Dopiš příběh s nápovědou

1. ( Vlak, kufr, klíče, játrová paštika)
2. (Městské ulice, obchodník se štěstím, špinavé rukavice)
3. (Voda, pytel hrachu,   kukačka v lese , knoflíková dírka)
4. (Ošoupané boty, vítr ve vlasech, piková dáma , klaun)

Dajana Zápalková

(4) Doba koronavirová

změnila jistě chod domácností, institucí, škol, sportovních oddílů, restauračních zařízení - prostě všeho, nač si jen vzpomenete. Vše je jaksi vzhůru nohami, nálada na bodu mrazu - bodejť by ne, když vám v hospodě neteče pivo, nejsou štamgasti a peněz ze šrajtofle neřízeně ubývá. Děcka si místo školy jdou sednout k počítači, fitko si tak můžete provizorně zřídit doma ve sklepě, protože obývák a další místnosti okupují svými "nutnými" aktivitami další členové rodiny. No řekněte, není to "na palici"? Jediný, kdo se momentálně chová tak, jak se dá očekávat, je koronavirus. Množí se, expanduje, užívá si (bohužel ne jenom čtvrthodinu) slávy. Trvá to už pěkně dlouho, co má vítr ve vlasech a omezuje, co či koho se dá! Darebák jeden, ať už táhne, odkud přišel a nechá nás na pokoji!

Takto přemýšlí i pan Stáňa, který patří do té nejohroženější skupiny, na němž by se mohl ten prevít koronavirus vyřádit. Proto omezil setkání s rodinou i s přáteli, zavrtal se do knih, pouští si telku, ale informace z ní pochytané jsou spíše ke vzteku než k nabytí dobré nálady. Stává se z něj jezevec, který velice nerad opouští svou noru - byt, i kdybyste jej lákali na cokoliv zajímavého. Že by zpohodlněl, přijal nouzový stav za plně mu vyhovující? Snad ne....

"Do sámošky je třeba zajít pro proviant, k jídlu mi nikdo nic nedonese! Ale zase - Babiš nám vymezil jen dvě hoďky ráno. No, řekněte, kdo by tak brzy vstával! Vždyť ranní spánek je ten nejkrásnější. Pravda, teď už ptáci řvou od čtvrté hodiny ranní, v pět vychází slunko, ale to je pro mne akorát signál převalit se na druhý bok a zabrat trochu hlasitěji," vyhodnocuje situaci Stáňa. Jarní procházky, samozřejmě s rouškou, si neodpustí. "Jaro miluji ze všech ročních období nejvíce. Všechno kvete, pučí, raší a pohled na růžové rozkvetlé sakury ve městě - to nemá chybu!" - utvrzuje se v duchu náš senior.

"Ale co mě opravdu sere, to je ta bezmocnost! Ani ti naši ogaři nemohli dohrát ligu na tom ledě! Měli tak krásně našlápnuto a konec! Zimák uzavřený, všude pusto, prázdno! A jak rád bych klidně na ty zápasy play-off boty ošoupal (a nejen na ně!), jen abych je viděl, byl u toho! Vždyť ta atmosféra na Lapači je neopakovatelná, když "jdú Valaši do boja a bitva začíná". Nepomůže vytáhnout ani "pikovou dámu" a jako mávnutím proutku vše zvrátit, hrát, vyhrát, fandit do úmoru! Chovat se jako klaun, co dává ze sebe vše, aby ogary na ledě povzbudil, aby hráli jako bohové a konečně dovedli hokej na Vsetíně znovu do těch nejvyšších pozic! No, co už, nic nevymyslím, nařízení jsou od toho, aby se dodržovala, tak jsem si koupil elegantní roušku s logem vsetínského hokejového klubu, abych měl alespoň vnitřně pocit, že su s těmi ogary v kontaktu. A fandím jim, budu jim fandit! Dělal jsem to plným srdcem před koronou a budu i po koroně! Bojtě sa soupeři, vždyť "jdú Valaši dú, ligu (zase) vyhrajú!"

A co k tomu všemu dodat? Až celá tahle patálie s koronavirem skončí (a věřme, že jednou ten čas přijde), budeme se umět zastavit a kouknout se na to, zda vše to, co jsme kvůli koronaviru byli navyklí dělat, mělo nějaký smysl. Jestli ti "nahoře", co ovlivňují naše životy, nám opravdu chtěli pomoci nebo nás ještě pevněji chytnou pod krkem? Vždyť oni tyhle příležitosti umějí vzít pěkně za pačesy!

Viktor H. 

(2) Středeční ráno

Jako obvykle po půl sedmé vyrážím z domů do práce. Autobusová zastávka stojí na nedaleké ulici. Vlastně je to jen malá krátká ulička. Na protější straně se nachází malý parčík neparčík, protože napadené hlohy zde zahradnici vyřezali a na nasázení nových ještě nedošlo. Uprostřed roste krásná magnolie, ke které letošní počasí nebylo zrovna nejvstřícnější, přesto její tvar připomíná obrázek jako z Japonska.

Přicházím na zastávku s časovou rezervou, a protože je ráno dostatečně teplé po dlouhé nekončící zimě, usedám na prázdnou lavičku pod jasně zelenající se břízku. Pozoruji dokvétající magnolii a ruch na vedlejší nejdelší městské ulici. Myšlenky mi těkají z ranních obrázků do budoucí reality, co mě dnes čeká a jaké to asi bude. V tom něco lehce šmrnclo      o mé rameno. A sakra. Někde ve větvích břízy musel sedět. To nebyl žádný jarní zpěváček, ale možná orel či aspoň poštolka, kterou ve městě přece jen člověk potká častěji. Usuzuji tak podle velikosti ptačího exkrementu, který lehce se dotkl mého ramene v celé své kráse a velikosti ulpěl na opěradle lavičky. Bleskurychle opouštím sedací prostor lavičky. Kontroluji značku na rameni, naštěstí je hodně malinkatá. Spěšně vytahuji rukavice a nastupuji do přijíždějícího autobusu. Na čistém sedadle schovávám za rouškou úsměv a přemýšlím, zda onen pták byl mým obchodníkem se štěstím, nebo bude dnešní den celý podělaný.

Nebyl, byl jako každý jiný, jen známí mi radili, ať si podám sportku. Jenže jednak jsem lenivec a potom nevím, jestli korona nevlezl i do sázecích společností. Vlastně mám svou dávku tak nějak už vybranou, vždyť ten pták mohl zamířit o pár cenťáků líp.

Dajana Zápalková

(2) Všechno zlé .....

"Co je to za doba, přece nebudu stále trčet doma, poslouchat ty pitomosti, kterými nás skrz obrazovku živí. To bych asi brzy chcípl! Je třeba vyrazit do městských ulic, za jarním sluncem a regenerovat své otupělé "já"," - tak přemýšlí pan Stáňa, kterému nedobrovolné domácí vězení, zapříčiněné nouzovým stavem, vyhlášeném vládou, pomalu ale jistě sedá "na budku".

"Ne, to přece nemohu dopustit, aby mě někdo nebo něco ovlivnilo tak, abych nebyl svým pánem," - říká si v duchu Stáňa a pomalu balí batůžek, do něj skládá čtyři prázdné pivní lahve, peněženku zastrkává do zadní kapsy riflí, natahuje bundu, kšiltovku na hlavu a vyráží do ulic. Je třeba zkontrolovat, jak lidé berou vážně všechna ta nařízení, jak se chovají, zda se neshlukují více jak ve dvou... Ještěže jdu sám, kdybych potkal nějakého kamaráda, tak se s ním mohu dát bez problému do řeči. " Jé, ještě rouška, zavázat, aby mi nesjela z mého značně zarostlého obličeje. Už aby i ti holiči otevřeli svůj krám, jinak můj vzhled bude podobný zálesákovi a vnuci se mě začnou bát! Pravda, teď je vidím jen přes chytrý telefon, ale přece, takového vzezření jsem snad ještě nevykázal!" - pomyslel si Stáňa a vydal se na obhlídku města a také za nákupem.

"Kruci, nohy jsou ztuhlé, nechtějí poslouchat, třepou se jako sulc! Ještě chvíli takto lenošit a stane se ze mě pecivál a chlap na úplné hovno!" uvažuje náš hrdina. "Bude třeba zprovoznit kolo," přemýšlí dál při pohledu na projíždějící cyklisty. "Je zamknuté ve sklepě, musím dát nabít baterku a též si koupit novou helmu, to bych mohl dnes zvládnout," pobízí se v duchu.

"Takový krásný den a já se tu šourám pěšky, už jsem mohl roztáčet tu svoji operovanou kyčel, beztak je pěkně ztuhlá, pohybu mám fakt málo. Pořád sedím jen u té blbé telky, čtu knížky... No, ale co vlastně dělat v paneláku? Kdyby už zeť začal stavět ten barák, mohl bych mu jít alespoň helfnout. Ale budu schopen, mám sílu na nějakou pořádnou práci? No co, tak alespoň stavební dozor mohu dělat, s lahváčem pěkné ve stínu a hoši ať makají," zapřemýšlel více do hloubky Stáňa.

"Doba je fakt blbá, kde bych vlastně mohl koupit tu helmu? Ale cyklokrám bude otevřený, mrknu v ulici za rohem," a pomalu bere za kliku a prodavač míří k němu. Výběr cyklo helmy proběhl rychle, za chvíli zaplaceno, helma v batohu. "Jakou radost mi udělal ten - obchodník se štěstím - tak ho mohu dnes nazvat, vždyť co nebo kdo mi udělal v posledních šesti týdnech radost? Nevím, fakt nevím, a to jsem měl narozeniny! Tak jsem si udělal radost alespoň tímto! Helma bude jistě dobrá, hlavu je třeba chránit. Musím vyjet i trochu za město, neplácat se jen po místních uličkách," zdůvodňuje si její koupi náš připravující se cyklista.

"Ti lidé tu fakt nejsou! Taky proč se městem potulovat, když jsou obchody většinou zavřené. Mají recht, asi odjeli na chalupy s děckama - ale to by též neměli! Mají sedět doma na prdeli, učit se sami nebo on-line, hrát různé hry s rodiči - jako kdysi! Taková ta společná sezení u oběda či večer - ta se úplně vytratila! Tak třeba ten koron k těmto domácím "idylkám" zase dopomůže," přemýšlí Stáňa a už pomalu vchází do potravin, desinfikuje ruce, natahuje jednorázové rukavice - vše tu mají pro zákazníky připraveno. Tady má Stáňa jasno hned - čtyři lahváče, chleba, zemáky, tenké párky, no, a hořkou čokoládu - ta je dobrá na nervy. "Stačí, batoh je plný, to abych si dal tu helmu na hlavu! I tak se s tím nákupem budu tahat jako mezek než vyjdu ty schody k nám do paneláku! Brýle se mi mlží skrz tu pitomou roušku, kruci, kam ty špinavé rukavice od zemáků zahodit? Přece s nimi nebudu hledat platební kartu," nabírá na obrátkách Stáňa. Ale kupodivu usměvavá prodavačka zachraňuje situaci, nabízí mu koš k zahození rukavic a její dobrá nálada zabrnkala pozitivně na Stáňovo blbé rozpoložení. "Za tou rouškou má schovaný pěkný ksichtík, pohledná baba! Ale co já, stařík, mám už vše za sebou!! - zhodnotil situaci náš kupující a platí kartou na terminálu. Popřáli si navzájem hezký den a Stáňa už je zase na ulici a má namířeno do té králikárny, kterou má nazývat domov?

Tady vyskládal nákup a jal se desinfikovat roušku. "Nemám jich nazbyt, ta je plátěná, říkají, že se má vyvařit, vyžehlit a dá se znovu použít," přemýšlí Stáňa. Tak napustil do menšího hrnce vodu, vložil do ní roušku, postavil na sporák a zapnul. "Než se voda zavaří, chvíli to musím nechat, tak mám čas," zhodnotil situaci, odešel do pokoje a otevřel si knížku. "Ten Karel je fakt borec, další dobrý příběh, kde na ta témata chodí?" pomyslel si asi po hodině čtení. Když vtom manželka klepe zděšeně na dveře, cože se v té kuchyni děje, co to tam tak smrdí a pálí se! "Ty vole," rouška, vždyť já ji ještě vyvařuji! Stáňa doslova letí do kuchyně, tady je bílo, smradlavo, ale naštěstí nešlehají ohně!

"Ano, uvařil jsem roušku, nevyvařil, ale uvařil! To se každému též nepodaří! Ale já jsem to dokázal! Malá, riskantní výhra, ale také výhra!! Nad čím, nad kým? Nad sebou? Nad korona virem? Nevím. Ale co vím? Příště, když budu roušku vyvařovat, sednu si s tou knihou k ní do kuchyně a není boha, abych ji připálil!!" dává si slib Stáňa.

Ľubomír Budinský

(1) Humorna poviedka na - vlak, kufr, kliče,játrova paštika.

Klub Predskokanov

Sedím si spokojne v kupé a dojedám pečeňovú paštétu. Opatrne vytieram kúskom rožka zvyšok z konzervy a hneď na to zahadzujem plechovku do odpadneho koša. Ešte posledný ťah vreckovkou cez ústa a vreckovka mizne za konzervou. Stihol som to! Mám ja to len šťastie!

Tušák, že nebudem už dlhšie nasucho, ma nesklamal. Dvere sa otvorili a ona nakukla do môjho kupe. Tvárim sa nonšalantne, ešte že ma nevidela s tou paštikou v ruke. Ona je presne ten typ čo potrebujem, preto musím vyzerat dôveryhodne, neotrasitelne.

Ale dovoľte, aby som sa predstavil. Vlastním malú kaviareň na okraji mesta a založil som aj malý klub, klub Predskokanov. Možno to vyzerá, že som v balíku, ale tak to nie je. Som len priemerný muž, a to vo všetkom, ale klub mi to vyvažuje.

Slečna sa pozdravila a vtiahla veľký kufor dnu. Potom zavrela dvere. Vstávam a beriem jej kufor a svižne ho vyhadzujem na policu. Nestačí protestovať.

"Ďakujem." pozdraví a sadne si oproti mne, k dverám.

Som ticho. Beriem si z aktovky časopis a listujem v ňom. Pozrela na mňa, ale potom si bez slova začala prfezerať niečo v mobile.

"Na návštevu?" opáčim.

"Niee, s kufrom? Smeje sa. "Na letisko a potom k moru."

"Mate odvahu, sama."

"Manžel ma čaká na letisku, aj keď neviem, či chcem naozaj odletieť."

Len neurčito kývnem hlavou hlavou.

"Naštval ma, ani neviem prečo vám to hovorím,možno preto, že sa vôbec nepoznáme,ale dusí ma to."

Stále mlčím.

"Robila som všetko, len aby bol spokojný, ale aj tak ma nakoniec podviedol."

Zodvihol som oči a uprel prekvapene zrak na jej tvár.

"Nasľuboval, že to nič nebolo, že pri mori mi to dokáže, prideme na iné myšlienky, ale ja sa stále k tomu vraciam."

"Nič neriešte, užite si more, ak vám môžem poradiť. Čas ukáže."

Nebolo to originálne, ale už som si bol istý, že mám do klubu novú klientku. Musím však vystúpiť z vlaku skôr ako som chcel, ale to nevadí.

Vlak spomaloval a ja som rázne vstal. "Mám malú kaviareň a založil som klub. Možno tu najdete odpovede." a podal som jej vyzitku. Než stačila zareagovať, vyšiel som z kupe a potom aj z vlaku. Šlo to až moc rýchlo aj na mňa, nestačil som rozbaliť na nu všetky tie konverzačné schémy čo mám nacvičené. Bola až príliš pekná, aj keď to nebol ten zlatokopecký typ, čo loví. Príliš pekná mladá žena, "s láskou až za hrob", ale ja nie som stavaný na bútľavú vrbu, rád si pokecám, ale musíme byť obaja nahí. Musel som vystúpiť. Domov pôjdem ďaľším spojom.

xxx

Dáma z vlaku sa volala Milka. Po dvoch týždňoch strávených pri mori mi zavolala, že príde do klubu. Dohodla sa na záverečnu hodinu.

"Bojím sa, že sa ťa potom budem hanbiť." ozvala sa pani Milka a pozrela sa mi placho do očí.

Nereagujem. Zatváram za sebou vonkajšie dvere na našom klube a ukazujem rukou na neďaleký dom.

"Bývam len o dva domy ďalej, môžeme pobehnúť."

Už mám skúsenosti s takýmito typmi. Sme na ulici a nemôžem sa jej ani dotknúť, aby som ju nevyplašil. Rýchla chôdza zabrala a ja sa nezáväzne usmievam. Exteriér pred domom mám upravený. Okrasné kry sa striedajú s ružami. Už pohľad na ne povzbudzuje náladu. Pani Milka ide po mojej pravici, preto mám pripravené kľúče v ľavom vrecku saka. Dva kroky pred domom ich vyťahujem a prstami hľadám ten pravý. Podarilo sa . Keď spolu zastaneme pred dverami vsuniem kľúč do zámky a rýchlo odomykám. Pravou rukou sa zľahka dotknem jej pása, a popostrčím ju dopredu.

"Nemala by som tu byť. " zrazu sa preľakne, zodvihne ruky a chytí sa zárubne.                                 "Kým nezistíš pravdu, nebudeš mať pokoj." tykám jej, je to v stanovách klubu o správaní sa ku klientke. Čítala ich a súhlasila. Ľavou rukou potlačím dvere, aby mohla vstúpiť a potom ju schytím do náručia. Slabo zvýskne.

Nohou strčím do dverí a pokračujem s Milkou v náručí na gauč. Keď ju položím, hlavu má sklonenú dole. Potom sa posunie do rohu, kde sa schúli do klbka, ruky si založí na kolená a pozrie sa na mňa.                                                                                                                                      Prejdem sa okolo nej k sekretáru a zapínam hudbu. Podmaz hudbou je dôležitý. Som sledovaný, ale to je dobre. Nechávam jej voľný priestor, keby si to náhle rozmyslela. Vyzliekam sa. Na tento úkon nosím len oblečenia, ktoré nezdržuje.

Nebudem popisovať detaily, ako sa nakoniec spojíme. Vo vyplnenom dotazníku,(diskrétne bez mena), pani Milka uviedla, že pri pohlavom styku s manželom má často stres, pretože manžel je až príliš vybavený a nechce si vždy omotávať uterák okolo penisu aby jej nespôsoboval bolesť, a navyše je neverný.

Skončíme rýchlo, pretože som člen klubu predskokanov a podmienkou člena klubu je priemerné vybavenie a priemerná výdrž. Z hľadiska poskytovania služieb zdarma, ide len o spestrenie jednostranného vzťahu v pároch, prípadné vyrovnanie skóre v nevere, či zbavenia sa strachu z nahoty. Lebo aj takú klientku sme mali. Požadovala, aby sme sa všetci členovia klubu pred ňou vyzliekli do naha, pretože sa chce zbaviť komplexu z mužského tela. A tak sme jej urobili po vôli a v rade jeden za druhý sme sa jej predstavovali nahí, potriasaním ruky.

Určite krútite hlavou nad tým aká je to neuveriteľná blbosť takýto klub. Ale funguje to. Pochopiteľne, že názov klubu právne neexistuje a kôli diskrétnosti nemáme ani reklamu. Máme len kaviareň, kde bežne chodia zákazníci. Ako teda získavame zákazníkov? Občas im prečítame krátky príbeh o súloži, ak sa vyskytne potenciálna klientela , ako napríklad teraz. Zákazníci to nevyžadujú, ale akceptujú. A náš klub žije.

Pani Milka sa rýchlo obliekla a odišla. Neodprevádzal som ju. Vypol som hudbu a vzal som si z chladničky steak a vložil do mikrovlny. Chutil mi priemerne, ale mne to bolo jedno. Po sexe vždy vyhladnem. S trochou piva a jedla som sa ukľudnil. Tieto stretnutia ma vždy trochu vykoľaja, obzvlášť keď je klientka pekná.

Otvoril som okno na kuchyni a vyzrel von. Pred dvermi som videl stáť veľký kufor. Bol mi povedomý. Otvoril som dvere a skoro som sa oň potkol. Kľúčiky zrejme od neho boli položené na ňom. Darmo som sa pozeral dookola, čo pani Milka s tým kufrom myslela, nebolo jej. Odtiahol som ho dnu, mal kolieska. Ale bol oveľa ťažší ako vo vlaku.

"Kufor bude u mňa, zrejme nepochopila, že náš klub nie je zoznamka. No čo už. To vybavím neskôr.!" premýšľam nahlas.

xxx

V noci ma zobudilo búchanie na dvere. Vstal som rozospatý a v pyžame som pristúpil k dverám. Cez kukátko som videl policajtov. Otváram dvere.

"Preboha, čo sa deje?" zvolal som na nich.

Vrútili sa dnu. Vraj majú tip, že prechovávam drogy. A než som stačil zareagovať, namierili si to ku kufru, ktorý som mal pri gauči oproti dverám. Keď ho otvorili uvidel som tam mŕtvolu muža zviazaného do klbka. Ani som nemusel dlho premýšľať kto to je.                                                          Tá mrcha, Milka sa zbavila svojho manžela. Zrejme celý čas keď bola pri mori to plánovala a keď prestal byť agresívny nejako ho musela po návrate dostať do kufra. Moja vizitka klubu Predskokanov jej v tom pomohla. Veď kto by veril takému človeku čo má divný klub? Som v tom až po uši.                                                                                                                                                      A začalo to tak nevinne, len cesta vlakom, paštika, kufor a kľúče. 

Žofie Zejdová
(2) Obchodník se štěstím

Každý z nebeských andělů má své místo, své povinnosti a také Daniel, který se do úlohy anděla ochránce rodin teprve zaučoval, dostal za úkol pomáhat jedné z Bohyň světla. Jeho nová učitelka bohyně Freya byla tou nejkrásnější ze všech bohyň, když vyjela ve svém plášti z ptačích per, ve voze taženém kočkami napříč oblohou, nebylo nikoho, kdo by se nepoklonil její kráse. Také mladý anděl Daniel nebyl výjimkou. A tedy se ani nepodivil svému prvnímu úkolu. "Pozemšťany neviděn, sestoupíš na zem anděli a tyto růžové brýle nasadíš každý den jedny, ale jen té z panen či žen, které byly ošizeny na kráse. Zvedla svá pyšná ústa k úsměvu, mávla paží a u Danielových nohou přistál pytel s růžovými brýlemi.

Hned s nadšením sestoupil na zemi a musel ujít hodný kus cesty, než se dostal do podivného města, zahaleného oblaky černého dýmu, kde na kopcích nerostla tráva, ale doutnaly tam jakési podivné hromady čehosi a lidé tam mluvili tak rychle a krátce, že jim sotva rozuměl. Městské ulice byly plné spěchajících lidí, mířících na nedaleký trh. Na rohu tržnice stála štíhlá zamračená dívka, v starých sešlapaných botách, nuzných šatech a prodávala květiny. Tu k ní přistoupil jakýsi chlap s podivně černýma očima a chtivě ji štípl do tváře. Daniel neslyšel, co si povídali, ale uviděl, jak mu dívka hbitě vlepila pohlavek. Usoudil tedy, že ta nebohá ošklivá dívka je tou pravou adeptkou pro jeho úkol a nasadil ji tedy první růžové brýle. Myslel si, že brýle přináší štěstí, jak mu jeho učitelka Freya řekla a vůbec netušil, že dočasně zbavují jejich nositele zdravého rozumu. Šťastný se vrátil na nebe a už se těšil na druhý den, jak opět vykoná svůj úkol. 

Hned dalšího dne zrána opět sestoupil na to samé místo jako předešlého dne, ale nestačil se divit, jak se město proměnilo, zmizela oblaka černého dýmu, na kopcích rostly stromy a květiny a také lidé se zdáli být veselejší, jen ten spěch a tržnice jim zůstala. Ke svému úžasu zjistil, že na okraji tržnice stojí opět dívka s květinami. Tato však nebyla nuzně oblečená ani štíhlá, byla "krev a mlíko" jak se říká, ale tvář měla zamračenou a výraz nepřátelský. Už se chtěl poohlédnou dále, když si všimnul, že k prodavačce květů, přistoupil starší šarmantní muž, koupil jednu růži a s úsměvem ji dívce podal. Ta ho však vší silou praštila květinou přes obličej. Rozzlobený Daniel už na nic nečekal a honem ji nasadil své kouzelné růžové brýle. Vrátil se na nebe s rozhodnutím, že také zítra se ještě jednou podívá na to samé místo.

 Také dalšího dne ráno se vydal splnit svůj, zdá se snadný, úkol. A už se ani nedivil, když v onom města viděl spěchající lidi s ústy zakrytými jakýmisi plátýnky. Honem vytáhl z kapsy svého pláště nebeské hodinky a zjistil, že se na zemi píše rok 2020 a v onom městě, ba v celé zemi, kde se ocitl, je přikázáno nosit přes ústa roušky. Už po paměti šel k tržnici, ale tam bylo napodiv pusto a prázdno, jen v zastrčené uličce uviděl stařenku, jak se snaží schovat před jakýmsi starším pánem v krásném obleku, kytičku uvázanou z mladé cibule, mrkve a celeru. Nemusel se ani rozhodovat a stařence nasadil své růžové brýle. 

Spokojen se svou prací se vrátil na nebe, do cesty mu však vstoupila sama bohyně milosrdenství Kuan Jin a zle se na něj obořila: "Nemohu už se dívat na to, co to s těmi brýlemi tropíš Danieli!" "No vlastně" zamyslel se anděl Daniel "Jsem obchodník, obchodník se štěstím, abys věděla." "Danieli tedy se podívej, jaké že štěstí, to rozdáváš!" Kuan Jin zamávala svým duhovým šátkem a Daniel uviděl svou první prodavačku květin, jak se poté, co ji nasadil růžové brýle omlouvá tomu chlapovi, kterého před chvílí udeřila a odchází s ním kamsi k řece. Tam se pak společně oddávají milování a pak Kuan Jim znovu mávla duhovým šátkem a on uviděl tu stejnou dívku, jak se vrhá do divokých vln řeky. "Co se divíš, ty nevíš, že den na nebi je jako celých třicet let na zemi?" "Nu to vím, krásná bohyně, ale řekni mi, proč se ta dívka utopila?" "Inu to ty tvé zatracené růžové brýle, hodila rozum za hlavu a šla se pomilovat s tím mužem co jí štípnul do tváře a pak otěhotněla. Jenže ten muž už měl jinou ženu, a tak ji nezbylo než se jít utopit."

 "Ty lžeš" rozzlobil se Daniel, "ukaž mi tedy, jak dopadla ta druhá dívka." Kuan Jin mávla znovu duhovým šátkem a Daniel uviděl jak dívka, poté co ji nasadil růžové brýle, škádlivě zamávala pánovi růží před nosem a usmála se na něj. Také pak spolu odešli a oddávali se lásce. Jenže ten muž tu ženu bil a ponižoval, že ona jen obyčejná prodavačka květin takového bohatého a ctěného muže musí na slovo poslouchat. Pak zase bohyně mávla šátkem a Daniel uviděl tu nebohou ženu, jak se opilá dusí vlastními zvratky. 

"Ty lžeš" zakřičel divoce, na nic nečekal a bleskurychle se snesl zpátky na zem. Měl štěstí, zastihl stařenku v slzách, jak ji onen stařík s rouškou na ústech vleče před policejní služebnu a křičí: "Neuposlechla, prodává, a to je zakázáno, nemá roušku, to je trestný čin..." "Pane prosím, nechte mě, já ..." Daniel se k stařence rychle přitočil a sundal ji ty růžové brýle. V tom nastavila stařenka tomu chlapovi nohu a než se stačil sebrat ze země byla ta tam.

 Daniel si oddechl, že alespoň jednu svou chybu dokázal napravit. Vrátil se na nebe, poděkoval Kuan Jin a bohyně Freya ho marně lákala na svou krásu s tím, že se mu za jeho pomoc odmění. Za tento svůj skutek byl odměněn, stal se archandělem a ochráncem rodin. A občas se snesl na zemi, do městských ulic, aby mohl pomáhat lidem. I tu si všiml, jedné ženy, která se před zimou halila do jakési staré deky a ruce si chránila špinavými rukavicemi. Inu, ale to už je úplně jiný příběh "obchodníka se štěstím".