Listopad

                   Milí přátelé,

venku to spíš vypadá na comeback léta, ale kalendář a ubývající listí na stromech věští konec října. A jako celou dobu i tento poslední víkend v měsíci předkládám pár nových témat a budu moc ráda, když si opět vyberete a podělíte se s námi. Nezapomínejte na to, jste skvělí autoři!!!

1. Kufr a pár sbalených švestek

2. Mlha

3. Vyznání

4. Domácí mazlíček (zpovědník)

5. Ze života hmyzu

Příspěvky (nejen k tématům) posílejte jako vždy do konce listopadu na mou adresu PavlinaKollarova@seznam.cz

Dana - Tulačka 

(3) Vyznání
K vám úctu mám, vy hory plné ledovců,
zdolat vás zná jen stopa medvědí,
oblaků dotek něžný zdobí vám štíty studené
a zrakem touhy plným jen sčítám souhvězdí.

Závidím orlům jejich perutě
a pohled z výšin na celičkou zem,
stojím to žárlivě a nehnutě
v chrámoví stromů s probuzeným dnem,
v přivřených očích svírám jeho svatozář.

Tímhle krajem rád se touláš,
nerušen jsi často nikým,
tímhle krajem rád se touláš,
ať je v bouři nebo tichým
či mu slunce propůjčí svou teplou, zlatou tvář.

Stokrát známá slova z písní,
přece je tu zpíváš znovu
tady nejsi nikdy v tísni,
přidáváš se k ptačím sborům,
duši svoji dáváš dobrovolně lesům na oltář.

Toto moje "Vyznání" bylo zvěčněno na papír už v roce 1985 v květnu, krátce po potlachu STO na Squamish River už na novém potlachovišti, kousek za 36 mílí, které pro trampy v emigraci objevil Áda. Byl to už můj třetí potlach v Kanadě prožívaný s nadšením v klínu téměř panenské divočiny mezi kamarády mnohými mně známými už z mládí. Tenkrát i ty potlachy měly nádech domoviny, pořádaly se s nadšením a legráckami, zvlášť v nedělních soutěžích a při volejbalu v lese. ať je v bouři nebo tichým Dnešku zůstávají už jen vzpomínky na kamarádskou soudržnost, společ- nou práci na přípravách, ať už byl někdo členem STO či ne, i na radost zářící na tvářích u táboráku. Já vím, už jsme postarší a hodně zlenošelí a naše touhy a ideály odvál čas do pohodlného života v soukromí. Nebo snad ještě něco málo zbylo?

Marie Starová

(3) Vyznání

Pavlína Kollárová 

(3) Uměl to s kladívkem i pilou
jen se slovy byl na štíru
Ukovaná
vyřezaná ze dřeva
láska procházela žaludkem
a stagnovala
v holých větách
Přece to ví
pozná
chápe
ženské stačí naznačit...
Nový koncert kladívka
a pily
Svíčková na talíři
Díky
že tě mám

Melanie Nováková

(3) VYZNÁNÍ č. 1
Dostala dárek
Myslela, že básně
se od mužů nedočká
Dostala dárek
srdce divoce bije...

(3) VYZNÁNÍ č. 2
Myslela denně
na pokušitele
Poslal jí dvě
nádherné básně
Ráno ji napsal
nejspíš cizí rukou
na co myslí...
Všechna slova
někam odplula
ve sprše

(2) MLHA
Žije v ní
Nevidí konec cesty
Řídí jen intuitivně
bez oprávnění

(1) KUFR A PÁR SBALENÝCH ŠVESTEK
Některé řetízkují
ve vzácné tekutině
Chvíli se směje
chvíli pláče...
Kufr ztratila
nemá kam jít
Švestky rozdávala
ze srdce na cestě   
od nikud nikam

Václav Valášek

(3)  Voněla po třešních

Úryvek z Almanachu 2019 

...Téměř čtyřicet let žijeme v rodinném domku na okraji města. Zprvu bylo vše, jak má být, avšak po několika létech se jedna ze sousedek rozhodla udělat nám ze života peklo. Důvod? Ten nezná ani jiná sousedka, a ta ví všechno!

Třeba, když u nás zazvonil telefon, jedno zda v jedenáct dopoledne nebo ve třiadvacet večer, byl jsem si téměř jist, že bude zle.

"Prosím vás," zněl sousedčin rozčílený hlas, "vypněte si ten kravál! Nám to hučí v celé chalupě a já se chci vyspat!"

"Víte co, paní, vezměte manžela, přijďte a budeme hledat co to hučí. Co vy na to?" nabízím.

"Já nejsem zvědavá na váš barák, hlavně, ať už je ticho!" práskla sluchátkem.

Nezřídka ji napadá, že veškeré listí, které se objeví na její zahradě, je z našich stromů, tudíž je pohrabe a vhodí k nám. A když vás někdo šmíruje třicet let, tak to taky na klidu nepřidá, co myslíte?

Jenže život se nezastaví.

Já jsem ztratil zrak, stali jsme se členy Svazu tělesně

postižených, událo se mnoho více či méně zajímavých věcí. Děti se osamostatnily, daly nám to nejkrásnější, co nás mohlo potkat, tedy vnoučata. Pět kusů, prosím! Spolu s manželkou jsme ušli padesát let společného života, čímž jsme dospěli ke zlaté svatbě.

Končilo jaro, začínalo léto, nastal čas dozrávání třešní. Pro manželku nejmilejší roční období, neboť třešně miluje. Ať jdeme kamkoli, stačí, když slyším, jak říká: "Hmmmm, ty jsou krásné!" Okamžitě vím, že hovoří o třešních. Na tom by nebylo nic špatného, kdybych nevěděl, že špekuluje, jak se jim dostat na kobylku. Vím, že je schopná i ochotná překonat plot, podlézt ostnatý drát i elektrický ohradník, či zdolat jiné překážky, jen se vydrápat do koruny. Tak jak jsme to dělávali v dětství. Teď však jsme věkově už úplně někde jinde.

Následující řádky budou pouhou fikci. Klidně však dám ruku do ohně v přesvědčení, že nejsem daleko od pravdy. Zavřete oči a sledujte běh obrazů se mnou!

Manželka přelézá z větve na větev jako malý ogar, křupe lahodné, sladké srdcovky, plive pecky na všechny strany, tváře ducatější nežli křeček. Já, s bílou hůlkou v ruce, stojím na kraji cesty jako pichlé kolo, předstírám, že jsem zabloudil a nevím kudy kam. I přes jímající stres se snažím zachytit jakýkoli zvuk ohlašující nebezpečí, potím se a navíc se mi chce strašně čůrat.

"Marunoo, pojď už!" volám tlumeně.

Zbytečně. Dělá, že neslyší. Volám znovu.

"Počkej chvilku," odpovídá s plnou pusou, ještě pár si jich utrhnu! Víš, jak jsou dobréé?"

Konec představ, zpět do reality.

Na druhé straně musím přiznat, že tohleto období přináší i pro mne několik pozitivních stránek. Vždycky, když něco potřebuji, vím, že ji najdu v rohu naší zahrady, na třešni rostoucí kousek od sousedčina pozemku.

Jednou vám takhle sedím u počítače, díky němuž mohlo vzniknout toto dílo. Ona elektronická pomůcka mi dává možnost spojení se světem i kamarády, nahrazuje magnetofon, rádio, nabízí spoustu drbů, které však ignoruji.

Zmíněného dne srkám kafe a kontroluji doručenou poštu. V mejlu od kamarádky je strohý text: "Manželka ti to popíše, zdravím."

Otevírám video v příloze. Poslouchám, poslouchám, nemám ponětí, co se děje. Nejdříve slyším nějaká anglická slova, chvíli ticho, nato podivné vzlyky. Tak to zas bude nějaká hovadina, myslím si, po internetu toho koluje mraky.

Měl jsem škubání přivolat k tomu ženu, jenže vařila oběd. Nebudu ji rušit, vždyť už mám docela hlad.

Ve čtyři odpoledne jsem znovu usedl k počítači.

"Hele," říkám manželce, "sedni si vedle mne, něco ti pustím a ty mi popíšeš co se na obrazovce děje!"

Víte, co mi řekla?

"Já teď nemám čas, jdu obírat třešně, než mi je sežerou špačci, potvory!"

"Žádné třešně, žádní špačci, sedej! Jinak si budu stěžovat, že se o mne špatně staráš. Na to je zákon!" šel jsem na to tvrdě.

"Strč si zákon, víš kam?" kontrovala.

Další její argumenty jsem uťal kliknutím na enter.

Těžko si dovedete představit moje překvapení, když po krátké chviličce houkla: "Ty starý prasáku, kdes to vzal?"

Krve by se ve mně nedořezal.

"Co tam je?"

"Co, co? Porno!"

Pak však přisedla a jala se komentovat. Nebyla to špatná zábava! Porno skončilo, žena šla obírat třešně a já se modlím, abychom to do té zlaté svatby nezapomněli.

Sedím, uvažuji, kam až ten svět dospěl, pomalu se stmívá. Najednou, půl metrů vedle mne zařinčel telefon. Leknutím jsem až poskočil. Přikládám sluchátko k uchu a slyším:

"Dobrý den, tady je ...." zaznělo jméno naší sousedky.

Ty vole, je zle. Něco se muselo přihodit, po těch létech klidu by nevolala jen tak!

V nastalé krátké pauzičce zafungovala opět moje představivost. V duchu zřím babičku, kterak s plnou pusou padá z třešně, rovnou na plot. Mé slepé oči v duchu vidí, jak je silou napínacího drátu i pletiva vymrštěna kousek vzhůru a žuch do sousedovic zahrady, následována ulomenou haluzí obsypanou nádhernými plody. Babička tam teď leží, jak dlouhá, tak široká, skelný pohled upírá k nebesům, její dušička poletuje okolo, neví, má-li se pustit do nebes, nebo za mnou. A co jestli při tom pádu roztrhala halenku? Nebo, nedej bože, pošramotila plot? V očích mi létají jiskřičky, zpocený jsem od hlavy k patě.

Ve sluchátku slyším: "Chtěla jsem vám jen říct, že ten zájezd, který měl být příští týden, je odložen. Autobus má nějakou poruchu. Až budu vědět další termín, tak vám dám vědět.

Proboha, co to mele za cypoviny? O jakém autobuse to mluví, uvažuji rychle. Či zase blbne?

Naštěstí mi došlo, že nevolá sousedka, ale členka výboru Tělesně postižených. Nejen, že měla stejné jméno, ale i stejný hlas jako paní odvedle.

"Děkuji vám," odpovídám s ulehčením, "přeji příjemný večer a budeme se těšit!"

Fuj, to se mi ulevilo!

Chvíli po tom, co jsem odložil sluchátko, vešla manželka. Vstávám, objímám ji a dlouze líbám.

Její otázku: "Co jsi provedl?" jsem nadobro přeslechl, neboť mne zaujalo sladké aroma. Voněla po třešních.

"Nic," odpovídám, "jen jsem rád, že jsi přišla!" tisknu ji k sobě a znovu líbám. 

Anna Ursíni-Jamrišková

(1) PÄŤ ČI SEDEM SLIVÁK

Pri novembrových témach, vypísaných Pavlínkou Kollárovou ma zaujala téma - kufr a pár sbalených švestek. Avšak z úplne iného dôvodu ako toho, že by som chcela uvedený motív rozpitvávať v básni. Hoci Pavlínka použila v tomto ustálenom slovnom spojení neurčitú číslovku, viem, že v češtine sa v uvedenej fráze vyskytuje aj číslo päť - vzít si svých pět švestek. Zaujímavé je, že na Slovensku si ich v obdobnej životnej situácii berieme sedem. Dokonca existuje aj výraz sedmoslivkár, ktorý v minulosti označoval schudobneného zemana a dnes sa tak pomenúva človek, neoplývajúci hmotnými statkami. Číslovkou sedem sa to v slovenskej frazeológii len tak hemží. Zatvárame, ukrývame niečo pod siedmimi zámkami, prípadne keď mlčíme a uchovávame tajomstvo, máme s nimi zamknuté ústa. Ten, kto na nás škaredo hľadí, zazerá na nás, ako keby sedem dedín vypálil, či keď niečo (niekoho) dlho hľadáme a nenájdeme, tak prejdeme sedem dedín. Mačka má sedem životov. Nadávame do siedmich hrmených. V rozprávkach musí hlavný hrdina prejsť cez sedmoro vrchov a sedmoro morí, kocúr má sedemmíľové čižmy, je sedem zhavranených bratov. V pesničke sa spieva o stále slobodnej dievčine so sedemdesiatimi siedmimi sukňami. V kresťanskej dogmatike sa hovorí o siedmich cnostiach a siedmych hlavných hriechoch, a tiež o sedembolestnej Matke Božej. V Biblii sa píše o siedmich úrodných a neúrodných rokoch počas vyhnanstva Izraelitov v Egypte. Poznáme sedem starovekých divov sveta. A našlo by sa toho ešte viac. Účinkuje tu isto, v dnešnej dobe zabudnutá, magická sila čísla sedem, značiaca úspešné dokončenie diela.

Nepoznám genézu ani pôvod ustáleného slovného spojenia - zobrať si svojich (päť) sedem slivák. Bola by však som rada, keby mi kolegovia z webových stránok niečo o jeho vzniku (ak našli zodpovedajúce informácie) napísali. Neviem prečo si človek, ktorého odniekiaľ vyhadzujú berie práve slivky a nie trebárs jabĺčka, hrušky, trnky či iné bobule. Viem len toľko, že na Slovensku si osoba, ktorá nedobrovoľne opúšťa doterajšie miesto, môže so sebou zobrať o dve slivky viac ako v Česku.

Ďakujem.

Z emailové pošty

Jan Král 

Pět či sedem

Vážená paní Kollárová,

 odpovídám Vám se zpožděním, ale alespoň tak. Pět nebo sedem : myslím, že slovo "pět" je krátké a přitom libozvučné a ke slovu "švestek" dobře sedí. Proč švestky a ne třeba jablíčka : obojího je v Česku všude dost. Švestky jsou většinou menší a tak kdo si "bere svých pět švestek", bere si jen to málo, co má či s sebou bere jen to nejnutnější. 

 Tak jsem se pokusil o úvahu a přeji Vám pěkné dny, Jan Král    

Pavlína Kollárová

(1) Sbalila jsem do kufru
pár švestek
které sis spolu
s kartáčkem na zuby přinášel
Netoužím
po sladkém kompotu
ani po otravném panákovi
Snad jen vůni ve sklenici
na kuráž
A sbohem

Anna Ursíni-Jamrišková

(5) OSUDOVÁ ZÁVISLOSŤ

Predpokladom života je svetlo. Som na ňom závislý. Keď sa náš kúsok zemegule pootočí od Slnka a zotmie sa, neodolám žiadnemu rozsvietenému oknu. Stačí malá škáročka, odchýlený vetrák a som vo svetle lámp. Každá závislosť je nebezpečná.... Lebo práve svetlo, ktoré je zdrojom života, ma privádza na miesta, kde môžem zahynúť.

Tento večer si hoviem na lustri z mliečneho skla. Má tvar zaobleného valca, akoby

s vysústruženým žliabkom v strede. Smel som si vybrať. Rovnaký valec, prišraubovaný

k hnedému krytu objímok, žiari oproti. Také niečo mohlo vzniknúť len v minulom storočí. Zloženým okom sa rozhliadam po izbe. Jednotlivé obrázky skladám do celkov. Vidím vitrínu s dymovým sklom, obkolesenú hnedo-bielymi skriňami. Najlepšie roky majú tiež za sebou. Za sklom je keramická súprava z Bulharska - asi darček. Na spodnej poličke vitríny je kávový servis z priesvitného karlovarského porcelánu so zelenkavými kvetmi, a hrnček z hutného porcelánu čínskeho. Je na ňom obrázok s najznámejšími budovami Chicaga - asi spomienka na krátku návštevu USA. Všimol som si, že pani domáca sa chystá do ležiachova. Zažíha sivé svietidlo, zavesené na bočnej stene výklenku, ktorý nahrádza spálňu. Zhasne biele pampúchy, visiace zo stropu. Ja si to namierim za jasom nočnej lampy. Zeleno-žlté pásikavé damaskové obliečky voňajú ako júnový podvečer. Určite sa jej v nich dobre usína. Vtom na svetloolivkastom závese, ktorý oddeľuje od izby kreslo, posteľ a skrinku, slúžiacu ako nočný stolík, zočí moju maličkosť. Vstane z postele, vyberie čosi zo skrine pri foteli. Chystá sa ma chytiť do mäkkej bavlnenej tkaniny. Vytuším jej zámer a ubziknem do výklenku za svetlom a vôňou. Usadím sa pod zarámovaným grafickým listom - asi výhra z vedomostnej súťaže na fakulte v Olomouci. Potom sa jediná obyvateľka bytu rozoženie smerom ku mne a zvolá: "Potvora jedna šupinokrídlovská, ty si nedáš pokoj!" Nahne sa nad posteľ a zháša nočnú lampu. Podíde k oknu, roztvorí ho dokorán. Máva rukami a chodí po miestnosti. Párkrát ma prinúti naraziť do bielych panelových stien. Podarí sa mi ukryť pod záclonu s nezábudkovým vzorom. Leziem po skle, až do rohu okna. Už by sa ho patrilo aj umyť! Po chvíli ma postava vo fialovej pyžame vysliedi, pomaly sa ku mne priblíži a jemne, za krídla, chytí do vreckovky. Vytrasie ma cez otvorené okno do karmínového prítmia mesta. Mal som šťastie. Žijem. Som voľný! Nie. Som závislý. Letím za svetlom. Ťažký-preťažký je údel nočného motýľa.

Hanka Hosnedlová

(4) GRÉTA

Káďa a Gréta byli nerozlučná, ale mezi trampstvem také nesmírně populární dvojice. Jeden bez druhého nedali ani ránu. Popravdě řečeno, nebýt Gréty, tak by si Kádi asi málokdo všiml. Byl to takový obyčejný kluk v zeleném. Na druhé straně si zase nikdo nedovedl Grétu představit bez Kádi.

Všude chodili spolu, Káďa měl neustále Grétu za krkem, a ta se k němu pořád lísala a láskyplně ho pusinkovala, kde jen mohla. A okolní svět jim toleroval mnohé, protože Gréta byla velice roztomilá a přítulná - tedy ke Káďovi, k ostatním zas tak moc vstřícná nebyla. S nikým se příliš nepřátelila - měla prostě svého Káďu. A ten ji bezmezně miloval.

Svět ale pro ně nebyl až tak otevřený, jak by se zdálo. Ne všude byli vítáni s úsměvem a otevřenou náručí. Někde se dočkali dokonce i odmítnutí, což Káďa nebyl schopný vůbec pochopit. Grétě to bylo naprosto jedno. I když vlastně důvodem, proč se před nimi někde zavíraly dveře, byla právě ona. Ale kam nesměla Gréta, nešel ani Káďa... Vlastně se kvůli Grétě zříkal celé řady různých požitků, ale zdálo se, že mu to Gréta plně vynahrazuje.

Až do doby, kdy do party přišla Ina. Té se Káďa líbil, a to dokonce moc. Ale v cestě jí pochopitelně stála Gréta. Ta nemohla Inu ani vystát. Syčela na ni jako had a odmítala s ní jakkoliv komunikovat. A to i přes mnohé Ininy vtíravé snahy. Možná někde v skrytu své duše tušila, že od Iny jí hrozí skutečné nebezpečí. A Káďa, který se mezi Grétou a Inou cítil dočista rozpolcený, nevěděl co dělat. Byl z toho dámského souboje, jak se patří nešťastný, což nikoho nepřekvapovalo. Ale uzavírané sázky v osadě a trampské komunitě sázely spíš na Grétu než na Inu. Už proto, co všechno musel Káďa pro Grétu vytrpět.

Jedné soboty se ale Káďa objevil na nádraží bez Gréty, zato s Inou v závěsu. A pak i v týdnu na slezině, v pátek na zpívané a zase další sobotu... Na otázku, kde je Gréta, odpovídal mlhavě a neurčitě. A Ina se jen spokojeně a majetnicky usmívala.

Postupem času začalo okolí brát dvojici Káďa - Ina jako nezbytnou samozřejmost. I když takovou popularitu jako s Grétou rozhodně Káďa už neměl. A parta na Grétu pomalu zapomínala, otázky s jejím jménem pomalu řídly... Až do chvíle, kdy se v Puchejři objevil nápadný inzerát: Věnuji do dobrých rukou přítulnou ochočenou fretku. Slyší na jméno Gréta.

Dajana Zápalková

(3)Jdu dál
Životem se deru
dál a dál
bezhlavě
Mezi prsty
mi proteklo
mnoho krásného
i nepřívětivého
Poslouchám všechny zvuky
luštím indicie štěstí
natěšená čekám
co bude dál

Co s tím I.
Nedaří se mi svižně
přeskočit potíže
házet je za hlavu
Hrsti smutku tlí
v proutěném košíku
-co z toho
Chci trampotám dát
konečné Amen
navléknout režnou záclonu
utkanou
z praštěných nadějí
Mám tomu věřit?.....

II.
Můj optimismus
je přetvářka
opadává s podzimním listím
usíná zimním spánkem
Na jaře je zmatený
jako zatoulaný psík
Skrývá se za rohem domu
čeká na páníčka
smutnýma očima
vyhlíží úžas
Konečné pochopení ...

Anna Ursíni-Jamrišková

(2) O TMĚ A MLZE
Ve tmě jsme všichni černí
V mlze jsme neviditelní
Tma je světloplachá
Mlha se tmy ani světla neleká
Někdy je sveřepá
tvrdošíjně trvá na své pozici
jindy váhá
zda proměnit se v rosu
nebo v oblaka
Jsem jí podobná
proto ji mám radši než tmu
Proto tak ráda brouzdám
prapodivným
podzimním skupenstvím vody

(3) ĽÚBOSTNÁ NÓNA

Upokoj moje srdce svojou dlaňou,
odosteľ závoj noci, odním jej chlad,
dotykom tvojich rúk odpoviem - áno,
naplň ma svojím teplom, utíš môj hlad.
Po z lásky tiel splynutí chutí spánok...
vášnivo miluj ma, bozkávaj a hlaď!
Mužnú silu ženskou nehou oplatím,
až svitanie nájde si nás v objatí,
zo sna pošepkaj mi slovká: mám ťa rád.

Emilie Kozubíková

(4)Adam a režie Boží

Sanitka vzala za své

a jeli jakous cizotou

- Když pomalu si nepovšim,

že odchýleny jsou

dveře kýžené sednice

roubenky po předcích,

kde prosluněné krovy, odjakživ,

voněly starobou.

Avšak vše bylo jiné nežli dřív,

co po dvaceti létech separé

před párem dní

šmátraje, vyšel z nich

on, Adam osmdesátník,

aby pad do své tvrdé židle.

Užaslý starý přítel

v svém exemplárním kožiše,

po mihotání stínů,

hádal nevyslovenou změnu, že

nešetrně šláp mu na nohu

a jen se po něm díval.

Stály stůl a i postel,

jak vždy v témže místě.

Však okna rám

krásou obrazu se tu vemlouval.

Dvacet let mlhou dekován,

tajen vyhaslým očím Adama.

Ta němá tvář se tázala:

"Co je dnes s tebou, pane,

nechtělo se ti odtud, ale..."

A pan jen zamumlal:

"Pro novou z pofíderních naději -

ačkoli - nyní, v osmdesáti,

viď, jaké se bát ztráty?!"

Oba v pokleku, plní slz,

pán hladí uznale

příteli třpytnou srst.

Podává v ubrousku

mu salámovou housku.

"Já ti měl, brachu,

vděčnosti málem smrt,

když po tolika rocích

mi řekli:

"Otevřete oči!,"

a svět se pootočil

a já ti sháněl mls." 

(3) Vyznání

Jako mlhy podzimních rán

mne obepínáš a bereš dech

a jak v úprku po schodech

je Tebou tep můj hnán.

V sepětí rukou pomyslím

hrou zlaté rtuti mi

paprsek sluneční

úžlabí nitra zpil

můj král jsi nebes, Boží syn

a ztělesněná tolerance

svou krví zmizíkuješ sankce

kajícím. 

Věra Petrová

(4) PŘÍTELI

Byla to láska

na první pohled

Bezbřehá a čistá

Sotva se naše oči setkaly

věděli jsme to oba

Nikdy jsem si nebyla

tak jistá

Nikdy mě nezklamal

Nikdy mi neublížil

A život svými úskalími

nás pevným poutem sblížil

Každá chvíle bez něho

se vlekla

Při pozdním příchodu

nic nevyčítal

odpuštění jsem v jeho očích četla

Stále jen spolu

Ve dne i v noci

Byl víc než kamarád

Zdálo se

že nás nic nerozdělí

nic zlého nemůže se stát

A přece

Smrt nelze usmlouvat

Bolí to i dnes

Vzpomínka

neuvěřitelně živá

a nikdy nehojivá

mi na něj zůstala

Já vám neřekla

že to byl pes?