Tamara Kolčáková

autorka není rodilá Češka, ale snaží se tvořit v českém jazyce. ( poznámka vkladatele)

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/tamara-kolcakova/

Člověk - hrdě zní !

Ródina v ruštině, co to znamená v češtině?

To je má vlast, domov můj, má rodina.

Patriot, hrdina - člověk, který svůj život

věnuje na blaho své země.

Doktoři, hasiči, policisté i  všichni jsme my,

neklidní srdcem a  duchem jmenujeme se lidmi.

     Člověk -  hrdě zní!

Jsem člověk, jsem patriot své zemi!

"Tik-tak, tik-tak"

Hodinky na ruce odbijí čas,
Dětství minulo, mládi přišlo.
Čas  jde, život se nevrátí zpět.

Žij v lásce, radosti, dobrotě.
Děláš si chyby, uč se na nich.
Moudrost přichází

 od prožitých chyb.
Tik-tak, tik- tak.

Čas běží a už i vnoučci jsou.
S vnoučaty se vrací dětství tvé.
Hle, vnouče k oltáři vedeš
a prožíváš, jako bys souzenou

sám jdeš.

"Koloběh".
Řeka běží, voda zurčí
Svou cestu dlouho pamatuje.
Kde otočka, kde tarasy.
Kde běh zrychlí a kde své vody ztiší.
Řeka, jako člověk.
Ona připomíná nám náš život.
S časem cítí jasně a živě člověk.
První polibek, první porod.
A jestli zlo člověku někdo způsobil,
s časem všechno vymaže život.
Zůstanou jen dobré věci v paměti jeho.
I s těmi myšlenkami 

jde spokojen v nebe*
Jak řeka, co končí u moře svůj běh,
Se smrtí člověka nekončí život.
Podobně motýlu si duše vzlétá.
Letí do světla a tam návratu čeká.

"Ostravice"
Myšlenka se zrodila napsat něco o Ostravici.
Odkud ty začátek svého běhu bereš?
Jak si sílíš a kam zase tečeš?
A kde se končí tvůj běh?
Nechtělo se mi spát v čase ranním.
Co bych tak dělala, když jsem nemohla usnout?
Proto jsem vstala, bylo pět hodin málem.
Začala jsem psát...
Tečou dvě řeky Morávka, Ostravice.
Ve Frýdku-Místku se pojí v jednu.
A dál posílená teče do Ostravy,
pod názvem Ostravice.
Ostravice je dar přírody a okrasa našeho kraje.
Často se zastavuji, když jdu lávkou přes řeku.
Dívám se, jak stříbří se na slunci její vody.
Nějaký pan se snaží zachytit ten dar na plátno u vody.
Přistoupím, blíž, obdivuji ten obraz.
Dotek štětcem, vzduch hraje všemi barvami duhy.
Řeka stříbří se na platně, jako živá,
divoké husy od řeky vznáší se v nebesa.
Známí v horkých dnech s rodinou a kamarády
odpočívají v parku u vody.
Jaké blaženství lehnout si na břehu,
vystavit své tělo slunci a větříku, co vane od řeky.
Řeka svou věčnou píseň zpívá.
Nese své vody dál a dál.
Vpadá do Odry, pak Polskem protěká.
A v Baltském moři ukončí svůj sladkovodní běh.

"Není mi lhostejno"
Čím víc stárneme,
tím víc v nás s léty sílí nostalgie.
Láska k rodné zemi probouzí vzpomínky.
Má duše, Bělorusko, se jistě vrátí k tobě.

Zapustila jsem kořeny v zemi České.
Mým domovem se stala Česká zem.
Sleduji zprávy z rodných měst- "Čas ukáže",
pro Ukrajinu mě srdce bolí.

Rusko a Bělorusko dvě její sestry
se nikomu nezdaří rozdělit.
Sestra Ukrajina od nich odchází,
hledá svou cestu, myslí, že bude lépe žít.

Ale pokud bude Porošenko v tvé vládě,
Nebudeš, Ukrajino, mít štěstí v zemi.
Lidé, hoňte ho, aby nebylo pozdě,
za vaši nouzi ho třeba soudit.

Strejda Tramp, ten vám nepomůže.
Uvažte, naděláte jen dluhy.
Potomci vás nepochválí.
za všechno budou platit.

Chléb

Požehnány Bohem a lidmi chléb v věka
Je všemu hlava.

Hodně zachránil životu
Jen kousek chleba a sůl.
Vzdáváme mu chválu

V hladové roky
Chléb divy tvořil.

Ale před tým,
než je položen na stůl
Projde přes mnoho rukou.

Pak z pece vytáhnou ho...
čerstvá, křupavá skořápka zapečena...

Vdechni. M-m-m, jak jemně voní životem.
Jen potři česnekem
a kousej, žvýkej s úctou.

Jez a chval dar Boží,
Aby žáden drobek nepadl k zemi.
A jestli bochník padne na zem
Zvedni, polib a řekni- Promiň.
Pamatuj!
Požehnaný chléb v věka,
je všemu hlava.

Zpověď.
Já mladým kdysi byl,
Nebál se riskovat.
Na risku kapitál svůj založil.

Ale jednou risknul,
Na risku pohořel.
I ztratil vše, co měl,
do vězení jsem šel.

Když všechno odseděl,
Nic z toho, co jsem měl
Na tom to světě vůbec nenašel.

Ach Bože, Bože můj
za celých 10 let
jsem ztratil vše, co měl-
manželku, dům, svobodu, kapitál.
Teď žiju jinak,
žiju jediným dnem,
teď neriskuji, jsem a nekradu.

Mám kamarády své,
bez domova, jak já.
Žijeme svobodně
i ten život je jenom náš...

Skutečně ten život je tvůj
Jsi člověk! Pamatuj!
Ale ten, co sahá na život jiných
Neuvědomuje svůj hřích,
Je politování hodný.

"Marie Pěluchové"

Básně Marie Pěluchové
Opěvuje krasu a silu hor.
Vše láskou dýchá, slova zvučně letí
Daleko s řekou až za obzor.
Tak jasně zvučí básně
O rodném kraji, kde žije
I pro vlaštovku, která hnízdí
U ní pod trámem, olše se v řadě tisknou
A vláček píská nad ránem
-Spojení člověka s přírodou Marie píše v básně" Balada o dřevě".
"Dřevo kolébalo nový život,
Co také z lásky pramenil.
Krátilo vzdálenost břehů,
I po smrti zůstávalo s ním.
Pak, když stromu nadešel čas,
Hluboce se lidstvu poklonil.
-Tu zvučí láska, smutek rozloučení a moudrost života.
"Životní vlak uhání,
Někdy i vykolejíme.
Pro všechny pláti stejný řad,
Jen někdo vystupuje dříve."
-Budeš nám chybět milá Maričko.
Přestalo se bít tvé srdíčko,
Ale s námi zůstáváš navždycky.
Tak nechť rodná zem tě obijme
A kolébá jako v náručí rodné matičky.

"Příhoda, kterou si nevymysliš"

Odpracoval směnu a šel jsem do kanceláře, kde v ten den dávali výplatu. Šťastný, že mám peníze, chtěl jsem zajit s kamarády na pivo. Sedím ,popíjím třetí sklenku piva a nevšiml jsem si, že kamarádi všichni odešli domů a vedle mne sedí tři neznámí chlapi.

Snažím se zvednout a jít domů, ale nejde. Nohy zdály se těžké a nezvladatelné. "Co je to za čertovina, vždyť od třech sklenek piva nikdy jsem se tak necítil."-pomyslel jsem si. A najednou, už jsem nic neviděl a necítil.

Přišel jsem k sobě v nějakém lese. Ležím a přemýšlím: "Proč jsem tu? A kde jsou moje boty a taška s penězi?" Podíval jsem se na ruku,

kolik je hodin, ale hodiny také zmizely. Kolik času jsem proležel, nevím.

Ale cítím se pod psa. Unavený, jako bych celý den tahal pytle s uhlím.

Mám velkou žízeň. Zvednul jsem se a šel lesem. Neznám, jakým směrem a kam jdu. Šel jsem dlouho. Unavený došel jsem do studny, kterou jsem z dálky zahledl. To byla stará studna, svrchu zakryta dřevěným kruhem.

Sedl na studnu, abych si trochu odpočinul a přemýšlel co dělat dál. Ale nestihl jsem. Kruh pod váhou těla se otočil, a já letím do studny. Stihl jsem jen zařvat sprosťárnu na pět písmen a už byl pod vodou.

"Už je se mnou amen" prolétla mi myšlenka.

Najednou, když mi docházel dech, zahledl jsem ve stěně studny záblesk slabého světla. Všiml jsem si otvoru, který někam vede. Co Povedlo se mi. Voda nade mnou se rozestoupila a moje hlava zjevila se nad hladinou. Do břehu bylo daleko, ale já jsem kdysi byl dobrým plavčíkem.

Zhluboka jsem se nadechnul a s námahou jsem plul ke břehu. Doplul, ale byl jsem moc unavený. Vylezl jsem z vody na břeh a ztratil vědomí. Nevím, kolik prošlo času, přišel jsem k sobě a všiml si, že nejsem sám. Vedle mne plápolá oheň a nějaký muž sedí u ohně, pokuřuje lulku a jedním okem pozoruje mne. Druhé oko má zavázané obvazem. Když uviděl, že já namáhám se zvednout, zastavil mne zvednutím ruky.

"Nedělej potíže, odpočiň. Máme dost času na rozhovor"

"Jaký čas, když už se stmívá" pomyslel jsem si. On, jakoby četl mé myšlenky, odpověděl, že teď je pět hodin, a brzy začne vycházet slunce.

"Divné", pomyslel jsem si, "znamená to, že jsem byl dlouho v bezvědomí..."

Za nějaký čas paprsky světla osvítily horizont. Ale ne takovou barvou, na jakou zvyklý. To světlo bylo mnohem krásnější a barvitější. "Asi to od únavy a prožití tak na mne zapůsobilo"pomyslel si. S těmi myšlenkami jsem usnul.

Probudil jsem se od zpěvu a hudby. Uviděl mladé lidi, kteří chodili sem a tam.

Něco nosili a skládali nedaleko ode mne. Všimnul jsem si, že ležím ne na zemi, ale na lehátku. Vedle mne sedí malé děvče, zpívá píseň a hraje na nějakém hracím nástroji, který neznám. Posadil jsem se. Zeptal se holčičky, jak se jmenuje ten nástroj.

"Dědo!"- zavolala. Pan, který mně pomohl a dovezl do svého příbytku, přistoupil ke mně. "Teď si můžeme promluvit" prohovořil. "Vidím, že nejsi od našich, jak ses ty u nás objevil? Povídej všechno, abychom ti mohli pomoct".

Začal jsem povídat všechno od začátku až do konce, kde jsem ho uviděl.

" Já jsem věděl, že nejsi z našeho světa. Jen jsem nemohl pochopit, jak jsi se objevil se u nás." s úsměvem dodal starý pan. Překvapeně jsem si pomyslel "Aha, tak proto barvy byly jiné než u nás. O jakém světě vy mluvíte?"

Slyšel -li ty o paralelních světech? - zeptal se pan.

"Slyšel", odpovídám nevěřícně. "A o neandertálcích, taky jsi slyšel?"

Souhlasně kývám hlavou: "Slyšel, a moc jsem chtěl, aby oni přežili."

"Dobře, tak my pocházíme od neandertálců. Když jim hrozilo vyhynutí od klimatické změny, mrazivé období mělo výrazný vliv i na rostlinstvo a zvířectvo, naši předci bojovali o stále se zmenšující zdroje potravy. A když už potravy byly u konce, stala se příhoda, která změnila život předků o 360°. Stalo se to, co přibližně se stalo tobě. Neandertálci putovali dál a dál k jihu.

V mírné zimě uchylovali se do jeskyní. Tam museli o přežití často bojovat s jeskynním medvědem, vysokým až tři metry i s jinými šelmami. Jednou, při skupinovém lovu mamuta, sami padli do léčky, kterou nachystali pro zvíře, a spadli do hluboké jámy. Ti, kteří, zůstali naživu, našli ve skále úzký průchod, který zachránil jim život. Tak jsme zůstali žit v paralelním světě s vaším světem. Čas od času naše cesty křižuji a my se setkáváme s vámi. Někdy se i mezi vás zamícháme a žijeme spolu s vámi, jak máme imunitu proti současným chorobám. Náš národ umí léčit nemoci bylinami, o kterých vy nemáte ponětí. Pokud by osud neandertálců byl jiným, získali by převahu nad vámi, byl by dnes svět šťastnější,

Bylo by méně válek a konfliktů, protože my jsme mírumilovnější, než je "Homo sapiens," než vaši lidé" zakončil svou řeč starý pan.

"Oldřichu, Oldřichu , čas už vstávat". uslyšel hlas, který do něho donesl se jakoby z dálky, který se sílil každým okamžikem. Otevřel oči a uviděl nad sebou svou ženu. Vstávej, a to zpozdíš se do práce".

"Zdeničko, viděl sen, jako by to všechno bylo pravdivé. Ty si nemůžeš představit, co jsem ve snu zažil. Jen poslouchej...

".Oldřichu, Oldřichu , čas už vstávat".- uslyšel hlas , který do něho donesl se jakoby z dálky, který se sílil každým okamžikem. Otevřel oči a uviděl nad sebou svou ženu. "Vstávej, a to zpozdíš se do práce".

"Zdeničko, viděl sen, jako by to všechno bylo pravdivé Ty si nemůžeš představit, co jsem ve snu zažil. Viděl jsem....

Píseň lásky
Slyšíš z nebes píseň lásky?
Jeřábi domů letí
z krajin cizích a dalekých
vrátí se k rodné zemi.
Letí z podnebes klíč pernatých krly, krly, krly.
Zvedáme hlavy po zvucích
co z nebe líne k zemi.
Jeřábi zpívají o lásce, o štěstí, o věrností své
Darují lidem naděje, návratu k rodné zemi.
V té písně zvučí hlas dalekých
epoch a prošlých dějin,
rozluka, naděje i bolest
a láska k rodné zemi.
Radostně hejna vítáme
srdce zpívá nám v hrudi,
s úsměvem jim máváme,
tak lehce je na duši
Krly, krly, krly,
Slyšet z výšin píseň lásky
Co s nebe se snáší k zemi.

"Nebát se, a nekrást"
To jsou těžká témata v jednom hesle.
To bylo heslo prezidenta T. G. Masaryka.
Později ten prapor nesl ve svém životě
Václav Havel až do konce.
Tak si zkusím, možná mi to snad podaří.
"Nebát se"- jestli správně jsem chápu,
znamená to říci pravdu, nebo svůj názor,
anebo, když bereš se za nějaké dílo, tak na to dávej pozor.
Pravda může někoho srazit, a už nelehko bude zvednout se a dál jit.
Může také někomu pomoct očistit své jméno.
A proto buď rozvažný, komu co říct, a co raději utajit.
Názor- to dělo už jiné. Neboj se podělit se názorem.
Stůj na svém do konce, když jsi přesvědčen v pravdě své,
Ale nevnucuj to jiným, aby nebyl v očích druhých směšným...
A teď o práce, nebo o dílu půjde řeč.
Jaká by to nebyla těžká práce, jak si slíbil komu,
neodstupuj, ale doveď vše do konce a slib splni.
Krást, nekrást- jen zvuk těch slov vibruje už hanbou.
Ale v životě existuje už dávno.
Mojžíš přinesl svému národu závěti-
Jedna z nich byla- neukraď.
Ale ďábel ti našeptává-vezmi si co ti libí, nikdo nevidí.
Stačí jen jednou naslouchat vnitřní ten hlas-
Vezmi si, co váháš.
V dětství může být bonbon z obchodu,
A s časem chuť už narůstá.
Nu, a jestli jsi chycen, tak hanba, ostuda tě už nemine.
Budeš za krádež potrestán,
a v lidských očích navždy poznamenán.
Tak dobře si rozmysli, stoji ti za to tím vším platit?
A jestli heslo "Nebát se, a nekrást"-
Na prvním místě v životě jsi, máš-
Pravdu říct, rozvážným být, svůj slib splnit,
nesáhnout si na cizí věc,
-zasloužené neseš hrdé jméno-
Jsi Člověk.

"Šumíte, šumíte"

Šumíte, šumíte, nade mnou sosny, břízy a lípy,

Dub mohutný šeptá mi pověst o České zemi.

Pod hvězdným nebem omámená

Vůní čerstvého sena,

Ukolébaná tím šepotem

V klidu usínám.

Ptačím snem rozletím se polem i lesem.

Rodné mé Bělorusko vidím už před sebou.

Usedám na náš dvorek, má máti vítá mě

Objímá za ruku bere,radostně v dům vede.

Ze snu jsem probudila, dýchám vůni levandule

V hvězdném nebi Polárka třepotá se nade mnou.

V srdcí mém přetrvávají vzpomínky na Bělorusko,

V duši mé sílí vděčnost k české zemi.

A já znovu uléhám vůněmi opojena obracená k zpěvu potoka

Tvrdým snem usínám.

Šumíte, šumíte nade mnou sosny, břity a lípy,

Dub mohutný šeptá mi-

Patříš sem, patříš sem.

/báseň napsaná na hudbu běloruské písně/

"Věřím"
Věřte, lidičkové milí,
Prožila jsem přes xxx let.
Ale radost života mám stále,
nevyprchala .

Věřím v lidskost a lásku,
Věřím v dobrotu a věrnost,
Věřím v radost, tichost a obětavost.

Raduji se z každého východu slunce,
Raduji se z hvězd na nebi,
Raduji se z větru, deště, sněhu,
Raduji se z řek, lesů a luk.

Dívám se na obrazy malované,
Energie rázem proudí do mne,
Chci z té energie
Radostně dát vám i tobě.

Mně Bohem darovanou radost
Za všechna prožitá léta,
Předávám dál v obrazech
Pro radost jiných.

A když dojdu k věčnému spánku,
Věřím, že zase vrátím se zpět
K jiné rodině malým miminkem
Přijdu na svět s červánkem opět.

" Sny "
Snila jsem ve mládi projet vrchy na koní.
Snila také naučit se jet na kole.
Skočit padákem z letadla,
naučit se řídit auta.

Sny mládí jen částečně se splní:
Projela vrchy na koní,
Naučila se jet na kole.
A dál už nic...

Sny časem se mění.
Proto jmenují se sny.
Kdyby sny mládí splněny byly všechny,

Život by nebyl zajímavý.

A když už nějaký splní,
Člověk z toho šťastný,
skáče, radostně se směje.
A život v ten čas je krásný.
Bývá v životě to,

Když něco přichází neočekávané,
Kdy o tom vůbec v mládí se ne snilo
A přišlo to samo, trápení přineslo.
Ale bez toho, už člověk nemůže žít.
Žene jeho a nutí, dál a dál tvořit

.
A jestli vyprchá z člověka to, je nešťastný.
Hledá útěchu v něčem, aby našel klid.
K tomu často přistoupím
A v malováni se utápím.

Tvořím, nejím, nespím, potom si padám
únavou, vyčerpáním usínám.
Potom přichází to, neočekávané.
A ty jsi zase na koní.

Neříkejte, že s vámi to tak není
Protože pak vám neuvěřím.

" Miluji"

Jsem, miluji tě do slz láskou omámena.
Jsem, miluji tě i když v minulost všechno odešlo.
Kolik bolesti přinesl mi v lásce své,
ale miluji tě, tím víc miluji tě.
Asi proto,že byl jediným mým ideálem.
Mou první a poslední láskou prožitých let.
Vzpomínky často ožívají,
a ty přicházíš zase zpět.
Odešel jsi už dávno v miry jiný,
Ale lásku svou jsi zanechal.
Ty jsi naučil mne milovat život,
A v tichém šelestu větru jsi se mnou navždy.
Miluji tě ve hvězdách
ve večerním nebi nad hlavou,
ve květech, ve zpěvu čistého potoka
i když dávno už nejsi se mnou.

"Hýbej se."
Jestli nechceš mrzákem být,
nechceš ve stáří být živou mrtvolou,
hýbej se, i když nemůžeš,
i když tě bolest sužuje, hýbej se.
jestli jsi postižen a nemocný,
to ještě neznamená, že jsi mrtvola.
Hýbej se s slzami v očach
od bolesti, od vzteku a hýbej se.
Jen tak se staneš vítězem nad nemoci.
Jen tak se vztyčíš duch svůj do výšin.
A ty se staneš vítězem nad tělem svým.
A jestli vítězí tvá lenost nad tebou,
propadneš, budeš žít jen na pilulkách.
I kdyby někdo řekl, že dobře vypadáš,
ale uvnitř nic zdravého nemáš,
jen plné tlusté střevo.

"Odkud jsi ty?"

Když se mě někdo ptá,
odkud jsem,
na tu otázku odpovídám:
"Z planety Země. Zrodila se na ní."

Smějí se mi a povídají:
"Všichni tu žijeme na ní, ale jakého původu jsi ty?
Z Ruska, Polska, Ukrajiny?"
Pokyvuji záporně:
"Jsem člověk, dítě Země"

Koluje ve mně takové množství krve,
že nemohu odpovědět.
V jednotlivostech za ně však děkuji jim.
Každý z předků mi zanechal dar.

Jedni mne obdarovali vírou,
jiní mi dali štěstí a předtuchu.
Kdos z nich mi dal chuť k malířství.
Někdo mi věnoval věrnost, sílu
a jiný daroval krásu.

Co hlavně,
darována mi láska k lidem a zemím,
na kterých jsem žila a kde nyní žiji.
Nezáleží na tom, kdo jsme,
ale jací jsme.
Češi, Slováci, Bělorusi,

 Romové, Turci, Vietnamci či Poláci.
Všichni jsme děti Země.

Naděje

Sedím u okna a dívám se na cestu.
Jde moje mládí v podobě mých dětí?
Vzpomínky se hrnou
jedna za druhou.

V náručí držím dcerušku svou...
"Ty jsi květinka, vlaštovka má",
promlouvám k ní.
Ona se usmívá.

Spi v mé náručí bezbranná a milá
jako andílek čistý.
A život ti dá křídla.

K druhé promlouvám jinými slovy.
Nazývám ji sluníčkem,
štěstím vítaným.
Směje se dcerka kukadlem veselým.
Ručičky vztahuje k mé tváři.

Teď jsem stařenka
a mohu jen snít.
Sedím u okna a dívám se v naději.

Čekám a čekám,
kdy přijdou moje dcery.

Kudlanka
Kudlanka zpívala o lásce,
o věrnosti milému svému.
Vábila jeho, slibovala
- jen smrt nás rozloučí od sebe.

Uvěřil milenec kudlance,
nevěděl, že osud zpečetěn jeho,
A žít mu zůstalo jen tak,
pokud se neskončí akt.

Sežrala kudlanka milence svého,
se všemi vnitřnostmi jeho
aby se prodloužilo potomstvo,
musí být mrtvý kudlank.

Řeknu vám naposledy,
kudlanku sežraly děti její,
pokud jich nosila ve svém těle.
Zůstala jen slupka od ní.

Příroda je moudrá dáma,
zařídila všechno po svém,
aby byla rovnováha,
smrti se vyřeší vše.

               I také bývá

Nikdy jsem nemyslila, že po padesáti létech přijde ta nečekaná láska. Z počátku to byli zůstřičiz náhodných setkání. Až mě jednou překvapil zájem onoho souseda. Pak najednou jsem zjistila, že i mi chybí, když ho nějaký čas nevidím. A už mi ty myšlenky nejdou z hlavy, nenechávají mne žít v klidu:

" Je snad nemocný, někam odjel, nebo má nějakou návštěvu?"

Nu, Jako bych vám žila ve snu, tak trochu prostě k smíchu. Uvědomila jsem si sílu, kterou mne k sobě táhne pro vzájemné city. Co teď a co potom? Srdéčko, raď! Nechť jde, jak jde, hlavně chci žít v klidu. A tu mužnou postavu vidím stále před sebou stát. Přichází noc, běda, už dlouho nemohu spát. K čertu s těmito myšlenkami! Nesmím se jimi zabývat. Ještě mi vyskočí tlak, nebo Pepka klepne. Jenže ve dvou se omáčka jí lépe.

Vždyť je štěstí mít kamaráda v tomto věku, to přece každý ví. A něco znamená, když máme přítele po boku.

"Živote, děkuji tě"

Po cestě života jsem šel
od prvních krůčků svých.
V životě dělal hodně chyb
Na chybách jsem se učil žít.
Poznal jsem radost,
lásku a smutek rozloučení.
Za život jsem strom zasadil,
dům postavil, syna zplodil.
Poctivě Jsem život prožil.
Tak proč smutek v srdci roste?
Znám, že všemu přichází konec
i život pomine.
A zatím, když žiju,
co chtěl by ještě člověk?
Život, děkuji tě
za lásku ženy,
za slunce,
vůně květin
a zpěv ptáků.

Straka
Straka na strom vzlétla.
Ohlédla se na vše strany.
Uviděla dole ježka,
na zádech nesl krm do nory.
Zasmála se straka a mysli:
"To bude dobrá poživa."
Slétla se stromu,
ze zadu napadnout ježka
myslila, že jí se podaří.
Nespočítala své síly.
Ježík asi nebyl prostak.
Nastavil své jihly,
zabodnul do straky a pak...
Odskočila straka od bolu.
Pročistila pírka svoje.
"Nu, co se mi teď nepovedlo,
počíhám na jiného blbce."
Tak se bývá mezi lidmi.
Někteří září na cizí dobro.
Pak v base čistí své peří
Strok odbývá na dobro.