Jiří Kalivoda
člen LKPB a slovenského klubu Duria (Martin)
https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/jiri-kalivoda/
Vášnivé vánoční nokturno
pod stromečkem
Touhou vzrušené struny dozněly.
Něžné prstíky přestaly bít do kláves.
Hrobové ticho v prázdném koncertním sále.
Posraný covid!
Lockdown - všude jako by chcípl pes.
Bez aplausu, klaněček a květů v celofánu.
Nic z toho, co káží staleté tradice.
Jen sliby:
"O Vánocích bude líp!"
Zatím, dost úspěšně, plní se jen márnice.
Virus žíznivě váže náhodné poutníky.
Jsou jako milenci v bezesné noci.
Rozpáleni touhou,
v šíleném omámení lapají po dechu.
Některým, bohužel, nebude pomoci.
Odeznělé tóny v duši zanechaly stopu.
Touhu! Nevzdat započaté klání.
Znovu objevit polibky - život bez roušek.
No řekněte, co krásnějšího může být
než spontánní vášnivé milování.
Tradiční Velikonoce se zástěrou
aneb
Co by mohlo být i ve vašem regionu součástí slavnostní tabule
Problém. Dvojí problém. Hned to vysvětlím.
V naší domácnosti vládne v kuchyni manželka. Já, když jsem přitlačen ke zdi, tak také něco zvládnu. To ano. Nicméně, velikonoční vyvařování to není. Pokud bych měl definovat naše sváteční menu, mohl bych použít jakékoliv slovo, jen tradiční ne. Manželka peče a vaří velmi dobře a ráda. Dokonce bych řekl, že je to její hobby. Některé receptury jsou jistě tradiční, to ano. Fakticky to ale není žádný problém. Stačí změnit ingredience a je to. Skutečně ráda experimentuje. Má tolik receptů, že pokud by chtěla všechno vyzkoušet, potřebovala by nejméně sedm životů. Jako kočka.
Ale k věci.
Rozhodl jsem se "to tradiční" čerpat z poznatků, co vařívala moje máma a starší sestra. Máma, rodilá Cíferčanka, hned v druhé půlce května roku 1945 odešla za prací na Severní Moravu. Po odsunu německých starousedlíků došlo k postupnému znovuosídlení dané oblasti. Nejprve to byly pravoslavné rodiny z Volyně a Zakarpatské Ukrajiny. Potom Slováci, Bulhaři, Řekové a odbojáři. Samozřejmě i spousta našinců. Převážně z Jižní Moravy. Také nesmím zapomenout na poloněmecké rodiny. I těch tam několik zůstalo. Jen na dokreslení. Pošťák byl veterán americké armády. Po osvobození Plzně se mu zachtělo zůstat v Československu a nakonec zakotvil u nás, na severu Moravy.
Vánoce, Velikonoce i osvobození, každý slavil jinak a v jiné dny. Jediným společným svátkem byl Svátek práce. Tedy 1. máj.
A co ty Velikonoce?
Voňavka, voda a hledání cukrovinek - čokolády. To vše ukryté někde v zahradě. Jen sníh byl trochu problém. Často se z tohoto důvodu hledání přesouvalo do útrob domů.
V jiných rodinách, někde v rámci příbytku, ve stodolách, ve verštatu, na náspí před domem, stavěli asi tak metr vysoké slaměné panáky. Pod některým byla schovaná malovaná vajíčka, jinde čokolády, jablka a občas i drobné peníze. Někde všechno, častěji ale nic. Malé děti (děvčata i chlapci) měly za úkol tu velikonoční nadílku hledat tak, aby je nikdo neviděl. Jakmile nějaké dítě spatřilo nějakého záškodníka, bez rozdílu věku a pohlaví, a patřičně bez lítosti, mohl ho šlehnout vrbovým proutkem přes lýtka a následně daný poklad ukořistit.
Velikonoční pondělí bylo dnem, kdy si kluci po dlouhé zimě poprvé oblékli krátké kalhoty. Sukničky u děvčat byly samozřejmostí. Popravdě? Mlátilo se to hlava nehlava. Nejen po lýtkách, ale nikdo nebrečel. Podstatná byla výslužka.
Z mého pohledu, v období puberty, největším problémem bylo navštívit dívku z řecké rodiny. U Řeků bylo zvykem a současně největší zábavou trefit odcházejícího koledníka syrovým vajíčkem. No, nic moc. Jeden musel rychle utíkat a kličkovat. Ale Řekyně byly krásné a o koledníky nebyla nouze. Potom, někde v bezpečném ústraní, kluci zkoumali darovaná vajíčka. Totiž, i ta darovaná, některá byla uvařená, jiná, i když krásně malovaná, ale syrová. Když takové nevařené vejce prasklo v košíku, byl to problém. To ano. Ale když prasklo v kapse, to byla tragédie. Časem se přeci jen udomácněla pomlázka a voda. Voda ale v opačném garde. Vodou polévala děvčata - Volyňačky nechtěné koledníky. Nejčastěji z okna nebo nečekaně při otevření domovních dveří. Ale ani po koledě a výslužce nebyla jistota, že při odchodu vám někdo nevychrstne kýbl vody na záda. Opět bylo třeba rychle utíkat a kličkovat. Čím byl člověk starší, tím častěji to byl i pohárek slivovice. Několik pohárků. Hodně pohárků a po příchodu domu vás opět čekal kýbl se studenou vodou. Tentokrát od naštvaných rodičů. Jak uznáte, "regionální" by v tomto kontextu mohlo vyznít dost komicky. Každý si do osídlovaného pohraničí přinesl něco svého, a to se možná dodržuje až do dnešních dní.
A nyní konečně k tomu menu.
Na škaredou středu, řekl bych, byl to opak dnešní Valentýnské oslavy. Chlapci se vysmívali děvčatům. Holkám se dávaly sněženky, jakože mají svátek. Nebo hádanka: Jak by ses jmenovala, kdyby tvůj táta byl Středa. No přece Škaredá!
Ale k vaření. Vařilo se něco škaredého. Trhané bramborové placky se škvarkama, případně trhaná chlebová placka. Taktéž se škvarkama. U bramborových placků klasika. Jen se roztrhala na tři části, případně se na pánvi místo jedné placky udělaly tři menší placičky. Chlebová placka je snad ještě primitivnější. Mouka (jakákoliv), voda, sůl, škvarky a rozpálená plotna. Z mouky, vody a škvarků vytvoříte konzistentní hmotu. Podle chuti přidáte sůl a necháte to trochu nabobtnat. Hřbetem ruky roztlačíte do tvaru placky a šup s tím na plotnu. Můžete si být téměř jisti, že z plotny se to muselo trhat. Tedy trhanec.
Zelený čtvrtek: Mohl bych vymýšlet, co všechno se dá vařit z kopřiv. Ale uvědomte si, jsme na Severní Moravě a o Velikonocích je všude kolem sníh. Žádné kopřivy. Koupíte kostku mraženého špenátu, šlehačku, brambory, vajíčka, cibuli, česnek. Mražený špenát necháte částečně rozmrazit. Cibuli a česnek oloupete. Cibuli nakrájíte nadrobno a česnek prolisujete. V kastrolu rozpustíte tuk, přidáte nakrájenou cibuli a necháte ji zpěnit. Přisypete hladkou mouku a za stálého míchání připravíte jíšku. Tu pak trochu zředíte vlažnou vodou, případně vývarem. Dobře rozmícháte a povaříte. Dále přidáte částečně mražený špenát, prolisovaný česnek, sůl a dusíte do úplného rozmrazení špenátu. Nakonec přidáte hodně, skutečně hodně šlehačky a necháte probublat. Uvaříte brambory a vajíčko natvrdo. Případně místo vajíčka může být sekaná z králíka. Na sekanou doporučuji hodně česneku. Než ji začnete péct (tu sekanou) nechejte ji aspoň půl dne uležet.
Velký pátek: (v padesátém čtvrtém to byl můj den narození) Půst. Jen voda. Stačí dva až tři litry na den. Pro hladoše rybí pomazánka. Ze sardinek důkladně vymačkáte šťávu, vyjmete páteř, dáte do mísy a vyšleháte s máslem. Přidáte hořčici a sůl a znovu šleháte. Přidáte nadrobno nakrájenou cibuli, okurky nakrájené na kousky a jemně zamícháte. Nakonec můžete přimíchat ještě vejce uvařené natvrdo, nastrouhané na hrubém struhadle. Po natření na chleba ozdobíte cibulí nakrájenou na kolečka.
Bílá sobota: Kyselica. Dáte vařit zelí i s nálevem a bobkovým listem a přidáte pár kuliček nového koření. Podle potřeby i vodu. Současně vaříte na kostečky nakrájené brambory ochucené kmínem. Když jsou brambory skoro měkké, přidáte je, i s vodou, do většího hrnce k zelí. Orestujete na kostečky nakrájenou slaninu, cibuli a na kolečka nakrájenou klobásu. V troše mléka rozkvedláte lžíci mouky, vlijete do hrnce a důkladně rozmícháte. Pak přidáte osmaženou cibulku, klobásu a slaninu. Za občasného míchání necháte probublávat asi čtvrt hodiny. Nakonec odstavíte z plotýnky a dochutíte zakysanou smetanou až je kyselica krásně krémově bílá. Musíte ale dávat pozor, aby se smetana nezdrcla. Až na talíři dochutíte octem.
Velikonoční neděle: Mazanec - Do teplého mléka rozdrobíte droždí, přidáte cukr, špetku soli a trochu mouky a kvásek necháte vykynout. V míse smícháte mouku, přidáte rozpuštěný tuk, žloutky, kvásek, strouhanou citronovou kůru a muškátový oříšek. Dále rozinky namočené v rumu (hodně rumu) a vypracujete těsto a necháte hodinu kynout. Pak zpracujete bochánek, který necháte znovu nakynout. Mazanec potřete vejcem a posypete mandlemi. Pečete v předem vyhřáté troubě zhruba 20 minut při 200 °C. Poté teplotu zmírníte a dopečete.
Velikonoční pondělí: Klasikou by mohla být králičí sekaná plněná vejci. Ta ale už asi byla ve čtvrtek ke špenátu. I když v trochu jiné podobě. Doporučuji tedy něco méně klasického - Vaječný salát. Uvařená vajíčka (získané koledou) 8-10 ks, řapíkatý celer, jarní cibulka i s natí, čerstvé listy medvědího česneku a středně velké jablko. Všechno nakrájíte na kostečky. Na zálivku: bílý jogurt, hořčice (asi tak lžíce), citronová šťáva (přiměřeně), cukr (podle chuti), sůl (špetka) a mletý černý pepř. Všechny ingredience smícháte a podáváte s pečivem, ale i bez.
Dobrou chuť
Kyselica, mazanec, placka
špenát,vaječný salát, voda
Koláže
Velký pátek v heslech
Košíček, vajíčka, zajíčci, voda.
S přibývajícím věkem i kapka tvrdého.
Oslava jara, mládí, plodnosti.
Duchovní odkaz:
"Miluj! - bližního svého."
Smysl života, víra, vzkříšení.
Vlastně, všechno je to jen o lásce.
Hon na zajíčky,
výskot smáčeného mládí.
Holá stehna vzdorující pomlázce.
Kraslice, objetí, polibky.
Na přelomu dne vybarvené city.
Přirozený způsob, jak říci:
"Užijme si!"
Slova, mnohdy vzdálená od reality.
Síla slunečních paprsků.
Zář budící touhu po poznání.
Topící se ledy i obavy.
Jsou tu Velikonoce.
Svátky protkané krásou zrození.
Vánoce online
Dárkový poukaz pod vánoční stromeček.
V nabídce:
Masáže, pedikúra, pleťová maska.
Našel jsem tři za cenu jedné.
Nebudu šetřit!
Ať holka vidí, jak velká je má láska.
Něco pro krásu, něco pro zdraví.
Masáž, pedikúra - zbytečnosti.
Nožky má jako Zvonková víla.
Klystýr!
Nevím, co to přesně je,
prý je to ale extra síla!
Když už jsem tak štědrý,
máma, sestra,
i ony budou jistě radostí bez sebe.
Zůstává vymyslet vinš.
Něco vzletného!
"Ať Tě to, má lásko, vynese až do nebe."
Ještě je tu možnost zvolit aroma.
Má nejdražší,
ze všeho nejvíc miluje vůni tabáku.
Už se těším, jak bude valit oči.
Jak bude výskat!
Jó, Vánoce jsou plné netušených zázraků.
Tečka
Rok 2020 - ouvej.
Vývoj, výskyt, statistiky.
Špatné ještě horší střídá.
Každý chtěl žít
normální život.
A to byla chyba.
Síla myšlenky či konspirace?
Ohniska, promoření, kremace,
jako na běžícím páse.
Každodenní sledování.
Roste všechno,
i fatální centimetry v pase.
Davy nevěřících.
Mutace, vyčerpání, stres.
Komunitní šíření ve vrcholné fázi.
Problémem je izolace.
Lidé chtějí svoje práva,
však rozum jim schází.
Všechno zlé je pro něco dobré.
Pokora, zklidnění, soudržnost.
Za humny zjevil se kus přírody!
Po vyléčení z nákupní horečky
i peněženky méně trpí.
A home office přidal další výhody.
Smutné oči z odcizení.
Respirátory, rozestupy, dezinfekce.
Za rouškou emoce se lépe skryjí.
Snad vakcinace pomůže!
A normální život?
Ještě na dlouho bude jiný.
"G"
aneb
jak zvítězit nad nepoznaným.
Gastronomický Černobyl.
Energie, ale za jakou cenu?
Zničující pandemie!
Slanina, vejce, pivo, rum -
vévodí mému dennímu menu.
Tuky ukryté v sarkofágu -
v úložišti tělesné schránky.
I Bill Gates by záviděl.
Nebývale dobrá investice.
To nedokáží žádné banky.
Odměnou je labužnický orgasmus.
Strhující erotické tsunami.
Fukušima na talíři.
Ještě se olíznout -
a explozi vášně už nic nebrání.
S cigárem vyvalený na gauči.
Schován za neprodyšnou clonou.
I Etna to tak dělá.
Pod heslem:
"Jen doma zvítězíš nad CORONOU!"
Další den karantény.
Rum, pivo, vejce, slanina.
Hýčkán imunitou,
uvízl jsem v bodě "G".
Tam každý gurmán začíná.
Šachistka
aneb
není tah jako tah.
"Jeden" se někdy trochu zpotí.
Liduprázdnou ulicí
spěšně chvátala domů.
Chtěla se vyzpovídat.
Jen nevěděla komu.
Do teď byla na "tahu" -
v baru "U Mrtvé vrány".
Divně všechno zvrtlo se.
Kams rozprchly se dámy.
Na osedlaných koních,
v zlém jařmu ony vězí.
V náruči střelců, králů,
i pánů strážních věží.
Na ni zůstal jen pěšák.
On a její svůdný klín.
Nechtěla se podvolit -
padnout kamsi do hlubin.
Byla hodně zmatená -
šach mat na dalším poli.
Prý když nechce, ať táhne!
Ta slova strašně bolí.
Z kukadel tlačí se jí pot.
Nenávidí opilce!
Konečně je v bezpečí.
Doma - v noční košilce.
S výčitkami uléhá,
kalkuluje rošádu.
Bílé změní za černé.
Hajzlík - padne na bradu!
U další básně autora velmi zaujala zdařilá a pěkná práce účastnice Andersenovy hvězdičky, napsal na ni lehkou parodii pro nás dospělejší. Originál od Patricie Chlíbkové najdete na webu na stránce Dětští autoři
Parodie na práci
Patricie Chlíbkové, 8.B
Každý má někoho
Žila mladá dívenka,
životem svým bídným -
s plačtivýma očima,
ale srdcem vlídným.
V temné lesní říši,
plné hříšných tvorů -
žil byl mladý princ,
vládce toho dvoru.
Děvče trochu zmatené -
v osidlech samoty.
Zvítězila zvědavost,
nedělala drahoty.
On i to mládě -
sotva se znali.
Princ jal ji k svému loži -
hned spolu spali.
V záludnosti panských manýrů,
nechtěla zůstat v jináči.
V řadě byla nejmíň stá -
princátku to ale nestačí.
S žezlem v ruce řekl,
že vše promptně vyřeší.
Věděl, kdo jí pomůže -
v situaci nejtěžší.
Ač se to zdá nemožné,
princ měl tu dívku rád.
Přes jisté pochybnosti -
brzy už se měli brát.
Přišlo k podivnému zauzlení,
dívenka stále váhá.
Vědoma si zlého činu -
nechce vzít si vraha.
Princ stále osud pokouší -
jako v stádu býci.
Zkrátila trpělivost,
zhasla nad ním svíci.
Marně na ni čeká princ -
B. Rajská pro ni závoj šije.
Náhle mu sluha oznámil -
nevěsta fetuje a pije.
Od té doby každou noc -
princ za svou láskou pláče.
Zmírá touhou -
žalem mu srdce skáče.
Dívenky vnadné -
buďte rády, že někoho máte.
Žádné smilstva, interrupce, chlast ani drogy!
Jak říkám, jinak se nevdáte.
Rande naslepo
aneb
ale i.
Přišla pár minut po páté.
Rouška halila část tváře.
Ofina padající do očí.
Co vám budu povídat.
Zdržel jsem se komentáře.
Při chůzi byla vzpřímená.
S kabátem hluboko pod kolena.
Z úcty k ní
držel jsem dvoumetrový odstup.
Její řeč byla trochu zmatená.
Viděl jsem jen boty a ten kabát.
Na seznámení dost málo.
Vítr občas odfoukl ofinu.
Jako bych zahlédl světélko.
Nebo se mi to jen zdálo?
Vysnil jsem si blondýnu.
Ale mám rád i brunetky.
Úsměv hygienicky skrytý.
Bez kávičky.
Nenastal čas zápletky.
Tak jsme se prošli.
Podivné pozlátko.
Až jednou je sundáme.
Roušky, ne kalhotky!
To bude překvápko.
...možná bych mohl na web přidat i nějaký domácí úkol. Na předposledním klubu (ještě v normálním režimu) nám byl zadán úkol: Překlad básně dle vlastního výběru. Rozhodl jsem se, jak jsem se rozhodl. Není to překlad v pravém smyslu slova. Současně s překladem jsem se pokusil o aktualizaci na dnešní dobu. Výsledek je v příloze. Další klub (Duria) už běží korespondenční formou.Úkolem bylo přetextovat známou píseň. Zvolil jsem Richarda Müllera -
Po schodoch.( z emailové pošty)
Překlad
Alexandr Sergejevič Puškin
Vo glubine sibirských rud
Vo glubine sibirskich rud
Chranite gordoe těrpene,
Neprapaďot vaš skorbnyj trud
I dum vysokoe stremlenie.
Nešťastiju věrnaja sestra,
Nadežda v mračnom podzemiele
Raz budět bodrost i visiele,
Priďot želania para.
Lubov i družestva da vas
Dajdust skvoz mračnye zatvory,
Kak vaše katržnye nory
Dochodit moj svobodnyj glas.
Akovy ťažhkie padut,
Temnice ruchnu - i svoboda
Vas primet radostno u vchoda,
I bratia miečva oddadut.
V hlubinách duše
Volný překlad básně
Alexandra Sergejeviče Puškina
"Vo glubině sibirských rud".
V třeskutém mrazu samého nitra
Trpně střežte jiskru hrdosti
Možná již dnes, nebo hned zítra
Čestně zdoláte záchvěv marnosti
Závist - neštěstí věrná sestra
Naději uvrhla v temnotu šatlavy
Nebojte, není až tak moc chytrá
Touha vždy překoná úzkostné nástrahy
Směle přijměte dary přátelství
Okna srdce otevřete dokořán
Láska je ryzí poselství
Vězte, nikdo nikdy nechce být sám
Rázem padnou okovy žaláře
Ustane zlověstné řinčení zbraní
Úcta vám sama zaklepe na dveře
a ve vás zažehnou plameny odhodlání
Text na melodii
Richarda Müllera - Po schodoch
Dívám se mu do očí, on neustále útočí
Uhnízdil se v zónách červených
Nezná chvíle oddechu, všem na truc dělá neplechu
Neodbytně hnusný podivín
V strachu z epidemie, za mýdlo jsem dal prémie
Chlubíme se hadrem na ksichtě
O virech nic nevíme, pod rouškou se jen dusíme
Stejně jako v báni na šichtě
Hnusný podivín, podivín
Jsme v pekle samoty
I když ho nevidím, necítím
Ničí nám životy
Hnusný podivín, podivín
Jsme v pekle samoty
I když ho nevidím, necítím
Ničí nám životy
Nevím, kdy se vytratí, a kdo ten účet zaplatí
I unie svoje meze má
Je jedno, zda jste svatí, či negramotní hulváti
Rozhoduje on podivín
Hnusný podivín, podivín
Jsme v pekle samoty
I když ho nevidím, necítím
A co naše životy?
Podivín, podivín
Pekelné samoty
Vůbec nic nevidím, necítím
Jen samé trampoty
Jen samé trampoty
Jen samé trampoty
Hnusný podivín, podivín
Jsme v pekle samoty
I když ho nevidím, necítím
Ničí nám životy
Hnusný podivín, podivín
Jsme v pekle samoty
I když ho nevidím, necítím
Co naše životy
Co naše životy
Červená zóna.
V příbězích z červené knihovny, ve filmech pro dospělé, v nějakém zápisníčku dívenky z předminulého století, občas se zjeví jakési kontroverzní vyznání. Mohl bych to pojmenovat i jako jistý druh zpovědi. Na jedné straně slova vzbuzující soucit a pochopení, na straně druhé drásající pochybnosti. Tou modelovou situací jeee... Láska asi ne. Chcete-li sex. Krásný vztah dvou, jakože zamilovaných. On nedočkavě žadonící, ona, ona toužebně váhající před krokem směřujícím k hlubokému poznání. Nakonec je rozhodnuto. Chce to. Oba to chtějí. Všechno je připraveno. Intimní místo, romantické melodie i nezbytné atributy ochrany. Jen ona znovu trochu váhá. Je skutečně připravena udělat tento nezvratný krok? Nebylo to unáhlené rozhodnutí?
Stydí se při svlékání šatů, odmítá si sama sundat kalhotky, trochu se brání lavině něžných polibků. Rozmyslela si to. Nechce to. Roste v ní hluboké přesvědčení, že to skutečně nechce. Ví, že to nechce! Svůj postoj, své rozhodnutí se ale bojí vyslovit nahlas. Ne, nebojí se jeho. Nebojí se ani sebe. Vlastně nebojí se ničeho. Tak dlouho se na to připravovala. Přesněji, byla připravována. Nyní by měla cuknout? I když čistě teoreticky, má to zvládnuto na výbornou. Pořád se jí ale zdá, že to přišlo nějak náhle. Zákeřně se to připlížilo a nyní tomu musí čelit. Všechno krásné kolem je rázem bezvýznamné.
Chce jen něžnosti, úsměvy, vyznání, lásku.
Cítí se navýsost trapně. Je úplně nahá, on vzrušený a romantika na bodě mrazu. Nic neříká, nebrání se. Paradoxně někde uvnitř, s jistou dávkou úlevy, vnímá jeho radost a pýchu. Sama cítí jen ponížení. Je zneužita. Byla... ano, byla znásilněna. Mámě nic neřekne a kamarádkám bude lhát. Bude si vymýšlet, jak to bylo krásné. A on? Už nikdy v životě ho nechce vidět. Skutečně. Nikdy v životě.
Udělejme nyní skok staletími, odtrhněme se od červené knihovny a vstupme do reality těchto dní.
Stejný pocit má i naše současná Ona. Sestřička na gynekologii. Ještě jí pořádně nezaschl inkoust na diplomu, ještě trochu váhá, když má odebrat krev budoucí rodičce a je přemístěna. Převelena na specializované oddělení infekční kliniky. Během pár hodin má zvládnout práci s plicním ventilátorem, intubovat pacienty, a to všechno v totálně nepohodlném skafandru.
Chce to. Chtěla to. Chtěla pomáhat mladým maminkám při porodu, chtěla se starat o dětičky na novorozeneckém a ty méně šťastné provést torturou asistované reprodukce. Všechno to mělo být krásné. Nyní je jakoby nahá, a navíc s pocitem, že to bylo... že je to znásilnění. Všichni jsme znásilněni. Dobrovolně násilně drženi v podivné izolaci. Stejně jako kdysi v předminulém století, pomyslné kalhoty pod koleny.... Ne, trochu je to jiné. Nikdo to nechce. Ale ono se nevzdá. I tak to přijde. Na rozdíl od intimních chvil se nemusíme stydět a klidně můžeme nesouhlasit. Můžeme křičet, můžeme se bránit, ono si nás to stejně najde.
Přesto všechno je hrdá. Je hrdá, že pomáhá lidem a oni budou hrdi na ni. Někde uvnitř, s jistou dávkou úlevy, vnímá radost těch, kterým se podařilo se spárů nechtěného násilníka vymanit. A pýcha. Pýcha jde stranou. Všichni by byli rádi, kdyby už znovu byla normální situace. Ano, kdysi jsme chtěli, aby se vše odehrávalo v krásném romantickém prostředí a bez stresu. Nyní by stačilo, kdyby to bylo bez toho plíživého zákeřáka za zády. No, co už. Na něco takového jsme nebyli připraveni.
Kamarádkám nemusí nic vysvětlovat a ani lhát. Naštěstí. I ony mají pocit, že ten koronavirus jim byl čert dlužen. Všechno je připraveno. Sterilní lůžka i s dalšími atributy ochrany. Na jedné straně pocity vzbuzující soucit a pochopení, na straně druhé drásající pochybnosti. Bez zpovědi.
Pro intubovaného pacienta napojeného na plicní ventilaci je zpověď nemožná. Nepřichází to v úvahu. Bohužel.
Na váhání není čas. Bude ráda, až to všechno skončí, a COVID už v životě nechce vidět. Skutečně. Nikdy v životě.