Andersenova hvězdička 2020

Andersenova hvězdička 2020

Městská knihovna

Němčice nad Hanou

https://mestska-knihovna-nemcice-nad-hanou.webnode.cz/

Literární soutěž Andersenova hvězdička byla pro žáky základních škol vyhlášena letošním roce 2020 již popatnácté a zúčastnili se jí nejen žáci naší základní školy, ale také žáci ze základní školy v Nezamyslicích.

Své práce zaměřené na poezii a prózu psali žáci na téma "Můj svět". Téma pojali žáci různě, jako rodinu, koníčky, filozofickou úvahu či povídku. Celkem se nám sešlo 63 prací od nadějných autorů. Je zvykem, že vyhodnocení soutěže probíhá vždy v rámci Hanáckého divadelního máje. Vzhledem k situaci, které vznikla na základě celosvětové pandemie, bylo vyhodnocení soutěže uspořádáno dne 16. 6. 2020, v sále kina Oko, ještě před zahájením HDM. Porota ve složení Libuše Matysíková, Naděžda Tesaříková a Veronika Oulehlová, vybrala a ocenila 26 vítězných prací. Literární potenciál mají výherci dostatečný. To dokazuje i fakt, že porotcům práce často vytvořily při čtení úsměv na tváři, nebo je přiměly k zamyšlení nad životem.

Velké dík patří nejen dětem, ale i porotě a těšíme se, že se děti opět zúčastní budoucích ročníků soutěže Andersenova hvězdička.

Andersenova hvězdička

Vyhodnocení:

1. Kategorie 

1. Nina Křivánková, 2. B

Daniela Vlčková, 3. B

2. Kategorie

Poezie: 1. Andrea Nosková - Nezamyslice

2. Filip Mekyska, 5. tř

3. Vendula Koutská - Nezamyslice

Próza: 1. Adam Pina, 5. tř

2. Šimon Škrkánek, 5. B

Tobiáš Skřivánek, 5. tř

3. Žaneta Floriánová, 4. A

Čestné uznání: Dan Aujeský, 5. tř

Aneta Navrátilová, 4. B

3. Kategorie 

1. Jakub Konečný, 6. B

Karolína Potáčová, 6. A

2. Tereza Kovářová, 6. B

Sofie Antelová, 6. B

3. Tereza Vykouřilová, 6. A

Denis Bortník, 6. B

Čestné uznání: Matyáš Navrátil, 6. A

Adéla Flíčková, 6. B

4. Kategorie

1. Vanesa Valášková, 9. B

2. Kristýna Kypastová, 9. B

3. Lucie Mekysková, 8. A

Kateřina Vosičková 8. A

Čestné uznání: Daniela Oulehlová, 8. A

Mimořádná cena:

 Jan Wolf, 4. B - Strašidelný dům

Natálie Dobiášová, 6. B - Davídkův svět

Téma: Můj svět

Název: Davídkův svět

Natálie Dobiášová, 6. B  

Malý Davídek se vzbudil, oblékl a šel si dát snídani. Pokud nevíte, tak Davídek je mladší bratr od Klárky. Chodí do první třídy. O Kláře jsme si povídali v minulé povídce Klárčin den. Teď je čas na Davídkovo povídání.

Davídek si dal kakao do mikrovlnky a teď rychle - má minutu a půl na to, aby si nachystal rohlík a nutelu. Vše zvládl v limitním čase (samozřejmě než zapípá mikrovlnka). Šel si sednout za stůl a dívat se na televizi. Dojedl snídani a už zase nestíhá.

Spolu se svou sestrou Klárou a tatínkem odchází do auta. Nasedají a Davídek si představuje, že létá ve své vzducholodi. Tak, jak ubíhá cesta autem, tak se brodí Davídkova vzducholoď přes mraky, které dnes plují na obloze.

Dojeli ke škole a David letí do své třídy. Sedá si do lavice. Vše stíhá, má ještě pět minut, a tak jde za kamarády. "Ahoj roboti, upřímně vás zdravím." " My tě taky zdravíme," odpovídají si chlapci mezi sebou. "Ha ha ha, tak co, kdy přijde učitelka?" "Nemám zdání, kdy ta stará čarodějnice přijde," odpovídá Michal. Michal je nejzlobivější kluk z celé třídy.

"Dobré ráno třído." Právě přichází paní učitelka a začíná svůj výklad hodiny matematiky. Celý den se táhne a David čeká, kdy odzvoní poslední hodina.

Po vyučování šel Davídek domů. Jinak řečeno na hřiště. Má ještě hoďku čas. Na hřišti už jsou kluci - Mirek, Honza, Vojta a Jiřík. "Naši základnu obsadila trojčata!" Ve skutečnosti to jsou tři rozdílní kluci, kteří se jen oblékají stejně. "Vezměte si zbraně a na ně!" zařval Vojta. Popadli klacky a šli do boje. Vyhráli! Trojčata odešla a základna byla spasena. "Byla to sranda, ale už musím jít," řekl Mirek. "Tak ahoj," odpověděli kluci. Parta se za chvíli rozpadla a Davídek šel čekat na tátu.

"Ahoj tati," vítal se s ním. Doma ho čekal výborný oběd a po obědě sladký indiánek. "Nech si chutnat, ty můj robůtku," přeje mu maminka.

Po obědě si šel hrát s Haničkou. To je jeho mladší sestřička. "Hele Hani, chceš si hrát na intergalaktické vetřelce?" "Jo, jo, jo!" křičí Hanička. "Dobře, tady máš helmu. Hrnec a dvě přilepené vařečky jako tykadla a starou pružinu místo antény." Hráli si tak dobře, že ani David nesledoval čas a byl tu večer.

"Tak co, už se jdeš koupat?" volá maminka na Davídka. "Ale mami, vždyť si hrajeme asi jen teprve tři hodiny."

A šup - David skočil do vany a představoval si, že je potápěč na průzkumu neznámých vod. "Tady je potápěč jedna - přepínám." "Tady je potápěč číslo dva - slyším." "Jste připraven na odjezd?" "Ano jsem." Maminka vytáhla malého potápěče ven a osušila ho. " Co by sis dal k večeři?" "Co třeba žraločí oči a chapadla od chobotnice?" "Dobře," odvětí maminka.

O pět minut později. "Už se to nese. Tady máš volská okna a slaninu. Nech si chutnat."

Po večeři šel David spát. Byl totiž tolik unavený, že se mu už nic nechtělo dělat. Aspoň bude mít dost síly na další den. Dobrou noc, Davídku, a pěkné snění. 

Strašidelný dům

Jan Wolf, 4. B

Úvod

Byl jednou jeden svět, ve kterém se pořád děly záhady a nějaké zločiny. A protože těch policistů a detektivů bylo málo, tak musely dělat detektivy i děti. V každé partě detektivů byly tři děti. Znám takovou partu detektivů, kteří se nikdy nevzdávali a dokázali vyřešit záhady, které nevyřešili ani ti opravdoví. Znám i jejich jména. Jsou to: Honza, Eliška a Michal. Říkají si "Klub záhadologů".

Kapitola 1: Vyprávění

Je večer a je bouřka. Klub záhadologů sedí ve své klubovně a čekají, než jim někdo zavolá a oni mohou na kole vyrazit do akce. Detektivové jako oni jezdí za jakýchkoliv podmínek.

"Kde je Michal?" ptal se Honza Elišky.

"Nevím, ale už má hodinu zpoždění," řekla Eliška.

"Ťuk, ťuk, ťuk ..." někdo zaklepal na dveře.

"Že by to byl Michal?" řekla Eliška a šla se podívat do kukátka. Byl tam Michal a byl celý promočený.

"Pomoc, pomoc!" křičel.

"Co se děje, Michale?" zeptala se Eliška a pustila ho dovnitř. Sundala mu bundu a pověsila ji na věšák. Potom Michala posadila na židli, aby se uklidnil a mohl jim říct, co se stalo.

"Co se stalo, Michale?" zeptal se Honza netrpělivě.

"Šel jsem za vámi jako obvykle. Po cestě jsem narazil na takový podivný dům. Byl celý zchátralý a dveře byly otevřené. Byl jsem zvědavý, a proto jsem šel dovnitř. Byla tam tma a baterku jsem si minule zapomněl tady, a proto jsem musel jít po tmě. Náhle se přede mnou objevilo světlo a já jsem šel za ním. To světlo, to byla baterka, kterou tam někdo rozsvítil. Takže jsem věděl, že tam nejsem sám. Potom jsem se strašně lekl, protože přede mnou stály dvě kostry a mluvily na mě. Začal jsem utíkat a přitom jsem očima hledal, kam bych se schoval. Naštěstí jsem našel jeden velký obraz, za který jsem se schoval. Chtěl jsem vám zavolat, ale jak jsem běžel, nejspíš mi vypadl mobil z kapsy. Tak jsem tam seděl a čekal, než ty kostry půjdou do jiné části domu. Potom šly konečně jinam a já jsem vyběhl z domu a zastavil se až tady. Proto jsem se zdržel."

"Co kdybychom do toho domu šli?" navrhl Honza.

"Dobře, půjdeme," shodli se Michal s Eliškou.

"Crrr! Crrr! Crrr!" zazvonil telefon.

"Kdo nám to volá?" zeptal se Honza a šel k telefonu. "Ale ne! Na displeji je tvé jméno, Michale!" řekl Honza vyděšeně a ukázal mobil Michalovi.

"To znamená, že nám volají ty kostry," řekla stejně vyděšeně Eliška.

"Neber to!" radil Michal Honzovi.

"Dobře," souhlasil Honza.

"Ťuk, ťuk, ťuk..." někdo zaklepal na okno.

"Jdu se podívat," řekl Honza. "Áááá!!!!! To jsou ty kostry!!!!!" zakřičel Honza.

Kapitola 2: Výprava do strašidelného domu

"Schováme se do skříně a zevnitř zamkneme!" zavelel Michal a všichni tři běželi s klíčem do skříně.

"Dobrý, už jsme v bezpečí," řekla Eliška, když Michal právě zevnitř zamknul skříň.

"Teď stačí jen čekat. Vylezeme, až nebudeme z vedlejška slyšet podezřelé zvuky," zašeptal Honza.

O hodinu později...

"Vedle je ticho. Ty kostry tam nejspíš nejsou. Nakouknu ven a zjistím, jestli je čistý vzduch," šeptal Honza a nakoukl ven ze skříně. Kostry tam nebyly.

"Dobrý, vzduch je čistý. Můžete vylézt ze skříně. Ale ne! Ty kostry se sem dostaly tak, že vykoply dveře. Zavolám panu stolářovi. Ten nám pomůže." řekl Michal, a šel mu zavolat.

O minutu později...

"Pan stolař říkal, že může až v šest hodin," informoval Michal hned po tom, co ukončil hovor.

"Je pět hodin. Takže máme hodinu na prozkoumání takzvaného strašidelného domu," řekl Honza a šel si s Michalem a Eliškou pro kola a helmy. "Tak jedeme. "Michale, jakému stolařovi jsi volal?" zeptal se Honza.

"Tomu, co nám vždycky dává speciální cenu," odpověděl.

"Aha," řekl Honza.

"Kluci, veškerou detektivní výbavu jste si zapomněli v klubovně a já jsem vám ji vzala," řekla klukům Eliška.

"Jo,děkujeme, Eliško," poděkovali jí kluci.

"Tak už jsme tady, u takzvaného strašidelného domu," řekl Michal.

Michal a Honza si kola opřeli o zeď domu. Jenom Eliška si kolo opřela o zeď vedle okapu.

"Kluci, vždyť vám ta kola někdo ukradne," řekla Eliška klukům.

"Ale ten někdo ho může ukrást i tobě," bránili se kluci.

"Ale já spojím zámkem na kolo rám kola s okapem," vysvětlila Eliška klukům.

"Aha, tak promiň. My si to spojíme taky," řekl Michal a vykročil ke dveřím.

"Počkej, Michale!" zastavil ho Honza.

Michal zastavil a díval se na Honzu s otázkou v očích: " Proč ho zastavil?"

"Dostal jsem nápad. Podívám se na internet, kdo ten pozemek kupoval," řekl Honza a už měl mobil v rukách. "To byste nevěřili, komu ten pozemek patří! Ten pozemek patří..." Než stačil Honza říct jeho jméno, rozlétly se dveře a ze strašidelného domu vyběhly ty dvě kostry.

"Jsou to jenom roboti. Vyliju na ně limonádu, kterou tady mám. To je zničí," řekl Honza svým kamarádům a už vytahoval limonádu z batohu. Potom limonádu vylil na robotické kostry a ty s rachotem spadly na zem.

"Výborně Honzo!" jásal Michal s Eliškou.

"Kolik je hodin?" zeptal se Honza Michala.

"Je 5:50," odpověděl Michal.

"Výborně! Zavolám policii, protože my ho zatknout nemůžeme, nemáme na to právo," vysvětlil Honza a už ťukal číslo 158.

"A ty snad víš, kdo to je?" zeptala se nedůvěřivě Eliška.

"Ano," odpověděl Honza. "Jeďte napřed do klubovny. Tam vám všechno vysvětlím. Do šesti budu v klubovně," řekl Honza a začal telefonovat s policií. Eliška s Michalem mezitím vyrazili do klubovny.

Kapitola 3: Rozluštění případu

Honza právě dotelefonoval a vyrazil za Michalem a Eliškou do klubovny. Eliška s Michalem už do klubovny dojeli. Čas Honzovi moc nepomáhal, protože bylo 5:55 a Honza teprve vyjížděl. Naštěstí jel Honza z kopce, takže do klubovny dojel brzy. Bylo teprve 5:58, takže to stihl jen tak tak. Mezitím dorazila policie.

"Proč přijeli obyčejnou škodovkou a ne policejním autem?" ptal se Michal Honzy.

"To je takové zamaskování. Řekl jsem jim, ať tak přijedou, aby se ten zloděj nelekl a neutekl nám," odpověděl Honza Michalovi. Policie přišla k nim do klubovny. Honza je požádal, ať se schovají do skříně, a až na ni Honza třikrát zaťuká, ať vyběhnou ven a chytí pachatele. V šest hodin přišel ten pan stolář. Jak vešel dovnitř, Honza třikrát zaťukal na skříň: "Ťuk, ťuk, ťuk..." Potom rychle ustoupil od skříně. Policie rozrazila dveře a chytila stolaře. Nasadila mu pouta a odvezla ho do vězení.

"Jak jsi věděl, že to byl on?" ptal se ho Michal s Eliškou.

"Na internetu jsem se dočetl, že ten pozemek koupil on a že rád vyrábí roboty," vysvětloval Honza.

"Crr, Crr...vezmu to," řekl Honza.

O minutu později...

"Policie říkala, že v tom domě našla vzácné ukradené věci," řekl Honza svým kamarádům po tom, co dotelefonoval. " Takže ty kostry byly na odrazení všech, kdo do toho domu přišli. Všech, kromě stolaře. Bál se, aby někdo nepřišel na ty ukradené věci. A ty super ceny dělal jenom nám proto, aby se nám vetřel do přízně, ujasnili si všichni tři.

A potom všichni tři řekli nahlas a vesele: " Vyřešili jsme další případ!"

A to je konec knížky. 

Můj svět

Karolína Potáčová, 6. A

Můj svět je moje maminka, taťka a sestra Valentýna.

Můj svět je babička, které pomáhám péct koláče, a děda, se kterým luštím křížovky a pracuji na zahradě.

Můj svět jsou bratranci a sestřenice, tety a strýčkové, které mám moc ráda.

Můj svět jsou kamarádi, spolužáci a učitelé, se kterými trávím spoustu času.

Můj svět jsou výlety do Rožnova k našim nejmilejším známým.

Můj svět je škola, kde se učím, florbal a lukostřelba.

Můj svět jsou tábory v Kladkách, venčení labradora Olivera a návštěvy knihovny, kde mamce často pomáhám.

Můj svět je Rubikova kostka, Harry Potter a hokej.

To vše je můj svět, který mám ráda a cítím se v něm dobře.

Hlavně díky lidem, kteří jsou jeho součástí.

Můj svět

Vanesa Valášková, 9. B

Rozdělila bych svůj svět na dvě samostatné, ale zároveň neoddělitelné části. Části, které se navzájem ovlivňují.

První část mého světa se odehrává ve mně. Jedná se o dlouhý příběh, který znám jen já sama. Šňůra pocitů, myšlenek, vzpomínek a zážitků utváří tento svět. Druhá, ta viditelnější část mého světa, se skládá z událostí a činů. Někdy z mých činů, jindy z činů druhých. Vše, co se stane ve světě vnějším, se odrazí do světa vnitřního.

Již od mladých let byl můj vnitřní, tak vnější svět formován mými nejbližšími lidmi. Nejvíce asi tátou, mámou, sestrou a babičkou. Od nich jsem získala základy svého světa, kdy mi při různých situacích naznačovali možnou cestu. Byli to právě oni, kteří mi ukazovali, jak být sama sebou. Poté mi do života vstoupil nový prvek, a to sport. Sportu se věnuji už šestým rokem a stále mě baví víc a víc. Změnil mi život od základů. Díky němu mi totiž do cesty vstoupilo mnoho nových lidí a také jezdím na různé soutěže, z nichž mám plnou kupu zážitků a vzpomínek. Sport mi začal utvářet můj vlastní vnitřní i vnější svět zároveň. Vidím okolní svět z jiného úhlu pohledu a svět se mi zdá lepší, než byl kdy dřív. Jako kdybych začala žít jiný, nový, pestřejší a smysluplnější život. Sportem získávám potřebnou energii pro vytváření mého nového a lepšího já, tedy mého světa.

Teprve nedávno jsem si uvědomila, že díky změně myšlení ve vnitřním světě dokážu změnit i svůj vnější svět. Pochopila jsem rovněž, že mám určitou zodpovědnost za své činy, které se dotýkají jak mě, tak mého blízkého okolí, a že každý můj čin má svůj důsledek, ať už pozitivní nebo negativní. Došlo mi, že aby byly důsledky mých činů pozitivní, měla bych obezřetněji vybírat. Ať už se jedná o kamarády, knihy či jiné aktivity. Má rozhodnutí mě dovedla až sem.

Když se na vše zpětně podívám, uvědomuji si, co jsem všechno musela udělat. Koho jsem musela opustit a u čeho polevit, abych se dostala až tam, kde jsem teď. Něco mi přijde, jako kdyby se odehrálo včera, a něco, jako bych opustila již před mnoha lety. Ničeho ale nelituji, protože sama vidím, jak se má rozhodnutí vyplatila. Díky tomu se každé ráno probudím s dobrým pocitem. S pocitem toho, že pokud dokáži změnit své myšlení, dokážu změnit sama sebe. Uvědomuji si, že je vše jen v mé moci. To, co budu chtít požívat za pět let, tvořím jen já a tvořím již dnes.

Můj svět

Jakub Konečný, 6. B

Můj svět, co si pod takovým pojmem mám představit? Vesmír, planeta Země, můj vysněný svět nebo to, co se odehrává uvnitř mě.

Vezmu v úvahu vesmír. Vesmír je hodně, hodně veliký. Sami sebe se ptáte: "Jsme ve vesmíru sami"? Když je ten vesmír tak velký, tak v něm sami nebudeme.

Teď přejdeme k planetě Zemi. Naše planeta zažívá nejlepší časy tohoto století. Lidstvo zasáhl smrtící druh koronaviru. Pro nás jako pro lidstvo to moc dobré není. Ale jaké je to pro Zemi? Zemi to hraje náramně do karet. Taky se potřebuje aspoň trošku zregenerovat, když jsme tady způsobili takovou spoušť.

Můj vysněný svět? Ten jsem nikdy neměl a vlastně ho ani nepotřebuji. Svět se mi líbí takový, jaký je.

Poslední věc. To co se odehrává uvnitř mě? V hlavě se mi honí spousta myšlenek a emocí, ať už jsou špatné anebo dobré. Nebo takové, co mi mohou změnit život.

A ten poslední odstavec je pro mě ten nejdůležitější.

Žiju si svůj vlastní svět

Tereza Kovářová, 6. B

Ráno vstanu celá polámaná a po probdělé noci jsem unavená. Protože jako vždy nestíhám, utíkám na autobus hladová a bez svačiny. "Sakra, zase mi ujel," vztekám se, protože musím jít pěšky. Po cestě do školy si uvědomuji, že nemám úkol do matematiky, a aby toho nebylo málo, podívala jsem se na hodinky: "Panebože to už je tolik?", zděsila jsem se, protože první hodina už dávno začala. Přidala jsem tedy do kroku.

Do školy jsem došla až ke konci první hodiny. Ťuk ťuk, vstoupila jsem do třídy a zakoktala: "Do...do...dobrý den."

"Ták Nováková, kdepak ses nám toulala dnes? Rozbil se ti budík? Zaspala jsi? Nebo se ti snad nechtělo?"

"To ne, paní učitelko, ujel mi autobus."

"To víš, to ti tak budu věřit. Pojď rovnou k tabuli, ty lhářko."

Ze zkoušení jsem dostala za pět a další pětka následovala z matiky za ten úkol. Jakmile jsem přišla domů, výprask mě neminul. Se slzami v očích jsem utekla do pokoje a lehla si na postel, z dlouhé chvíle jsem začala přemýšlet. Postupně se mi zavíraly oči, usnula jsem. A tak to začalo...

Zdál se mi nádherný sen o světě, který mi připomínal ten skutečný, ale něco bylo jinak. Hned jsem pochopila co. Ráno jsem vstala, ale nebyla jsem polámaná ani unavená, protože jsem měla dostatek času. Šla jsem se nasnídat a nachystat si svačinu do školy. Celý zbytek snového dne probíhal pozitivně. Od té doby každý večer ve skutečném světě do postele ulehám s vědomím, že se probudím v tom smyšleném, a i když vím, že není dobré řešení utíkat před světem do snu, nesnažím se s tím přestat, právě naopak.

Můj svět

Kristýna Kypastová

Ve školce se nás ptali na různé otázky, na které ve většině případů nedokážeme odpovědět ani teď. Třeba "Čím budeš, až vyrosteš?", "Jak bys chtěla změnit svět, kdybys měla možnost?" a tak různě. Ale pamatuji si hodně detailů a třeba i nepodstatných věcí z hodně mladého věku. Třeba když jsem měla ve školce oslavu narozenin a tehdy se mě ptali, jak bych si představovala svůj svět. Byly mi asi čtyři roky, a co jiného bych měla odpovědět, než "duha, sladkosti a růžová".

Na prvním stupni mě zaskočili podobnou otázkou. Byla jsem odjakživa snílek a realita mě nijak moc nelákala. I přes to, že jsem jí denně musela procházet. "Chtěla bys mít svůj svět?", "Jaký by měl být?" Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela a odpověděla jsem: "Zažívat dobrodružství a v noci tančit na hvězdách."

Na druhém stupni mě tato otázka zas tak moc nezaskočila. A to konkrétně v hodině výtvarné výchovy. Měli jsme za úkol vymyslet a zachytit na papír, jak by měl vypadat nás svět. Zapátrala jsem v minulosti a uvědomila si, že na tuhle otázku už se mě ptalo nemálo lidí. Odpovídala jsem sobecky. Vlastně nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaký by mohl být ale...řekněme si to upřímně. Coby kdyby! Sice pořád nevím, čím budu, nebo čím chci být, ale jedno vím jistě. Můj svět je prostá realita. I v době elektroniky, různých vymožeností, vychytávek a tak podobně, bychom neměli zapomínat na úžasný svět reality. Přece jenom na instagramu nezjistíme, jak je všechno na živo krásné.

Takže sundávám filtr a jdu do světa reality...do mého světa.

Můj svět

Sofie Antelová, 6. B

Velmi dlouhou dobu jsem si vůbec neuvědomovala, jak pohodlný a krásný život žiji a jak se vlastně máme velmi dobře. Kdykoliv jsme si dříve zajeli někam na dovolenou k moři, lyžovat do hor, odpočívat do Ameriky, do Polska, do Německa, na kolotoče do vídeňského Prátru či jen tak po Čechách. Vlastně až teď mi došlo, jak se život zásadně změní v případě pandemie coronaviru. Nemůžeme vlastně nikam. Celé dny sedím v pokoji a jediné spojení se světem jsou mí rodiče a internet. Přiznám se, že mi to prvních pár dní vcelku vyhovovalo. Dlouhé hodiny jsem se válela v posteli u počítače a byla aktivní na sociálních sítích. Teď ale stále více zjišťuji, jak mi chybí kamarádi, přímý kontakt s nimi, sport a běhání po venku a hodně taky samozřejmě kroužky ve škole, na které jsem byla zvyklá. Musím přiznat, že se mi samozřejmě po všem moc stýská. Nemám ani obavy ze samotné nemoci. Spíš se bojím o babičku, která na tom se zdravím není úplně nejlépe a vlastně patří mezi nejvíce ohrožené lidi. Snad se vše vrátí velmi brzy do starých kolejí. To, že se mi svět takhle změnil, je možná dobře. Až to celé skončí, pak si budu určitě všeho mnohem více vážit. Víc si budu uvědomovat, jak jsme si žili hezky a jak to bylo všechno jednoduché, příjemné a uvolněné. Hlavně teď už vím, že to není jen tak samo sebou. Stačí málo a vše je jinak. A velmi zoufalá je hlavně ta nejistota, že nevíme, kdy to skončí.

Už více jak půl roku, si šetřím na dovolenou k moři a teď najednou nevím, jestli ty peníze budu moci vůbec utratit a užít si je někde u vody. Ve srovnání s nebezpečím, které nám hrozí, je to vlastně maličkost. To už teď vím...

Můj svět

Denis Bortník, 6. B

Už jako malý jsem měl moc rád pohyb. Jakmile jsem se naučil jezdit na kole, věděl jsem, že mi to kolo už nikdo nevezme. Ale postupně. Nejdříve jsem jezdil na malém kole s pomocnými kolečky. Zanedlouho jsem jezdil bez koleček. Nebylo to jednoduché, několik pádů a odřená kolena mě neodradila. Babička mi koupila větší kolo, tak to teprve byla jízda. Kolo má hliníkový rám, sedm přehazovaček atd. Po pár jízdách jsem věděl, že se z mého kola stane velký koníček. Když je venku hezky, usedám na kolo a jedu. Už můžu, mám průkaz cyklisty. Jedu si tak po rovině, pozoruju krajinu kolem sebe. Opravdu je na co se dívat. Když jedu do kopce, zkouším převody, abych se co nejméně našlapal. A z kopce, to je jízda! Vítr mi ovívá tvář a celé tělo, já jsem šťastný. Kolo je prostě moje vášeň, které se jen tak nevzdám.

Můj svět

Kateřina Vosičková, 8. A

Tma. To první, co vidím, když zavřu oči. Vždy mi chvíli trvá, než si vybavím nebo uvědomím, co všechno mám nadevše ráda. Už se něco objevuje! Bílá mlha se pomalu rozprostírá všude kolem mě a mění tmavou místnost v nádhernou travnatou krajinu. Jsem na malém kopečku v travnatém poli. V dáli vidím záhadné lesy. Proč záhadné? Protože napravo byl listnatý, nalevo zase jehličnatý a naproti mne byl velký deštný prales. Bylo velké teplo a do tváře mi foukal ohřátý vzduch, který mí rozvíval vlasy do všech stran. Náhle jsem ucítila, že mě někdo chytil za ruku. "Co tu tak stojíš?" Prudce jsem se otočila. Byla to moje nejlepší kamarádka, kdo mě vyděsil. Hned se mi ulevilo a objala jsem ji. Obě jsme se rozběhly do deštného pralesa a hlasitě se smály. Po vstupu do lesa se vedle nás objevil velký krásný pes. Byl velice mazlivý, a tak se k nám připojil. Všude létali barevní ptáci a pobíhala různá zvířata. Na vysokých palmách rostly všechny druhy ovoce. V dáli se třpytila hladina moře a zářil zlatý písek. Bez váhání jsme skočily do vln, které nás unášely daleko od břehu. Napadlo mě, jak to asi vypadá pod vodou? Zvědavost mě potopila. Já se ale bála otevřít oči, protože by se mi slaná voda do nich dostala. "Co se to děje?" Zase tma. Stále levituji, jako bych byla ve vodě, ale všude je tma a prázdnota. Nemám to ráda. Není to samotou, ale pocitem, co mám. Je nepopsatelný a nepříjemný. Náhle za mnou připlavala celá má rodina i se psem a kočkou. Bylo to zvláštní, protože na mě pes z dálky mňoukal. Prudce jsem sebou škubla. Mrkla a uviděla naši kočku, jak mi sedí u postele a mňouká. Vadí mi, že mě probudila, jelikož se v tom snu neobjevilo vše, co jsem chtěla, a vadí mi, že jsem vstala s tím nepříjemným pocitem. 

Můj svět

Lucie Mekysková, 8. A

Můj svět je tam, kde se v rušném městě linou vůně čerstvých ryb, můj svět je tam, kde brzy na jaře kvetou zrůžovělé lístky sakur, kde se po ulicích procházejí historicky oblečené gejši a kde se na mýtině rozprostírají rýžová pole. Ano, můj svět se točí kolem obdivuhodného JAPONSKA.

A není to jen můj svět, je to i svět, kde žijí zdvořilí, pracovití a hodní lidé. Žijí tam nejen úžasní lidé, ale i mnoho roztomilých srnců v chrámu Nikkó, kteří střeží obrovského zlatého Buddhu.

Japonsko má i bohatou, zdravou stravu, jako jsou čerstvé ryby, rýže, zelenina a mořské plody. Hlavní město Japonska se nazývá Tokio a je to nejrušnější město Japonska. Kjóto, bývalé hlavní město Japonska, může nabídnout více, než jsou jen rušné ulice, dobré jídlo a hodně obchodů. Kjóto jim dává starobylou historickou kulturu, která všechny okouzlí. Rozkvetlé zahrady, rjokany, chrámy a starobylé samurajské sochy, které střeží vysoké, krásné pagody. Nechybí ani vyhaslá zasněžená sopka Fuji poblíž Tokia, na kterou se každý rok musí každý Japonec, podívat.

Japonsko je pro mě ráj na celé zemi. A kdybych nemusela, nikdy bych takovou jedinečnou zemi vycházejícího slunce neopustila. 

Můj svět - Máma

Tereza Vykouřilová, 6. A

Ráno, když se probudím,

jsou tvé oči, co jako první uvidím.

Tvé ruce mě něžně pohladí

a tvůj hlas všechno krásně doladí.

Řekneš, vstávej, už je čas,

a shrneš mi z čela neposedný vlas.

Mámo, jsem ráda, že tě mám,

jsi pro mě to nejlepší, co znám.

Ráda se schoulím v tvé náruči,

která mi bezpečí zaručí. 

Můj svět

Matyáš Navrátil, 6. A

Každý člověk na světě potřebuje mít pro sebe kousek místa, kde se cítí dobře a může být sám sebou. Pro někoho je takovým místem vlastní pokoj, pro jiného třeba lavička v parku nebo místo u řeky. Já mám takové svoje místečko na houpačce, která stojí u nás na dvorku. Na své houpačce mohu být jen sám se svými myšlenkami. Chodím tam vždy, když mi to čas dovolí. Po škole si potřebuji odpočinout, a tak si tam krásně pročistím svou mysl. Můj svět je místo, kde nechávám za sebou všechny starosti, úkoly, které mám vyplnit, závody a fotbalové utkání. Jednou si budu muset najít jiný koutek klidu, ale zatím mi moje houpačka stačí.

Můj svět

Daniela Oulehlová, 8. A

Když se nad tím zamyslím, můj svět je hudba. Hudba mě už od malička přitahovala tím, jak se v ní dají vyjádřit emoce. Od mých osmi let jsem začala hrát na flétnu. Velmi mě to bavilo. Hrála jsem na různých besídkách a mívala dobrý pocit z toho, že se lidé chodili na ty besídky dívat. I když jsem pokaždé před takovým vystoupením měla strach, musela jsem to překonat a zahrát co umím. I když se mi to ne vždycky podařilo, diváci tleskali, a to mě posouvalo vpřed. Jelikož mi hraní velice šlo, můj učitel se mě po třech letech zeptal, jestli nechci zkusit hrát na jiný, náročnější dechový nástroj. Vždycky se mi líbil klarinet. Tak jsem odpověděla, že bych chtěla zkusit tenhle. Učitel neměl problém, a tak jsem se od dalšího roku začala učit hrát na tento elegantní nástroj. Bavilo mě to víc a víc. Můj druhý rok hraní na klarinet pro mě začal velice příjemně. Učitel se rozhodl přidat mě do orchestru. Dostala jsem vcelku náročné noty, a tak jsem se je začala učit. Ze začátku bylo velmi těžké chytit rytmus, který mi vždy dělal ze všeho největší problém. Přesto jsem se noty naučila a od ledna jsem každou středu začala chodit na zkoušky. Jeli jsme i na třídenní soustředění, kde jsme opravdu hodně hráli. Perfektně jsme se sehráli a začala jsem se těšit na Svátek hudby, kde jsme měli mít koncert. Na ten den jsem se velmi těšila, protože ten den jsem měla i narozeniny. Když jsem tam přišla, složila si klarinet a rozehrála se, vzala jsem noty a šla s ostatními členy na pódium. Tam jsme si všichni připravili noty a společně se rozehráli. Poté už začali přicházet lidi. Asi po dvaceti minutách přišel k pódiu moderátor. Nejdřív divákům představil program na tuto akci a pak dostal slovo i náš dirigent. Když domluvil, přistoupil zase k nám a tím nám naznačil, že už budeme hrát. Všichni hráli, jak nejlépe uměli. Tohle vystoupení se nám hodně podařilo a divákům se líbilo.

Na začátku tohoto školního roku jsme jeli jako celý orchestr hrát na akci Jičín město pohádek, kde jsme byli čtyři dny. I tahle akce měla velký úspěch. Pro tento rok už secvičujeme zase nové skladby, které zahrajeme na Svátek hudby. Možná i letos někam ještě pojedeme. Zkrátka mě hraní na klarinet, ať už jen tak, nebo v orchestru, velmi baví a doufám, že i ještě dlouho bude. 

Můj svět

Adéla Flíčková, 6. B

Není to dávno, co jsem měla svět úplně normální, až harmonický. Ráno do školy, po škole domů, napsat úkoly a po zbytek dne jsem měla volno na cokoliv. Návštěva u babičky, něco si nakreslit anebo jenom tak si jít na zahradu hrát s naším psem.

Teď díky událostem, které se dějí po celém světě, se mi život, a určitě nejen mně, otočil vzhůru nohama. Začalo to tím, že nám zavřely školy. Ze začátku radost. Co víc si taky může dítě přát. Hlavou mi proletělo slovo prázdniny, hurá! Ale opak je pravdou. Prázdniny vypadají úplně jinak. Zavřeli většinu obchodů, nemůžeme takřka nikam, ani na výlet. Že musíme mít zakryté ústa i nos, když chceme někam jít, je ta poslední věc, co mě trápí.

Učit se musíme, i když jsme doma, a to je teprve zážitek. Rodiče i přes své zaměstnání musí s námi probírat učivo, které nám denně posílají učitelé přes internet. Je toho tolik, že nám to zabere klidně i celý den. Tamto opsat, tento vytisknout, to se naučit.

Neřekla bych, že to někdy řeknu, ale...Už bych se chtěla vrátit do školy. Nejen kvůli učení, ale i kvůli kamarádům a kamarádkám, učitelům a učitelkám.

Můj Svět

Jmenuji se Nina Křivánková a je mi osm let. Mám svoji vlastní říši. Je v ní klid, pohoda a každý by si to tam oblíbil. Nemocnice je hodně často prázdná, ale někdy je někdo smutný. Od toho je tam smuteční nemocnice. V mojí říši jsem královna a mám tam svůj hrad. Hrad mám v hlavním městě, které se jmenuje Levandulov. Mám tam školu, ve které se učí i jiné předměty než se učí tady u nás v České republice. Těmi předměty jsou magičtina, přírodní výchova a tisková hodina s omalovánkami. Mám tam taky hodně obchodů a pekáren. V mém světě žijí v podstatě jenom plyšáci. Všechny mám moc ráda. Moje vyprávění už bohužel musí skončit, ale dám vám jednu radu. Když se vám náš svět nelíbí, tak si utvořte svůj a budete moct do něho kdykoliv chodit. Stačí jen zavřít oči a zapnout fantazii.

Kamarádi
Andrea Nosková 5. B Nezamyslice

Moje kamarádky ráda mám,
proto si je pozvu k nám.
Někdy se však pohádáme,
hned se zase rády máme

Všechny strašně hodné jsou,
mohu jim říct pravdu svou.
I když mám tajemství,
udržíme přátelství.

Moje kamarádky ráda mám,
daruji je také vám.
Važte si svých kamarádů,
mohou vám dát dobrou radu.

Velká sranda s nimi je,
hru si vždycky užiji.
Po škole si zamáváme,
protože se rády máme. 

Můj svět

Adam Pina, 5. tř.

Malinká hvězdička letí vesmírem a pak oblohou, nakonec až na zem. Když je hvězdička na zemi, tak všichni přijdou ke kráteru vedle malé vesničky jménem Němčice. Po delší době vzali tento velký předmět do laboratoře a zkoumali jej. Po delším čase zjistili, že je to hvězda a chemik se ptá: ale to je divné! Vždyť hvězdy nepadají z nebe, že? No ano, ale tady ve vesmíru se muselo něco stát!

POKRAČOVÁNÍ

Po 50 letech už zkoumali vesmír, dokonce se ve vesmíru normálně žilo. No, ale ten problém už vyřešili. Ten problém je galaxie! Z druhé galaxie totiž zjistili, že tam někdo žije a že nám akorát poslali šifrovaný kód: ǀ7ǀ5ǀ6ǀ1ǀ5ǀ8ǀ8ǀ4ǀ∞ǀ

Jestli poletíte do galaxie, čeká vás nebezpečí!

KONEC

Můj svět

Daniela Vlčková 3. B

Docela dlouho jsem přemýšlela, o čem mám psát. Co to vlastně je můj svět? Je to moje rodina? Je to místo, kde žiju? Je to škola a spolužáci? Moji kamarádi? Moje záliby? Nakonec jsem přišla na to, že můj svět je všechno, co mám ráda, všichni moji blízcí a to, co prožívám každý den. Nevěděla jsem, kterou svoji zálibu vybrat jako první, o kterém člověku napsat nejdříve. Do mého světa patří velká spousta lidí a zálib. Během mého rozhodování, co a kdo je můj svět, došlo k zásadní změně. Do mého světa vstoupil COVID - 19, což mi můj svět změnilo. Nemůžu jít do školy, za kamarádkami na "svatku", ani je pozvat k nám domů. Nemůžu mamce nakoupit, jít tančit, trénovat Aikido - nemůžu skoro nic. Můj svět se zmenšil na náš byt a zahrádku. I přesto všechno mi COVID - 19 přinesl do mého světa i dobré věci. Najednou mám více volného času. Prožívám své dny s rodinou. Mám čas napsat Andersenovu hvězdičku. Užívám si video hovory s kamarádkami Lilankou, Ninuškou, Kristýnkou a Maruškou - jsem moc ráda, že na mě nezapomněly. Hodně si čtu a můžu chodit později spát. Ale i přesto se těším, že se můj svět vrátí do starých kolejí. 

Můj svět

Filip Mekyska, 5. tř.

Jednou jsem přišel do školy
a začínal dělat úkoly.
A řekl jsem si:
Cítím se strašně sám,
žádného kamaráda nemám.
V ten moment jsem potkal své budoucí kamarády:
Tobu a Míšu taky!
O přestávkách jsme si začali hrát
a spolu si povídat.
Začali jsme chodit na Laser game
a v Brawe Stars si založili username.
Hráli a hráli,
dobře se bavili,
přitom se fakt nikdy už nerozdělili.
V minulosti i budoucnosti se budu dobře mít,
bez Toby a Míši nedokážu žít.  

Můj svět

Šimon Škrkánek, 5. B

Jak si představuji svůj svět? Byl by určitě pod mořem. Mám rád ten pocit uvolnění a svobody, když mě pod vodou při potápění něžně omývají proudy vody. Svět pod vodou plyne nějak pomaleji, bez spěchu. Je zde krásné ticho, které sem tam naruší zpívání velryb a šumění vody. Kolem mě se prohánějí hejna malých pestrobarevných rybiček - oranžové, žluté, modré a perleťové. Z těchto barev až přechází zrak. Místo pokojových rostlin zde rostou korály. Já jako člověk bych musel žít ve zvláštní vzduchové bublině a speciálním skafandru, které by odpuzovaly žraloky. K jídlu bych měl rybí plody, řasy a sushi. Jen nevím, jestli by mi nechyběly maminčiny řízky a buchty.

Už se těším, až se zase o dovolené do tohoto světa dostanu a užiji si potápění. Čeho se bojím nejvíce, že si takový krásný svět nedokážeme udržet. Že zmizí krásné korály a rybky a my se budeme muset dívat na moře plné plastových lahví a sáčků.

Můj svět

Skřivánek Tobiáš, 5. tř.

Můj svět je pro mě sport. Pro někoho je sport bezvýznamné slovo, pro jiné je to utrpení, druzí to vnímají jako způsob příjmu peněz, ale jsou i tací, kteří sportují pro radost a odreagování. Někdo může sportovat aktivně nebo pasivně s miskou chipsů. Já osobně sportuji aktivně, hraji fotbal a hlavně rád.

Snad každý aktivní sportovec jako já věnuje sportu mnoho volného času. Kolektiv, se kterým tvořím družstvo, mi mnohdy zpříjemňuje čas, který s ním trávím. Pokud jde o kolektivní sport, tak si myslím, že je důležité vytvořit fajn skupinu, ke které se bude člověk rád vracet. Ve fotbale jsem získal nové zkušenosti, přátele a také dělám něco pro své tělo a zdraví. Z vlastní zkušenosti vím, že radost z vítězství je k nezaplacení. 

Můj Svět

Žaneta Floriánová, 4. A

Můj svět je jedno velké plátno, na kterém je spousta věcí a živých organismů jako v reálném světě. Ale v jedné věci se tyto světy liší! Chcete vědět v čem? V reálném světě lidé znečišťují planetu, pak se stávají například zemětřesení nebo povodně a další. Ale za to v mém světě se lidé chovají k přírodě a k Zemi přátelsky. A to je ten rozdíl. Myslíte, že byste to změnili? Jestli ano, tak vám pomůžu. A ještě jsem na něco zapomněla, můj svět se jmenuje LEPŠÍ ZEMĚ. Jestli byste chtěli na návštěvu, tak to bude trvat jen 25 světelných let. A jestli to změníte, tak se k vám bude Země chovat lépe. 

Můj svět
Rodina
Vendula Koutská 5. B, Nezamyslice

Rodina je dlouhý svět,
je to přece velká věc.

Rodinu všichni mají
a spolu si vesele hrají.

Ale občas přijde chvilka,
je to jenom malá mýlka.

Někdy i novorozenec,
je to ten můj sourozenec.

Všichni se rádi máme,
vždycky si pomáháme.

Rodina vždy zůstává
v našich srdcích napořád.

Můj svět

Dan Aujeský, 5.tř.

Co mě baví nejvíc na světě, je hudba. Sám ji dělám, ale není úplně dokonalá. Nejčastěji skládám rap. Mám hodně inspirací, např. Ptk, Steve Sniffe, Plactik, Chsyza a Insane a Protiva. Můj první nápad vznikl už v 9 letech. To, že budu dělat hudbu, jsem chytil od bráchy. První zpěvák, kterého jsem slyšel, byl Eminem. Hudbu mám raději než hry a televizi. Když mám špatný den, dám si sluchátka, zapnu hudbu a je mi líp. Hudbu bych mohl poslouchat celý den, celou noc. Všichni mi mou hudbu chválí. 

Můj svět

Aneta Navrátilová, 4. B

Každý má nějaký svět na zemi. Mým nejoblíbenějším místem je náš dvorek, kde si hrají naše kočky. Můj svět jsou totiž kočky. Nejraději sedávám na houpačce a hladím naši kočku Šarlotu. V mém vysněném světě bych byla obklopena samými kočkami. Kočky by měly každá svůj malý domeček a já bych žila mezi nimi a starala se o ně.

Tak to je můj vysněný svět.