Prosinec
Milí kolegové,
koloběh roku se završuje, blíží se prosinec a s ním hektický konec. Přesto věřím, že i ve dnech mezi úklidem, lovením kapra či balením dárků najdete pár chvilek a v pokorném adventu omámení múzou necháte se inspirovat ke psaní.
Nabízím Vám, úžasným a skvělým autorům a parťákům, poslední letošní témata. A protože konec roku má být štědrý, je jich trochu více (:-). Svoje příspěvky jako vždy posílejte do konce prosince na mou adresu PavlinaKollarova@seznam.cz
12.Bláznivá středa
Moc se na Vás těším(:-))
Zdeněk Hledač
(1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12)
vázaná nerýmovaná
pod bílou peřinou Sněhulák hřeje se
(za pecí to pravé oříškové!)
Vánoční seznamy jsou z okna v nabídce
veselá příhoda to však není
kominík na plný plyn možná uspěje -
panička taje jak rampouch v blátě,
v děravém hrnku mu kakao nesvaří
(pohádka umírá množstvím témat...)
hodinky zamykám na sedm západů
do trávy zahodím sedm klíčů
středeční bláznivou nocí se kodrcám
tramvají (asi že... na konečnou?)
Dajana Zápalková
(1) Pod bílou peřinu schovej
každodenní šeď
přemýšlej o slovech
co vyřčeny byly
o verších
co toulají se
v komůrkách myšlenek
Až vyjde opilé slunce
nebude bloudících
na cestě naskládány básně
na římse rampouchy
ač ledové - zahřejí
(7) Obrázky z okna
-jiné jsou na jaře
jiné v zimě -
zpěv ptáků letí v dál
chytá jej hora
havran se smál.
Vůně trav
šlehá do tváře
snad trestá
laskavého lháře
Průzračné vody
údolím běží
ledová zrcadla
klíč zimy střeží
Nesmělé slunce
oknem nakukuje
(8) Je třeba žít
Čas chytám do dlaně
zahřívám
svítání noří se z mlh
jako hudba rozléhá se
Na plný plyn
třeba žít
rozechvět struny dní
dotýkat se
dechem hvězd
(10) Zimní pohádka
Konečně padá
bílá peřina
na krajinu
zametla stopy
zakryla bláto
příběhy nenapsané
Padá bílé ticho
vločka za vločkou
tančí se
skučivým větrem
jako na bále
skleněné rampouchy
tají do rytmu
Zimní pohádku
odkrylo lednové ráno
Emilie Kozubíková
(2) Sněhuláčci ve službě nevidomých
*Po čtrnáctidenním kurzu instruktorů, kde nás dopovali moudry odborníci na slovo vzati a po následné zkoušce na pražském ústředí Svazu invalidů jsem v roce 1983 získala glejt opravňující mne vyučovat Braillovo reliéfně bodové písmo. Splnila jsem si tak dávný, dětský sen stát se paní učitelkou.
* Vedle práce na telefonní ústředně jsem kurzy v našem a sousedním regionu organizovala a řídila. Z pověření Okresního pedagogického střediska jsem se ujala také individuální výuky Boženky, doléčované kobaltovou bombou s hrozbou životního limitu po operaci nádoru na mozku. Po roce lopotné snahy mezi odpočíváním a výukou, za dojíždění do neschůdného terénu ve Václavovicích, mi Boženka oznámila, že všechna písmenka zapomněla a mně nezbylo, než se s ní vrátit na začátek. Naštěstí se zvolna na učivo rozpomněla a my sklízely jakýs takýs úspěch, který její babička, tipu babičky Boženy Němcové nechtěně podlomila, když úpěnlivě denně dbala cvičné Boženčiny četby. Ona se pilně věnovala šití prošívaných dek, a poněvadž byla silně nedoslýchavá, uniklo jí Boženčino fixlování, jakýmsi bzučením mouchy, namísto čtení. Tato pohodlnost se Božence vymstila opětnou zapomnětlivostí. Odhalila jsem to až dlouho po předání patřičných dovedností, při jedné z Boženčiných návštěv u mne. Úžasné však bylo, když mne jejích Bobík, namísto štěkotu lidožrouta po přečtení první stránky Boženčina slabikáře olizoval od konečků prstů až po lokty. Sice mne tím strašlivě vylekal, ale byl to pro mne nezapomenutelný projev moudré psí vděčnosti. . Stejně báječné bylo, když mne po létech týž Bobík s hlásícím se ke mně Boženčiným otcem neroztrhal na kusy, neboť jsem jej, zapomětlivá jeho agresivity, uchopila za tlamičku a poobjímala ho, jako starého známého, nechal si to trpně, i když k zděšení pánička líbit. Avšak za skutečné štěstí jsem považovala setkání s Boženkou, po deseti létech. Vždyť jsem při nástupu do Václavovic řešila sdělení, zda mi práce s Boženkou bude stát za to, když se pochybuje, že by se snad dožila více dvou let.
*Ačkoli jsem sama bez vzdělání nešlo pochopitelně o žádné diletantství. Vybavená potřebnými vědomostmi i pomůckami jsem s nejlepším svědomím vštěpovala těžce zrakově postiženým a nevidomým své zkušenosti vedle dovedností číst a psát hmatem.
Dávno jsem totiž měla své praktické, pedagogické minimum za sebou, protože tu a tam někdo dychtil po seznámení se s bodovým písmem a byla mi přivedená pětiletá cikánečka se zbytky zraku z inteligentní, vpravdě Romské rodiny, ze sedmi sourozenců, s požadavkem, abych ji Braillovu písmu naučila. Během doby, kdy jsme s manželem rodinu přesvědčovali, aby děvčátko dali do Brněnské školy pro nevidomé, což tvrdě odmítali, jsem vrub absence potřebného vzdělání a pomůcek, toto trpělivé, hodné děvčátko naučila Braillovu písmu do té míry, že díky znalosti písma mohla přejít do třetí třídy, brzy po přijetí do Brněnské školy.
*V mládí se mně, která jsem trémou neuměla pořádně promluvit, dostalo podivuhodné důvěry založit a řídit organizaci nevidomých celookresní působností, než jsem přešla k výuce reliéfně bodového písma. Z vlastních zkušeností a přátelením se s nevidomými chovankami Brněnské školy pro nevidomé jsem dobře cítila prohlubeň mezi jejich všeobecnými znalostmi, sečtělostí a praktickým životním postojem těchto sebevědomých nevidomých kamarádek a námi, zakomplexovanými, kteří přicházíme o zrak později a jsme ponechání mimo institucionální péči. To jsem ještě nevěděla, že se námi zabývá věda zvaná Tyflo-andragogika.
* Nažhavená novým posláním v hnutí nevidomých jsem kurz po kurzu s malou duší organizovala. Většina ze seznamu vyzvaných, odevzdaná traumatu postižení, dostala odvahu něco s prekérním stavem nevidění dělat, až po vstupní besedě, kde sáhnutím na hustopis knihy psané bodovým písmem připomínající smirkový papír nejdříve v sama v sobě odmítla, avšak po názorné ukázce, kdy si jedno i dvojslabičné slovo napsala a přečetla na zvětšenině maket k tomu určených, si dala k účasti na kurzu písma říci.
* Měla jsem na pozornost frekventantů štěstí, s vyjma jednoho z prvních mnou vedených kurzů, kdy jsme s celým ansámblem, díky soustavně narušované lekce sebevědomou arogantní, z ničeho nic odpůrkyní, museli přesedlat do bytu jednoho z frekventantů, aby do jejich soustředění nemohla nejapnými poznámkami zasahovat. Jindy jsem se naopak setkávala s úkazy, jakým byla starší pilná žena dvakrát po sobě mnou vyzvána k hlasitější reakci na mé otázky, a dostalo se mi snaživě zřetelné omluvy, že přichází po vytržení několika zubů. Také jsem při doteku rukou jiného frekventanta strnula nad tím, že horečnatě sálají a on přiznal, že právě složil třicet metráků uhlí. Nemusela jsem své ovečky nahánět do učeben. Jen nerady si nechávali lekci ujít.
* Než vlastní kurz započal, byla sjednána místnost, úvodní beseda napověděla kolik je nutno objednat slabikářů, psacích tabulek s bodátky a speciálního papíru. Kolik pichtových psacích strojů nutno zapůjčit. A zda pravé, levé, či obouruké. Kolik bude třeba kolíčkových písanek představujících mřížkování, kam se vkládají kolíčky pro názornost šestibodových braillských znaků, latinku ničím nepřipomínajících. Sama nevidící jsem s administrativními úkony měla problémy, které se bez asistence vidoucích neobešly.
* Než jsem svůj první kurz rozběhla, přišly kolíčkové písanky, avšak s kolíčky s nevhodným průměrem a kurz s pevně stanovenými daty byl dávno po zahájení. Nikdo nevěděl, čím závadné kolíčky nahradit. Nakoupila jsem plastelín, těch k tvarování pro děti v předškolí s pytlíky cvrnkacích kuliček a písanky pro kurz jsem vyrobila. Jednoduše jsem pro každého z frekventantů z plastelíny uplácala tři obdélníky velikosti menšího mobilu, položila je před ně na výšku podle sebe a do jednotlivých obdélníků jsem prstem vyhloubila šestici důlků, na způsob braillského šestibodí - sousedících si "sněhuláčků" po dvou v obdélnících. A vkládáním různé kombinace kuliček do důlků jsem je postupným přenesením na mikro-pole snímatelné prsty vybavila znalostí konfigurace znaků celé braillské abecedy.
* Abych objasněním prolomila v očích nezasvěcených případnou nedůvěru, že by se cos mohlo číst konečky prstů namísto očima, si pro zajímavost raději před sebou makety představte, případně nakreslete. Do prvního z obdélníku kuličkou vložíme levému sněhuláku hlavu, v celkovém šestibodí jde o písmenko a. Do druhého obdélníku vložíme levému sněhuláčkovi hlavu, bříško i patu, vepsali jsme do šestibodí písmenko l. Do dalšího z obdélníčku vsázíme levou hlavu a pravé bříško, takový tvar má braillské písmenko e. A můžeme ze tři maket číst slůvko ale. Systém písma, které je pojmenováno po jeho vynálezci Luisi Braillu (historie viz Wikipedie) spočívá v šestibodí,, sněhuláčky jsem usnadňovala názornost, jednak tíž chápajícím, ale i těm bystřejším. U výuky psaní na tabulce byli také požehnáním, když jsem jim nasadila pomyslné čepice o tom však později. Jinak má každý bod braillské abecedy své neměnné číslo, v pořadí jedna, dvě tři,Hlava, bříško, pata levého sněhuláčka, čtvrtý, pátý šestý hlava bříško pata toho pravého. U slova ale, bychom tedy písmenka čísly specifikovali: jedna, jedna dvě tři, jedna pět. Do každého z šestibodí přijde pouze jedno z písmen. Pokud bychom z úsporností chtěli do šestibodí vepsat dvě hlavy, nebo-li jedna čtyři, nenapsali bychom totiž dvě a, nýbrž další ze znaků písmenko c. Řádek knihy psané písmem pro nevidomé sestává z takovýchto imaginárních obdélníčků, přičemž písmena v miniatuře kopečků parabolických tvarů pojmenovaných body přimějeme vnímat prsty zvolna ob písmenko, ob řádek, lekci od lekce po dvě, po tři písmenka. Cvičeními v k tomu určených slabikářích dospějeme od jednoslabičných slov k větám a v konečném stádiu vypuštěním prázdných řádků k tomu zdánlivě odstrašujícímu dvojníku smirkového papíru, k hustopisu. K lepšímu pochopení dokonalého Braillova písma existuje následný Abecední klíč.Písmena a až po písmeno j jsou situována v horní polovině nám již známého obdélníčků -šestibodí.Písmena k po písmeno t běží rovněž hořejší polovinou šestibodí, s přidáním třetího bodu - levé paty sněhuláčku. Zbylá písmena jsou pak s přidáním bodu šestého - paty pravého sněhuláčku.Interpunkce běží dolní polovinou šestibodí, kombinacemi druhého třetího pátého a šestého bodu, tedy bříšky a patami sněhuláčků.Příklad, sesunuté písmenko e do bodů dvě šest představuje otazník. A je skutečně s podivem, že si časem hmatová čidla bříška ukazováčku s tímto minimálním výškovým rozdílem poradí a rozliší otazník od písmenka e a tak, podobně.Jsou tu ale ještě také délky, háčky, velká písmena. Ty mají v šestibodí opět po jedné z kombinací. Vejde se jich do braillského šestibodí potřebné kvantum.Řádky časopisů, či knih následují těsně pod sebou a pro vepsání délek, háčků, kroužků není mimo šestibodí prostor.Luis Braille v důmyslném šestibodí nezapomněl ani na kombinace čísel. Ty představují písmena a až j tedy jednu až nulu s předesláním takzvaného, číselného znaku před jednotlivá čísla nebo jejich shluku vepíšeme znak paty levého a plný pravý sněhuláček - třetí čtvrtý pátý a šestý bod.
Ano, písmo k prstům nevidomých mluví teprve vypouklými oblinami bodů parabolických tvarů, vyčnívajících z popsaného papíru. Podobně, jak kuličky hořejší polovinou z důlků plastelínových maket. A jak ty vyčnívající body na papír vykouzlit? Paraboly bodů vepíšeme k tomu určenou plastovou tabulkou nebo strojem. Psací tabulka pro nevidomé je situovaná na způsob školních desek. Sestává ze dvou destiček po levé straně spojených závěsky, aby se daly rozevřít a přitom hořejší destička přesně překrývala, tu spodní. Hořejší obdélníčky na výšku, z nichž každý při sevření tabulky obemyká šesticí důlku spodní destičky. Mezi destičky vložíme speciálně klížený papír a tabulkou jej sevřeme.
Nezbytnou součástí tabulky je bodátko s kovovým hrotem,
které namísto tužky držíme plastovým držátkem. Hrotem bodátka protlačujeme papír
znaky písmenek do příslušných důlků abychom až tabulku po vepsání textu, otevřeme a otočíme
papír na jeho odvrácenou stranu, mohli z ní prsty vystouplé body textu
číst.
Nic jednoduššího, viďte? Nebýt toho, že vkládáme negativem pozitiv, což znamená psát písmenka otočmo zprava do leva a i řádkem postupovat zprava do leva. Psaní na tabulce je možné též druhým způsobem, stavět znaky písmen vzhůru nohama, a v tomto případě postupovat v řádcích sice z leva doprava, avšak od spodního řádku vzhůru. Vypadá to a trochu i je taková malá věda. Malá, je-li řádně a přijatelně objasněná. Vždyť ji zvládají nevidomí prvňáčkové. Oba z těchto způsobu psaní měly své označení, jako pražský a brněnský, který je však který, už mi starší nevidomé přítelkyně, koukající mi z obláčků přes rameno, bohužel nepovědí. No a k protáčení písmen vzhůru nohama, mi při instruktáži znamenitě posloužily i pomyslné čepice sněhuláčků, ale to už je na licenci instruktora.
Dlužím zde ještě popsat Pichtův psací stroj pro nevidomé, který sestrojil Oskar Picht (historie viz Wikipedie). Říkáme mu pichťák a býval umocněn na šíři obdélníkové desky. V zoubkovitém pojízdném kovovém rámu taženém lankem, opatřeném dvěma válci gumovým a širším dřevěným, po stranách spojenými zoubkovými kotoučky, slouží pro navíjení papíru. Speciálně klížený Papír umocněn kovovou lištou se na dřevěný válec natočí do neúplná pod kovovou hlavici. Ta v kontuře trochu připomíná pravidelný trojúhelník vybíhající do špičky vpřed, případně hlavu rozčepýřeného ptáčka, pírky k nám směřujícího. Vespod zúžení hlavice se nachází šestice důlků, pro nám, již známé šestibodí. Spodem papíru se pod hlavici sbíhají z kláves vyvěrající tyčinky, na konci každá se vzhůru směřujícím hrotem určených pro jednotlivé body braillských znaků. Strojem o sedmi klávesách obsluhujeme šesticí bodů současným zmáčknutím v počtu znaku písmene. V případě slůvka ale zmáčkneme jednu klávesu tu pro bod jedna, písmenu l zmáčkneme najednou klávesy příslušných bodů jedna dvě tři, písmenku e zmáčkneme příslušné dvě klávesy jedna a pět. Sedmá klávesa slouží jako mezerník. Zmáčknutím kláves se tyčinky s hroty na konci zvednou a vmáčknou papírem do důlků posuvné hlavice paraboly bodů. S každým písmenem se hlavice posouvá. Nutno se seznámit s pořadím bodu kláves Podle toho, zda je stroj sestrojen pro levou, pravou nebo obě ruce, neboť ve všech tří tipech se pořadí kláves s šestibodím liší. Stroj má zvonek, jezdce i zpátečku, jak bývaly u psacích strojů pro vidoucí, a je opatřen kufříkem.
*Ani dospělí, těžce zrakově postižení nebo nevidomí se při výuce čtení nevyhnou slabikáři a tomu předcházejí kinestetická cvičení drobného svalstva šlach a článků rukou. Mimo jiné je tomu určena tzv. popelčina miska, z níž frekventanti kurzu vytřídí do mističek drobné předměty různých tvarů. Zadávala jsem na doma přešněrování bot, zapínání halenek vyššího počtu knoflíků seznámila jsem je s jehlou pro nevidomé, která má ouško tvaru vidličky, do níž se hořejškem prostrčí napružená niť, za níž zapadne pérko a niť se vyvléká již klasickým způsobem, aby zmíněné pérko nepřišlo k újmě. Šikovnější z frekventantů mi na obdélníček látky našili knoflíky stejných tvarů do dvou vertikál braillského šestibodí. Naše tehdejší slabikáře, které frekventanti po těchto cvičeních obdrželi, měly také na úvodních stránkách cvičného čtení vystouplé čáry různě tučných tvarů cik-cak, zoubkování, vlnovky... Vedením pomáhajících si ukazováčků se tak udržují ruce v řádku s prvotními pocity vnímání servírovaných obměn. V kurzech s třiatřiceti dvou-hodin se zúčastnění koncem jednoho školního roku zpravidla propracovali ze slabikování ob písmenko a ob řádek až ke čtení hustopisu s psaním na pichtově psacím stroji i na tabulce.
*Snad bych měla ještě podotknout, že hlavní potřebou nevidomých mezi pomůckami je bílá hůl, jednak prodlužující ruku pro informaci o prostoru kudy se ubíráme, jednak informující řidiče a veřejnost zopatrnit. Že tuto polo-studii, polo-příběh píši na čtečce se syntetickým hlasem a odezvou klávesnice, kterou také přijímám a odesílám e-maily, neobsluhuji myškou, ani za kontroly monitoru, sloužící v tomto případě servisním mechanikům případně vidoucím spolubydlícím, ačkoli je čtečka situovaná, jako počítač, jistě pro Vás překvapením nebude. Soudobou osvětou v médiích si rovněž doplníte mnohé z našich výhod a pomůcek, jimiž nás opatřuje laskavost vidoucích. Možná nutno pronést cos o nevýhodách, za kterými se skrývá fádní šeď nebo jinak barevná tma nevidění. Vyhlédněte z okna za bílého dne, či za nocí. Vidíte bezmračný blankyt oblohy, naklánějící se k sobě koruny stromů a poletující ptáky nad rozkvetlou zahradou, Kocoura číhající na ptáčka, půvabnou ženu, mužné svaly objímajícího ji rytíře v pestře pruhovaném tričku, či hvězdný háv paní noci? Zavřete oči a chvíli tak zůstaňte vyklonění z okna. Ano, tak to mají nevidomí za dne i noci napořád, pokud ještě nedisponují konturami, či zbytky periferního vidění. A i to je nastavení dramatické. Budovat na tomto - prospěšná poslání a úsměvy je nesnadné a daří se až nadšenectvím odrážejícím Vaše pochopení, přejícnost, laskavost vedení, jak i mne potkávala při snaze v kurzech se realizovat.
*Kolektivy mých frekventantů kurzů tmelilo vzájemné přátelství a společný zájem vymanit se z nečinnosti a býval korunován návratem gramotnosti, při-loučenou osvětou zrovnocenňujícího procesu, za minimální spotřeby se integrovat.
* Bohužel ne všichni měli hmatovou dispozici. Nejhůře na tom byli přestárlí a diabetici. Jediný z diabetiků zdržel běh kurzu a sám byl pomalou úspěšností hendikepován. A bohužel onemocnělých diabetem v kurzech přibývalo, až jich byla převaha.Jako instruktoři jsme byli vedeni k řízení svých kurzů ověřeným způsobem, avšak s novým řízením převzalo organizací kurzů vedení, což mělo výhodu, že jsme v prostorách sekretariátu přišli k učebně, kde kurz nebyl růstem nájmu časově limitován, takže jsem mohla výuku protáhnout podle dispozic a možností klientů. Mělo to však negativní důsledek v neznalosti organizátorů, když nehledě na překročení vhodného počtu frekventantů zahrnulo mne násobkem a natolik různorodě ztížených přidruženými vadami, že kdybych tehdy nebyla již zkušenou a zdatnou instruktorkou, vzdala bych kurz hned na počátku. Dva nevidomí byli před transplantací ledviny, Pohybové, sluchové, po infarktové stavy, stav po mozkové příhodě, diabetici a velmi milý hoch Jirka s mentálním postižením, všichni s absencí zraku. Nicméně se kolektiv i v tomto běhu kurzu hezky sžíval, když mi do toho přišli nezávislé na sobě žena a muž s náročnými představami rychlokurzu a neuvěřitelnou výkonností, což náročnost kurzu ještě vystupňovalo. Dělala jsem tehdy, seč jsem mohla, abych všechny stihla zaměstnat a získala potřebný čas i pro miloučkého hocha, který přicházíval do hodiny s usměvavým: "Uděláme si přestávku" a svou nevědomou humoriádou nás všechny také do úsměvů naladil.Jelikož mne tlačil čas a struktura frekventantů i s "hipo" diabetiků a jejich katastrofickým zachraňováním se až sedmi lžícemi cukru a kácením se z ničeho nic ze židlí, odbočila jsem od zákonitostí výuky podáváním mini-svačinek a díky zmíněnému mentálně ztíženému hochovi i k polopatičtějšímu způsobu výuky k svojské formě sněhuláčkové, o niž zde byla řeč.
*Můj vandr mimo lokalitu, kde jsem bydlela, mi většinou usnadňoval bývalý rentgenolog - kamarádský starý mládenec, jemuž osudí nedopřálo stát se knězem. Sám vyučoval esperantu, a když mohl, provázel mne do Havířova, a Třince. Tam jsme tak jednou před Vánocemi společně uvízli před vrátky sekretariátu Svazu invalidů, když na nás funkcionář klíčník zapomněl. Maminka jedné z frekventantek nás pozvala domů, kde pak lekce proběhla u vánočního stromku a výborného cukroví. Jindy nám ujel večerní autobus a byli jsme rádi, když mne v nočních hodinách můj průvodce vrátil domů. Také se mi naskytla vize kurzu o šedesáti zájemcích. Promyslila jsem jej na několik okruhů, když se jich na úvodní besedu dostavilo dvanáct, z nichž přišlo v úvahu šest a v konečném důsledku jediný z nich pak Braillovo písmo praktikoval a to se sportovním záměrem, eventuální prevence. Byl to jediný z mých kurzů, kde mi nejvíce záleželo v mém rodišti, co nejlépe se prezentovat, ale jeden míní a Pán Bůh mění.
*Bylo mi tam však poznat solidní vedení školy, na které kurz probíhal a znamenitou manželku diabetika, která vymýšlela dokonalé pomůcky usnadňující mu pozici, než ochrnul na čtivou ruku a stihla jej mozková příhoda, přepravovala mne tam svým vozem. Nebudu vyjmenovávat všechny důvody ztroskotání kurzů, a přesto vám svěřím, jak mne jednou od autobusu provázela intelektuálka, bývalá majitelka námi pronajaté zahrady, kterou jsem v obranářském záchvatu, jako malá holčička vypeskovala, když si přišla natrhat jablek na koláč. A jednou, jsem od autobusu procházela kolem naši dávné pekárny a přímkou kolem dřívějšího kadeřnictví a Obuvi, když najednou byla cesta přepažená v celé její šíři a hezky formovaným kovovým plotem. Aby se takový používal během stavebních úprav, nedávalo smysl. Procházela jsem zprava do leva a zpět, cesta ke školám, které musely být po levé straně už jen kousínek, byla uzavřená. Najednou jsem se zhrozila, že jsem cestou s největší pravděpodobností vybočila vpravo, kde dřív se vrátky takového plotu šlo na hřbitov a že jím tu lomcuji. Udělala jsem vlevo v bok a ano, byla jsem po pár krocích v polské škole, kde kurz probíhal. A do třetice, jsem si to mířila k téže škole, když u mne malounko přistavilo kolo, aby po letmém pozdravu člověka, s kterým jsme se, jak naivní děti měli rádi a prosvištělo dál. Rozrušená jsem nato vešla do učebny, kde se ke mně jeden z frekventantů přiloučil a jako rytíř mne začal zpracovávat. Nikdy před tím ani potom jsem neměla co dělat s tak protichůdnými příjemnostmi a i z té druhé mne vychvátilo prosvištění času. V mém okresním městě mne jednu dobu pronásledovaly uliční výbory, vytěsňující mne z vestibulů bloků, kde jsme měli výuku smluvenou. Rozhořčená zavedla jsem výuku u mě v poměrně rozsáhlém bytě. Byli to mladší i starší manželé a paní v létech, jejichž přátelství mne dlouho poté, co jsem přešla do nové učebny sekretariátu, provázelo. Ach a jindy cestou tam, prošli kolem mne vadící se manželé, a když muž své ženě na chodníku přede mnou pohrozil,,že ji vhodí do nejbližší popelnice, odmlčela se, a ve mně dodnes hlodá dilema, zda to mohl myslet vážně. Poznala jsem pak nicméně v lekci mezi frekventanty onu oběť agrese, šikany, či výchovné ďábelské záminky. "Oběť" z chodníku omlouvající se mi na nesoustředěnost. Nemohla jsem již v dřívějších lekcích její rozpolcenost pochopit a nyní zas jejího nenápadného muže, neboť šlo mezi ženami o dominantu o plukovníkovu dcerku.
*Na jednom z kurzu mimo region jsem měla mezi jinými báječný avšak mimořádně laškovný pár manželů v líbánkách. Naštěstí se všichni srdečně bavili a nebyl, kdo by je z mravokárců vyeliminoval. Já plně zaměstnaná rozbrázděnými prsty frekventanta, jak po práci se sbíječkou jsem byla ráda, že se od jeho pracného čtení trochu odvádí pozornost. A právě on, s cvičným domácím dříčstvím mezi nimi na konci kurzu s naprostou jistotou uspěl.
A vyjíždělo se zas úplně jinam.
*Už nevím, zda v učebně, kde jsem byla napoprvé, hřála pec. Scházel se nový, později velmi soudržný kolektiv, když mi se slovy: "Má Inge, Miluško, vkládal do ruky dlaň své ženy onen zdvořilý hoch ze svištícího kolem kola, jak čas, kdy po mém ovdovění připravil o zrak i jeho krasotinku, první polovinu lekce mne přesvědčující, že Braillovo písmo údajně dávno zastaralo. Nedivila jsem se. Na škole, kde jsme se proučily společný jeden rok, letělo mezi jedničkářkami její jméno a mé mezi těmi se špatným prospěchem. Z vlastně jsme se dobře znaly těchto hlášení. Už jsem tehdy na učivo neviděla a s dřívějším lepším průměrem byl u mne konec. Nicméně se přemohla, zůstala a i v mém kurzu posléze dominovala. I ona s léty ovdověla a díky našemu hendikepu a kamarádství si stále máme co říci.
*Když ve vzpomínkách zabrousím do roku 1983, dostalo se mi také během kurzu instruktorů ohromujícího přátelství vesměs středoškoláků. A ovšem báječného proniknutí na kloub umění učit. Přes zorganizování si vhodné místnosti umožňující budoucím frekventantům co nejbezpečnější příjezd, Stanovení dle pokynů plánu práce a edukační osnovy, až k pojmu a náplni vyučovací hodiny. Mezi moderními médii zůstává reliéfně bodové Braillovo písmo stále důležitým komponentem vnášejícím nevidomým opětnou radost z možností částečného zrovnocenění. Je to dávno, co mi Pán Bůh dopřál takto si v životě hrát na paní učitelku a moc ráda vzpomínám na ten čas, kdy jsem také já mohla dát k dispozici své síly.
Anna Ursíni-Jamrišková
(4) FATRAS II
Na peci trávil život Jano - hlúpy,
nebavil ho svet, radšej ležal a spal.
Hrach stačil mu na prežitie a krúpy.
Až raz, nos musel vystrčiť z chalupy,
v jaskyni zlého draka premôcť sa jal,
čo chrlil oheň, skákal cupy-dupy.
Meč nakul si, ten roky bol už tupý
a šiel so šarkanom zápasiť do skál.
Predtým, aby smelý bol a silu mal,
mať dala mu zo slivovice upiť.
Drakovi jednou ranou tri hlavy sťal.
Kráľ, čo uchránil mu zem, nebol skúpy.
Les, pole i dcéru za ženu mu dal.
(6) VÁNOČNÍ SEZNAM
(Sapfická sloka)
To, co mám na svém vánočním seznamu
nekoupím, nedostanu v žádném krámě.
Vždy to naleznu v blikavých světýlkách
vlastního nitra.
Bohumír Vidura
(9) KOMINÍK
Znám kominíka
s čistou duši
když je na komíně
náramně mu to sluší
a ještě když píská si
zobrazen na kalendáři
přináší štěstí a jeho pln
dívky mačkají knoflíky
svých vnadných blůz
chtějí se potkat s láskou
tvář jim není maskou
a puntík od sazí
ten jim nevadí
dovedou počkat
až jim ho smažou
ruce hezkého kominíka.
(6) VÁNOČNÍ
AŽ NA STŮL
DOSÁHL PAPRSEK SVĚTLA
K PRÁZDNÉMU MÍSTU
ČEKALI JSME NEPŘIŠEL
A VEČER DOTÍRAL
ŽE BUDEME SE DĚLIT O SRDCE
KTERÁ NEJSOU ODCIZENÁ
ŽE Z OČÍ VYPRCHALA PLACHOST
NENÁVIST BYLA PORAŽENA
Pavlína Kollárová
(6) Vánoční seznam
Očeše červivá jablka
laciné imitace
šťastných a veselých
z papíru složí kometu
a k ořechům
nadělí si
pevné teplé boty
Za oknem čas
cukruje cestu do pohádky
Anna Ursíni-Jamrišková
(11) ROZPRÁVKA Z ČOKOLÁDOVA
Kde bolo, tam bolo a možnože ani nebolo, bola raz jedna krajina. Volala sa Čokoládovo. Bola taká istá ako všetky ostatné krajiny. Žili v nej dievčatá a chlapci, mamy a otcovia, babky a dedkovia, psi aj mačky, stromy aj vtáci. Nebola ani veľká. Pokojne by ste ju mohli obísť celú električkou. Na poludnie by ste na ňu na jednom konci kráľovstva nasadli, a keby ste sa pozreli na hodinky a ukazovali by sedem, už by vás doviezla z jeho druhého konca tam, odkiaľ ste prišli. V kráľovstve vládol kráľ Čokoslav s kráľovnou Čokomilou. Mali jednu roztomilú dcérku, princeznú Čokoľubku. Bývali v zámku, obklopenom veľkou záhradou a sadom. Predstavte si v sade nerástli jablone, ale kakaovníky. A prečo? Nuž preto, že celá kráľovská rodina milovala horúcu čokoládu. Horkú, mliečnu, s vanilkovou i nugátovou príchuťou, či s pikantným chili korením. Pili ju od pondelka do nedele vo voľnom čase z maľovaných smaltovaných plechových hrnčekov. Z plechových preto, že v nich mohli kuchári aj trošku vychladnutú čokoládu kráľovskej rodine rýchlejšie znova ohriať. Hrnčeky mali veľké všelijako ozdobne pozakrúcané uchá, aby nepopálili kráľovské pršteky. Vyrábal a maľoval ich majster v zámockej dielni. Všetci si v čokoládovom kráľovstve žili spokojne a šťastne.
Až raz náhodou, pri svojej ceste okolo sveta, vstúpil na územie kráľovstva zlý čarodejník. A ako to už býva, zlí čarodejníci nemajú radi, keď ľudia žijú v pokoji. "Musím s tým niečo urobiť. To predsa nie je možné, aby ľudia len tak, mirnix-dirnix, boli šťastní. To určite tá čokoláda", pomyslel si. Hútal, hútal až vyhútal: "Unesiem kuchárov aj majstra hrnčekára a zamknem ich siedmimi kľúčmi v jaskyni pod mojím hradom." "A uvidíte, čo ešte urobím, che-che-che!" zachechotal sa škodoradostne čarodejník a vyslovil zaklínadlo: "Čáry-máry fuk! Lev v púšti, tiger v džungli zuby cerí, nech všetky hrnčeky v tomto kráľovstve majú diery". A naozaj, o chvíľu boli všetky maľované hrnčeky deravé. No a ako sa dá z deravého hrnčeka piť horúca čokoláda! Nuž nijako. V kráľovstve nastala trma-vrma. "Prepánakráľa, čo sa to deje!" volali ľudia v zámku. Čokoláda im vytiekla z deravých hrnčekov na zem skôr než ju stihli vypiť. A po kuchároch a majstrovi hrnčekárovi akoby sa zem zľahla. Aj kráľ Čokoslav bol v pomykove. Kráľovské šaty aj črievice mal zrazu zašpinené od čokolády. Vzmužil sa však a vyhlásil štátny smútok. Potom požiadal najmúdrejších občanov krajiny o pomoc. Nikto však nemal ani potuchy, ako a prečo sa táto patália prihodila. Len žiaci z deviatej C. triedy zahliadli v kráľovstve podozrivého cudzinca a opísali kráľovským radcom ako vyzeral. Tí v ňom hneď spoznali celosvetovo hľadaného zlého čarodejníka. A na jeho kúzla aj tí najbystrejší obyvatelia Čokoládova boli krátki. Neostávalo im nič iné len trpezlivo čakať na zázrak.
V rozprávkach je to už raz tak, že sa vždy nájde hrdina, ktorý premôže zlé čary. A tak to bolo i teraz. Zase pomohla náhoda. Akurát prechádzal touto, teraz už nešťastnou krajinou džarek - drotársky učeň. Vydal sa do sveta na vandrovku, aby sa mohol stať tovarišom. So svojou drotárskou krošňou chodil po mestách i dedinách a vykrikoval: "Hrnce plátať, drôtovať... hrnce plátať, drôtovať..." Jeho slová začula princezná Čokoľubka, ktorá práve vtedy pozerala z okna zámku. "Hej, čo si to tam dole vyspevuješ, ty naozaj vieš plátať hrnce?" opýtala sa džarka. "Tak veru, viem. Som drotársky učeň", odpovedal. Princezná povedala o mládencovi svojmu otcovi a ten ho hneď pozval do zámku." Prisámvačku roboty tu budem mať ako na kostole", povzdychol si drotár, keď uvidel toľko škody. Potom sa zavrel v dielni majstra hrnčekára a usilovne plátal diery na hrnčekoch. Teraz už mohli znova v zámku piť horúcu čokoládu. Ešte keby ju mal kto variť! Ale aj čokoládovskí detektívi sa činili. Vypátrali kde sú kuchári s majstrom hrnčekárom uväznení. No nevedeli ich vyslobodiť. Sedem kľúčov od mreží v jaskyni mal pri sebe čarodejník, ktorý sa stále s cestovnými kanceláriami túlal po svete a stváral neplechu. "Čo sa vy trápite s kľúčmi", riekol detektívom džarek. "Doveďte ma k mrežiam a ja si už dajako poradím". A aj si poradil. Z drôtu si spravil pakľúče. Odomkol nimi sedem zámkov a kuchárov i majstra vyslobodil. Čokoládovo bolo opäť šťastnou krajinou. Kráľovská rodina pila horúcu čokoládu a spravodlivo vládla svojmu ľudu. Džarek dostal mešec čokoládových dukátov, novú krošňu a topánky a vrátil sa do rodnej krajiny, kde sa z neho stal drotársky majster. A čarodejník? Ten stále cestuje po svete a zaklína spokojné kráľovstvá na nešťastné. Ešteže jestvujú zruční a pracovití drotárski učni...
3.12.2019
Melanie Nováková
(651289) POVĚRČIVÁ
V rukou vánoční seznam
Jak vybrat to pravé ořechové?
Všechno je přikryto pod bílou peřinou
Kdyby mohla vrátit čas
stavěla by sněhuláka
a končilo by to koulovačkou
Sedla do auta a nebezpečně
to rozjela na plný plyn
Ve smyku minula
u cesty kominíka
Intuitivně chytla knoflík na kabátku...
Petr Bergl
(12) Příběh adventní
Bláznivý příběh , který se stejně jako o víkendu mohl odehrát ve středu, v úterý....v pátek (:-)
Ne, že bych snad měl kdovíjakou paměť, ale není toho moc, co bych si pamatoval tak dobře, jako události těch dvou dnů. Ráno jsem se okolo osmé vrátil se psem z procházky, postavil na čaj a přesunul se do koupelny. Pak jsem horkou vodou zalil pár čajových lístků a na chleba s máslem nastrouhal čerstvou mrkev. Pes vyskočil na židli naproti mně a jeho tmavohnědé, medvědí oči, mě začaly upřeně pozorovat. Při každém mém kousnutí se demonstrativně olíznul.
"Nedám," povídám mu. "Já tě taky nežeru z misky."
Od huby mu ukápla dlouhá slina a zůstala ležet na stole. Abych se najedl v klidu, otevřel jsem páteční Lidovky a přestal si ho všímat. Po chvilce jsem zaslechl jakýsi neurčitý zvuk, něco mezi zívnutím a vrčením, ale současně se mi zdálo, jako kdybych v onom pazvuku rozpoznal nějaké slovo. Zvedl jsem hlavu od časopisu a zadíval se psovi do očí. Jeho pohled byl teď zvláštně pronikavý a vědoucí. Dvakrát přešlápnul přední tlapou, ale očima ani na chvíli neuhnul. Dokonce se mi zdálo, že jeho tlama se pod čumákem potutelně usmívá. Vrátil jsem se zpátky k novinám a začal předstírat zaujetí jakýmsi politickým článkem. Nic. Dlouhé ticho. Snažil jsem se nehýbat a napjatě naslouchal, jestli se ten podivný zvuk neozve znovu. Ale zaznamenal jsem jen pravidelné přešlapování předních tlapek, jak si pes ulevoval na tvrdé židli. A pak se to stalo. Takřka ve stejné chvíli, kdy jsem znovu kousnul do krajíce, se tentokrát zcela zřetelně ozvalo:
"Mňam!"
Trhnul jsem sebou a podíval se před sebe. Velká hlava našeho démonicky černého labradora se majestátně tyčila nad stolem a oči mě flegmaticky, ale zároveň vědoucně pozorovaly. Tlamu měl zavřenou a šedivá brada jen umocňovala samozřejmou moudrost, která z něj vyzařovala. Přiblížil jsem ruku s chlebem k ústům, otevřel pusu a zakousl se do krajíce. Kdybych byl labradorem, nabyl bych v tu chvíli dojmu, že se dívám do zrcadla. Pes totiž úplně stejně jako já otevřel tlamu, povytáhl svůj dlouhý jazyk a chvíli se zdálo, že chce zívnout. Potom ho ale zase trochu zatáhl a potřetí nahlas pravil:
" Mňam." Načež hlasitě říhnul.
"Cicero, ty mluvíš!" Vykřikl jsem překvapeně.
"Jo", odpověděl stručně pes a pokýval hlavou.
Jeho hlas zněl teď docela jinak, než když štěkal, i když do lidského hlasu to mělo pořád ještě dost daleko. Mluvil temným basem, který rezonoval, jako kdyby na mě promlouval z hluboké studny. Aniž bych z něj spustil zrak, sáhl jsem po telefonu a zavolal do práce, abych vedoucímu stručně oznámil, že si dnes beru dovolenou. Na jeho otázku, co tak najednou, jsem řekl jen: " Z rodinných důvodů".
Bylo mi jako bych se právě dozvěděl, že se půlka našich nejbližších příbuzných přestěhovala na jinou galaxii, a já nemám, s kým bych se o tu novinku podělil. Vymačkal jsem čísla dětí, ale obě měly vyučování a vypnutý mobil. Zkusil jsem zavolat ženě. Asi to neznělo moc přesvědčivě, protože řekla jen, že si to potom povíme doma, a hlavně se zajímala, jestli jsem koupil dost rohlíků. Potom dodala, ať si změřím teplotu, ale hlavně ať nikam nechodím, dokud se nevrátí z práce a vypnula telefon. Zůstal jsem na to sám. Najednou mi došlo, že od téhle chvíle tu sedím s úplně jiným psem, než se kterým jsem se vrátil zvenku. Hlavou mi vířilo tisíce otázek.
"Od kdy mluvíš?" Vyrazil jsem ze sebe hned tu první.
Cicero zase trochu rozpačitě přešlápnul a povídá: "Už asi dfa měsíce si povídam nahlas pro sebe. Ale jen dyš sem tady sám. Bál sem se, aby to s váma neseklo, tak sem dělal, jakože nic. Chtěl sem to ututlit, ale jaksem měl chutě na ten chleba, taksem se prozradil. No, to je šecko."
"Ale... jak jsi se mohl naučit tolik slov... a ty věty... vždyť ty mluvíš docela jako já."
"Víš kolik mně je?"
"Za čtrnáct dní tě bude patnáct."
"No vidíš. A ty sám si minulej tejden řikal, že my psi to máme krát sedum. A to je stopět. Tak abych se za sto let nenaučil mluvit, kdyžvás tu celý dny posloucham."
"Ty umíš i počítat?" Podivil jsem se upřímně.
"Moc ne. Tojen vopakuju, cos řek minulej tejden. Jo a taky semse naučil trochu koukat do novin. Ale nesmíš zapomínat, že já na rozdíl vodvás nechodil do školy. Veškerý mý zdělání je cosem pochytil vodvás."
No nazdar, pomyslil jsem si a honem začal vzpomínat, co všechno jsme před ním řešili a co by tak na nás mohl prozradit vánočním návštěvám. Do mého přemýšlení se u dveří rozdrnčel zvonek a hned na to se ozvalo trojí opatrné zaklepání. Vstal jsem a po špičkách se přenesl ke kukátku. Na chodbě stáli dva pánové v modrých bundách, ze kterých svítily červené kravaty. Oba drželi levou ruku přimáčknutou k tělu a pod ní měli veliké černé desky. Stejným postojem i oblečením připomínali muže z nějaké slavnostní přehlídky, ale já věděl, že jsou to napůl úředníci a napůl obchodní lovci. Znal jsem tyhle sběrače podpisů za levnější energii, a tak jsem se i tehdy rozhodl hrát mrtvého brouka. Krytku kukátka jsem nechal sklouznout do původní polohy a všimnul si, že pes se solidárně posadil vedle mě. Prst, kterým se normálně ukazuje, jsem přiložil před ústa a zadíval se mu do očí.
"Byli tu uš včera," zašeptal spiklenecky.
Z chodby se ozvalo znovu trojí zaklepání a potom bylo slyšet, jak dvojí kroky odcházejí po schodech pryč. Teprve s bouchnutím vchodových dveří jsem promluvil znovu nahlas:
"Jak víš, že tu byli včera?"
"Přece podle vodéru. Jeden voňafka, druhej nikotýn. Dyš klepali, řek sem, že neni nikdo doma. Smáli se jako dybych jim řek ňákej ftip a řekli, že teda přídou neska."
Pokýval jsem hlavou, uvědomil si, že to zní logicky a vrátil se do kuchyně dojíst tu snídani. V poledne přišly ze školy děti. Nejdřív se té novině nemohly vynadivit, ale potom začaly vypočítávat výhody naší nové situace. Starší Honzík si rychle uvědomil, že už nebude muset venčit každý večer, pokud si o to Cicero výslovně nepožádá. Péťu zase napadlo, že by pes mohl ráno nakupovat místo něho. Mezitím se vrátila žena. Její překvapení mi připadalo menší, než bych v dané chvíli čekal. Později mi přiznala, že jí karty už týden naznačovaly něco o blížícím se neuvěřitelném zázraku v rodině. Taky si pamatuju, že hned ten první den nás při večeři sedělo u stolu pět. Vůbec jsme si nepřipadali divně, když jsme psovi přinesli židli a jeho misku položili na stůl. No, nechte někoho, kdo mluví jako vy, žrát z podlahy. Všichni jsme si vzájemně popřáli dobrou chuť a zpočátku během jídla jen tak nezávazně konverzovali. Pes byl v evidentní výhodě tím, že o nás věděl mnohem víc, než my o něm. Vlastně to pro nás bylo jako bychom seděli u stolu s někým úplně cizím. S někým, s kým dlouhou dobu bydlíte, ale neznáte jeho názory. Patnáct let se na vás dívá smutnýma očima a vy vůbec nevíte, co si myslí a jestli s vámi souhlasí. Na něco se ho zeptáte, a přitom vůbec netušíte, co vám odpoví. Nijak nás neurazilo, že při jídle slintal a hlasitě mlaskal. Ani to, že většinu rýže vyházel jazykem na stůl. Na to jsme od dětí zvyklí. Pamatuji si, jak jsme se upřímně smáli, když po jídle packou prudce odstrčil misku a s výrazným pachovým dovětkem si hlasitě odříhnul. Ale pak přišlo něco, co jsme vůbec nečekali. Náš pes si po obědě přihnul piva a trochu se rozpovídal. Zpočátku mluvil jako diplomat. Ze všeho nejdřív se rozvyprávěl, jak je rád že se dostal z rodiny alkoholika právě k nám; to co tam prožil, byl prý podle jeho vlastních slov "oprafdu psí žifot." V následujícím poměrně dlouhém a souvislém projevu říkal něco v tom smyslu, jak si váží naší pravidelné péče, ať už se týká vycházek, nebo stravování. Ocenil možnost volného pohybu po našem rozlehlém bytě, i úroveň ubytování. Zvláště pak vyzdvihnul kvalitu nocování na obrovském dvojlůžku, navíc v čistém povlečení. To zdůraznil packou, když udělal ve vzduchu pohyb, jako by hladil peřinu. Bylo to zvláštní. Seděli jsme kolem stolu, on jediný z nás mluvil, a my mu očima viseli na tlamě a hltali každé jeho slovo. Teprve dnes si uvědomuji, že nejzvláštnější na tom bylo to, že už nám to ani nepřipadalo nijak zvláštní. Seděl vzpřímeně, tlapami gestikuloval jako nějaký státník při důležitém projevu, a odmlčel se jenom, když se potřeboval napít. Možná to byla chyba, ale když dopil lahev plzeňského, přinesl jsem mu z ledničky další. Pivo, na které nebyl zvyklý, mu viditelně chutnalo. Ale! Sněhobílá pěna připomínala mrak na obloze a psovi se skutečně ve chvíli změnila nálada jako počasí. Trochu se mu začal plést jazyk a jeho věty přecházely z původního optimismu do tmavších tónů. Od lichotek a chvály přešel pozvolna ke kritice a výčitkám. Najednou bylo všechno jinak. I když s mizejícím pivem artikuloval čím dál hůř, vyrozuměli jsme, že by chtěl změnit stravu, protože kuřecí krky už mu za ta léta prý dávno lezou krkem. Jednoho po druhém nás přejel pohledem, pravou packou si významně zaťukal na levou a pokáral nás, že i když nenosí hodinky, připadají mu ty naše procházky čím dál kratší. Potom se trochu zaklonil, až to vypadalo, že spadne ze židle, dlouze se nadechl a pravil:
"Minulej tejden, dyš ste votcházeli sem eště spal, tak nevim, kerej zvás to byl, ale někto zavřel dveře do vobou pokojů. Víte cotoje bejt celej den zavřenej v přecíni? A to ste se eště divili, že sem steky vyházel votpatkovej koš."
Taky nám svěřil, že ho trápí prostata a že by na balkoně uvítal bednu s pískem, kam by mohl jít - jak se sám vyjádřil - dyš to na něj příde. Všechny kočky v okolí prý to tak už dávno mají. Znovu si poctivě přihnul z lahve. Potom, s očima podlitýma krví, ukázal packou na mě:
"A ty..., ty uš sis dva měsíce nevyměnil prostěradlo... To snat čekáž aš umřu?"
Při poslední větě už se mu třásl hlas a s posledním slovem se naříkavě rozplakal. Chtěl jsem se bránit, ale než jsem mu stihl říct, že dokud se bude válet venku v exkrementech, nebudu mít důvod ustavičně převlíkat, pes se rozškytal. Přední packy opřel o stůl, položil na ně svou mohutnou, chlupatou hlavu a s hlasitým chrápáním usnul. Když jsme ho se ženou a dětmi nakládali do deky, abychom ho odnesli na balkon, hlavou mi proběhla vzpomínka na mou první zkušenost s alkoholem.
To všechno se událo v jeden adventní pátek. Druhý den byla sobota a my si trochu přispali. Seděli jsme totiž dlouho do noci, otevřeli láhev vína a nově vzniklou situaci rozebírali ze všech stran. Příhoda s mluvícím psem rozdělila rodinu na dva tábory. Děti to pochopily jako novou možnost, něco jako výhru v loterii. Péťa chtěl skončit se školou a předvádět Cicera v cirkusu. Snad to myslel vážně, protože po půlnoci hledal webovky s kontaktem na principála Berouska. Honzík zase navrhoval, že by pro zbohatnutí možná stačilo podat návrh na honorovaný zápis do knihy rekordů. Nato jsme se začali úplně nesmyslně hádat, jestli něco takového vůbec existuje. Přitom já se ženou jsme byli zásadně proti. Oběma nám bylo jasné, co by následovalo, a my se chtěli jakékoliv publicitě vyhnout. Už jsme snídali a Cicero pořád ještě vyspával. Objevil se až u oběda. Nějak mu to nemluvilo a my nevěděli, jestli je mu pořád ještě tak špatně, nebo se jen stydí za ten včerejšek. Dal si s námi svíčkovou, pivo odmítnul jedním máchnutím, jako kdyby odháněl mouchu. Několika opatrnými otázkami jsme rychle pochopili, že od druhého piva si ze včerejška nepamatuje vůbec nic. Cicero měl okno jako výkladní skříň. Po obědě si sednul do křesla a začetl se do přílohy sobotních novin. Žena mezitím vyprávěla, jak při cestě z nákupu viděla před naším domem opravdové detektivy.
"A co tu hledali?" Zajímal jsem se.
"Šilhánkovi prý někdo v noci ukradl auto. Jindy s ním zajíždí do garáže a zrovna včera ho prý nechal stát venku. Fotili si to prázdný místo, který po něm zbylo."
"Hm, tak podle toho ho určitě najdou," poznamenal jsem skepticky a přidal si ještě dva knedlíky.
"Voni ho najdou. Taky proč by ho nenašli, dyš jim řeknu, jak vypadal." Ozvalo se z lenošky.
Cicero složil noviny a vítězně si nás prohlížel. V brýlích vypadal, jako nějaký profesor. Když začal se zájmem vyprávět, jak v noci nemohl spát a sledoval z balkonu zloděje, jak se krade do auta a potom s ním ujíždí, bylo vidět, že už je zase zpátky ve své srsti.
"Proč jsi ho nevyštěkal?" Bylo první, co mě napadlo.
"Bylo mi po tom pivu, jako by mě někdo vzal klackem po hlavě a neš sem se rozmyslel, jesli mam štěkat, nebo křičet, byl fuč."
"Myslíš, že bys ho poznal?"
"Seví. Dyť to byl soused vot vedle, co chodí každej den vokolo stim uštěkanym jesefčíkem."
"Že by zase Hrabák..? Podíval jsem se na ženu, ale ta jen neurčitě pokrčila rameny.
O Hrabákovi se ve čtvrti povídalo, že krade. Kdysi údajně začínal s autorádii, teď to tedy vypadalo, že už bere rovnou auta. Taky se vědělo, že "někdo" leze na okolní balkony a ze sklepů se jeden čas pravidelně ztrácely jízdní kola. Problém byl v tom, že ho ještě nikdo nechytil při činu. Mohl jsem jít na policii a říct, že jsem to byl já, kdo ho viděl. Jenže, co když se Cicero spletl? A byl by to vůbec důkaz? Hrabák by přece mohl úplně stejně říct, že viděl mě. Ten fantom už potřeboval konečně seknout přes prsty. A svědek seděl přede mnou v křesle a četl si noviny. Jenže byl to vůbec svědek? Vždyť takového svědka nepustí ani do policejní budovy. Řeknou, abych šel dál a nechal ho přivázaného venku na ulici. A v tom mě to napadlo. Musím obejít vrátného a dostat se k někomu inteligentnímu, s kým se dá mluvit. Už ani nevím, co jsem řekl ženě, když jsem si bral peníze a zabouchnul za sebou dveře.
Z města jsem se vrátil s vestou pro asistenční psy a bílou holí. Tmavé sluneční brýle jsem si půjčil od Péti. Na vrátnici stačilo jen říct, že jdu nahlásit krádež. Přes černá skla brýlí jsem viděl, jak mi vrátný úslužně otvírá dveře. Pro formu jsem několikrát ťuknul holí o futra a vstoupil. Dovedl mě až k výtahu.
"Druhé patro, major Smrček, třetí dveře vpravo. Už jsem mu volal, půjde vám naproti." Řekl vrátný a než jsme nastoupili do výtahu, podrbal ještě Cicera mezi ušima.
Měli jsme štěstí. Major Smrček byl, jak se později ukázalo, policista osvíceného ducha. Odpověděl vesele na Cicerův pozdrav a bystrým policejním zrakem ohledával, kde má přidělaný reproduktor. Chvíli si myslel, že jsem k tomu všemu ještě břichomluvec. Nakonec si nechal v klidu vše vysvětlit. Potom zapil nějaké dva prášky a uznal, že když on sám ještě nikdy neslyšel psa mluvit, nemusí to nutně znamenat, že žádný takový neexistuje. Dvakrát to zopakoval a zapil další prášek. Ještě chvíli si to rovnal v hlavě, než spustil:
"Pane Mourek, na Hrabáka já mám spadeno už dávno. My ale potřebujeme důkaz! Rozumíte? Důkaz! Ovšem ne, jen tak nějaký důkaz, ale důkaz podle trestního řádu. Výpověď očitého svědka jistě takovým důkazem je. Samozřejmě. Takový svědek nemusí být zletilý..." Na chvíli se zarazil, než pokračoval:
"A i kdyby musel, říkáte, že tady panu svědkovi je 105 let..., to bych vám samozřejmě uznal, to ano. Ale takový svědek pane, musí být hlavně svéprávný, a to prosím promiňte..., ano, já slyším, že mluví, zřejmě i uvažuje, ale svéprávný, pane, to jistě uznáte sám, to vám uznat nemohu. A potom, víte, co by to znamenalo, kdybych se tady na policejní půdě a v mé funkci prezentoval s mluvícím psem? Hned zítra bych tu měl všechny ty čmuchací psy od novin až po televizi. Víte co by to pro mě znamenalo? Já vám to řeknu, pane Mourek, já bych jako policista skončil. Tak je to."
"Mizerný zákony," ulevil si Cicero.
Detektiv se na něj podíval: "Bohužel máte pravdu, pane... pane..."
"Cicero," představil se labrador.
"Ano pane Cicero, právo bude vždycky pokulhávat za životem. Vezměte si, kolik mluví papoušků. A dosud nikdo zákon nezměnil. Pokud jste zatím, abych tak řekl, jediný případ svého druhu, pochybuji, že by poslanci hlasovali pro změnu."
Major Smrček si zapálil cigaretu, silně z ní potáhl, a když znovu vyfouknul kouř, jeho obličej se na okamžik ztratil v oblacích dýmu. Chvíli přecházel po místnosti, potom se zastavil a podíval se na nás:
"My to uděláme jinak, pánové."
A otevřel plechovou skříň, která stála za ním. Jeho ruka zmizela na chvíli uvnitř, a když jí znovu vytáhnul, držel v ní malou plechovku. Zvedl ji do výše očí a předváděl nám ji jako ježka v kleci.
"Pachová stopa. Na místě zmizelého auta jsme nalezli kapesník. Možná patří pachateli. Ale i kdyby ne, nám je to jedno. Když se nedá upravit zákon, přizpůsobíme mu skutečnost. Protože tady pan Cicero zloděje tak, jako tak pozná. My to jen nebudeme nikomu povídat, protože zákon s takovou možností nepočítá. Pozveme Hrabáka na rekognici a váš pes ho označí mezi třemi figuranty. Ovšemže nesmí mluvit, pouze štěkat. Potom bude vše v souladu se zákonem."
Tři dny na to jsme stáli před švédským zrcadlem a zírali do místnosti na čtyři muže, kteří si byli tak podobní, že vypadali jako sourozenci. Přesto Cicero ukázal packou na druhého muže zleva a pevným hlasem, prostým jakýchkoliv pochybností pravil:
"Tůten, toje Hrabák, pane majore. Dokonce má na sobě tosamý voblečení jako dyš kradnul."
Major Smrček se spokojeně usmál, oblékl Cicera do služební vesty s nápisem POLICIE a všichni jsme vstoupili do místnosti s figuranty. Cicero sehrál svou úlohu znamenitě. Nejprve pomalu obešel všechny stojící muže a důkladně si je očichal. Potom se bez nejmenšího zaváhání vrátil k Hrabákovi a třikrát na něj z bezprostřední blízkosti vyštěknul. Přesně podle policejní vyhlášky. Hrabák leknutím ucuknul, roztřásl se po celém těle a začal křičet:
"Zavolejte si toho vlkodlaka, přiznávám se! Hlavně si ho zavolejte!"
"Služba!" Zařval najednou ten doposud hodný major a my se jen dívali, jak Hrabáka, fantoma naší ulice, odvádějí v poutech.
Cicero si postupem času osvojil ještě spoustu dalších lidských návyků. Doma chodil po dvou, došel si na záchod, dokonce i sám po sobě spláchnul. Dlouho do noci se díval na televizi a ráno si čistil zuby. Hodně toho četl, a v poslední době se stal doslova závislým na internetu. S blížícím se koncem už jen celé dny vysedával u počítače a k procházkám jsme ho museli přemlouvat. Venku se ovšem choval vždy vzorně, jako správný pes. Jediný odlesk slávy, která se nikdy neuskutečnila, je dodnes vytesán na skromném náhrobku městského hřbitova:
Cicero - 1991-2011 - mluvící pes