Andersenova hvězdička 2019
Andersenova hvězdička 2019
Literární soutěž Andersenova hvězdička byla pro žáky základních škol vyhlášena v letošním roce 2019 již po čtrnácté a zúčastnili se jí žáci naší základní školy. Své práce zaměřené na poezii nebo prózu psali všichni na téma "Každý má někoho".
Porotu ve složení Naděžda Tesaříková, Libuše Matysíková a Iveta Králová čekal nelehký úkol, protože její členové museli přečíst a posoudit 83 prací od 84 nadějných autorů (jednu z prací vytvořila dvojice autorek), a to vybrat a odměnit ty nejlepší autory a motivovat je tak dále k tvůrčí literární činnosti.
Slavnostní vyhlášení soutěže proběhlo v sále kina Oko v rámci Hanáckého divadelního máje v Němčicích nad Hanou.
Iveta Králová, knihovnice
Práce:
Miroslav Oplocký, 5.B
Každý má někoho
Kočky mají koťátka,
pejsci zase štěňátka.
Podzim zlaté listí,
v zimě sníh chrastí.
Mireček má maminku,
mamka volá "tatínku"!
Lesy mají zvířátka,
chlívky asi prasátka.
Hlína vlastní žížaly,
žáby zase močály.
Rodiče mají děťátka,
prarodiče vnoučátka.
Jáchym Trnka, 6.B
Každý má někoho
Člověk je společenský tvor. Potřebujeme mít kolem sebe další lidi a život s nimi sdílet. Některé z nich nám dal osud do vínku, rodiče, sourozence, prostě rodinu.Jiné potkáváme a z nich si většinou vybíráme za přátele ty, kteří jsou nám něčím blízcí. Svými názory, zájmy nebo povahou. Ti nás provází životem. Někdy na chvíli, jindy déle a mnohdy po celý život.
Mým přítelem od narození je Šimon. Naše maminky spolu kamarádily od dětství a my pokračujeme v jejich stopách. Ačkoliv je Šimon mladší než já, velice si rozumíme. Máme stejné zájmy, hlavně prehistorická zvířaty a filmy. Spojuje nás i nadšení pro moderní technologie. Často trávíme čas i venku, rádi jezdíme na kole nebo na skateboardu. O prázdninách si užíváme radovánky ve vodě buď u nás v bazénu, nebo u Šimona. Pokud nám to maminky dovolí, přespáváme o víkendech u sebe. Vídáme se každý den i cestou do školy. Nikdy se spolu nenudíme!
Jsem velmi rád, že mám tak skvělého kamaráda a doufám, že naše přátelství vydrží po celý život.
Jarmila Kroupová, 8.B
Já mám
tetu
Já mám tetu. Vybrala jsem si ji, protože je odmala mým vzorem. Je laskavá, hodná, vždy mi pomůže, když ji požádám o pomoc. Je dětskou sestrou, kterou bych se chtěla stát i já. Vždy když za ní přijdu do ordinace, dýchne na mne to zdravotní prostředí. Ráda se jí vyptávám, co k čemu slouží a jak se s tím zachází.
Když jsem byla malá, chodila jsem za tetou hlavně ze zvědavosti, tedy pokud jsem nešla na očkování nebo prohlídku. Pak jsem si doma hrála na zdravotní sestřičku. Má teta mi říkala, jaká má správná sestra být.
Má teta je vyšší postavy, má blond vlasy, oči velké a modré jako čisté nebe. Když se na mne podívá svýma očima, vždy mě uklidní a zahřejí. Její úsměv je jako když se dívá veselé sluníčko. Cítím se u ní jako v jiném světě.
Když jdeme na procházku, vždy si odpočineme. Jedna druhé se svěříme. Když se objeví nějaký problém, snažíme se to vyřešit nebo najít to nejlepší východisko. Říkáme si, co se nám stalo, nebo čeho jsme byly svědky. Uvědomuji si, že máme jedna druhou a že můžu za ní přijít, když něco potřebuji. Jakmile ji o něco požádám, snaží se mi vyhovět.
Mou tetu bych za nic na světě nevyměnila, ani za pytel zlata. Je můj anděl strážný. Jsem moc vděčná, že ji mám a že takový člověk je součástí mého života.
Kristýna Kypastová, 8.B
Říkej mi Emily...
Hurá, je to tady, prázdniny, na které nikdy nezapomenu?!
Letošní prázdniny prožiji u babičky a dědy. Ať žije Uherský Ostrov! Bohužel nejsem jedináček, mám staršího bratra Marka. Je nesnesitelný. Naštěstí jedu k babičce sama.
Máma a táta budou celé prázdniny na služební cestě v Tokiu a Marek u kamaráda na chatě jeho rodičů někde na Slovensku nebo Vysočině. Kdo ví, hlavně, že budu mít klid. Když mne autobus s ukecaným řidičem vysadíl na místo určení, babi a děda na mě čekali. Celou cestu k nim jsme si povídali a bylo to super. Večer babička připravila své vynikající špagety a děda sledoval fotbal. Celou dobu jsem neslyšela nic jiného, než "ať žije Baník",... V posteli jsem nemohla usnout. Když už jsem usínala, začalo pršet. Obrovské kapky vody se roztříštily o parapet. Pak hromy a blesky. Bylo půl druhé. Sešla jsem dolů, abych se napila. Trochu se mi zatočila hlava, a tak jsem si musela sednout na sedačku. Po chvíli jsem si tam lehla a konečně usnula.
Ráno, když mne šla babička zkontrolovat, nenašla mě. Sešla ze schodů a volala na dědu. Její hlas mě vzbudil. Ale nevadilo mě to, bylo už na čase vstávat. A to z toho důvodu, že jsme všichni tři měli jet k tetě Mirce na návštěvu. Měla jsem jet také, ale nějak jsem si na gauči pohla zády, a proto jsem zůstala doma. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ale mne na nějaké divočiny neužije. Raději jsem si začala plánovat cviky jógy na má problémová záda. Vytáhla jsem si žíněnku na mokrý trávník a začala jsem pozicí stromu. Najednou u branky zastavilo tmavé auto, z něhož vystoupil kluk. Bylo mu asi čtrnáct. Takže byl stejně starý jako já. Super. Měl na sobě modré třičtvrteční kalhoty , zelené boty NIKE, červené triko a přes něho přehozenou tmavě modrou bundu. Pousmál se a zeptal se: "Je tady slečna Krátká?" "Ano," odpověděla jsem. Ponořil ruku do zelené poštovní tašky a vytáhl dopis od mých rodičů. Na obálce byly vytištěny lilie. Půlka dne uběhla jako voda a babička s dědou se vrátili. Po večeři se babi ptala, zda tu nebyl pošťák. Na chvíli jsem se zamyslela a opět se mi objevil jeho obličej. Babička mi popřála dobrou noc a odešla. Dlouho jsem nemohla usnout, celou noc jsem myslela na toho kluka, který mi přinesl dopis. O týden později jsem byla na stejném místě ve stejnou dobu a čekala, jestli přijde. A přišel. Povídali jsme si, poznávali se, a i když naše kamarádství trvalo jen pár dní, měla jsem ten dojem, že ho znám celý život.
KONEC PRÁZDNIN (Toho jsme se oba děsili.)
Kalendář na zdi mého pokoje v Uherském Ostrově ukazoval, že máme před sebou poslední společný týden, a to ani neví, jak se jmenuju. Nechtěla jsem mu to říci, protože moje teta z Prahy jela před šesti lety na mé narozeniny a měla nehodu. Kvůli tomu mi každý říká jinak, ale nikdo mým křestním jménem. Tu autonehodu si dávám za vinu.
Místo Emily na mě volá Lili. Myslím tím Adama, toho pošťáka, a to z toho důvodu, že na obálce od rodičů byly ty lilie. Když přišel k naší brance, tvářil se sklesle, nejspíš proto, že věděl, že už nám zbývá jen týden. Celé tři dny se mě ptal na jméno. Jen kvůli tomu, že jsem sobecká, jsem promarnila poslední dny s tím, na kom mi záleží. Přišel poslední den. Ale on nepřišel. Volala jsem mu, volala, volala,... Asi na stý pokus to vzala jeho pěstounka. Adam neměl pravou rodinu. Jen pěstounku a mě. Řekla mi rozechvělým hlasem, že Adam je v nemocnici. Jel na kole, v ruce lilie, neviděl patník a přeletěl. Poranil si míchu a částečně ochrnul. Doufala jsem, že se probudím ze zlého snu, ale sen to nebyl.
Já jsem měla bratra, mámu, tátu, babičky, dědy, strejdy a tety, ale on jen pěstounku a mě. Každý má někoho, ale bohužel si to uvědomí, až ho ztratí... Já nepotřebuju někoho ztrácet, abych zjistila, že mi na něm záleží. Nasedla jsem na nejbližší autobus a jela za ním. Pozdravil mne: "Ahoj, Lili." Pousmála jsem se, natáhla k němu ruku a zešeptala: "Říkej mi Emily."