Duben

Milí kolegové,

venku pučí jaro a v mé hlavě vypučel nápad. Nová rubrika na webu. Není to nic světoborného. Rubrika se jmenuje jednoduše Téma (psaní nás spojuje). Jednou za měsíc zde umístím témata a na Vás bude záležet, kdo čím bude chtít přispět... Jak si jednotlivá témata vyložíte a jakou zvolíte formu, do toho vám kecat nebudu. A protože něco za něco, za rok ode mě zúčastněni obdrží malé překvapení. Nejedná se o soutěž! Nikdo nebude hodnocen ani souzen! Rubrika má za úkol především pobavit, lehce napružit a snad zvýšit návštěvnost webu. A protože psaní nás spojuje, vrhněme se ke klávesnicím, já se strašně moc těším na Vaše skvělé příspěvky(:-)

Jelikož je téměř konec března, a máme lehký skluz, vyhlašuji témat několik. Příspěvky posílejte do konce dubna, budu je průběžně vkládat na web. Za měsíc pak na vás vykouknou nová.

PavlinaKollarova@seznam.cz

1. Marie
2. Tu korunu si nechej a něco si kup
3. Zlomený šíp
4. V lese na jehličí, doma na koberci.

  Mária Berithová                                                          

  (1) Iskierka života

Každoročne, keď sa spomína skončenie druhej svetovej vojny, vtedy oslavujem narodeniny. Prišla som na svet tri týždne pred koncom toho vojnového besnenia. Zakaždým musím myslieť na moju mamu. Zo srdca jej budem vďačná, pretože si naozaj neviem predstaviť ako to dokázala. Práve, keď vypuklo povstanie, Nemci sa zúrivo bránili, všade sa strieľalo a vtedy moja mama očakávala dieťa. Do takéhoto sveta? Muselo to byť nesmierne náročné. V skromnom domčeku mali naši našťastie vybudovanú aj pivnicu. Našťastie. Pri poplachu, len zbehli dolu úzkym schodišťom a pivnica slúžila ako kryt. V tejto jedinej miestnosti, kde bolo v jednom kúte doskami ohradené uhlie, v druhom kúte kachličky "peterky" a vedro s vodou, dokázali prečkať tie hodiny plné úzkosti. Mama s otcom, stará mama a moja staršia sestra. Navyše, vzali k sebe ešte aj susedu Mackovú s troma deťmi. Len ujo Macko, otec rodiny nikdy do nášho pivničného úkrytu nepri­šiel, on sa neschovával. Práve naopak. Keď začali trúbiť sirény, vtedy vyšiel von (obyčajne z krčmy), rozšafne sa postavil na vyľudnené námestie, obrátil tvár do výšky k preletujúcim stíhačkám a kričal na plné hrdlo: " ja som Štefan Macko, najlepší studniar, nestrieľajte, počkajte, ja som Štefan Macko, studniar!" Nikdy sa mu nič nestalo. Až posledná bomba, ktorá spadla na neďaleké trhovisko, posledná v tejto vojne - tá sa mu nevyhla, nepočkala. A to už všetci vedeli, že je s ním koniec. Mama cítila, že termín pôrodu sa blíži akosi rýchlo, že dieťatko sa už pýta na svet. Premáhajúc obavy radili sa s otcom, čo robiť, keď v meste a okolí sa ešte stále strieľa a v týchto podmienkach rodiť? A v pivnici? To by bolo načisto nemožné.

Čo teraz?

Neďaleké Piešťany sú však už oslobodené a je tam pokoj. Možno, možno teta Ria? - a bolo rozhodnuté. Teta Ria mala v piešťanskom byte dve izby. Zlatá to bola duša, hoci sama mala štyroch synov, prijala rodičku na poslednú chvíľku. V jednej izbe bol ubytovaný dôstojník rumunskej oslobodzovacej armády, v druhej izbe boli jej synovia a pôrod prebiehal v kuchyni. Išlo to všetko nezvyčajne rýchlo, privolaná piešťanská babica ledva dobehla, vtom niekoľko prudkých tlakov a už tu bolo malé stvorenie. Ibaže plač novorodenca akosi stále neprichádzal, niekoľko zúfalých sekúnd... a nastalo hrozné, napäté ticho. Stále nič. To ticho preťal prestrašený výkrik babice: "Šak je to mrtvé, Bože nebeský zmiluj sa nad nami, šak je to tuším mrtvé! Friško dajte nejaký lavór, alebo bársčo, nech to okrstím, kým je v tom, hádam, ešče nejaká duša!", zaznel naliehavý pokyn. Vyľakaná teta Ria pochytila napochytro nádobu na umývanie riadov a tá poslúžila na ušľachtilý účel. "Jaké máte nachystané méno?" Ale zdesenej mame sa pred očami krútil celý svet, triaška jej lomcovala celým telom a v hrudi sa jej chvela posledná slabá nádej. - "Celý čas som si ťa dokázala uchrániť a teraz..., - to hádam nie, to nie!" Bránila sa prijať krutú skutočnosť, úzkosťou stiahnuté hrdlo však už nedokázalo vydať zo seba ani slovko. "Ježiš Mária, ešče aj vy, ...tak čo,...čo je s vami?...To méno... "Ježiš Mária, svatá Mária, pomôž ..."!

...No, dobre teda, dobre, tak to teda bude MÁRIA. Krstím ta, MÁRIA, v mene otca i syna i ducha svatého. A ešče raz ta prosím, Panebože, zmiluj sa nad týmto ubožátkom". A Pánboh sa zmiloval, nadýchol sa mocne a rozdúchal v tom biednom telíčku poslednú, takmer uhasínajúcu iskierku života. Iskierka zaplápolala a z telíčka sa ozvalo slabé, slabulinké, sotva počutelné "kvik". Či to azda bola tá studená voda, ktorú liali z kávového hrnčeka na hlavičku úbožiatka do nádoby na riady? Bohvie! Isté však je, že telíčko, hoci bolo neutešene modrasté a biedne, napokon predsa len OŽILO.

Prebehli tri týždne, novorodenec sa držal a vďaka dobrému zásobovaniu rumunskej armády boloaj dostatok jedla pre všetkých. Dobrý vojak sa s nimi vďačne delil. Mamu trápilo, že nemala žiadne správy o svojej rodine. Bolo načase vrátiť sa domov. Lenže ako? Vlaky nechodili, trať bola poškodená, autobusy takisto, telefónne spojenie prerušené. Ach, tá hrozná vojna! Teraz pomohol rumunský podnájomník. "Milá moja, pridelím vám auto so šoférom, ten vás dovezie až domov". Radosťou poskočilo mamkino srdce, lenže to ešte nevedela, že pôjde starým vojenským nákladiakom, navyše s vybitými okennými tabuľami. Vojnou skúšaný nákladiak rachotil a natriasal sa, vietor svišťal, odfukoval plienočku, ktorou bola prikrytá hlávka trojtýždňového bábätka, no predsa sme nakoniec došli. "Chvalabohu, už sme doma, moja malinká". Na začiatku našej ulice však matku čakalo zúfalé prekvapenie. Auto zastalo pred rampou a ruský vojak so samopalom v ruke jednoznačne dával najavo, že ďalej sa nepôjde. "Zanjato"! "Ale, ja tu predsa bývam, tam, v tom štvrtom dome", s plačom sa ho snažila presvedčiť mama. Odpoveďou bolo opäť "zanjato", teda - obsadené! Celá ulica bola obsadená ruskou armádou, ktorá oslobodila Nové Mesto a bolo ju treba dočasne ubytovať - no, čo už. Nešťastná žena, bezradne stojac na kraji ulice nemala iného východiska len vrátiť sa tým nákladiakom naspäť do Piešťan. Ešte raz. To však už svet oslavoval koniec vojny, všade zavládla eufória radosti a nakoniec, aj u nás sa všetko usporiadalo, opäť sme boli všetci spolu. Prežité dramatické chvíle mama často opisovala. Verne, tak verne, ako to len ona vedela a tak pravdivo, že sa navždy zaznamenali v mojej duši. Neskôr ma to trochu mrzelo, keď som sa opätovne dozvedala, že som vyzerala "ako odraný zajáčik" a "noženky, no tie noženky tenulinké ako cverenky". A keby mi to nestačilo, moja staršia sestra sa mi rada posmievala "veď ty nie si ani poriadne pokrstená, ha, ha, teba krstili nad "vandlom", čo sa riady umývajú". Ale to nič. Dôležité je, že žijem, som tu, že som to vtedy na začiatku ustála, a že to ustála hlavne moja mama, že bola odhodlaná priviesť na svet nový život . A môj život ? Ten je týmito udalosťami zaiste ovplyvnený, až podnes. Je bohatý na okamihy šťastia, na čistú radosť, ale bohatý aj na bolesť a náročné úlohy. Každou skúškou sa však vo mne opätovne rodí snaha všetko premôcť, prekonať a nevzdávať to a veriť v dobré konce. Azda mi to zostalo z tých prvých rozhodujúcich sekúnd, keď zvíťazila túžba po živote. Nadýchla som sa - a udial sa zázrak zrodenia. ĎAKUJEM

Viktor H.

(2)S korunovým dýškem od zákazníka

    Jeden normální, co nebrblal jako těch deset dalších, prý jsme zdražili...jasně jenom my. Míjím krámky v ulici. Marně přemýšlím, co s tou korunou, zřejmě mi zůstane pro štěstí. I ten obyč rohlík už stojí víc než dvě a na noviny v trafice kačka také nestačí, možná na knoflík, ale galanterie stojí až na druhém konci města, netuším, proč jich je tak málo...

     Raději se vrhnu na povinnosti. Potřebuji nějakou barvu, rozhodli jsme se, že konečně vymalujeme. Jasně jedna koruna nestačí, ale ta kuchyň po bílé už rovnou řve. Vstupuji do železářství, v uličkách hledám ten správný regál. Mají ho až na konci. Musím minout hromady malých zbytečností. A hele, hřebík, pořádný a jeden za kačku. Nač mi asi bude, no ale nekup to, zvlášť když si mám za tu nechanou minci něco koupit. V ruce kyblík s primalexem, v pytlíčku hřebík za kačku.

    Už vím, co s ním. Doma ho někam klepnu do zdi a pak na něj připevním všechny ničemnosti jako složenky, seznamy nákupů, data schůzek, termíny pracovních sobot a tak dále. Jo dostat tak kačky dvě, bylo by to na velký hák. A já na něm můžu mít všechno a všechny. Já fakt nechápu, proč hřebík za kačku koupím a ten, i malý háček, stojí kačku šedesát, když desetníky už dávno zrušili. Jo všechno nejde mít na háku, a pro to důležité stačí hřebíček. 

Emilie Kozubíková

(1)Marie Valburga

Blažena Heroldová nadšeně přislíbila spolužáku gymnázia setkání, třebaže to znamenalo vyjednat si volno u ředitele školy, kde ve vyšších ročnících učila občanskou a hudební výchovu. Znamenalo to v cukrárně, kde se před léty scházívali sjednat rezerve a vzít s sebou něco práce, poněvadž Přemek nemohl upřesnit čas příjezdu než na dopoledne. Do jejich okresního města měl provázet ministra kultury. Čas od času takto telefonicky dal o sobě vědět, jejich společné chvíle pak vždy i po létech byly ve varu uspěchanosti milou, malou slavností, na niž se oba těšili.

S ránem byla cukrárna nablýskaná, vonělo to tam prontem. Minula řadu kulatých stolíků a zamířila k obrovskému oválu stolu- dominantě místností klidných hnědo-béžových dlaždic. Posadila se do jednoho z pohodlných kožených křesílek. Leštěné stoly s čerstvými květinami ve vázičkách temné zeleně na hvězdicovitých bělostných ubrouscích a hotová džungle na širokém parapetu lesknoucích se vychýlených skel oken bez záclon tu byly zdobným překvapením. Mezi drobnolistou zelení již nedovedla pojmenovat, bíle kvetly homole muškátů, sametově lila gloxínie a všechny možné odstíny fialek. Vše, jakby vrostlé do sebe a skrz bylo možno pozorovat dění v docela frekventované ulici.

Vedoucí cukrárny prošla salónkem, přivřenými víčky detailně prostor prohlédla, pak překvapeně spočinula zrakem na kantorce Heroldové, kterou tu dlouho neviděla a tak časně ani hosty vůbec nečekala. Usmály se na sebe a po chvilce voněla před Blážou káva a chlebíček i s naducanými, tvarohovými koláčky. To by bylo všechno krásné, kdyby... A znovu prohlížela obsah kabelky na popruhu kontrastujícím se žlutí jejího úpletového kostýmu. Tedy, letmo včera z rádia zaslechla úryvek povídky avizované Paní Halinou Pavlovskou. Erudovaná spisovatelka se tu holedbala nepořádkem v kabelce. Její čas, čas Blaženy Heroldové jí pochybný luxus, jakým je nepořádek kdekoli, úplně a naprosto zapovídá. Kam sáhne, byť za hluboké noci sáhne přesně po předmětu, který právě potřebuje. Zdržovat se hledáním v jakémkoli chaosu nepřipadá v úvahu, poněvadž ve varu soudobých povinnosti by neobstála. Ano, je workoholikem a ne z vlastní vůle, nýbrž z dobových požadavků. V koženém pouzdérku s květinou má složený obal na deštník z měkké kůže, v pouzdérku na mašlí je manikýra a v tom na cvaknutí má sprej, růž a hygienické ubrousky. V zazipované přihrádce má notýsek s doklady, v té druhé na zip peněženku. V zadní kapse místo na deštník a pléd pro eventuální chladno a složku velikosti A 5 na tužky a záznamník. V mini-kapsičce na zip má klíčenku a v přední kapse vpravo mobil, řadu kapesníků a vlevo igelitový pytlík na ty použité. Ne, to není možné! Přece vše prohledala a brýle, ty v sametovém obalu u pouzdérka na obal pro deštník nejsou a z roztržitostí, jakou netrpí, je tedy nevložila do jiné, než do této jediné možné, příslušné přihrádky. Usrkla z voňavé kávy a roztrpčeně pohlédla na kufřík s prací, s kterou pro kdovíjak dlouhé čekání počítala. Musely jí vypadnout a možná je nechala na stole. Vybavila se jí Halina Pavlovská s její spisovatelkou a úsměvy obou nad šílenosti, jak by její řazení věcí bezpochyby nazvaly. Jenže ona tak potírá časové prodlevy, bezhlavou chaotizací působené. Rozčíleně se zakousla do chlebíčku a objížděla pohledem onen kytičkový, cukrárenský salónek také, jak právě vytažený z pračky. Líbala se přes stoly s fialkami a hladila obvody lístků zeleně, vějířovitě suflující krajky všudypřítomných zašlých záclon, mimo tuto vzorovou místnůstku. Nač se to tu s tím nejapným kufříčkem vlekla? Proudy chladivého vzduchu vanuly vyklopenými ventilačkami. Venku mlaskla a zazvonila stará tramvaj a ihned se opět rozjela. Skupinky lidí, kterých si dřív pro neobvyklou spleť květin v oknech nevšimla, ji pobavily různorodou ledabylostí účesy počínaje a obutím konče. Profil mimořádného jevu krásky ve společnosti dvou elegánů ji napověděl, že nemít u sebe přihlouplý pracovní kufřík a oplývat nezbytnými brýlemi, mohla paní Pavlovské začít psát její polední povídku. Ona ji zná, tu ženu, za gloxíniemi v splývavých temně-modrých slušivých šatech s jí dosud neznámou hezkou bižutérií až k pasu. Ty narůžovělé vlasy, to snad ne! V jemně proužkovaných botičkách sebejistě na protilehlém chodníku skutečně pózuje Elena, sousedka a obvodní lékařka v jedné osobě. To by, pane byla protagonistka jejího příběhu. A Bláža civí do prázdna, jakoby jej psala. Tak vlasy do růžova - neuvěřitelné. Té prostě sluší všechno. Horká káva příjemně korespondovala s proudy chladivého vzduchu, skupinový obraz za gloxíniemi se rozplynul a za leskem kolejnic a vyprázdněným chodníkem se zelenal oblouk živého plotu před majestátní budovou jejích školy.

Elena je krásná, pěstěná žena plných ňader a štíhlé postavy. Přirozeně rumělkových tváří se zdravým chrupem, jak padlý sníh, kterým na všechny kolem blýská. Je půvabným smíškem a hned zas usedavě plačící, bezradnou osůbkou, což pravda ve funkci lékařky není právě košer, avšak střídáním emocí se její půvaby odvždy stupňovaly a činily ji nesmírně oblíbenou. Tato, kupodivu svobodná matka, přitahovala společnost, u níž si vybudovala pozici bezvadné ženy, zkoušené nenaplněným štěstím, zčásti díky dospělému dítěti. Dceři, na kterou když přišla řeč, plačtivě pohodila rukou s úslovím: "zabitý případ."

Když se tato občas její společnosti přiblížila suchoučká, v tváři krabatost frustrované, obvykle v černobílém a vletu chvatu, ježto jí umožňovaly višňové, pohodlné kačenky, Elen zčervenala a ve zmatku se dcery dotýkala samou snahou vyspravit její zevnějšek, na němž sice nikdo závad nepozoroval, který však podle zevnějšku matky si o vizážistku zrovna říkal. Naštěstí pro Elen ji dcera nevyhledávala často a nikterak dlouho se s ní vybavovat nemusela. Klienti obvodu svou lékařku zbožňovali a v jejím bolestýnstvi stran dcery jen tak ze sympatií utvrzovali.

Jakmile se její štíhlounké podpatky čekárnou proťukaly, oslnění nevídanou stoprocentností Elen, zapomínali na problémy čekací doby v radostném očekávání chvíle, kdy se ona, paní Doktorka bude věnovat právě jen jim. Také ona, Blažena, se ráda připražila v tomto slunci - řekla by exotiky, dá-li se tak pojmenovat nápadná krása Elen, v souručenství s neobvyklostmi. A měla-li problém zdravotní, její zvláštní fluidum jí působilo upřímnou radost. Vždyť i ona spadá právě do jejího obvodu.

V domě o pěti patrech, kde vlastně sousedily, se jen v rychlosti míjely a poněvadž dceru Elen Hanku, Blažena jako kantorka znala od dětství, nejevila se jí krabatost jejího obličeje odpudivou, jen rovněž nezvyklou, odvždy ne dětskou vážností. Rumrajch v poschodí nad ní, kde Elén s dcerou bydlely, vedle osamělého nájemníka muže se pochopitelně přičítal jemu. Práskání dveřmi a nepříčetnosti výměn názorů rozléhající se v domě se tu nikdo nezabýval.

Elen sklon k alkoholismu na venek dokonale skrývala a o drsnosti jejího despotismu neměl vyjma její šikanované dcery Hanky nikdo tušení.

Tak se jednoho krásného dne Hanka utekla k svému strýci, do jehož náruče ji matka vehnala neúnosnostmi. A když brzy nato přispěchala s kufry dělat jim společnost, pokračovaly nepokoje u nich v protějším domě. Milý strýc situaci vyřešil útěkem na montáž do zahraničí, a když Elén Hanku odvlékla ke kolegyni gynekoložce a interrupci zmařila její náhlou radost, byla Hanka hotová zjišťovat testem DNA, zda skutečně jde o matku. Jak obvykle však nepodnikla nic než, že se při obligátních domácích výstupech zavřela v kumbále se smetáky a mopy a s hlavou v dlaních přečkávala. Postup v zaměstnání byla nyní její jediná radost. Dělala holku pro všechno, než se přišlo na její dovednost hbité písařky a starý šéf ji přijal, jako sekretářku. Tím nabyla trochu rovnováhy a novou šířící se fámu jdoucí, jak jinak, než z úst samé maminky, že její dcera k zarputilosti získala fobií, s níž si ani, jako lékařka neví rady, jakby dveře jejího zaměstnání odrážely. Ponenáhlu si získávala stále širší okruh spoluzaměstnanců důstojnou laskavostí.

Blažena s jejich odstěhováním vytušila, že náhlý klid o poschodí výš je naopak ve spojitosti s dřív podezíraným nájemníkem, že nešlo o podivnost nějakých jeho návštěv. Náhoda tomu chtěla, že se s rozběhem do zaměstnání s Elen setkaly a ta jí aurou vůně, ani plačtivým nářkem nad fobií dcery tentokrát nezmátla. Končil týden a ona Hanku vyhledala. Rozpálená Elen si s ní právě cos vyřizovala, nicméně skrze dveře kumbálu, kam se před rozlícenou matkou utekla. A Blaženu celá přeměněná nervně posazovala.

"S kým to tu mluvíš?" Zasmála se na Elen, poněvadž nádhera vybaveného pokoje zvučela prázdnem.

"Zabitý případ." Mávla Elen rukou, vložila krátký doutník do úst a zatáhla.

"Ke všemu jí to," objela si kroužkem čelo a ukázala na kumbál. Blažena při tom zavadila o provazce zvonkového závěsu, ten rozehrál srdce zvonků a odkryl poloprázdné láhve nejrůznějších tvaru a barev s alkoholem. Zvednuté Blaženino obočí naznačilo Elen, co vidí a uchýlila se ke lži.

"A ke všemu, jak vidíš, se zásobila. Budeš džim?" Dodala, vyfoukla obláček kouře.

Blažena mlčky zamířila ke dveřím kumbálu. Na malé stoličce tu schoulená seděla Hanka a okamžitě se vymrštila ze sedu.

"Paní učitelko," vypravila překvapeně ze sebe.

"No, Hanko, hoď na sebe svetřík, potřebovala bych tě. Šla bys ke mně?" Přičísla se, hodila přes sebe sáčko a bez odpovědi zamířila ven.

"Tak trochu fernetu, Bláži?"

"Ne, ne. Děkuji, hodně pospíchám, na shledanou!" Vybafla bezradně na pobízející jí Elen. Tak ji překvapenou nechaly s tou její exkluzivitou i s druhou, dosud nepoznanou tváři.

Blažena měla v bytě, v tom, pod tím jejich původním útulno. Hanka trpně uvízla v pohodlném ušáku vklíněná jemným postrčením.

"Tak, co to zas bylo u Vás za pokřik?!" Uhodila na ní a ta nasadila své vážné tajemno v tvářích s mlčenlivým pokrčením ramen. Seděly tak hodnou chvíli proti sobě. Blažena ji opět viděla hrát stolní hru v uprázdněné třídě družiny.

"To hraješ sama se sebou?" Tázala se jí a ona s toutéž maskou v tváři, jako dnes krčila rameny.

A jindy odcházela ze školy, žactvo dávno odkvapilo do svých domovů a Hanka sedí na lavičce zády ke škole a civí do prázdna.

"Co je, zapomněla jsi cestu domů?" Odpovědí jí bylo, jakby ne, mlčenlivé pokrčení ramen, skok z lavičky a úprk. Teprve dnes chápe tu nezvyklou domněle zarputilou masku Hančiny tváře.

Nyní varhánkovitou étuj višňové barvy v ruce, s bělostnou tunýlkovou hedvábnou květinou na jednoduchých černých šatech, těká Hanka polekanýma očima, jak tenkrát před seskokem z lavičky. Pak skutečně Z ničeho-nic vstane, avšak úžasem rozšířenýma očima přistupuje k obrazu v zlaceném rámu.

"Moje Marie!" Souká ze sebe. Jedno, po druhém.

"Bzumec Marie, Hani, Valburga má maminka."

"Valburga? Jak? To není panna Marie?"

Blaženina matka zlaté vlasy sčísnuty k ramenům, dlouhý vínově červený župan stojí spořádaně v rámu obrazu a tak mile se usmívá, že by skutečně mohla stát malíři, jako předloha k svatému obrázku.

"Ona není panna Marie?" Hanka stojí u obrazu, jak přikovaná, zavírá oči a kloní hlavu v póze prosebnice. Dojatá Bláža ji bere za ruku a žertovným štulcem ji, jak holčičku vtiskne zpět do ušáku.

"Hani, slyšela jsem, jak si udatně v prací počínáš, mám z tebe radost." Konečně se jí rozzářily docela hezké hnědé, takové bystré oči.

"Podívej se, tvou maminku trápí, že se utíkáš do toho pidi-kumbálu. Ona si prosím tě myslí, že ses pomátla. Mohla by sis se mnou o těch kraválech u vás a o té židličce v kumbálech promluvit? Ráda bych jí to vyvrátila. Údajně tvrdíš, že jdeš za Marií, když v tom kumbále mizíš.

"Ano. Já už jsem u vás kdysi dávno byla a tenhle váš obraz mi zřejmě utkvěl v paměti. Víte, maminka by potřebovala léčbu. Její popíjení se stupňuje a na mne je ostřejší a ostřejší. Já už to nezvládám." Hanka skryla tvář dlaněmi a nešťastně utírala slzy.

"No a co ten obraz, jak s tím vším souvisí?"

"Já jsem se v tom kumbále spasila útěkem k," zarazila se. "Tam jsem najednou uviděla obraz ve zlaceném rámu a zlatovlasou paní ve vínově červeném rouchu. Vztáhla po mně ruku a pohladila mne."

"Halucinace?!"

"Nemyslím, teprve u vás nalézám vysvětlení. Byl to týž obraz, který mi vždy, sotva jsem dosedla na židličku v kumbále, vytanul. Předklonila jsem se, a když mne má Marie pohladila, dostala jsem novou sílu a tam mi bylo dobře. Já myslila, že je to ta panna Marie, která je jinak na obrázcích s děťátkem a ona je to vaše paní Valburga.

Blaženě vytryskly slzy.

"Prosím tě, vždyť ty jsi z rodiny ateistů."

"Vám teď, paní učitelko připadá, že blábolím, ale já jsem si s tou krutostí asi podvědomě poradila výmyslem, ačkoli já to pohlazení fakticky cítila. No, jak teď vypadám."

"Život nás, Hani, dovybavil pudem sebezáchovy." Blažena si oživila předchozí výjev, jak se Hanka v očekávání k obrazu se zavřenýma očima kloní a šeptla: "Slibuji ti, že tvé tajemství zachovám a ty si nech svůj tajemný reflex pro každou radostnou nebo těžší životní chvíli a uvidíš, že Mariiným pohlazením se dovybavíš i mimo oblast vašeho kumbálu. Asi také nebude na škodu, když si přečteš z Bible alespoň Nový Zákon, abys mohla i mé ušlechtilé mamince ponechat také to krásné jméno Marie, kterým jsi mi ji přizdobila."

Cukrárna se počala zaplňovat hosty, Blažena se zelení a gloxíniemi dívá na chodník před oblouk živého plotu, přes nějž k ní pohlíží řadou oken jejich škola. Ta obluzující všechny obvoďáčka Elen si žije, dál jednou tváři vyvolávající obecný úžas, druhou pravděpodobně nasává a hádá se s prázdným kumbálem. Hanku si odvezl milující strýc daleko, kde v zahraničí vytvořil pro ně společný domov. A jestli milý úsměv maminky Marie Valburgy si útěkem od potíži přenese Hanka v té dálce pro chvíle úlevné, zůstává otázkou.

Blažena mávla ubrouskem za příběhem, jaký by paní Halinu Pavlovskou sotva oslovil, ačkoli je ve své podstatě pravdivý. Vedoucí cukrárny ono mávnutí pochopila, jako výtku a přihnala se:

"Čím ještě posloužím, paní Heroldová?"

"Dvě napoleonky bych prosila, láhev šampaňského, pár chlebíčků a slané mandle by nebyly?"

Za gloxíniemi a fialkami houpavou chůzi se blíží Přemek. Ale zešedivěl. Kštici má kupodivu stále tak ježatou. Blažena stojí nad vázičkou s frézií a mává Přemkovi vstříc.

Zdeněk Hledač

(1234)Téma

"Marie!" prohodil ještě, když jsem se konečně zbavila jeho pracek na svém zadku a vycouvala z obchodu, "tu korunu si nechej a něco si kup!" Jasně, blbečku, rozšoupnu se. Za korunu v Praze dům...

Zkoušel to na mě už druhý měsíc, skoro celé prázdniny. Bylo mi patnáct, těšila jsem se na intr. Radost jsem měla, že už je pitomá a nudná základka za mnou. Smutná jsem byla taky, že už je ta pitomá základka za mnou... Tak nějak, jak to holky mívají...

Máma mě posílala do obchůdku skoro denně, pro čerstvé rohlíky a noviny a cigarety... Chodila jsem, nějaký nadržený trouba mě nemohl odradit. Úchylný dědek, už mu bylo určitě přes třicet! Zkusil to pokaždé, když jsme byli sami. Chodila jsem nakupovat až po deváté, to už tam většinou nikdo nebyl... Přece kvůli němu nebudu o prázdninách vstávat se svítáním. Místní důchodci chodí na šestou, na otvíračku... V devět už znovu klimbají u televize.

Blbeček se jmenuje Vladimír Bém, má velké silné opálené ruce a když jsme sami, zdá se, že jich má nejmíň šest... Zmáčknout teda umí, to jo...

Včera chytil svojí prackou moji bránící se ruku za zápěstí a přitiskl si ji tam... však asi víte... "To je můj šíp lásky," řekl, a fakt je, že mu tam něco trčelo...

Vytrhla jsem se hrůzou - to ještě tak, nestačí snad, že osahává on mě? "Váš zlomený šíp mě vůbec nezajímá, pane Bém," řekla jsem mu drze, pyšná na svoji důvtipnost. Jen se smál... On se na mě směje pořád, oči má fialové, zuby mu svítí a vůbec je celý hrozný... Trapně předvádí svaly v triku bez rukávů, vždycky dělám, že se nedívám, jenže on vidí, že se dívám a má z toho srandu...

Minulé pondělí prý: "Marie, zítra přijď až před jedenáctou. Potom zavřu, a půjdeme spolu do lesa. Ukážu ti, kde rostou..."

Pcha, to určitě, nejsem tak blbá, jak si myslí... Sotva jsem to stihla, zapomněla jsem doma košík a musela se vracet. To tak, jít s ním do lesa bez košíku, aby si ještě myslel bůh ví proč tam s ním jdu... Šíp měl teda pevný, nezlomený, ale udělal to pomalu a něžně, na zemi pod mladými smrčky, kolem voněly masáky a holubinky... Něco jsem pak domů nasbírala...

Dnes zase: "Přijdu k tobě v poledne, neboj, přes zahradu... Přinesu čerstvou... něco..." Jasně že vím, o co jde! V lese na jehličí, doma na koberci. Si teda rozmyslím, jestli ho pustím dovnitř...

Pro jistotu ten tepich vysaju. Máma bude mít radost... 

Bohumír Vidura

(1)MARIE
Má hlubší hlas
a smyslné oči
ze zvyku lehce
sahá si na ňadra

je dráždivá
ale ne proradná
prozrazuje domněnku
že je tvárná
a během času zraje

je jedna z mála
které to nevadí
má ráda kytky
mamon ji netrápí

ráda čte básně
a tváří se slastně
v přítmí podkroví
že je to klišé
sedím tiše a přemítám.

Žofie Zejdová

(1)Hádanka

aneb která Marie to byla?

V bohaté kolébce

se narodila

v městě Vídni

matce, jenž slavnou Marií též byla.

Ještě takřka jako dítě,

ne žena,

na hranici všeho rakouského

zbavena.

Za muže dostala

francouzského krále,

jednoho z Ludvíků.

A jak to bylo dále?

Láska,

ta nepřišla hned,

čekala na ni

dlouhých sedm let.

Byla krásná, rozmařilá

do vlasů vetkala si bramborový květ

ráda se smála, tancovala

bavil ji svět.

Francouzská revoluce!

Chudoba, krysy, hlad.

Hrdé její hlavy

zbavil ji mistr kat!

(Marie Antonietta)

Emilie Kozubíková

Pavlína Kolárová

(1) Dědeček

Nechodíval do kostela
jen v ložnici u zrcadla
stávala panenka Marie
s růžencem po mamince
Vlastně
nikdy se nemodlil
jen utíral prach
se skleněné kytičky

aby to panenka měla hezké
na poličce

nad kufrem z totálního nasazení...

Melanie Nováková

(1)MARIE
(zlatokopka)
Moderní polobotky
s postranními výřezy
džíny značky "Friend"
zatím si nevěří...

Má sexy triko
kožené tenisky
rudou dá na rety
at´ žijí korzety!

Krajkové šatičky
blejzírek v barvě nebe
v očích má inzerát
"Hledám jen tebe"

Pouzdrové koktejlky
červené lodičky
ty krásně podtrhnou
nožky a kotníčky

Béžový svetřík
kabátek z úpletu
decentní kalhoty
přece se nepletu

Krajkové prádélko
v reflexní barvě
půjčím ti chlapečku,
jestli dáš na mě!

Pasti a pastičky
umělé řasy
umělé nehtíčky
záruka krásy?

Obdiv a pohledy
nebere ohledy...
Sežral ji návnadu
měl dobrou náladu
Šikovná Marie
v ruce má kartičku
pro jinou partičku
To, co si umane získá

(Neméně úspěšní bývají i zlatokopové...)

Žofie Zejdová

(2)Tu korunu si teda kup

Tolik se mi líbíš a vlastně ve všem co děláš. Jsi báječný otec, máš rád historii, nádherně hraješ na kytaru, a když zpíváš tak se mi rozbuší srdce. Tvá dvě kola jsou jako tvá dvě já, prostě jedno tvé já je moderní a má rádo luxus a druhé tvé já je staré a nejraději by na svém historickém kole, s kšiltovkou a bandaskou odjelo někam do minulosti. Myslela jsem si zkrátka, že tě znám a nic mě už nemůže překvapit. Jak jsem se mýlila? Nedávno jsi mluvil něco o své sbírce mincí zavřené v trezoru, ale znáš to někdy "jedním uchem tam a druhým ven". A před pár dny jsi zase začal mluvit o nákupu jakési mince za fakt velký balík. "No dobře" prolétlo mi hlavou "každý má nějakou zálibu", ale mě zlato, peníze a takové věci opravdu děsí a mnohem raději mám prožitky. Ty si schovávám do "trezoru" a když je mi smutno tak nějaký vytáhnu, no třeba ten jak ...... ,ale to by bylo nadlouho, mám "hodně našlapaný trezor". No a včera zase "chci si udělat radost, koupím si za blablablabla peněz unikátní korunu vydanou k jejímu stému výročí". Dobře, že jsi neviděl do mé hlavy, takhle "ošklivě" jsem ještě o tobě nikdy nepřemýšlela. Nedalo mi to, a i když to obyčejně bez souhlasu či požádání nedělám, rozhodla jsem se podívat do minulosti, zajímalo mě, čím jsi byl v minulém životě. "Vidím zamrzlou zemi a najednou mi to dochází je to Aljaška, mladý muž, teda ty už tě poznávám, ale o dost mladší v oděvu z počátku minulého století vystoupil v přístavu Cordova a zamířil k nejbližší nálevně. Dovnitř nevidím a tak čekám, za hodnou chvíli vycházíš z hospody a po tvém boku dva statní psi. Pak se vše zastře jakousi mlhou, ale naštěstí se vidina neztrácí, zase vidím tebe na saních, které jsou vrchovatě naloženy zásobami, tažené těmi tvými psy, jeden je bílý jako sníh všude kolem a druhý černý, jako mrtvé stromy. Jedete kolem Copper River, tedy Měděné řeky, v příšerném mrazu, když tu náhle vytahuješ pušku, ani jsem si nevšimla, odkud se vzalo stádo medvědů. Vybral sis nesnadnou cestu, jako mnozí před tebou, přes Valdezský ledovec. Chceš se dostat k nalezišti zlata ležícímu za hřebenem hory. Je strašlivá zima, pro Středoevropana jakým jsi ty, takřka k nepřežití. Jsi statečný, tolik toužíš po zlatě, prostě pohádka, o které jsi jako dítě jen slýchal, se ti přiblížila na dosah. Tak "ho, ho, ho" popoháníš své unavené psy. Pak celý obraz mizí, ale ještě na chvíli zahlédnu ztuhlou sněhovou hromadu a začne mi být zima, strašlivá zima. Všechno to vypadá, že tvá cesta za zlatem v minulém životě neskončila dobře." Je mi smutno, ale už chápu tvou touhu po zlatých cihlách, mincích a vzácných platidlech. Naplňuješ to, co se ti v minulém životě nepodařilo. Ulevilo se mi, víš, je dobře, že jsi zvolil jinou cestu, méně romantickou, méně dobrodružnou, ale bezpečnou. Tu korunu si teda kup!

Martina Šomanová