Varianta

II. díl Jana Ptacek, III. díl Viktor H., IV. díl Ĺubomír Budinský, V. díl Žofie Zejdová, VI. díl Ĺubomír Budinský

Nikdy není pozdě na štěstí

I.díl

Ráno jako z obrázku Josefa Lady, pomyslela si Klára těsně před tím, než se jí podařilo uklouznout a spadnout na zledovatělé lesní pěšině, kterou čerstvě pocukroval bílý sníh. Rozesmála se a celkem čiperně, navzdory jejímu takřka čtyřicetiletému mírně baroknímu tělu, vstala. Opatrným leč poměrně rychlým krokem se vydala na nedalekou zastávku autobusu, kde už čekala obvyklá sestava spolucestujících. Nejezdilo jich od nich z Horských samot hodně, jen její kamarádka a spolupracovnice Milena, řezník Petr a sem tam nějaká stařenka či stařík, kteří se vydali do nedalekého města buď na nákupy, nebo "do doktora," jak se u nich lidově říkalo návštěvě lékaře. Sotva stačila popřát svůj oblíbený "hezký den" přifuněl autobus. S připraveným úsměvem se chystala poptat na zdraví řidiče a kamaráda v jednom, Jardu Zlámala, ale za volantem seděl vysoký, dá se říct vychrtlý chlapík, tak kolem padesátky a zle se mračil.

"Dobrý den, do Červené prosím" řekla Klára. "A do háje zeleného byste nechtěla, dámo, kdo si má ty vaše pr.... Pamatovat" zanadával vztekle šofér, ale mezitím už vyťukal, Červená Lhota, kostel. Nebylo těžké uhodnout, kam v Červené Lhotě, autobus tam stál jen u kostela. Klára si sedla a podívala se na Milenu. "Proboha, co je tohle zač, tenhle zamračený, zlý chlap?" "No nevím, ale všimla jsem si, že má na košili vyšité velké B a tak se jmenuje třeba ..." ale Milena větu nedořekla, nenapadlo ji žádné jméno, které by začínalo na B. "Víš co" zašeptala ji s úsměvem Klára, "připomíná mi ruského bojara z mé oblíbené dětské pohádkové knihy, budeme mu říkat Boris." Obě se rozesmály představě zamračeného šoféra, oblečeného v tradičním oděvu ruských bojarů. A tak jim obvykle dlouhá, půlhodinová cesta uběhla celkem rychle.

Klára s Milenou se vydaly k jejich krámku, vlastnily malý obchůdek, kde prodávaly svíčky, med, medovinu a zkrátka vše co dokázal "vykouzlit" šikovný Milenin manžel a vášnivý včelař v jednom. Dalším a velmi oblíbeným sortimentem byli ručně šití andílci, kterým doslova "vdechovaly" život šikovné Klářiny ruce. Kostel v Červené Lhotě byl takové místní poutní místo a díky nedaleké sjezdovce a krásným lesům, se jim v jejich podnikání celkem dařilo. Klára s Milenou si uvařily kávu a zatím co Milena vyrovnávala nové zboží na čistě vymytý pultík, tak Klára vzala čtvrtku tvrdého kartonu, který se tam kolem jen tak poval oval a tužkou si cosi začala kreslit. Kreslení byla její velká vášeň, však studovala konzervatoř, "ale to je tak dávno, kdysi v jiném životě", pomyslela si trpce. Jedním škubnutím hlavy zahnala vzpomínky na Tomáše, svou první a doslova jedinou lásku, zpackaná studia a na Tomáška, který svůj tříletý život ukončil, stejně jako otec v hořícím autě. Už Tomášovi odpustila, alkohol, nezodpovědnost, smrt syna, ale to, že ji tady nechali a nevzali ji sebou, to mu neodpustí nikdy.

"Ježiši Klásku," oslovila něžnou přezdívkou z dětství Milena svou kamarádku "to je nádhera."

Vzala Kláře z rukou tvrdý šedivý karton, z kterého se na ni zamračeně usmíval šofér Boris v ruském lidovém kroji.

Mezitím na dopravním depu v poměrně vzdáleném Petrově probíhala divoká hádka mezi řidičem a jeho nadřízeným. "Šéfe, do prdele, s tou kraksnou jsem dneska do Horských samot jel poprvé a naposledy, nenechám se ............." další jeho slova zanikla v nastalém hluku přijíždějícího kolegy s podobnou "starou kraksnou." Malý, kulatý a věčně veselý a optimistický dispečer se snažil své chlapce, i toho nového divočáka uklidnit vidinu nákupu krásných nových autobusů, které jim mají být přiděleny. "Budou zelené, synci, a jezdit budou jak já v "lužku" s krásnou děvuchou," snažil se odlehčit situaci a povedlo se mu to. Chlapi se srdečně rozesmáli a pomalu kráčeli zpět, ke svým vozům. I Rosťa s velkým písmenem B, vyšitým na klopě jeho vesty se uklidnil.

II.díl

"Dobrého dopoledne vám přeju, paničky, to se nám udělalo krásně, že jo?" ozvalo se najednou ze dveří krámku, ve kterých se objevil jediný řezník nejen v Červené Lhotě, ale v celém okrese. Téměř padesátník a jak se na řezníka sluší pěkně při těle, Petr byl člověk z lidu, usměvavý, ne zbytečně komplikovaný, bodrý a dobrosrdečný. Nevěděl přesně proč, ale jeho živnosti se loni příliš nevedlo. Vlastně kdyby připustil upřímnost, věděl by, že to bylo proto, že už roky pracoval stejně, musel by říct, že tak nějak postaru. Loni se poprvé obával, že pokud nevymyslí něco nového, že snad bude muset zavřít. A tak se rozhodl, že rozšíří nabídku a že pro začátek to letos zkusí třeba taky s nějakým poctivým proviantem. Jedna věc ho napadla hned. Ještě si pamatoval, jak se ji kdysi říkalo bělka s vuřtem, no ale teď to bude muset být sendvič. Nepěkně slovo, říkal si, když ho málem nedokázal vyslovit, ale co nadělá?

"Potřeboval bych jakýsi lepší papír, myslel jsem, že by možná moh být voskovaný. Tož jsem se chtěl zeptat, esli byste tu cosi takového neměly," soukal ze sebe Petr, když tu si mimoděk povšimnul Borisovy tváře na kartounu, který Milena stale držela v ruce.

"Že je to ten nový řidič?" optal se a bez vyzvání nabízel další informace. "Ten si ke mně pokaždé skočí pro svačinku, jak jezdí do Tiché s tu linku o desáté. Zastaví, motor pořad v chodu, enem z teho autobusa vyletí ven. Zebere si nachystanu bělku s vuřtem, na pultě nechá 40 korun a letí zpátky. Moc teho nenamluví. To co to na tým papindeklu je? Bez brýlí nevidím, ale esli je to tisk, kdo ví, estli ten člověk nedělá aji do čehosi jiného?"

Kamarádky věděly, že tisk to není. Proč se ta podoba tak znenadání vyloupla zpod Klářiny tužky, nebylo jasné ani Kláře. Ale teď ji blesklo hlavou, že autobusák B-Boris, kdo ví, jak se vlastně jmenuje, může být bytost ještě záhadnější, než si zatím myslí. Uvědomila si, že něco ji našeptává, že by ji to mělo zajímat. Tuhle myšlenku však hned zahnala s tím, že je to hulvat a neurvalec a kdo ví, co ještě při tom jeho chování. Že bude lepší zůstat jen u voskovaného papíru, řekla při té licitaci málem nahlas.

"Že jste to vy, pane Petře," oplatila řezníkovu žoviálnost Klára, "voskovaný papír máme. Co by taky Milenčin muž pro nás a tudíž i pro váš neudělal?"

Až do poledne se v krámku nikdo další neukázal. Všechno nové zboží urovnáno, účty v pořádku, kytky zality a celý krámek čistý, Klára s Milenou nejdřív jen posedávaly za pultem. Bylo však jasné, že nebude trvat dlouho, než se Klára začne pídit po dalším papíru. Milena dobře věděla, že Klára mluví svou rukou. Tužka či štětec v její ruce povědí i to, co ústa říct nemají dost odvahy. Milena proto vstala a šla oběma uvařit další kávu.

"Rozumíš tomu, Mili?" začala Klára, když lžička v její voňavé černé tekutině opisovala první kruhy. "Pořád o tom přemyšlím. Myslím na Tomáška, a zatím nakreslím toho nerudného Borise. Proč?" Mluvila a míchala čím dál rychleji. Kávové kruhy se roztáčely, až jim lžička nestačila a zavadila o stěnu šálku. Zazvonilo to a Klára ztichla. 

Jana Ptacek

III. díl

"Promiň, přijede pro mě Tonda, jedeme ještě k nějakým Bílkovým. Prý nějaké včelí záležitostí a ten můj chce, abych u toho byla." Pronesla Milena a kradmo koukla na Kláru.

"Ok, jen si to užij, zítra mi povíš", odvětila Klára a do kabelky jakoby omylem schovala papír s B-Borisem. Trochu znejistila, při představě, že nastoupí do autobusu a on něco zahudrá a ona bude dělat, jakože nic, ale tváře ji rozkvetou jako máky v obilí. Holka pitomá, okřikla sama sebe, není ti        -náct a modelka také nejsi.

Přešlapovala na mrznoucím sněhu a předstírala, že je to proto, aby ji nestudily nohy. Přistihla se, jak se sama sobě usmívá a pokyvuje hlavou. S funěním a skřípáním motoru zastavil před ní autobus. Zhluboka se nadechla. "Tak co, nového", hrkl na ni ve dveřích kamarád Jarda za volantem."Dneska ty?", zakoktala Klára a marně přemýšlela, proč její hlas zní nějak divně, ale pak se rychle pokusila sednout, než se autobus rozjede.

"Můžu k vám, paní Klárko?", usmál se řezník Petr, nečekaje odpověď dosedl těsně vedle ní. "Koukám, že si nesete domů nějaký obrázek", usmál se na Kláru, "no aby vám nevypad". Do háje, pomyslila si Klára, fakt to viděl? Jenže vždy veselý Petr už vyprávěl dnešní příhody z krámu a bez vteřiny pauzy přihazoval další. O papíru už nehlesl ani slovo. 

Viktor H.

 IV. diel

Rosťa z dopravného depa zamieril domov. Jeho domov bola vlastne sedliacka kúria v Petrove, prerobená kedysi na divadlo. Jeho starý otec bol dramatic a herec a velky rebel proti komunizmu. Po znárodnení v 1948 mu kúriu zkonfiškovali a urobili tam koniareň. Rodičia, matka Ruska, otec Čech museli odist do Ruska, lebo stara mama bola Ruska. Tam "budovali" krajinu v nútených táboroch, a tam sa Rosťa po dlhšej dobe aj narodil. Tento trpký osud musel s rodičmi zdieľať veľmi dlho. Skutočne začali žit až po začatí politických z mien v Rusku, perestrojkou. Jeho otec Alexej, medzitým narukloval do armády. Do bývaleho Československa sa opäť vrátil no bohužial ako "zachvátčik", čo mu vykričal jeho staručký otec, keď ho prišiel navštíviť.

Rosťa si prešiel rukou po čele, akoby chcel striať z hlavy neprijemne spomienky. Po revolučnych zmenach v strednej Europe v.r.1989 sa Rosťa vrátil do dedovho domova ako jediný právoplatný dedič a stal sa majiteľom kúrie. Dedo sa toho nedožil.

Dom dal jeho vnuk do pôvodného stavu pomocou reklamnej agentúry , ktorá si tam zriadila v polovici vily svoje priestory. V rámci dobrých vzťahov aj jeho, Rosťu nahovorili agenti na reklamu, na akýsi obal vraj, ako "hrdinu z ruských bylín".

"Taká blbosť." Zaškeril sa. Vedel svoje.

Náš ruský "bohatier" sa ale ponáhľal domov pre čosi iné ako sa len osprchovať po šichte. Cítil, že tá zmena trasy autobusu sa mu stáva osudnou.

Keď uvidel tú ženu, ako nastupuje do autobusu, niečo ho až pichlo až pri srdci. Takú tvár plnú radosti ale aj dávneho smútku v očiach nevidel už od svojej mladosti.

V pracovných táboroch boli často len vyhasnuté tváre , odmietajúce bojovať. Občas sa ale rodičia stretávali s takzvanými " anjelmi, ako ich rodičia nazývali. Ľuďmi s nekonečným dobrom v srdci.

"Volá sa Klára, a v Červenej Lhote má malý krám anielov, ktoré predáva.Ktovie či som nebol na ňu priliš hrubý, ale zaskočil ma ten pohľad. Chcel som ju už objať, ako sme to robili tam v Rusku, ale zarazilo ma, že sa na ma všetci pozeraju.

Pozerali sa , áno, ale preto, že som šofér a dávam listky." Rozprával sa "Boris" sám so sebou akoby si tak dodával odvahu na to čo chce urobiť.

"Nevadí, musim tam ísť , ísť pre anjela."

Rosťa, alias Boris, si takto krátil hodinovú cestu z Petrova do Červenej Lhoty. Auto zaparkoval hneď oproti oknu Klárinho krámku a pomaly , ale rozhodne vystúpil z auta. Prešiel tých zopár krokov ku dverám, a otvoril ich .

Dva páry ženských očí sa udivene pozrelo na neho spoza pultu. Rosťa sa vystrel uprel pohľad na Kláru a zvolal:

"Prišiel som si po aniela." a na jeho tvari sa rozžiaril úsmev už nie starého mládenca, ale úsmev chlapca , ktorý sa chcel kedysi stretnúť s dedom.

            Ľubomír Budinský 

V. díl

Klára s Milenou v údivu hleděly na nečekaného hosta, a tak Rosťa raději volně přešel do českého jazyka a jako by věřil, že mu vskutku nerozuměly zopakoval: "Přišel jsem si pro anděla." Milena byla pohotovější, vesele se usmála a pokynula hostu, ať se jde podívat a přistoupila k vitríně. "To nám musíte povědět, proč a za jakým účelem anděla chcete" přidala se už i Klára, které se zbarvily tváře krásně do červena. "Tento ochraňuje vaše zdraví" řekla Klára a vyndala malého andílka v zelenkavé košilce "a tento modrý zase drží ochranu na vašimi penězi." "A tento zase přivolává lásku" doplnila Kláru vesele Milena a už v ruce držela andílka v nádherné červené košilce. Rosťa ztuhnul rozpaky, to se mu už pěkně dlouho nestalo. Zase se tak chlapecky usmál a sáhl po tom v té červené košilce. "Tohoto chcem, teda vlastně chci" zmotal se do slovíček a rozhlížel se po krámku. K andílkovi si koupil ještě skleničku medoviny a pár krásných voskových svíček. Mileně zazvonil telefon, a tak nezbylo Kláře, než se usmát a zeptat se: "Bude to všechno prosím?" "Hej teda ano, víte já nejsem, jsem" Rosťa se zase zamotal do slov, ale už plynule pokračoval "tu nový a ty autobusy jsou fakt "kraksny"a tak se nedivte člověk je pak nervózní i na tokový milý děvčata." Zaplatil a už do červena rozpálené Kláře vtisknul do ruky balíček s andělem, kterého před chvílí tak pečlivě zabalila. "Pro vás, jako omluva." Klára se usmála, ale než stačila cokoli říct, uviděl Rosťa na kraji stolu rozkreslený obrázek, s údivem jej vzal do ruky a poznal, že kouká do své zamračené tváře. Na obrázku byl opravdu on v oděvu ruského bojara. Najednou měl temno před očima, vzpomněl si, že právě ta žena se smutnýma očima, Klára, jak už věděl, cosi při jeho příchodu kreslila právě na tom místě. Zle se zamračil, papír s kresbou odhodil na zem a beze slova rozloučení doslova utekl z krámku. Milena se, po laškovném hovoru se svým mužem, vrátila rozesmátá a s údivem hleděla na plačící Kláru, která si tiskla andílka lásky k srdci. "Co se stalo Klásku, ublížil ti ten B buran Boris." "Né, to já jsem taková ..." nedopověděla a zvedla ze země Borisovu karikaturu. Víš, myslela jsem si, že když ho zesměšním, že se mi přestane cpát do hlavy a do srdce. Třesoucí se rukou vynadala z kabely svůj skicák a Milena s údivem hleděla na krásné obrázky Borisovy mužné tváře.

Večer v hospodě Pod Strání seděl Rosťa s kolegy a nenápadně se vyptával na zdejší starousedlíky. Přišla řeč taky na Kláru. Ke stolu si přesedl i řezník Petr, který jakýmsi šestým smyslem vytušil v Rosťovi konkurenci. I on si už dávno na Kláru myslel, ale vdala se. Znovu ucítil svou šanci po té strašné tragédii, kdy ji manžel a syn zemřeli, ale bohužel Klára se uzavřela do sebe a nikoho k svému osamělému srdci nepustila. Až teď, dobře si všimnul jejich pohledů na nového řidiče a obrázku, který ji onehdy koukal z kabely. Schválně tedy začal mluvit o Klářině otci: " Stary Zlámal, teda Kláry otec, to byl zaryty komunista a ešče na smrtelným lužku bečel, že mu zebrali v šestašedesatym legitku." Rosťa se otřásl, jednak vypitou štamprlí borovičky a taky vzpomínkami, které se samy draly do myšlenek. Vzpomínkami na nešťastnou matku, která se v podstatě utrápila, na otce, který si za svými názory stál i kdyby to mělo znamenat konec, konec celé jeho rodině. Když mu v mysli vytanula podoba jeho dědy, tak raději poručil další rundu borovičky. Ani nevěděl, jak se dostal domů, ale ve snu ho pronásledovaly smutné oči, smutné oči jedné krásné, oblé ženy. Najednou ji měl před sebou, své dlaně položil na její krásně vyvinutá ňadra, ale než je stačil obnažit a políbit, tak se vzbudil. " Do..." ani nestihl dokončit nadávku, honem se nasoukal do uniformy a běžel nastartovat auto, budík ukazoval čtyři hodiny ráno a jemu právě před půl hodinou začala šichta. Tiše se modlil, aby šéfa nenapadlo dát mu dýchnout, to by byl průser, pomyslel si Rosťa. Nahodil svůj obvyklý zamračený výraz, odkudsi vylovil žvýkačku a už s pískáním jel vesele do práce. Vzpomněl si na ta ňadra, která ve snu hladil a na tváři se mu usadil úsměv.

Žofie Zejdová

VI.diel

"Klásek, hore hlavu. Nič nie je stratené. "Boris" je chlap, a žiadna padavka. Ráno sa na neho v autobuse poriadne usmeješ , padnete si do náručia a bude vymaľované." chlácholila Milena svoju kolegyňu.

"Za nič na svete! Dosť čo sa červenám pri ňom, ešte by som aj rozrevala." vykríkla Klára s plačom a zavzlykala.

Milena ju objala okolo pliec a hoci jej celá situácia pripadala smiešna nezmohla sa na odpoveď, len lapala po dychu, pretože takto citovo rozhodenú priateľku ešte nevidela.

Chvíľu tam len tak stáli, až kým ich nevyrušil zákazník.

Zvyšok šichty sa k Borisovi už v rozhovore nevrátili. Milena kontrolovala objednávky a telefonovala s dodávateľmi a Klára donekonečna prekladala tovar na pulte a utierala prach. Keď podvečer zamykali predajňu Klára sa otočila tvárou k Milene, akoby chcela zdôrazniť čo povie a vyhlásila:

" Ráno pôjdem neskorším spojom, alebo radšej poviem Peťovi, aby ma odviezol autom.Videla som ho ísť do servisu určite ho má už opravené." a potom sa zvrtla akoby nechcela počkať na Mileninu reakcie a pobehla zopár krokov. Potom však náhle zastala vytiahla z tašky skicár a vystrela ruku v ktorej ho držala ku kamarádke.

"Nechaj si to. Môžeš to aj roztrhať. Ja nemôžem! " a s priduseným hlasom sa rozbehla k zástavke autobusu.

"Klára, Klára, " kričala za ňou Milena, ale Klára už bola ďaleko. Milene neostávalo nič iné, len skicár vlolžiť do tašky a pomaly kráčať za ňou. V polovici cesty sa ale zastavila vybrala mobil a začala vyťukávať číslo.

Ráno vstala Klára ako obyčajne a v dobrej nálade sa tanečným krokom presúvala po byte za hygienou a neskôr k príprave raňajok. Z rádia sa ozývala k tomu príjemná melódia. Klára zámerne preťahovala raňajkovanie a cez okno sledovala zástavku autobusu. Videla Milenu aj ostatnú "zostavu" cestujúcich ako sa schádzajú. Nedokázala odtrhnúť oči od tej zástavky, dokonca počítala ľudí ako nastupujú do autobusu. Šoférovu tvár rozoznať nevidela, lebo zástavka bola na podrobné rozlíšenie tváre ďaleko, ale to vedela, že to tak bude a cítila sa preto akosi "bezpečne".

Keď sa spoj pohol a zmizol z jej zorneho uhla pohľadu, uľavilo sa jej.

"Tak, a máme to", vydýchla si.

Do práce sa rozhodla ísť predsa len ďaľším spojom, kdže vedela, že "Boris" už tam nebude, pretože tento spoj k nim len zachádzal z inej linky. Spokojná, hmkala si akúsi pieseň a pritom sa aj trochu do taktu pohupovala. Nevadilo jej to, na zástavke bola sama.

O pár minút sa však všetko zbehlo tak nečakane. Autobus sa prirútil nezvyčajne rýchlo, zabrzdil dverami pri nej, hoci stála trochu bokom a z rozletených dverí sa k nej vyrútil "Boris" s veľkou kyticou červených ruží.

Smial sa na plné hrdlo. V druhej ruke držal akýsi blok a neustále nahlas volal.

" Našiel sa dobrý človek,Klára, našiel sa dobrý človek, Klára."

A než sa stačila Klára spamäťať objal ju, priložil jej k očiam svoju podobizňu, ktorú ona namaľovala a dala včera Mileně a kde bolo pod portretom napísané, -Hľadá sa dobrý človek. Podpis Klára. Kláre sa podlomili kolená ale "Boris" ju držal tak pevne že sa zmohla len na úsmev so slzami v očiach. Ako vo sne počúvala slová, ktroré jej polohlasom hovoril do uška:

"Nikdy není pozde na štesťí."

Ĺubomír Budinský