Náměty a témata čtenářů


1/ o čem mi šeptalo moře

2/ co bych si přála objevit za mlhou

3/ vy nevíte, co je kalamář?

4/ o lidech v nás a mezi námi

5/ jak vycházím se svým chytrým mobilem

6/ a vůbec...

7/-a přece se točí!

Do rubriky přispěli: (sjeďte kurzorem směrem dolů) Dajana Zápalková,  Pavlína Kollárová,Irena Topinková, Emilie Kozubíková, Dajana Zápalková, Jana Ptacek, Marta Dvořáková, Svatoslav Butora, Irena Topinková, Petr Koudelka, Jana Burčíková, Petr Koudelka, Jana Ptacek , Irena Topinková


Irena Topinková

č.4 o lidech v nás a mezi námi

Lidský život

Je jako hudba.
Tóny pláčí
smějí se
naráží do sebe.

Divoce
zasněně
démonicky
často disharmonicky.

Jednou skončí
jako všechno.
Pár posledních akordů
potom - TICHO.

Jen něčí hudba
znovu ožije
ve vzpomínkách
posluchačů.


Dajana Zápalková

č.4 o lidech v nás a mezi námi

Zpoždění

V kavárně přisedla si ke stolku
vločky zmrzliny začaly tát
nadílkou laskavých slov
Srdce rozbušilo se tíhou
nevšedních chvil
když dva
darují si hloubku
opožděných citů ...


č. 7  - a přece se točí

Okrová

A přece se Země točí
různé vývrtky koná
Tak stalo se znenadání
že sněhová peřina okrová
a Sahara sněhová


č.6 a vůbec...

Omamně

voní květy třešně v máji
v jemných doušcích větru
ostýchavý stín krčí se u stěny
závidí milencům
laskavé obětí
A vůbec...
chci též něžné pohlazení
přitulím se k nim...
rozvášněné srdce
ponechám
jako ranní rosu...


Pavlína Kollárová

č.7 -a přece se točí...

Máma

Nakoupit
uvařit
uklidit
vyprat
pohladit
pofoukat
Stereotypní taneček
oběžná dráha plná 
neměnných konstant
Tolikrát unavená
vyhaslá
večer padá bez energie

A přece se točí
každé šťastné nové ráno (dál)


Irena Topinková

č.4 O lidech v nás...

Kdysi

Spatřila jsem Tě.
Jako když v kupce sena
upoutá
jediné stéblo.
Ostatní
nemají význam.

Čas plyne.

Co bych dnes viděla
v té kupce sena?
Poznala bych Tě?


č.4 O lidech v nás

Nech mě bejt

Mlčím.
Mlčím, dostala jsem pokyn.
Mlčím
ve mně bouře křiku
vzteku
lítosti.
Mlčím
nevyslovené věty tíží
nářek dusí.
Mlčím
nechápu.

Ty neslyšíš
ohlušující křik
vynuceného ticha?


Emilie Kozubíková

č.4 o lidech v nás a mezi námi

Průšvih Pražanů

Už si jen mlhavě vybavují babiččino vyprávění.

Na výzvu hnutí žen, kterému vévodila paní Anežka Hodinová Spurná se Pedantně ustrojena rozjela do Prahy. Neangažovala se nijak nikdy než svému okolí. Do posvátné dlažby hlavního města vstoupila časně, pulzující metropole ji oslovovala niterným varem někde z hloubky. Kolem ani živáčka, nechala se cinknutím tramvaje pozvat, koupila si lístek a usedla podle paní v kostkovaném šedobílém pláštíku. Tramvajová trať se zdála rozpínat někam celou Prahou, neboť paní v těsném sousedství držící v rukavičce knihu již druhou rukou otočila několik stránek. Babičku napadlo, že by se měla poinformovat kam se uchýlit, kdyby na ni přišla potřeba. Naklonila hlavu k pletenému klobouku bordó barvy nad knihou a všeptla svůj problém. Na obsah v knize soustředěna paní, nereagovala. Proto přešla otázkou do polohlasu. Ačkoli ženě podle ní zřejmě sluch nesloužil, pán složil nad nimi rozprostřené noviny a s milým úsměvem pravil:

"Vystupuji tam také, můžete mne následovat. Po hodné chvíli oba z tramvaje vystoupili. Zneklidnělé oči babičky těkaly po zřejmě ještě spících budovách a na záď nedělního svrchníku člověka, o kterém do před- chvíle soudila, jako o osobě úřední. Ten se po několika krocích otočil a udiveně přihlížel, jak se v slušivém venkovském oděvu po něm rozladěně dívá. Rozmáchl se a zvolal:

"Chtěla jste na Malou Stranu paní- toto je Malá Strana!" A svažujícím se chodníkem pospíchal po toku Vltavy. Co takového- hněvala se babička. Z ní, osoby, která obhospodařuje rozsáhlé polnosti, zahradu a frekventovaný dům o sedmi dětech v tom nejsvědomitějším pohybu si tu střílí a tak solidně vypadající měšťan?! Času měla habaděj, vydala se úzkou křivolakou uličkou, vedoucí někam vzhůru, když se proti ní objevily nějaké- halabala ustrojené ženy a zalíbenými očky si ji prohlížely. Město se probouzí- pomyslila si babička a s trochou nedůvěry se na ně obracela s touž otázkou, jak spolupasažérky v tramvaji, kamže...

"No ale tady jste, paní, na Malé straně. A kam míříte?" Zaskočené babičce, která jako venkovská aristokratka hovořila třemi jazyky, svitlo. A když se opravila, překotně na ni zpustily:

"Jo ták, potřebujete na toaletu, no to nejlíp do některé z kavárniček. Je sice brzy, ale zkuste klepnout támhle té na auslág- jistě Vám otevřou." Ženy se vzdalovaly, za výlohou prostíralo děvče stoly, babička na ně zaťukala. -Co by ale do Pražanů nikdy nepověděla, že oni tak ordinérní místo můžou pojmenovat stejně, jak by se slušelo mluvit jen o vzácném šatu takové královny a císařovny Zity.

A právě nad obrázkem četné rodiny císařovny a královny Zity mne babička bavila tím, čeho se to o ochotném pražském člověku tehdy- jednou domýšlela.


Dajana Zápalková

č.1 O čem mi šeptalo moře

Chci

se opít mořskou vodou
zadržet v ruce
a nechat prsty protékat písek
slunečními stezkami zpět
Chci
ponořit myšlenky
houpat je ve vlnách
vylovit spoustu nápadů
zlaté rybky
Chci
se brodit dnem
míchat slané kapky
v letní drinky
utápět neklid
problémy
odpouštět
neodpustitelné ...

Jana Ptacek

č.5 jak vycházím se svým chytrým mobilem

Já a můj chytrý mobil aneb
Pane, proč to terno?

Pravdivý zážitek z mého zápisu do jógy.
Protagonisté: zapisovatel a já.
Místo: jógové studio.

Ne zrovna vstřícný zapisovatel, majitel a cvičitel v jedné osobě civí do počítače a klove do přihlášky. Není tam přece pro mne...
Zapisovatel: "A vaše číslo mobilu?"
Já: "Já mobil nemam."
Zapisovatel (nakvašeněji): "Prosím? Poslyšte, jak myslíte. Já vás taky bez toho čísla zapsat vůbec nemusím."
Já (srdnatě a s úsměvem): "Ale já opravdu žádny mobil nemám. Ani jsem nikdy neměla. Nikdy... Poslední dobou mam občas dojem, jako bych bez něj byla už jediná na kontinentě.
Zapisovatel (zavěsí oči na mne): "To pravděpodobně jste. Jak tedy budete platit? Mate aspoň internetové bankovnictví?"
Já: "To taky bohužel nemám."
Zapisovatel (popíchnutě a jízlivě): "Proč?"
Já: "Protože mu nedůvěřuji. Pocházím z hotovostní ekonomie, podle které když člověk nedrží peníze na něco v ruce, tak na to nemá."
Trapné ticho.
Zapisovatel (s ironickým úšklebkem): "Třicet dolarů." (A popadne ty dvě bankovky levačkou, přičemž pravou rukou lomozí v zásuvce stylem Jan Neruda kam s ní. Místo pro bankovky ne a ne najít. Kdo ví, jestli nakonec nedojde na variantu B, kdy bude potřeba, aby peníze skončily v kapse?)
Trapné ticho.
Zapisovatel (pobaveně a ironicky): "Budete potřebovat parkovací povoleni?"
Já: "Ne."
Trapné ticho.
Já: "Víte, já neřídím. Já se v tomhle téměř, šestí milionovém městě řídit bojím. Proto do vzdálenosti tak 4 km chodím skoro všude pěšky."
Teď už si zapisovatel jistě myslí, že si z něj utahuji. Změří si mě pohledem a možná si všimne, že mi ta chůze svědčí, protože s nadváhou má problém on a ne já.
Já: "Já už se do té jógy těším."
Zapisovatel: "Snad vás nezklameme."


Marta Dvořáková

č.6 a vůbec...

A vůbec
/báseň o živé vodě/

Až jednou
budu ztrácet odvahu
a začnu slábnout...
pokropte mě vodou
z vyschlých studánek
                 tam u nás


č.1 o čem mi šeptalo moře

Co mi pošeptalo moře...

Napřed mě nutilo
polykat andělíčky
/o nichž jsem netušila 
jestli vůbec jsou.../
Potom
mi šeptalo
svá
hořkoslaná tajemství...
A strašně si divilo
že
     už
          musím odjet... 


Svatoslav Butora

č.1 o čem mi šeptalo moře

SOM BOSÝ
Na brehu sveta
stojím v piesku spomienok
Objímam More

Vyrástlo vo mne
Je stále so mnou vo dne
a tiež aj v noci

O lásku prosím
Každú vlnku z príboja
Beztiažne krásnu
V Zjavení
V Prímorskom Kraji
Zvlnenú
Zahalenú bez seba
Do závoja
S pohľadom do neba

Moje More pramení
Na Mojom Rameni
Ako Fontánka

Každá je moja
Ktorá
Vyšla z morskej peny
Ktorá
Zjavuje sa v snení
Ktorá
Vo Vesmírnej Sieni
Život na Lásku k Zemi mení

Moje More pramení
Na Mojom Rameni
Ako Dieťatko
Do Mora rosu nosím
SOM CELKOM BOSÝ

Ako Dieťatko...


Irena Topinková


č.5 Jak vycházím se svým chytrým mobilem

Neznámé číslo

Svět
plný telefonů
a osamělosti
Chytrých telefonů
oznamujících
neznámé číslo

Nedovolá se
neznámé číslo
ztraceno víc
než člověk na poušti

Ztraceno
mezi miliony lidí
s miliony chytrých telefonů
Jenže neznámé číslo
někoho
s potřebou se svěřit
je vlastně NIKDO
neexistuje
pro miliony chytrých telefonů

Proč by mělo
kohokoliv
zajímat osamění
strach
trápení
bezmoc někoho
přežívajícího
někde na samotě

Je to jen neznámé číslo
které nestálo nikomu za uložení
a jako NIKDO
vlastně neexistuje


Chytrý telefon od Ježíška

Odpočívá ve skříni
Procvičuje si
své chytrosti
Mám raději starý mobil
Telefonuje
Víc nežádám
Neohromuje mne svojí chytrostí
Nebudu měřit své IQ
s namyšleným přístrojem
Raději se snažím
uchovat chytrost
ve své utrápené hlavě


č.4 O lidech v nás a mezi námi

Jsme, jací jsme

Je nějak zatuchlo
v kotlině praotce Čecha
Je zatuchlo dlouho
bez ohledu na všechny ISMY

Kolem propluly dějiny
feudalismy
socialismy
kapitalismy

Pořád je zatuchlo
vyvětrat
nedaří se

Snad každý jednou za život
prožil období velkých hesel
příjemný pocit
svěžího vánku
Na chvíli

Zase se zatáhlo
Na obzoru temné mraky
Pro hrozbu na obzoru
mlčíme
Pro sebe
trpký posměch z naivity máme

To není zatuchlost
To my
vyvětráváme

č.4 O lidech v nás a mezi námi

 
Charakteristika 

Kabát z marnivosti
poněkud omšelý.
V očích vychytralost
nadutost
přerostlé libido.
Pompézní
jako osina v zadku.



Proměna

Inkoustové pramínky hříchu
omotají srdce člověka
Nepustí
Změní duši
Příliš mnoho
zloby a temných stínů
Rozpustí vnímání dobra a zla
Člověk zdánlivě káže dobro
ale šíří zlo
Nevěřte úsměvu
který k očím nedosáhne
Propadlý pocitu
vlastní nadřazenosti
vytváří kolem sebe poušť
a ještě chce
aby ho milovali ...

Jenže láska
nevzniká ze strachu


Petr Koudelka

č.7 -a přece se točí

****

A přece se točí
protože kdyby se netočila
tak by tady bylo pořád jaro léto podzim nebo zima
a to bychom my spolu s matkou přírodou nepřežili


č.6 a vůbec...

****
A vůbec co je komu do toho
že tady stojím před vámi nahý
ten kdo se chce podívat, ať se podívá
ten kdo nechce, ať ode mne odvrátí svou tvář
právě jsem vyvalil své špekovaté břicho na nudistické pláži
vždyť to břicho je moje
a ta nudistická pláž ta je tady pro všechny kdo se chtějí svléci
tak sakra co je komu do toho



č. 5 jak vycházím se svým chytrým mobilem

****
Koupil jsem si chytrý mobil
v domnění že teď budu chytřejší
čím déle jej mám
tím více poznávám, že je tomu právě naopak
asi opráším prach z toho méně chytrého
ten chytrý pak někam zavřu do skříně
tak abych na něj neviděl
aby mě nepřipomínal
jak já a mé IQ na tom vlastně jsme


Jana Burčíková

č.4 O lidech v nás a mezi námi


Hana, Dana, Jana, Johana a Anna

V telefonu cvaklo, jako když se jí podaří sepnout ten velký, vzpurný patent u kabátu. Hanka se s Annou rozloučila svým výbušným "sportu zdar" a zavládlo ticho. Displey už tlumí barvy, za chvíli zhasne docela. Nový impuls však na sebe nenechá čekat déle, než se chytrý přístroj dopracuje ke spánku.

Anička se konečně cítí líp. Díky Hance a jejímu střídmému přístupu k realitě. Fitnesstrenérka Hanka byla vždycky nad věcí. Rozhodně výš než ona a skoro jistě výš než ostatní holky, se kterými se teď Hankou povznesená Andula hodlá podělit o radost.

Dnes v sedum se sejdou. U Hanky v tělocvičně. Jako se vždycky v pátek scházely, když ještě bylo všechno normální. A taky pondělky a většinu nedělí. Mnoho týdnů se neviděly.

Protože je epidemie.

"No, to je dost, kde lítáš, anděli?" oslovuje Andula Danu a v hlase jí při tom cinkají rolničky, jako kdyby bylo pár dnů do Vánoc. "Domluvila jsem to s Hankou. Dneska v šest, jako vždycky. Taky ti tak příšerně roste zadek jako mně? Žádný výmluvy, holka, jdeme na to. Ať jsme kráááááááásný," rozezpívá se kuchařka a v tu chvíli ani trochu nemyslí na to, že je bez výplat, protože restauračka, ve které osm let poctivě vyvářela, trčí v zákazu vyplývajícím z opatření, jež by měla zabránit šíření nákazy, o které se doposavad tak málo ví.

Odněkud z druhého konce nikterak velkého městečka se vcelku bezvýznamnou oklikou přes družici uhánějící vesmírem k Anninu uchu donese: "Já nevím. Stejně je všechno na prd. Nechce se mi. Pozdravuj holky, ale nečekejte na mne."

"Co blbneš? Co si ksakru myslíš? Že seš ve srabu jenom ty? Dobrá, promiň, chápu, seš zavřená, neprodáváš, ale pořád seš to ty, ne? Abys věděla... takovejch je nás víc, co nemáme do čeho píchnout. Právě proto! Nastal čas, věnovat se sobě! Zamakat na svým těle, andělíčkářko!"

"Nech si ty kecy. Nemám na nájem, nemám na splátky. Nechápeš vůbec nic. K tomu děcka doma. Co ty můžeš vědět. Ale kašli na to. Dejte mi všechny pokoj."

Stejné "cvak" jako před chvílí, ale Andula ho tentokrát vnímá jako zlověstný úder zvonu. Duní jí v hlavě, ještě když hledá číslo další kamarádky. Prsty už jí po displey netančí jako při vytáčení Dany, ale všechna radost z ní ještě nevyprchala, to zas ne. Andula sice nečetla ani jedinou knihu narvanou ezoterickým moudrem, co ve svém "Krámku splněných snů" prodává Dana. Nečichá k opojným vůním svící, nespí s meduňkou pod hlavou. Přesto se jen málokdy nechá stáhnout dolů. I proto ji tolik štve, jak ji události poslední doby dostaly. Nesnese pocit, že by se měla stát obětí. Vždycky se spoléhala sama na sebe a tahle její strategie ji až donedávna nezradila. Teď se sice nemá kam vrtnout, protože si každý vaří doma sám, ale na zadek si z toho nesedne. Však k výpovědi ještě šéf nesáhl a nic přece netrvá věčně. I bez těch peněz se obejde. Beztak není, za co by utrácela...

"Andulo? Ježíši, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě slyším," výská do prázdna před sebou Johana, aniž by od kamarádky zaslechla třebas jen stručné pozdravení. "Je to na bednu, co říkáš... Jasně, že nefungujeme. Jako nikdo. Už jsem si myslela, že se doma zblázním. Já jsem tak ráda, že ses ozvala..."

Andule se vrací skeptickou Danou pošramocená nálada. Johana nemůže tušit, jak blahodárně její profesionální hlas na kamarádku působí. Herečka. Ona byla vždycky tak nějak jiná. Absolutně svá. Narvaná emocemi, které z ní vystřelovaly jak ohňostrojové nábojnice. Výbuchy milionů hvězd, taková byla Johana, ať už stála na jevišti, před kamerou, nebo s nimi skákala po tělocvičně. Vděčná za každou příležitost. Její život se zdál být jedna oslava za oslavou. Famózní, vášnivý, spontánní karneval. Andule jakoby do hrudníku natékala slaďoučká, silnou vrstvou čokolády posypaná krupicová kaše. Tak je jí fajn, když znovu slyší potřeštěnou Johanu a když se může těšit, že dnešní večer stráví v její ničím předstírané přítomnosti.

"Počkej, potřebuju ti něco říct. Dneska večer, můžeš?"

"Co jako? Nekecej! To jako fakt, jo? U Hanky ve fitku? Holky, vy jste poklad. Už si balím trenky. A vezmu si ty puntíkatý, co jste mi posledně tak zdrbly. Hele, kdy jsme tam vlastně byly naposledy? To už je celá věčnost, viď? Musíme na sobě zamakat. Prdele rostou bezbolestně, bohužel. Teda Andulo, ty seš zlatá..."

Zbývá Jana. Andula váhá. Nechce se jí vytočit číslo, nechce s jí s ní mluvit. Jana je z nich nejvíc v pohodě. Vždycky byla. Protože se uměla vdát. Její Tibor to má od začátku na háku. Firma mu vydělává miliony. Bez dřiny, jak jinak. Tibora postavit ke stroji, nebo ke sporáku, to je fuk, skončilo by to přinejmenším vyhozenými pojistkami. Nebo rovnou požárem. Sám je levej jako šavle, jak vždycky říkal děda o tátovi, a malá Anička tenkrát ani trochu nechápala, jestli děda tátu chválí nebo kárá. Dnes už ví, že to není nic lichotivého, ale odkud se to pořekadlo vzalo, jí zůstává záhadou. Ale o to vůbec nejde. Jde o to, že Jana je na tom z nich všech nejlíp. Jana nic neřeší, protože nemá co. Nemocniční lůžka musejí jít v době celosvětové pandemie na odbyt asi stejně jako za války brambory, napadá Andulu a až ji zamrazí. Ne, válečnými konflikty nikdo nevyhrožuje. Alespoň zatím. Ale co je to vlastně jiného než boj. Jedna z těcb válečných front proťala, kromě Danina obchodu, i její pracoviště. A Hančino fitko...

Nakonec ale Janu nevynechá.

"Čau, dnes v šest u Hanky jako každý pátek. Čau."

Zpráva se na Johanině nehorázně drahém mobilu zobrazila ve chvíli, kdy se ona nudila u webových stránek luxusně předražené módy.

Sešly se nakonec všechny. První před tělocvičnou podupávala Jana. Z esemesky od Anny nevyčetla nic, co by ji mělo odradit. Nezáleželo jí na tom, čí to byl nápad, kdo to zorganizoval, ani jestli by snad ona osobně mohla být pro některou z kamarádek problémem. Měla je všechny za přítelkyně a nemohla se dočkat, až se s nimi zase po delší pauze nalodí na koráb, který ji unese příliš jistým břehům jejího nudného manželství.

Po několika minutách se k ní přidala Dana. Pozdravily se, ale kolem krku si, jak to mívaly ve zvyku před epidemií, nepadly. Jana by se k nějaké vřelejší formě shledání možná měla, ale snažila se mít ohledy. Sama měla na účinnost předepisovaných rozestupů a zakrývání úst svůj názor, který nebyl zrovna v souladu s předpokládanou občanskou zodpovědností, nevěděla však, jak to má s dodržováním opatření Dana. Na chodníku před zamčenými dveřmi tělocvičny tak stály dvě, ničím podezřelé postavy. Řeč vázla, ale to spíše z neznalosti skutečností, které se díky nepřízni doby mohly stát minovým polem, než že by si skutečně neměly co říct. Jedna nevhodně zvolená věta a mohly se dopustit ublížení na zdraví. Jednu i druhou by to upřímně mrzelo. Neodvažovaly se kráčet po tenkém ledu. To ten rybník příliš citlivých skutečností raději obejdou. Však už se k nim přes ulici blížila Andula.

Než k nim na svých podpatcích bezmála vyšších než ona sama doklopýtala, dostihla ji Johana. Vtom jakoby se lenošivě sílící ledy hnuly, anebo se rovnou zvedla stavidla. Od toho momentu neexistovalo nic, co by mělo z ohleduplnosti zůstat tabu.

"No holky, vám to zase sekne! Andulo, co máš s těmi vlasy? Dano, tobě ty džíny nějak líp padnou... Holky, já mám takovou chuť se zničit. Tak kde je ta, co tomu tady šéfuje? Doufám, že nám teď nedá košem. No jo, holky, co když se na poslední chvíli lekla? My jsme fakt blbky. Takhle musíme být strašlivě podezřelý. Zaděláváme Hance na průšvih. Každýmu musí dojít, proč tady čekáme. Hele, a není nás vlastně i tak moc? Jak to vůbec je? Pořád platí po dvou? Já už jsem nikde s někým nebyla, ani nepamatuju. Jak to mám vědět, když se furt placatím doma. Řeknu vám, ještě že máme ty vymoženosti. Nebýt kamer, byla bych úplně aut. Takhle se aspoň něco dá. Tak jak to teda je? Ví to z vás někdo?..."

Johance by se pusa nezastavila, kdyby necvaklo v zámku. Dveře, jež se dříve netrhly, vpustily první jarní nadšence pro dobrovolné mučení. Na to, že byla téměř půlka května, to byl jev nevídaný, jenž by se z více důvodů nemohl odehrát jindy než pouze v době totálního zmrazení všech lidských aktivit, které se běžně odehrávají mimo zdi domovů a pozemky soukromých zahrad.

Čtyři všelijakým způsobem spřátelené ženy vpluly do zapovězených prostor. Nic jim nebránilo v tom, aby nadzvedly pokličky, uvolnily ventily, upustily páru, zbavily se nahromaděné tísně, vzteku a bezmoci.

Johanka si postěžovala jako první. A nepotřebovala k tomu ani své profesní dovednosti, ani své herecké nadání. Vyblila to před holky okamžitě, takže svým uměleckým strádáním potřísnila podlahu už v šatně. Od pátého března si nezahrála, od šestého nevylezla na prkna, sedmého byla v divadle naposledy, když si přijela pro věci, které by v domácí samotě mohla potřebovat. Přes dvacet odložených představení, prošvihnutá premiéra, zamítnuté natáčení, ve kterém měla konečně hrát jednu z hlavních rolí. Nikdo nic neví, každý se bojí cokoliv předpovídat. Jestli to takhle půjde dál, aby se postavila na náměstí s nějakou estrádou a vybírala do klobouku.

Daně se Johančina otevřenost hodila. Než se nasoukaly do elasťáků, které se za týdny nucené karantény nepochopitelně srazily, věděly už všechny přítomné o Danině finanční tísni. "Je to průser..." odfrkla si mladá obchodnice jako uřícený kůň. "Ty jejich kompenzace si můžou strčit za klobouk. Já mám dluhy jako svině a krám plnej cetek, o který nikdo nezavadí ani pohledem. Lidem budou chybět prachy, to je průser," zopakovala ještě jednou, jakoby jí to slovo zapáchající veškerými splašky dosti nevábné doby mohlo zachránit.

Andula se nemohla nepřidat. Možná, že na tom byla o malý kousek líp než Dana, protože kromě pár zbývajících splátek americké lednice, kterou si pořídila ještě v dobách, kdy se vir potácel v nepředstavitelných dálkách nejvýchodnější Asie, žádné jiné dluhy neměla, ale jinak si připadala stejně bezmocná jako herečka nehrajícího divadla nebo obchodnice se zakázáným zbožím. Vyvalila to na holky, jako kdyby to ani kamarádky nebyly. Zasypala je svojí nouzí jako sníh zasypává Antarktidu. Z patnácti zaměstnanců jejich restaurace makají jenom dva. Ostatní jsou nepotřební. Šla by jinam, kdyby bylo kam. Klidně i do školní jídelny, nebo vývařovny pro feťáky. Kdyby se někde smělo vařit. Kdyby se něco smělo dělat. Kdyby se vůbec něco smělo...

Hanka dlouho mlčela. Ne, že by neměla co dodat. Její příběh by do kontextu těch, které tu spolu s emocemi v tak krátké chvíly napršely, zapadal jako další stránka rozepsaného románu. Trenérka však měla na krajíčku. Uměla natrénovat kdeco, ale na kolaps, do kterého upadala pokaždé, když sem vkročila, žádný trénink neexistoval. Chtělo se jí brečet, řvát, kopat do žíněnek, rozmlátit ten pitomej boxovací pytel, kterého se už týdny nikdo nedotkl. Nemohla to udýchat. Zalykala se zlostí. Bezmoc s ní lomcovala, jako když si na činku naloží víc, než unese. Držela se před holkami, seč mohla. Až už nemohla...

Hančin výjev se podobal špičkově sehrané tragédii. Z její tváře čišelo zoufalství, když se svěřovala s pocity, které ji drtí, ubíjejí, lámou.

"Ty kráso, ty máš depku!" podtrhla její výstup Andula. V tu chvíli se její problémy smrskly do bezvýznamného obláčku nicotně doutnajícího prachu.

Jany si nikdo nevšímal. Přestože Jana si nemohla nevšimnout bídy, ve které se plácaly ostatní. Jana byla za nezájem svých kamarádek ráda. Protože Jana neměla, čím by do toho pitomého dramatu psaného perem epidemie, jež pořád spíš jakoby přešlapovala za dveřmi, přispěla. Janin šikovný manžel totiž právě vyjednával neskutečně výhodný kontrakt na své zboží, Jana se těšila na slíbenou dovolenou kdesi v Pacifiku, Jana se o stav kont nestarala, protože se staral jiný, Jana nepracovala, protože pracovat nemusela, pro Janu byl život za pandemie stejně nudně bezstarostný jako kdykoliv před ní.

Daly si do těla, aby nadopovaly svou duši. Svou přísně utajenou, avšak velmi úspěšnou misi si zopakovaly pozítří, hned nato v pondělí, další pátek a pak ještě mnohokrát, dokud je starostí nezbavilo letní částečné rozvolnění.

S podzimem je čekala další koupel ve srabu, který se jim na dně vany povaloval, i když mělo být prázdninově líp.

Dana strávila v obchodě nepřetržitě každý všední i sváteční den. Nevydělala si ani na vlastní potravu. Termín odložených splátek byl už zase na dohled, když obdržela zprávu, že vzhledem k nedávnému začátku své podnikatelské činnosti nespadá do skupiny živnostníků, jež se mohli těšit jisté podpoře vlády. Když přišel druhý lockdown, nacházela se na pokraji zhroucení. S každým dalším dnem otupující nečinnosti jí bylo jasné, že tahle její kariéra skončí dřív, než stačila zakleknout do startovacích bloků, že je to nespravedlivé, ponižující, absurdní.

Andula mezitím stihla vystřídat dva nové zaměstnavatele. V obou případech se jednalo o školní jídelny. Dvakrát se s ní rozloužili ve zkušební době. Nebyla nešikovaná, jenom přebytečná. Do školy se více nechodilo, než chodilo. Pak už jenom nechodilo. Nebylo pro koho vařit. Těch pár poctivých strávníků, kterým se nikdo nepostaral o domácí stravu, dokázaly nakrmit dva páry rukou namísto původních osmi. Bylo jasné, že nežádoucí pracovní síla je zcela logicky ta, která přišla jako poslední. A Andula dotřetice vracela erární mundúr, na který si ani nestačila zvyknout.

"Sem ti neměla volat. Sem kráva. Ale když já už fakt nemůžu. Sem úplně na šrot. No, věřila bys tomu? Chlastám... každej den... flašku vína... fakt nic jinýho... přísahám... Já už bych ani do tý Hančiny tělocvičny nemohla... kdyby to teda šlo... ale vono to stejně nejde, tak vo co de... dyť já jenom bulím... a kynu... a hádám se s Pepou..." kňourá Dana, rozvalená na sedačce před obří obrazovkou, před sebou dopůli rozpitou lahev rulandského bílého, v pravé ruce třímá mobil, který pod jejími upocenými prsty vlhne jako obnažený ženský klín před očima lačného muže.

"Seš kráva. Máš recht. Hele, ale s tou Hankou, to pravdu nemáš. Ty o tom nevíš? Normálně dává hodiny. A choděj k ní i chlapi. Nemaj kde honit bicepsy, když nesměj do fitek, tak prej je Hanka pouští k sobě," chytá Andula nešťastnou kamarádku za slovo.

"Kecáš. To si děláš kozy, to jako že vona jo a my sme utřely, jo? Ty vo tom víš a děláš, jako že nic, jo? Seš blbka. Vobě sme blbky..."

Konverzace po vlnách éteru se nesla v podobném duchu ještě nějakou tu půlhodinu. Dozajista však při ní nepadlo nic, co by mělo jakýmkoliv způsobem poškodit některou ze členek babské party pěti náruživých sportovkyň.

Nadruhý den obdržela policie udání. Psalo se v něm, že na jistém místě, v jistém sportovním zařízení je nadále provozována činnost, která je dle nařízení vlády toho času zakázaná. Uvedena byla i jmenovitě osoba, jíž ono rebelující zařízení náleží, a to se všemi možnými indiciemi, které měly vyloučit jakoukoliv záměnu za jinou osobu, s nejvyšší pravděpodobností v tomto směru nevinnou.

Bezprostřední kontrola a ohledání místa prokázaly oprávněnost udání. Majitelka sportovního klubu známého pod jménem "Babasport" paní Hana Radvánecká byla zbavena oprávnění provozovat svoji živnost, a to prozatím po dobu, než soudní řízení neurčí jinak.

Také druhá, o něco citelnější vlna epidemie doplula zdárně do přístavu. Třetí vlna už byla naspadnutí. Aspoň tak prorokovalo zpravodajství, ve kterém sem tam probleskovaly neblahé paprsky dokonce vlny čtvrté či páté. Ať tak nebo tak, populace se díky své permanentní uzavřenosti promořovala jen pomalu. Kdo se odhodlal, mohl se nechat ukonejšit světlem na konci tunelu. Bylo to však světlo veskrze mlhavé, zastřené neexistujícími důkazy, či protokoly, které by byly schopny obhájit vakcíny, jež měly přinést spásu. Z těch i oněch důvodů se tak kdekdo očkování vyhýbal, nebo jej striktně odmítal. Diskuse o oprávněnosti omezení, která měla tyto šťastné nešťastníky přivést k rozumu, se ukázaly být nekonečným žvaněním bez jediného platného výsledku.

Také v této, stále tolik pohnuté době, docházelo k dějům, jež se ve srovnání s celosvětovým dějstvím mohly zdát stejně zanedbatelné, jako je úhyn několika kusů velryb, jeden vyschlý potok nebo požár středně velkého středoevropského lesa.

Andula opět pracovala. Sice se neotáčela u rozpálených ploten, jak tomu byla v době před epidemií zvyklá, ale otáčet se co měla. Co na tom, že to bylo mezi stoly oddělenými plexiskly, u nichž směli sedět nanejvýš čtyři, řádně naočkovaní zákazníci. Také tyto záležitosti náležely k pracovním povinnostem Anduly, jež si coby servírka musela udržovat náležitý přehled.

Dana s Johanou se potkaly náhodně. A náhoda také byla, že se tak stalo na druhé straně náměstí restaurace "U Berušky" v čase vrcholící pracovní doby servírky, jež své současné povolání vykonávala pouze z všudypřítomné nouze. Měly si o čem povídat a nechtělo se jim při tom postávat pod podloubím, kde se jim do jejich klábosení pletlo švitoření hnízdících vlaštovek. Návrh podala zcela regulérně Dana, která o nové pracovní příležitosti Anny věděla. Johana neměla proč nesouhlasit. Jestli U Berušky na Andulu doopravdy narazí, ráda jí nechá i nějaké to diško, napadlo ji ještě dřív, než vzaly za kliku.

"Hele, je tady," špitne Johana jakoby to, že hodlá poobědvat v lokále, ve kterém pingluje její kámoška, bylo něco, co je nevhodné říkat nahlas.

"Kdo?" otočí se k ní Dana a neskrývá při tom svou nevrlost. U druhého stolku u okna totiž zblikla svého Pepu. Nikdy jí neřekl, že by se ve své polední pauze chodil stravovat právě sem. Navíc s nějakou hodně atraktivní kolegyní z úřadu. Dana o tom vůbec nepochybuje. Nemůže jít o nikoho jiného. Prostě nemůže. Její Pepa jí nikdy nelže.

"Seš mimo, nebo co? Kdo asi? Andula. Kam to zíráš?" neodlepí Johana oči od kámošky v úzké černé sukni přepásané bílou zástěrkou. Sekne jí to víc, než by bylo pro herečku snesitelné. Ona by se mohla sedřít, ale takhle božsky tvarované postavy by stejně nikdy nedosáhla.

Dana se vmžiku vzpamatuje. Nestojí o to, aby si Johana všimla člověka, který ji tak nečekaně vykolejil.

"Jo. Tak fajn. Aspoň se nám postará o místa. Je tu dost narváno, nezdá se ti?"

Andula si už nově příchozích všimla. Bylo by také dost nelogické, aby si nevšimla. Patří to do jejího nového popisu práce stejně jako roznáška jídel nebo kasírování. To poslední je mezi všemi ostatními povinnostmi samozřejmě na špici, ale aby se dopracovala až tam, nevyhne se těm předchozím. Vykročí proto ke svým dvěma dobrým známým. Nechystá si však žádné řečičky na uvítanou. K přátelskému objetí má stejně daleko, jak daleko je na mapě od východu k západu. V očích vepsanou neústupnost, bradu nekompromisně předsunutou, ústa bez úsměvu:

"Čau. Máte pasy?"

"Ahoj, sme tě přišly zkontrolovat. Jestli tu nejseš moc na očích, chápeš," přechází její otázku Johana. Snad ji doopravdy přeslechla, snad jenom neporozuměla všemu.

"Máte pasy?"

"Cože? To je jako nějaká hra, jo?"

"Vona se zbláznila! Vona se normálně zbláznila... jako všichni," hvízdne Dana údiv mezi slova, kterými nikoho, kdo je poblíž, doopravdy nešetří.

"Cože to po nás chce? Ty jí rozumíš?"

"Pasy. Očkovací," vysvětlí Dana kámošce. Nos přitom ohrne, jako kdyby vcházela do chovné stanice skunků.

"Jste očkovaný?" upřesní Andula. Její jednání, které tu svým dvěma kamarádkám předvádí, se v ničem neliší od jednání s kýmkoliv jiným, kdo by si dělal zálusk na jejich polední meníčko dřív, než by dokázal svou bezinfekčnost.

"Anči, hele, já chápu, nějaký nařízení asi jsou, ale my jsme tvoje kamarádky," snaží se o remízu Johana. Pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že to Andula myslí vážně. Je přece jasný, že je nakonec, předpisy nepředpisy, k nějakému stolu usadí a bude dělat, jako že kontrola proběhla, závady nezjištěny. Ony, Johana a Dana, nakonec nejsou žádný šunt, který by se nehodil do jakýkoliv, do každý, ale do naprosto každý hospody. Ať tedy nedělá dusna. Však ta jejich není zrovna nic extrovního.

"Jestli nemáte, tak musíte opustit naše zařízení."

Žádné: "Tak máte smůlu", nebo "je mi líto, ale...", nebo vůbec nejlíp "tak dobrá, že jste to vy..." Andula se svých kamarádek zbavila úplně stejně jako každého jiného. Nebyla to od ní póza, ani pokus o grotesku. Myslela to naprosto vážně. Přesně tak, jak to řekla. Vážnější grimasu ze svého hezounkého ksichtu nevymáčkla.

Ocitly se zpátky pod podloubím. Tak tak, že jim vlaštovčí trus nepřistál na hlavě. Udělat krok navíc, byly by ke svému vzteku ještě pokálené.

"Co si myslí? Co si ksakru myslí? Co si všichni myslej? Že jsme jako něco míň než všichni ti pitomečci, co se nechali opíchat tím sajrajtem? Jak krysy. Přesně. Jak krysy, co se táhly za píšťalou. Chovaj se úplně stejně. Jednou na to doplatěj. Jako na to doplatily ty krysy..."

Dana sice úplně přesně nechápe Johančiny příměry, ale cítí, že líp by to neřekla. Všichni se nechali ocejchovat. Z těch, co odmítli, je lůza, na kterou si může každý plivnout. Vidí, jak se Johana třese. Ještě ji takhle neviděla. Johana vždycky létala výš než ty podělaný vlaštovky. Chce pro ni něco udělat. Sama se cítí ponížená, ale přece jen, zas až tolik ji to nesebralo.

"Hanko? Jsi tam? Co děláš? Seš doma?... Paráda. Stavíme se u tebe... Co? Ne, nic vážného, ale Johanka potřebuje povzbudit. Ty máš ty svoje moravské zdroje, sklenička, dvě a zachráníš kamarádku. Že to pro nás uděláš, viď?"

V Danině mobilu zaškvrká, pak něco zašustí, jakoby se Hanka svlékala z pláštěnky. Daně to nepřijde divný, přestože jí do tváře pere slunce a na obloze je vymeteno jak v kostele před mší.

"Johana je ve srabu, říkáš? Tak na ni konečně došlo. Nezlob se, ale té já záchranáře dělat nebudu. Ty to nevíš? Nechala se fotit. Pro reklamu. S injekcí zabodnutou do ramene. Tak ať se za ty prachy, pro který se prodala, nechá z toho srabu vykoupit. Johana ať už mi sem neleze. Vyřiď jí to."

Hu! A je to venku. Johančino tajemství. Normálně se rozmotává bramborák, aby mu člověk přišel na kloub, ale o takový požitek dnes zásluhou práci oddané Anny přišly. Tak ho rozmotala Hanka. Nakonec, není to jedno?

Tak Johana dělá reklamu očkování a tady se tváří, že se jí ubližuje, když po ní chtějí očkovací pas. Herečka... Dana by si před ní odplivla, ale nebude si kvůli té zrádkyni kazit pověst. Mohl by ji vidět kde kdo. Ne, to pro Johanu neudělá.

Nakonec si to s ní vyřídila pohledem. Sjela ji, jako jí máma sjížděla, když si ve třinácti namalovala rudou rtěnkou pusu a chtěla odejít do školy. Sjela ji dokonce ještě mnohem nesnesitelněji, pohrdavěji, s větším odporem. Zamítla tím pohledem všechno, co mezi nimi do té chvíli bylo.

Teprve když se oklikou vracela domů, došlo jí, co jí z mnoha rozumných důvodů nedošlo dřív. Pepa byl tam. Jedno s kým a proč, ale byl tam. Její Pepa, který přede všemi prohlašoval, že on se nikdy zotročit nenechá. Vakcínám nevěřil. Pepa vždycky věřil jenom sám sobě. Ale byl tam. Jak to, že tam byl?

Slunce na těch pár chvil, než se Dana dokázala přizpůsobit novým skutečnostem, vyhaslo. Ulice potemněly. Ze všech zákoutí se vyvalila špína. Dana se v ní brodila, podrážky se jí lepily k asfaltu, vdechovala zatuchlinu nashromážděnou za rok a půl života řízeného epidemií.

Pak se jí do cesty připletlo auto. Dost neobyčejné auto nato, aby ho nepoznala. I kdyby nestálo před vilou obehnanou vysokou zdí, byla by si Dana jistá, že tahle kára patří Janě. Té Janě, o jejímž podnikavém manžílkovi nemlčely zprávy. Zahlédla ho několikrát. Hrdinu. Svými lehátky vybavil nejen polní nemocnici, kterou už dávno pro její přebytečnost zbalili, ale vypomohl i vládě, aby dostála svým unáhleným slibům, kterými se zavázala unijním státům vybavit také jejich polní nemocnice, jež měly praskat ve švech, avšak nikdy nepraskaly. Jednoduše nebyli lidi. Epidemie si do života jako lidé mluvit nenechala. Janin manžel však na ní vyrejžoval tolik, že začal figurovat ve statistikách, které se hned po těch epidemických čtou nejvíc. K nejbohatšímu občanovi země mu scházelo jen pár posledních posledních miliard. Hrdina.

Možná to byla náhoda, že Daně, která se kolem toho béemvéčka loudala s rukama v kapsách, uvízla v prstech zapomenutá dvacetikoruna. Nerozmýšlela se. Stejně by nic kloudnějšího nevymyslela. Všechny zrady, které ji dříve i dnes potkaly, vložila do jediného pohybu, jímž se pomstila. Obešla ten nafrfněný koráb celý dokola. Měla štěstí. Nato, jak malounko to zaskřípalo, se jí podařilo vymalovat rýhu, na kterou slavný miliardář rozhodně hrdý nebude.


Pan soucitný

"Ignáci, vezmi si mě," padne do ticha, které se rozvalilo mezi dvěma postavami jako znuděná kočka. Ještě v sobě nestačil identifikovat divný pocit, o jehož důvodu ani účelu se mu zatím nepodařilo zjistit zhola nic, už je tu další záležitost k řešení. Na co že se ho to právě zeptala? Anebo to snad nebyla otázka? Není si jistý. Možná, kdyby to zopakovala. Dala si více záležet na výslovnosti a nekňourala, jako kotě, co pod sebou vytuší první dotek vody.

Ne, nikdy by s ní takhle nezacházel. S Marion ne. Vždyť on má potíž i s těmi nadbytečnými koťaty. Nejsou to ještě ani dva celé dny, co mu bytná podala škatuli. V rukách se mu mrskala jako živá. "Plav. Pošli je po vodě. Kdo ví. Třeba se jich někdo ujme. Já je tady nechci," vysvětlila mu úkol, jehož se nezhostit, znamenalo by pro něj přijít o střechu nad hlavou. A to si nemohl dovolit. Ve městě je pořád moc koček a málo bytů k pronajmutí. I když, jestli se tomu jeho kamrlíku s příliš krátkou postelí, oprýskaným umývadlem, rozvrzanou židlí a stolem tak akorát na jeden talíř dá říkat slušný bydlení. Kdyby tu měla Marion zůstat, musel by on jídat na pelesti. Zrovna jako teď. Zatímco ona týrá unavené nohy židle, on u ní sedí na peřině, která zůstala zmuchlovaná na dolní části slamníku přesně tak, jak ji tam ráno při ospalém vstávání skopal.

"Vezmi si mě!" donese se k Ignácovi znovu ve chvíli, kdy tak nelogicky uvažuje o topených koťatech a snaží se vyhnout předsevzetí, které by ze situace, jež je naprosto zřejmá, docela logicky vyplývalo. Měl by se sebou začít něco dělat. Měl by se konečně naučit žít. Jinak na tom bude pořád stejně bídně, jako je.

Jako byl.

Dokud mu Marion nepřednesla žádost, o které on, snad pro onen moment nečekaného překvapení, snad z jisté, špatně skrývané vypočítavosti, není schopen uvažovat. I kdyby se mu dařilo dělat, že neslyší, nemůže si nevšimnout Mariiných očí.

Visí na něm jako dvě přezrálé, hnilobou nakousnuté trnky.

Úpěnlivě prosí o odvetu. Zároveň vyhrožují. Neodpoví-li, jak si Marion z hloubi svého samotou okoralého srdce přeje, vyčiní mu tak, že si to na hřebík nepověsí.

Spílají mu, že se má tak lakoticky k činu. Měl to vyslovit on. Na něm bylo, aby nabídl ženě, ze které už několik měsíců vídá mnohem více než jenom naducané tváře, tlusté prsty a sem tam poodhalený kotník, sebe celého a minimálně půlku svého stále více nuzného než i při té nejlepší vůli kloudného světa.

Ty oči se mu přilepily na jeho popraskané rty. Sem tam se mu zdá, že se přece jenom dávají do pohybu, ale po prvních pár krocích do bezprostředního okolí jeho neholeného strniště se úprkem vrací zpět. Může si za to sám. Kdyby se před návštěvou Marion oholil, nemusel by teď snášet to proklaté kousání do rtů, kterým na něj její dvě uhnívající trnky útočí. Jak to, že si toho nevšiml dřív. Jak jsou nešťastně opomenuté, každým dnem méně a méně stravitelné. Cítí jejich pachuť v ústech. Způsobují mu žaludeční nevolnost. Nemůže se do nich podívat. Otrávil by se jedem, který v nich kvasil po všechna ta léta, po která žila Marion bez muže.

Ignác se hlasitě nadechne. Předzvěst promluvy? Má snad už konečně co říct? Ví, jak odpovědět?

Kdepak. Naděje z hlubokého nádechu vyprchá jako vůně povadlého kvítka. Skladatel mnoha drobnějších kompozic, z nichž některé by i za nastudování stály, tápe v bažinatém terénu vlastních prožitků. Po pevné půdě pod nohama ani památky. Nemá, od čeho se odrazit. Ke dnu hluboko, břehy před ním ustupují, jako by se ho bály. Jeho uvažování připomíná neurčitou, nápadně těkavou emulzi. Jestli v nejbližší chvíli nevyvine nějakou, byť jen povrchní snahu, nějakou vlastní myslí vedenou aktivitu, vyprchá ona vzácná látka docela. Ignác nemá ve zvyku klamat sám sebe. Ví, že se dostal do úzkých. Měl by se rozhodnout. Musí se rozhodnout. Jednou se vloudil pod ženskou sukni. Nezbývá mu než vyrovnat se s důsledky. Naložit si je na záda a vláčet se s nimi životem.

Nebo je odmítnout.

Přestát hanbu. Je nad nebeskou klenbu jasné, že by ho neminula. Nakonec však všechno jednou pomine...

"Budu ti dobrou ženou. Ty potřebuješ ženu, Ignáci!"

Zaslechne cosi o potřebě, jež by mu měla být vlastní. V tu ránu se mu připomenou všechny jeho potřeby. V jistých obdobích naléhavější, jindy upozaděné jiným, ještě údernějším děním. Potřeby... Tolikrát už je držel pevně v hrsti, nahodil jim opratě, osedlal je, jako sedlák osedlává valacha. Pak se opakovalo pokaždé totéž. Kůň se splašil. Byl to moment. Okamžik nepozornosti, nedostatečného úsudku a veškeré jeho dosavadní činění přišlo vniveč. Od kopyt se rozstříklo bláto. Hroudy hmlizké půdy mu vletěly do obličeje, pošpinily šat. V těch několika málo vteřinách pokaždé přestal být tím, kým byl dosud. Konec jedné epochy. Slzy v očích, hněv na jazyku, rozčilení v pěstích a před sebou nulový začátek.

Viola byla první. První, na kterou pomyslel. První, které se dotýkal, byla ženština, kterou si koupili s kamarády za studií. Violy by se nikdy tak, jak se dotýkal oné nepůvabné, bezejmenné nedotýkal. Na Violu by hrál. Kdyby mu k tomu dala svolení. Anebo se jí vůbec neměl ptát a rozehrát ten nástroj, jenž tak úzkostlivě střežila pod šaty, jako když se chystá cvičit prstoklad na houslích. Jenomže zrovna tak to nechtěl. Viola si zasloužila jinačí zacházení. Ne proto, že patřila k těm, o jejichž původu nemohlo být pochyb. Její urozenost si ještě o nějaké laskavé zacházení neříkala. Když k němu přišla do hodiny poprvé, doprovázel ji její otec. Ještě dnes si Ignác pamatuje, jak mu tenkrát kladl na srdce: "Dávej mi na ni pozor, chlapče. Svěřuji ti poklad. Doufám, že moji důvěru pojmeš za čest, jaké se hned tak někomu nedostává."

Neodvažoval by se soudit, zda pojal, či nepojal, ale pakliže důvěru ctihodného pana hraběte pojal, potom způsobem natolik osobitým, až se z něho vyklubal vztah vpravdě osobní. Ignác se do Violy zamiloval a ani trochu za to nemohl. To ona ho ustavičně svým cudným upejpáním sváděla. Ona se na něho dívala skrz řasy, které on, chtěl-li její pohled opětovat, nemohl ignorovat. Ona to byla, kdo držel ručku na pianu tak, že ji on musel chvíli co chvíli narovnávat, aby dostál slibu, který jejímu pantatíčkovi dal. Jak jinak ji měl naučit alespoň trošku kloudné hře než jí podepírat hřbet rukou, kterých se dotýkat, bylo jako sklouznout po náledí rovnou do pekel spalující vášně.

A že měl Ignác vášeň samotným ďáblem vpravenou do žil, dokázal své žačce Viole nedlouho poté, co se mu svěřila, že piano z duše nenávidí. Jak jinak si měl potom vysvětlit její více než pravidelnou docházku než opětováním jeho zájmu o ni.

Nestihl však dokončit ani první polibek, když mu s křikem ptáčete vystrčeného z hnízda utekla.

Bylo to tehdy poprvé, kdy si myslel, že se mu srdce rozervalo vedví. Že už se nikdy nezahojí. Že vykrvácí. V bolestech mučeného zvířete obcházel jejich panství, nahlížel do oken, číhal za živými ploty, aby ji opět spatřil. Záhy však poznal, že spatřit ji a nesmět se přiblížit, přidržet její ručku nad klaviaturou, přivonět si k zátylku na kterém pokaždé ležel uvolněný vlas, že to všechno co mu z příčin, jež nehodlal pochopit, zůstává odepřeno, je mukami, které on snad pro svou přecitlivělou povahu není schopen snést.

Nezbyla mu jiná možnost. Musel přece zachránit sám sebe. Své rozeklané srdce.

Doprošoval se. Klečel před ní na kolenou. Vzpínal k ní sepjaté ruce, a tak vroucně, jak mu o pomoc volající srdce velelo, ji prosil. Žadonil o slitování. Sliboval jí, co nemohl splnit, jen aby mu byla po vůli. Aby ji směl milovat.

Zakázali mu vkročit na pozemky, jež měla po svém chřadnoucím otci zdědit.

Prohrál.

Pruhovaný povlak peřiny pod Ignácovou zadnicí zašustí. To jak mu vzpomínky proudí žilami. Nejraději by jim utekl. Vzal by docela poraženecky do zaječích. Představa rychlého řešení v Ignácovi vzkřísí naději. Zcela jistě by tak pláchl i lepivým očím Marion.

Najednou se mu to zdá nemožné. Zatímco on se dokázal o dobrých patnáct let vrátit v čase, polaskat křehké údy své první lásky, podstoupit zranění a jakž takž se z něho vykurýrovat, ona je stále tu. Stejně nehybná, neústupná, odhodlaná i zoufalá. Připomíná mu mohylu obydlenou úzkostí. Mohylu, jež se člověku čas od času zjeví v cestě. Se kterou vést rozhovor bylo by jako nosit sníh ke kamnům. Kterou nelze jinak než obejít.

Jenomže to by nesměla po světě chodit Irma. Kmen po slunci prahnoucího stromu. Statná v bocích, útlá v konečcích svých roztančených paží. Duše spanilá jako nevinná labutí šíje. S větrem zapleteným do vlasů, s očima jako dva ohni uloupené uhlíky. Žár toho ohně, jímž se na Ignáce dívala pokaždé, když mu servírovala snídani, nosila v sobě, ať bylo horko nebo mráz. Líce nepřetržitě plamenné, zuby bělostné jak sníh na skaliscích hor. Měla zvláštní nadání nechat splývat rozpory a vytvářet z nich zcela nové, dosud neobjevené substance. Dcera jeho druhé bytné. Vdova od hlubinky pod krkem až po konečky prstů sešněrované vysokými střevíci semknutá v černotě, kterou probleskovala duha jejích nespoutaných tužeb. Mohl se snad mýlit, když jí dovolil vklouznout do myšlenek, jimiž si plnil sny a vykresloval budoucnost? Vždyť si o to sama tak očividně říkala. Ne tak, jak jej nyní žádá povadající žena v jeho nuzném, za pár babek pronajatém pokoji. Za Irmu její žádostivost vykřikovala její těsným živůtkem vzedmutá ňadra, kyprá stehna pod závoji smutných látek, břicho povolené zakuseným mateřstvím. Irmu si hodlal vzít bez ptaní. A neměl se ani trochu za oplzlivce, když namísto, aby sáhl po krajíci servírovaném s miskou čerstvého tvarohu, zalovil v jejím výstřihu po jejím neméně tvarohovitém poprsí.

Odměnu schytal stejně bolestivou jako dříve u Violy.

Musel uznat, že se v jejím žalu zmýlil. Její vyzývavé truchlení se mu stalo osudným. A nepomohlo mu ani odprošování, ani tisíce slov, jež jeho rozbouřené nitro chrlilo na jeho obhahobu i k polapení k smrti vyplašené laně. Bože, jak ji tenkrát nechtěl pustit. V žádném případě opustit. Když jej znechucená bytná vykazovala z domu, padl před nebohou Irmu na kolena a lem jejího smutečního klotu třímal v roztřesených rukou tak dlouho, až o něj jediným pohrdavým škubnutím přišel.

Plazil by se za ní, kdyby před ním nezavřela dveře na petlici.

S Irmou se Ignácovo srdce loučilo dlouho. Déle, než se ona vymanila okovům předsudečného zármutku.

Bytost na protější židli posune podrážky bot, takže vyvolá dojem vcelku čitelného záměru. Chce odejít, proletí Ignácovi hlavou. Anebo se co nevidět vrhne směrem ke mně. Skočí na mne jako šelma na svou kořist. Uloví mne ve svém zoufalství předvídaného hladovění. Ano, i tohle si muž, jenž se lásce nikdy nebránil, uvědomuje. K Marion nikdy nepocítil víc než ryze fyzickou náklonnost. Ona do něho však vkládá všechny své den za dnem, rok za rokem skomírající naděje. Čas už Marion odepsal. Odsunul ji na listině svých zúčtování o pořádný kus níže, než stávala ještě před lety. To ještě mohla za něco stát. Poskytnout muži plodné lůno pro jeho potomky. Několik fádních let zpátky ještě mohla být žádoucí. Samozřejmě více pohledná, svěžejší, méně opotřebovaná. Ignác si s trpkou pravdivostí uvědomuje, kdo jej před chvílí požádal o sňatek. Kdo žebroní o jeho účast na neošálitelném stárnutí ženštiny, která mu už nemá, kromě svých vysychajících vnad, co nabídnout.

Ještě jedno pošoupnutí po hrubě hoblovaných prknech podlahy. Ne, ať se nic nemění, ať zůstane tam, kde je. Takhle se to ještě dá snést. Jen ať se na něho ve své tupé prosebnosti nevrhá. Hlavně ať si před něj nekleká. Je to ponižující. Potupné a marné.

Do třetice se Ignácovi vybavuje pocit, před kterým by tak rád uchránil Marion. Potřetí se po kolenou vydal za vzdalující se Rachel. Odmítla jej stejně jako obě jeho předcházející lásky, i když důvod pro to měla jiný. Rachel Ignácovi nevěřila.

Přestože jediný, kdo měl skutečný důvod nevěřit, byl on.

Poznal ji jako jako holku na prodej. Popíjela tenkrát ze sklenky, která zůstávala stále stejně plná, zatímco její společník již stačil vyprázdnit čtvrtou. Pozoroval je zpozdálí lavice v rohu lokálu, který si onen neznámý, alkoholem opojený muž pro svůj hřích vybral. V prvním patře toho s historií spjatého domu se nacházely pokoje pro hosty. Když se mu podařilo vyprázdnit láhev, uráčil se stálý klient hotelu uvést do prvního patra svého pomálu vzácného hosta. Ignácovi se ona střízlivá dívka ztratila z očí, nikoliv však z mysli. Umínil si, že ji v tom nenechá. Že jeho náruč už navždycky nahradí všechny ostatní náruče náruživých ženáčů, kterým se jejich vášně nedařilo ukájet v domácích ložnicích.

Šla s ním hned na druhý den.

Nezaplatil. Jednak měl zrovínka hluboko do kapsy, ale především, každým usmoleným centem by jenom podrazil vlastní nohy.

Nastěhovala se k němu s předtuchou ozdravné lázně. On se zamiloval první. Následovala ho jen krátce po jeho prvních milostných přehrávkách. Byl přece, mimo jiné, i učitelem hudby. Notové linky byly jeho pracovním nástrojem. S upřímností do nich vpisoval noty mollového blouznění, s vroucností zamilovaného jí je přehrával, zatímco ona jim naslouchala v rozpoložení dosud nepoznaného očekávání. Být milována láskou bylo něco úplně jiného než sloužit choutkám lásky chtivých pánů.

Byli by bývali šťastni, kdyby byl býval Ignác alespoň o malinko méně lehkomyslný. Možná se jí věnoval příliš, takže mu nezbýval čas ani energie na práci. Možná se nechal unést záludnostmi tolik sladkého mámení. Tak jako tak, jako milenec snad obstál, zodpovědnosti muže beroucího pod svou ochranu ženu však dostát nedokázal.

Odcházela v podvečer, vracela se nad ránem. Několikrát do týdne. Hlad ji vyhnal za prací. V posteli jim byla zima a vlastník nemovitosti, do níž Ignác Rachel přivedl, na ně hrozil prstem pokaždé, kdy se objevili na pavlači.

Ignác to nemohl snést, ale nic pro to neudělal. Rachel lehávala s cizími muži, aby zmírnila bídu toho, jemuž by tak ráda patřila.

V jedné vypjaté chvíli nevydržel svoje pokoření. Byl k ní hrubý. Neuhodil ji. Jenom na ni prskal slova páchnoucí tím, čím je oba živila. Níkdy ji neměl za kurvu, ale chrstnul jí tu potupu do obličeje se stejnou rozhodností, jako když jí roztahoval nohy, aby ji potěšil.

Vyběhl za ní na ulici. Nebyla k zadržení. Stejně jako jí bylo i jemu jasné, že ona se bez něho obejde, zatímco on bez ní nikoliv. Zapřísahal ji, spílal jí, hned zase žebral o slitování. Pošlapával její stopy až na druhý konec města. Potom mu zmizela v jednom z těch nechutných průjezdů, do nichž se on sám nikdy neodvážil vkročit.

Postával tam na tom chodníku každou chvíli, kdy neměl nic jiného na práci, což byla většina jeho nicotností naplněného času. Před nosem si přidržoval kapesník, aby z toho zápachu neomdlel. Zažraný do opelichaného flauše kabátu si ho nosil domů, až mu ten nehorázný zápach pomohl pochopit, že Rachel je definitivně pryč.

"Buď se mnou. Snažně tě o to prosím. Ty potřebuješ ženu. Mě potřebuješ! Miluješ mě přece! Říkal jsi to... Miluji tě, Marion... Tak jsi to říkal... Moje krásná Marion, miluji tě... Musíš si mě vzít!"

Tohle že skutečně říkal? Opravdu k ní promlouval o kráse? Ignác se pokusí zaostřit na osobu, jež ho tak urputně žádá o milost. Vskutku, není, nemůže to být nic jiného než chabá prosba o milost. Marion se už bez milosti neobejde. Není na ní zhola nic, co by se mu mohlo líbit. Co by se někomu mohlo líbit.

Oči mu nabízejí neutěšený obraz pomálu přitažlivé ženy. Ženy na prahu života. Na přelomu smysl dávajícího žití a osamělého živoření.

Vnitřní obraz jej vtahuje do dění, jež dávno pominulo. Hrudník mu znovu devastuje bouře vyvolaná odmítnutím. Viola, Irma i Rachel jej uhodily do míst, o nichž si nikdy nemyslel, jak dovedou být citlivá. Znovu se mu bolest rozlévá trupem. Zachvacuje všechny vnitřnosti, vtéká do údů, z nichž ten pátý prožívá ponížení, nad které v živočišné říši není. V hlavě mu třeští věty, které jako by jedna jeho láska opsala od druhé. Vyslovily je všechny, bez nápovědy, bez sebemenší známky soucitu. Prý by s ním tak jako tak za žádných, ani za příhodnějších okolností nemohly být. Protože se jim ošklivil. Protože byl ošklivý...

V ten moment jako by schytal další ránu. Tentokrát jej však úder nedrtí, nesmýká s ním k zemi, nenutí jej k předem nesplněným slibům. Tento úder mu minulost přetavuje v přítomnost. Zjevuje mu řešení, které může být jediné správné. Pro něho i pro ubohou Marion. Jeho vykoupí, ji zachrání.

"Zůstaň tedy. Mnoho toho nemám, ale čeho je dost pro jednoho, bude snad stačit i pro dva. Buď mi ženou, jestli po tom opravdu toužíš," vypadne z něho předem nepromýšlený verdikt.

Vedený soucitem s člověkem, jehož prožívání mu je až nestoudně blízké, vydává se všanc spořádané budoucnosti bez lásky. 


Petr Koudelka

č.1 O čem mi šeptalo moře

O čem mi šeptalo moře
o nevídané kráse krás
o tom jaká jsou rána na břehu, když slunce stoupá na oblohu
o rybářích a o rybách
o smutku a o radosti
o tom že v té spoustě vod
i já mám svůj malý ostrov vzpomínek
kde mohu moři naslouchat a kde jsem rád
kde mohu napsat na pláži do bílého písku první slovo
mé zase nové básně
které mi právě teď poslalo moře po vlnách


Jana Ptacek

č.1 O čem mi šeptalo moře

Moře se přiznalo
Že když s ním kamarádí slunce
Míchá v kotlech barvu 'námořnická modrá'
Dodává ji firmě Levi Strauss
A potom se rozplývá nad dívkami v džínách
Bloumajícími po jeho pobřezí


Irena Topinková

č.1 O čem mi šeptalo moře 

Proměny moře

 Vídám ho už jen ve snu
vzpomínkách
nebo v horečce
Slyším jak šplouchá vysoko na skály
tančí za zpěvu větru
Škála barev
tmavě modrý a tyrkysový noční odstín
časně ranní šeď
a lahvově zelené vlny s krajkovou pěnou
Cítím sůl a vůni přezrálých fíků
v naší zátoce

Má tolik tváří
Hravé jako děcko
omývá vlnkami kameny
rozeseté
jako stádo zvířat
Rozbouřené
Bičuje pobřeží obrovskými vlnami
z lodí dělá zmítající skořápky
a v pánech tvorstva
vzbudí pocit pokory
Magické
hypnoticky romantické
za svitu měsíce

Tajemné
Krásné při všech proměnách
i když se zlobí
Co všechno dosud ukrývá
před lidským zrakem
Hukot moře k nám promlouvá
pradávným hlasem přírody
Možná o tom
co napáchaly
bouře mezilidské

Jen někdo porozumí
Stesk zůstává

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky