Červenec - srpen
Milí kolegové,
zdravím Vás všechny na počátku prázdnin. A pokud jste měli dojem, že žádná nová témata, tak jsou tady. O prázdninách běží čas nějak jinak, proto témat bude více a máte na ně dva měsíce. Zároveň prosím o trochu trpělivosti, někdy to chvilku potrvá, než je vložím na web. Pište, posílejte, bavte, moc se těším, jako to děcko na prázdniny. Ráda vše vložím, jste skvělí autoři!
Témata:
- bouřka (nejen na nebi)
- borůvkové knedle a otlačená kolena
- vlaštovky
- pohlednice z prázdnin
- zrcadlo, zrcadlo, neříkej nic
- kamarád/ka
- vlčí máky a slunečnice
- pod širákem/pod stanem
Příspěvky posílejte do konce prázdnin(:-) na můj email.
Emilie Kozubíková
(1)První dávná bouřka
Úvodem: Minulý rok slavili mí kamarádi z dětství DANUŠKA A JEJÍ HAJNE DIAMANTOVOU SVATBU. On spisovatel množství oceněných knih, vlastník cenných loveckých trofejí. Ona milionová žena, mimo jiné, také řidička milionů kilometrů najetých bez nehod. Byla jsem, ač hendikepovaná, srdečně přijata v jejich příjemné rezidenci. Obdarovaná v bezprostřednosti neobyčejně skromného, věhlasného autora se teď mohu těšit jeho díly. Dostalo se mi také laskavého probírání životů našich blízkých z dětství. A na tomto setkání až nyní, v seniorském věku se nám též vymanila vzpomínka na společný školní výlet, sestávající ze dvou tříd ročníků převážně 1939 a 1940. Se svolením mých hostitelů Vám mohu tuto naši vzpomínku svěřit, zase z mého pohledu.
(Co myslíte, nespletla jsem náhodou jedno z jejích jmen? Vždyť jde o skutečný příběh?!)
Příjemné počteníčko přeje autorka.
1 kap. Ani v poledne jednomu nedají pokoj
Devítiletá Milča, obháčkovaný kapesník ztvárněný pod krkem do mašle, se loudavě od školy vzdalovala, když se pan XY s hlavou "v pejru" zaobíral nedojetou organizací školního výletu třeťáků a čtvrťáků. Druhý z autobusů byl stále z jedné třetiny nedoobsazen. Termín se blížil mílovými kroky, nějaký- nic moc- čas by tu ale ještě byl. Obchůzkou městyse (n) povytáhl vždy svinutý aršík adres rodičů bez odezvy, pak vcházel a vycházel, aršík s příslušnou notickou a vydalo to přece jen na nějaké to obsazeníčko.
Železné dveře obchodu pekařky, jejíž muž, jak mnoho zdejších zůstal za války nezvěstný, byly zaklesnuty do sebe. Hodiny na kostele ukazovaly cos po dvanácté, rozběhl se k oknu, za nímž dotyčná obědvala, a zaklepal. Pozdvihla hezky upravenou hlavu, odložila lžíci a v domnění, že jde o zákazníka, jak touto dobou bylo zvykem, chvátala otevřít.
Vdechl znamenitou vůní čerstvých chlebů a pečiva, jimiž se regály obchodu prohýbaly a na obou dveřích ústících Bůh ví kam, uviděl na ramínkách dvě krajkové toalety. Červenou a černou, tu v pase se sametovou velkou mašli zřejmě z odvrácené strany, jednu luxusnější druhé. Zasmál se pod vous, oč že jsou dileři úspěšnější a obchodnice, jako nákupčí hloupější. K čemu taková paráda? Vždyť, co to davu zvoucích dalo marné námahy, dostat ji na školní bál, či šibřinky.
"..Brý den, paní Czudková, cože ještě nejste s dcerkou přihlášené na výlet?"
"Výlet?" Pekařka překvapením couvla. Cestou z kuchyně projela očima regál za pultem, že... "Jaký výlet?" Ve snaze zmrazit příchozího pohledem vyvolala v jeho vousaté tváři veselý smích.
"A máme to," rozverně jí foukl do kadeří, "jak se zvaním na bál. Ale tentokrát mi, viďte, neodřeknete."
"Kdepak ale," zaškaredila se, "promiňte, chladne mi polévka." Vypadalo to, že se pekařka rozběhne a vyšťouchá ho od prahu. Avšak tentokrát s vážnou tváří zůstal na místě a dal jí, co proto, že namísto s neduživým dítětem do ozdravovny, kam odjížděla před časem školní výprava nebo oslav prvého máje, vleče dítě po přízni. Nic, ale nic mu nedopřeje. A stál na místě, třeba to přemlouvání, kárání a vykreslování Slovenských přírodních krás, za nimiž se vypravují, ho stálo džber trpělivostí, až se na hezké tvářínce pekařky objevil ruměnec a posléze i úsměv a ona přitakla. Ani po studenu ještě pak nedojedla a s mašlí pod krkem se za ní v žlutých puntíkovaných šatečkách přihnala dcera. Očka plna očekávání jela prstíkem po skle okna:
"On říkal, že pojedu na výlet." Obemykala mámě kolena, aby se jí málem vbořila pod zástěru.
"Říkáme, ten pán! Když už. Jo, pojedeme."
"Ty také?!" Milča s úžasem cupitala matce v patách, ta ale otevírala těžké dveře obchůdku, s úsměvem vítala zákazníky a hleděla ji setřást.
2 kap. Pařák a pramen si vyschne
Demanovské jeskyně Milču znavily předlouhým čekáním v pošmournu, kde pak, zdálo se jí, viděla v jakési obří výloze čela ukotvených lodí a nic.
Umořená ještě také následným nedýchatelným klimatem v autobuse, vystupovala do slunného prostoru spolu s rodiči a spolužáky se slastným vydechnutím.
Někde se zastavili, něco i pojedli a část výpravy, sestávající najednou z rodičů, se v kruhu bavila společenskou hrou za sebou dvojice, co dvojice a ovšem taškou velikosti kredence, kypící u boku Milčiny maminky. Všichni s lehkým chlebníkem na rameně, květovanou, vesměs poloprázdnou taškou odloženou na zem tu ohromeně přemítali, jak ta pěkná, "slaměná vdova" chce s takovou zátěží zdolávat naskytující se kotáry. Po válce se léta nebralo vdovství po nezvěstných, jako takové. Tu a tam se přes Polsko do rodiny někdo, většinou z ruských zajatců ještě vracel, kdo mohl mluvit o štěstí. Přídomek "slaměné", vdovám tedy, jak když vyšiješ. Pekařka, jen co byla hra dohrána, dceru v merku, mozol ne mozol nesla tu šílenost důstojně a s fortelem stejně, jak vše příslušející k šumné, jak se zde říkalo postavě, než ji pan organizátor výletu doběhl a s týmž smlouváním, jak u zvaní pro nějakou chvíli břemene zbavil. Ona měla zkušenost z války, kdy musela myslit za hordu pekařů a pomocnice, jak se kolikrát všechno hodilo. Mimo to, nebyla přece jen tak někdo. Nové flanelové pyžamo, pro eventuální chladno pro obě, kostýmek na převlečení, a k němu střevíčky rovněž pro obě. Utěrku, ubrousky, deku a tak dále a tak dále, nějaké jídlo a pití a teplé ponožky, papučky a pláštěnky... A on ten stoh překryt froťáky nejen že působil děsivě, on také něco vážil. Za pražícího slunce se tedy Milča s mámou svátečně ustrojeny, jako střed pozornosti, neradostně vlekly k monstru, ze kterého vyvěral dřevěný žlábek. Pravděpodobně zpřístupňoval vodu pramene, která tak důležitá pro moment žízně zapomněla crčet, ba nechtělo se jí vydat ani kapičku.
3 kap. O perníkové chaloupce za porostem
Jak se dav rodičů zase násobil, využila Milča maminčiny upovídanosti a nepozorovaně se vpletla do štrúdlu dětí. Skleslost z ní opadla, poskakovala mezi nimi a naslouchala dovádějícím spolužákům, štěbetajícím o překot. Byla jich asi desítka, když se houfně vydali pěšinou k lesu. Veselá nálada dětí Milču zcela pohltila. Chlapci nalézali šišky a trefovali se do děvčat, dívky jim oplácely stejným, než les rázovitě zhoustl, větve smrčí z ničeho nic sahaly po zem a nebylo dále průchodu. Rozhodovalo se, vrátit se a počkat na rodiče. Veselým vzájemným útokem však pěšina, kterou do lesa vešli, vymizela a houfec zachvátil úlek a strach. Dívky pokňourávaly, posléze se pustily do zoufalého pláče, ustrašení hoši je ve snaze vydobýt jakous takous chrabrost těšili a vylézali na stromy, dle scénáře pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Milča zaražený pozorovatel, očekávala dějů následných, když popadena maminkou za sukénku vypískla děsem. Zatímco ostatní, "ostřílení mazáci" si s naprostou důvěrou ve všemoc dospělých oddechli.
Jak se totiž sdružení rodičů sunulo, povšimla si pekařka, že nemá dítě metr od sebe, ani na dohled. Mezi hovory výletníků klidně ponechávajících své děti v nedohlednu- byly přece vedeny pedagogy- neklamně z rozcestí uslyšela bezvýchozí dětský povyk. Jakkoli ji dav zesměšňoval a směroval jinam navigován mapou, nenechala se mást a i s obložením nesmyslné tašky záhy vešla do houště, odkud vylekaná dítka a mezi nimi, jedináčka Milču, vysvobodila.
4 kap. Proč i krutou intuici nutno uposlechnout
Horem a dolem přivedla strastiplná pouť tu trapnou tašku v mozolnaté ruce pekařky i s Milčou k lanovce, odkud ona, máma Milči ihned odkráčela bokem, do vzdáleného bezpečí, aby huňatou deku roztáhla do trávy. Milča ráda, sobotními večery v bryčce, po krk v ní zabalena, cestovala koňmo za babičkou. V tu chvíli ale mámu zaraženě upozorňovala:
"No jo, ale lanovku už jsme přešly."
"Lanovka je, holka, pro hazardéry."
"Jak to? Co je hazardéry?"
"Lanovka je a to si pamatuj, pro ty, co se ničeho nebojí a vrhají se střemhlav do nebezpečí."
"Když tam ale šly přece všechny děti." Natahovala Milča moldánky.
"Je ti tu špatně?" A vybaloval se chléb, krabice s máslem, kolem se linula vůně salámu, která děvčátku Milči rozdírala srdce, takže také ihned spustila nářek, že by se každý ustrnul. Pekařka podala nestoudnému děcku krajíc, rozhlédla se kolem, kdo je zas svědkem Milčiny nevychovanosti a pravila:
"Noviny psaly, že se lanovka za jízdy utrhla a lidé v kabině z výšky spadli a zabili se." Milča nemaje tuchy, co je kabina byla k neutišení a její máma vzdychala nad tím, co za potvorného nezbedu to má. Za strašlivého dceřina vřeštění spořádaně krajíc dojedla, ze dna hrozné tašky vylovila pánský, krásně nažehlený kapesník a beze slova jí jej podala, aby pohoršlivě k ní po chvíli sykla:
"Nikdy spolu už nikam nepojedeme, jestli hned nepřestaneš!" Sveřepému úpění Milči nemělo být konce a jako s uděláním se na nebi bez mráčku rozhlaholila bouřka. Spustil se liják, Milčina máma zachraňovala deku, obsah tašky a soukaly se do pláštěnek. Mezi blesky se vysoko nad nimi zastavil pohybující se bod.
"Vidíš to? Támhle se s někým zastavila sedačka. To jistě vypojili proud." Milča zaleknutá lesním dobrodružstvím, rozlítostněná, že opět jedině a jen ona nesmí na lanovku, měla dojeto bouřením nebe natož, aby co uviděla a s nejasným pocitem, že k nim skutečně někde až z podnebí doléhají vzlyky, se třásla zoufalstvím.
5 kap. Zásnuby v bouřném vzduchoprázdnu
Zatím paní učitelka z jedné, zřízenec dopravy z druhé strany šikovali děti vždy ve dvojici do sedačkové lanovky. Rodiče se zpravidla vyhoupli do následné sedačky, aby i přes vzdálenost mohli mít své ratolesti na očích. Důsledně se hlavně dbalo na upevnění řetízků obepínající těla cestujícím a adrenalin radostně stoupal dobrodružství chtivým malým i velkým útrobami ke krku. V časových intervalech se rozbíhala sedačka, co sedačka nad řádnou prohlubní směrem k Chopoku. Čtvrťáci Danuška a Hajne podle sebe hrdinně nebojácně zaklínění se nestačili ani promyslit k báječnosti, že se jím dostalo spolu se takovou výškou vznášet, když řachl bombardón hromu nad nimi a nebe je z čista jasna zaplavovalo tak, že nevěděli, zda jsou stloukání kroupami, či strachem z povichru pohrávajícím si náhle s jejich sedačkou. Tolik se bránící doteků kamarádské, stydlivé ručky spolužáků maně po sobě chňaply. Hajne přešel očima z hloubky pod nimi na hloubku vyděšených Danuščiných kukadel, sedačka drncla a nad tím hrůzostrašným propadlem zastavila. Náhlá sprška Danuščiných slz se mísila s vláhou nebe a ona stříbřitou clonou obrazotvorností zahlédla ptačí hnízdečka, s nimiž ji Hajne tak poutavě seznamoval někde nizoučko pod nimi, ačkoli ve skutečnosti se zdála být těsně pod nebem. Vydralo se jí z pusy vzlyknutí nebo se jí to zdálo? Bičování lijákem mysleli v křeči doteků jeden na druhého. Sedačka přestala sebou smýkat, nebe se ustrnulo. Mírnící se proudy deště je nevtloukly do sedátka pod nimi a sedačka, ačkoli jim minuta byla hodinou, zmrtvěle s nimi stála v té nebetyčné výšce dál. To už splašené destičky krve jejich rukou útěšně za ně vyslovovaly:
"Jen, co se rozjede, vezmeme se!" Nebo to vyslovil on, Hajne?
"Rozhodně se vezmeme a budeme ženich a nevěsta."
",Hajne, já tě mám moc ráda."
"Mluvíš mi z duše Dani! To já tebe už od první třídy, když pan farář chtěl , ať se přihlásí kdo umí Otčenáš."
"Také si pamatuješ, jak jsem Otčenáš odříkávala?" Nebyli schopní slova a vážně se slyšeli. Bylo by možno mozky děti této situace zpochybňovat? Zkoušeli Otčenášem paměť? Myslili vůbec, když jim vánek nad sedačkou začal prohřívat prokřehlá ramínka a vyšlo slunce? Zaklesnuté ruce v tom prostoru víry i naděje hřímaly:
"Rozjede se a vezmeme se."A lanovka stála bez pohnutí. Čas, který nevykreslíš a přece oba tolik chtěli být spolu, či ne? Slunce najednou vyšlo, aby se také zastavilo přesně nad jejich sedačkou, když se lanovka, už jo, rozjela, drncla a oni teď nevěděli, zda se drží, zda druhou rukou drží kov sedačky, když v té znecitlivělosti jim byly ruce rozpojeny a byli vypraženi a stavěni rodiči na zatuhlé nohy.
6 kap. A přeadrenalinováno
S vděčností běželo davem dětí a rodičů soucitné vydechnutí, když v počtu v jakém vystoupili z autobusu, dovolilo osudí opět nastoupit.
Kousek nad řekou Váh se ještě ale dvojice vypravených autobusů drobet nešetrně o sebe otřela, bylo několik vyražených dechů i něco bouli po srážce klímajících s kovem opěradel.
A proč si pak nezazpívat: "Sláva sláva výletu zmokli jsme, avšak jsme tu!"
Czudkovic Milča, věřili byste? Tichounce, jako pěna poté pokorně zaklesla ručičku do máminy dlaně a nějaký čas byla neobyčejně poslušná.
Zbývá připomenout, že:
DANUŠKA KANTOROVÁ A JEJÍ HAJNEJ KROP OSLAVILI V ROCE 2018 JEJICH DIAMANTOVOU SVATBU
Melanie Nováková
(4) "POHLEDNICE Z LÉTA"
MIKULOV
U domácí limonády
vnímá proud historie
s přítomností...
Malý blondýn
nudící se s rodiči
odbíhá od stolu
Bosýma nohama
ochutnává jinou zem
Alles gute!
DOBRÉ ÚMYSLY
I kdyby se rozkrájela na křížaly
a sama se poskládala na talíř
Nikdy se nezavděčí...
Nestojí to za to
Zůstat věrná sobě
je to oč tu běží
Pavlína Kollárová
(5) U zrcadla
Vedu dialog
s cizí ženskou
černá versus bílá
Barevná sklíčka
retušují obraz
Každý den si jich
nachystám hrst
Marie Starová
(1) Noční bouřka (skutečná)