Marie Grohmannová

V á n o c e

V tomto vánočním čase uvažujeme, co by našim blízkým udělalo radost. Jaký dárek a komu? Během života a více v mládí jsem měla sny, co by bylo, kdyby...Takové sny, co se jen těžko plní, nebo jsou rovnou nesplnitelné. A ejhle - v průběhu života se mi plnily. Jak se říká, že pokud si něco opravdu přeješ a máš v podvědomí, ke zdárnému konci jsi blíž.

Moje auto jezdí na plyn. Čas od času musím na servis, avšak moje značka má  nejbližší  autoopravnu v Kuníně. Telefonicky jsem byla objednaná na sedm hodin ráno.

Je prosinec, v pět jsem vstala. Kontrola teploměru - plus jeden stupeň, zbytky sněhu, lehce mrholilo, za to mlha veliká. Cesta složitá, kamiony, mlhovky, stěrače po celou jízdu mi čistily průzor, dopravní zácpa na silnici téměř po celou cestu z Frýdku. Při řízení mne doháněla myšlenka, že toto mi není zapotřebí, auto prodám a na takové výpravy už nemám sil. V kanceláři mne celou dobu čekat nenechají, v Kuníně není kam se na půl dne uchýlit.

Příjímací místnost ještě nevytopená, ospalá slečna mi vysvětlila, že mají z minulého dne na zvedáku jiné auto a tudíž ještě nepřijdu na řadu, mám si přijít pro auto až po obědě.

"Zajeďte si autobusem do Nového Jičína. Tam vám lépe uběhnečas."Bez deštníku, promoklá a prochladlá jsem se konečně ocitla na náměstí. V tuto ranní hodinu bylo vše krom Teska zavřeno. Pod podloubím jsem uviděla kavárnu. K mému překvapení bylo již otevřeno. Vešla jsem . Útulno, teplo, vůně kávy, za sklem čerstvé zákusky. Servírka mne zavedla do salonku, abych si tam mohla v klidu posedět a přečkat pár hodin. Vzala jsem si s sebou románovou knihu Šikmý kostel, brýle - na čekání jsem se připravila.

Rozhlédla jsem se. Místnost byla potemnělá, obrovský lustr nad starožitným stolem s adventním věncem, vysoký měkký koberec, hořící svíčky na stolcích i okně, jmelí, vůně jedlových větví ozdobené baňkami, ze stropu se pohupovaly lesklé řetězy. Krása! Z rádia se linuly koledy. Vánoční atmosféra jako v pohádce, nebo jako ze starých filmů. Chyběl už jen Oldřich Nový.

V rohu místnosti stálo křídlo. Ne to moderní, hladké, ale nádherně vyřezávané, na každé straně ve stojanu přímo na klavíru hořela svíce. Na horní desce ležely rozevřené noty. Nikde nikdo. Vše mne vybízelo, pokoušelo, lákalo.

Objednala jsem si kávu se zákuskem. "Slečno, mohla bych si na chvíli zahrát?" Usmála se a šla vypnout rádio.

Sáhla jsem do kláves. Struny se rozezvučely. Nejprve Purpuru. Hudba zazněla a mne ovládl úžasný pocit lehkosti a citů. Ještě několik koled a pak už Strausovy valčíky - Vídeňská krev, Na krásném modrém Dunaji, Povídky z Vídeňského lesa, Maláskův Romantický klavír, Po starých zámeckých schodech, Rolničky a také Pramínek vlasů a spousty písniček ze šedesátých let. U stolečků se začali objevovat hosté. Posluchači? V myšlenkách jsem si vzpomněla na jeden zážitek z cestování, kdy jsme dorazili s naší skupinkou do Malajsie do vesnice proměněné v megaměsto Kuala Lumpur. Recepční nás nechala dlouho čekat, než nám budou připraveny pokoje. Uprostřed haly stál klavír. Nenechala jsem se tenkrát dlouho přemlouvat. Jako první mne napadla naše hymna. Na druhém konci světa! KDE DOMOV MŮJ. Všichni zpívali, zaleskly se i slzičky. Silný zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Mobil mne vytrhl ze vzpomínek. Ozval se nečekaně brzy. Nebo mi to tak v tom okamžiku připadalo. Auto je připraveno k převzetí. Šla jsem zaplatit útratu. "Vše máte zdarma. Takovou atmosféru jsme zde dlouho neměli. Díky a zase přijďte."

Cestou zpět bylo vše jinak. Vlastně jsem děkovala náhodě, že jsem musela na servisní kontrolu do Kunína, že se mi splnilo zdánlivě již nesplnitelné, že díky milému autíčku, které mne tam zaválo, jsem si splnila jedno z posledních nesplněných přání - zahrát si v kavárně pro hosty jen tak k poslechu.

Moji milí, já už dárek mám!

                                       Vzpomínky z cestování - Indie

Městská autobusová doprava je v Dillí jako všude jinde. Jen cestujících několikanásobně více. Jsou veselí, upovídaní, hluční, bezstarostní. Přepravují například slepice nebo husy, věci dávají většinou do krabic nebo vážou do ranců. Vše povoleno, stává se, že řidič nemůže kvůli návalu ani dovřít dveře. Už jsme měli za sebou výlet do Agry, Tádž Mahal, plavbu po řece Jamuně, Červenou pevnost, kam se jezdilo výhradně na slonech. Toho dne cílem naší skupiny i s průvodcem byl náhrobek Karamčanda Gándhího, zvaného Mahátma, což znamená "velká duše. 

 Konečně jsme se všichni natlačili do vozu, stála jsem za mladíkem, který měl přes rameno přehozenou plátěnou tašku. Po chvíli se mi zdálo, že se mu jeho kabela hýbe. V tom návalu jsem si vůbec nebyla jistá, jestli se mi to jen zdá, ale po chvíli byly pohyby zřetelnější. Vzhledem k celé situaci jsem trpělivě čekala, až autobus zastaví a my se dostaneme z tlačenice ven na vzduch. 

 Můj spolucestující vystoupil také. Po několika krocích jen tak usedl na chodník a rozvázal raneček. Vytáhl píšťalu, začal na ni hrát a k úžasu celé naší výpravy z pytlíku vystrčil hlavu had. Asi metrový. Chlapec pískal, kýval se do stran a had opisoval jeho pohyby v rytmu píšťaly. Stavěl se na špičku ocasu, hned se zase plazil, téměř se dotýkal obličeje mladíka, opisoval kružnice, zůstával chvílemi nehybný a pak zase celý tanec opakoval.

 Sledovali jsme toto pro nás mimořádné představení s úžasem, ale i místní se zastavovali, dívali, do připravené krabice vedle mladíka házeli peníze. On pak po chvíli hada nasoukal do pytlíku, peníze schoval a odešel. Ne daleko, jen ke kašně plné vody. Tam si odložil kabelu, svlékl kraťasy a tričko, vstoupil do vody a věci si pečlivě vypral. Potom následovala jeho očista, namydlil se a celý se potápěl ve vodě. Koupel končila mytím vlasů. 

 Toto představení už jsme sledovali jen my Češi. Indům to přišlo normální. Inu - jiný kraj, jiný mrav.

 Koníček Čilli

Jedno léto jsem se při cestách po Bruntálsku, kde máme rodinu, seznámila s chovatelkou koní. Mladá, sportovně založená, aktivní, pracovitá, zapálená do šlechtění a chovu, účastnice mnoha závodů v parkuru, majitelka trofejí. Bydlela se svým přítelem na bývalém Státním statku, nyní koňském ranči asi se stohlavým stádem.

Tam jsem zajížděla i se svou vnučkou Markétkou, které jsem tím vtiskla lásku ke zvířatům. Nakonec i ona jezdila na závody a přivezla si pár medailí.

Ještě mám další dvě holčičky, které za mnou lítají každým rokem z Floridy. Chtěla jsem jim připravit hezké prázdniny, a tak jsme se domluvily s chovatelkou Andy, že přiveze poníka, až pojede na závody na Čeladnou.

Překvapení bylo hned úvodem. Přijela s nákladním autem, v něm čtyři statní plnokrevníci a poník nikde. Andy hned u branky volala: "Sice nemám poníka, jak jsme se dohodly, protože pokousal nedávno nějaké děti, ale nechám vám tady Čilliho. Je klidný, poslušný a trpělivý, má rád děti". Spěchala, jen jsem zavřela bránu a Andy z rozjíždějícího náklaďáku okénkem informovala: " Závody trvají tři dny, po ukončení si pro Čilliho přijedu. Hlavně ať má vodu, trávu a může chleba, jablka, mrkev". Odjela.

Děti byly nadšeny! Poskakovaly kolem, avšak ty menší měly z tak velkého zvířete respekt, neodvažovaly se ho ani pohladit. Zato Markéta si přehodila přes jeho hřbet deku a jen tak bez sedla a uzdy se vyšvihla nahoru, hlavu zabořila do jeho hřívy a vyrazila na objížďku do polí. Všichni jsme obdivně sledovali, jak je to jednoduché. Blond vlasy a černá hříva jen vlály, koňský zadek s vnučkou uháněl k lesu.

Děti ztratily ostych a pomalu se začaly za asistence Markéty projíždět mezi stromy. Ještě jsem neupřesnila, jak moje zahrada vypadá. Okrasná, udržovaná, na přítomnost zvířete nepřipravená.

Do sudu na kvas jsem načerpala vodu, trávy všude kolem dost, pecen tvrdého chleba připraven. Čilli si několikrát dvoutisící metrovou zahradu obešel, po chvíli se tryskem rozběhl k vrátkům a předníma nohama zůstal opřený o laťkový plot, aby se rozhlédl po okolí. To už jsem začala tušit, že ho nezvládneme. Několikrát proběhl mezi kvetoucími slunečnicemi, zastavil se těsně u jezírka s lekníny a rybkami, prošel pergolou, udělal potřebu u dveří a zase běžel dál. Bylo vidět, že omezený prostor se mu nelíbí. Byl zvyklý na volný život na pastvinách.

Na vysvětlenou ještě dodám, že mám koně ráda, avšak podat mu jablko z dlaně bych nedokázala. Určitě ne!

A jak jsem se dívala na svou zahradu, která se měnila přímo před očima, zavolala jsem Andy, aby si pro něho okamžitě přijela. Domluva byla přece jasná, poníka ano, koně v žádném případě! "Zasedám v porotě a pro Čilliho si přijedu, jak jsme se dohodly. Promiň, už musím končit". Nevěřila jsem svým uším. Ještě dva celé dny mi tady bude řádit? Mezi tím už si vybral místo, kam nakládal koblížky. K plotu, kde měli sousedi posezení s grilem.

Naše ulice je dlouhá a končí až v polích. Jak se rychle zpráva roznesla, nevím. Snad všichni sousedé i s dětmi se přišli podívat k bráně a nabízeli zvědavému zvířeti cukr, mrkev, jablka.

Chvíli jsem odešla do chaty a k mému údivu zmizel. Hledala jsem za garáží, ve skleníku, prostě nikde! Pak jsem uslyšela zařehtání. Čilli se snažil projít úzkou uličkou mezi drátěným a živým plotem, zašel až nakonec, tam už nebylo dále kam jít, ale ani místečko na otočení. Jen jsem zvažovala, co teď? Musela jsem se prodrat mezi větvemi a donutit ho couvat. Nechápal, co po něm chci! Bylo zřejmé, že omezený prostor ho znervózňuje čím dál víc. Jednu chvíli se postavil výhružně na zadní nohy a ani sama nevím, jak to potom pochopil. Markéta by si jistě lehce poradila, ale už s námi nebyla.

Čas se nekonečně táhl, v noci jsem měla sen, že Čilli spadl do jezírka a polámal si nohy. Skutečnost, že jsou okousané stromky, podupané keříky, květiny, to vše šlo stranou, měla jsem strach, že se některé dítě zraní.

Poslední den se situace začala stabilizovat, dětí přibývalo i ze sousedních ulic, všechny se chtěly povozit, nosily pamlsky a koblížků přibývalo. Poslední den se na elektrické bráně koníkovi zaseklo kopyto, stál na dvou zadních, jednu přední uvězněnou mezi laťkami, trhal s ní, ale marně. Musela jsem obejít bránu a nohu mu vyprostit. Opět nad moje síly, ale v ten okamžik jsem nad tím nepřemýšlela.

Konečně Čilli s Andy odjel. Děti plakaly, dojemně se s ním loučily. Po prázdninách ve škole měly namalovat obrázek z prázdnin. Čilli byl hlavní postavou mezi slunečnicemi. Vzpomínají na to dodnes, ale nejen ony.

Říkaly: "Nic lepšího jsme si nemohly přát".

                                                           Děvčátko z Madagaskaru

Je podzimní večer, sedíme s Ivankou v chatě u krbu a vzpomínáme. "Maminko, už jsem se tě chtěla několikrát zeptat, kde máš ode mě sluneční brýle, co jsem ti koupila, než jste letěli s Jaroslavem na Madagaskar?"

 Chvíli jsem přemýšlela, jak začít. Vzpomínky se rozletěly do dálky a já se v myšlenkách vrátila o deset let zpátky: "Po několikadenním náročném cestování jsme měli dva oddychové dny s ubytováním na břehu moře v rákosových chatičkách, kde jsme mohli plavat, slunit se, nabírat sil na další exotické výpravy.

 S Jaroslavem jsme se šli před večeří projít po pobřeží. Přidala se k nám místní holčička, v ruce plátěnou tašku. Rozcuchané vlásky, roztrhané tričko, bosá, ale usměvavá a milá. Byli jsme zvědaví, co v tašce nese? Sedla si na zem a vytáhla velikou bílou perleťovou mušli s dlouhými trny, nádhernou a obrovskou! Ptala jsem se, za kolik mi ji prodá. Dívenka však nechtěla peníze, ale ty moje sluneční brýle. Řekla jsem jí, aby přišla ráno, že se jistě domluvíme.

 Probudila jsem se brzy, chtěla jsem si zaplavat v moři ještě před snídaní. Když jsem však otevřela dveře od chatky, uviděla jsem schoulenou postavičku té dívenky ze včerejšího dne, jak spí na trávě u chaty a vedle sebe má položenou kabelu. Nevěřila jsem svým očím a ani nechápala, že ta osůbka čekala na ráno, možná se bála, abychom se neminuly. Celý příběh jsem pak u snídaně vyprávěla svým přátelům ze zájezdu. K mému překvapení se mi smáli, že mušlí je plné moře, oni si včera nasbírali a já za to zaplatila. Nu což, měla jsem pěkný suvenýr a k němu i krásný zážitek. Na první pohled bylo vidět, že je profesionálně vyčištěna, perleť se jen svítila. 

 Kolegové sice mušle vylovili, ale byly porostlé řasami, zelené a silně páchly. To prý převezou v igelitovém sáčku a doma pak vyvaří v prášku na praní.

 Byl duben 2011, v té době se usilovně pátralo po teroristovi Usáma bin Ládinovi, podle zpráv se měl ukrývat právě na Madagaskaru! Na každém rohu vylepeny jeho fotografie s výstrahou, že je ozbrojen, výše odměny za nahlášení policii. 

Proto byly na letišti důkladné kontroly, celníci nekompromisní, nervózní. Odbavování se protahovalo, ještě byl problém v tom, že prodali více letenek, než bylo sedadel v letadle a hrozilo, že dva ze zájezdu musí počkat na další let na druhý den. Jeden z nich byl Jaroslav. Vedoucí zájezdu odmítl, že by dva muže nechal do druhého dne na letišti. Po dlouhém domlouvání uvolnily sedadla dvě letušky, samy pak seděly v přípravně jídel.

 Všem účastníkům zájezdu zabavili jejich úlovky s tím, že je to jejich přírodní bohatství a nikdo si ho odvážet nebude, pokud si je nekoupí v obchodě. Moje nádherná památka na Madagaskar prošla bez připomínek.

 A tak se vyplnilo staré přísloví, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Často na dívenku vzpomenu a je mi líto, že přenocovala před chatou, aby se náš malý obchod uskutečnil."                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             

 

Vzpomínky opatrovnice

Sestřičko, moc a moc Vás prosím, kupte mi kolo. Budu ten nejšťastnější, jen mi to, prosím, u soudu zařiďte.

  Přání, které není nesplnitelné pro děti, které si o kolo řeknou rodičům. A většinou si ani říkat nemusí.

V ústavní péči o mentálně postižené muže je vše jinak. Svěřenci mají peníze na vklaních knížkách, pouze opatrovník s nimi může disponovat, ale až to zváží a povolí soud.

  K jednání u soudu jsem se dostavila i se svým svěřencem, kterému jsem byla přidělena jako opatrovník.

  Karel - tak se jmenoval muž s duší dítěte- o kterém píši.

Uplynulo několik měsíců od žádosti k vlastnímu soudu. O to více rostla Karlova touha po kole, až si bude moci vyjet za brány ústavu.

Když soud vyslechl prosbu a pak i mé důvody a záruky, uvolnil mi požadovanou peněžní částku. Karel dostal vysněné kolo - závodničku.

Pár dnů intenzivního ježdění a jednou vrátil z vyjížďky bez kola. Měla jsem volno po noční, tak až další den jsem se dověděla, co se událo.

  Karel na mne čekal u vstupní brány a s radostí líčil, jak se mu podařil velký a výhodný kšeft. Zajel si do hospůdky na limonádu, přisedl si k němu jeden hodný pán, ten mu zaplatil pivo a nabídl obchod. Vymění svou bundu a 2 losy za jeho nové kolo. Určitě vyhraje a pak si může koupit kol, kolik bude chtít.

  Hned mi bylo jasné, co se stalo a hlavně, co bude. Jako opatrovník za kolo nesu zodpovědnost a soudu skládám účty. A tak jsem vytáhla a oprášila své kolo, které jsem měla ve sklepě, naložila do autobusu a předala v tichosti Karlovi. Divil se, že je dámské a já si jen přála, aby to tímto bylo vyřešeno. Losy vyhrát nemohly, byly dávno prošlé.

Pan vedoucí ústavu choval v areálu králíky. Jeden svěřenec měl na starost krmení a tak se staral. Jednou v zimě se všichni králíci ztratili beze stopy. Po krátkém vyšetřování se jeden z obyvatel rozpovídal.

  Králíky odnesli do blízkého lesa, zabili a snažili se je stáhnout z kůže. To proto, že chtěli mít na zimu kožešinové rukavice.

Zákaz vycházek a cigaret trval adekvátně k prohřešku.

Vybraní svěřenci - pracovní četa - chodili pomáhat na pilu. Do práce se těšili, protože to byla vítaná změna v jejich stereotypním životě. Dostávali za práci kapesné, cigarety, kávu. S pytlíkem kávy stačil svěřenec vystačit pouze jeden den. Vařil si jednu kávu za druhou a večer už neměl nic.

  V civilním životě si pochopitelně nevěděli rady, ale lumpárny byly na denním pořádku.

  Přiběhl šéf pily a na pokraji zhroucení vysvětloval, že účetní z banky dovezla všem zaměstnancům závodu výplaty a odpoledne už byla kasa prázdná. Náš pan vedoucí nebyl ani psycholog, ani vysokoškolsky vzdělaný, ale šel na věc selským rozumem. Po vyslechnutí všech zúčastněných - jednoho po druhém - se dověděl, jak se to stalo. Jeden svěřenec pozoroval přes okýnko kanceláře, kam peníze ukládají a kde jsou klíče. Pak už nebyl problém vyčkat, až bude kancelář prázdná, peníze vybrat. Spolu s dalšími pak zaběhli do blízkého lesíku, kde je zahrabali pod strom.

Kámen úrazu byl v tom, že se sice přiznali, ale nepamatovali si, který že to strom byl.

  Po usilovném hledání se peníze druhý den našly. Špinavé, zavlhlé, ale nechyběla ani koruna.

Pracovala jsem na oddělení, kde byli jen lehce retardovaní svěřenci, tudíž chodili na brigády, na vycházky, jeden ministroval v kostele.

  Občas se stal nějaký průšvih. To pak musela zasáhnout policie. Tak se i stalo, že se jeden obyvatel ústavu večer nevrátil z vycházky. Na pomoc jsme volali policii. Našli ho opilého, zavřeli na stanici za mříže a vedoucí vychovatel si ho měl přijet vyzvednout a sepsat náležitosti. Jaké však bylo překvapení, když vychovatel dorazil na četnickou stanici a cela byla prázdná, odemčené mříže. Tři zámky otevřené bez poškození, náš svěřenec nikde. Po několika hodinách přišel do ústavu sám, měl hlad, žízeň, celý zmrzlý. Z cely prý se dostal lehce, měl v kapse drátek a tak dlouho do zámků dloubal, až se mříže otevřely. Policie nevěřila vlastním očím, ale nevěřil ani personál ústavu.

Ukázka z knihy CARPE DIEM-UŽIJ DNE

V Kuala Lumpuru pršelo. Po dlouhém letu příjemné osvěžení. Ubytováni jsme byli v hotelu s vyhlídkou na město, kde prosklené výtahy jezdily po venkovních zdech výškových budov, bydleli ve 20. patře s bazénem na střeše a s výhledem na pýchu Bornea - dvojčata, spojená lávkou.

Pokračovali jsme letecky až do státu Sarawak. Večer byla prohlídka města. Na náměstí jsme se na chvíli posadili. Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Světla pohasla. Z dálky zazněly tony hudby. Ano, je to Romantický klavír od Maláska. Barevná fontána dokreslovala nádhernou atmosféru noci.

V Malajsii jsme procestovali kus země. V džungli jsem se naučila střílet z foukačky, viděla kohoutí zápasy. Náčelník vzal kohouta z proutěné klece, která visela na kůlu - aby na ně nemohli hadi, pilníkem mu přibrousil drápy. Totéž udělal i s druhým a pak je proti sobě postavil. Všude lítalo peří. Bojovali jen chvíli, měli příští den opravdový zápas, tak aby byli v pořádku. Viděli jsme létajícího hada. Světlezelené tělo asi metr a půl dlouhé, vysoko v koruně listnatého stromu. Splýval s okolím, dokud nezačal poletovat z větve na větev. Kožní řasy po stranách se mu rozšířily, nabraly vzduch a on plachtil dolů k nám. Domorodci křičeli, nerozuměli jsme ani slovo, rozutekli se. Had nakonec zůstal na spodní větvi.

Džunglí jsme chodili celý den, velcí černí mravenci pochodovali divočinou, sežrali, co jim stálo v cestě. Křik ptáků utichal až po západu slunce. Horko a vlhko. Prodírali jsme se mezi stromy, průvodce nám klestil mačetou cestu, až jsme došli k plantáži, kde rostly kaučukovníky. Místní lidé nařezávali kusy kůry, mízu nechali kapat do nádob, tu pak lili do bedniček, na slunci několik dní vysušovali, jednou týdně přijelo auto a kaučuk odvezlo k dalšímu zpracování. Stromy se po opakovaném zásahu do kůry už nevzpamatovaly.

Procházeli jsme pralesem nad korunami stromů po vysutých lávkách, které byly poničené, desky prohnilé a někde chyběly úplně. Pod námi propast. Všichni jsme s obavou zkoumali, zda nás lávka unese. Jeden z naší skupiny měl fobii z výšek. Po dlouhém váhání si zavázal oči a jeden dobrovolník ho převedl. Jinou možnost neměl.

Dostali jsme se až ke kanibalům. Náš průvodce nás ujistil, že posledního člověka tam snědli před padesáti lety. V chatrči visel lustr z lidských lebek. Ty byly velikosti pěsti. Aby se seschly do potřebné velikosti, hlavy nabodávali na kůly a na slunci je sušili. Vlasy zůstaly beze změny.

Bydleli jsme v dřevěné chatrči, kde bylo mezi laťkami vidět hvězdy. Místo postelí jedno velké dřevěné plato a spací pytle. Okolo visela moskytiéra, ale byly v ní díry jako dlaň. Snídali jsme kukuřičné placky a máslo z konzervy. Vodu v lahvi měl na štěstí každý s sebou. Kdo měl málo, ráno se neměl v čem umýt.

Tak jsme se zase "nalodili" a po řece jeli do civilizace. Byla místy mělká, museli jsme vystoupit a loďku přenést. To už jsme věděli, že v řece jsou krokodýli, ale nezbylo, než usednout do lodiček a vydat se zpět do civilizace.