Jan Král
Zdravím LKPB !
Dobrý večer, obracím se na Vás dle doporučení p. Břetislava Kotyzy - básníka ze Zlína. Mám zájem o publikační činnost v LKPB. Jsem několik let v důchodu. Dříve jsem byl zaměstnán řadu let v rezortu spojů a potom u Dopravního podniku Praha - Metro jako technik (např. elektrodispečer). V příloze přikládám svých sedm básní.
S pozdravem Jan Král , Praha 4
Nad Vltavou
Křik racků nad řekou
bere mi dech
jak přinášejí zprávy
labutím mladým
volají do radosti
a hluboké vody vyprávějí
co ještě nestačily smýt
tak moudře sladké
špínu mi berou z podvědomí
jsou i kalné oči jejich
ti svědkové omylů
konšelů minulých
plují kolotočem běhů
když na břehu Vltavy
podpírám srdce si
pro sebe i pro ní.
Déšť
Déšť natrhl vaky
všech přehradních gest
pokropil parapet
zabubnoval fest
klokotal i ve mně snad
vírem mě šálil
kajícně se usmíval
i já jsem se nalil
všemocný jak Perun
země ho pila
ruka vymáčená
smutek skutků smyla
z duše mé vyprahlé
ze suchého těla
zorničky hasnoucí
blahosklonně skryla.
Mlha
Rukou tak lehkou přikrývám
nálady i vůně
nezištně milosrdnou
nevidí se,že stůně
kdosi tam v dolinách
I rybáře v holinách
s touhou jeho bezednou
jsem bílá i šedá
hustá i řídká
též valím se ve vlnách
to když se mi stýská
snad mihotavě svítím
když brodím se žitím
mohla bych vyprávět
o tolika tajemstvích
však radši se zahalím
do šálů šál
teď vy,vyprávějte
co bude dál.
Opět jarní vody
Jen přijď a navštiv
moje jarní vody
jak prvně
napsal
Turgeněv
jsou prudké i jemné
jdou přes kamení
i průzračně živé
jsou láska a hněv
to staletí
psala
příběhy prosté
o prchavých vášních
kdy dočasní hosté
volali sláva!
proč bolí mě srdce
když v noci se
vzbudím
a popraskané ruce
mě vracejí zpět
kde láska a naděje
na sebe hleděly
a ještě nevěděly
že ztrácí se hned
Polední
Po
obědě právě
stačil jsem usnout
a navštívil mě
otakárek
o dlouhé stéblo
musel brnknout
by překazil můj
sladký spánek
motýlí přání
a povídání
kdo stírá mu pel
a kterou já chtěl
kdo přijde příště
za slunného dne
snad ne dravé klíště
odpověz můj sne...
Přání básníkovo
Když královna noci
vzala ti sen
tak ruka na stůl
podvědomě padla
múzou smyslů ovíněn
v kleci tvé obrazy
ožily
lampa neb lustr
přítelem
že slova se řadila
v nich láska či zlost
snad modlitbu vzal
sis na pomoc
A co za oknem
Měsíc když ses
ho ptal:
"Dnes perly
jsi na stůl
rozsypal".
Pusinky na poli
Pusinky nalepily se mi na tváře
pusinky od mých milých
jak na cestě políbené od cestáře
ošetřené na dlouhých mílích
blažená vůně se vznášela kolem
jak v cukrárně větrník s větrem by si hrál
a já pak zvolna šel úrodným polem
mysl svou ovíval léčivým stvolem
hlubokým dechem si krajinu bral.
U potoka
Jak pokaždé
se končí den
a všechen smutek
naplaven
je v něm
tam u potoka
ať půda na bocích
či balvany
nepotkaly se
s vlnami
po mnoho nocí
dnes touhou křičí
též divně tu zní
jak z hrdla ovce
asfalt i kouř
oheň bezdomovce
a ráno rachot aut
či zpěvy ptáků
ti jedni tak tvrdí
a druzí jemní
zvedají paže až
do oblaků
či zpěvy ptáků
ti jedni tak tvrdí
a druzí jemní
zvedají paže až
do oblaků
Rytíř
Buď rytířem svých
vášní pomíjivých
rozdávej lásku svou
nedbaje rady moudrých
v nadějích marnosti
jak ostrý nůž i břitva
až do krajnosti
a oči dívek lepých
jsi dobrodruh tak jistě
další příběh slepíš
dlouho nekončící
slušící básníkovi
laškovně bdělý
i tvrdě spící.
Tam v dálce
křídly zatřepalo
pak opřelo se
o mé čelo
víc to přece nejde
je křehké a zas
půjde spát
vejde jinam
radu podá
a ve výsledku
samá voda.
Tak mami,
Vánoce zase tu
a tvá láska, láska
kapři se salátem
rozehrají hru
červené víno
a vonný likér
protečou řečištěm
a tvoří meandry
zde mezi dárky
všechno to prověří
malý pejsek bílý
pro mě knížky?
A pozveme tetu vždyť
byla mou sudičkou
mám od nich ozdoby
vtisknuté ve tváři
vepsané v srdci mém
malebně krásné
hřejí i bolí.
Zas nemám
co bych dal
a není
co mi vzít
odevzdal
jen tóny
lásky pít
jsi vůbec
pravdivý?
Že až se
odbudem
či marnivý.
Jsem jak ospalých vášní
naplněný džbán
po loukách rozkvetlých
toulám se sám
lásek jsem spás
do očí dívá se mi
potměšilý konipas
přebírám měsíce
ze vzpomínek zapadlých
vystřelují tisíce
šípů napuštěných
to akordy zaznějí
s odvahou utkvělou
než dny se mi vysmějí.
Spočítej někdy
otisky
co v tobě zůstaly
od zoufalství
do lásky
výkřiky mozolů
a chabá radost
stvořily
svatební šat
dohledej se v kostech
umíš básnit
i šalebně se smát
samojediný
samoznalý
nepozvaný.
Mraky se hnaly oblohou
jak šiky ztepilých janičářů
když já vyhledával budoucnost
na stranách mnoha starých snářů
do ucha svoji píseň ostrou
a proud kávy lili jsme do těla jak
paprsek roentgenu naší kostrou
a já touhu měl zařvat do světa:
tak k ránu slzeli tátové
že musejí brzy vstávat
vkládali do mysli radosti snové
místo depresivních nálad
měsíc se nade mnou hlasitě smál.
Já láska
vcházím do dveří
jemná a křehká
a krásná
a každý mi
to uvěří
smyslně cudná
často nerudná
vplétám se do vlasů
a hledím do očí
nechci nenávist
ač často v ní
se překlopím
prchavě odcházím
bolím a usvědčím.
Třepe se tak lehce
stonek malé květiny
ta drobnost života
prý láká
ve vánku napnutá
vlákna pavučiny
křehkosti blízká
ty bolíš
kde jste bývalé lásky
a odhodlaná srdce
pod květinami spící
v pavučinách zamotané
jako by teskno
a cit ztrouchnivělý
volaly do nebe.
Já stojím při tobě
má múzo má pěno
pak procházím
světem pro tebe
má ženo
skály a moře
jsou radost i hoře
utopit může se
šedivá palice
ty hněteš těsto
já barvy tvořím
slibuji ještě
do života vložím
co nejvíc
co nejlíp
to moře
i barvy.
Do čiré vody
jedné řeky hleděl jsem
onehdy k večeru
podivné tóny
ve mně zněly
povídal jsem si
s archanděly
a velká nedaleká skála
co zdála se být
temně špinavá
tlumeným smutkem
zemí zachvívala
volala jak odjakživa
těch orlů se bála
nahoře jestřábů opulentních
duši trhajících
za zimních dnů
i nocí letních.
Ó cite křehký
nekonečný darovaný
od jedné slečny
nevážil jsem si
ho tenkrát
vícekrát
a později už
nebyl tak lehký
snad méně hezký
tak žiju česky
třesky plesky
s láskou ano
uplynulá panno.
Já se ho bál
jak vítr vál
až do nejhlubších
hlubin
pak srdce mé
už zvrásnělé
zazářilo jak rubín
ty smála ses
znavená z cest
mně otevřela jsi
duši
a my kráčeli
jak nesmělí
ten vítr stále hučí.
Dokonale vymyšlená vzájemnost
definovala se jak souhvězdí Blíženců
vystavovala šlechtěnou niternost
i napjaté šlachy plemenných kříženců
ha hrubián se na výstavě smál
však člen slušných mu nepokrytě lál
a já promítal dlouhý film si vskrytu
jak učil jsem tancovat svoji Britu
pak dámy roztáhnuly svoje paraple
by ani kapička neurazila krásu
a gentlemani vratkým krokem poťáple
vystudovali v baru smutnou spásu
zas šoumen rozezpíval svoji árii
mnozí ovšem v tu ránu mu vysmáli ji
však já se ani koutečkem úst neusmál
vydušen zmotán ucaprtán v agónii
do víru soužití propadal jsem se dál.