lehká, nadnášená mlčenlivou náklonností člověka, o kterém neví víc, než že vždycky byl a nikdy nepřestane být knihkupcem.

Do tiché, mámivě slastné beztíže se náhle vloudí opatrně loudící hlas:

"Šla byste dnes večer se mnou do kina?" 

   Noc ve vlaku            

 Pravidelný spoj mezi hlavní metropolí a třicet kilometrů vzdáleným městem okresního formátu vjíždí do cílové stanice. Všichni, kdo se ve třech plně obsazených vagonech handrkují s vlastními myšlenkami, vykazují jisté známky velmi neodkladných potřeb. Ať už další z mnoha pracovních dnů stál za málo nebo za nic, zásluhy si nezaslouží opomíjet. Těžká víčka volají po šálku večerně šizené kávy. Porůznu odstínované pokožky svrbí pod zimními svršky, kterých má ke sklonku zimy každý doslova po krk. Moci se tak už konečně převléknout, zbavit se těsných džín, které s každou další chvílí víc a víc svírají. Vytáhnout nohy z bot a nechat je docela bezohledně vyčpět. Ucpat tu protivnou propast v žaludku něčím, co bude k uzoufání nezdravé ale bude chutnat. Někdo si představuje do tak tak snesitelného horka zapářenou koupelnu, jiný bezbolestnou nížinu falešného nevědomí způsobeného neutuchající aktivitou televizního či jiného vysílání. Ale navzdory i té nejnehoráznější únavě je nezbytné přestat snít. Kola se dotočila, pražce dozněly. Nádražní amplion hlásá zprávu o příjezdu vlaku, která nikoho nezajímá. Dobře, že dorazil. Chvályhodné, že včas. Vlak zde svou jízdu končí, nezapomene připomenout omšelý mužský hlas. Nikdo jej nevnímá. Všichni to vědí. Je středa krátce po půl sedmé večer. Houfně se vylidňující vlakovou soupravou necestoval nikdo, kdo by její jízdní řád neznal. Nikdo, kdo by tímhle spojem zamýšlel jet dál...

"Počkejte! Ještě jsem tu já!" ozve se za přibouchnutými dveřmi, ve kterých dvakrát podezřele klaplo. Strojvůdce dostal pokyn k odstavení. Jediným tlačítkem uzamkl všechny možné vstupy do vagonů. Jiným tlačítkem pozhasínal světla. Důvěra musí být. Na mladé průvodčí sice nebývá zrovna valné spolehnutí, ale k tomu, aby sám prošel soupravu, v sobě nenachází nutnou dávku nadšení. Dělá svou práci rád, ale, a to i po čtyřiceti letech strávených v řídící kabině, pořád za málo. Nemá daleko do důchodu, má ženu, starý dům po rodičích, tři zaopatřené děti a pět vnoučat. Představoval by si, že by mohl mít víc. Jeho stará by ráda cestovala. On by se rád pustil do přestavby. Nemají ušetřeno ani na jedno ani na druhé. Protože on si celý život jenom jezdí vlakem, jak slýchává od ženy. Od ženy, kterou má i přesto pořád rád...

Jiná žena, dlouhovlasá bruneta s vlasy vyčesanými do uzlu, který se vlivem všední zaneprázdněnosti povážlivě povolil, žena v dlouhém, vlastní tíhou shrbeném kabátě s velkou sponou u pasu, ona žena, která jako jediná neudržela svou nadvládu nad unaveným sněním, buší pěstmi do uzamčených dveří. V polotmě zhasnutého vozu nahmatá tlačítko pro výstup. Tiskne jej jednou dlouze, hned nato vícekrát krátce, zato s nevídanou vervou. Když automatika odmítá na její povely reagovat, pustí se znovu do hlasové signalizace své náhlé nesnáze. Křičí jako zběsilá. Zatímco i přes nezáviděníhodné úskalí zůstává dosti pohlednou, průměrně vzdělanou, společensky akceptovanou úřednicí.

V hlavě se sbíhají myšlenky jak vyhladovělá zvěř na čerstvý nález mršiny. Jak jenom mohla tak tvrdě usnout? Je nemožná! Kdyby se nesnažila pořád jenom vzpomínat... Kdyby už na něj jednou pro vždycky zapomněla... Copak jí toho neprovedl dost? Jak se opovažuje? Takhle s ní dál manipulovat! Roman! Roman, Roman, Roman.... Má ho všude. Má ho snad i v kapsách tohohle příšernýho kabátu. Jasně, dokud se sebe neshodí tenhle děsnej kus oděvu, nebude od něho mít pokoj. Zítra. Zítra už se oblékne do jarního. Je jí jedno, jestli bude zase padat ta odporná mokrá břečka. Ona už na ni kašle. Přece se nebude řídit počasím. Udělá si, co bude chtít. Tenhle kabát už nechce vidět. Byla v něm pokaždé, když byli spolu s Romanem. Jak si to mohl dovolit? Chtěl odjet. Měl si s sebou odvézt všechno. Úplně všechno. Včetně jí samotné. Proč si ji jenom nepřibalil k těm jeho pitomým teniskám? Že prý tam bude od rána do večera běhat. Pche. Hledal jen výmluvu, aby jí nemusel zdůvodňovat, proč se rozhodl trénovat tak strašlivě daleko od ní. Roman je v Austrálii. Ona tady. Ve vlaku, který se zatím nenápadně posouvá na odstavnou kolej. A zůstane na ní až do rána. Až co se strojvůdce a všichni ostatní, co dnes odpoledne nastupovali s ní, svléknou ze svého neatraktivního úboru a obléknou se do pyžama. Nebo do ničeho. Až co v jiné realitě přečkají noc, zaklejí při vynuceném návratu, usrknou z horké ranní kávy, pohrdnou snídaní...

Co je tohle za blbý fóry? Copak tu fakt nikdo jiný není? A nebude? Jak to, že tu nikdo neuklízí? Musí ji přece někdo slyšet...

Otočí se do prázdné tmy za sebou. Neví, nemůže vědět, že tenhle vlak je až do zítřejšího rána mimo lidský zájem. A že si ani nijak nezoufá. Úklidu se dočká. Je na tuhle svoji jistotu zvyklý...

Záda v nepůvabně zeleném kabátu ustrnou v nehezky nahrbeném zakřivení. Normálně by si na to Sára dávala pozor. Teď se jí však všechno ostatní kromě toho, co její oči v pozvolna ustupující tmě rozeznávají, naprosto nedotýká. To, co vidí, není totiž žádný nudný obraz zkornatělé skutečnosti. To, co vidí, totiž ještě nikdy neviděla. Protože nikdy nezapomněla vystoupit v cílové stanici. Nikdy se jí nestalo, že by ji někdo, koho si raději vůbec nepředstavuje, zavřel na celou noc ve vlaku...

Není tu sama... a přece je. Všechna místa k sezení jsou obsazená. V každém, modrobíle polstrovaném křesle sedí postava. Pouze postava. Nic víc. Silueta bez podrobností. Fádní obrys bez jediného detailu. Přesto je Sára poznává.

Tamhle, na druhém sedadle u protějšího okna je ten mladý kluk s obřími sluchátky. Teď je nemá, ale jindy se bez nich neobejde. Jasný student, kterému naordinovali krutě dlouhou středeční výuku. Ráno s ním Sára jezdí každý den. Zpátky jenom středy a občas pátky. Ale to se spíš on sám záměrně zdržuje tam a s těmi, pro co v týdnu nenachází čas. Kluk, co se pořád dívá z okýnka. Musí si už za ty roky každodenního dojíždění pamatovat každý telegrafní sloup. Teď se nedívá. Hlavu má sice nakloněnou tak, aby mu neunikal úprk krajiny, ale nedívá se. Nemůže totiž nic vidět. Nemá oči.

Taky nos, ústa, pihy nemá. Schází mu celý obličej. Jakoby ho odložil spolu s bundou, kterou si pokaždé svlečenou zmuchlá na stehna. Nemá ani tu. Sedí tu neoblečený, přesto ne nahý. Jeho tělo nemá žádnou barvu. Není čiré, je to povrch čehosi, co běžně zůstává tajemstvím. Ani nyní se mu Sára nedívá pod kůži. Anebo to není kůže? Může to být sepraná riflovina kalhot, vlna strojově pleteného svetru, skafandr proti útočící epidemii. Nerozeznává nic konkrétního, všechno je jenom jako, ale je to. Je to tu s ní, opravdové, živé. Teď se to pohnulo. A teď zas! Všude kolem je nějaký pohyb. Sluchátkový kluk tu není jediný, kdo tu se Sárou v uzamčeném vagonu zůstal. Je jich tu hodně. Přesně tolik, kolik jich tu bylo ještě mezi hlavním městem a tímhle zapomenutým venkovem.

Sára by svůj spokojený život umístila kamkoliv jinam než do neperspektivního města plného chátrajících fabrik, které už nová doba nadobro odepsala...

Vzduch ve vagonu se tetelí zvláštním neklidem. Panuje v něm ticho. Strašidelně těžké ticho, které se dostává do mlčenlivého střetu s okolním vzruchem. Jakoby mluvil jeden přes druhého, i když tu nepadne jediné slovo. Kdyby si Sára zacpala uši, byla by na tom stejně. Nezbavila by se onoho dotěrného šumu, který jí tolik připomíná přelidněné chodby obchoďáků. Široká, nekonečná škála nejrozmanitějších zvuků. Lidské hlasy. Komentující, škemrající, diskutující, obhajující, odsuzující, pomlouvající, tlachající, drmolivé i rozvláčné. Všechno a nic v jednom pytli. Pod jednou střechou. V jednom vagonu...

Znervózňuje ji to. Vyvádí ji to z rovnováhy ještě povážlivěji, než ji rozkolísal samotný fakt, že tu uvízla. Nemůže si pomoct, ale jestli si má i přes tuhle trapnost, co se jí dnes přihodila, zachovat zdravý rozum, musí se pokusit tomu porozumět. Zaměřit se na jednu, maximálně na dvě postavy. Zaslechnout jejich rozhovor, nebo alespoň odtušit, co si to sami pro sebe mrmlají.

Jenomže jak? Jak to má udělat, když je tu tak nepříjemné ticho?

Cítí ho na kůži. Ve vlasech i uvnitř. Tíží ji na plicích. Špatně se jí kvůli tomu vlezlému tichu dýchá. Omotalo jí žaludek, takže i kdyby jí z těch divných panáků některý něco nabídl, nekousla by si. Ani do hygienicky zabalené tatranky ne.

Musí se soustředit, aby neslyšela to ticho. Vůbec to nechápe, ale žádné jiné řešení jí nenapadá. Musí si vybrat zvuk, který vůbec není zvukem a nechat ho opanovat to mučivé ticho.

A hle! Ono to nebude tak složité!

Tamhle! Žena, potkávají se skoro každý den už několik let. Pořád ten samý vlak, v tu samou hodinu, který je doveze na to samé místo, aby se tam zabývaly těmi samými záležitostmi. Nemluví. Tam, kde by měla mít tvář, není patrný jediný, ani sebemenší pohyb. Žádná mimika. Ta žena ztratila vrásky. Ještě ráno se jí dělaly docela slušivé rýhy kolem úst. Teď není, kromě povislých ramen, nic, co by napovídalo její stáří. Ošívá se. Prsty obou rukou zaklesává do sebe, hned je zase rozplétá. To je její řeč. Jenomže to by o ní Sára nevěděla, co se o ní nějakým prazvláštním způsobem dozvídá.

Je rozvedená. Ne dlouho. Vlastně je to pro ni ještě hodně čerstvé. Má čtyři děti. Dvě už si prý poradí samy. O dvě se bojí. Čekají ji doma. S nedořešenými domácími úlohami, s pusami umaštěnými od palačinek, které si stihají připravit dřív a s větším úspěchem, než se jí daří vydělávat na živobytí. Dvě zdravé, čilé, bystré děti, které by se bez ní neobešly... Obešly. Právě... Deptá ji to... Vhání jí to do útrob strach, jako když dudák vhání vzduch do měchů. Jsou chvíle, kdy má pocit, že ji to uvnitř roztrhá. Neexistuje totiž chvíle, kdy by nemohly odejít k otci. On by je přivítal s gestem vítězného úšklebku. Dořešil by za ně úlohu z fyziky. Matiku by klidně vypočítal celou. Předvedl by se moc rád. Byly by u něho spokojené. Vzal by je na nějaké nudle k Asiatům. Nebo by jim objednal pizzu. Hlavně by je neprudil s nějakým uklízením, učením, nebo nedejbože zdravým stravováním. Před nedávnem rozvedená žena se bojí každé drobné nesrovnalosti, která se mezi ní a jejími dvěma pubertálními dětmi vyskytne. Bojí se tak, že ji sama přivolává. Panická hrůza z možného odchodu jejich dvou nejmladších k jejímu bývalému manželovi, její dávno vyvanuté lásce, jí dělá ze života peklo...

Myšlenky! To je to, co tu způsobuje ten randál, který si nedovede poradit s ničemností ticha. Otevřené obrázkové knihy plné nenapsaných slov. Nikdo je nikdy nevyslovil. Sára je přesto zná. Myšlenky bytostí, které odsud, na rozdíl od Sáry, stačily odejít. Ponuré stíny svých nositelů. Svých tvůrců...

Matná silueta drobného muže. Je tak malý, tak bezvýznamný, nicotný, že má problém se zviditelnit. Nutkání však za pár okamžiků přemáhá slabost, která by vůbec neměla být. Ve skutečnosti je to silný muž. Ve svém těle, v zajetí hmoty je mocný. Autorita, kterou by každý tak rád popřel. Rozhoduje o velkých věcech. Jeho slovo má váhu stovky slov jiných. Udělal dobrou kariéru. Skoro jakoby už stál na jejím vrcholu. Sám to mnohdy cítí. Mnozí mu však prorokují další strmé a ještě strmější vzestupy. Že bys se snad směl dotknout hvězd? Proč potom ta nicota? Kde se v něm bere důvod nebýt nikým a ničím mezi všemi?

Strach. Svírá ho pod krkem. Dusí v něm oheň. Krade mu šance, aby se rozhořel. Drobný muž významného postavení se bojí o své místo na světě. Myslí si, ba je přesvědčený, že se zná. Nikdy by nedokázal existovat jinde, jinak, na jiné úrovni, než právě existuje. Nikdy by nepřežil ani jediný krok zpátky. On umí jít pouze kupředu. Znamenat víc, mít víc, moci si víc dovolit, více ovládat, více plánovat, každé ráno dosáhnout dál než to předchozí.

Dnes opět musel čelit kritice. Ta přímá, ta, co mu spadne k nohám, které ji okamžitě zadupou, té se zatím ještě dokáže bránit. Ta druhá, ta, které se nemá jak postavit, ta mu vysává krev z žil. Vždyť už se bojí otevřít internet! A přece ho otevře. Podívá se do očí vlastním lžím a podvodům. Dvakrát, třikrát polkne, než mu v dýchacích cestách ulpí strach...

Páni! Myslela si, že ho zná, ale nebyla si jistá. Politik z palcových titulků. Grázl, se kterým se pořád ještě nepodařilo zatočit. Co mu má asi tak odpovědět? Je tak malinkej, zranitelnej, průhlednej ve svém němém zpytování. Ještě, že tu nejde o slova. Sára jednoduše nepromluví. Jako ani on nepromluvil...

Ou! Co tu dělá ta hromada neštěstí? Jestli někde někdy viděla takovou hroudu tragičnosti? Stěží. Je jak malé děcko, kterému starší brácha rozšlápl autíčko. Váží přitom hodně přes metrák, chlap jak hora se slzami v koutcích očí, které vůbec nemá. Vzlyká, štká, naříká. Přišel o vůz. Takové hloupé nedopatření, ale co mu to přineslo nepříjemností. Někdo ho naboural na parkovišti. Promáčklé dveře. Zničený zámek. Nebylo zbytí. Jezdit se s jeho milým folksvágnem už nedalo. Odvezl ho do servisu. Náhradní vozidlo odmítl. Neměl to dělat. Nabubřelá hrdopýcha ho postavila před mnohem větší malér. Neuvědomil si, že bude muset týden dojíždět. Tedy uvědomil si to, ale ne až tolik. Prostě mu nedošlo, že cestování vlakem může být taková ohavnost. Všude samá špína. Sedačky plné vypadaných vlasů. Bacily plazící se po područkách. Celé armády bacilů. Příšery ve zbroji, s kušemi namířenými přímo k jeho srdci. Má ho slabé. Ví to. Někdy, když si na něj přiloží dlaň, připadá mu, že už mele z posledního. Nemá ale na vybranou. Musí se prosmýknout tím zamořeným územím s co nejmenší újmou. Včera už z toho zakašlal. Dnes ráno musel vytáhnout kapesník a odpoledne mu divně škvrkalo v břiše. Dělá se mu špatně od žaludku, když se neuhlídá a položí si dlaň na nějakou veřejností ohmatávanou, kapénkami cizích tělních tekutin potřísňovanou plochu. I samotný dech prý stačí k tomu, aby po sobě zanechal životu nebezpečné mikroby. Zblázní se. Strach o sebe samotného mu rozleptá mozek, jestli si hned, jak vystoupí z tohohle zaneřáděného vlaku, nevydrhne mýdlem ruce...

Co mu je? Neřekla by, že by se zrovna tenhle musel o sebe tolik bát. Žádný drobeček. Lstivost rozpitou v očích běduje nad svým bědným údělem...

Krucinál, jak na to zase přišla? Co že? A v jakých očích? V těch dvou stěží rozeznatelných dolících v horní polovině hlavy?

Ponurost zahalená do trýzně. Všude, kam se podívá. I když ne! Tamhle, teď zas, něco se tam míhá. Na moment se to objeví a zase zmizí. Jako míč pobíhající v rytmu skučících pražců. Je to světlo, nebo to není světlo? Vypadá to jako světlo, ale kde by se tu vzalo? A proč by před ní pořád utíkalo?

Nemá důvod před ní utíkat. Vždyť ona se ještě skoro nepohnula. Kromě toho, kdyby se to malé, kulaté, roztřepené cosi bálo, nevynikalo by vůči vůkol vládnoucí strasti. Bylo by jako oni. Ti všichni, kteří tu sedí a vystavují své myšlenky. Tvůrci galerie. Dostaveníčko životem uondaných umělců...

Děvče o tři sedadla vpředu v levé řadě u uličky. Tulí se ke svému středu jako kotě k cecíkům své mámy. Nemá však, čeho by se napila. Chybí jí to. Nějaký pramen. Zdroj, ze kterého by mohla nasát. Loknout si lásky. Co si pamatuje, bývá doma většinou sama. Je už velká, maturitní ročník, nemůže o tom přece s nikým mluvit... že nemá s kým promluvit, když přijde domů. Ani jindy. Máma léčí nemocné, táta trestá zločince. Ona není nemocná ani ničím provinilá. Musí počkat. Až nebude nemocných ani trestuhodných. Přála by si onemocnět. Do nemocnice by přijela sanitou, jak taky jinak. Hned u příjmu by ji vyšetřovala máma. Vyhrnula by jí triko. Prohmatala by jí břicho. Bože, to by bylo fajn. Možná by jí pohladila po ruce. Jen tak, pro útěchu. Aby se nebála. Pak by ji přikryla dekou. Moc si přeje, aby ji její máma jednou, aspoň jedinkrát přikryla. Nemůže si vzpomenout, jestli za ní někdy přišla do pokoje, když usínala. Doluje tu zapomenutou vzpomínku ze dna a vlastní prolhanost ji stahuje pod hladinu. Nevzpomíná si, protože se nikdy nic takového nestalo. Její máma totiž nebývá doma, ani když ona chodí spát. Hlava v trvalém předklonu vypovídá o tíze, která mladému, hezkému děvčeti trůní na šíji. Odmalinka bez lásky bojí se o lásku, kterou ještě ani nepoznala. Má strach, že je to nemožné. Že právě ona je ta, kterou nemůže mít nikdo rád...

Kolem dívky, v níž kapku po kapce vysychá studnice citu, se tma ostří do strašidelně temných odstínů. Dosud ji Sára vnímala jenom jako líně rozvalenou mlhu, kterou tak jako tak okolnosti donutí, aby zvedla svůj líný kožich. Tyto, pro Sáru jisté okolnosti, se měly dostavit spolu s ranním svítáním. Fantaskní temnota zdejší tmy však zcela a nadmíru zásadně mění situaci. Copak byla dosud slepá? Omluvit by ji mohl čistě fyzikální fakt, že je v tom zatraceně opuštěném vagonu zatraceně špatně vidět. Co si však začala více všímat té holky, jakoby se zdejší tma stala nekonečnou. Skutečností, která si existuje sama o sobě. Látkou, prvkem, sloučeninou, či čímkoliv jiným, co vyvěrá ze samotných bytostí bez výrazu. To oni, oni za to mohou, že se tomu malému, třepotavému světýlku stále nedaří promluvit. Je to moment, zase se Sáře prosmýklo kolem lýtek. Hop a skok, pokus o výskok. Okamžitě dostalo za uši. Následkem důrazně řečené lekce vyhledalo úkryt. Chvíli to vydrží. Ale copak za to může? Že je světlem, které provokuje?

Sáře únavou padají víčka. Nesmí je však nechat klesnout. Ne, to si nemůže dovolit. Vždyť si ještě nepřečetla všechno! Postava za postavou, silueta vedle siluety, jeden černý titulek za druhým. Výzvy ke strachu. Ke strachu, který by vůbec nemusel, neměl být. Hlavně mít všechno pod kontrolou. Hlídat si svou moc. Ve dne v noci střežit její výhradnost. Opanovat své území, své role, své zdraví. To především... Zase jsem zapomněla na vitamíny, už podruhé, div se nezblázní opomíjená kontrolka, aby vybláznila svou paní. Je to támhleta skoro na konci vozu... Zavolat doktorovi, zítra bude mít výsledky, moje výsledky, výsledky procesů probíhajících v mém těle, děje se to beze mne, bezradnost, bezmoc, jak zasáhnout, jak usměrnit??? Osoba s pažemi překříženými na prsou... Už je to tady, říkali to a je to tady, krize od západu, nebude práce, bude drahota, nebude zbytí, co si jenom počneme? Muž středního věku na sedačce vedle své ženy. Zavazadlo, které s sebou tahá už pětatřicet let. Nebude trvat a ztěžkne mu ještě víc, než kdy bylo... Má mě ještě rád? Nemá. Nemůže mě mít rád. Nemiluje se se mnou. Jestli si mě dnes večer nevezme, tak mě nemá rád. Chcípák jeden... Chlapec! Můj chlapec, tuláček můj malý, pořád někde v trapu, prý obchody, dobývá světa díly, cožpak o to, může si dopřát, i mně dopřává, ale člověk aby se o něj imrvére jenom bál, všude něco řádí, tuhle bacily, tam terorismus, ach, usoužím se, jestli toho brzy nenechá... Nejsem dost hezká, nikdy nebudu, proč jenom já musím mít tak hnusný tělo? Zoufá si mladá žena vedle stárnoucí ženy. Je to ještě mládě. Zhrzené, ponížené vlastní jsoucností...

Dejte všichni pokoj, chce se zařvat Sáře. Běžte do háje se svými nářky! Vesměs jsou to jenom obyčejné trampoty. Dělá se mi zle z vaší tragičnosti! Ty vaše ksichty! Zdrchané blahobytem! Hlad na vás, jak mi říkávala můj dědeček, když jsem odmítala jíst hrachovou kaši. Bídu a válku, přidal by ještě, ale to už jen tak za spikleneckého mrknutí oka. Proč pořád potřebujete bojovat? Hledáte nepřítele, vymýšlíte si nepřítele, přivoláváte nepřítele, až jej konečně máte. Zařídili jste mu extra bejvák ve vašich studovaných hlavinkách. Bezva. Mějte si ho. Ale mě s tím dejte pokoj. Já se chci dívat jinam než do tmy, která není dílem noci...

Ještě nenastal rozbřesk, když se před Sárou objeví světlo. Skoro jakoby si o něj řekla. V půl čtvrté ráno přichází úklidová směna. Vzápětí se otvírají dveře vagonu. Sára se ocitá uprostřed tlačenice duší vysátých z těl. Každý tam potřebuje být první. Zpátky ve světě, do kterého se ještě nevrátilo světlo. Šlapají si po patách, vrážejí do sebe rameny, lokty si razí cestu. Pospíchají. Snad vědí, proč a kam. Kéž by věděli...

Pod nohama se jim plete zmatený chuchel světla. Onoho světla, jehož jas neutlumí ani rozsvícené vagonové zářivky. Uhýbá před nelaskavými pohyby monster, jimž ještě nedorostlo. Je to dítě. Vláčené davem vyskočí do nocí přefiltrovaného vzduchu. Udivené jeho nadějnou svěžestí se zničehonic rozpláče... 

Nežádoucí průniky - ukázka 

Charvátovi

"Čí je ten čokl na dvoře?"

Do baráku pod loukami dorazil starý Charvát. Začíná se smrákat a on má po šichtě. Vyplatí se mu nelitovat horkých letních dnů a pořádně si máknout. Jeho nový šéf totiž dost dobře platí. Na rozdíl od toho posledního v autodílně tenhle vyplácí kopáče, kteří pro něj dělají, hned po práci a na ruku. Každej den tak táta Charvát zaroluje do hrnku na kredenci novou tisícovku. Ne, že by je snad začal sbírat. Spotřeba je pořád o krok před jeho mozolnatýma rukama, ale i tak má za sebe dobrej pocit. Od doby, co s tímhle kšeftem začal, je na cigára pořád, kastroly jsou taky navařený, pivo vychlazený, a hlavně, může taky dopřát klukům. Zrovna tuhle, když přijela do města pouť. Poslal je tam všechny i s malým Radanem. Ať se svezou, smradi. Kolik za ty půlnočně extra prodloužené jízdy nakonec utratili, to už nezjišťoval. K čemu taky. Jeho rodina rozhodně nepatří k cikánům, co choděj žebrotou. Tak co by pochybovačnýmu lidu neukázal, jak se on, táta sedmi kluků umí postarat.

"Tak čí je ten čokl?"

Máma Charvátová vydechne oblak štiplavého dýmu, malý Radan se zakucká, Samuel se natáhne po bochníku s chlebem. Nikoho z nich se tátova přísně opakovaná otázka netýká. Máma se dnes nehnula z baráku, Radan by tak silnou obludu, co slintá u zábradlí pod okny, neutáhl, a Samuel tu po celý den nebyl. Protože byl tam, kde jeho táta. Kopou už od začátku prázdnin spolu. A je to síla! Tolik prachů šestnáctiletý Samuel po kapsách ještě nikdy nenosil. Může si koupit, co chce, a ještě pohostit jiný. Však už si pár kamarádů z učňáku zvyklo, že na tohohle cikána je fakt spolehnutí. Tuhle se kromě běžných cigaret přihasil dokonce s flaškou slušnýho chlastu. Berou ho, protože je jim užitečnej. Sam ale není žádnej chudák, aby nevěděl, že všechno má svý meze. Nikoho si svou štědrostí nekupuje. Prostě mu to dělá dobře, tak co by nedal. Až bude cítit, že ho využívaj přes čáru, vykašle se na ně. Samuel rozhodně netrpí nedostatkem sebevědomí. Už vůbec ne teď, kdy bere každej den stejnou bankovku jako jeho táta. Táta je pro něho "pan NĚKDO" a on je stejně dobrej jako on. Minimálně ve vykopávání brázd pro pokládku nového internetu. Cítí se sakramentsky fajn. Tak moc fajn, že začal uvažovat, jestli se už nevykašle na učení a nezůstane u krumpáče.

"Dominiku? Ty o tom víš. Kde se tu vzal? A kdo ho tam přivázal?"

Třetí syn v pořadí nezvedne oči od talíře s hustou gulášovou polívkou, když mezi dvěma srky ucedí:

"Sme ho našli. Je náš."

"Jak jako našli? Jak váš?"

Kdo se hloupě ptá, nic se nedozví...

"Tak ven s tím. Komu patří ten pes?"

"Nevíme," bere si slovo synovec starého Charváta, osmiletý Damián. "Běhá tady už dlouho. Tak sme ho chytili. Do lana. Patrik ho chytil, já ne. A teď je náš. Když nebyl ničí..."

Srdce starého cikána na moment zaváhalo. Už však zase naskočilo do svého rytmu, když strýc Charvát zapíchne svůj zrak do synovce a zavelí:

"Pustíte ho. Hned! Kdo ví, komu patří. Tyhle zabijáky nemá jen tak někdo. Už ho tady nechci vidět!"

Osm kluků a čtyři holky, jedna velká parta školou povinné cikánské mládeže vystřelí z místnosti, kde už tak jako tak začínalo být těsno. Pod barákem nejstarší z nich odváže lano od zábradlí a jako vůdce své věrné smečky odvede psa, kterého nikdo nepostrádá, na místo, kam nikdo z tátů nedohlédne. Na znamení důležitosti úkolu, který konají, s hlavami hrdě vztyčenými přerázují cikánští smradi louky a ztratí se v lesní tmě. Zastaví se až u potoka.

"Tady ho necháme. Bude potřebovat vodu, to je jasný. Do zítra mu každý z vás sežene něco k žrádlu. Kdo nic nepřinese, sem s námi nejde."

Ten, co po celou cestu nepustil provaz z ruky, drží proslov k ostatním. Na první pohled má autoritu a budí náležitý respekt. Nikdo z mladších ani nehlesne. Ti nejmladší visí na svém vůdci vykulenýma očima.

"Je to náš pes. Postaráme se o něj. Nikomu ani neceknete. Je to zabiják, je vám to jasný..."

Nemusel by hrozit, ale pohrozil. Nikoliv z obavy, že by jejich tajemství mohl někdo z nich prozradit. Prostě to tak cítil. Že on je tu šéfem a že mu jako šéfovi náleží jisté mocenské prostředky. A tak jeden z nich použil. Udržovat své poddanstvo ve strachu nemůže být na škodu, usoudil, když se podíval na tesáky bulteriéra přivázaného ke kmenu mladé břízky.

"A dáme mu nějaký jméno? Jak se bude jmenovat?" ozve se šišlavý, neobvykle teplý hlas slepého Radana. "Přál bych si, aby měl nějaké jméno."

K žádosti milovaného maskota celé družiny se nikdo nevyjadřuje. Ač by si všichni přáli totéž, čekají na postoj svého vůdce.

"Dobrá. Budeme hlasovat."

Nemuseli čekat dlouho a už mají slovo.

"Pracka," padne první návrh. Hned vzápětí další:

"Raketa. Protože je rychlej jak raketa."

"Cikán. Bude se jmenovat Cikán. My jsme ho přece našli. A že je náš."¨

"Patrik. Po našem vůdci," pronese s jakousi předem danou nevyhnutelností v hlase Erika. Patrikova sestřenice.

"Kdo je pro?" nedá na sobě Patrik znát, jak moc mu posledně jmenovaný návrh polichotil.

Třináct rukou se zvedne k jednoznačnému souhlasu.

"Dobrá. Zítra ráno za svítání ho pokřtíme. Přijďte všichni."

Více slov netřeba. Mají před sebou přes dva kopce a jedno údolí domů, k tomu ne víc než pět hodin spánku. Mají-li sem znovu vážit cestu s východem slunce. V srpnu si rozbřesk rád přivstává.

Vzbudili se všichni. Jak by také ne! Vždyť mít psa, kterého musí krmit, je zodpovědnost, za kterou by obětovali mnohem víc než jen dospávání v pelechu. Však se také jeden po druhém vytáhli, když z pod triček, které od včerejška vůbec nesundali, vytahovali tu tátovu klobásku, tam zase poslední zbytek ze špajzu uloupeného uheráku. Damián lohnul dva tvarohové koláče a Patrik se přihasil s hrncem od včerejška zbylého guláše. Odevzdali do něj každý po svém lupu a vydali se za svým velkým tajemstvím.

Když Ivanovic bulteriér, jenž po několika dnech bezcílného bloudění přestával tušit, čí vlastně je, schlamstl předloženou krmi, vypláchl Patrik starý mámin hrnec v potoce a přistoupil k rituálu, na kterém se včera dohodli.

"Křtím tě ve jménu otce, syna i ducha svatého na Patrika," chrstnul přežranému psovi na hlavu ledovou vodu z potoka a tvářil se při tom vážně, jako kdyby pojmenovával nově objevenou planetu. Všech třináct zbylých členů letošní prázdninové party pak rukou ve vzduchu naznačilo kříž a bylo po ceremoniálu. Patrik odvázal provaz a šlo se na celodenní výpravu do neznáma.

Ještě pětkrát se cikánské smečce poštěstilo prožít den se psem, který měl být podle papírů velmi nebezpečným zvířetem. Jak se bandě prázdninově zdivočelých cikánů podařilo ovládnout genovou výbavu životem zklamaného bulteriéra, to nechť zůstane tajemstvím jejich i bytostí jim nápomocných. Skutečnost, že s papírovým zabijákem strávili celkem šest báječných dnů, se nakonec nikdo nedozvěděl. Jen pan Ivanov nejspíš cosi tušil, když svého psa uvázaného u potoka šestého dne vystopoval. Anebo to byla náhoda, která mu uvolnila balvan ze srdce?

Ať tak nebo tak, důkaz jeho slídičských schopností našli malí smradi šestého dne jejich přátelství s upláchnutým Osvaldem na dně potoka. Odvázaného z provazu, s prostřelenou šíjí...

Ivanovovi

O vypjatém ránu, kdy se starší dvojče postaralo o zmizení zvířecího člena rodiny, se už nikdo z pozůstalých nikdy více nezmínil. Každý měl ke svému mlčení svůj důvod, který by byl pro druhé jen stěží pochopitelný. Proto se nikdo o nic nepokoušel. Však už jen z jejich tváří bylo nanejvýš čitelné, co za jejich nechutí konverzovat stojí. U Ivanovů se tak jako tak nikdy nevedly žádné vášnivé debaty, nevylévala se úzkostí přeplněná srdce, nesdílel se bol churavých duší. Tak jaképak cavyky s nějakým opilostí pošpatněným večerem a nevydařeným ránem. A co se týká psa, o toho tu šlo ze všeho nejmíň.

I když, jak se to vezme...

Možná, že právě onen nepříliš vhodný zvyk nechávat si všechno pro sebe mohl za to, že ani máma Markéta ani malá Markéta, dokonce ani mladý Ivan nic netušili o tom, jaký strach tátu od prvního dne Osvaldova zmizení mučil. Strach, jenž mu tikal v očích, škrábal ho za ušima, ze střev mu uvazoval mašličky a do krku stavěl zátarasy. Byl to mimořádně vynalézavý a důmyslný strach. Především to však byl strach nepřemožitelný.

Od prvního útoku tohoto strachu bylo velkému podnikateli jasné, že tenhle případ má jen jediné řešení. Zlikvidovat psa, kterého mu byl od začátku čert dlužen. Teď však teprve nastal důvod, proč se ho zbavit. Před policií měl velký Ivan až podezřelý respekt. Snad se skutečně obával, že by nezůstalo jenom u vyšetřování jednoho bezprizorního psiska. Jednoduše neměl čisté svědomí. A to ho jako zručný motor jeho vysoce výkonného mercedesu hnalo za ním. Za Osvaldem. Každé ráno, každý večer. Někdy mu strach nedovolil setrvat při svých pracovních povinnostech a prohnal ho městem a jeho přilehlým okolím i za bílého dne. "Byl by v tom čert... určitě v tom musí být čert... jestli na něj už víckrát nenarazím," drmolil si Ivan za volantem a zuby mu při tom tak trochu mimo rytmus cvakaly. Když se ho držel už jednou, běžel za ním přes celé město až na protější kopec, proč by si ho neměl najít zas? Uvažoval a spoléhal se tak nejspíš více na instinkt svého bultíka než na svoje stopařské štěstí. Vždyť to byl pes s papíry, tak co by se nespoléhal.

Pět dnů se cítil pod psa. Jestli na tom byl hůř než zničehonic osvobozený Osvald, o tom nebyl s to přemýšlet. Prostě mu bylo blbě. Víc blbě, než když se ho s každým jarem chytla alergická rýma. Bylo mu dokonce tak blbě, že úplně zapomněl potrestat viníka. Někdo přece musel mít tuhle jeho mizérii ze všech nejmizernější na svědomí. To však, naštěstí pro mladého Ivana, zůstávalo až druhým bodem v pořadí. Nejprve bylo třeba odstranit zdroj nebezpečí. Za žádnou cenu se na něj nesměla nalepit policie. Velký Ivan věděl o pravděpodobnosti přilnavosti, se kterou by vzhledem k jeho příliš smělému podnikání mohl mít problém. S Osvaldem proto musel zatočit. Stůj co stůj. Proto ji nosil raději rovnou na prsou. Zbraň, kterou si před lety splnil jeden ze svých klukovských snů.

Koupil ji tenkrát od chlápka z branže. To se ví, že jen tak. Na rozdíl od pitomého Osvalda na jeho dvouhlavňovou milenku žádné papíry neměl. Za to ji měl pojištěnou. Vysolil za ni pět krát tolik, kolik by bylo slušný si za ni říct. Ten chlápek musel mlčet až do hrobu. Ivan se s ní dosud jenom mazlil. Ne, že by to bylo o ničem, ale teď si teprve přijde na své. Vystřelí si. Dokonce na živý cíl! Tak krucinál, už aby ho našel...

Šestý den svého intenzivního pátrání dostal ten prapodivný nápad. Bezradnost a obavy přehouply misku vah jeho k dokonalosti vyšlechtěné pohodlnosti. Nikdy by to normálně neudělal. Jenomže o normálnosti jeho dřívějších všedních dnů se mu už ani nezdálo. Noci nadobro propadly černotě své tmy, když se jedna za druhou proměňovaly v černou můru člověka s nečistým svědomím. Zkrátka zůstávalo toho stále méně v životě táty Ivana, na co nesáhla černá ruka strachu ze spravedlivé odplaty. Proto zaparkoval vůz na místě, na kterém by ho nebýt jeho zatoulaného Osvalda nikdy nezaparkoval, vystoupil z něho, ačkoliv by právě na takovém místě z vozu nikdy dobrovolně nevystoupil, a odhodlal se pro pěší obhlídku lesa, o jehož existenci sice věděl, ale opomíjel ji dosud s pohrdáním machra, který něco tak stupidního, jako je les, nikdy nemůže potřebovat.

A najednou tu byl. Pohlcený temnými stíny stromů, mezi kterými téměř ztrácel vidění. Vždyť také nebylo, kam by se díval. Kmeny. V úrovni svých očí nenacházel nic jiného než jenom totálně nezajímavé sloupy. Sem tam větev. Zelená. Samozřejmě. Barva, kterou podnikatel v oboru gastronomie nenáviděl ze všech nejvíc. Přestože salát, špenát ani brokolici z jídelníčku svých hostů nevylučoval, měl k zelené výlučně negativní vztah. A teď tohle! Skoro jakoby se díval na svět zelenými brýlemi. Fuj! Ještě odpornější než růžové nebo bledě modré. On vyznával černou. Jedině černou. Před každým ji hájil, s každým by se o ni přel, kdyby na to přišlo. Černá pana Ivanova okouzlovala, uklidňovala, dávala mu jistoty. Kdyby se pojišťováci oblékali do černé, byl by jejich ví-aj.pí klientem. Skoupil by jim všechno. Nechal by si pojistit i tkaničky na botách. Černé tkaničky na černých botách, to se rozumí...

Vyznavač výhradně černé barvy se ocitl v kotli zelené. Navíc, jakoby už nestačil jen onen samotný fakt, nebyla to jedna zelená. Bylo jich mnoho. Nepřeberné množství odstínů, hotová armáda nepřátelského vojska. A táta Ivan sám před jejich namířenými hlavněmi. Sám v černé uprostřed zelené...

Chtěl se otočit a vzít roha. Utéct z té vřavy, jež mu tolik připomínala válku. Slyšel vítr vysoko v korunách. Slyšel, jak starým pánům stromům loupe v kříži. Desítky ptačích hlasů, pod kterými si neuměl představit nikoho konkrétního. Co jej však rozrušovalo až na pokraj šílenství byla skutečnost, že slyšel sám sebe. Každé nové našlápnutí, tření saka o horní část nohavic, vlastní zrychlený dech. Takové tu bylo ticho, že několikrát uslyšel i úder vlastního srdce.

Připadal si jako v hororu. Za každým kmenem tušil bubáka. Ale kdyby jen za stromy. On ty malé, krvelačné potvůrky spatřoval i za keříky borůvčí, za popadanými šiškami, skrčené v mechu. Byl si jistý, že kdyby si třeba jenom kýchl nebo hlasitěji potáhl nosem, vyskočí ze svých úkrytů a v jediném momentu nakynutí do velikosti obra vrhnou se na něj jako vlk na Červenou Karkulku. Vskutku, propadl se ve své mysli tak hluboko, že neměl daleko do pohádky z dětství.

Bál se. Moc se bál. Ale nešlo o nic jiného, než jenom o jakousi bratrskou výpomoc jednoho strachu druhému. Kdyby se totiž skutečně na patě otočil a svůj miloučký mercedes na kraji lesa vzal úprkem, neudělal by nic jiného, než že by se vrhl do náruče svému prvnímu strachu. Policie totiž i v ony chvíle pátrala Ivanovu pátrání v patách. Hlášení o potulném bulteriérovi přicházela hodinu od hodiny, v denních špičkách dokonce minutu od minuty. Byla jen otázka času, kdy se nebezpečného zabijáka podaří zneškodnit. Jeho majitel to cítil v kostech zrovna tak jako zaúkolovaná policejní jednotka. Nemohl si dovolit otálet... Nemohl si dovolit, aby mu strach nedovolil... Nemohl si dovolit svoji strastiplnou pouť lesem vzdát.

Postupoval pomalu, ale přece. Obezřetně našlapoval na koberec z jehličí. Jakoby pod ním tušil nástražnou minu. Potřeboval se neustále ujišťovat, že mu nic nehrozí. Nahlížel za každý kmen, ať byl útlý nebo široký. Pořád jej sužoval pocit, že na něho někdo číhá. Jeho představy nebyly nijak konkrétní. Velký pan podnikatel, šéf mnoha reprezentativních restaurací, nejvyšší nadřízený několika stovek podřízených se obával střetu s bytostí, o které věděl snad jenom to, že její původní a jedinou domovinou je les. Určitě v té nesmyslné změti zelených zbytečností přebývá někdo, kdo mu chce uškodit. Ten někdo je výhradním vládcem svého teritoria. Toho teritoria, do kterého strachem pronásledovaného Ivana zahnala jeho bezradnost. Bezradnost spřátelená s bezmocí, kterou on z celého srdce nenáviděl. Táta Ivan, onen neohrožený, ve všech věcech znalý, zásadně neomylný, navýsost zkušený a moudrostí prorostlý táta Ivan se při své nucené návštěvě lesa klepal jako osika, které v tomto lese vůbec nebylo.

Jen Bůh by se mohl domnívat, kam až by strach a stres bezbožného Ivana dovedly, kdyby nezasáhla snad právě vůle Boží. V okamžiku, kdy se třesoucí se slídič dopátral potoka, dostavilo se spasení. Měl ho jen na pár metrů. Svého bultíka. Osvalda, psa s papíry o svém ušlechtilém původu. Čistokrevného bojovníka, toho času uvázaného na provaze.

Nerozmýšlel se. Začal do něj pálit. Už neudělal ani jediný krok navíc. Dosáhl svého cíle. Střely z jeho dvouhlavňovky dosáhly svého cíle hned vzápětí. Pes krátce zavyl. Pak se mu podlomily přední nohy. Čumák se zaryl do země, oči se podlily krví. Psí život jednoho z příslušníků psí šlechty vyprchal kamsi nad koruny stromů, ke kterým se velký pan Ivan bál pohlédnout.

Ticho, jež nastalo, nevyrušil ani vítr, který v tu chvíli citelně zesílil. Minutu, možná dvě neslyšel pan podnikatel vůbec nic. Ohlušen ranami, jejichž byl strůjcem, zkoprněl, rozkročený na dva lokte, omráčený tíhou nevratné skutečnosti.

Pak se osmělil. Něco se v něm pohnulo, následkem čehož se sám pohnul z místa. Dokonce se dal do běhu. Nikoliv však zpátky do bezpečí svého motorového korábu, nýbrž k mrtvole zastřeleného psa.

Pohled to nebyl pěkný. Velký Ivan se nikdy nedíval rád na krev. Natolik byl zase lidumil, že před vraždami v televizních detektivkách raději zavíral oči. Tady zavřít oči nemohl. Uvědomoval si, že má sice po problému, ale že přece jenom ještě nemá hotovo. Bylo třeba odvázat provaz od břízky a zahladit stopy.

První úkol splnil snadno. U druhého se musel přemáhat. Nepřemohl se však natolik, aby tomu, koho k sobě před čtrnácti lety připoutal, dopřál návrat do lůna Země. Nesehnul se a nezahrabal Osvalda do lesní půdy hustě posypané jehličím. Ačkoliv byla po večerní přepršce včera večer měkká a dostatečně poddajná. Velký Ivan, kterému se dosud nestalo, že by si s něčím neporadil, dovalil odvázané tělo ke břehu potoka. Učinil tak podrážkami vlastních bot. Nesmírně jich při tom litoval. Nebyly to žádné boty, které by se hodily ke špinavé práci.

Těsně před závěrečnou scénou příběhu, se kterým by se jenom hodně nerad chlubil, se zastavil. Ne snad, že by se rozhodl pro jakousi pietu, minutu ticha, vzdání holdu zvířeti, které hrdinně přežívalo mizernou péči svého o nic méně mizerného pána. Potřeboval se pouze ujistit, že potok je v těch místech dost hluboký na to, aby se v něm dokázala ztratit jedna mizerná mrtvola. Mizerný den plný těch nejmizernějších mizérií... Kéž by ho spláchla voda spolu s chcíplým Osvaldem...

Nebylo jí nakonec zřejmě dostatek na to, aby si poradila s obojím. Nad skopnutým Osvaldem sice zavřela hladinu, ale nad hlavou táty Ivana zhasnout světlo nedokázala.

Charvátovi

Slunce nezapadlo ještě ani tehdy, když se ke svému psímu příteli přihnali malí cikáni.

Spatřili na zem spadlý provaz. Našli stopy zpola zaschlé krve. Po několika pokusech, s rozmáčenými svršky, avšak za neskutečné spolupráce vylovili ze dna zhruba metr hlubokého proudu ubohou mrtvolku jejich Patrika.

Mlčeli, když mu holýma rukama vyhrabávali hrob. Mlčky lámali čerstvé snítky jehličí, aby jej vystlali do měkka. Nepromluvili, ani když do něj oběť kruté vraždy ukládali. Každý z nich, všech čtrnáct všelijak příbuzných děcek házelo plné hrsti lesní plsti na mrtvou srst zvířete, které měli rádi. Když jim vlastním úsilím zmizelo z očí, začali zpívat.

Nějakou tu zkušenost s pohřbíváním už měli. Naposledy se střídali u rakve se zesnulým dědou Rosochou. Ne, nemínili tu nad hrobem psa Patrika truchlit celý týden. Aniž by o tom přemýšleli, tenhle cikánský rituál nebyl pro psy. Ať jim byl nalezenec bulteriér drahý sebevíc. Dozpívali, ozdobili

Ivan, Samuel a "kripl"

S první vteřinou zvonění se rozlétnou dveře všech tříd. Pětačtyřicet minut opuštěná chodba se vmžiku plní spěchající mládeží. Po třetím patře městské základky se přežene pět neřízených stád. Žádný ovčácký pes jim na paty neslintá. Vyučující, ani kdyby chtěli, neměli by šanci tempo svého žactva stíhat. Přesuny mezi odbornými učebnami mají svůj zaběhnutý rituál. Jeho součástí je i žák sedmé A, osaměle se ploužící Ivan Ivanov.

Od prvního dne své školní docházky znevýhodněný jménem, které se vší parádou zdědil po svém otci. Od první vyučovací hodiny téhož dne vysmívaný pro svou lítostivost, jež ho tak často dohání k slzám. S každým dalším dnem, týdnem, či měsícem nesnadně odpykávané školní povinnosti stále více v nevýhodách, za něž si víceméně může sám. Plačtivý, ustrašený, při zdi stojící chlapec s pusou na zámek, od kterého nejspíš ztratil klíč, si může jen těžko nalézt kamarády. Nicméně, on je ani nikdy nehledal. Kromě jednoho jediného pokusu, kdy se odvážil bez pozvání vstoupit na zkoušku cikánské kapely. Za svou odvahu však tenkrát dostal takový výprask, po němž mu zůstaly modřiny až do dneška. Posměšky zdatných muzikantů přišel o veškeré zbytky své odvahy, bylo-li v hudebně pana učitele Rakyty ještě vůbec nějaké.

Od té doby uplynula léta. Čas však pouze přisypával sůl do ran. Čím více Ivan toužil být jedním z nich, zasloužit si členství v cikánské partě z baráku pod loukami, tím nepravděpodobnější se stávala pravděpodobnost, že se mu to kdy podaří. Má zkrátka smůlu. Nejen na jméno, ale, a to se doopravdy odpouští jen v hodně výjimečných případech, má smůlu na svůj neslušně ušlechtilý původ. V hlavě sedmáka tento poněkud zjednodušeně vnímaný fakt znamená, že táta toho má prostě moc. Že kdyby toho měl míň, kdyby nešéfoval dvanácti restauracím najednou, ale jenom jedné, nebo možná ještě dvěma, potom že by mu neplivali do kapuce, neplenili svačinový box, neházeli blátivé hroudy na tátův mercedes. Prostě za celou jeho bídu může táta. A ty jeho příšerné, snobácké restaurace.

Mladý Ivan nenávidí svět velkého Ivana. Jeho nenávist roste úměrně s mírou jeho ublíženosti. A neubližují mu jenom ti cikáni, které on, z nepochopitelných důvodů stále tolik obdivuje. Ubližuje mu celý svět. Protože na něm musí být. Musí v něm žít, přestože si to vůbec nepřál. Sedmák Ivan není na světě rád. Svět je pro něho plný nebezpečí. Ivan jej vidí i za rohy, za které vůbec nemůže vidět. Jeho delikatesní výchovou zjemnělý nosánek pro něj vyčenichává i to, co ještě vůbec nenastalo. A tak si své trampoty nešťastný Ivan přivolává sám.

Zrovna jako se nyní sám plouží za učitelem dějepisu zpomaleného tempem svých odsloužených let.

Měl by zamířit do výtvarky. I tahle věda lehce stínovaná uměním má v této neustále se modernizující škole svoji odbornou učebnu. Vedou do ní dveře přes kabinet biologie. Nenávratně ztracený klíč od přímého vstupu pravidelně jednou týdně dopřává jinak povětšinou znuděnému žactvu jisté rozptýlení. Proto ten úprk, proto ten chvat. V kabinetu biologie učitel právě pro jeho průchodnost nebývá. Zato v něm je stále něco, co se náramně hodí k vítanému obveselení. Posledně to byl model rozmnožovacích orgánů rostlin. Tyčinky a obzvláště pestík našli rychle svou účelnost v zručných rukou vědychtivých sedmáků...

Ivanovi se tam mezi ty trotly nechce. Postrádá pro jejich druh humoru smysl. Hnusí se mu být při tom. Názorné ukázky sexu, tak jak jej s pestíkem u těla předvádí Roman nebo Petr, mu jako zhoubní červi zalézají do děr a tropí v nich takovou neplechu, až se z toho chce Ivanovi zvracet.

Dnes se mu zvracet nechce. Ještě ne. Přesto se raději namísto za ostatními šourá na toaletu. Ani neví, jestli se mu chce čůrat. Ví jenom, že se mu nechce být tam, kde je někdo jiný. Potřebuje být sám. Aby se vyhnul trapnostem v kabinetě. A ještě aby si z očí vytřel to, co mu včera plivl do ksichtu táta.

Prý je magor, co běhá po kurtu jak kretén. Nikdy z něj prý nic nebude. Stojí ho prachy. Je nevděčnej. Ať prý nečeká, že mu tu ulejvárnu bude tolerovat. Když je línej v tenise, bude sedět doma a učit se. Do zimy chce od něj zkoušky z angličtiny. Nějaké efcé é nebo co. Ale to je jedno. Prostě se nehne z domu, dokud od něj neuvidí certifikát. Prej ho bude potřebovat. Teda táta Ivana. Má v úmyslu rozjet to za hranicema. A sám je v cizích řečech vedle...

Poslouchal mladší Ivan Ivana staršího a v duchu si zakazoval ho slyšet. Kdyby se včera nestavěl proti skutečnosti, která si jej jako kouli přivázala k noze, třeba by to nemusel poslouchat dnes... snaží se porozumět stále dokola opakovanému vysílání, které nelze dostat z uší...

Sedmák Ivan, z něhož jakoby krok za krokem vyprchával život, otevře vrzající dveře od chlapeckých toalet. V prvním okamžiku pocítí zvláštní, kachličkově chladnou útěchu. V předsálí pisoárů u umyvadel bez mýdel neshledá jedinou živou duši. Stav momentální prázdnoty mu vyhovuje. Až podezřele se totiž shoduje s prázdnotou jeho vlastního vnitřku.

Nechá za sebou přivrznout dveře. Za kliku při tom nebere. Přece jenom se něco od svého táty naučil. "Nikdy se nechytej klik, když nemusíš. Válí se na nich sajrajtu..." Neví už, kdy a kde přesně mu táta kázal o hygieně jeho stavu, která se jaksi neslučuje s hygienou nižších vrstev. Přesto v něm tahle část jeho otce jaksi zůstala. Překrytá mnoha vrstvami dalších, stejně dobře míněných doporučení. Propadla se do podvědomí, ze kterého už nebývá cesty zpět...

Ivanova ruka pohne pákovou baterií u prvního umyvadla za dveřmi. Pustí vodu naplno. Silný proud stékající do výlevky vyloudí zvuky, které Ivan, na rozdíl od kázání svého otce, může poslouchat. Trochu se uklidní. Opře se oběma pažemi o studený okraj umývadla. Odlidštěný chlad keramiky mu připomene jiné zážitky. Záchodová mísa ze stejně studeného materiálu... Tlak cikánských rukou za krkem... Strach z blížící se hladiny pod jeho temenem...

Oklepe se hnusem. Zbrklým pohybem si začne třít zchladlé dlaně o stehna. Vtom zaslechne podivné pískání. Přirazí páku, aby utišil hluk vodovodu. Pískání se ozve znovu.

Stačí čtyři kroky, aby sedmák Ivan zjistil, že tu není sám. Zvonění na chodbě mu dává vědět o čase. Končí malá přestávka. Měl by se sebrat a co nejrychleji proběhnout kabinet biologie. Může se stát, že ho budou postrádat. Na to však sedmák Ivan nemyslí, když za půlenou zdí k pisoárům najde kripla z béčka skrčeného v koutě.

Přišel do vedlejší třídy vloni na podzim. Blbeček, co umí vyslovit pouze tři slova, slintá si do sešitů, a když se mu někdo přiblíží k lavici, spustí povyk pralesního paviána. Zírali na něj tenkrát všichni, asi jako by zírali na dinosaura, co by se jim procházel před školou a hlavu prostrkoval okny. Teď už na něj nezírají. Protože na něm není, fakt není nic ke koukání. K Ivanovi se za ten rok donesly zvěsti o jakési inkluzi, která v tomto případě přináší ovoce, neboť integrovaný žák Maxmilián rozvíjí své mimořádné schopnosti a má nakročeno na gymnázium určitě, na vysokou téměř jistě. Ivan nerozumí ničemu z toho, co se o kriplovi z béčka line z úst několika dospěláků. Jsou totiž i tací, kteří z jeho mlácení čelem do lavice nadšení neprojevují. Táta Ivan patří právě k nim. Podle něho je celá inkluze podraz, co se podepisuje na slušných dětech, jimiž myslí samozřejmě v první řadě svého Ivana a svoji Markétu. Na ostatních mu zase až tak nezáleží. Několikrát se před Ivanem vyslovil v tom smyslu, že má ještě štěstí, že s tím debílkem nemusí sedět v jedné třídě.

Tolik a takové informace poskytuje Ivanovi jeho mozek ve chvíli, kdy se takříkajíc osobně setká s kriplem u pisoárů.

Chodba ztichla. Za posledním zabouchnutím dveří od nějaké třídy poblíž už není slyšet vůbec nic. Všechno nasvědčuje tomu, že Ivan je s lehce mentálně postiženým autistou na záchodech sám.

A vtom to přijde. Neovladatelná touha se pomstít. Jedno na kom. Odžité emocionální strasti i momentální mizerný stav Ivana získává jasnou převahu nad rozumným uvažováním inteligentního kluka. V náhodné přítomnosti cítí příležitost. Chce vidět někoho stejně poníženého, jako bývá on sám. Chce se pást na jeho bezmoci. Užít si svou převahu. Být mocnější, silnější, nepřemožitelný...

"Co tu děláš?" kopne do hromádky neštěstí gumovou špičkou svých přezůvkových tenisek. "Slyšíš? Odpověz, když se tě ptám! Co to máš za vychování? No tak! Odpověz pánovi!" přišlápne plnou vahou chodidla chudáka, na kterém se rozhodl narovnat si svoje ego.

Béčák Maxmilián na něho nereaguje tak, jak by si jeho náhodný nálezce přál. V podstatě je to jedno, protože i kdyby áčákovi Ivanovi odpověděl, jeho zlobě by se stejně nevyhnul. Ivan totiž má co vracet. A tak to dělá. Smůla, že se z neustálého napětí vyčerpaný Max rozhodl právě pro tenhle úkryt.

"Kriple! Nebo jak ti říkaj, vstaň!" napodobuje roky šikanovaný sedmák povely, kterými se dosud jiní bavili na něm. "Vstaň! Boty! Odevzdej páníčkovi boty!"

Napadený autista nevnímá obsah útočníkových vět. Soustředí se jenom na jediné. Za žádnou cenu nesmí dopustit, aby ten kluk, který ho tu vyrušil, vstoupil do jeho prostoru. Úzkostlivě si hlídá svoji bublinu, bez níž by přestal existovat. Cítí, jak na ni doráží Ivanovo vztyčené tělo. Před chviličkou mu ji málem prokopl. Utekl by, ale nemá kam. Ze dvou stran obklíčený kachličkovou zdí, vklíněný do vrcholu rovnostranného trojúhelníku, nad jehož přeponou jej děsí zlostná tvář Ivanova.

"Seš vážně kripl. Naval!" smiřuje se s Maxmiliánovou nespoluprací spolužák z áčka. "Když to chceš takhle..." rozepne si poklopec, "...já to s tebou myslel dobře..." vytáhne z poklopce část těla potřebnou k močení, "...mohly to odnýst jenom boty...", vystříkne první kapka na Maxmiliánův nárt, "...řekl sis o to sám...".

Syn jednoho z nejzámožnějších podnikatelů ve městě vypustí obsah svého močového měchýře na přezutí handicapovaného spolužáka. Je takřka nevyhnutelné, aby spolu s tím nezasáhl i ponožky a holou kůži mezi jejich horním lemem a vyhrnutými nohavicemi.

Proud teplé tekutiny rozstřikující se po Maxmiliánových nohách i po podlaze vlévá do Ivana nový, doposud nepoznaný elixír. Je lahodný jako uzrálé víno. Ivanovy buňky mlaskají z té dobroty. Ivanovi jakoby narostla křídla. Kdyby chtěl, mohl by se teď odrazit a letět, kam se mu zachce. Vlastním přičiněním nabyl lehkosti a chce se mu smát. A tak se směje...

Smích ho však přechází dřív, než se ho stačí nabažit.

Za druhou půlenou zdí oddělující pisoáry od záchodových boxů zblikne pohyb. To hlava cikánského spolužáka Samuela ucukla před nenadálým pohledem Ivanových očí.

Jak se sem dostal a jak dlouho už tu je, to teď ani pro jednoho ani pro druhého, natož pro třetího není zásadní. Akce je tak jako tak u konce. Močový měchýř, bez ohledu na stavovou, rodovou či jinou příslušnost, má pouze svou omezenou kapacitu. Ivan domočil. Maxmilián se krčí v koutě menší, než kdy byl. Samuel valí své tmavě hnědé oči. Nikdo ani nehlesne, když se Ivan odebere do kadibudky při protější zdi.

"Pojď, vstávej! Je to magor. Tohohle si nevšímej!"

Samuel ani ve vypjatých situacích neztrácí hlavu. On ji totiž ještě nikdy neztratil, takže nejspíš ani neví, jak se to dělá. Přistoupí k pomočenému Maxmiliánovi, a zatímco mu poskytuje poradenství, jež by se mu mohlo hodit, podává mu pomocnou ruku.

A děje se zázrak. Kluk s vícekrát potvrzenou diagnózou poruch autistického spektra vkládá své dlaně do cizích. Je mu v tom okamžiku zhola fuk, jak moc se svým zabarvením liší od jeho. Vidí totiž Samuela v modrých barvách. Jasná zpráva o tom, že se ve své těžké chvíli svěřuje do dobrých rukou.

"Haló! Co tam děláte? Kde máte být?" vyštěkne na podivnou dvojici hlas učitelky Šteflové. Zapomněla si ve sborovně sešit s klasifikací a musela se pro něj vrátit. Neměla by v tuhle dobu na chodbě nikoho potkat. Zákaz odskakování si na toaletu během vyučování se osvědčil už v minulém školním roce, a tak nebyl důvod na něm v novém školním řádu něco měnit. Tak jak to, že se tu někdo potuluje? A zrovna tihle dva? Jeden větší potížista než druhej, nezapomene jí připomenout její stále bdělá mysl, než k nim přejde chodbu.

"Co je? Děje se něco? Je někomu z vás špatně?"

"Ne," ucedí Samuel a uhýbá před přímým pohledem očima. Ví, že se mu v tomhle baráku nevěří. A není zase až tak jednoduchej, aby si nedomyslel, co by ho mohlo stát, kdyby si tahle úča všimla, jak je kripl z béčka zřízenej.

"Vy dva k sobě ale přece nepatříte," zauvažuje Šteflová a sjíždí podezřelou dvojici očima od hlavy až po paty, aby našla důkaz.

A má ho! No jasně! Věděla to! Že tam, kde se objeví cikán, bude to zapáchat nějakou nekalostí. Páchne! Proboha, ten páchne! Až se v ní probudí lítost ke klukovi, který tu všechny tak obtěžuje.

"Cos mu to provedl? Ty grázle! To si vyřídíme jinde! Za mnou! Oba! A hněte s sebou!"

Odvádí svoji nedopatřením odchycenou kořist rovnou do ředitelny. Nemá čas se jimi déle zabývat. Kromě toho, tady jde o jasnou šikanu. A tu ona nemá ve svých kompetencích.

"Kdo mu to udělal? Ty?" započne s prvotním výslechem ředitel, jehož jediným svědkem je jeho nedůtklivá sekretářka.

"Ne."

"Jak to, že ne? Byls tam přece!"

"Jo."

"Ano. Odpovídáme ano."

"Hm," přitaká ředitelově výtce splihlý Samuel.

Tuší průšvih. Další nespravedlnost. On ale za nic nemůže. Prostě se jenom zdržel na velký, když už začalo zvonit. Nic víc. Jenomže to mu tady stejně nikdo neuvěří. Nemá cenu to vysvětlovat. Prostě se mu do toho nechce. Čím víc bude mluvit, tím víc budou proti němu. Kašle na to. On sám ví, jak to bylo, a to mu stačí. I když... I když by to tomu ufňukanci projít nemělo. To teda zase ne, perou se Samuelovi v hlavě myšlenky jako prádlo v pračce tety Sáry. Koupil jí ji předevčírem strejda Robert.

"To on," nedaří se mu hned napoprvé pustit přes jazyk jméno kluka, který mu svou hloupou nadřazeností pije krev.

"Kdo? Vyjadřuj se přesně!"

Samuel sklopí hlavu ještě níž a nos mu pošimrá nový závan Ivanovy moči linoucí se od nohou úplně rozloženého Maxmiliána.

"Ten, co má to ruský jméno," pomůže si nakonec ke spravedlnosti jinak.

"Jaké ruské jméno? Copak ty neznáš své spolužáky?"

"Hm," poklesne hlava Samuelovi o další stupínek níž.

Víc už nepromluví. I tak to bylo dost.

--------

Případ očividné šikany nesmí zůstat neztrestán. Navíc, když klíč k rébusu útoku na znevýhodněného Maxmiliána obdržel hlavní řídící doslova za hubičku. Samuel Charvát mu ho přece sdělil a díval se mu přitom do očí.

Rozhodně si nevymýšlel. S podlostí, které úplnou náhodou přihlížel na chlapeckém záchodě, se sám vyrovnával jen nesnadno. Cikáni dokážou ledacos, to je pravda, ale nikdy, fakt nikdy by si nedovolili na mrzáka. Samuel se s Maxem dosud nebavil, ale ví o něm, co ví. Ivan to přehnal. Choval se jako kretén. Jenomže mu to určitě zase projde. Jako mu prochází vždycky všechno. Jak to dělá, když sám je slabej jako "marjánka" z druhý ruky, na to spolužák Samuel zatím ještě nepřišel. Dost ho to štve...

Velký šéf středně velké základky je naštvaný skoro jako cikán ze sedmičky. Dá to fušku nedat na sobě nic znát, ale tahle daň za kariéru je ještě splatitelná, dalo by se říct. Je to jen cvik. Pár vypjatějších situací, kdy jedna ruka podrží druhou, aby neudeřila. Do stolu, to se ví. Takové poněkud údernější položení pěsti by jednomu na dobré pověsti nepřidalo. A té nikdy není na rozdávání (Bože, kam stále jen mizí tolik užitečné meze?).

"Pane Ivanov," ujímá se ředitel svého pozvaného hosta.

O něco horlivěji, než by bylo nutné, ale o tom se tak jako tak nikdo nedozví. Sekretářka už pro dnešek smetla ze svého pracovního stolu i to nejposlednější zrnko po své zdravě celozrnné svačině a učitelka Šlechtová svou svačinu teprve nakusuje, plně pohroužená do druhé hromady sešitů určených k jejímu důkladnému překontrolování.

"Jsem rád, že jste si udělal čas. Chápu, musíte být nesmírně zaneprázdněn. Mimochodem, snad mi dovolíte, když se vám, ještě než přistoupíme k hlavnímu tématu, přiznám, že do vašeho podniku chodím téměř pravidelně a nesmírně rád. Opravdu!" potřebuje přesvědčit o věrohodnosti svého výmyslu muž převážně, opravdu převážně pravdomluvný. "Zrovna tuhle, no nemůže to být tak dlouho," nemůže si vzpomenout na přibližnější časové určení své poslední návštěvy Nesmrtelného Cara pan řídící, "dal jsem si u vás, no, jak se to jen jmenovalo..." nahodí grimasu hloubavého přemýšlení, přičemž vykulí oči kamsi ku stropu a pravým ukazovákem si pošimrá dva dny neholenou bradu. "Ále na tom nesejde. Povím vám, hotová delikatesa to byla. Takové jemné, s gustem kořeněné, do pěny našlehané..."

"...Nic," dere se na jazyk muži, jenž pro to, aby se vyrovnal s pocitem vlastní malosti před člověkem, který má mnohem, mnohem víc než on, jakoby se rozhodl složit státní zkoušku z herectví. Není nepravda, že k Carovi zašel. Ostatně, jako všichni. Ze zvědavosti. A není ani nepravda, že gurmánsky vysoce hodnocené pyré de cosi bylo lehoučké jako dech. Vlastně je-li tu nějaká sháňka po lži, pak je jí více na pohled než k doslechu. Ředitelova tvář, mimika, gesta, nadšením špulené rty, úžasem přivíraná víčka, uznáním pozdvižené paže i ten palec nahoru, to všechno je poněkud afektovaně sehraná etuda podlézavého lháře.

Na velkého Ivana Ivanova však ani lež ani pravda žádný dojem nedělá. Dvojici naštvaných totiž už od okamžiku, kdy mu tenhle špatný hráč zavolal, zvyšuje na tři. Nemá rád, když ho někdo během pracovního dne, a ty bývají skoro všechny, zcela nepracovně vyruší. Ne snad, že by měl až tolik práce. Že by něco nepočkalo, nebo někdo nepočkal. Naopak. Všichni by na svého mimořádně osobitého šéfa čekali s velkým potěšením. A vůbec by jim nevadilo, kdyby se třeba vůbec nedočkali. Čehož on jim dopřává jenom hodně nerad. Dnes mu nic jiného (Bože, opravdu toho želíš?) nezbývá. Měl se dostavit, co nejdříve to bude možné. Prý je to neodkladné. Nezbytné a ničím omluvitelné.

Co mu tak naléhavě potřebují sdělit, netuší.

Ivan Ivanov proto přichází ve velmi špatné náladě. Doutná z něho jako nedohořelá polena táboráku. Kam vstoupí, tam po sobě nechá štípající kouř. Není příjemné potkat majitele "Nesmrtelného Cara".

"O co jde?" přeruší ředitelovo dětinské chvástání táta Ivan. Syn Ivan se zatím schovává za jeho zády. Moc mu to nejde, ale hlavně, že mu to pomáhá.

"Posaďte se!" výraz ředitele se mění jako bleskem stižená obloha. V jednom, onom starším okamžiku rozplizlá sladkost sráží se hned v následném okamžiku do škraloupu zkyslého mléka. "Moment. Zavolám kolegyni Šlechtovou."

"Á, výýýýborně," vítá nadřízený Šlechtovou protahovanými samohláskami. Zhoupne se v křesle a s nebývalou chutí se pustí do vyřizování záležitosti, která mu kazí už třetí den. Jakoby mu v cílové rovince foukl do zad vítr. Blíží se konec štreky. Eurofie na dosah.

"Pane Ivanov, řešíme tu velkou nepříjemnost. Váš syn je do ní zapleten. Padlo na něho podezření ze šikany spolužáka. Nebudu líčit podrobnosti. Všichni si přejeme, abychom na takové věci už nemuseli myslet," pohledem zkontroluje pozornost ostatních tváří. "Vyšetřit to ale musíme, to jistě chápete."

"O co jde?" přeruší jej otec Ivan už podruhé stejnou otázkou.

"Ošklivá šikana. Věřte mi, velmi hrubé chování. Navíc k handicapovanému žákovi."

"Jsem říkal, že tady nemaj co pohledávat."

Poznámka, kterou polohlas muže postrádajícího trpělivost vepisuje pod čáru.

"Váš syn je podezřelý," svede boj skutečnost s ředitelovou předsudkovostí.

"Nesmysl. Jak jste na to přišli? Můj kluk nic neudělal."

Hlas rozhodný jako východ či západ slunce. Ani náznak zaváhání.

"Udělal."

Špitnutí, šepot, nebo jenom ševelení podzimního listí za oknem?

Řediteli pohyb úst žáka Ivana neujde. Okamžitě lapá po návnadě.

"Ivane! Udělal jsi to?"

"Jo."

"Co je to za pitomou hru? Co to na něj chcete hodit? Samozřejmě, že to neudělal. Je to přece můj syn!"

"Váš syn se právě přiznal, pane podnikateli," laškovně se mazlí se slovy ředitel. Má hotovo. Šlo to nečekaně hladce. Jako když nožem zaloví v oblíbeném margarinu. "Uděláme zápis. Vy mi ho tu podepíšete. Vyvodíme důsledky. Máte šikovného kluka," pousměje se nad náhodnou komičností. Tolik se mu ulevilo, že tomu snad ještě ani sám nevěří. "Je dobře, že se přiznal. Ale na odpornosti toho, co udělal, to nic nemění..."

Ve třech tečkách za posledním slovem jakoby se skrýval jistý druh naděje. Mělo by snad ještě něco následovat? Jak to ředitel myslí?

Otec Ivan, ač by mohl být na skutečnost, že vinu stíhá trest, zvyklý, oklepe se při pomyšlení na možné důsledky, které zřejmě neminou kluka a rázem se mu svět zbarví do ruda. Velký pan podnikatel je býk. Hvězdy mu samy předurčily, že s porážkou on se jen tak nesmíří. Kdyby se v tuhle chvíli nacházel v bubnu koridy a chlápek, co se příliš uspokojeně houpe v protějším křesle by před ním roztáhl takhle rudej hadr, jak jemu se teď rudí před očima, nabral by ho mezi rohy. O nějakém "pardónu" by prostě nebyla řeč. Jenomže v úzké cimře ředitelny jedné tuctové středoevropské základky se čistě "po býčím" zaútočit nedá. Tady to od nasupeného vyžaduje taktiku. Přiměřenou rozvahu podloženou fakty, která nikdo nezmění...

Otec Ivan má, v jistých úhlech pohledu, nadbytek.

Ničím obzvláštněná základka má ze všech úhlů pohledu nedostatek.

Otec Ivan může, i když pouze ve zcela výjimečných případech, část svého nadbytku postrádat.

Městská základka může, a to téměř ve všech nabízejících se případech, části těchto nadbytků potřebovat.

Říká se tomu sponzorství. Také sponzoring nebo nezištná materiální podpora.

"Dost! Řekněte si, kolik chcete, a dál s tím nechci mít nic společnýho. Žádný zápisy, nikdo se to nedozví. Nestojím o to, aby se to táhlo s mým klukem dál. Tak kolik? Sto, dvě stě, nebo půl mega?"

Úžasný, skvělý vývoj události. Ředitelovy dlaně se pevně drží madel křesle, aby ze samé radosti nezatleskaly. Stěží by si ředitelova hlava dokázala vymyslet příznivější dopad šikany. Ještě v noci nenacházela spánek. Peripetie s dokazováním, spoluúčast policie, zvěsti kolující městem... bubáci, co pod postelí nikdy neusnou. A teď je tady tohle! Během pár minut vyřešená záležitost! Navíc nabídka, jež se neodmítá... Potřebovali by přece dovybavit počítači... V podkroví jsou prázdné prostory... Konečně by svůj předmět mohl učit tak, aby ho to tolik neotravovalo... Rozdělit třídy na poloviny... on by si samozřejmě vzal ty schopnější...

Tolik, a ještě více spatřuje ředitel v budoucnosti, která se mu poprvé po mnoha dřívějších neúspěšných pokusech zdá být na dosah. Tenhle pan Ivan, ať už s jakkoliv provýchodně znějícím jménem, by mu mohl být (Bože, zavři oči, vypni sluch!) setsakramentsky užitečný. Jenom POZOR! Je tu ještě jedna osoba! Od jisté chvíle poněkud zbytečně a navíc. Svědectví kolegyně Šlechtové není třeba. Může tedy jít. Je velmi záhodno, aby odešla. Ba co víc, ona prostě musí odejít, protože i ona má uši a s největší pravděpodobností i svůj vlastní úsudek.

Tak, teď už nic nebrání dohodě, jež by se při špetce dobré vůle, mohla zváti gentlemanskou.

V přízemí školní budovy, za jedinými dveřmi s koženkovým polstrováním, zůstávají jen ti, kterým ze snadno pochopitelných důvodů půjde hlavně o to, aby jejich ujednání neproláklo zdmi tohohle ředitelského kamrlíku. Ostatně, na ten by mohlo dojít hned v druhé řadě. Pokud se mladý Ivan trochu vynasnaží. A jistá pravděpodobnost tu je. Má-li někdo sklony k násilí, byl by zázrak, kdyby se jich, a to bez zkušenosti jakéhokoliv trestu, naráz zbavil. Jestli si bude Ivan dál dovolovat na slabší, nebude už ředitel proklimbávat bezesné noci. Příště si nechá poupravit svoji pracovnu. Ale to by předbíhal...

"Dobrá. Řekněme, že naši žáci by si zasloužili důstojnější podmínky pro vzdělávání. To mi jistě dáte za pravdu. Taková menší učebna informatiky by nám velmi pomohla. Dejme tomu, třináct, patnáct pracovních míst vybavených nějakou slušnou technikou. Umíte si asi představit, co nám sem v naprosté většině cpou. Bedny, co jinde vyřadili. A nám to má stačit... Chápejte přece! Nechci nic pro sebe. Ale jak máme vzdělávat žáky na něčem, co neudrží ani pár informací? Víte, jaká je dneska doba. Informatika je takříkajíc hlavním předmětem. Takže, jestli jste mi dobře rozuměl... technické zázemí počítačové učebny... to bychom od vás s velkým vděkem přijali... a smázneme tím ty klukoviny... Co říkáte?"

Otec Ivan v duchu kleje. Proklíná svého kluka do horoucích pekel. Spílá mu a ... Jestli nad ním láme hůl?

Ne. Na to je snad i tahle záležitost příliš banální. Synek Ivan se mu bude ještě hodit. S tím Německem to nevypadá vůbec špatně. On sám je na jazyky slabej. Vycvičí si Ivana. Pořád je lepší, když podnik zůstane jen v rodině.

"Patnáct slušnejch písíček. Zejtra vám přivezou sponzorskej dar. Můj kluk bude čistej, jasný?"

Ředitelovy čelisti namísto odpovědi tuhnou. Jen ruka se ještě zmátoří, aby pevným stiskem stvrdila ryze chlapskou dohodu.

Existují skutečnosti mezi nebem a zemí, které nechť v zájmu obou stran zůstanou raději viset v meziprostoru. 

Vyznání pod hladinou

Jsem Majka. Už víc než dvacet let žiji ve šťastném manželství s potápěčem. Obojí je pravda, i kdybyste o tom chtěli nastokrát pochybovat. Jestli ve vás snad tenhle nerealisticky znějící úvod vyvolal závist nebo třeba jenom zvědavost, můžu vám vyprávět, jak toho času smutná princezna k princi zakletému v podvodní příšeru přišla.

Byla jsem tenkrát holka na vdávání. Možné ohlášky však byly přinejmenším stejně daleko jako vidina dovolené strávené na Marsu. Po několika vztazích, které se tvářily hodně vážně, jsem usínala i vstávala z proleželého gauče po babičce stále sama. Na stále častější připomínky mých rodičů, prarodičů i známých, jestli mi snad někdo konečně nenabízí příjemnější nocování, jsem se tvářila pokud možno vyrovnaně. Nemínila jsem zavdat příčinu k ještě hloubkovější revizi mého citového života. Vyrovnaná jsem však v žádném případě nebyla. Nahlížela jsem do kočárků ze stále uctivější vzdálenosti, aby to tolik nebolelo. Moc jsem chtěla být máma.

Taky jsem chtěla být milovaná a milovat. Chtěla jsem být starostlivá i ustaraná manželka. K tomu jsem samozřejmě taky chtěla vlastní bydlení, společné plány a spoření. Nakonec i tu pořádnou, dostatečně širokou postel pro dva jsem chtěla. Nikdy bych však svá přání nevyslovila nahlas. Byla jsem přesvědčená, že dosavadní neúspěchy při navazování a hlavně následném rozvíjení vztahů spočívají ve mně. Jeden den jsem si připadala příliš nesmělá, neprůbojná, s nedostatečně zbytnělým sebevědomím. Druhý den jsem se zase měla za neakceptovatelně drzou, tvrdohlavou, příliš upovídanou bytost, se kterou není snadné vydržet v jedné místnosti déle než chvíli. Ať tak nebo tak, chyba byla ve mně. Nestála jsem o to, aby mě na to někdo upozorňoval.

Čím více kamarádů a kamarádek opouštělo naše společné zájmy, aby se zcela a dobrovolně vrhli do nekonečných povinností rodičovství, tím častěji jsem trávila volný čas o samotě. Být samostatnou jednotkou v jakékoliv společnosti nesplňovalo moje představy o efektivnosti a smysluplnosti takového počínání. Moje aktivity se za několik posledních let krok za krokem poněkud zcentralizovaly. Zůstaly mi dva hlavní a jediné cíle, kde jsem byla ochotna trávit hodiny po zaměstnání. Tedy, kromě starého domku s hodně svažitou zahradou. Tam jsem se rozhodla přebývat, abych svou nezadaností nedráždila mé již tak dost netolerantní rodiče. Moje přítomnost v jejich stárnoucím manželství už nebyla vítaná. Z chaloupky na vršku jsem vyrážela buď do městského bazénu v údolí, nebo do lesa ještě výš, než stála moje chýška. Bez přílišné nadsázky. Byla to doopravdy stavba stařičká a zchátralá. Žilo se mi v ní ale dobře. Kromě občasného lidského zahřívání mi nechybělo zhola nic. Lidskými zvuky jsem krmila své uši při poctivém odpočítávání uplavaných bazénů, za němými tvářemi jsem pobíhala pod korunami stromů, ve kterých se proháněly kamarádky veverky. Nebyla jsem nešťastná ani nespokojená. Napořád jsem však jenom veverčí mámou zůstat rozhodně nechtěla.

Často jsem po večerech vzpomínala na Pavla, Leoše, druhého Pavla nebo Bena, kteří mě každý po svém darovali kousíček jejich životů. Vzpomínky to byly vesměs příjemné, mile přátelské i eroticky lechtivé. Každého z nich jsem měla ráda. S každým z nich jsem prožila spoustu hezkých chvil. Pro všechny jsem našla důvod k obdivu, ale jen s některými jsem se milovala. Ač jsem milovala doopravdy všechny. Pro žádného z nich jsem však nezůstala žádanou a chtěnou déle než pár měsíců. Možná rok. Jejich dobrácké, mužské tlapy na mých zádech mi neskutečně chyběly. S každým dalším dnem a týdnem prožitým o samotě na samotě jsem však měla méně odvahy jít do toho znovu.

Až jednou. Tedy dvakrát. Nebo vlastně mnohem vícekrát! Neexistuje totiž jeden jediný okamžik, který by mohl být označen za chvíli našeho seznámení. Poznávali jsme se totiž nezvykle dlouho a hodně netradičním způsobem. Můj muž byl nejdřív jenom černá obluda na dně bazénu, která strašila plavce při hladině. V úmyslu něco podobného zaručeně neměl, ale chtě nechtě se mu to dařilo. Poprvé mě vyděsil natolik, až se mi v první minutě zastavilo srdce zděšením. Objevila jsem snad pravého utopence?

Hned na začátku mého obvyklého tréninku jsem si totiž všimla nehybné, černočerné postavy ve čtyřmetrové hloubce a totálně jsem vypadla z rytmu. Pětadvacet metrů tam, stejnou délku zpátky jsem usilovně přemýšlela nad tím, co že jsem to tam v té vodě mohla jenom vidět. Když jsem se blížila k záhadnému místu, zajela jsem hlouběji pod hladinu než běžně. Potřebovala jsem si tu podivnost podrobněji prohlédnout. Mé nejtajnější přání bylo, aby se to pohnulo. Zbavila bych se tak pocitu povinnosti neodkladně přivolat pomoc.

Nepohnulo se to. Začínalo mi ale svítat. Utonulej by měl na sobě plavky! Nebo ne? Ta černota tu taky nehrála. Vzpomněla jsem si na fotografie podmořského světa v mých oblíbených časopisech pro cestovatele. Sem tam se na nich mihne i část nebo dokonce celá postava potápěče, který jinému kolegovi vplul před vodotěsný objektiv. Obluda pode mnou se černým neoprénům nápadně podobala. Do další padesátky jsem se odrážel o poznání klidnější, přestože ostrost mého vidění se s čistotou profesionálních fotografií srovnávat určitě nedala.

S přibývajícími metry a kilometry jsem byla stále více zvědavější. Také opět neklidnější. Zatímco já jsem tu už dobrou hodinu brázdila dráhu pro sportovní plavce, on tam byl pořád. Stále na stejném místě, stále ve stejné poloze. Při pozornějším soustředění se mi podařilo spatřit bubliny vycházející z míst, odkud on mě pozoroval. Byla jsem přesvědčená o tom, že mě pozoroval. Důkaz jsem pro to však neměla. Nedokázala jsem rozeznat, zda se tam dole povaluje na zádech nebo na břiše. Nezaostřila jsem na jeho obličejovou masku ani na bombu s kyslíkem. Poprvé jsem zalitovala, že jsem plavec bez brýlí. Mohla jsem už vědět víc. Takhle jsem jen důvěřovala mým pocitům, které mě nepřetržitě přesvědčovaly o tom, že právě já jsem předmětem jeho zájmu.

Nevysvětlitelný jev, který se neděje vůbec často. Mozek nepřipouštěl pochyby. Signály směrem k mé duši, která se z tušené náklonnosti potápěče ve výcviku těšila jako slunečnice ze sluníčka, byly neoddiskutovatelné. Nezbývalo mi nic jiného než poslouchat, co si moje mysl na základě mých emotivních prožitků právě vybájila. Neměla jsem s tím problém. Ten by nastal až v okamžiku, kdy by potápěči docházel kyslík a on by se vydal zpátky na kyslíkem prosycený svět. Styděla bych se. V plavkách se před muži cítím nesvá. Mohl to udělat i z jiných důvodů, ale neudělal. Dal mi tak možnost žít v mých tajemstvím opředených představách do příštího setkání.

Stalo se tak opět v pondělí. V moji obvyklou dobu po práci jsem odložila všechno, abych natáhla jen to jediné nezbytné, a mohla si tak pročistit hlavu průzračnou bazénovou vodou. Metoda je to účinná a zaručená. Dávno už jsem zapomněla na úsměvnou příhodu s potápěčem u dna. Mezitím jsem totiž právě tímhle způsobem relaxovala přinejmenším pětkrát. Jak jsem už zmínila, bazén byl mojí jedinou společenskou událostí. Člověk hold není od přírody samotář. Byla jsem trvalým vlastníkem permanentky. O klíček číslo třicet tři jsem u vstupního okénka prosila denně. Jako stálý návštěvník jsem už měla jisté výhody. Skříňka třiatřicítka byla jednou z těch prostornějších, hned vedle zrcadla a zásuvky pro vlastní fén, stranou hlavního provozu. Náležela k ní dokonce vlastní odkládací lavička. Díky ní jsem se tu cítila více doma než v bytě mých rodičů, ve kterém jsem vyrůstala. Život se hold někdy neřídí předpoklady.

S pocity vřelého přijetí jsem výsadním klíčkem zamkla své pramálo cenné majetky a nechala se políbit vlhkostí slibující ještě smyslnější zážitky. Čím se dnes mé po oblíbené námaze prahnoucí nitro skutečně naplní, o tom jsem ještě neměla ani zdání. Na netradiční způsoby seznamování už jsem dávno nemyslela.

Byl tu! Ležel u dna jako před týdnem. Stejně velká postava v černém, na stejném místě, ve stejné poloze. Dokonce snad vypouštěl stejné množství stejně velkých bublin ve stejných časových intervalech. Tentokrát už jsem nemusela řešit počáteční zděšení. Zato divný pocit, že jsem při každé otáčce u startovních bloků sledovaná bedlivým okem potápěče, který po celou dobu neměl nic jiného na práci, ve mně rostl přímou úměrností k počtu odplavaných bazénů. Vyváděl mě z rovnováhy. Nechápala jsem, proč tak moc. Nekontrolovaně jsem proto přidávala nebo ubírala na číslovce mého tréninkového snažení. Jednoduše jsem se nemohla dopočítat, jestli už jsem na svém, nebo jestli mi ještě pár pětadvacítek zbývá. Nakonec jsem se musela ohlédnout na hodiny, abych nezmeškala limit určený mou permanentkou. Něco mi prostě nehrálo.

Další pondělí jsem svoji třiatřicítku opouštěla v netrpělivém očekávání.

Přišel se na mě zase podívat?

Přišel. Díval se opět tak dlouho, jak dlouho já jsem plavala.

Díval se i další pondělí, další, potom už i ve čtvrtek a nakonec k tomu přidal i pátky. Moje domněnky dostávaly obrysy jistoty, že to nemůže být jenom náhoda. Do bazénu jsem chodila se zvláštním šimráním v břiše, které jsem si prozatím vysvětlovala jako důsledek napínavého příběhu s koncem mnoha možností a podob.

Po několika týdnech jsem se s přítomností záhadného pozorovatele dokázala natolik sžít, že jsem v sobě našla i dostatek odvahy k tomu, abych se pokusila hádanku rozluštit. Jak nesnadné její řešení ale bude, to mi docházelo až s dalším neúspěšným zacílením.

První indicie k odkrytí tajenky jsem hledala u bazénové obsluhy: "Mohla bych se Vás, prosím, zeptat na toho potápěče u dna? Nevíte, kdo to je? Proč tam tak často a s takovou vytrvalostí polehává?"

Plavčice se na mne s pochopením usmála: "Máte divný pocit, že Vám kouká na břicho, že jo? Vůbec se Vám nedivím. Ale nijak Vám v tom nepomohu. Je to jeden z těch, co se sem chodí pravidelně připravovat na povinné zkoušky pro získání potápěčského průkazu. To víte, v šatně se navlečou do té své "gumy" a já z nich tady už vidím tak nanejvýš bílý dlaně. Podle nich je od sebe nerozeznám, to je jasný. Pro mě je jeden jako druhej. Divný patroni to jsou. Trávit tolik času na dně... Přitom kdo ví, co z toho koukání po ženských vlastně vůbec mohou mít. Přes čtyři metry rozčeřený vody, navíc proti těm světlům shora. Myslím, že si děláte zbytečně hlavu. Nějaký ty špíčky oni stejně určitě nerozeznaj."

"Tak Vám pěkně děkuju. Já jenom, že mě by zajímal konkrétně tenhle jeden. Bejvá u dna hodně často. No nic, asi na něj mám prostě štěstí. Nebo smůlu. Jak se to vezme." Vysvětlila jsem ještě ochotné plavčici pohnutky pro moji zvědavost a šla jsem přemýšlet jinam. Měla jsem stále větší chuť nad tímhle podivínem vyzrát.

Potřebovala jsem zjistit co nejvíce o potápěčském umění. Urgentně! Když se pro něco rozhodnu, neotálím s tím dlouho. Dosud měl nade mnou potápěč navrch. I když si mě prohlížel jenom zespodu. Toužila jsem ho odhalit. Jenomže k tomu jsem musela znát jistá fakta, která nebylo kde sehnat. Kouzlo internetu bylo v té době ještě nedovyvinuté embryo.

Potápěč mi nešel z hlavy ani v pracovní době. Otázku "pogumovaných" mužíků s hadicí v ústech jsem nadhazovala, kudy jsem chodila. Jako zdravotní sestra na oddělení urologie jsem v tomto směru měla určitě větší šance než učitelka v mateřské škole nebo prodavačka v hračkárně. Chlapů, kteří byli vděčni za pár vět prohozených se sestřičkou, tu bylo na desítky. Co se týká tématu pro rozhovor, rozhodně nebyli nijak vybíraví. První rybička se mi na nadhozené udičce zatřepala hned první dopoledne:

"O potápění že se zajímáte? Tak to jste můj člověk, panenko," potěšil mě hodně dobře stavěný děda z postele u okna. "To je krásná záliba, řeknu Vám. Projezdil jsem díky s ní kus světa. Jo, viděl jsem kolikrát ráj! Teď už nějakej čas marodím, ale však já ještě nějakou pořádnou rybu vyfotím. Posílal jsem svoje obrázky do různejch magazínů. Někdy jsem k nim i něco připsal. Já bych Vám mohl vyprávět, kdybyste si na mě udělala čas. Ten Vy tady nemáte, já vím. Vždyť vidím, jak se tady kolem nás dědků naběháte," zlomil se staříkovi hlas. Mě k němu najednou vedla nejen touha dozvědět se. Srdíčko mi zavelelo věnovat mu o něco víc, než mi povinnosti ukládaly.

"Pane Vávra," sedla jsem si na židli u jeho nočního stolku. Nepozorovaně jsem si všimla jeho jména na deskách v čele postele: "Vy byste byl opravdu tak hodnej a pověděl mi něco o té Vaší lásce?"

Staříkovi trošku zčervenaly tváře. Tolik nečekaného štěstí se zkrátka muselo někde projevit. Moje otázka byla však už předem jasná. Dobře jsem věděla, co potřebuji zjistit, abych takříkajíc svlíkla mého potápěče z "gumy".

"Určitě mi teda budete moct říct, jak dlouho může potápěč vydržet v kuse u dna bazénu," vsadila jsem rovnou na první pokus. Dobře jsem udělala. Pan Vávra mi ještě stačil odpovědět, že víc než dvě a půl hodiny to nedá. Na to, že by vsadil i svoje nejoblíbenější papuče. Pak už mi ho zřízenci odváželi na nějaké další vyšetření. Odpoledne jsem podmořskému lovci fotografií přinesla za dobrou službu čokoládový dortík s načančanou šlehačkou. O mužských chutích jsem už ze svého oddělení něco věděla.

Stařík si po zásluze pochutnával na sladkém, zatímco já jsem se utápěla v bezmoci. Dvě a půl hodiny plavat zaručeně nedokážu. Propočítávala jsem si možný počet kilometrů, které by se mi do takhle šíleného limitu vešly. Byl to už od začátku naprostý nesmysl. Výsledek pět až šest kiláků byl pro mne nedosažitelnou metou. Ztrácela jsem naději, že dostanu potápěče nad hladinu. Taky jsem si mohla sednout na kraj bazénu a jednoduše si na něj počkat. To mi ale přišlo hrozně nefér. Všechno to mělo vypadat nenuceně, nepřipravovaně. Ve finále mě měl potěšit jeho údiv nad tím, jak mu to protentokrát nevyšlo. Vzdát se bez boje by však bylo pod moji úroveň. Nebude to hned zítra, ale dokážu to. I kdybych si měla vypěstovat z čisté lásky k vodě nenávist. Bylo něco mezi nebem a Zemí, nebo něco mezi hladinou a dnem, co mi říkalo, že tenhle "gumísek" mi za to stojí.

Pro lásku se chodí světa kraj, hory přenášejí i drakům hlavy sekají. Já jsem před sebou měla úkol neméně nesnadný. Ztrojnásobit svoji běžně uplavanou vzdálenost a přitom dělat, jako by nic. Neztrácela jsem čas. Pustila jsem se do téměř nemožného. Dvojnásobek pro první den ještě nezměnil nic zásadního. Až na to, že jsem zaplatila jednou tolik na vstupném. "Super" jásala jsem po celý zbytek odpoledne. Ihned jsem plánovala další zvyšování dávek. Byla-li jsem s takovou pohodou na téměř čtyřech kilometrech za necelých devadesát minut, nezdála se mi už cílová páska tolik nereálná jako při počáteční úvaze.

Každý následující den jsem v bazénu zůstávala o něco déle, abych svoje tělo přiměla k ještě vyššímu výkonu než den předchozí. Třetí den se ukázal být kritickým. Čtvrtý den jsem už těžko vstávala z postele, ale ještě jsem to dala. Pátý den jsem se mezi nemocničními lůžky potácela jako po divokém flámu. Tělo volalo po odpočinku, který jsem mu já odmítala dopřát. Vidina úspěchu a touha po emoci, kterou jsem v sobě střežila jak vzácný drahokam, mě hnaly dál.

Stoupaly moje výkony, stoupaly také moje výdaje za bazénové hodiny, stoupala zvědavost personálu, který se dovtípil a začal mě mile povzbuzovat. Stoupal mi adrenalin v žilách, stoupala moje vytrvalost v tempech. Odhodlání už vystoupalo na nejvyšší vrchol. Potápěč však stále nestoupal.

Atakovala jsem už hranici dvou hodin, což pro mě představovalo poctivých pět tisíc dvě stě metrů. Po týdnu jsem měla pocit, že jsem více vodní živočich než suchozemec. V noci se mi zdály sny o ploutvích, které mi narůstaly na místech mých znavených končetin. Taky o šupinách, kterými se pokrývalo tělo všude tam, kde nebylo chráněno plavkami. Tyto hororové scény mě vytrhávaly z tolik potřebného spánku. Ale pořád, pořád jsem věřila ve šťastný konec.

Dočkala jsem se. Dodnes nevím, jestli jsem konečně sáhla potápěči na dno jeho sil a možností, nebo jestli to udělal ze soucitu, či z vlastní nedočkavosti.

Byl pátek. Deset dní od významné chvíle, kdy mi hodný pan Vávra prozradil ono tajemství o nepřemožitelné výdrži potápěčů. V mém tréninkovém kalendáři stálo pro tento den dvě hodiny dvacet minut. Protáhla jsem úvodní šipku ještě o pár centimetrů, abych si svoji dřinu, která měla následovat, co nejvíce usnadnila. Mozek jsem přepnula na režim pohotovosti. Nestála jsem o jeho domluvy. Moje systematické směřování k sebezničení mělo svůj veliký smysl. Přesto ve mně zůstávala podvědomá obava, že bych ho mohla potřebovat. Unaveným svalům už jsem nedůvěřovala na celých sto procent. Už po tolikáté jsem se pomalu dostávala do sportovci svatořečené hladiny alfa, kdy se bytí stává jen pouhým bytím. Vypíná se řídící jednotka. Zůstávají jen běžné životní funkce, které jedou na bázi automatiky a stereotypu. Jen díky tomuto stavu je možné provozovat extremismus. A dobývat nedobytného potápěče.

Byla jsem tam. Na obou hladinách. Na hladině vody i v hladině myšlenkové nepřítomnosti. Nevšímala jsem si "gumíska" pode mnou. Stal se už zdejším inventářem. Samozřejmostí, se kterou se automaticky počítá. Doslova utahaná z nekonečných otáček, dynamických záběrů, bublin kolem uší a přivírání očí jsem polevila v pozornosti. To byla chyba. Nebo nebyla?

Potápěč se konečně rozhodl pro akci, ale já jsem to nezpozorovala. Připravil se k útoku přesně ve chvíli, kdy jsem se pravou rukou dotkla bazénu. Děs, který mnou projel, když mi jeho ruka objala pas, cítím při dnešním vzpomínání ještě stejně živě jako tenkrát. Stáhl mě pod hladinu. Bravurně nacvičeným manévrem mi do pusy nastrčil tu odpornou věc, které jsem se později už provždycky střežila jenom dotknout. Sám použil záložní "chobotnici". Potom mu i druhá ruka mohla posloužit k tomu, aby si mě přitáhl až ke svému pogumovanému tělu. Skrze nanejvýš kvalitní skla svých obrovských brýlí mi poprvé pohlédl do očí. V těch jeho bylo naprosto všechno. Mnohem víc, než mívají zamilovaní princové na suchu. Říkaly mi: "Už toho nech! Buď se mnou!"

Když jsme se vynořili a můj zachránce vysadil na břeh to, co sám nejdřív málem utopil, ozval se mohutný potlesk. Kolem bazénu stáli šatnářky, uklízečky, dokonce i údržbáři, kteří se přišli podívat na jeden "happyend", kterým snad nekončil příliš kýčovitý film. Emoce do mě vplouvaly se stejnou vytrvalostí, s jakou jsme my dva k sobě nacházeli cestu. Odměna, které se mi dostávalo, několikanásobně převyšovala zásluhy. Gejzíry štěstí tryskaly všude kolem. Vybuchovaly ve mně, zaplavovaly mi veškeré dutiny a prostupovaly jinak neprostupnými stěnami. Svět chtěl, abych byla šťastná. Byla jsem. Přestože ten, který za celý aplaus mohl, se mi stále ukrýval pod vrstvou neoprénu. Ještě si ani nesundal masku. Chtěl mi snad dopřát poslední minuty na rozmyšlenou?

Byla jsem zvědavá. Napjatá jak tětiva luku, natěšená jak dítě ve frontě na cukrovou vatu. Měla jsem už co nevidět přijít na řadu a dostat konečně to, co ve mně vzbudilo tolik vůle a přemáhání. Dostavila se malinkatá, docela nepatrná nejistota. Polilo mě horko i zima zároveň. Naskočila mi husí kůže. On si toho všiml. Pochopil, že už není dobré cokoliv protahovat. "Teď ho uvidím a co bude?" problikávala otázka na displeji mých nesouvislých myšlenek. Už jsem neměla čas si odpovědět. Potápěč sundal masku, usmál se na mě a ostýchavě ke mně promluvil: "Ahoj, jsem Celestýn." Ruku mi nepodal. Náš první dotek jsme už přece měli čerstvě za sebou. Beztak ji stále držel při mém vzdálenějším boku. Prostor mezi námi by tak musel doznat ne nepodstatného prohloubení. O to jsme ani jeden z nás nestáli.

"Majka," špitla jsem. Veškeré moje vnitřní já se vzpouzelo zabývat se takovou banalitou, jako jsou lidská jména. Záleželo snad na tom, jak moc zní "Celestýn" zvláštně? Nebo snad na tom, jestli má jeho nositel prořídlou kštici, nebo si uši půjčil od netopýra?

Celestýna jsem si vybrala naslepo zrovna tak jako on mě. Oba jsme věděli, že to tak má být. Důvody neznámé, avšak přesvědčení nezlomné. Absolutně jedinečná energie potápěče dokázala prostoupit jeho jinak neproniknutelný neoprén a ovládnout neviditelné složky mého já. Byl to instinkt, pud, zásah osudu, vůle stvořitele, či nezměřitelné skutečnosti. Neskutečné, neexistující, nepolapitelné, neviditelné, nepochopitelné shluky částic, atomů, molekul a celých sloučenin, které nás k sobě svedly. Tady už nebylo co měnit. Tady byl začátek našeho společného příběhu, který byl po celý čas našeho manželství stejně šťastný jako ona chvíle na okraji bazénu.

Celestýn mi později vyprávěl, jak moc toužil milovat a jak moc si nevěřil. I on byl sám sobě příčinou jeho předcházejících ztroskotání na moři lásky. Vybízelo jej to k hodně netradičním pokusům. Teprve když znovu a znovu ze své nepohodlné polohy na zádech s kyslíkovou bombou pod sebou pozoroval moje nezlomné úsilí vydržet víc než on, zlomil se v něm osten obavy z možného odmítnutí. Udělal, co udělal. Nemohl to udělat líp. Získal si mě napořád.

Prodali jsme spolu chýši na vršku a přestěhovali se do útulného bytu nedaleko bazénu. Koupili jsme si ještě širší postel než je většina širokých postelí, takže na ni jen stěží sháníme prostěradla. Spáváme na ni vedle sebe, bok po boku, ještě blíže sobě, zaklesnutí do sebe i v sobě navzájem přes dvacet let. Nikdy ani jeden z nás nespal jinde. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Oba máme to své svědomí křišťálově čisté. Neskutečně se milujeme.

Vyznání pod hladinou

Jsem Majka. Už víc než dvacet let žiji ve šťastném manželství s potápěčem. Obojí je pravda, i kdybyste o tom chtěli nastokrát pochybovat. Jestli ve vás snad tenhle nerealisticky znějící úvod vyvolal závist nebo třeba jenom zvědavost, můžu vám vyprávět, jak toho času smutná princezna k princi zakletému v podvodní příšeru přišla.

Byla jsem tenkrát holka na vdávání. Možné ohlášky však byly přinejmenším stejně daleko jako vidina dovolené strávené na Marsu. Po několika vztazích, které se tvářily hodně vážně, jsem usínala i vstávala z proleželého gauče po babičce stále sama. Na stále častější připomínky mých rodičů, prarodičů i známých, jestli mi snad někdo konečně nenabízí příjemnější nocování, jsem se tvářila pokud možno vyrovnaně. Nemínila jsem zavdat příčinu k ještě hloubkovější revizi mého citového života. Vyrovnaná jsem však v žádném případě nebyla. Nahlížela jsem do kočárků ze stále uctivější vzdálenosti, aby to tolik nebolelo. Moc jsem chtěla být máma.

Taky jsem chtěla být milovaná a milovat. Chtěla jsem být starostlivá i ustaraná manželka. K tomu jsem samozřejmě taky chtěla vlastní bydlení, společné plány a spoření. Nakonec i tu pořádnou, dostatečně širokou postel pro dva jsem chtěla. Nikdy bych však svá přání nevyslovila nahlas. Byla jsem přesvědčená, že dosavadní neúspěchy při navazování a hlavně následném rozvíjení vztahů spočívají ve mně. Jeden den jsem si připadala příliš nesmělá, neprůbojná, s nedostatečně zbytnělým sebevědomím. Druhý den jsem se zase měla za neakceptovatelně drzou, tvrdohlavou, příliš upovídanou bytost, se kterou není snadné vydržet v jedné místnosti déle než chvíli. Ať tak nebo tak, chyba byla ve mně. Nestála jsem o to, aby mě na to někdo upozorňoval.

Čím více kamarádů a kamarádek opouštělo naše společné zájmy, aby se zcela a dobrovolně vrhli do nekonečných povinností rodičovství, tím častěji jsem trávila volný čas o samotě. Být samostatnou jednotkou v jakékoliv společnosti nesplňovalo moje představy o efektivnosti a smysluplnosti takového počínání. Moje aktivity se za několik posledních let krok za krokem poněkud zcentralizovaly. Zůstaly mi dva hlavní a jediné cíle, kde jsem byla ochotna trávit hodiny po zaměstnání. Tedy, kromě starého domku s hodně svažitou zahradou. Tam jsem se rozhodla přebývat, abych svou nezadaností nedráždila mé již tak dost netolerantní rodiče. Moje přítomnost v jejich stárnoucím manželství už nebyla vítaná. Z chaloupky na vršku jsem vyrážela buď do městského bazénu v údolí, nebo do lesa ještě výš, než stála moje chýška. Bez přílišné nadsázky. Byla to doopravdy stavba stařičká a zchátralá. Žilo se mi v ní ale dobře. Kromě občasného lidského zahřívání mi nechybělo zhola nic. Lidskými zvuky jsem krmila své uši při poctivém odpočítávání uplavaných bazénů, za němými tvářemi jsem pobíhala pod korunami stromů, ve kterých se proháněly kamarádky veverky. Nebyla jsem nešťastná ani nespokojená. Napořád jsem však jenom veverčí mámou zůstat rozhodně nechtěla.

Často jsem po večerech vzpomínala na Pavla, Leoše, druhého Pavla nebo Bena, kteří mě každý po svém darovali kousíček jejich životů. Vzpomínky to byly vesměs příjemné, mile přátelské i eroticky lechtivé. Každého z nich jsem měla ráda. S každým z nich jsem prožila spoustu hezkých chvil. Pro všechny jsem našla důvod k obdivu, ale jen s některými jsem se milovala. Ač jsem milovala doopravdy všechny. Pro žádného z nich jsem však nezůstala žádanou a chtěnou déle než pár měsíců. Možná rok. Jejich dobrácké, mužské tlapy na mých zádech mi neskutečně chyběly. S každým dalším dnem a týdnem prožitým o samotě na samotě jsem však měla méně odvahy jít do toho znovu.

Až jednou. Tedy dvakrát. Nebo vlastně mnohem vícekrát! Neexistuje totiž jeden jediný okamžik, který by mohl být označen za chvíli našeho seznámení. Poznávali jsme se totiž nezvykle dlouho a hodně netradičním způsobem. Můj muž byl nejdřív jenom černá obluda na dně bazénu, která strašila plavce při hladině. V úmyslu něco podobného zaručeně neměl, ale chtě nechtě se mu to dařilo. Poprvé mě vyděsil natolik, až se mi v první minutě zastavilo srdce zděšením. Objevila jsem snad pravého utopence?

Hned na začátku mého obvyklého tréninku jsem si totiž všimla nehybné, černočerné postavy ve čtyřmetrové hloubce a totálně jsem vypadla z rytmu. Pětadvacet metrů tam, stejnou délku zpátky jsem usilovně přemýšlela nad tím, co že jsem to tam v té vodě mohla jenom vidět. Když jsem se blížila k záhadnému místu, zajela jsem hlouběji pod hladinu než běžně. Potřebovala jsem si tu podivnost podrobněji prohlédnout. Mé nejtajnější přání bylo, aby se to pohnulo. Zbavila bych se tak pocitu povinnosti neodkladně přivolat pomoc.

Nepohnulo se to. Začínalo mi ale svítat. Utonulej by měl na sobě plavky! Nebo ne? Ta černota tu taky nehrála. Vzpomněla jsem si na fotografie podmořského světa v mých oblíbených časopisech pro cestovatele. Sem tam se na nich mihne i část nebo dokonce celá postava potápěče, který jinému kolegovi vplul před vodotěsný objektiv. Obluda pode mnou se černým neoprénům nápadně podobala. Do další padesátky jsem se odrážel o poznání klidnější, přestože ostrost mého vidění se s čistotou profesionálních fotografií srovnávat určitě nedala.

S přibývajícími metry a kilometry jsem byla stále více zvědavější. Také opět neklidnější. Zatímco já jsem tu už dobrou hodinu brázdila dráhu pro sportovní plavce, on tam byl pořád. Stále na stejném místě, stále ve stejné poloze. Při pozornějším soustředění se mi podařilo spatřit bubliny vycházející z míst, odkud on mě pozoroval. Byla jsem přesvědčená o tom, že mě pozoroval. Důkaz jsem pro to však neměla. Nedokázala jsem rozeznat, zda se tam dole povaluje na zádech nebo na břiše. Nezaostřila jsem na jeho obličejovou masku ani na bombu s kyslíkem. Poprvé jsem zalitovala, že jsem plavec bez brýlí. Mohla jsem už vědět víc. Takhle jsem jen důvěřovala mým pocitům, které mě nepřetržitě přesvědčovaly o tom, že právě já jsem předmětem jeho zájmu.

Nevysvětlitelný jev, který se neděje vůbec často. Mozek nepřipouštěl pochyby. Signály směrem k mé duši, která se z tušené náklonnosti potápěče ve výcviku těšila jako slunečnice ze sluníčka, byly neoddiskutovatelné. Nezbývalo mi nic jiného než poslouchat, co si moje mysl na základě mých emotivních prožitků právě vybájila. Neměla jsem s tím problém. Ten by nastal až v okamžiku, kdy by potápěči docházel kyslík a on by se vydal zpátky na kyslíkem prosycený svět. Styděla bych se. V plavkách se před muži cítím nesvá. Mohl to udělat i z jiných důvodů, ale neudělal. Dal mi tak možnost žít v mých tajemstvím opředených představách do příštího setkání.

Stalo se tak opět v pondělí. V moji obvyklou dobu po práci jsem odložila všechno, abych natáhla jen to jediné nezbytné, a mohla si tak pročistit hlavu průzračnou bazénovou vodou. Metoda je to účinná a zaručená. Dávno už jsem zapomněla na úsměvnou příhodu s potápěčem u dna. Mezitím jsem totiž právě tímhle způsobem relaxovala přinejmenším pětkrát. Jak jsem už zmínila, bazén byl mojí jedinou společenskou událostí. Člověk hold není od přírody samotář. Byla jsem trvalým vlastníkem permanentky. O klíček číslo třicet tři jsem u vstupního okénka prosila denně. Jako stálý návštěvník jsem už měla jisté výhody. Skříňka třiatřicítka byla jednou z těch prostornějších, hned vedle zrcadla a zásuvky pro vlastní fén, stranou hlavního provozu. Náležela k ní dokonce vlastní odkládací lavička. Díky ní jsem se tu cítila více doma než v bytě mých rodičů, ve kterém jsem vyrůstala. Život se hold někdy neřídí předpoklady.

S pocity vřelého přijetí jsem výsadním klíčkem zamkla své pramálo cenné majetky a nechala se políbit vlhkostí slibující ještě smyslnější zážitky. Čím se dnes mé po oblíbené námaze prahnoucí nitro skutečně naplní, o tom jsem ještě neměla ani zdání. Na netradiční způsoby seznamování už jsem dávno nemyslela.

Byl tu! Ležel u dna jako před týdnem. Stejně velká postava v černém, na stejném místě, ve stejné poloze. Dokonce snad vypouštěl stejné množství stejně velkých bublin ve stejných časových intervalech. Tentokrát už jsem nemusela řešit počáteční zděšení. Zato divný pocit, že jsem při každé otáčce u startovních bloků sledovaná bedlivým okem potápěče, který po celou dobu neměl nic jiného na práci, ve mně rostl přímou úměrností k počtu odplavaných bazénů. Vyváděl mě z rovnováhy. Nechápala jsem, proč tak moc. Nekontrolovaně jsem proto přidávala nebo ubírala na číslovce mého tréninkového snažení. Jednoduše jsem se nemohla dopočítat, jestli už jsem na svém, nebo jestli mi ještě pár pětadvacítek zbývá. Nakonec jsem se musela ohlédnout na hodiny, abych nezmeškala limit určený mou permanentkou. Něco mi prostě nehrálo.

Další pondělí jsem svoji třiatřicítku opouštěla v netrpělivém očekávání.

Přišel se na mě zase podívat?

Přišel. Díval se opět tak dlouho, jak dlouho já jsem plavala.

Díval se i další pondělí, další, potom už i ve čtvrtek a nakonec k tomu přidal i pátky. Moje domněnky dostávaly obrysy jistoty, že to nemůže být jenom náhoda. Do bazénu jsem chodila se zvláštním šimráním v břiše, které jsem si prozatím vysvětlovala jako důsledek napínavého příběhu s koncem mnoha možností a podob.

Po několika týdnech jsem se s přítomností záhadného pozorovatele dokázala natolik sžít, že jsem v sobě našla i dostatek odvahy k tomu, abych se pokusila hádanku rozluštit. Jak nesnadné její řešení ale bude, to mi docházelo až s dalším neúspěšným zacílením.

První indicie k odkrytí tajenky jsem hledala u bazénové obsluhy: "Mohla bych se Vás, prosím, zeptat na toho potápěče u dna? Nevíte, kdo to je? Proč tam tak často a s takovou vytrvalostí polehává?"

Plavčice se na mne s pochopením usmála: "Máte divný pocit, že Vám kouká na břicho, že jo? Vůbec se Vám nedivím. Ale nijak Vám v tom nepomohu. Je to jeden z těch, co se sem chodí pravidelně připravovat na povinné zkoušky pro získání potápěčského průkazu. To víte, v šatně se navlečou do té své "gumy" a já z nich tady už vidím tak nanejvýš bílý dlaně. Podle nich je od sebe nerozeznám, to je jasný. Pro mě je jeden jako druhej. Divný patroni to jsou. Trávit tolik času na dně... Přitom kdo ví, co z toho koukání po ženských vlastně vůbec mohou mít. Přes čtyři metry rozčeřený vody, navíc proti těm světlům shora. Myslím, že si děláte zbytečně hlavu. Nějaký ty špíčky oni stejně určitě nerozeznaj."

"Tak Vám pěkně děkuju. Já jenom, že mě by zajímal konkrétně tenhle jeden. Bejvá u dna hodně často. No nic, asi na něj mám prostě štěstí. Nebo smůlu. Jak se to vezme." Vysvětlila jsem ještě ochotné plavčici pohnutky pro moji zvědavost a šla jsem přemýšlet jinam. Měla jsem stále větší chuť nad tímhle podivínem vyzrát.

Potřebovala jsem zjistit co nejvíce o potápěčském umění. Urgentně! Když se pro něco rozhodnu, neotálím s tím dlouho. Dosud měl nade mnou potápěč navrch. I když si mě prohlížel jenom zespodu. Toužila jsem ho odhalit. Jenomže k tomu jsem musela znát jistá fakta, která nebylo kde sehnat. Kouzlo internetu bylo v té době ještě nedovyvinuté embryo.

Potápěč mi nešel z hlavy ani v pracovní době. Otázku "pogumovaných" mužíků s hadicí v ústech jsem nadhazovala, kudy jsem chodila. Jako zdravotní sestra na oddělení urologie jsem v tomto směru měla určitě větší šance než učitelka v mateřské škole nebo prodavačka v hračkárně. Chlapů, kteří byli vděčni za pár vět prohozených se sestřičkou, tu bylo na desítky. Co se týká tématu pro rozhovor, rozhodně nebyli nijak vybíraví. První rybička se mi na nadhozené udičce zatřepala hned první dopoledne:

"O potápění že se zajímáte? Tak to jste můj člověk, panenko," potěšil mě hodně dobře stavěný děda z postele u okna. "To je krásná záliba, řeknu Vám. Projezdil jsem díky s ní kus světa. Jo, viděl jsem kolikrát ráj! Teď už nějakej čas marodím, ale však já ještě nějakou pořádnou rybu vyfotím. Posílal jsem svoje obrázky do různejch magazínů. Někdy jsem k nim i něco připsal. Já bych Vám mohl vyprávět, kdybyste si na mě udělala čas. Ten Vy tady nemáte, já vím. Vždyť vidím, jak se tady kolem nás dědků naběháte," zlomil se staříkovi hlas. Mě k němu najednou vedla nejen touha dozvědět se. Srdíčko mi zavelelo věnovat mu o něco víc, než mi povinnosti ukládaly.

"Pane Vávra," sedla jsem si na židli u jeho nočního stolku. Nepozorovaně jsem si všimla jeho jména na deskách v čele postele: "Vy byste byl opravdu tak hodnej a pověděl mi něco o té Vaší lásce?"

Staříkovi trošku zčervenaly tváře. Tolik nečekaného štěstí se zkrátka muselo někde projevit. Moje otázka byla však už předem jasná. Dobře jsem věděla, co potřebuji zjistit, abych takříkajíc svlíkla mého potápěče z "gumy".

"Určitě mi teda budete moct říct, jak dlouho může potápěč vydržet v kuse u dna bazénu," vsadila jsem rovnou na první pokus. Dobře jsem udělala. Pan Vávra mi ještě stačil odpovědět, že víc než dvě a půl hodiny to nedá. Na to, že by vsadil i svoje nejoblíbenější papuče. Pak už mi ho zřízenci odváželi na nějaké další vyšetření. Odpoledne jsem podmořskému lovci fotografií přinesla za dobrou službu čokoládový dortík s načančanou šlehačkou. O mužských chutích jsem už ze svého oddělení něco věděla.

Stařík si po zásluze pochutnával na sladkém, zatímco já jsem se utápěla v bezmoci. Dvě a půl hodiny plavat zaručeně nedokážu. Propočítávala jsem si možný počet kilometrů, které by se mi do takhle šíleného limitu vešly. Byl to už od začátku naprostý nesmysl. Výsledek pět až šest kiláků byl pro mne nedosažitelnou metou. Ztrácela jsem naději, že dostanu potápěče nad hladinu. Taky jsem si mohla sednout na kraj bazénu a jednoduše si na něj počkat. To mi ale přišlo hrozně nefér. Všechno to mělo vypadat nenuceně, nepřipravovaně. Ve finále mě měl potěšit jeho údiv nad tím, jak mu to protentokrát nevyšlo. Vzdát se bez boje by však bylo pod moji úroveň. Nebude to hned zítra, ale dokážu to. I kdybych si měla vypěstovat z čisté lásky k vodě nenávist. Bylo něco mezi nebem a Zemí, nebo něco mezi hladinou a dnem, co mi říkalo, že tenhle "gumísek" mi za to stojí.

Pro lásku se chodí světa kraj, hory přenášejí i drakům hlavy sekají. Já jsem před sebou měla úkol neméně nesnadný. Ztrojnásobit svoji běžně uplavanou vzdálenost a přitom dělat, jako by nic. Neztrácela jsem čas. Pustila jsem se do téměř nemožného. Dvojnásobek pro první den ještě nezměnil nic zásadního. Až na to, že jsem zaplatila jednou tolik na vstupném. "Super" jásala jsem po celý zbytek odpoledne. Ihned jsem plánovala další zvyšování dávek. Byla-li jsem s takovou pohodou na téměř čtyřech kilometrech za necelých devadesát minut, nezdála se mi už cílová páska tolik nereálná jako při počáteční úvaze.

Každý následující den jsem v bazénu zůstávala o něco déle, abych svoje tělo přiměla k ještě vyššímu výkonu než den předchozí. Třetí den se ukázal být kritickým. Čtvrtý den jsem už těžko vstávala z postele, ale ještě jsem to dala. Pátý den jsem se mezi nemocničními lůžky potácela jako po divokém flámu. Tělo volalo po odpočinku, který jsem mu já odmítala dopřát. Vidina úspěchu a touha po emoci, kterou jsem v sobě střežila jak vzácný drahokam, mě hnaly dál.

Stoupaly moje výkony, stoupaly také moje výdaje za bazénové hodiny, stoupala zvědavost personálu, který se dovtípil a začal mě mile povzbuzovat. Stoupal mi adrenalin v žilách, stoupala moje vytrvalost v tempech. Odhodlání už vystoupalo na nejvyšší vrchol. Potápěč však stále nestoupal.

Atakovala jsem už hranici dvou hodin, což pro mě představovalo poctivých pět tisíc dvě stě metrů. Po týdnu jsem měla pocit, že jsem více vodní živočich než suchozemec. V noci se mi zdály sny o ploutvích, které mi narůstaly na místech mých znavených končetin. Taky o šupinách, kterými se pokrývalo tělo všude tam, kde nebylo chráněno plavkami. Tyto hororové scény mě vytrhávaly z tolik potřebného spánku. Ale pořád, pořád jsem věřila ve šťastný konec.

Dočkala jsem se. Dodnes nevím, jestli jsem konečně sáhla potápěči na dno jeho sil a možností, nebo jestli to udělal ze soucitu, či z vlastní nedočkavosti.

Byl pátek. Deset dní od významné chvíle, kdy mi hodný pan Vávra prozradil ono tajemství o nepřemožitelné výdrži potápěčů. V mém tréninkovém kalendáři stálo pro tento den dvě hodiny dvacet minut. Protáhla jsem úvodní šipku ještě o pár centimetrů, abych si svoji dřinu, která měla následovat, co nejvíce usnadnila. Mozek jsem přepnula na režim pohotovosti. Nestála jsem o jeho domluvy. Moje systematické směřování k sebezničení mělo svůj veliký smysl. Přesto ve mně zůstávala podvědomá obava, že bych ho mohla potřebovat. Unaveným svalům už jsem nedůvěřovala na celých sto procent. Už po tolikáté jsem se pomalu dostávala do sportovci svatořečené hladiny alfa, kdy se bytí stává jen pouhým bytím. Vypíná se řídící jednotka. Zůstávají jen běžné životní funkce, které jedou na bázi automatiky a stereotypu. Jen díky tomuto stavu je možné provozovat extremismus. A dobývat nedobytného potápěče.

Byla jsem tam. Na obou hladinách. Na hladině vody i v hladině myšlenkové nepřítomnosti. Nevšímala jsem si "gumíska" pode mnou. Stal se už zdejším inventářem. Samozřejmostí, se kterou se automaticky počítá. Doslova utahaná z nekonečných otáček, dynamických záběrů, bublin kolem uší a přivírání očí jsem polevila v pozornosti. To byla chyba. Nebo nebyla?

Potápěč se konečně rozhodl pro akci, ale já jsem to nezpozorovala. Připravil se k útoku přesně ve chvíli, kdy jsem se pravou rukou dotkla bazénu. Děs, který mnou projel, když mi jeho ruka objala pas, cítím při dnešním vzpomínání ještě stejně živě jako tenkrát. Stáhl mě pod hladinu. Bravurně nacvičeným manévrem mi do pusy nastrčil tu odpornou věc, které jsem se později už provždycky střežila jenom dotknout. Sám použil záložní "chobotnici". Potom mu i druhá ruka mohla posloužit k tomu, aby si mě přitáhl až ke svému pogumovanému tělu. Skrze nanejvýš kvalitní skla svých obrovských brýlí mi poprvé pohlédl do očí. V těch jeho bylo naprosto všechno. Mnohem víc, než mívají zamilovaní princové na suchu. Říkaly mi: "Už toho nech! Buď se mnou!"

Když jsme se vynořili a můj zachránce vysadil na břeh to, co sám nejdřív málem utopil, ozval se mohutný potlesk. Kolem bazénu stáli šatnářky, uklízečky, dokonce i údržbáři, kteří se přišli podívat na jeden "happyend", kterým snad nekončil příliš kýčovitý film. Emoce do mě vplouvaly se stejnou vytrvalostí, s jakou jsme my dva k sobě nacházeli cestu. Odměna, které se mi dostávalo, několikanásobně převyšovala zásluhy. Gejzíry štěstí tryskaly všude kolem. Vybuchovaly ve mně, zaplavovaly mi veškeré dutiny a prostupovaly jinak neprostupnými stěnami. Svět chtěl, abych byla šťastná. Byla jsem. Přestože ten, který za celý aplaus mohl, se mi stále ukrýval pod vrstvou neoprénu. Ještě si ani nesundal masku. Chtěl mi snad dopřát poslední minuty na rozmyšlenou?

Byla jsem zvědavá. Napjatá jak tětiva luku, natěšená jak dítě ve frontě na cukrovou vatu. Měla jsem už co nevidět přijít na řadu a dostat konečně to, co ve mně vzbudilo tolik vůle a přemáhání. Dostavila se malinkatá, docela nepatrná nejistota. Polilo mě horko i zima zároveň. Naskočila mi husí kůže. On si toho všiml. Pochopil, že už není dobré cokoliv protahovat. "Teď ho uvidím a co bude?" problikávala otázka na displeji mých nesouvislých myšlenek. Už jsem neměla čas si odpovědět. Potápěč sundal masku, usmál se na mě a ostýchavě ke mně promluvil: "Ahoj, jsem Celestýn." Ruku mi nepodal. Náš první dotek jsme už přece měli čerstvě za sebou. Beztak ji stále držel při mém vzdálenějším boku. Prostor mezi námi by tak musel doznat ne nepodstatného prohloubení. O to jsme ani jeden z nás nestáli.

"Majka," špitla jsem. Veškeré moje vnitřní já se vzpouzelo zabývat se takovou banalitou, jako jsou lidská jména. Záleželo snad na tom, jak moc zní "Celestýn" zvláštně? Nebo snad na tom, jestli má jeho nositel prořídlou kštici, nebo si uši půjčil od netopýra?

Celestýna jsem si vybrala naslepo zrovna tak jako on mě. Oba jsme věděli, že to tak má být. Důvody neznámé, avšak přesvědčení nezlomné. Absolutně jedinečná energie potápěče dokázala prostoupit jeho jinak neproniknutelný neoprén a ovládnout neviditelné složky mého já. Byl to instinkt, pud, zásah osudu, vůle stvořitele, či nezměřitelné skutečnosti. Neskutečné, neexistující, nepolapitelné, neviditelné, nepochopitelné shluky částic, atomů, molekul a celých sloučenin, které nás k sobě svedly. Tady už nebylo co měnit. Tady byl začátek našeho společného příběhu, který byl po celý čas našeho manželství stejně šťastný jako ona chvíle na okraji bazénu.

Celestýn mi později vyprávěl, jak moc toužil milovat a jak moc si nevěřil. I on byl sám sobě příčinou jeho předcházejících ztroskotání na moři lásky. Vybízelo jej to k hodně netradičním pokusům. Teprve když znovu a znovu ze své nepohodlné polohy na zádech s kyslíkovou bombou pod sebou pozoroval moje nezlomné úsilí vydržet víc než on, zlomil se v něm osten obavy z možného odmítnutí. Udělal, co udělal. Nemohl to udělat líp. Získal si mě napořád.

Prodali jsme spolu chýši na vršku a přestěhovali se do útulného bytu nedaleko bazénu. Koupili jsme si ještě širší postel než je většina širokých postelí, takže na ni jen stěží sháníme prostěradla. Spáváme na ni vedle sebe, bok po boku, ještě blíže sobě, zaklesnutí do sebe i v sobě navzájem přes dvacet let. Nikdy ani jeden z nás nespal jinde. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Oba máme to své svědomí křišťálově čisté. Neskutečně se milujeme.

Ahoj! Jsem Kamila a běhám. Běhám docela dost. Taky plavu. To o něco míň. Takže k vám patřím, ne? Vyprávíte si tu přece o sportu! Jenomže všechno je trochu jinak. Sama se za sportovce nepovažuji. I když vybíhám za každého počasí, třeba ve čtyři ráno. I když je deset kilometrů nezbytný limit pro to, abych si mohla říct, že natahovat těsná trika se vyplatilo. Pauza mezi dvěma východy slunce je pro mě ta nejdelší přípustná. Přesto nemám tu pravou duši sportovce. Pokusím se vám to vysvětlit. Už teď se mi však obsah břicha kroutí obavami, že zůstanu nepochopená. Pojďme se tedy blíž seznámit.

Právě jste si podali ruku s modrookou brunetou. Délka vlasů stále po ramena, protože díky jejich sklonům k vrtošivým zákrutám je jejich růst prakticky nepostřehnutelný. Většinou je stahuji do bílé sponky se třemi vodorovnými černými linkami, která se mnou sdílí den za dnem už hezkých pár let. Důvod? Prostě dobře drží a hodí se ke všemu. Rozhodně si nedělám starosti s omšelostí nebo okoukaností. Podobně je to s tím, co na sebe navlékám. Na zimu mi stačí tři trika s dlouhým rukávem, která v létě vyměním za tři trika s krátkým. K tomu oblíbené džíny. Jsem s nimi už natolik sžitá, že žádné jiné je prostě trumfnout nedokážou. Makeup pro mě navzdory mému stále pokročilejšímu věku dál zůstává záhadou. Potřebné preparáty si nedokážu ani obstarat. Natož nanést na správná místa tak, abych namísto krásná nebyla směšná. Jak vidno, na mém vzhledu si nezakládám, nové trendy neřeším. Přesto se prý stydět nemusím. Pravda, slyšela jsem už od mužů, jak málo zhodnocuji Bohem darovaný potenciál. Moji ctitelé to ale nebyli. Nebo o tom alespoň nevím. Nic tedy neřeším. Celkově vzato, stvořitel mi, dá se říci, přál. Při výšce sto sedmdesáti centimetrů stálá váha kolem padesáti osmi kilogramů. Troufám si tvrdit, poměr jednotlivých částí vyrovnaný. Nikde nic nepřebývá, nikde nic neschází. Měla-li bych vybrat, co za povšimnutí o něco více stojí, potom štíhlé ruce s dlouhými prsty. Ano, ty jediné mám na sobě ráda.

Zda jsem se sebou nespokojená? Po plastických úpravách rozhodně netoužím, potřebu líbit se necítím. Nekladu zrcadlům otázku, zda v mé blízkosti nechodí někdo krásnější než já. Procházím kolem nich spíše bez povšimnutí. Učesat se dovedu i bez zrcadla. Nějak jsem k němu nenašla důvěru. Proč vám tu však předkládám tak obšírný popis mé snadno přehlédnutelné maličkosti? Protože jsem anorektička. Proto.

Většina lidí si po střetu s tímhle slovem představí bledou, vyzáblou holku s vyhaslýma očima, unavenými vlasy, propadlým hrudníkem a zkaženými zuby. Fuj! Taky se mi ta představa nezamlouvá. Vy už ale víte, že tohle soucitu hodné stvoření nejsem já. Přesto jsem anorektička. Trvá to více než dvacet let a s největší pravděpodobností to už nikdy nebude jinak. Mám štěstí, že jsem se z kritických čtyřiceti kilo v počáteční fázi nemoci dokázala dostat na zdravou váhu, kterou už si bez problémů držím celé desetiletí. Nemám však štěstí v tom, že se skřet anorexie zavrtal v mé mysli tak hluboko, že vyzvat ho na souboj je už zkrátka nemožné. Je to parazit, kterého nelze zahubit. Má mimořádně silný, přesvědčivý hlas. Nedá se mu odporovat. Neustále hlídá mé kroky směřující k jídlu. Když dojdu až k vytouženému cíli, vyčítá mi moji neposlušnost. Mě totiž jíst nepřísluší. Dovoluje mi pouze suché, syrové, neupravené potraviny a to pouze v takovém množství, abych mohla žít. Ne však už, abych byla zdravá. Chybí mi spousta nezbytných prvků a látek. Často se cítím slabá, malátná. Trpím nevysvětlitelnými bolestmi, mučí mě noční křeče. Přesto nesmím víc, než mi skřet dovolí. Toho je však žalostně málo. Ranní müsli s bílým, nízkotučným jogurtem je ještě největší pochoutkou z celého dne. Potom už mi do večera zbývá jen uždibování z kousků celozrnného pečiva, abych mohla existovat. Neznám máslo, sýry, džemy ani pomazánky. O vařeném jídle si mohu nechat jenom zdát. Dovolí mi však oslazenou kávu a čaj s medem. Větším hříchem už bývá kapučíno nebo mléčný koktejl. Není pro mě to, co je dobré, co chutná.

Hodně zřídka bývá můj nepřejícný zloduch unavený. Potom si zajdu s přítelkyní na lehký oběd a on na mě nekřičí. Když se některý z mých stravovacích prohřešků obejde bez mučivých výčitek, cítím se jak v den svých narozenin. Obdarovaná bez zásluh. Je to svátek. Je to slast. Naprostá většina dní je však nepřetržitý boj. Hlad už mě téměř neopouští.

Kde jsem k mému nenáviděnému nájemníkovi přišla? Že se mu chcete za každou cenu vyhnout? Že nevíte kudy chodí?

Přepadl mě nečekaně, bídácky, zezadu. To abych neměla šanci se bránit. Bylo mi tak šestnáct, sedmnáct. Nebyla jsem dost dobrá. Ať jsem se snažila sebevíc, od rodičů nikdy nepřišlo ani slůvko uznání. Vždycky se něco našlo. Přidalo se neštěstí, které mi zanechalo ošklivé jizvy. Totální ztráta sebevědomí. Kamarádky se zamilovávaly. Na to já jsem neměla. Na něco takového skřet anorexie číhá. Oběť začne trestat sebe sama za to, že se cítí být svým okolím nepřijímaná. Dost krutý trest, má- li trvat celý život. Je třeba mít hlad. Neustálý hlad. Hlad, který vymývá mozek. Instinkt přežití mi nabídl jedinou možnou zbraň. Pohyb.

Proto běhám. Potřebuji vydávat energii, abych mi ji zloduch dovolil přijímat. Když nevyběhnu, nejím. Syrové mrkvi nebo okurce neříkám jídlo. Jako mladá holka jsem se potila od rána do večera, abych směla s rodiči a sestrami usednout ke společnému stolu. Cvičila jsem, posilovala, skákala přes švihadlo. Dřepy na jedné noze byly moje nejmučivější specialita. Jen tak jsem mohla žít. Vyhladověla bych. Přišly první pracovní povinnosti, nové zodpovědnosti. Musela jsem fungovat. Díky třífázovému tréninku jsem si dokázala nandat cosi na talíř. Dorovnala jsem svoji váhu tak, aby mnou netřásla věčná zimnice.

Sport se pro mě stal prostředkem k přežití. Když mi něco zabrání zvýšit tepovou frekvenci do navyklých hodnot, postará se můj skřet o to, aby mi strach z následných výčitek nedovolil pozřít. Každá moje rebelie je potrestána další dávkou sebenenávisti. Ocitám se pak na hraně černé díry deprese s neodbytnou touhou opustit své vlastní tělo. Věřte mi! Není o co stát. Sport je neodmyslitelnou součástí mých dnů. Není to vždycky jen o naplnění potřeby, aby se mohl naplnit i žaludek. Umí mi i přinést radost. Vyvolává ve mně stejné chemické procesy a změny jako v každém jiném běžci nebo plavci. Znám endorfiny. Zbožńuji je. Nesmí však převažovat bolest a vyčerpání. Únava už při startu dokáže z hodinky sportování udělat traumatizující povinnost. I o tomhle vím své. Celá chemická věda je potom bezmocná. Po dosažení cíle nezářím štěstím, ani se neusmívám. Stalo se mi už nejednou, že mě po celou trať tekly slzy po tvářích. Tak moc se mi nechtělo a tak moc jsem musela. Zlo však bývá vyvážené dobrem. Tak se i moje špatné zážitky ze sportování poctivě dělí s těmi dobrými, ba i skvělými. Už teď se těším, až se mi zase někdy podaří vyrobit si slušnou dávku těch hodných skřítků. Kéž by se tak mohli uschovat do zásoby napříště!

Máte už představu, s kým máte tu čest? Pokud jste mě do této chvíle ještě neodsoudili jako osobu, jejímuž vnitřnímu světu nejste s to porozumět, potom by vás mohla zajímat moje nejčerstvější příhoda. Přinesl mi ji včerejší den. Už téměř čtyřiadvacet hodin si lámu hlavu, jestli jsem konečně nepřišla na to, co by mi mohlo pomoci zlomit toho krutého skřeta ve mně.

Od rána nic nebylo tak, jak by v neděli mělo být. Probudila jsem se rozlámaná, jako kdybych absolvovala noční šichtu někde na půdě těžkého průmyslu. Přitom jsem strávila více než sedm hodin na lůžku velikosti pro dva. Bez partnera, samozřejmě. Za manželské lůžko v mém pokoji může několik vážnějších známostí, které však nakonec vždy skončily nevalně. Můj první, druhý, třetí, jako i další přítel zmizeli po té, co usoudili, že s anorektičkou by byly jejich životy bez radostí. Myslím tím bez radostí z jídla. Na to jsou muži dost citliví. Kromě toho se mnou prožívali moje občasné úzkosti způsobené hladem, které jim na chuti jít se mnou do života naplno, také nepřidaly. Zkrátka jsem sama. Zato mám hodně širokou postel. Kvalita mého spaní se však stěží vyrovná nocování pod stanem. Málokdy spím dobře. První pomoc je však hned po ránu nasnadě. Nočními křečemi rozbolavěné tělo přesvědčuji ranním vyběhnutím, že nemá cenu stávkovat. Většinou se mi to podaří. Výběh na kopec se pro mne už dávno stal prvním, hodně pozitivním zážitkem dne. Nejen, že získávám znovu vládu nad všemi údy. Východ slunce, ať je třebas právě do mraků, je tu jenom proto, aby mě, právě mě povzbudil do dalšího dne. Pokaždé mě nadchne. Nemůžu si pomoct.

Včera se však nic podobného nekonalo. Do lijáku střídajícího se s kroupami a větru o síle vichřice se vyběhnout nedalo. Celé dopoledne jsem posedávala u překladů. Neklid se mnou škubal do všech stran. Oči neustále těkaly směrem k oknu, aby za ním objevily vytoužené slunce. Nebo alespoň pauzu mezi přívaly vod. Když ani to ne, potom snad jen umírnění fujavice. Blížilo se poledne. Moje prosby k nebi zůstávaly nevyslyšené. Zatímco se ve většině běžných kuchyní prostíralo k nedělnímu obědu, já jsem se střežila pohledu na moji malou ledničku. Kručení v břiše by bylo jen o poznání, že je uvnitř něco k snědku, žalostnější. Říkala jsem si: "Vydržím. Rozjasní se. Přece pak nepůjdu běhat s plným žaludkem..." Ten by sice plný nebyl, ani kdybych se ledničku odvážila otevřít. Takovou dávku on ode mne nikdy nedostává. Pomyšlení na to, že bych mu dopřála sousto bez předchozí námahy, pro mne však bylo stejně děsivé, jako pro jiného absence polévky v nedělním menu. Schylovalo se ke krizi. K mé osobní krizi. Ještě jsem se mohla zachránit skokem do bazénu a mokrým tréninkem. Přepadla mne ale taková zimnice z prodlužovaného hladovění, že jsem dočista ztratila odvahu pro souboj s chladnou vodou. Rostla ve mně nenávist jako tráva po ranní rose. Byla jsem špatná. Počasí bylo špatné. Špatně bylo to, že byla neděle, že jsem byla já, že jsem ještě existovala... Po dlouhém dopoledním čekání jsem se dostala až na okraj propasti. Pode mnou zela hluboká černá díra. Na jejím dně jsem tušila obludnou chobotnici s nadstandardním počtem chapadel, z nichž každé představovalo další a další výčitku mé špatnosti. Potřebovala jsem něco udělat. Hned. Jinak bych si byla schopna ublížit.

Vytáhla jsem ze skříně starou deku. Rozprostřela jsem ji před balkonové dveře, abych na ní potrápila své břišní svaly. Možná i ještě další. Sed, leh, sed, leh, bez zaklesnutých nohou, s rukama za hlavou. Sed, leh, sed, leh, ještě stokrát, ještě a ještě. S vírou, že nesletím do temnoty k netvorovi. Bez účinku. Slzy se mi začaly hromadit za očima. Razily si cestu na svobodu. Obrat na břicho a změna cviku. Hrudník nahoru a dolů, nahoru a dolů... stále stejně dokola, až se mi po páteři proháněla jedovatá háďata. Pořád nic. To už se mi slzy regulérně koulely po tvářích. Jsem sama. Mám šílený hlad. Je mi zima. Jsem tu a nemám tu být. Proč tu být? Nebýt by bylo prima. Hrudník se mi svíral do malinké bezmocné kuličky. Uvnitř to tolik bolelo! Zmenšit se, zmenšit se!Chci být malinká, aby si mě už nikdy nikdo nevšiml. Abych nic nemusela, nikoho neobtěžovala. Bože, pomoz mi!

Je něco mezi nebem a Zemí, co nás v žádné šlamastyce nenechá. Zasáhla vyšší moc. Můj mozek přestal přemýšlet. Moje bytí se přepnulo na záchrannou akci. Bez dalších úvah o stavu počasí venku jsem na sebe natáhla všechno nezbytné a vyrazila. Hned od prvních kroků pěkně svižně. Ono to ani jinak nešlo, měla-li jsem si poradit s hodně nepřátelským protivětrem. Moje bytost se chtěla uchovat. Věděla, že ze sebe musí vydat všechno. Jedině pocit dostatečného sebezničení mohl pomoci plamínku mojí duše, aby docela nevyhasl. Kvalitní, vodotěsná bunda s poctivě vyvinutou kapucí udržovala moji horní část v suchu. Obličej si liboval, jak ho bičovaly prudké kapky shora. Nohy s povděkem přijímaly vlhkost přicházející zdola. Po prvních pár kilometrech jsem věděla, že to dneska dám. Za další kilometr jsem si byla jistá, že jsem se skřetem v rovnocenném souboji. Pár minut na to mi přišlo všechno tak jasné a jednoduché, že jsem nechápala sama sebe, proč jsem tolik váhala pustit se dnes do té sibérie. Ne, že bych si v té mrazivé vlhkosti lebedila, to ne. Pro dnešek jsem ale byla zachráněná. Blížila jsem se k polovině mé trasy. Začínala jsem se těšit na zaslouženou odměnu. Dušenou zeleninu s něčím. Zda to budou dvě vejce nebo dokonce miska suché vařené rýže, to si rozmyslím cestou zpátky. Cítila jsem obrovskou úlevu. Někde vzadu se však plížil strach: "Kolikrát ještě? Kdy příště? Zvládnu to zas?"

Dosud mi dělalo moc dobře, že jsem nikoho nepotkávala. Bála jsem se, že je na mě moje totální selhání vidět. Jako by měly být na sebevrahovi jeho úmysly čitelné. Za zatáčkou se však v dálce přede mnou objevily dvě osoby. To se mi nelíbilo. Nestála jsem o žádné svědky mých zoufalých pokusů o přežití. Jinudy však cesta nevedla. Každým krokem byly blíž. Ne o mnoho. Přibližovala jsem se totiž jenom já. Ony stály na místě. Proč stály na místě, to jsem poznala za dalších pár běžeckých kroků. Objímaly se. Tyto dvě osoby musely být žena a muž. Rozpoznávala jsem stále více. On ji svými pažemi omotanými kolem jejích ramen až do půlky zad tiskl na svůj hrudník. Líbal ji na ústa, na tvář i do vlasů. Ona se mu poddávala s ryze ženskou odevzdaností. Jeho ruce sjížděly po jejích zádech dolů a zase nahoru. Ona zabořila svůj obličej do jeho ďolíčku mezi krkem a počátkem hrudní kosti. On se mírně zhoupl vpřed, jako by na ni toužil nalehnout. Ona mu odpověděla stejně mírným prohnutím v zádech, takže mezi nimi nevznikl žádný nežádoucí prostor pro cokoliv jiného. Potom došlo k náhlému přerušení přenádherné symbiózy dvou milenců. On otočil hlavu nečekaně prudce vpravo, odkud jsem přibíhala já. Ona se s téměř neznatelným uleknutím napřímila, aby neztratila rovnováhu. Zahleděla se tímtéž směrem jako on. Moje pravidelné podupávání je vyrušilo. Bylo mi to líto. Tahle rovinka měla být nekonečná. Chtěla jsem si dál vychutnávat něžnost, cit a souznění přede mnou. Bylo po všem

. Zbývalo možná deset až dvacet metrů do průsečíku našich cest. Měly pro mne mít zásadní význam. Neubránila jsem se. Vím, že bych měla i v mokrém lese zachovat taktnost a necivět. Civěla jsem. Ona byla jiná. Hodně jiná. Pro svůj první krok po spočinutí v milencově náruči potřebovala jeho pomoc. Její pohyby pozbývaly jakoukoliv jistotu. Pravá polovina jejího těla vypadala bezvládně. Paže se jí smutně kývala, jak v nastalém zmatku ztratila oporu druhého těla. Noha pod ní se jen velmi nemotorně, s velkým úsilím sunula vpřed. Nestíhala tak o něco šikovnější levou kolegyni. Ani svaly podpírající hlavu neplnily svůj úkol spolehlivě. Její úklon byl téměř roztomilý, avšak zřejmě nezbytný. Její roztodivně šklebící se tvář napovídala její diagnózu. Zavalité tváře, tučná oční víčka, ústa v nekonečném úsměvu. "Zářící dítě" napadlo mě v okamžiku, kdy jsem onu šťastnou dvojici míjela. Uvnitř této zralé ženy žilo dítě, které nikdy nedospěje. Známý a tolik obávaný syndrom několika málo jedinců, který je činí nepřetržitě šťastnými. Proč se ho tolik obáváme, netuším. Setkání s "dowňákem" pro mne totiž bylo vždycky mimořádnou příležitostí uvědomit si, kde vězí klíč ke spokojenosti. Včera mě potkala další lekce. Nebylo to určitě samo sebou. Moje krize mě dohnala vyběhnout právě včas, aby mi bylo sděleno, co mi být sděleno mělo. "Nic se neděje jen tak," říkává jeden můj dobrý přítel.

Jednoduchost dokonalosti na rozblácené lesní cestě pod přetékajícím nebem mě dostala.

Zbývající kilometry už jsem nedokázala zastavit nepřetržitý vodopád dotírajících myšlenek. Nemohl by tohle být klíč, kterým bych jednou pro vždycky zamkla mé trápení do třinácté komnaty? Není to právě láska, která by mě pomohla umlčet skřeta anorexie? Nedokázaly by být její pokyny zvučnější, důraznější a autoritativnější? Z dálky ke mně doléhalo její žádostivé naléhání, ať vložím svou ruku do nějaké mohutnější dlaně. Ať se nechám vyvést v běžném tempu dvojnožců do zmáčeného světa. Najednou mi ten dotěrný, vytrvalý déšť začal dokonce vonět. Asi tak, jako voní vlhké polibky. Udělala bych to tak ráda. Skřet by vzteky měnil barvy zalezlý někde v koutě. Potupa ze ztráty jeho diktátorské pozice by ho zahnala ještě někam hlouběji, až by se utopil ve vlastním naslzeném jezeře. Já bych se už nechala jenom milovat. Ano, tam se stala vícekrát chyba. Skřet měl v mé hlavě navrch nad láskou. Vyháněl mě z náručí mužů. Honil mě po mých vyšlapaných tratích, aby mi pak milostivě dovolil necítit na chvíli hlad. Kdyby mě však někdo chtěl svými pažemi obejmout ramena tak, až by se dlaněmi dotýkal mých zad...potom by láskyplně sjížděl dolů a zas nahoru... polibky by chtěl pokrývat nejen moje ústa, ale i tváře a vlasy... nakláněl by se nade mne, abych se v nebezpečí záklonu musela ještě těsněji přitisknout k jeho trupu...potom by můj život naplnila dokonalost. Nemusela bych ji už vyžadovat sama od sebe. Netrestala bych se za chyby a nedostatky. Byl by konec s bičováním mého těla, které mi oplácí nočním trýzněním. Chci uvěřit, že láska je tu pro každého. Pro krásné dívky, dokonalé ženy, pro "zářící děti". Určitě i pro anorektičky.

Co myslíte? Smím si připouštět, že v lásce je naděje na život bez hladu? Nemáte někdo nějakou podobnou zkušenost? Podělte se, poraďte, nebo mi vyčiňte! Nešetřete slovy! Potěšíte. Najdete mě na kamila.roter@seznam.cz

. Kdo ví? Třeba vám odpovím, že jsem se právě vrátila z procházky a při odpolední kávě ve dvou jsem si pochutnala na pravém medovníku. Kdo ví.