Archiv 2020
NA VĚŽÍCH
Na věže vlétli holubi
i zvony vyzvánějí
nebuďme sklíčení
dosti bylo mlčení
dejme hlasům průchod
že se rozletí
nebudeme v zajetí
sotva moci kvílet
ať nás míjí zvuky falešné
a zastaví se útěšné
přání otcem myšlenky
snad nezmizely milenky
co zjevují se v pravý čas
a dostupné jsou snáz
než zahaleny mlhou
když zvony nezvoní
a tváře trnou.
STARÉ NÁSTUPIŠTĚ
Rezavé zábradlí
na starém nástupišti
odkud a kam
teď tam vítr sviští
cílové stanice
jsou ty tam
je samá trhlina
a přechodným bydlištěm psů
spíše je vidět tmu
ale měsíc tam
záhadně proniká a vrací čas
nedá se zapomenout
rezavé zábradlí
memento ztrát a nálezů.
NESLYŠNĚ PADÁ...
Neslyšně padá sníh
po větvích i z nich
je pastvou pro oči
která hbitě přeskočí
padá na odstavený vrak
když někdo ho
odstavil jen tak
aniž by vystavil mu parte
je pod bílým příkrovem
odsouzen k zániku
ale důstojně a potichu
padá sníh
až do skonání světa.
VYZNÁNÍ
Taková utkvělá představa
že skvrny vypálí slunce
není popřená ale zůstává
že bude čistá a bílá ta zeď
kde chodil jsem jak na zpověď
a slušela být neposkvrněnou
pro pokání těch zlotřilých
co slova neváží a házejí jen tak
že to nic nestojí a sprejeři
ji vnucují své vyznání
že nic nebrání jim věřit.
V ROVNOVÁZE
Rovnovážný stav
bez výkyvů a závratí
loď se neztratí
když vidím stěžeň
s plachtou napjatý
a pružný luk před
střelou do terče
v odhodlání nezklamat
ani sám sebe
a nezapírat svoje kroky
když zanechaly stopy
co směřovaly k cíli
alespoň ti co zbyli.
ZAHOZENÉ ŠTĚSTÍ
Uchopil kámen
a ten odhodil
jak štěstí které zahodil
ač nestálo mu v cestě
bezděčně a rozmarně
ač nebyl ve varu
i to se někdy stává
že zamotá se hlava
a to co bylo ve váze
vymkne se zralé úvaze
těžko se zpátky vrací
co bezhlavě se ztrácí
uchopil kámen
a ten odhodil
teď už ví
že štěstí zahodil.
DERNIÉRA
Na střevíčcích mašle
a vzpomínky zašlé
občas se vracejí
z uliček dlážděných žulou
pod okny převislých pelargonii
s výlohami vytažených rolet
ztráta by musela bolet
kdyby se za tím vším
náhle stáhla opona
bez repríz a dějů
a konala se derniéra
ale střevíčky s mašlí
ty kroky krášlí
ať je den a nebo noc.
SMETÍ
Zvedám
co popadalo ze stolu
mnohdy do úmoru
neboť stále něco padá
je to úmysl či zrada
že je to jen smetí
které hravě letí
kdo ho má uklízet
nechci se podbízet
rád dělám dobré skutky
nerad řeším půtky
proto zvedám ze země
pokorně a oddaně smetí.
ZVEDNUTÝ LÍMEC
Zvednutý límec
volné myšlenky
bílá košile od rtěnky
líný krok a návrat z toulek
pod nohama
motá se mu mourek
oba si ale rozumí
proti sobě nestojí
jsou jako jeden obojí
nad tím svítí luna
ticho jak když
praskne struna
jen nepatrné kňourání
myšlenky černé zahání
oba se vrací z toule
on poeta a černý mourek.
ZE ŠPIČKY NA PATU
Ze špičky na patu
přestoupíš ve chvatu
nemusí jít ale
o krok zmatený
zachováš si eleganci
téměř jako v tanci
i když není rozsvícený sál
vyhýbáš se škobrtnutí
to tě nutí
zůstat v rovnováze
co ale kdyby
dopustíš se chyby
naštěstí mám radu
nezůstávej vzadu a sám.
PRASKLINY
Praskliny na zídce
žádné drama v omítce
stereotypní pohled
v situaci kdy se vrací
teď zbývá zastavit se
a pohladit je jak
poraněnou kůží
aby tolik netrpěla
a oděla se břečťanem
bez uzardění zůstanem
pod ní byť zákoutí je všední
praskliny na zídce
v omítce nezevšední.
PROLUKA
na kostkách mech ale jdi
nejsi první ani poslední
byť to není příliš vábné
ale dostaneš se k průzoru
s pohledy výš až nahoru
což tě bude vábit
než bys měl zradit sám sebe
s odevzdáním se skepsi
že nacházíš se vepsí
obestřen pavučinami NE
jdi prolukou přesvědčen zárukou
že na konci najdeš víc
AŽ...
Až do morku kosti
směřovaly pohledy
jako když jde
někdo na zvědy
a nepředstírá netečnost
že vzdálen je zájmu
jde přímo k věci
že chce ztéci
i nebetyčné vrcholy
bravurně a bez holí
byť cesty jsou strmé
a někdy trne
nad propastmi a roklemi
ale závratě nemá
a chtěná je změna
třeba ke zvučné stěně jít.
DÁ SE VĚŘIT...
Dá se věřit
mystickým obrazcům
na obloze i v poli
co zjeví se a zmizí
vzápětí jsou cizí
ale zanechaly dojem
co povznese a co skolí
jaké představy si volí
že pocházejí z jiné planety
čemu jdou v ústrety
lidé z masa a krve
co bude poslední
a co bylo prvé
co začíná a co končí
kdo přemýšlí a kdo trojčí
dá se věřit
mystickým obrazcům.
NA OKAPU
Na okapu zjevení
oděný je v zeleni
odolává větru dešti
i když sněží nebo třeští
s jarem svůdně ožívá
to když ptáče zazpívá
zvedne oči každý vzhůru
začal koncert
na nebeském kůru
tak odvážný sólista
co nám ještě přichystá.
OPUŠTĚNÉ OKNO
Zabedněné okno deštěním
opuštěné s mementem smutku
neproskočí ani kočky toulavé
zbývá jim zívat a mňoukat
s nadějí že mají se kde skrýt
když oblaka se zblázní
kdo jsou v Boží bázni
vezmou růženec a louskají
v prstech naději že jsme
vírou stvořeni nedat se spoutat
a oddaně doufat že světlo
opět oknem pronikne.
U NOHOU
Prosívali písek
na jemnou maltu
nedaleko z okna
zazněl hlas v altu
že zjevně
protichůdné jevy
a na ulicích
různorodé zjevy
jako kameny a oblázky
a samorosti bez lásky
jenž jim stačí
objímat se radši
v podroušeném stavu
a občas zvednou hlavu
že svět je jim u nohou.
VE MŽIKU
Když zvedne se
lístek z prachu
a létá si
některé občas
sedne na vlasy
může mít pocit slastný
svět se mu jeví krásný
a může snít
byť zvedl se z prachu
je prost pocitu strachu
že bude ušlapán
takový prostý lístek
odsouzen k zániku
změní svůj osud ve mžiku.
PES
Způsobem sobě vlastním
přiběhne ke zdi
a zvedne nohu
v ulici domů
rozmanitých slohů
tu omšelých
a jiných v lesku
lehkomyslně pobíhá
nic neskrývá
je spolutvůrcem dějin
i když nevnímá
ony komedie
ale na své místo
není všemu veta
přiběhne ke zdi
v této části světa
a zvedne nohu.
ZA HRANOU
Nemáme na vybranou
ale za hranou nechceme být
a proto zachovejme klid
bouře jistě odezní
i když není poslední
bude se dát jít
tam kde nás čekají
a to je k radosti
vyhrabat se z úzkosti
a nebát se ran
i bez nich to mnohdy nejde
a když tam jednou vejde
hlavně že není sám.
PRŮRVY
Ve skalních stěnách průrvy
říkáš si co můžeš tak urvi
dokud je z čeho brát
když nebudeš už moci
marné bude jenom lkát
než louka zvadne
je plná květů
a pokušení trhat je tu
je stále lepší
mít je ve váze
než řešit nesnáze chodit
po vyprahlých loukách.
DUŠE A ILUZE
Vzdáleně se tváří blízkost
která nechce být lapená
a proto dělá drahoty
se svým přítomnem
že bude vzácnější
přes své prozření
cit i doteky a duše
tak brzy neodletí
nedej Bože do zajetí
když má tak ráda volnost
s potěšením se vrací
ač lákaná byla dálkami
ale jistota je jistota
i přes svádivé iluze.
VÝKŘIKY
Výkřiky resonují
o to více v tichu
které se mračí
jako když
vstoupíš do bodláčí
a tvá kůže úpí
ostří trávy se oni tupí
když vrývá se
do jemných míst
jsem si jist
že výkřiky resonují.
SOUZVUK
Nenávist v prudkých úderech
láme se a ztrácí
když souzvuk se vrací
v docela mírné ozvěně
toužil jsem po změně
a potěšen jsem z ní
někdo z dáli volá
že neodolá souznění.
SROCENÍ HMYZU
Srocení hmyzu
na bizarních místech
bez výzev a povelů
nejlépe pod cylindry lamp
ve světelných závojích
až k samotné tmě
že nevědí kam létat
a usadí se bez pohybu
v jeden monotónní tón
v uličkách a pod střechami
je ticho nic nevyzvání a spí
jen hmyz to ví
že zlehýnka se sní.
LETOVÝ ŘÁD
Hříčka slov pakliže
minul jsem ji v negližé
samým údivem
kde že se tu vzala
z čista jasna pózovala
a pohrávala si s mámením
jako v roji včel náhlý vetřelec
bez bázně hledajíc si
svůj letový ŘÁD
bez řídící věže a navigace
že odolá turbulencím
a nepodlehne blouznivým sentencím.
NA SAMÉM KONCI...
Popraskané schody
okousaný beton
zoufalé kroky
mezi vajgly
smutný okamžik
není vyhnutí
je tudy nutno jít
nemluvě o možném
škobrtnutí
což si doposud
nehledě ani na osud
nepřipouštíme
ale nevolíme možnost
vyhnout se onomu z míst
na konci z cest
vždyť je nám souzeno
nechat se vézt
i v matném světle lucerny.
MŽIK A OKAMŽIK
Mžik a okamžik
lehké zavádění křídel
o okenní tabulku
nepatrný zvuk
žádné zvučné vibrato
trvající dojem v tichu
potírá pýchu
hřmících povelů
jak na apelu
pod křídly motýlů
mžik a okamžik.
ZA OPONOU
Obraty mimo kruh
čirý vzduch
mimo čtyři stěny
budu třeba rozjívený
jak nad pohybem hříbat
bez povelů a biče
jak mnohdy chtíče
co neznají mezí
a nerady jsou spoutány
jak nad námi visely by
Damoklovy meče
vzrušivé jsou steče
i za zvednutou oponou.
ÚDER DO BUBNŮ
Výčitky svědomí nemám
a sám se trestat nebudu
nejsem masochista
věc je jistá že sebetrýzeň
vniká až pod kůží a zraňuje
nerad se dívám jak teče krev
raději když slyším zpěv
byť není nic tak ideální
občasný úder do bubnů
říká ti nezoufej to zvládni
lacino svou kůži neprodáš.
SNÍLEK A MOTÝL
Ta říčka teče mírně a klidně
žádný prudký vodopád
tak jako tóny plynou volně
žádný divoký prstoklad
struny zní a nepraskají
i pěvci tklivě dozpívají
svou píseň beze vzlyků
do šťastnějších okamžiků
bez blesků a hřmění
kdo nevidí nedocení
jak cenné je když
motýl opyluje květy
a snílek objevuje světy
je jim co závidět.
KUPOVAL JSEM...
Kupoval jsem na poutích
srdce z perníku
a sestřeloval růže na špejlích
raději běhám než bych
chodil o berlích a dívám se
bez růžových brýlí
pak zbývá komu je dám
štěstí říká ať
neváhám
že nemám komu
ať se rozhlédnu a spatřím
kam patřím kde se štěstí rozdává.
APATIE
Střelhbitě reagoval
jsa před tím apatický
na típání popela a nedopalky
okamžitým zašlápnutím
mezi kostky dláždění
občasné hnutí mysli
neřekl bys to do něj
přes oživení popela
který měl být rozptýlen
jak mráčky soumraku
co pohltí je tma
lež neutajíš i když
se
zuby nehty drží zdi
a když sklouzne k nohám
těžko se dá zašlapat.
ČAS A HLAS
Ztěžklé ruce
od zvedání břemen
chtějí si odlehčit
v prameni bystré vody
jsou různé svody
ten je ale čistý a nevinný
není ani vteřiny
která by zkalila proud
jenž se rozvinul a plyne
nikoliv co noha nohu mine
ale živě jako čas
a nebo hlas který tak proniká
je radost veliká
že doznal sluchu
je rychlejší vzduchu
i pro svou ozvěnu
která pak pro změnu
je k poznání snáz.
CO...
Co skomíralo to ožívá
napíná se tětiva
zdánlivě prasklého luku
co hájeno co k lovení
nepodléhat mámení
mít se na pozoru
a větřit všemi smysly lest
co plíživě leze a ukládá o bytí
než ocitne se na dně
byť vypadala vnadně
a zničí se svými zbraněmi.
KRATŠÍ KONEC
Taháš za kratší konec
a nejsi v právu
chtěl jsi velet
a pohlcen jsi
v davu.
KDE JSI...
Kde jsi v pohodě i ve zmatcích
na vysokých podpatcích
za každého počasí
kdy pohodu nehlásí
vzdoruješ pohozenou hřívou
svéhlavě a rozkošně
a vypadáš úžasně ty to víš
nedáš se zviklat i kdyby třikrát
stála jsi před zrcadlem
než vejdeš na ulici
co kdyby potkal tě fotograf
ale i ti co o tobě ještě neví
KDE JSI.
POŽITEK
Důvěřivé jsou oči
že se probudí jako květy
po nočním lijáku
že očím lahodí
a nejsou splihlé
ale značně zjihlé
po doteku světlem
i vlídným závanem
nad ránem i ty
co rostou v kameni
jako pohlazení
na tvém rameni
které čekalo na
vhodný okamžik
jako mezi prsty
kapky rosy
že jdeme bosí
násobí požitek
SÁM...
Sám na ulici
vlasy po ramena
někdy padá na kolena
do kapes má hluboko
andělé jsou daleko
byť sní hodně vysoko
nedosáhne k nim
nerouhá se ani nehromží
po pozlátku vůbec netouží
občas zanotuje kousek hitu
někdy pod hvězdami spí tu
probudí se ráno do vřavy
i když ptáci mají ten hluk neradi
rozletí se každý jinam
nad tou story prostě zírám.
VLAKY UŽ NEJEDOU
Nikoliv jak po sametu
ale se zaťatými pěstmi
a sevřenými rty
procházíš mnohé dny
nestačí ti chůdy
abys suchou nohou
prošel kaluže přestal zbrocení
jsi přesvědčen že stálo to za to
jít po zarostlých kolejích
i když cíl je daleko
a ještě mnohem dál
musí stačit vlastní vůle
při vší smůle že už tam
vlaky nejedou ale ten požitek
chrpy a vlčí máky
i kroky řízené torzem výhybek.
HRÁTKY
Hrátky ňader
v lesklých zrcadlech
bez zábran
ve svádivém provedení
bez autora dílem přírody
o to více připoután být
k jádru věci
nedat se zviklat pozlátkem
jako když kukátkem
jeví se vše mámivé
rychle přichází i mizí
co bylo cizí
je nad slunce jasné.
BYLO NEVLÍDNĚ...
Jak ze strnišť foukalo
kolem zdi na periferii
kdo se tam zatoulal
špičky bot otloukal
ruce měl v kapsách
a bylo nevlídně
ještě zvláště límec pláště
měl ležérně zvednutý
čas prodchnutý nostalgii
jak z roztoulaných listů
veršů co vešly pod kůží
byť neměly ustláno na růžích
že jen tak z kapes vypadly
naštěstí v zapomnění nepadly.
KOUŘ
Zahaloval kouř
náš věrný společník
z komínů jako hrady
obrysy i vnady
lepých tvarů
na hranici únosnosti
ale zcela do sytosti
cítění i vjemů
k čemu byly by postavy
byť zcela odhaleny
chrastící kostmi
jak suché větve ve větru
než se zlomí
nevadí kouř co cloní
před rozpráskanou zdí.
POHLEDY
Sveřepé pohledy
neberou ohledy
na možnosti odpouštět
nechtějí pokoušet
smířlivější postoje
se zmírněnými gesty
případně sejít z cesty
předem vytýčené
pro pochybovačné
být v sladkém omylu
chvilkovým rojčením
když prudká bouře
zjeví se a záhy zmizí
co zůstane je ryzí
víc než zlato
marnivého lesku
v oslnivém blesku
nepohasly oči
ani neshořely tváře.
PRASKÁNÍ BIČEM
Nevědouce řkouce bláboly
proti moudrým rčením
je pouhé praskání bičem
přesto je pronikavé
práská a sviští
kdo bude obětí příští
jaké úvahy ztrácí se slova
dnes a znova
kdo je pochytá
a dá jim smysl.
SVATÁ PRAVDA
Stěžeň a plachta
vítr v klidu
někdo tře bídu
a často se vzpouzí
než jachta vyjede
a bude vznešeně plout
jaké přirovnání
chudák a bohatec
ten jeden leze
těžce na kopec
druhému nesou
měšec zlata pravda svatá
blahoslavení chudí duchem
V ÚSTECH STÉBLO TRÁVY
V ústech stéblo trávy
vypouštím z hlavy co tíží
v údivu mám co vzhlíží
k výškám vstříc
určitě i na měsíc
nezradí a svítí
do hluboké noci
někdy sice ruší sny
ale nezatemní naději
úplňku a prosvícení
temných zákoutí
která přijmou mne i zbloudilé
bez pocitu strachu.
VISÍCÍ STROP
Výhružně visí strop
hop nebo trop
snad se nesvalí
když tak z povzdálí
budu ho sledovat
je zatím bez podpěry
jistota je jistota
po nás ať přijde potopa
ale bez oběti
vždyť i předsevzetí
chtějí žít.
ZA VYSOKOU ZDI
Nevěřícné pohledy
i dosti úzkosti
doposud v tichosti
před tím co běží
mimo dosah času
nedá se změřit
ani zastavit
za vysokou zdi
že se něco skrývá
dá se tušit
nepomůže do ni bušit
a bát se lsti
spíše vnímat
že začal běžet čas.
ZÁMKY NA ZÁBRADLÍ
Věší zámky na zábradlí
pochybnostem nepropadli
zamčeny jsou trvale
nevěra má na mále
i když po nich stéká déšť
nezrezaví vem to nešť i kdyby
člověk dělá mnohdy chyby
ta tam je jistota
mnoho slibů hlavu zamotá
co lze uzamknout a co se nedá
kdo nevěří tomu běda.
AKROBATÉ
Ze skoku do skoku
vrhají se akrobaté
nic jim není svaté
skáčou téměř do nebe
v nadšení až bez sebe
v opojné závrati
sami sebou dojatí
bez obav jak dopadnou
mají radost náramnou
být mezi nebem a zemí
což jejich bytí změní
pro poznání že
nejen tím je člověk živ.
HLAS SIRÉN
Z klaksonů stěží
ozve se libý tón
je těžko umlčet zvon
jako zamlčet jasná fakta
a založit je ad akta
derou se vehementně
na svět ve snaze uspět
a porážet pochybnosti
co se vloudí
a snaží se mást
nejsou na ně sítě ani past
ale hlas sirén zoufale je drtí
že odsouzeny jsou až k smrti.
MOTÝL
Napíchnu tě jako motýla
co už nelétá bohužel skomírá
nejlíp mu bude za sklem
v položení teskném
barvami nehraje
a křídly nevlaje
jeho role je jen dekorace
říkáš si spi sladce
zůstáváš však zcela
pro vzpomínku
jako něha ve znamínku.
NA STĚNĚ SRDÍČKA
Sveřepý pohled
žádný ohled
na možné odchylky
od středu osy
divoké hnízdo vosí
mít možnost ho míjet
než bolesti se svíjet
lépe je zmírnit mimiku
než mít tvrdé rysy
pro vstřícné pohledy
ze kterých nemrazí
spíš úsměvy provází
a na stěnu lehká ruka
kreslí vkusná srdíčka.
NOUZOVÝ STAV
(korono)poezie
Tužkou na obočí
co jsi napsala a neváhala
co tě k tomu vedlo
k hnutí mysli a slovům
co ti na um přišly
svůdné myšlenky
a rty bez rtěnky
když z půle ti tvář
kryje rouška ale vánek
lechtá ti svůdně ouška
nedá ti nevnímat lehké chvění
i přes mírné uzardění
krev nám přesto v žilách klokotá
byť nás stíhá samota.
OBRAZNĚ
Obnažené svědomí
silná slova
západ slunce do nachova
zmírňuje drama děje
obloha se nezachvěje
je poklidná není vzteklá
z nečistého svědomí
nemusí stát na pranýři
ani viset jako netopýři
je vyjádřením obrazně
bez hany a bez bázně.
STISK RUKOU
Rukou jemný stisk
dovede říci své
lépe než prázdná slova
opakovat se může do skonání
upřímné sblížení neodklání
netřeba dlouhá souvětí
stačí jak vánek přiletí
a jemně vábí
k čemu že to svádí
i kdyby to rád věděl
nevadí že nepověděl.
DOBRÉ ZPRÁVY
Co bude příště
když dnešek
zavál stopy
jak se k nám dostane
ten co si zamane
neminout nás
být nám nakloněn
a přinést dobré zprávy
které pak záhy
budou vřele přijaty
i v dobách jež jsou napjaty
jak harfy struny
a přesto chtějí hrát
přes riziko prasknutí
byť je nikdo nenutí
tento soulad vnímat
ozvěnu pro změnu
proti disharmonii.
TIK HODIN
Prolínání zvuků
po houkání sirén
třeba zpěv ptačí co značí
balzám na duši
byť člověk netuší
jak tomu doopravdy je
křik a sténání umlčet lze
za jakou cenu očekávat změnu
aby vše libě znělo
a zamávat se chtělo všem okolo
co dosud bolelo aby ustalo
že je to málo ale přesto
platí dík že slyšet hodin tik.
V DOBRÉ VÍŘE
/Bona fide/
V dobré víře
byť stopy jsou těžké
vtisknou se až do země
jdeme vstříc svítání
co den přinese
a odnese tíhu minulosti
třeba jen několika
prošlých dnů
co sedly jak mraky a tíží
snad svitne naděje
než se jeden naděje
že kroky budou lehké
jak vzdušných tanečnic
jež vrátily se
z letů na měsíc.
ŽIVÝ TERČ
Oči pro pláč nezbyly
slzami zality nejsou
přes ono smutné divadlo
když někoho napadlo
mířit na živý terč
naštěstí někdo postavil tam
neprůstřelnou stěnu
díky citu a vjemu
nečinit oběti bez viny
či z malicherné příčiny
na odpor se zmoci
proti bujné svévoli
ať se děje cokoli
utrpení pomstít smíchem
který zasnoubí se s tichem
a nahradí pláč.
NA KONCI TUNELU...
Nakloněná plocha
rychlejší pád
požitek ze skluzu
víří vlasy a vyvolává
hlasy nadšení
sice bez fanfár ale
ve vysokých tónech
i touhou vše objímat
a nebýt mimo požitků
i ve dnech nepohody
kdy se brzy smráká
a cáká a cáká po oknech
na duši je splín
místy nevidím
ale slova jsem našel
i přes dráždivý kašel
a světlo na konci tunelu.
PRŮŘEZ TĚLA
Zaživa průřez těla
bez ran a krve
nedoprovázejí ani krkavci
zlověstným letem a skřehotem
někde se zapomněli
možná že číhají na pravý okamžik
svěsili křídla a schlíple sedí
sonda bez skalpelu
ale tělo napůl neznamená
hořkost ani skon
byť je tak zkoušené
kvílení vrývá se do uší
ale nastalý klid ho přeruší.
BEZ ODVOLÁNÍ
Železnou tyčí
údery do kolejnice
prudce kontrastují
tichu a něze
i varování kněze
před hříchem
zoufalým zvukem
navzdory sluchu
který je odevzdán
leccos snést pro oběť
za vlastní viny
než být roztrhán dravci
kteří vezmou na sebe
roli kata bez soudu
ortel vynesou
bez odvolání
a křížových cest
dalo by se říci
že i bez pláče a slz.
DO TERČE
S řadou změn přichází vjem
objevují se slova jízlivá
někdo však si zachová
ta bez ironie a zamíří je přímo
nesměřují mimo terč
řečeno obrazně a bez bázně
ústřely nehýří jsou v jednom vějíři
vždyť změna je život
říká se s nadsázkou
když s láskou jdeme za láskou.
NA ŠPIČCE NOŽE
Z mlžného oparu
zjevují se kontury
jako naděje z nezdaru
který se lepí na paty
a postupně opadává
jako bláto z bot
a když o závod
předhání se paprsky
blyštivých světel
u vytržení ohňostroj
z oněch přeměn pro oči
že se svět prudce zatočí
na samé špičce nože
a přesto bez pádu
neměj obavu a těš se
z toho opojného tance.
NÁVRATY
Ze strmých svahů
pro představu
řítí se divý proud
padá víc a hloub
než po odstřelu kamení
v domnění že spoután nebude
ovládne prostory i dálky
jako když do obálky
vloží se důležitý vzkaz
ale svůj hlas neztratí
ani tou dálkou
a dostane se mu sluchu
v tom běsnění a vzruchu
že ale vítězné vlajky
se nutně vyvěšovat nemusí
ať zavlají větve stromů
na počest těch co
živí a šťastni
vracejí se domů.
O PŘEKOT
Sršely výrazy o překot
ve snaze nezůstat stranou
a pasivně přihlížet
případně vyhlížet spasení
které se zjeví náhodou
jako blesk z čistého nebe
který seslal tebe bez křídel
a přesto místy létáš
že nedáš očím odpočinout
aby tě neviděly
jsou ve střehu pro tu nádheru
a slova se řinou než splynou
s tokem větru a bouří.
ODLEHČENÍ
Vznáší se jako primabalerína
ve finále tance lehkých nohou
ve zvedané figuře
jak labutě nad moře
neztrácí nic na své eleganci
ani v obyčejném tanci
má stále šanci okouzlit
ostrý břit jí není vlastní
v prostém šatu lehce zkrásní
svědkem rád však chtěl bych být
když rozhodne se odhalit.
Že
S lehkostí sfouknout prach
slova na zeď házet jako hrách
do veršů vkládat zvučné rýmy
a nechat se kochat jimi
nepřipouštět dramatické děje
že se všechno chvěje ba i borti
i naděje se hroutí-to snad ne
že nebylo by úniku
postačí vzít za kliku
a nenechat se spoutat zdmi
KDE JSI...
Na konci možností nejsi
ptám se sám sebe kde jsi
že bych se hledal
ale ztratit se nedal
být alespoň v závětří
kde je klid a nic se nevětří
ani nastaveným prstem
nehledá se vítr odkud vane
smysly nespoutané
ovládnout chtění
mít značné jmění
v naději a víře co
ve značné míře brání
dostat se na sám konec možností.
Na konci možností nejsi
ptám se sám sebe kde jsi
že bych se hledal
být alespoň v závětří
kde je klid a nic se nevětří
ani nastaveným prstem
nehledá se vítr odkud vane
ovládnout chtění
mít značné jmění
ve značné míře brání
dostat se na sám konec možností.