Příspěvky 

Irena Topinková

( téma č. 8- Tichá pošta )

Tichá vodní pošta

Poslat trápení pryč
Po vodě
Stačí potok či řeka
Lidé to zkoušejí
odedávna
Výzvy v lidových písních
odedávna
Básníci kašlou na kýč
a posílají
odedávna
Vyzpívat všechny bolesti vodě
jako Viktorčino
srdce šílené

Obrovský oceán
Poradí si

Jenže najednou
velryby
páchají harakiri

( téma č. 33 - Okno v mé duši )

Okno

Jsi skleněná koule
po které sklouznu
když chci dovnitř
Jsi neprůhledné okno
za kterým nevím
co se děje
Jsem často vedle Tebe
a ne s Tebou
otázky
zapadají beznadějně

Melanie Nováková

( téma č. 2 - Když se budí den )

RÁNO
Když ráno vstává
pokoj z šera
přemýšlí o tom
co kdy chtěla...

Když vstává po ránu
pokoj z šera
přeje si jediné
aby nezapomněla...

Když ráno vstává
pokoj z šera
přemýšlí o tom
co nejvíc chtěla...

O čem kdy
v životě snila
dokud svou kávu černou
po ránu nedopila...

Petr Koudelka

(téma č. 32 - Voda, voděnka)

Potopa světa

Prší
voda stéká v proudech dolů
už je z vody potok
potok do potoka vtéká
už je tady řeka
nikde není brod
tak je hluboká
tak je široká
druhá a třetí řeka odněkud někam připlavala
a už je tady moře
nedohlídneš břeh
tak to je asi potopa světa
říkal si kapitán Noe, když se svou lodí hledal místo k přistání
přestalo pršet a on přistál
od této chvíle začalo se psát " Po potopě světa"

Pavlína Kollárová

( téma č. 38- Nevšední stejnodennost )

Rok
Rozlámaného na dny
drolíme tě
jak rohlík na strouhanku
abychom zabalili
každodenní všednosti
do křupavých soust
Ještě máme hlad po životě
a mlsnou chuť

Dajana Zápalková

(téma č. 35 -  Nezvratná láska) 

Leželi vedle sebe
zmámení touhami
odění v roucha
ranního svítání
Ztracení ve světě milování
přicházeli v přítomné chvíle
tady a teď
Co skončilo se
tam - za víčky -
tajemné už nikdy
nebude tady
ač vzduch voní levandulí
a smích
z úst září

Večer
se vplížil jako duch
nad hlavou
perseidy
stromy cosi tají
Ulehla do trávy
ve vlasech jí
stébla trávy hrají
a rosou vlhne šat
Má žhavá ústa
chtěla něco říct
teplý vítr ji
však uspal
sny zamkly den

S probuzením
chytil ji za ruku
a tryskem koní
ujížděli novým dnem ...

(téma č. 38 - Nevšední stejnodennost )

Zavřít dveře
bláznivého dne
rýpnout do křídy
normálnosti
porozumět myšlenkám
co přes hrany
klopýtají
Oddanost bezmocnosti
doživotní milenka
Nalij čistých
slov po okraj
a čekej
střízlivění

(téma č. 2 -  Když se budí den)  

Je tu ráno
bez nikoho
Kresby tvých polibků
rozpuštěny
jako pára nad hrncem
doteky tvých rukou
smyla ranní sprcha
Ale štěstí
tvých tmavých očí
poletuje všude okolo
jako svatojánská muška
Jak dlouho ještě?
Do prvních kapek deště?

( téma č. 20 - Nikdy to nevzdávej )

Dnes
nedobrá konstelace
opojná vůně šeříků
chmury zakrývá
Přijde - nepřijde
sklenka v ruce
kocour u nohou
vrní si tu svou
jako včely
co v pravidelném rytmu
pyl sají
trpělivostí oplývají
Budu jako ony -nevzdám to

( téma č.30 - Cesty vlakem... (... pěšky, na kole, letadlem ,lodí, prstem po mapě) 

Rozjetý vlak
nelze zastavit

nemůžeš nastoupit
a nechat se vézt
krajinou snovou
co fantazií oplývá
cestující hýčká
Tady
za jízdy všedního dne
točí se kola povinností
nečekaných zvratů
jejichž spirála vede
na nádraží
do depa
očekávání
okamžiků příštích...

( téma č. 32 - Voda, voděnka)

Vodní putování
Hladinu Ostravice
víří bílá křídla racků
sbírají smutky a hoře
nesou je dál -
na jih
na písečnou pláž
tvoří z nich bábovičky
a tančící moře
je spláchnev nekonečno ...

( téma č. 12 -  Snění )

Sen

Žaluziemi zatahuji den
krajina ulehá ke spánku
do rozházených peřin
vplížil se sen
co nový rám už má
Dámu v něm hraji
myšlení na pokraji
a v ospalém ránu
budí se duše obnažena
Děravým sítem
skládána tvář 
ženy v černobílém ...

Svatoslav Butora

(téma č. 38 - Nevšední stejnodennost )

Nevšední Kapka

Kapky deště
Celé věčné věky
Pořádají v nebi
Nekonečný ples
Padají na pole
Luky a les
Nevšední kapka
Něžně chladí
Zasněně do dáli hledí
Hladí mou tvář
Rozumíme si

Stejnodennost Bytí

Držíme v ruce
Světélka Bytí
Statisíce let
Patříme k sobě
ONA a TY a JÁ
Od stvoření lidí
ONA a ON BDÍ
Odkdy začal svět
Stejně jako dnes
Hledat sám sebe
Co nevidět z nevědění
Cestu uvidí

Nevšední Láska

Obláčky plynou
Kde Já Jsem
Tam je nebe
Tam štěstíčka
Splynou Nezahynou
Kde Já Jsem

Nevšední láska
Odbíjí věčnost
Stejnodennost Bytí
Jenom Ty a Já
Vidím svět poprvé

Tik Tak

Anna Ursíni

( téma č. 38 - Nevšedí stejnodennost )

Sapfické motívy I

Je v ránach zlatá rozpínavosť svetla,
v poludniach sila, skracujúca tiene
a v súmraku ospanlivá zvesť, že je
pozhasínané...

Umyjem sa zo zaprášeného dňa,
vytrasiem z vreciek jeho podlžnosti
a noci budem povďačná, že môžem
presnívať bolesť...

A potom vstanem a pôjdem k prameňu
do tône lesa, skalnatým chodníčkom,
uhasím svoj smäd a vrátim sa domov
znovuzrodená...

( téma č. 34- Když splyne stín se zemí )

VŽDYŤ
Vždyť na tom není
nic zvláštního
že jednou
splyneme se zemí

Vždyť na tom není
nic zvláštního
že jednou
nebudeme vrhat stín

Vžyť na tom není
nic zvláštního
že jednou
nebudeme překážet světlu

ale v temnosvitu vesmíru
jeho částečkou se staneme

Svatoslav Butora

( téma č. 1 - 20 Magický rok 2020 )

Esej o roku 2020. 

Svet Ľudí by mal mať radosť, že Čas sa na nás kuká cez Zrkadielka Roku 2020. Ale vyzerá to tak, že niet čomu sa radovať, pretože okolo Ohníčka Času nesedí 12 priateľsky naladených Mesiačikov, Ktorí by sa striedali pri udržiavaní hrejivých plamienkov tohoto Ohníčka na našej planéte Zem prikladaním tvorivých polienok nových ideí a nádejí. Namiesto toho takmer všetky miesta "okolo" Ohníčka Času obsadil jeden ošklivý po svetovláde túžiaci anglo-saský Černokňažník, ktorý sa oblieka do bieleho rúcha Sluhov Mohameda a do Ohníčka Času prikladá mŕtve polená vyhrabané z popola neživých ideí starovekých otrokárskych Ríší Ríma a Mohameda a Babylona. Sluhovia svetovládneho Černokňažníka sa z celej sily snažia, aby nám, Ľuďom zo Sveta Ľudí vzali úsmevy a radosť z Pekného Bytia a aby nám vzali posledné zvyšky slobodného myslenia a konania. Pomocou Slúžky Černokňažníka, ktorá sa vznáša nad Európou na euro-únijnej metle ako bosorka nás vháňajú do Ohrady Pre Ovce, ktorú Svetovládny Černokňažník svojho času pomenoval ako Európska Únia. A aby sa táto Slúžka a Zlá Čierna Nemecká Pani a mohamedánska aktivistka Merkel necítila osamotená medzi ľuďmi zo Sveta Ľudí, ženie do Európy a k nám svojou euro-únijnou metlou hordy ľudských trosiek a Sluhov zo Sveta Mohameda ako najvyšší zdroj nových otrokárskych stredovekých ideí, ktoré nám majú vziať i právo i žiť i byť svojimi na svojom vlastnom územi vo svojej vlastnej krajine a pritom sa "skvelo" cítiť ako euro-únijní svetoobčania - čiže ako euro-únijní otroci a ovce. Ono je to tak, že tam, kde si mohamedáni vykolíkujú a vztýčia svoje minarety podľa ich práva šaria a tzv.práva Ríše Zla, ktorou je Nemeckom ovládaná tzv.EU, tak tam je všetko ich. Svetovládny Černokňažník už nakazil mohamedánskymi votrelcami/imigrantmi Angliu, Itáliu, Franciu, Nemecko a teraz chce obsadiť naše miesto pri Ohníčku Času aj Nám. To všetko tento anglosaský Černokňažník uskutočňuje pod Hviezdnymi Zástavami svetovládnych antihodnôt Sveta Kapitálu, ktorý skazil Západný Svet a teraz chce pod svoj Černokňažnícky Plášť dostať aj Východ Zeme. Svet Ľudí cíti a vníma ohrozenie svojho života zo strany tohoto Černokňažníckeho Svetovládneho Draka a Netvora. Preto zo Sveta Ľudí takmer vymizli úsmevy a radosť a pekné pesničky. Takmer vo všetkom verejnom dianí je cítiť a vidieť duševnú a duchovnú Tmu Svetovládneho Černokňažníka. Uchylné mozgy všetkého druhu sa dostávajú k moci vo vládach po celom svete i u nás. Na čom je založená moc Svetovládneho Černokňažníka ukázal svetu aj umelo modifikovaný vírus kovid, ktorý si jeho sparchantelí tvorcovia a sluhovia Pekla nechali dokonca patentovať.... Svet Ľudí sa musí zbaviť falošného dojmu, že pri Ohníčku Času nie sú potrební 12-ti Mesiačikovia, ktorí sa o tento Ohníček demokraticky starajú a striedajú sa pri jeho udržiavaní. Svet Ľudí musí odmietnuť Svetovládneho Černokňažníka a jeho chamtivé démonické spojenectvo so silami Pekla, Mohameda a Sveta Kapitálu, ktorý chce pri Ohníčku Času sedieť sám. Je to preto, že keby sa tak stalo, Ohníček Času by vyhasol, pretože Svetovládny Černokňažník nemá žiadne idey okrem moci svetovládneho Sveta Kapitálu, ktoré sa zrodili kedysi v otrokárskych Ríšach Mohameda a predtým Ríma a pred tým Babylonu. Títo svetovládni barbari chcú vrátiť Svet Ľudí a celú evolúciu do starovekých otrockých vzťahov a závislostí. Na záver chcem všetkým deťom a Ľuďom Dobrej Vôle zo Sveta Ľudí povedať, že anglosaský Černokňažník s Aláhom a Mohamedom a so Svetom Kapitálu a s OSN, a ani tzv.EU nebudú určovať život Sveta Ľudí. Tieto štruktúry nemajú nič, čím by prospeli životu na Zemi. Zakrátko zaniknú. Proces ich rozkladu už začal a nič a nikto a žiadne zmluvy ho nezastaví. Na procese zániku ich moci je pozoruhodné, že ho naštartoval v r.2020 n. l. umelý vírus kovid, ktorý vznikol v laboratóriach Svetovládneho Černokňažníka. Dá sa povedať, že Smrť a Peklo sa proti Ničiteľom Sveta Ľudí postavili. Miesto pri Ohníčku Času bude patriť 12-tim Mesiačikom a Svetu Ľudí, ktorí sa riadia slovami Nášho Veľkého Učiteľa, ktorý kedysi Povedal: Čo nechcete aby ľudia robili vám nerobte vy im. To má pre budúcnosť a úsmevy Ľudí zo Sveta Ľudí v budúcnosti význam.

Michal Lehoczki

( téma č. 32 - Voda, voděnka )

Živá voda

Tá kvapka vody,
posledná kvapka
z pohára,
ešte nedopitá
v náhlivosti vzruchu,
akoby pre nás,
smädom žiadostivých,
pre oživenie zostala.

Irena Topinková

(téma  č. 23 - Duhová kulička)

Měřítko

Oč krásnější je
skleněná
duhová kulička
z mého dětství
než všechny šperky
značky Cartier
či Tiffany
z Pařížské ulice

(téma č. 20 -  Nikdy to nevzdávej)

Zeď

Za krkem mi funí
rozevřená tlama
hladové deprese
Obrannou zeď
z krásných zážitků rychle stavím
vzpomínky volám na pomoc
tóny houslí
tluču tu bestii po čumáku
do chřtánu nenasytného
házím květy kaštanů
V tom souboji
někdy ona
někdy já mám převahu
Bez jedné zbraně se neobejdu
Potřebuji
Tvoji oporu

(téma č. 17  - Odbíjí klekání ) 

Podvečer

Letní déšť ustal
bývá to touto dobou jeho zvykem
Krajina tichá čeká na klekání
posečená tráva vydává vůni poslední
Kráčíme opuštěnou strání
krajinou známou
lesy a skály
potoky a vřes
mé duši beznadějně romantické
schází jen houslí pláč
Krajina vypadá
jak kulisy k loutkovému divadlu
a my jsme děti čekající na pohádku
na příběhy z dávných dob
v těch skalách ukryté
Bude to pohádka
nebo drama

(téma  č. 20 - Nikdy to nevzdávej)

Žalář

Uvěznili mladou duši
do těla
co bolest kruší.
Prý poslouchat ho nyní musí
naučit se pokoře.
A ta hloupá duše vzpurná
mladá je
a nerozumná.
Po horách by létat chtěla
krásy světa neviděla
po večerech tančit tango
to kdyby ta duše směla.
Rozsudek je neúprosný.
Tak za špatné chování
dostala teď doživotí.
Chybí návod na stárnutí.

Svatoslav Butora

(téma č. 26 - Povídání o létu )

LÉTÓ A LÁSKA

Kdy tě uvidím ?

- - -
Tehdy
Kdy kvetou očička jako kvítečka
Když jsou Tam Kde JSOU

Když JSOU
Něžné a růžové
Když JSOU všechny
Žádné nechybí
A těší se z nebíčka
Když JSOU Tam Kde JSOU

Tehdy
Když dozrávají třešně
Září jim úsměv v tváři
Jako nevěstě v objetí života
Na cestě všech nadějí
Větříčkem touhy zachvějí
Když hýbou časem svým hlasem
Aby nestál
A všem se dobře daří žít
A ve všem je lásky nit...

Tehdy mají křidélka
Když JSOU šťastné
Když mohou být
Jako Kvítečka a Léto
Tam Kde JSOU
Jejich Domečky Zahrady
Kvetoucí Stromečky
Když S NÍM vidí Bílé Holoubky
Když léto snese se na louky
A ONA s létem sní
Jak Léto...

Tehdy spolu v sobě zní...
ONA A ON VŠECHNO VÍ
- - -
Tehdy mne uvidíš

LÉTÓ A HVIEZDY

Keď sa niekedy prihodí
že budeme sa tešiť
Z Prírody A Zo Seba
Možno vzlietneme do neba
A potom sa pozrieme
Hviezdam do tváre
Potom budeme
Tam Hore
Kde Je Lásky More

Tam budeme spolu
Sami so Sebou a Svoji
Blízko blizúčko
Budeme hniezdiť
Zbierať do košíku
Jahody a hviezdy
Až sa toho bojím
Že Som Tvoja Láska
Gravitácia zosilnie
V nebi bude tesno
Pôjdeme cestičkou lesnou
Za ruky sa vezmeme
A potom všade svoji budeme
Len Ty a Ja
LÉTÓ
A Všetci Usmievaví

Tam Hore Budeme
Spievať o šťastí a zdraví
Medzi hviezdami nestratíš sa
Nezostane prázdne miesto
Uprostred Vesmíru
Medzi kvietkami máš svoj svet
Svieži a pravý
Chalúpka v strede lúky čaká
Kávičkový obláčik
Má pre Teba dobré správy

Pohladíš Vďakou Svet Tam Hore
Pod hviezdami viac netreba
Trochu Lásky Trochu Chleba
Potešíš Svet Tam Dolu
ONA A ON
MAJÚ VŠETKO
KEĎ SÚ SPOLU

Hanka Hosnedlová

( téma č. 32 - Voda, voděnka ) 

Bláznivá babička

(vzpomínka na povodeň roku 2002)

Jako zaseknutý film se člověku vracejí vzpomínky v širokoúhlé projekci nečekané a nezastavitelné katastrofy. V hlavní úloze je v tomto případě vždycky voda, která se z přítulného společníka a nepostradatelného služebníka stala nezvládnutelnou a nebezpečnou hrozbou, zpočátku podceňovanou, v důsledku pak nenáviděnou a zničující. A mezi tím vším jako odlesky slunečních paprsků na hladině se vynořují drobné zážitky a příhody, které osidlují krajinu vodní zloby a mnohdy nezahojených jizev hřejivým polidštěním. Spolehlivým faktorem v tomto nerežírovatelném dění jsou zcela určitě děti. Něco se stalo, něco bylo trochu jinak a něco se prostě stát mohlo...

Terezka otevřela okno a vyhoupla se na parapet až jí culíky s barevnými gumičkami poskočily jako živé jojo.

"Jé, babi, pšišla k nám vodička," zatrylkoval její zvonivý a nepřeslechnutelný hlásek. Záhon pod oknem se ztratil pod souvislou hnědě zabarvenou hladinou, jen majáček smetanově žluté růže se komíhal na dlouhém stonku jako veselá anténa.

Anděla však Terezčino radostné nadšení rozhodně nesdílela. Voda sice do zvýšeného přízemí ještě nevystoupala, ale domek stál v dolíku a je tudíž jisté, že sklepy, garáž, dílny na dvorku i celá zahrada jsou pod vodou. A ta šla stále výš. Anděla se ani nesnažila sčítat v duchu škody, které budou nepochybně hodně citelné a v nejednom případě nenahraditelné. Soustředila se teď jen na pomyšlení, aby voda už nestoupala a minula alespoň místnosti v přízemí. Vždyť tady je celý její život soustředěný na pár metrech čtverečních. Všechny vzpomínky, veškerá současnost a dosud si myslela, že i budoucnost.

Ale zdálo se, že zatažená obloha její vroucí prosby vůbec neslyší. Pršelo sice drobně, ale vytrvale... Jako by nechtělo nikdy přestat a už navěky by měl den začínat i končit tou šedou mokrou záclonou. Nevypadalo to zrovna optimisticky a naděje jako kdyby se společně se sluníčkem schovala za ten nejčernější mrak.

A já nemám nic nakoupeno, napadlo Andělu ve chvíli, kdy volala Terezku, fascinovanou novou skutečností jejich venkovního okolí, k snídani. Otevřela dvířka skříňkové spíže a zkušeným pohledem přelétla skromné zásoby. Mouka, cukr, ocet, brambory... hladem by asi neumřely. Ale nemám žádnou zeleninu, mléko, jogurty a omastek - udělala si Anděla v duchu bleskovou inventuru. Ani na chvilku nepochybovala o tom, že voda je v domku uvězní.

Snad bych se měla zkusit dostat do krámu - ten je přece jen dost na kopci, tam určitě voda ještě nedorazila. Co ale s Terezkou? Doma ji samotnou rozhodně nechat nemůže, a aby se tříletý capart brodil špinavou vodou, která mu může být nad hlavu, to taky nejde. Ale s sebou ji vzít musí stůj co stůj.

Anděla byla vždycky ženou činu, proto jí taky v rodině říkali navzdory jejímu andělskému jménu - generál. Navíc příliš dlouhé váhání bylo jen ke neprospěchu jejímu rozhodnutí. Vzala si tedy staré kraťasy, k tomu vyndala ze skříně teplou mikinu a na nohy vysloužilé tenisky, které na noze pevně zavázala. Terezku v holinách si posadila na záda. Vepředu jí jako nějakému pseudoklokanovi visel zplihlý nákupní batoh. Tašku hned v začátku vyloučila, ruce potřebovala mít volné...

Sešla po schůdkách a vydala se k plotovým vrátkům. Odtud pak po cestě, která teď zmizela pod kalným proudem vody, směrem k prodejně. Nebylo to právě jednoduché šmátrat nohou pod vodou a nacházet pevné, rovné plochy pro chodidlo. Voda vymlela v nezpevněné uličce mezi domy díry a rigoly různé velikosti. Obvykle tam, kde to člověk nejméně potřeboval. Připadala si jako artistka na kladině, ovšem bez předchozího nácviku.

Terezka na Anděliných zádech se z toho babiččina nechtěného aerobiku upřímně radovala a výskala potěšením vždycky, když Anděla zavrávorala a pracně chytala balanc. A to bylo každým krokem častěji. Anděle se po čele řinul pot a vnučka na zádech jí těžkla minutu od minuty.

"Vraťte se domů," hulákal na ně z okna soused na konci uličky. Seděl na okenním parapetu, na hlavě rybářský gumový klobouk a na klíně obrovskou naditou tašku. Jeho hlas zněl jako trouby z Jericha. "Budou nás evakuovat. Už pro nás prej jedou. Sbalte si s sebou to nejnutnější a počkejte na ně! Kam vlastně s tím dítětem chcete jít?"

Anděla neměla vůbec v úmyslu sousedovi odpovídat, znala toho křiklouna a znala i jeho neutuchající snahy být důležitý. Ale zcela instinktivně se ohlédla za jeho nepřeslechnutelným hlasem, a to se jí stalo osudným! Další krok udělala už do prázdna, ztratila rovnováhu a padla na kolena. Terezka jí přeletěla přes hlavu a zajela jako štika pod hnědou hladinu. Ani nestačila vykřiknout.

Anděla začala zoufale šmátrat pod vodou a tahat Terezku za bundu nahoru. To, co se v tu chvíli vynořilo, se její vnučce moc nepodobalo. Blátem slepené vlasy a obličej i celá zplihle visící postavička v Anděliných rukách vypadala v různých odstínech kalné hnědi spíš jako vzorek pro noční horor než pro srpnový den v jihočeském městečku. Terezka vzápětí nabrala dech a rozječela se na plné kolo. Tak tohle jí tedy její milovaná vodička dělat neměla...

Zpátky už to šlo rychleji. Anděla rázem zapomněla na nákup a bez rozmýšlení nabrala zpáteční směr. Nebylo vyhnutí. Teprve na schodech domku Anděla shledávala ztráty z nepodařené výpravy. Terezka ztratila jednu holínku a ona batoh. To by se dalo celkem lehce přežít, jenomže v tom batohu zůstaly klíče, peněženka nejen s penězi, ale i s veškerými doklady, které Anděla vždycky nosila s sebou a považovala to za vrchol své připravenosti. Blbý zvyk! V duchu si nadávala do hlupaček, ale problém se tím ani kapku nezmenšil.

Co teď? Bylo jí to jasné - musí se tam prostě vrátit! Ale co s promočenou a řvoucí Terezkou?

"Budeme si hrát na vodníky, jo?" zkoušela Anděla na zablácené uplakané vnučce své pedagogické schopnosti.

"Néééééé!" řvala holčička na plné pecky a u nosu se jí přitom dělaly velké hnědé bubliny. Anděla bezradně spustila ruce a pracně se snažila nahodit rychlejší otáčky v mozkových závitech.

"Tak tu tedy počkáš na schodech, ano? Sama! A nesmíš se z nich hnout ani na krok. Já musím jít najít batoh!"

"Néééééé," zaznělo zase na plné volume v odpověď.

"Mám v tom batohu klíče, jinak se nedostaneme domů. To chceš zůstat celej den tady na schodech?"

"Néééééé," ječela dívenka jako zaseknutá deska, tentokrát ale pro změnu v jiné tónině.

Vtom padl Andělin pohled na lavičku na schodech. Ležela tam na ní spousta odložených krámů a dětských hraček. Mimo jiné také splihlý, vyfouknutý dětský člun. Nápad! Rychle se snažila barevný člunek nafouknout ústy. Terezka ji upřeně pozorovala a zapomněla přitom i na svou předešlou zvukovou produkci. Konečně dostal barevný gumový člun kýžený tvar nutný k jeho použití. Vypadal na té hnědé hladině naprosto nepatřičně - jako obrovský pestrý květ z džungle. No jo, džungle, napadlo Andělu, to tedy je džungle...

"Pojď, poplaveš na lodičce a budeš jako pirát. A budeme hledat poklady," připojila Anděla za plácnutím, s nímž hodila člun na vodu. Zabralo to! Terezka kupodivu nic nenamítala a ochotně se hrnula k Anděliným nataženým pažím, které ji posadily doprostřed člunku.

Znovu se tedy vydaly na konec uličky. Voda mezitím ještě stoupla, takže Anděla už byla po prsa ve vodě a strkala před sebou modrorůžový člun se zmáčenou zablácenou Terezkou.

Snažila se co chvíli šmátrat pod vodou a zachytit popruh nebo šusťákovou látku batohu. Nic! Už byla celá mokrá a vypadala přesně tak bubákovitě jako Terezka, která se na rozdíl od ní ovšem výtečně bavila.

"Babi, eště támhle... anebo támhle - tam je poklad!" výskala nadšeně, protože si ve své kratičké tříleté paměti dovedla vybavit jediné hledání pokladu, a to velikonoční sladké nadílky v trávě zahrady.

Veškeré potápěcí Anděliny pokusy byly však neúspěšné a jí se začala zmocňovat beznaděj. Nenahmatala ani holínku, kterou už dávno odepsala a vlastně o její nalezení neusilovala, ale ani batoh, o který jí hlavně šlo. V mokrých šatech jí začínala být zima a taky Terezka navzdory zaujetí, se kterým sledovala Andělinu vodní show, začínala drkotat zuby.

. "To jsem blázen, kde to jen může bejt. Přece to bylo někde tady..." bručela si Anděla v pauzách, kdy se narovnala, aby zkontrolovala terén. A znovu a znovu se bezútěšně nořila do proudící hnědé břečky...

Vtom se za rohem objevili muži v červených kombinézách. Vypadali rozhodně nadějněji než marastem olepená Anděla. I oni šli víc než po pás ve vodě, ale za nimi se majestátně nesl velký nafukovací člun s dvoučlennou posádkou. Udiveně zůstali stát a zírali na potápějící a vynořující se zablácenou Andělu, která zabraná do svého bezvýsledného úsilí příchod evakuační čety ani nezaregistrovala. "Co hledáte, paní?" zeptal se jí za zády nejstarší z přicházejících mužů. Anděla se tak lekla, že ztratila balanc a tentokrát nedobrovolně zahučela pod vodu. Zmáčená, zablácená a zimou roztřesená Terezka ve člunu se cítila povinna odpovědět za babičku, která se tak najednou ztratila:

"Babička hledá poklad - zlato a čokoládu. A je z toho blázen. A já sem pilát."

Muži po sobě koukli s povytaženým obočím, zatímco prskající a rovnováhu hledající Anděla se vynořovala vedle nich.

"Pojďte, paní, naložíme vás do člunu a odvezeme do evakuačního střediska," řekl starostlivě k ní nejblíž stojící chlapík v červeném a rezolutně k ní natáhl paži.

"Nemůžu," vyplivla Anděla hnědý pramínek a rukou shrnula z čela mokrou ofinu, "mám tam všechno!"

A znovu se chystala potopit. Pohled mužů, kterým se tentokrát navzájem počastovali, byl jednoznačný - je to jasné, šok, nervy, to se někdy v takových situacích prostě stává.

A Anděla ten pohled dobře znala - třicet let totiž pracovala jako vrchní sestra na psychiatrii...

Emilie Kozubíková

( téma č. 30 - Cesty vlakem... (... pěšky, na kole, letadlem ,lodí, prstem po mapě ) 

Houkání vláčku blíž k Beskydám
Frýdecký zámek pne se
nad koridorem trati.
O mladé břízy, o čas,
Ostravice rve se,
nic z toho nevrátí.
Hezoučký Místku,
na blízku už si nestýskám.
"Okolo Frýdku cestička"...
si zpívám
jsem doma, Božíčku, jsem doma,
sem, tam.

Návraty
V povichru času drobné břízy klekly.
S jásotem hlasů ptáci se slétli.
Vnímáš dech stáří měst,
návrší hřbitovů,
vír prachu cest
mířících k domovu...
Vnáší tě vlak do míst, kam patříme,
po písních řek z dálav se vracíme,
konečně zase doma!
Beskydy, Lysá hora
zvou, na uvítanou.
Hlavu stranou,
nech slzu, ať padá.
"Ahoj, Frýdečku, mám Tě moc ráda". 

Anna Ursíni

( Téma č. 30 - Cesty vlakem... (... pěšky, na kole, letadlem ,lodí, prstem po mapě )

31. - Prázdninová dobrodružství )

Výlety 5. júla. 

5. júla (července), na sviatok sv. Cyrila a Metoda, sme spolu so sestrou a neterami chodievali na výlet na blízky hrad alebo zámok. Keď deti dorástli do tínedžerskeho veku nechceli s nami už ísť a tiež jedna z nás musela ostať pri našej mame. Začala som teda chodiť na výlety s mojou priateľkou zo základnej školy. Dcéry už mala odrastené a bola krátko po rozvode, nuž výlet jej prišiel vhod. Vyberala som nie veľmi vzdialené miesta, také, kde bolo dobré dopravné spojenie. Keď sme už ponavštevovali zrúcaniny v okolí, rozhodla som, že pôjdeme do Markušoviec. Zo Sučian tam vtedy ešte bolo zavčas ráno priame spojenie osobným vlakom. Nikdy sme v tej časti východného Slovenska neboli. Cesta trvala viac ako štyri hodiny. Nepoznali sme miesto, kde cestujeme. Zapamätala som si zastávky pred Markušovcami, aby sme nezabudli vystúpiť. Sedeli sme v kupé vlaku a počítali stanice. Rozprávali sme sa o tom, že sa budeme musieť opýtať miestnych na cestu do kaštieľa. V Smižanoch si k nám prisadla mladá sympatická žienka. Keď započula, že cestujeme do Markušoviec, prihovorila sa nám a povedala, že je v kaštieli kastelánkou a dovedie nás tam. Pricestovali sme skoro, hodinu pred prvým vstupom. Chvíľu sme počkali a pani sprievodkyňa urobila prehliadku len pre nás dve. Zaviedla nás cez park aj do krásneho letohrádku Dardanely. Boli sme spokojné, návšteva kaštieľa dopadla nad naše očakávanie. Spolu R. Rollandom sme konštatovali, že dobrý človek ešte žije.

Potom naša cesta smerovala k markušovskému hradu, ktorý bol na malej vyvýšenine asi o dvesto metrov ďalej. Opevnenie okolo hradu bolo zachovalé, ale hrad bol uzatvorený; asi pre zlý stav krovov. Po ceste späť na autobusovú zastávku nás pristavil štáb STV. Nakrúcali letný cyklus o hradoch a zámkoch na Slovensku. Priateľka ušla rýchlo preč. Musela som sama odpovedať na redaktorkine otázky. Prekvapenie prišlo v nedeľu v hlavných správach. Uvidela som sa v zostrihu, venovanému práve návštevám hradov a zámkov počas letných dovoleniek. Výletom a cestovaniu vlakom zdar!

(Téma č. 30)

STANIČNÁ 
Meškajúci vlak odročil
môj čas o tridsať minút
Sedím na lavičke
kŕmiac holuby
po perspektíve koľajníc
myšlienky nechám plynúť

Zvítania - lúčenia
popreplietané
ľudské osudy tých
čo ľúbia sa
aj tých
čo svet neľúbi
Stanice -
priesečníky ciest za snami
zastávky na púťach
kde v cieli čaká
milého bozk
dobrodružstvo
či chutný koláč od mamy

Aj takí sú tu ako ja
pustovníci osirelí
hoc nečaká ich nik
neutápajú sa v žiali
idú sa hrabať v zemi
včelám vtákom dať piť
Nezvádzajú ich diaľavy
do záhrad cestujú
s kvetmi sa potešiť

Irena Topinková

Rychlík Svoboda nad Úpou-Praha

Vzpomínka na studentské cestování

k rodičům a zpět.

Tma.

Zima.

Budík řve

v nemilosrdných 02.00.

Ještě čtvrt hodiny.

Ladovská zima za okny

už mne nedojímá.

Vleču tašku přetěžkou.

Sádlo ve sklenici

vyprané prádlo

pekáč buchet

neotevřené učebnice.

Vleču závějemi

stříbrnými od měsíce

stýskám si po posteli

převelice.

Konečně nádraží.

Rychlík má zpoždění

nervózní čekání

přijíždí přecpaný.

Proč tolik lidí musí

z Krkonoš do Prahy?

Ostré lokty.

Dovnitř se musí.

Mohutný soused

bere mne v ochranu.

Jdi první

já tě dovnitř dostanu.

Jsem uvnitř.

Upadnout nelze.

V chodbičce

obličej na studeném okně

zezadu supění a podezřelý tlak.

Vlakový úchyl

milující tlačenici.

Kopnu.

Zaúpění.

Tlak se vrací.

Kopnu víc.

Zleva nabídka.

Slečno

nevyměníme si místo?

Vděčně přijímám.

Pro únavu

snahu o rozhovor

příliš nevnímám.

Za Jaroměří

toužebně po mé obří tašce hledí.

Co kdybych si sedl

a Vás na klín vzal?

Zděšení

co máminy povidlové buchty?

Trpím dál.

Hlavou táhne

oblíbená dětská říkanka.

Jede vláček motoráček

kolik vozů má?

Pražskému rychlíku

několik chybí.

V Hradci uvolněné

jedno místo v kupé.

Urval ho pro mne.

Toužím spát.

Stojí nade mnou

mluví a mluví.

Bzukot slov uspává.

Náhle zbystřím.

Taneční večery v Astře, Savarinu

nezdálo se mi to?

Nezdálo.

Přijímám

Poprvé

pořádně se podívám.

Vysoký,

není to špatný pohled.

Domluveno.

Vysoký tanečník

je nedostatkové zboží.

Usínám.

Taneční večer v Astře.

Výborná hudba,

biftek k večeři.

Jaké zklamání?

Tomuhle říká tanec?

Je to jen jiné

hudbou provázené

vlakové mačkání.

( téma č. 31 - Prázdninivá dobrodružství )

Prázdninový stesk
( z cyklu Vzpomínky)

Nad splavem řeky Úpy
sedávala jsem v noci o prázdninách,
lovila verše,
kterými řeka kleje,
když má vody moc,
nebo málo.

A na Viktorku vzpomínala,
prý - šílená.
To jen se její srdce bálo,
láskou
nevyléčitelně raněno,
světem nepochopeno.

Těžko se odolává
Černým myslivcům
za voňavé letní noci,
kdy i měsíc se hříšně tváří.

Rozum má dovolenou
a srdci - cosi schází.

( téma č.12 -  Snění)

Snění

Jediná svoboda,
kterou opravdu máme.
I nereálné snění
je únikem v tíži života.
Sním o světě
neznajícím
pojem zabíjení.
Stromy jsou posvátné
živíme se vesmírnou energií.
Nikdo nemusí být In
ani Happy.
Všechno žije
ve vzájemné symbioze.
Sním
vlastně o ráji bez hada
a místo snění
rázem jsem u prvotního hříchu.
Proč
musela ta zkouška být?
Snění prchlo
hlava plná
vtíravých PROČ
bez odpovědi.

(téma č. 2 - Když se budí den)

Svítání

Paprsky rosu přebírají
na trávě září diamanty
jásavý ptačí trylek
velebí krásné ráno
však náhle zmlkne
v jedné
zlé vteřině.

Trápí mne
nedokončený zpěv ptačí
jsme jen velký
potravinový řetězec.

Smrt jednoho
pro život druhého
co na tom
má se mi zdát
velebného?

Voňavý vánek
větve stromů pročesává
falešně voní
posečená tráva
vlnící obilí
šíří klamný klid.

Chybí
nedokončený trylek ptačí.
Proč nemůže to jinak být?
Tolik toužím
upřímně velebit
leč chybí mi
nedokončený trylek ptačí.

Moravský anonym 

( téma č. 30 - Cesty vlakem... (... pěšky, na kole, letadlem, lodí, prstem po mapě)

NA BICYKLU DO EVROPY

V létě počátkem třetího milénia jsem poprvé navštívil sousední Německo. Konkrétně Mnichov. Mníšek pod Brdy, jak tesknotou po domově zpíval básník Karel Kryl.

Z průvodce jsem vyčetl, že Mnichov je město obrovské, lidnaté, průmyslové i kulturní. Starobylé a zároveň moderní. Ale především - krásné. No, uvidíme...A traduje se u nás, že Němci jsou studení, hluční a nepřístupní. Zřejmě oproti nám, českým holubičkám.

Vybaven zkušenostmi z rodného hnízda, ocitl jsem se rázem v Alenčině říši divů. Tiše, ukázněně a rychle proudící, kupodivu čistá auta. Všude množství lidu, jako by právě probíhal Velký svátek čehokoliv. Neuvěřitelně čistá a upravená plocha města. Dokonce i tvůrčí sprejeři zapomněli své nádobíčko doma, zapomněli na své diletantské nadšení...

Něčemu jsem však, v tom dobře organizovaném a jaksi nonšalantním mnichovském mraveništi, porozuměl na první pohled: hejna, ba mraky cyklistů ve městě! A na svých cyklostezkách! Vpravo i vlevo, souběžně s každou dopravní tepnou. A kde jsou cyklisté, tam jsem doma i já. Je něco více vzrušující, než objevovat nové cizí kraje, nová cizí města, v sedle šlapacího koně?

Bicykl jsem si vypůjčil od hostilele. Seřídit, promazat, dofoukat a - hurá. Nejsem na bicyklu nováček. Výkonnost pominu. Jsem však vyškolen v tvrdých podmínkách naší české dopravní reality. A nepsaným právem přednosti silnějšího, většího a dražšího auťáku.

A hle -

Korpulentní Bavoráci v korpulentních bavorácích spokojeně salutují zadýchaným cyklistům. Řidiči respektují cyklisty, cyklisté respektují auta i chodce. Chodci jsou hýčkáni a nikdo si neťuká na čelo. Úsměvy. "Alezgůte?" Až jsem v tom cyklistickém ráji udělal defekt. Prázdná přední pneumatika! Sundat a vyměnit píchlou duši za novou, nasadit zpět - to dokáži i potmě. Leč, pumpička na mém vypůjčeném bicyklu jaksi chybí. Co tedy zbývá? Cykloservis, anebo kompresor čerpací stanice, v nejhorším Pneuservis. Doptal jsem se - žádný problém. Nalezl jsem rovněž bez problému. Problém byl v tom, co jsem nalezl : SERVIS OBŘÍCH PNEUMATIK. Mechanik servisu, rovněž Obr, pokynul rukou kamsi dozadu do hloubi dílny, a věnoval se dál dvoumetrové pneumatice. Podle velikosti zřejmě kolo z Velkého vozu, či Mléčné dráhy. Ale já, malý ztracený, dřepím v hloubi dílny, ve změti fortelných hadic, ciferníků a tlačítek, se svojí prázdnou pneumatikou na ráfku bicyklu. Můj ty bože, co já s tím vším?

Po pár minutách bezradnosti nakoukl do dílny Obr a pochopil. S úsměvem starého známého udělal vše potřebné a dofoukal prázdnou pneumatiku mého raněného, šlapacího koníčka.

A je to!

Chtěl jsem zaplatit. Byla to však téměř osobní urážka. "Kajnecálen!" A odmítavé gesto dlaní o velikosti lopaty. Dali jsme chlapskou řeč. Jen tak, kolem dokola. Moje dřevěná valašská němčina jistě dobře doplňovala jeho bavorský dialekt. Kdo však chce rozumět, rozumí...

Než jsme se rozloučili při plechovce pivka, slíbili jsme si s Helmutem, jak se Obr jmenoval, že si spolu "polejeme jazyk pivem". Jako staronoví dobří sousedé a dobří znalci piva. A českým pivem! Měl jsem z domova do zásoby. Co kdyby v Mnichově, s osmi pivovary a dvacíti značkami, co kdyby náhodou pochybělo!?

Tož, na zdraví!

Lehko se slíbí, těžko vykoná. Pozítří jsem servis hledal marně; marně vyhlížel obra Helmuta. Mnichov je opravdu obrovský. Zvláště vedle mého rodného Zlína.

Abych však nebyl u sousedů za planého mluvku, musím splnit svůj slib.

I kdybych měl do Mnichova přijet v sedle svého bicyklu Merida Cobra full Susp, s ruksakem plným poctivého, českého piva! Stůj co stůj, šlápni co šlápni, plných 750 kilometrů...

A mezi námi - mnichovská piva jsou vynikající.

Vzhůru do Evropy.

KLADÍVKO S DLOUHOU RUKOJETÍ -

CHVÁLA ŽELEZNICE

Potkával jsem je na vlakovém nádraží, promaštěné chlapíky v montérkách, s kladívkem na dlouhé rukojeti. Ťukali do kol a podvozků vagónů vlaku a já dlouho nevěděl proč. Tehdy jsem si myslel, že jsou to "muzikanti mašinek". Každý tón jiný!

Mám rád cestování vlakem. Vyznávám se ze vztahu k železnici. Mám rád vše, co se týká železnice, co se týká vlaků. Dřevěný vláček byl z mých prvních dětských hraček a takto "mašinky" vnímám dosud. Staronoví přátelé, vždy připraveni ke hře, stále mne vyzývají - pojeďme spolu až někam daleko, daleko... Dětinství? Ne. Splněné sny. A rád podléhám výzvě kolejí sbíhajících se v nekonečnu. Neodolám specifickému odéru kovu železnice, nádraží, útulnému pachu osobních vagónů... Neodolám jasnému tónu píšťalky pana výpravčího s tajuplným kultovním nástrojem - plácačkou, která dovoluje velkému, silnému, rychlému vlaku projevit svoji sílu a po-ma-loučku startovat! Musí být nějaké skryté poslání, skrytý význam v gestu pana výpravčího. Královská funkce. Definitivní rozhodnutí.

Projezdil jsem co pasažér vlaků již notný kus světa a mohu tedy tvrdit: Vlak je fenomén. Vlak je metaforou života. Ale jako v životě, může být i cestování vlakem drsnější. I když, kupříkladu cestování letadlem nabízí možnost rychlého přesunu do míst vzdálených za obzorem, ale letadlo nemá tu zvláštní osobitou atmosféru, tu veselou lidovost vlaku. Letadlo je chladná, vyleštěná, precizní technika. Letadlo je anonymní. V letadle jsem jen číslem letenky, totožné s číslem zakoupeného sedadla. Zašprajcovaný ve zmenšeném křesílku, obvykle bez výhledu kamkoliv, jen občas na obsluhující letušku. Žádné procházení se chodbičkou letadla a hovory s ostatními, žádná společná hudební produkce, žádná svačinka v podobě domácího řízku mezi dvěma krajíci chleba... Kdysi, na palubě letadla vnitrostátní linky tehdejší 1/6 světa, nahrnuli jsme se, turisté, k okénkům na jedné straně letadla, abychom nezmeškali jedinečný pohled na masiv kavkazského Kazbeku. Pilot letadla nás okamžitě napomínal palubním rozhlasem, prý, že se letadlo příliš naklání! To se mi ve vlaku nemůže stát. A na palubě oceánské lodí bývá nuda, když pasažéři většinou hluboce mlčí sami se sebou, mořskou nemocí pevně svíraje ústa a lodní zábradlí. O cestování autobusem nemluvě. Z autobusu vystupuji seskládán do podoby pravoúhlé krabice. Cestování osobním autem je jiná kategorie dobrodružství - hledání místa k zaparkování auta ve městě, to bývají hlavolamy. U vláčku nikdy a nikoliv. Na každém nádraží železniční stanice bývá pro můj vlak vždy připraveno volné místečko. Nezáleží na tom, zda je vláček jen pomístní dřevěná lokálka, či skutečný japonský Šinkanzen. Vlak na kolejích má svoje práva i povinnosti. Vlak má pevná pravidla. Vlak je kýženým obrazem Světa.

Vlak, vláček, mašinka, přes všechny zápory, přes pomluvy o zastaralosti a nevhodnosti tohoto způsobu dopravy a cestování, pomluvy o pochybné hygieně - vlak je způsob vyjádření života. Ať pravidelné šedivé každodenní cestování za prací, ať příležitostné výlety, ať Velké putování kamkoliv - je to vždy zážitek a dobrodružství. Podotýkám, že dobrodružství někdy nechtěné. Do vlaku si mohu vzít a beru vždy co nejvíce svého Já. Nikdo mne nevylučuje z přepravy kvůli četnosti a váze zavazadel, neprohlíží mne a mé bágly bezpečnostním rámem, nikdo mi nezakazuje kapesní nožík, deodorant či příruční pleskačku valašského všeléku. Pohodlně, s přiměřeným luxusem, s dobrým pocitem že jsem nasedl do správného čísla vlaku, sedím u okna svého kupé a pozoruji biograf krajiny ubíhající vůkol. Krajiny, jež se předvádí ve své nenucené kráse, bez silikonových vycpávek, bez nátěru šminek a předváděcího mola. Krajina nahá, krásná, sličná i ošklivá. Kochám se, jako se kochal pan Hrušínský ve filmové roli vesnického "pana doktora". Kochám se, neboť originál přírody je nedostižný a neopakovatelný. Chci-li, mluvím s ostatními. Nechci-li, neotevřu ústa. Nikdy jsem neviděl tolik materie světa, jako z okna vlaku. Nikdy jsem tolik nemluvil, tolik nemlčel, jako ve vlaku. Ztotožněn s vlakem, s krajinou, se spolucestujícími, sám se sebou. Cesta vlakem je součástí života.

// "...miluji setkání na cestách // útržky hovorů z davu // s neznámými usedám k neznámému stolu // a zapomínám semknout ústa i hodinu návratu // Mluvím jen řečí své mámy // jen ze slovníku zdravím - Dobrý den - // Když ale spolu tlacháme na otázky // ve stoje v bistru // na chodníku pod Notre-Dame // či v průchodu metra na Arbat // nikdo z nás nepotřebuje hesla z knížky // Svých pět peněz známe nazpaměť..." // Tak mlčíval při tabáčku postarší pán // děda ze sousedního vchodu // Až dnes vím // že i mlčky lze vyznat lásku // M.A. Útržky hovorů.

Mám rád cestování vlakem, neboť samotná cesta může být cílem. Jen nezveřejňuji. Když něco miluješ, není co zveřejňovat, není proč si stěžovat. Jen ty vysoké a strmé schůdky postarších osobních vagónů Českých drah, na ty bych si rád stěžoval. V Austálii u klokanů bylo nástupiště i podlaha vagónu ve stejné rovině. I vozíčkáři a maminky s kočárky byli bez problému.

Závěrem zdravím všechny železničáře. Mašinfíry páry i topiče s lopatou na uhlí - dnes již vzácné profese. Strojvůdce na dýzlu i na elektrice, vlakové dispečery, průvodčí - zvláště pak milé slečny průvodčí ve slušivé uniformě. I dámy v jízdenkové pokladně zdravím. Vyhýbkáře s kyblíkem mazutu. Posunovače v okopaných bagančatech, neomylní a jistí ve spleti stříbrného kolejiště a spících vagónů. Zdravím moje oblíbené promaštěné chlapíky s kladívkem na dlouhé rukojeti. Jsou to opravdoví "doktoři mašinek", když podle zvuku ťuknutí kladívkem poznají možnou nemoc podvozku vagónku. Zdravím i veškeré ostatní lidičky nutné k plynulému, jakoby samozřejmému chodu železnice. Jak se říká - nádražáci; jak se myslí - ajznboňáci. Železničáři. Vždy jsem jim tak trochu záviděl příslušnost k modré armádě, ale především, přiznám se, záviděl výhodu režíjní jízdenky. Obzvláště pak zdravím všechny přednosty stanice, a dnes i dámy, genderově "přednostky stanice". Ti všichni dovolují a pomáhají mašinkám domácím i přespolním, dovolují a pomáhají naplňovat velký sen tuláků o Velkém cestování. A dovolují a přikazují megatunám po železnici přepravovaného čehokoliv, dovolují a přikazují spolehlivě nalézt místo svého určení. Jsou ještě potřební? Jsou ještě žádaní? Jsou ještě voláni? Ano, zcela jistě ano!

Přednosta stanice, pan výpravčí, nehybný v chaosu nástupiště, zdvíhá kultovní plácačku a jasný tón jeho píšťalky sděluje signál. Červená brigadýrka svítí královskou funkcí. Dveře vagónu se s hlasitým bouchnutím zavírají. Vlak odjíždí. Že dnes již nejsou kouřící vláčky s černým smítkem uhlíku v koutku oka? Kladívko s dlouhou násadou rukojeti potvrzuje neměnnost touhy.     

Bohumír Vidura

( téma č. 32 - Voda, voděnka )

PÁDÍCÍ VODA
Pádí a žene se
co všechno přinese
divokou svou povahou
nešetří odvahou
vrhat se i mezi skály

na březích když
třešně zrály i když dívky
smáčely v ní lýtka

někdy zaplave v ní snítka
s tou si pohrává
ale pádí a žene se
vzpomínky odnese i přinese.

(téma č. 30 - Cesty vlakem... (... pěšky, na kole, letadlem ,lodí, prstem po mapě )

KDYBYCH VĚDĚL...
Propíchl jsem duši
na svém jízdním kole
jednou jsi nahoře jednou dole

obracím tvář k nebi
snad tam najdu správný směr
i když je na silnici tolik děr

není divu zbývá chůze
přemítám a obracím se k múze
ať mě neopustí a doprovází
moje kroky-nabídne mi téma
že je život změna

byť je cesta kostrbatá
nepochybí ten kdo chvátá
aby nezmeškal když vidí
co visí ve vzduchu
snad našel víc než útěchu.

Anna Ursíni

( téma č. 32 - Voda, voděnka )

O VODE
Som z nej
a z hviezdneho prachu

Je vo mne
pripravená na súkromné
prílivy a odlivy
Nestála v podobách
huncútstiev príboja
aj v kapilarite sĺz
Nevyspytateľná
v trojjedinosti skupenstva
Životodarná aj ničivá
Vždy spravodlivo vodorovná

Som ako ona
tečiem prúdom života
proti vlastnému odporu

O VODE II
Opantaná túžbou
zažiť skutočnosť
nielen z nadhľadu
vyplakaná
až na pokraj
zemskej príťažlivosti
v mlákach zrkadlí
detaily reality

Keď vyplaví dážďovky
a napojí vtáky
zacnie sa jej po lietaní
Rozčarovaná prízemnosťou
prijme
slnkom ponúknutý azyl
v orbite atmosféry

Nadnášaná pasátmi
nespočítateľnekrát
zažíva
baránčie dobrodružstvá

Nepoučiteľná sklamaniami
zvedavosťou dozretá
na olovené mraky
vylieva opäť
nepošpinené predstavy
do kaluží

Emilie Kozubíková

( téma č. 25 - město )

Panna z granátového jablka

vstoupila do života tu chvíli, kdy vozy rozdrnčely zeměkouli

a atmosféru světa smog skryl.

"Milunko", řekla a patřilo to mi!

Vznášela se a kvetla, stín v patách, kolií

na její pokyn takovým, co jsou ostatním pro smích

vyrost ze skály jasmín, jenom tak, pro štěstí.

Kolie zašla časem, krajkový nákrčník té dámě asi zdál se. -

Pokojík nevlídný a z těla bez vlády nevidí úniku.

čas, bílé kabáty, s močí pach tabáku...

"Milunko", volá. Patří to vážně mi?

Zdá se mi, držím volán, pláteček růžový.

Převtělování krásy snad cítím působit.

Má dáma zoufá si, že marně vzývá smrt

a v hřmotu magistrál hřímá město dál puls. -

Očí kráčících dam touží mít velký vůz,

s mléčnou dráhou, jen pro sebe.

"Milunko", slyším vznosné již přecházení do nebe.

Ne, ne, to růže roste někde v místech jabloně s granátovými jabky!

Svět žádá formát, systém, vděčnost jen růži ze zahrádky.

( báseň vyšla v Almanachu Z MÉHO SRDCE pod mým dřívějším příjmením z prvého manželství- E. Sikorová- EK. )

Dajana Zápalková

( téma č. 25 - město )

Čas letí

přímo běží
naděluje další vrásky
staví nás do pozice
nerozhodných -
udělat - neudělat -
jako za mlada -
má mě rád -
nemá mě rád
Korzování městem
nic neřeší
lungo dopité
smyčka je utahována
Další ráno samotu nese
přívaly deště
utopily zdravý rozum ...

Petr Koudelka

Půlnoční přípitek

O sklenku zvoní rty
usrkáváš
malinký náprstek
poslední zhořknutí pálavských kopců vybroušené otiskem rudé růže
odcházíš do prázdné ulice
do zítřka

Anna Ursíni 

(téma č. 26 - Povídání o létu )

Dobrý večer, Pavlínka. Posielam báseň na tému - Povídání o létu. Začína síce zimou, treba ju však dočítať do konca. Je z tretej knihy a je druhá v poradí v triptychu o umieraní. Pôvodne som chcela poslať viac letnejšiu. Myslím, že táto trochu naruší stereotypnosť letných básní. Všetko dobré želá AJ.

SEN II (H. CH. Adersenovi)

Z posledných síl prerážam
obrovské chuchvalce snehu.
Bránou mrazivých víchrov vchádzam
do priestranných komnát zimy.
Pusto, prázdno, chlad.
Mihoce sa len studené
fosforeskujúce svetlo polárnej žiary;
ako v rozprávke.
Hľadám ťa. Bosá a premrznutá.
Prehľadávam rozľahlé siene
ľadovej ríše. Nikde ťa niet.
Nikde ťa nemôžem nájsť.
Kladiem si otázku: Existoval si
vôbec niekedy? Možnože nie.
Možno som si ťa len vymyslela.
Mám pocit márnosti. Rozplačem sa.
Chcem ťa privolať vzlykmi,
teplými slzami vyplaviť ľad
z tvojho srdca a kúsok črepiny
krivého zrkadla z tvojho oka.
Neprichádzaš však; ani ako prelud.
Približujem sa do stredu zámku,
k zamrznutému jazeru.
Z tisícov ľadových kúskov
vyberám tie pravé a pokúšam sa
zložiť tangram slova VEČNOSŤ.
Keď je obrazec dokončený
v diaľke sa objaví biele hrejivé svetlo.
Vidím v ňom stáť starú mamu.
Usmieva sa. Volá na mňa,
vystiera ku mne ruky.
Bežím jej v ústrety.
Cez zakvitnuté lúky detstva,
popod jablone, zarodené sypkými jakubkami,
k pestrofarebným záhonom voňavých ruží,
do nikdy nekončiaceho sa leta
v kráľovstve lásky.

Irena Topinková

Co vytýkám červnu 

Ustřihl noci
dlouhý plášť
a kvůli její minisukni
přichází rozbřesk dřív,
než chci jít spát.

Miluji vůně červnových nocí
jenže jen nadechnu se
už přichází svítání.

Kam mají se ukrýt
světloplaší?
Snad do jeskyně,
mezi netopýry?

Přátelit se budu s výry
a loudit budu návod
na spánek denní,
jak přečkat dobu,
než konečně se zešeří.

Letní poledne

Horko bez konce
teprve sílu nabírá.
Vůně lip.
Bílá zvonička
marně vábí chladný vánek.
Je život skutečný,
nebo jen zdá se?
A u cest
předčasně svítí
rudé jeřabiny.

Příliš horký srpen 

Zpupné slunce
rozpálené do měděna
rozdává úpaly,
žíznivě hledá,
kde je ještě voda.
Vzduch těžký
jako litina.
Zeleň parků
střídá
drzý rez spálené trávy.
Jak nezávidět soše
oblečené vodotryskem?
Sním
o úspěšném
obchodníkovi s deštěm

 (téma č. 25 - Město)

Vřesoviště
nad Trojským zámkem.

Vyhlídka na Prahu
Město cosi šeptá
všemi svými jazyky
současnými
minulými
budoucími
Vysílá své tklivé
opilecké písně
demonstruje
svůj pochybný blahobyt
V historických kulisách
zasazena
naše směšná
osobní dramata
Kulisy přetrvaly
mění se herci
Všechno už tu bylo

Cizinkou v májové Praze 

Třpyt starobylých
malostranských ulic
umytých
májovým deštěm
Původní obyvatelé
odsunuti na sídliště
Květy v parcích
světla a stíny
vůně šeříku
Romantická idyla
pro cizince

Petřínská rozhledna
přehlíží
dav čínských turistů
Mezi asiaty
sem tam
vzácně
nějaký evropan
Módní butig
u Karlova mostu
Zářivý úsměv prodavačky
Sděluje
Neumím - CÉSKY

( téma č. 24 -Povídání o jaru )

Už je zase tady

 Jaro
předčasně tlačeno létem
s Chorvatským vedrem
pro Prahu bez moře
Je jaro
básně se začnou zelenat
jedovatou
hráškovou zelení
samé kytičky
sluníčko
včeličky
ale jen v básních

V nesečených lukách bodláky 
Chalupáři zasejí
speciální trávník
ve kterém sedmikrásky nemají co dělat
Chcete vidět kopretiny?
Na Střeláku v Praze
citlivý zahradník
nevymítil kopretiny jako plevel
a nechal je
slušet Vltavě

Ptáci jedou dle plánu
S prvním vlahým vánkem
začnou radostně řvát
Vysvětlete kočce
že má žrát Whiskas
a nevšímat si opeřenců
natož provokovat vrány
k hromadnému útoku

A láska
Ta dnes probíhá
virtuálně po internetu
Potom si slečny vymyslí
zlomená srdce
Navštíví kosmetický salon
a jdou problém řešit
do Nebezpečných vztahů
v televizi Barrandov
se zkušeným Musilem

Lehněte si dnes do trávy
za každým stéblem
číhá klíště
s náloží horečnaté Boreliózy

Žádné zelenání
Vidím rudý text
na temném podkladě
mých
Horečnatých halucinací
A jen důchodci
nostalgicky vzpomínají
jaké to bývalo s Maruškou
před léty
na Petříně krásné 

 ( jaro pojaté trochu jinak, jestli to nevadí )

Zpívej 

Zpívej mi ptáku
ve starém jabloňovém sadu
zpívej rozkvetlými tóny
zpívej mi ukolébavku
ať usnu
alespoň k ránu
Zpívej svým stříbrným hlasem
nebeští beránci

už spásli modř noci
V mých tepnách
plyne strach a smutek
Nebeský lampář už hvězdy zháší
tak zpívej o něčem krásném
o naději
zpívej
ať neusínám v pláči

Anna Ursíni

(Téma č. 14  - Žabomyší války) 

SPOLU

Zanechme hádky
nicotné spory
Ví voskovice
jak plamen hoří
Bez knotu vosk sám
není svíce
o tom ví cosi voskovice
Ani šíp s lukem
nejsou protivy
Kam doletěl by
nebýt tětivy?
A jakýpak smysl by měl
bez rubu líc?
Bylo by všechno
kdyby nebylo nic?
A dá se něco ušít s jehlou
které v uchu chybí nit?
I muž a žena jedno jsou
když spolu v lásce umí žít

Ľudovít Farkaš

(téma č. 25 - Město )

Chlapec v meste

Dušička zakríknutá
v tom mini veľkomeste
každý je olepený
v tom suverénnom ceste.

Názory, otázky
zviazali pod povrchom
hanblivé povrázky,
zostali bez úsvitu
tie jeho obrázky.

Do V-čka bez šance
v pulóvri do véčka.
koncertu Collégia
v Pekáči nedočká....

Spomienky hrdlo viažu
až sa mu od nich čká.

Svatoslav Butora

(téma č. 25 - Město)

Esej na tému: Mestá.

 Mesto je obvykle systémová konštrukcia zo systémovo usporiadaných anorganických materiálov umožňujúce život a prácu a prepravu živých organizmov ľudí a ich psov a mačiek a akvárijných rybičiek... Mestá vznikali v dávnych časoch väčšinou ako hradbami ohraničené miesta, ktoré mali ochrániť jeho majiteľov a jeho obyvateľov pred majiteľmi iných miest, ktorých postihla lakomosť, sobectvo, túžba po zväčšení moci a po majetkoch, ktoré neboli schopní zaistiť pomocou vlastných síl. Keď sa v priebehu storočí majitelia miest nasýtili a nemali už kde nakradnuté bohatstvo využiť a uskladniť, začali sa mestá rozširovať aj za hranice hradieb. Adekvátnosť obrany obyvateľov miest pomocou hradieb stratila význam.

 Potom, ako sa začali používať zbrane umožňujúce použitie ďalekonosných diel, chemické a nervové jedy, bakteriologické zbrane (napr. dnes známy "covid", SARS. HIV, apod.) a iné zbrane hromadného ničenia, stali sa hradby okolo miest náročným luxusom. Anorganické mestá ľudí sa stali a stávajú sa nebezpečným nezabezpečeným miestom pre šťastný život jeho organických ľudských obyvateľov a ich organických zvieracích spoločníkov. Ktokoľvek, kto vlastní akékoľvek zbraňové a informačné systémy sa môže po strate súdnosti a pod vplyvom darebáckých svetovládnych ideológií prameniacich zo zdrojov Zla a Nenávisti a Pažravej Lakomosti Sveta Kapitálu stať agresorom proti ostatným obyvateľom Sveta ľudí.

 Dnes sú všetky mestá na Zemi ohrozené agresívnými cieľmi a plánmi vodcov Západu na získanie svetovlády nad celým svetom. Chcú rozkradnúť a podrobiť si štáty Východu Zeme. Nestačí im vysávať Východ Zeme nespravodlivým obchodným systémom, ktorý je v ich rukách. Chcú dobyť Východ Zeme ako pred nimi Hitler a Napoleon. Cítia sa silnými, lebo majú podporu darebáckej vlády USA. Dnešné mestá svojich obyvateľov, tj.životy ľudí a tiež životy ich psíkov a mačiek a akvárijných rybičiek nemajú takmer žiadnu šancu ich ochrániť pred následkami agresie vodcov štátov tzv.G7 tj.vodcov tzv.Západu proti Rusku a Číne a ostatným štátom Východu Zeme. Riešením je odstrániť ich pôsobenie zo Sveta Ľudí ako nepriateľov celého ľudstva i na Západe i na Východe. Keď zmizne ich nenávistné podnecovanie ku prelievaniu krvi ľudí kdekoľvek na Zemi, potom si neexistenciu hradieb okolo miest budeme môcť naďalej užívať.

 Existencia Ľudí a ich život v mestách má veľmi osobitý charakter. Časy, keď sa písali oslavné články a básne na tému "Mestá" sú preč. To bolo typické pre obdobia, keď ohrozenie života v mestách bolo na viac-menej znesiteľnej úrovni. Dnes, keď štáty tzv.G7 chcú dosiahnuť "jednotu" akcií proti Rusku a Číne nám nezostáva nič iné, než veriť, že sa ich diabolské plány zahalené do šašovskej uniformy "démo(n)kracie" nepodaria a budú zhatené. Keď nie kvôli ľuďom, tak aspoň kvôli akvárijným rybičkám. Máme sa radi. Máme ich radi...aj rybičky aj naše mestá Dátum: 7.6.2020

JINDŘICH MALŠÍNSKÝ (1932)

K 60. výročí od maturity na jindřichohradeckém Gymnáziu Vítězslava Nováka (rok 1951) jsem pro spolužáky napsal knihu VE STÍNU MAGNOLIÍ.

Zasílám z úvodní části této knihy ukázku týkající se města Jindřichův Hradec.

MOJE MĚSTO

Psal se rok 2011 a já vystupoval z auta, rozhlédl jsem se a postupně se mi začaly vybavovat vzpomínky mého mládí prožité v tomto městě na jihu Čech.

Bydleli jsme na dolním náměstí se sousoším Nejsvětější Trojice, které se jistou dobu jmenovalo Adolf Hitler Platz, nějaký čas Stalinovo, a pak se radní rozhodli vymyslet něco, co přečká generace a jejich kratochvíle. Dodnes, a snad na věčné časy, se jmenuje náměstí Míru.

Vzpomínám, jak jsme běhali po náměstí bosi, ukopli si palec a doma na to maminka nalila kysličník, zavázala čistým hadříkem na uzel a lítali jsme dál jakoby se nechumelilo.

Na jihozápadní straně, hned na rohu, byla prodejna s elektrickými potřebami, zásuvkami, zástrčkami, porcelánovými pojistkami, které jsme opravovali drátky a nedej bože hřebíkem. Vedle, směrem k zámku, byly lahůdky p. Doskočila, tmavý krámek s nedostatkem světla, a proto s věčně rozsvícenými žárovkami. Na jedné straně byl pult s dorty, zákusky a pečivem, vedle byly vyložené obložené chlebíčky a uzeniny. Za pultem ze skleněných nádob lákaly děti bonbony, ženy drahé bonboniéry a čokolády v pestrobarevných obalech. U protější zdi byly tři stolečky se dvěma židlemi pro ucaprtané poutníky, kteří si sem přišli oddechnout a dát si kávu se šlehačkou. Vedle krámku s delikatesami byla banka, tiskárna p. Alexandra a koloniál p. Tomšů s naším příbytkem. Byl to typicky městský dům, který se od ostatních odlišoval tím, že nájemné byty byly v přístavbě "staré bašty," poschoďové věže s výhledem na rybník Vajgar. Vedle koloniálu bylo železářství p. Veselého a na rohu směrem k zámku cukrárna p. Káry. O jeho zmrzlině se vyprávělo daleko široko...

Hospod bylo v Hradci jako máku. Pro pivo jsem chodil se džbánkem do Centrálu, ovšem nám dětem musela stačit Deštěnka nebo voda z vodovodu, která ale už na pohled odpuzovala a nevábně voněla. Na rohu silnice rozdělující náměstí na dvě části byl "nóbl" hotel Grand, kde ve středu a v sobotu hrál šraml p. Grausama. Kousek dál byl hotel Vajgar p. Horáka, naproti restaurace Zlatá husa, kde v roce 1851 nocoval při deportaci do Brixenu společně s policejním komisařem Dederou Karel Havlíček Borovský.

Nás kluky však nejvíce lákal obchůdek p. Kroupy, kde se vedle špulek, knoflíků, háčků, splávků a dalších rybářských potřeb prodávaly kapsle do pistolek a bouchací kuličky. Musím také prozradit, že pod mostem u zámku jsme kouřili, ale omluvou je, že to byly jen suché listy. Po nich jsme kašlali, a tak jsme od toho "potěšení" raději upustili.

Vidím před sebou městského strážníka a hned jsem hodný, že by to do mne nikdo neřekl. Dopisy roznášel pošťák ve slušivé uniformě s perelínou přes ramena. Balíky rozvážel modrý poštovní vůz tažený koníkem, kde na kozlíku seděl kočí a aby na sebe upozornil, tak zatroubil na trumpetku a do vzduchu práskl bičem, aby rozdováděné kluky trochu postrašil.

Na Balbínově náměstí je muzeum, bývalý jezuitský seminář, s ukázkami děl Bohuslava Balbína, s Krýzovými jesličkami, síni Emy Destinové a obrazovou galerií. Nás kluky zajímaly ostrostřelecké terče a zbraně z 18. a 19. století. Po levé straně náměstíčka byla tiskárna Aloise Landfrase, tiskaře obrozenecké doby, vydavatele jarmarečních písní, pohlednic, modlitebních knížek a místních novin.

Naše generace žila v neklidné době, kdy se nad námi stahovaly mraky, střídavě bylo oblačno, aby se znovu objevil hrozivý bouřkový cumulonimbus a na řadu let ukázal, kdo je tady pánem.

Z bouřného času jsme se narodili

a krok za krokem, v bouřných mračnech jdem.

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,

nám po noci jak jiným vchází den.

Jan Neruda

Na zdraví připíjím jindřichohradeckým rumem (tuzemákem) s plachetnicí, který nemá konkurenci.

Korektura Lenka Lisovik

Anna Ursíni

( téma č. 25- - Město)

OLOMOUCKÁ

V snoch
sa mi zjavujú
obrazy mesta
ktoré si ma
už nepamätá
chrámy
do ktorých
som nenazrela
ulice
ktorých
názvy sú zmenené
fontány
ktorých podobu
si neviem vybaviť
obchody
v ktorých
sa nevyznám
schodisko
zadného traktu fakulty
kde som votrelcom
rozmazané tváre ľudí
ktorých už nestretnem
a sú neskutoční
ako moja mladosť

VO VEĽKÝCH MESTÁCH 

(Chicagu)

Vo veľkých mestách
vysoké sú domy
na rozpálený asfalt
širokých ulíc
kreslí slnko ich tiene
Vo veľkých mestách
vysoké sú domy
vzduch presýtený
splodinami z áut
a výparmi z MacDonaldov
preniká do múrov
a opája zmysly
Vo veľkých mestách
vysoké sú domy
sklá v prízemí
zrkadlia
ľahostajné tváre
ženúce sa
za letnými výpredajmi
a za šťastím
Vo veľkých mestách
vysoké sú domy
schodištia
zábradlia
kabíny výťahov
očíslované dvere
a za každými čakajúca duša
Vo veľkých mestách
vysoké sú domy
železobetónové obelisky
oslavujúce ľudský um

prekrývajú obzor
spopolnených túžob
a vypreparovaných snov
Vo veľkých mestách
vysoké sú domy...
... len štipľavý vietor od vody
prefukujúc pomedzi ne
píska pieseň nádeje

Moravský anonym

(téma č. 25 - Město)

MĚSTO

Své město poznám
i na rozstříhané pohlednici
Za ty roky
zvykli jsme si na sebe
Když ale
pět šest metrů výšky
nového silničního nadjezdu
změnilo můj úhel pohledu
na město
na staré lásky
oněměl jsem do údivu -
Kolik tváří a osudů zevšednělo
neměnností žabí perspektivy
Kolik tváří a osudů
znova vstřebat pod kůži
abych své město poznal
i s tvojí dlaní přes oči 

Pavlína Kollárová

(téma č. 25 - Město)

Chodníky
Všednost oblékla zámkovou dlažbu
Kroky na rozvázaných tkaničkách
vlečou touhu
Jen jednou nechvátat
Jen jednou projít
růžovými ulicemi...
Boty odnáší představu
z fantazie do skutečna
Šedá kostkám sluší

Ve tvém městě...

Přibývá ulic
klikatých chodníčků
domků otvírající ch náruče
U popelnic kočičí dámy hledají zbytky od oběda
Na utajených dvorcích štěkají psi
Auta víří prach
Zeleň lapá po dechu
Lidé se sny po kapsách
hledají dobré adresy
V nákupních taškách
živobytí aspoň na zítřek
Namaluj i mne
chci také zůstat

Praha
Příběhy kolemjdoucích
naťukané podpatky do dlažebních kostek
Otisky prstů
na tvářích starých domů

Zkoušíš pochopit svědectví soch
Tajemství kovaných brán
U kostelních zdí prosíš o rozhřešení
Míjíš minulost
i majestát vlád

Noc rozpíná křídla hektické současnosti
Barevná světla reklamních štítů
Vesmír na dlani
Člověk porodil robota
Umělá hmota dobyla svět

Zárubně dveří

lemuje hudba z rádia
Polykáš vůně pouličních stánků
dámských parfémů
a výfukových plynů z taxíků

Návrat poslední linkou metra
Ráno budík neuprosíš
Na město dýchá Libušino proroctví

Petr Koudelka 

(téma č. 25 - Město)

Město rozteklé v moři asfaltu
stojí tady v němém úžasu
za účasti všech těch
nedokonalých a krásných vyznání
které tady zanechali příštím generacím
básníci hledající slova
kterými by vyjádřili
krásu a jedinečnost každé chvíle prožité pod těmito střechami
Chodci
silueta Hradčan před námi
jako maják do dálek a do staletí
zrcadlí se pod Karlovým mostem
Kdo jednou uvidí
chce napořád
vídat
vlastnit alespoň malý klíček, který by odemkl skříňku plnou vzpomínek
na trny pražských věží opřených do poledního slunce
a do tajemství malostranských domů
Co by kamenem dohodil, je Kampa
její nedělní odpoledne
plná turistů milenců a rodin jdoucích od oběda ztěžklých při krmení labutí
Na dohled hudba vltavského jezu
pořád stejně naladěná a stále stejná
jak za dne
tak za noci
Za zády petřínská stráň s hladovou zdí a s rozhlednou se sklání
jakoby právě vysypali tisíc stříbrných
jejich cinkot nás budí ze snu
zatímco náš nepřítel čas ukrajuje rukou třaslavou všem přítomným ze stříbrného dortu čtvrtičku po čtvrtičce
a tímto nás vrací dva tři kroky zpět
do vzpomínek
Mlhy nad městem
mlhy v srdcích
mlhy nad řekou
nám připomínají naši pomíjivost
se vším tady
Co po nás zbude, až mi nebudeme
a až už nebudou ani ti kteří nás znali
ať už v dobrém či zlém
Jen čárka v knize příchodů a odchodů
že jsme se narodili, že jsme tady byli a že jsme odešli
a i ona časem vybledne a ztratí se z tohoto
až někam na onen odkud není návratu
i kdyby se chtělo sebevíc
nic jen velké nic tady zbude
až mi nebudeme
pouze má stověžatá Praha

s řekou a s její navigací
s Kampou
a s petřínskou strání
tady zůstanou
Do jiných srdcí zase bude vrážet klín
a z malostranských komínů zase bude stoupat kouř
jako znamení
že se vše opakuje 

 (téma č. 22 -Bez vody páru neuděláš)

....a nejedeme
a nejedeme
a to prosím pěkně
je pondělí
ráno
tři čtvrtě na šest
sedíme v dělnickém vlaku
nad námi vychází slunce a skřivani
a my
místo abychom počítali pražce
a světýlka na semaforech
a oddávali se sladkým přídavkům a pochrupováním
stojíme
pevně přitaženi
železnou brzdou
čekajíce až nádražácký pán bůh
se slituje
sestoupí zhůry
a zjedná nápravu
ale do tohohle okamžiku je ještě asi fůra kilometrů
on je totiž nádražácký pán bůh na lidi pěkný prevít
a drží je až u brady aby se nemohli tak snadno vysmeknout
a potom jsou z toho infarkty

(téma č. 14 - žabomyší války)

Tam nahoře
ano ti
ti za to mohou
místo aby šli v pokoře za svým davem
a nevyčuhovali
rozhazují rukama
a kopají kolem sebe
my nic
my jsme v tom nevinně
jakpak bychom mohli
nejsme takoví
jsme jenom jinak vychovaní
a v jiné rodině
my za to opravdu nemůžeme
za to mohou hvězdy a zvěrokruh
a tahle doba
že jsme se takhle narodili
ne my
to ti tam nahoře za to mohou
to ti tam nahoře
v pokoře sbírající odpustky za tento svět
ti za to mohou

Anna Ursíni

(téma č. 16 - Už tam nepůjdu)

PODĚKOVÁNÍ
Já říkala si mockrát
už tam nepůjdu,
a přesto opět vcházím
do její komnaty,
kde bydlí metrum, rým,
figury, tropy, konejšivá slova -
- vstupné vždy básní
zaplatím.
Na obzoru plachta bílá
zve mne na ostrov duší
hloubavých.
Ač samotná, jistá jsem si,
v přístavu s přáteli se
pozdravím.
A vděčná jsem,
že stále ve mně žije
prchavé, křehounké
kouzlo poezie.

Petr Koudelka

Jaro přilítlo
že už prý zima má na kahánku
tak je tady
s houfem špačků a skřivanů
z polí a ze strání voní čerstvá
a přilepené noty se houpají ve vzduchu
akrobat láska si napíná provaz
nedočkavost bubnuje na buben
na dveře klepe vzklíčení a odemyká cestu
pupkatí milenci z pouti si kupují vstupenky
co jich bylo před námi
a žádný nezapomněl připomínat cenu doteku
a neustálého přibližování se
se vším tím nekonečným a konečně konečným
mezi jedním a druhým koncem napnutého provazu
mezi kamenem
mateřským znaménkem
a růží právě vykvetlou

****
Z mraků se sypou hvězdy
malé
velké
střední
i ty akorát
jsme zasypáni
a jen stěží uniknout
padáme do komnat
a jsme obklopeni láskou
která nás provází po cestách
vzhůru do oblak
odkud
je stejně daleko
na jednu i na druhou stranu
a v nichž zrcadlí se
sotva postřehnutelná hvězda
jenom pro nás dva
a my v tomto zápase
zase podlehneme
jejímu magickému kouzlu

Právě spadla jedna hvězda do tvého klína
zazářila a zhasla
a všechny zvony co jich bylo kolem začaly vyzvánět
celá Praha se třásla
otočil se svět a holubi vylétávali zmateně k nebi
Ozvěna za ozvěnou
láska za láskou přibývala po celém těle
a do toho
tlukot křídel a srdcí řval svoje stoleté blues o svobodě nesvobodě
a o její touze být pořád spolu
Tímhle jsme asi zmátli učené pány z hvězdáren
a ti nakonec uvěřili
že je všechno v úplném pořádku
že to byl všechno jenom sen
o ztracené hvězdě
A tak jsme se jedné srpnové noci stali majiteli hvězdy
 o níž kromě nás dvou neměl nikdo nejmenší tušení

Anna Ursíni

(téma č. 3. - Hvězdy nejen na nebi)

HVĚZDA ŠTĚSTÍ
Já v lukách čekám
až hvězda z vrby spadne
tak jako v písničce ten klučina
Možná to bude večer
a nenápadně
možná ráno
když dnít se začíná
Let mnoho čekám
na šťastnou hvězdu osudu
možná se stane zázrak
a dopadne mi do klína
Když ne - do větví kvůli ní
lézt nebudu
nebudu se na ni hněvat
její třpyt proklínat
Ať klidně zůstane si
viset na niti
na cestu dobrým lidem
v noci posvítí

(téma č. 23 - Duhová kulička)

DUHOVÁ KULIČKA
I já jednu měla
Tak krásnou...
V čirém skle byl kousek
vycházejícího sluníčka
Kam se na ni hrabou
céčka a prsaté panenky!
Povídala jsem si s ní
říkala jí svá tajemství
Jak jsem rostla
svěřovala jsem se jí
méně a méně
až se jednou někam
odkutálela
a já ji ani nehledala
Teď bych dala nevím co za to
abych ji znova nalezla
Ale už je pozdě
Protože když se
duhová kulička jednou ztratí
zmizí i spolu s dětstvím
v nenávratnu

(téma č. 20 -Nikdy to nevzdávej)

MELANCHOLICKÁ

Jsou dny zplihlé
zplanělé
co zviklají mou duši
Zůstanu ležet
nepohnu se z postele
a srdce pomalu mi buší
Svět zdá se mi černý
zcizený
jen stěží potácím se
po zemi
Křídlatá soška
na mne zírá vyčítavě
Děvče
co za myšlenky
rojí se ti v hlavě
Proč zase vzdáváš to
nic neděláš
Tak vstanu
a setřu prach s anděla

(téma č. 9 - Věřím ti)

PŘEDSVATEBNÍ

Nemusíš k mým nohám sypat květiny,
na později si šetři vyznání.
Až moji hlavu ozdobí šediny,
snad ještě pořád budu tvou paní.

Lupínky růží k mým nohám neházej,
to póza může být licoměrných.
Za chvilku zetlí, uschnou na podlaze,
i tiše můžeme si být věrni.

Povadlé k nohám nenastel mi růže,
ať lásce dlouho žít se podaří.
Ne pouze slovo - i čin dělá muže,
ať řeknu - věřím ti - i ve stáří.

(téma č. 1  - 20 metrů naděje)

ODCHÁZENÍ II
Po strmých stezkách z prachu a kamení
kráčíme, cíl před námi je skvoucí.
Ošlehaní větrem, sluncem znaveni,
od ostatních nežádáme soucit.

Krev, pot a slzy - to je naše jmění,
stoupáme sněhem, nohy mráz zebe.
Strádání - úděl náš je každodenní,
klikaté cesty vedou do nebe.

Už blížíme se domů, k cíli zbývá
posledních dvacet metrů naděje,
k pramenům, tam, kde tryská voda živá,
vždyť k Tobě, Pane, jít tak snadné je.

(Téma č. 19, 6, 8 - Za béžovými záclonami, zapomenutá slova, tichá pošta)

PŮLNOČNÍ

Za béžovými záclonami -
v úplňku měsíc
Milence přitahuje
však samotáře děsí
Narudlý odlesk záře slunce
tak píchá
škube
klová
v půlnočním světle
ožívají
zapomenutá slova
Kdy svleču
roztrhám a spálím
minulosti šat
přestanu se toho
co v paměti mne straší
bát?
Nebudu v noci civět
skrz tyl na lunu
jak kůl v plotě
vždyť tichou poštu lásky
nelze hrát
o samotě...

(téma č. 24 - Povídání o jaru)

JARNÍ

Přichází jaro, zazpívat svou píseň,
skřivánčí zpěv rozléhá se po polích.
Odchází smutek šedých dnů, tíseň,
co trápilo mne, už mě nebolí.

Ze země tak svěží zeleň raší,
vzduch ohřívá se, městem se tetelí.
Odhodím klobouk, rozpustím si vlasy,
oznámí vzkříšení zvony v neděli.

I vítr nedělá si starost s ničím,
prohýří zimní příděl sněhu záhy,
odvane mračna, jak blázen fičí,
tak prosím nebe - sešli déšť nám vlahý.

František- Martin Gistinger

(téma č. 7  květiny z nejdražších)

Naše horská jabloň

Na velmi malém kousku pole, ze kterého jsme měli povinnost odevzdávat kontingenty, a které nás vždy poskrovnu živilo, i s jedinou naší jabloní, všelijak pokřivenou, sklánějící se k zemi.

Její jablka si u chodníku, kdo jednou ochutnal, již více si jich ani zralých i na trávník popadaných, nevšímal.

Po prvních mrazech jsem našimi jablky naplnil koš a tyto zlatozelenavé krasavice uložil do sena na zimu, byť jsou trpké, prý až nepoživatelné, ale přece naše. )jen bylo nutné se dokázat přizpůsobovat i této horské trpkosti, i tuto jabloň si oblíbit, jak byla krásná, zdravá, i pro malíře zajímavá, že tento skvostný obraz k samým, k jabloni, ke kořenům aukční zasel, zasadil nevídaný horský poklad.

Nastala zima jako každá jiná, já mám překrásnou, odolnou, zdravou naši jablůňku, skutečnou, obalenou sněhem a ledem za párami vlastního dechu, před udivujícíma očima i s mocnou chutí se zakousnout, ale mi nic nezbývalo, než z velké úcty pro krásu naší jabloňky, jsem se zakousl do hořké trpkosti a ejhle dostával jsem chuť i na další, neboť krása vše dokáže.

Ostatní jablka se jara už ani nedočkala a místo mé jarní únavy jsem se navíc cítil zdravý jako řepa.

Rampouchy pod naší střechou byly delší a delší i slunce si s mým potěšení razilo skrze vzdorující mraky cestu až k jaru. A tak mi v tomto vzpomínkovém období přináší každoročně sílu psát, zkoumat, objevovat, vynalézat, zpívat i na heligonku hrát.

Na vše se vždy nějaký ten čas najde i na způsob, jak využít té neznámé chuti, už přišli jsme tomu na kloub,jak od nečistot, jen společně chránit čistotu ovzduší.

 I čas k ušlechtilému vše umění, vždyť i sám vynález je učiněný poklad pod dnešní ušlechtilejší jabloní.

Ľubomír Budinský

(téma č. 1- 20- báseň z z 20 slov)

Ulice ľudoprázdne
smrteľný vírus sa vkradol k nám
no nie sme už na dne
obchodníkovi so šťastím ešte nezavreli krám

František - Martin Gistinger

(téma č. 2 - Když se budí den)

Ráno poručí

Noc
ještě od spaní
odpočívá
už ráno poroučí
a den to dobro
 všechno unese 
co Zemi k žití
stačí a co
nelze dáti všem
těm co vše
nedovedou
ani na vše nestačí
za normou času
kdo z blaha odčítává
ustává
ve skromnosti
mozolů
které jen umění 
sečte a ocení

(téma č. 3 - Hvězdy nejen na nebi)

Hvězdy objevů
V horském znění
lovil jsem ideály
překvapujících krás
kterým jsem
připravoval rozsáhlá pole
pro obrazodělné pohledy
v obzorech neúnavného myšlení
ten odvázaný cíl
se nedá obejít
v něm jas nadějí
jsem rozvoj umu probudil
a pro přírodu lovil
hvězdy objevů
a potem svým jim sílu dal
vyždímají z těla energii
v té eko globální strategii
co z eko vývoje vzejde
z něj se už jasné světlo
živí

Tamara Kolčáková
(téma č. 24 -  Povídání o jaru)

Jaro, vítám tě

Sluníčko přihřívá,
tají rampouchy,
kapka vody padá
ozvěnou na zem.
Slyším ten zvon vody.
Jaro jde, na dveře klepe.
Ptáci na stromech ještě holých
zvedají šílený halas,
Podzim
Den se stává kratší,
mraky často zatahují oblohu,
ptáci odlétli do teplých krajů,
listí stromů mění barvy
a padá k zemi.
Změna v oblečení,
smutek všude,
déšť přichází nečekaně,
vítr bere deštník z ruky,
bije deštěm do tváře,
zem je nasáklá vodou.
Všechno už nachystáno na spánek,
příroda připravena na zimu,
čeká na první sníh a mrazy.
mluví mezi sebou ptačí řečí.
Nerozumíme,
ale působí na nás dojetím.
Na stromech pukají kočičky,
malé lístečky probouzí se
ze zimního spánku,
lepkavé a jemné na slunci září
čistou zelenou barvou.
Jasně vidím - tenká břízka v dáli,
jako mladá nevěsta stojí
něžně ucho k ní přikládám.
Cítím,
jak v ní životodárná tekutina pulsuje.
Jaro, vítám tě!
Všude se probouzí nový život,
jarní déšť umývá zem,
žížaly lezou ven.
Vzduchem brouk prolétá,
paprsek slunce libá zem,

všechno vůkol zpívá.
Rodí se nový jarní den.

František  Martin Gistinger
(téma č. 6. - Zapomenutá slova)

Jak se slova hledají

Jak se slova hledají
dřív jen
v mlčení se skrývají
a v tom pravém čase
vysloví snad nejvíce
a pouhá intuice
je nahmatává
a tam kde se cesty míjí
sténají činy
v pravdě píle žití
lze snadno ústa otevříti
po únavě tam
kde silný neduh
překonává chvála

Libuše Matysíková

(téma č. 24 - Povídání o jaru)

SVÁTEK ŽEN
Svátek žen je vzpomínkou
připomenut kytičkou
a stvoly tulipánů
co nezdolal je mrazík k ránu

Mým svátkem žen
jsou žluté krokusy
září na záhonku
až mi srdce zabuší

Jaro se otevírá předjařím
a to vždycky zazáří
záhon žlutých petrklíčů
já zářím s ním

Vzpomínky se opráší
slunce vystoupá na oblohu
nebe je bez mraků
beze vzdoru

Bohumír Vidura

(téma č. 6 - Zapomenutá slova)

DIALOG

Ze zvětralé skály
padá kamení
jak slzy z loučení

kameny se roztříští
a slzy rozplynou

co vrátí se toť otázka
skončené hře
obvykle se zatleská

ale jak začít
ta předešlá byla o překot
a vedla k roztržce

po průtrží zpravidla
svítí ostře slunce

zbývá věřit
že mnohé se dá přežít
třeba i chůze
po vratkém laně

když k řešení sporu
nejsou nutné zbraně
co třeba dialog.

(téma č. 14- Kupředu ani krok)

Přes práh

Na prahu něčeho
stáli jsme již mnohokrát
před jakým tajemstvím
co se zjevuje a co uniká

přesto že víme
že krok přes něj
může být osudový

a stalo se zatřásly se
pavučiny ve veřejích
my jsme vstoupili
střízliví ne opilí

přes jistá rizika
že se nás to netýká
to bychom se mýlili

hodiny nám počaly
citlivě odměřovat čas.

(téma č. 24. - Povídání o jaru)

BLÍŽÍCÍ SE JARO
Co asi chce blížící se jaro
otevřít oči a náruč
zapomenout na zkřehlé prsty

odhodit šálu s grácií
příliš se za ni neotáčet
směřovat přímo a dál

kdo by se nadál
že roubit cestu bude zeleň
a přece stalo se

kroky se neboří do bláta
pole nejsou zavátá
obzory se šíří

kam to všechno míří
když někdo mezi tím
pálí břehy a kácí stromy.

(téma č. 8 - Tichá pošta)

DIALOG S OBZOREM

Mít dialog s obzorem
jaké místo v něm
zbude pro mě

abych nebyl zapomenut
a vědělo se o mně
třeba jen v obrysech

jako když v dopisech
byla o mně zmínka
možná vzpomínka
a já je nespálil

spíše jsem pro sebe
odhalil tajemství

mám dialog s obzorem
když třeba jen průzorem
mám v něm kousek místa.

Emilie Kozubíková

(téma č. 18  - To je ale...)

Marťan fakticky horlil:
"Frustrovaní lidé usmýkaní brutalitou?
a Onen usvědčený agresor je člověk?!"
"Omyl, žert, ani chyba ve výpočtech.
Ověřeno!" Kosmický Kurýr

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 20- Nikdy to nevzdávej)

ZÓNA ISTOTY (krátka poviedka)

Pomaly vychádzala z nemocničnej ambulancie. Tak sa to konečne dozvedela! Doktor to povedal pokojne, nezmenil ani výraz tváre. Hovoril neosobne, dívajúc sa striedavo do jej chorobopisu a do počítača. Iba na moment zdvihol zrak a pozrel sa na ňu. Aj ona bola pre neho len jedna z mnohých pacientok, ktorých tváre na ulici bežne prehliadal. Keď vyslovil diagnózu, zvuk z jeho úst sa najprv odrazil od protiľahlej steny. Až potom sa vrátil do jej uší. Presvedčený o neomylnosti vedecky zdôvodnených medicínskych postupov ju oboznámil s ďalšou liečbou. Ani necekla, prikývla hlavou, a keď vstávala zo stoličky pocítila úľavu. Keď jej sestrička podávala papiere a kartu poistenca, dokonca sa trošku usmiala a poďakovala.

Skoro dva mesiace žila v neistote. Po mamografickom vyšetrení jej v novembri, na ženskom oddelení zobrali kus z prsníka. Výsledky z histologického vyšetrenia odobratého tkaniva, vyvracajúce, alebo potrvdzujúce zhubný nádor, nie a nie prísť. Bol začiatok decembra. Mesto zaplavené svetielkujúcou vianočnou výzdobou ju vyrušovalo. Viac by jej vyhovovalo tiché šero adventu jej detstva. Prechádzala námestím. Stánky s medovinou, údeninami, rezbárskymi výrobkami a medovníkmi si nevšímala. Všade znejúce koledy nevnímala. Na dôchodku bola necelý rok. Venovala sa domácnosti, záľubám, a keď ju deti požiadali, tak aj vnúčencom. Správa o chorobe prišla ako blesk z jasného neba. Vo svojom okolí poznala veľa prípadov známych ľudí s podobnou diagnózou. Niekoľkým z nich bola aj na pohrebe. S tými, čo sa liečili alebo vyliečili, viackrát prediskutovala ťažkosti, spojené s liečbou choroby. Vedela aj to, že čím neskôr výsledky dostane, tým skôr bude nález pozitívny. Začala počítať kroky. Stavila sa ešte na menší nákup v potravinách a ponáhľala sa domov. Kým prišla k panelákovému vchodu, šesť ráz narátala do šesťdesiat. Bola rada, že sa vie sústrediť aspoň na počítanie. Akurát nie je vhodné obdobie na zlé správy - ak vôbec kedy možno hovoriť o vhodnom čase pre nepriaznivé zvesti... Vianoce predo dvermi. Urobí zvyčajné adventné upratovanie. Ale nič nebude preháňať. No piecť bude tak, ako sa na najdlhšie sviatky v roku patrí. Pečenie upokojuje. A prečo by mala meniť obyčaje? Možno ju bude bolieť ruka, keď bude lúskať vlašské orechy, a roztĺcť korenie na medovníky v mažiari jej pomôže dcéra. Bude ako bude. Už len dajako bude. Len sa nevzdávať! Keby nie tej ubíjajúcej neistoty! Už zažila viac operácií, a každé uspatie je isté riziko. Vždy sa pozviechala. Veď má predsa deti a priateľov, s ktorými sa rada stretá. Asi to budú najpomalšie plynúce vianočné sviatky v jej živote. Musí sa vnútorne stotožniť s tým, že všetko má nejaký dôvod, a s chorobou sa treba vyrovnať.

Prešli tri týždne, Silvester aj Nový rok. Nakoniec mala pocit, že ten, pre ňu nekonečný čas, dokázala zaplniť príjemnými činnosťami. Po Novom roku zatelefonovala do nemocnice. Kázali jej hneď prísť. Potvrdila sa rakovina 4. stupňa. Musia jej odobrať celý prsník. Otriaslo to ňou. Ale aspoň sa nachádza v zóne istoty. Už si môže vydýchnuť. Vie termín operácie. Znova sa začne kolotoč predoperačných vyšetrení. Určite všetko zvládne! Nikdy sa jej nechcelo žiť viac, ako v tomto okamihu. Zazdalo sa jej hlúpe, že si v dvadsiatke myslela, že 62-ročný človek je veľmi starý. Pokiaľ bude môcť dýchať, chodiť a bude jej chutiť jesť, bude sa tešiť z každého nového dňa. Veď to najlepšie a najkrajšie v živote ešte len príde. Len sa nevzdávať!

Pavlína Kollárová

(téma č. 1 - Magický rok 2020)

2020

Říkali bude magický
jen černá tu řádí
rve a mlátí
bezhlavě 

Už vyhořelo
v popelu
křemen marně
hledáš

zažehnout
opít se jarem
svírá strach
černou si doba notuje...

Hanka Hosnedlová
( téma č. 2 - Když se budí den)

Cesty k ránu
K ránu si cesty rozplétají copy
a touhy, k nohám prostřené, ztrácejí šmak,
vybledlé sny ztupená mají kopí
a zpoceným přáním ujíždí vlak.

V prstech zčernalých drobí
směnku naděje na hřejivý smích
okraje marných cest však zdobí
menhiry včerejšků omšelých.

Bohumír Vidura 
(téma č. 21 - Bosé nohy v trávě)

PROBUZENÍ JARA
Zvrácený vkus tě přepadá
chodit jako maškara
přes zimu do jara

které tě pak obnaží
odhodí z těla co překáží
že nezdráháš se
chodit třeba bosá

až odlehčeně po špičkách
když vznešeně
tak v střevíčkách

svěží jarní probuzení
nové módní trendy
po ulici svůdně kráčí
dlouhonohá Vendy.

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 12 - Snění)

SEN III
Průhledná
dlouhovlasá
u okna stojím
zrak můj hledí do dáli
Přes hory
pláně
až k břehům moře
tam sny se mé dostaly
Zdá se mi
že bloumám pláží
mé stopy
smývají vlny příboje
mé hoře
můj stesk
odnášejí mořské pěny
Ta lehkost bytí
ta krásná netíha
snění
Nehmotná jsem
volná
má bolest je pryč
Není...

Žofie Zejdová
(téma č. 12- Snění)

Naboso v Paříži 

Jedna hloupá chvíle a "prásk" konec, konec všemu tomu co do té chvíle tvořilo její život. Upoutaná k posteli, odkázaná na pomoc jiných zůstala sama, jen sama se svými sny. Pouze spánek ji přinášel úlevu, všimla si totiž, že když před usnutím myslí třeba na svou babičku, tak se jí zdá o domku s muškáty v malých oknech a o dívence s copy a věčně rozbitými koleny. A tak se ve své nucené samotě a všudy přítomnému strachu z toho co bude, naučila přivolávat sny. Když už vyčerpala takřka všechny milé vzpomínky, tak se ji vybavila její oblíbená kniha Jennifer Robsonové Měsíční svit nad Paříží. Už když začala upadat do hlubokého spánku, viděla nástěnný kalendář, který ukazoval datum červen 1924. "Byla bosa a jen v noční košili, která ji sahala sotva ke kolenům, krátké vlasy divoce rozčepýřeny kolem hlavy a zdálo se, že ji nikdo nevidí. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že drobně prší, ale i přes tu skutečnost zůstávala suchá. Vydala se kolem pravého břehu Seiny k budově Louvru, bývalému královskému paláci, kde se nikým neviděna procházela rozkvetlými zahradami a omamná všudy přítomná vůně ji přiváděla k rozkoši. Míjely ji páry zamilovaných gentlemanů a dam v dobových šatech, lidé z lepší společnosti, a i ti obyčejní. Sedla si vedle zádumčivého mladíka na lavičku a ...". "Tak vstáváme, vstáváme, vizita dámy." Chvíli nevěděla, kde vlastně je a chtěla se rozkřiknout na sestru, na lékaře, kteří ji vytrhli z krásného snu. Umíněně zavřela oči, ale ještě slyšela mladého lékaře, jak tiše hovoří k zdravotní sestře "Nechte ji, potřebuje spánek, hodně spánku." Usmála se a jako mávnutím kouzelného proutku se ocitla opět v Paříži. "Byla noc a ona nikým neviděna a nezvána ocitla se salónu madam Gertrudy Steinové, kde se scházela tzv "Ztracená generace". Jelikož byla pouhým přeludem, tak nemusela spolu s ostatními ženami a dívkami odejít do vedlejšího salónku - kuchyně, ale mohla zůstat spolu se spoustou zajímavých mladíků vášnivě debatujících s madam Gertrudou. Při podrobnější pohledu se zaměřila na šarmantního mladíka s knírem a hřívou černých vlasů. Byl to její oblíbenec, spisovatel, tehdy začínající novinář Ernest Hemingwayy, jehož žena seděla vedle spolu s ostatními. Chtěla toho muže, který ji tak uchvátil svými úžasnými příběhy, chytit za ruku, ale tolik to zabolelo, až ji to opět probudilo." "Och promiňte, ale lékař nařídil kapačku" usmála se na ni zdravotní sestřička, která patřila k těm laskavým a milým. Poslední návštěva poválečné Paříže se uskutečnila záhy a byla ze všech nejdelší. "Vstoupila do katedrály Notre-Dame a dlouho, předlouho se kochala její vznešenou krásou, posléze navštívila Bastilu a byla ráda, že doba Francouzské revoluce už je dávnou minulostí. Uchvátila ji Sainte-Chapelle, gotická kaple postavená na přání francouzského krále Ludvíka IV. Naposledy pak, bloudila zámeckými zahradami ve Versailles." Zrovna ve chvíli, kdy zahradami procházel průvod herců v dobových kostýmech, v čele s "králem Slunce" tak ji opět vzbudil nerudný hlas zdravotní sestry. "Jak je možné, že taková mrtvola jako vy má tak špinavá chodidla? A proboha, kdo sem dal tu růži? ..." "Dobré ráno, to jsem rád, že se začínáte uzdravovat" usmál se na ni ten mladý sympatický lékař. "A kdepak jste se nám toulala?" "To byste mi stejně nevěřil pane doktore" řekla a najdou věděla, že se uzdraví a pokud se tak stane, slíbila si, že pojede navštívit Paříž.

Anna Ursíni - Jamrišková
(téma č. 18. To je ale ... )

Výzva (epigram)

To je ale nadělení...
zima se nám v podzim mění.
Tají ledy Anktartidy,
prosím, mějte rozum, lidi!

Pavlína Kollárová
(téma č. 19. Za béžovými záclonami)

 Ve starém domku

Za béžovou záclonou
pavouci povlékli vzpomínky
S ubrouskem na polici
v buclatém hrnku
dno žízní praská
cikorka dávno vyvětrala
Kovaný zub zatnutý do trámu
paměť mu koroze sžírá
Kdo sedával u stolu
na kamnech oběd hřál
v obrázku nad dveřmi
svůj křížek zanechal

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 1 -  20 slov,  č. 17- Odbíjí klekání)

Báseň z 20-ti slov - Odbíjí klekání

Odbíjí klekání
hlas zvonu
modlitbu vyzvání
Poklekni
Děkuj
že jsi
že zavřená
podsvětí je brána
dýcháš
ještě nezvoní
ti hrana

Dajana Zápalková
(téma č. 6 - Zapomenutá slova )

Hladoví I.

Nečekaně přilétlo štěstí
hladoví slepovali dílky lásky
Ospalé ráno zalité
bílými vločkami
když servírovali menu
opožděných citů

II.
Dočkám se
že opět zaklepeš
na můj práh
z kamínků lásky
vystavíš hráz
rozprostřeš náruč
něžností
co vpije se do šlépějí
do otisků
nás dvou ...

III.
Ve sloupech mramoru
schované světlo
hloubka nebe
třpytivé záblesky hvězd
Zapomenutá slova ožívají
v sametových závěsech noci
omamný pohled
řekne vše
Čekání na lásku -
dnes přijde
vím to -
okouzlí duši
na chvíli ovlaží
Odlétne zas
na strunách větru
Na dlouho?

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 14- Kupředu ani krok)

Sapfické motívy XX
Na úpätí skleného vrchu stojím.
Nevládzem urobiť ani jeden krok,
ani jeden pohyb smerom k vrcholu.
Koľká bezmocnosť!

Nájsť schodnú cestu k citrónovým plodom
nedokážem. Znehybnené nohy mám
a krídla mi nenarástli. Ich šťavy
sa nenapijem.

Libuše Matysíková
(téma č. 1- 20)

MAGICKÝ ROK
Magický rok
příslib energií
nabíjí všechny
co tu žijí
životní číslo
každého z nás

dává nám
čas a sílu žít

BÁSEŇ Z DVACETI SLOV

Sladký důkaz lásky
malé chroupání
obcházení stánku
pohyb navádí

Klidná rodinná procházka
hlavu vyčistí
postavíme sněhuláka
klídek zajistí
životní pohodu

***
Dejme svým dnům
příležitost
sváteční dny
života
jsme tu krátce
jako je host
na návštěvě pouti
povznešeně blahosklonně
pocity zamotá

***

Darovat úsměv
nic nestojí
pohladí duši
štěstí přinese
možná i lásku
bude obojí
Tanec životem
pronese se
láskou naplní
Děkuji

***
Zimní slunovrat
je nadějí mizení zlého
slunce vítězí nad temnotou
staré umírá, rodí se nové
magie přírodních zákonitostí
funguje napořád

***
Magie svátečních vůní
vanilka je proti stresu
mandarinky osvěží mysl
badyán tě relaxuje
zázvor teplo přinese
muškát svalstvo uvolní
omladí

***
Dvacet jablek
na ošatce
k jídlu láká
domácí náplň
vitamínů
pro dny všední
i sváteční
pro naše cíle
slavnostně novoroční

DVACET JABLEK NA OŠATCE
Dvacet jablek na ošatce
pěkně vybarvených
šibalsky usmívá se

Komu se zalíbím
kdo si mě nabídne
tomu dám vše, co má

Trochu sladké
mírně sladkokyselé
jak život sám

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č.13 - z nejhoršího vevnitř)

BEZMOCNOSŤ
V hlave rodiace sa myšlienky
dorásť do slov nemajú pre koho

V očiach láskavá radosť
kvetiny v črepníkoch hladí

V prstoch nenaplnená túžba po dotyku
tupou ihlou sa pichá

V nohách prikovaný rytmus karnevalu
oporu v nehybnosti hľadá

a srdce - chodec na dlhé trate
umiera poležiačky

BEZPRIZORNÁ
Opakuje sa to zakaždým
keď svoju niku
na Zemeguli chcem nájsť
pocit cudzinky tu dole
I don´t belong here
Som ahasver nemajúci vlasť
som ostrov nemajúci more
pocestný sám v sebe
klopajúci
na vymknuté dvere

Poznámka:
I don´t belong here - nepatrím sem

Zdeněk Hledač
(téma č. 2 - Když se budí den)

noční můry, denní běsy
mé milé noční můry
jdou na nás větší chmury:
vstupte mi do snů něžně
hýčkejte, dříve než mě

svítání začne děsit
Slunce se rodí v stínu!
skryjme se pod peřinu
-přichází denní běsy!

(téma č. 3 - Hvězdy nejen na zemi)

pod klenbou (sukně)
...k nebesům? - s vyvrácenou hlavou
vzhlížím do tajnosnubné tmy
noc zdá se býti vyzývavou
a pohled do tmy neletmý

pod klenbou sukně přihořívá,
hoří... žhne hvězda na zemi,
na dotek prstů zdá se živá
když zlehka zkouším, jak je mi

ta pro mne nikdy nevyhasne
k ní stojím pevně... poletím!
v rozpacích šeptáš: To už zas? ne,
to jenom zkouším, jak je ti...

(téma č. 4 - Pramen)
tisíckrát do tvé řeky vstoupím

tisíckrát do tvé řeky vstoupím
k očistě hlavu ponořenu
pro věčnou žízeň tajně loupím
pravěkou víru - víru v ženu

tisíckrát znovu ve tvém klíně
svléknu se ze své hříšné kůže
po kapsách sbírám, po hladině
tvou živou vodu - touhu muže

tisíckrát... po tisící prvé
chutnáš mi, jako v onom čase...
ještě mi zůstaň, ještě trvej -
ta láska lásce podobá se

Dajana Zápalková
(téma č. 1- 20 )

Mnoho myšlenek
ve vzduchu lapených
mnoho nápadů k uchycení
Záchvěvem větru
chytám hlásky kroužící
slova tančící
co promění se ve verš
v báseň
právě napsanou
pro potěšení

(téma č. 11- Snění)

Snění
Jak tě vymazat z mysli
se zavřením očí
přicházíš
s realitou mizíš
jsi jako skřítek
co vtírá se do duše
jako plášť
co těžce odkládáš
Touhu vznášet se
ale neukradneš
ta stále doutná
nevyhasne

Melanie Nováková

(témata č. 1-9)

Tichá pošta
zapomenutá slova
a přesto ti věřím
když se den budí
Neřekneš víc než 20 slov
však jsi můj pramen...
Květiny z nejdražších
mi kladeš k nohám
jak muži v době viktoriánské
Hvězdy jsou nejen na nebi

Dajana Zápalková
(téma č. 3- Pramen)

Odplata
Stojí pod okapem
nechá se smáčet
pramenem deště
shnilým listím
slizký šlem olizuje její
svůdné tělo
srdce zklamané
nátura vzteklá
Její vnitřní plamen
žhne peklem
odplata jistá tomu
kdo zklamal

(téma č.7- květiny z nejdražších)

Čas růží
nese čas
pro nás oba
Vpletená těla smáčena
krůpějemi lásky
omamný mok
vzlíná tělem
v morku kostí
zakotvil
Rezonance něžných doteků
usíná s temnou nocí
a živé sny nedají vstát
a odejít

Pavlína Kollárová
(téma č. 7- Květiny z nejdražších)

Květiny z nejdražších
Až jednou půjdu
přes řeku
budeš jak torzo
kamen bez síly
hodinám ruky nezlámeš
jen růže zavoní
proud za mnou
ji ponese

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 7 - Květiny z nejdražších)

RUŽIAM
O ružiach už toľko básní bolo napísaných,
o tých, čo rastú pre mňa, ešte žiadna nie.
Na jar, keď strihám ich, ma tŕne dopichajú,
no nehnevám sa zato na ne, veru nie.

Veď v letných večeroch ma ich vôňa sýti,
farbami občerstvujú oči v letný deň.
Kytica ruží vždy za srdce ma chytí,
či darúvam ju, či ju dostanem.

V záhradách, kde nieto ruží čosi chýba.
Pustý je bez nich rozprávkarov svet.
Sú príbehom, čo bez pointy býva,
veď symbol lásky je Afroditin kvet.

Pavlína Kollárová
(téma č. 8- Tichá pošta )

Na tichou poštu
hráli jsme ve třídě
lehce se červenali
sluníčka v očích
co ze šeptání zůstalo
Zkusím ji znovu odeslat
jenom si říkám
že miluji tě
zda dozvíš se

Anna Ursíni-Jamrišková
(téma č. 2- Když se budí den)

KDYŽ DEN SE BUDÍ
Když den se budí a hvězdy hasnou,
červánkovému rozbřesku ustoupí,
zrození světla je chvílí vzácnou,
kdo beze snů prospí ji, ten prohloupí.

Když noc už uléhá si na kutě
a z večernice denice se stává,
pod peřinou blaze spím, nehnutě,
z obláčků přilétává ke mě zpráva.

Když den se budí a čerň zas modrá,
v pápěří plní se mé pozdní touhy.
Vidění do bdění chce se prodrat...
Probouzím se - vím byl to sen jen pouhý.

Emílie Kozubíková
(téma č. 3- Hvězdy nejen na nebi)

O lásce
Zrak mdlý, vzněty drceny
stála si pevně na zemi,
když Pán Bůh shlukem světelným
dotekem o tvar Venušin
sílil v stár sličnost půvabů.
nadnesená zářností cherubů
póry světelné milostností
teď pájí zem a vesmír,
tepem lidského srdce

Anna Ursíni-Jamrišková
( téma č. 1- 20)

NÁCHODSKÁ REMINISCENCIA
(venované Lenke a Milene)

Ťarchu prežitých rokov
z pliec striasť
znova ako dvadsaťročné
trojhlasne sa smiať
Ústrednou témou byť
nočných správ
Nemyslieť na to
že máme päťdesiat
Zopakovať večerný
citrónovo-cukrový
čajový rituál
a v sladkom spánku
mladosti si podriemať
V preplnenej drožke
pani kňažnej
výskajúc
odviesť sa
do starých čias
S humorom priznať si
že lepšie ako z profilu
vyzeráme en face
Ťarchu prežitých rokov
z pliec striasť
Pred vstupom do všednosti
oklamať čas

Žofie Zejdová
( téma č. 1--20)
Příprava na milování
Zkoumá nedostatky
svého "zralého" těla.
Mít znovu drzost mládí,
ach, to by chtěla!

Košilku z krajek?
Nebo jeho košili?
Copak jsme kdysi, v pravěku
takové věci řešili?